23.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.45 |

 Ostatní v hale se zarazili a jenom na mě zírali. Připadala jsem si, jako bych právě schytala ránu kamenem do obličeje. Až na to, že to nebyl můj obličej, ale Lissin. Vklouzla jsem jí do hlavy a okamžitě jsem všechno uviděla jejíma očima a cítila jsem to, co ona. Ze země se vznesly ostré kamínky a samy od sebe jí udeřily do tváře. Bandu shromážděných děcek vedl prvák, o kterém jsem toho moc nevěděla, jen že je Drozdov. Zásahy kameny nás bolely obě, ale já tentokrát zadržela křik a se zaťatými zuby se vrátila zpátky do chodby ke kamarádům.

"Severozápadní část kampusu, mezi tím rybníkem, co má divnej tvar, a plotem," oznámila jsem jim.
S tím jsem vystřelila ke dveřím. Co nejrychleji jsem se rozběhla do části kampusu, kde drželi Lissu. Jejíma očima jsem neviděla všechny lidi, co se tam shromáždili, nicméně pár jsem jich poznala. Byli tam Jesse a Ralf. Brandon. Brett. Ten Drozdov. Několik dalších. Kameny jí pořád dopadaly na obličej. Neječela ani nebrečela, jenom jim dokola opakovala, aby přestali. Ale dva kluci ji mezi sebou drželi pevně.
Jesse do ní celou dobu hučel, aby je sama přiměla přestat. Skrz její mysl jsem ho ale poslouchala jen tak napůl. Na důvodu teď nezáleželo, ale stejně už mi to bylo jasné. Chtěli ji mučit tak dlouho, dokud se nepřidá k jejich partě. Brandona a ostatní k tomu určitě přinutili taky tak.
Náhle jsem se začala dusit. Nemohla jsem dýchat, na obličeji jsem měla plno vody. S velikým vypětím jsem se odpojila od Lissy. Tohle se děje jí, ne mně. Tentokrát ji mučili vodou a snažili se ji odříznout od přívodu vzduchu. Ať už to prováděl kdokoli, dával si načas. Postupně jí zaléval obličej vodou, kterou pak nechal zmizet, a zase dokola. Lapala po dechu a prskala, a když zrovna mohla, prosila je, aby s tím přestali.
Jesse na ni hleděl vypočítavým pohledem. "Nepros je. Přinuť je."
Rozběhla jsem se ještě rychleji. Nacházeli se na jednom z nejvzdálenějších míst kampusu, až u hranic pozemků. Bylo to hrozně daleko a já s každým dalším krokem vnímala jen Lissinu bolest a zuřila čím dál víc. Co to budu za strážkyni, když ji ani v kampusu nedokážu udržet v bezpečí?
Jako další nastoupil vzduchař a bylo to, jako by ji znovu mučil ten Viktorův poskok. Bral jí vzduch, takže nemohla dýchat, a pak jí ho zase prudce foukl do obličeje. Byla to agónie. Vyvolalo to v nás vzpomínky na její únos a na všechny ty hrůzy, na které se snažila zapomenout. Vzduchař přestal, ale už bylo příliš pozdě.
Když pak nastoupil Ralf, aby použil oheň, byla jsem už tak blízko, že jsem viděla, jak mu vyšlehl z ruky. On mě ale neviděl.
Nikdo z nich nevěnoval pozornost okolí a navíc byli příliš hluční, než aby mě slyšeli přicházet. Vrazila jsem do Ralfa dřív, než stačil vypustit plamen z ruky. Povalila jsem ho na zem a zkušeným pohybem mu dala pořádnou ránu pěstí do obličeje. Několik dalších včetně Jesse se mu rozběhlo na pomoc a snažili se mě od něj odtrhnout. Alespoň do té doby, než mě poznali.
Ti, kteří už uviděli můj obličej, urychleně vycouvali. Někteří ale ještě nevěděli, čeho jsem schopná. Dneska jsem přemohla tři vytrénované strážce. Skupinku rozmazlených Morojů vyřídím levou zadní. Ironií bylo, že Morojům se moc nechtělo pozvednout ruku na svou obranu. Tahle skupinka klidně použila magii, aby mučila Lissu, ale nikoho z nich ani nenapadlo, že by mohl magii použít proti mně.
Většina z nich se rozprchla, než jsem se jich vůbec stačila dotknout. Nestálo mi to za to úsilí, abych je pronásledovala. Jen jsem je chtěla dostat od Lissy. Ale Ralfovi jsem uštědřila ještě pár ran navíc, i když už ležel na zemi. Byla jsem přesvědčená, že tohle rozpoutal právě on. Nakonec jsem ho pustila a nechala ho ležet na zemi a skučet. Narovnala jsem se a hledala Jesse – dalšího pachatele. Objevila jsem ho okamžitě. Byl jediný, kdo tu zůstal.
Rozběhla jsem se k němu, ale najednou jsem se zmateně zastavila. Jenom tam stál s pusou dokořán a zíral kamsi do dáli. Podívala jsem se, kam se kouká, a pak zase na něj.
"Pavouci," řekla Lissa. Z tónu jejího hlasu jsem nadskočila. Stála stranou s mokrými vlasy a poškrábaným a pomláceným obličejem, ale jinak vypadala, že je v pořádku. Byla tak bledá, že v měsíčním světle vypadala stejně přízračně jako Mason. Nespouštěla oči z Jesse, když promluvila. "Myslí si, že vidí pavouky. A lezou po něm. Co říkáš? Mám na něj poslat i hady?"
Znovu jsem pohlédla na Jesse. Z jeho výrazu mi přeběhl mráz po zádech. Jako by byl uvězněn ve své soukromé noční můře. Ale ještě děsivější bylo to, co jsem cítila skrz pouto. Když Lissa používala magii, obvykle to bylo zlaté, hřejivé a nádherné. Tentokrát to bylo jiné. Bylo to černé, slizké a husté.
"Asi bys měla přestat," prohlásila jsem. Z dálky jsem slyšela, že se k nám sbíhají lidé. "Už je po všem."
"To byl iniciační rituál," objasnila. "Nebo něco na ten způsob. Před pár dny se mě ptali, jestli se k nim nepřidám, a já odmítla. Ale dneska mě otravovali zas a pořád povídali, že něco vědí o Christianovi a Adrianovi. Začínalo mě to zajímat, tak... Nakonec jsem jim řekla, že přijdu na jejich setkání, ale že o nátlaku nic nevím. Jen jsem to hrála. Chtěla jsem se dozvědět, co vlastně vědí." Sotva přitom pohnula hlavou, ale Jesseovi se evidentně něco stalo. Vyvalil oči ještě víc a dál němě křičel. "Přestože jsem vlastně technicky vzato ještě nesouhlasila, provedli na mně iniciační rituál. Chtěli se dovědět, co vlastně umím. Tohle je způsob, jak vyzkoušet, jak je kdo silný v nátlaku. Mučí je, až už to oběť nevydrží a vyměkne a použije na útočníky nátlak, aby přestali. Pokud se dotyčný zmůže na jakýkoli nátlak, přijmou ho do party." Pozorně si prohlížela Jesse. Vypadalo to, že je uzavřen ve vlastním světě, který rozhodně nebyl nijak příjemný. "Za tohle si nejspíš vysloužím funkci jejich prezidentky, co?"
"Zastav to," řekla jsem. To, co jsem cítila z téhle ujeté magie, ve mně vyvolávalo nevolnost. Lissa i Adrian se o něčem takovém zmiňovali už dřív – že lidi vidí věci, které ve skutečnosti nejsou. Ze srandy tomu říkali supernátlak – a bylo to dost otřesné. "Takhle by se éter neměl používat. Tohle nejsi ty. Je to špatný."
Těžce dýchala a na čele měla krůpěje potu. "Nemůžu se toho zbavit," namítla.
"Ale můžeš," řekla jsem a dotkla se její ruky. "Přesuň to na mě."
Na okamžik se odvrátila od Jesse a podívala se na mě. Zatvářila se udiveně, ale pak se rychle zase zadívala na něj.
"Cože? Ty přece neumíš používat magii."
Pořádně jsem se zaměřila na naše pouto a potažmo na její mysl. Nedokázala jsem přesně uchopit tu magii, ale zato tu temnotu, kterou obsahovala, ano. Došlo mi, že tohle vlastně dělám už pěkně dlouho. Pokaždé, když jsem se o Lissu strachovala a chtěla, aby se uklidnila a zbavila těch temných pocitů, brala jsem je z ní. Absorbovala jsem je stejně, jako to dělala Anna se svatým Vladimírem. Tohle viděl Adrian, když říkal, že ta temnota přeskočila z její aury do mojí. A tohle – tohle zneužívání éteru se zlým úmyslem někomu ublížit, a ne v sebeobraně – mělo na Lissu ty nejhorší možné vedlejší účinky. Bylo to zlé a zkažené a já nemohla dovolit, aby to v ní zůstalo. V tuto chvíli jsem odsunula veškerý svůj vztek stranou.
"Ne," připustila jsem. "To neumím. Ale můžeš mě použít, abys to zastavila. Zaměř se na mě. Všechno to ze sebe vypusť. Je to špatný. Ty to nechceš."
Znovu se na mě podívala se zoufalýma očima dokořán. Dokázala dál mučit Jesse i bez očního kontaktu. Viděla jsem i cítila vnitřní boj, který svádí. Hodně jí ublížil a ona mu to chtěla oplatit. Musel za to pykat. Zároveň si ale uvědomovala, že mám pravdu. Jenže to bylo těžké. Bylo pro ni neskutečně těžké s tím přestat...
Náhle se z pouta vytratila ta černá magie a spolu s ní i hnusné pocity na zvracení. Něco mě zasáhlo do obličeje jako silný vítr a já klopýtla dozadu. Otřásla jsem se a žaludek se mi podivně sevřel. Bylo to jako jiskry, jako by mě pálil elektrický proud. Pak i tohle přešlo. Jesse padl na kolena a evidentně se vysvobodil ze své noční můry.
Lisse se viditelně ulevilo. Pořád byla vyděšená z toho, co se stalo, ale už ji nepohlcoval ten strašlivý ničivý hněv, který ji přiměl ztrestat Jesse. Naléhavá potřeba pomsty zmizela.
Jediným problémem bylo, že teď jsem to měla v sobě já.
Otočila jsem se k Jesseovi a připadalo mi, že v tu chvíli v celém vesmíru neexistuje nic než on. Už dřív se mě pokoušel zničit. Mučil Lissu a ubližoval i tolika dalším. To bylo nepřijatelné. Vrhla jsem se na něj. Během toho okamžiku, než jsem mu zasadila ránu pěstí do obličeje, stačil jen vykulit oči. Hlava mu prudce odletěla do záklonu a z nosu se mu spustila krev. Slyšela jsem Lissu, jak na mě křičí, abych přestala, ale já nemohla. Musel zaplatit za to, co jí udělal. Popadla jsem ho za ramena a tvrdě s ním smýkla o zem. Teď už taky ječel – škemral, abych toho nechala. Zmlkl, až když jsem mu dala další ránu.
Na ramenou jsem ucítila Lissiny ruce, jak se mě snažila od něj odtrhnout, ale na to měla moc malou sílu. Dál jsem do něj bušila. Nebylo v tom ani stopy po strategickém vymakaném boji, jaký jsem předvedla s ním a jeho kamarády nebo s Dimitrijem. Tohle bylo nesoustředěné a primitivní. Ovládalo mě šílenství, které jsem přejala od Lissy.
Vzápětí mě popadly další ruce a odtrhly mě od něj. Tohle byly mnohem silnější dhampýří paže se svaly vypracovanými léty trénování. Byl to Eddie. Snažila jsem se mu vykroutit. Sílu jsme měli skoro stejnou, ale přece jen měl navrch díky své váze.
"Pusť mě!" ječela jsem na něj.
Ke svému zděšení jsem zaregistrovala, že Lissa klečí u Jesse a starostlivě si ho prohlíží. Nedávalo to smysl. Jak to může dělat? Po tom všem, co jí provedl? Tvářila se soucitně. O chvilku později se naše pouto prozářilo výbojem její léčivé magie a ona mu uzdravila nejhorší zranění.
"Ne!" křičela jsem a pokoušela se vymanit z Eddieho sevření. "To nemůžeš!"
V tu chvíli se objevili strážci v čele s Dimitrijem a Celestou. Christian s Adrianem nebyli nikde v dohledu; nejspíš s ostatními neudrželi krok.
Následoval organizovaný chaos. Všichni se shromáždili a začali se vyptávat. Lissu odvedli, aby jí ošetřili zranění. Ve svých krvežíznivých pocitech bych se nejraději vydala za ní, ale mou pozornost přitáhlo něco jiného: Jesse také odváděli na ošetřovnu. Eddie mě pořád držel železným stiskem, přestože jsem se bránila a říkala mu, aby mě pustil. Většina dospělých byla příliš zaneprázdněna ostatními, než aby si mě všímali. Všimli si mě, až když jsem zase začala křičet.
"Nemůžete ho pustit! Nemůžete ho pustit!"
"Rose, uklidněte se," řekla mi klidným hlasem Alberta. Jak to, že jí nedocházelo, co se tady děje? "Je po všem."
"Není po všem! Ne, dokud ho nezaškrtím!"
Zdálo se, že Alberta i ostatní si začínají uvědomovat, že se tu děje něco vážného – ale nevypadalo, že si to nějak spojují s Jessem. Všichni na mě koukali, jako bych zešílela. Ty pohledy jsem znala až příliš dobře.
"Odveď ji odtud," rozkázala Alberta. "Ošetři ji – a ať se uklidní." Další instrukce nevydala, ale pochopila jsem, že plnění tohoto úkolu se ujme Dimitrij.
Došel ke mně a převzal mě od Eddieho. Během toho krátkého vystřídání jsem se pokusila osvobodit, ale Dimitrij byl příliš rychlý a silný. Popadl mě za paži a táhl mě pryč.
"Půjde to po dobrém, nebo po zlém," zavrčel Dimitrij, když mě odváděl lesem. "V žádném případě tě ale na Jesse nepustím. Navíc je teď na klinice, takže nemáš šanci se k němu dostat. Pokud se s tím smíříš, tak tě pustím. Když se budeš bránit, víš, že tě zase zkrotím."
Zvážila jsem své možnosti. V žilách mi pořád tepala touha ublížit Jesseovi, ale Dimitrij měl pravdu. Prozatím.
"Dobře," řekla jsem. Na chviličku zaváhal, zřejmě zvažoval, jestli to myslím upřímně, a potom mě pustil. Když jsem se nedala na úprk, viditelně se mu ulevilo.
"Alberta ti řekla, abys mě ošetřil," prohlásila jsem vyrovnaně. "Takže jdeme na kliniku?"
Dimitrij se zamračil. "Hezký pokus. Ale nedovolím, aby ses k němu přiblížila. Ošetříme tě někde jinde."
Vedl mě oklikou, oblastí na okraji kampusu. Rychle mi došlo, kam míříme. Do chatky. Dříve, když bylo v kampusu více strážců, někteří se zdržovali v těchhle chatičkách, odkud hlídali hranice školy. Ty chatky byly už dlouho opuštěné, ale tahle jedna byla částečně v provozu od té doby, co sem přijela Christianova teta. Radši se zdržovala tam než ve školním domě pro hosty, protože ostatní Morojové na ni pohlíželi jako na potenciální Strigojku.
Otevřel dveře. Uvnitř byla tma, ale viděla jsem dost na to, abych zaznamenala, že Dimitrij hledá sirky, aby zapálil petrolejku. Nevydávala příliš světla, ale našim očím to postačovalo. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, že Taša to tady dost pozvedla. Bylo tu čisto a skoro až útulno. Na posteli ležela srovnaná měkká deka a u krbu stály dvě židle. Dokonce tam v kuchyňském koutu bylo i nějaké trvanlivé jídlo.
"Sedni si," řekl Dimitrij a ukázal na postel. Poslechla jsem a on během chviličky rozdělal oheň, aby tu nebyla taková zima. Jakmile oheň začal praskat, vzal Dimitrij z kuchyně lékárničku a láhev vody. Přitáhl si ke mně židli.
"Musíš mě pustit," zaškemrala jsem. "Copak to nechápeš? Nechápeš, že Jesse za to musí zaplatit? Mučil ji! Dělal jí příšerný věci."
Dimitrij navlhčil gázu a otřel mi ze strany čelo. Zabolelo to, takže mi došlo, že tam asi mám tržnou ránu. "Věř mi, že bude potrestán. A ostatní taky."
"Jak?" zeptala jsem se trpce. "Zůstane po škole? To je stejně blbý jako s Viktorem Daškovem. Tady nikdo nic nenadělá! Lidi se tu dopouštějí zločinů a klidně z toho vyváznou. On si zaslouží pykat. I ti další."
Dimitrij mi přestal otírat čelo a zaujatě se na mě zadíval. "Rose, chápu, že jsi naštvaná, ale takhle přece lidi netrestáme. Nejsme... barbaři."
"Ne? A co by na tom bylo špatnýho? Vsadím se, že by je to odradilo od toho, aby to udělali znovu." Sotva jsem dokázala sedět na místě. Pořád jsem se celá třásla zlostí. "Musejí trpět za to, co udělali! A chci to vykonat já! Chci jim všem šeredně ublížit. Chci je všechny zabít." Začala jsem se zvedat, protože v tu chvíli mi připadalo, že snad vybuchnu. Okamžitě mi položil ruce na ramena a usadil mě zase zpátky. První pomoc už byla zapomenuta. Jak mě tak držel, tvářil se odhodlaně i ustaraně. Bránila jsem se mu, ale on mě svíral o to pevněji.
"Rose! Nech už toho!" Už na mě taky křičel. "Nic z toho nemyslíš vážně. Byla jsi vystresovaná a pod velkým tlakem – to tu hroznou událost ještě zhoršuje."
"Přestaň!" zařvala jsem na něj. "Chováš se jako vždycky. Všechno bereš tak rozumně, ať už jde o sebehnusnější věci. Kampak se podělo to, že jsi v base chtěl zabít Viktora? Proč to bylo v pořádku, a tohle ne?"
"Protože jsem přeháněl a ty to dobře víš. Ale tohle..., tohle je něco úplně jiného. Zrovna teď se s tebou děje něco divného."
"Ne, vůbec nic se se mnou neděje." Měřila jsem si ho pohledem a doufala, že ho moje slova rozptýlila. Kdybych byla dost rychlá, možná – jenom možná – bych se přes něj dokázala dostat. "Jsem zřejmě jediná, kdo tady chce něco napravit, a jestli je to špatný, tak je mi to líto. Ty pořád chceš, abych byla strašně hodná a dobrá, jenže já taková nejsem! Nejsem svatá jako ty."
"Nikdo z nás není svatý," prohlásil suše. "Věř mi, já ne..."
Vyskočila jsem a odstrčila ho. Moc daleko jsem se ale nedostala. Sotva šedesát centimetrů od postele mě chytil a přišpendlil mě k zemi. Tentokrát využil plnou váhu svého těla, aby mě znehybnil. V koutku mysli jsem si uvědomovala, že tenhle plán útěku byl úplně nemožný, ale nedokázala jsem jasně uvažovat.
"Pusť mě!" zařvala jsem dnes večer asi už posté a pokusila se uvolnit ruce z jeho sevření.
"Ne," řekl tvrdě a skoro až zoufale. "Ne, dokud se z toho nedostaneš. Tohle nejsi ty!"
V očích mě pálily slzy. "Jsem to já! Pusť mě!"
"Nejsi. To nejsi ty! To nejsi ty!" Z jeho hlasu čišela bolest.
"Pleteš se. Jsem to..."
Najednou jsem zmlkla. To nejsi ty. Bylo to totéž, co jsem řekla Lisse, když jsem ji zděšeně sledovala, jak magií mučí Jesse. Stála jsem tam a nemohla uvěřit, co to dělá. Neuvědomovala si, že se neovládá a stává se z ní stvůra. A teď, když jsem se dívala do Dimitrijových očí, v nichž jsem viděla paniku a lásku, došlo mi, že se to děje i mně. Bylo to stejné jako u Lissy, úplně mě to pohltilo a zaslepily mě iracionální emoce, takže jsem ani nevěděla, co dělám. Jako by mě ovládalo něco jiného.
Pokusila jsem se tomu vzepřít a setřást ze sebe ty spalující pocity. Ale byly příliš silné. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem se od toho oprostit. Nicméně mě nepřemohly úplně jako Annu a profesorku Karpovou.
"Rose," oslovil mě Dimitrij. Bylo to jen moje jméno, ale byla v něm obrovská síla. Dimitrij měl ve mě absolutní důvěru, věřil v mou sílu a dobrotu. On byl taky silný a viděla jsem, že se nebojí mi svou sílu půjčit, kdyby bylo potřeba. Deirdre se možná strefila do černého ohledně mého vztahu k Lisse, ale s Dimitrijem byla úplně vedle. Mezi námi je jenom láska. Jsme jako dvě poloviny jednoho celku, vždycky připraveni se vzájemně podpořit. Ani jeden z nás není dokonalý, ale to je jedno. S ním bych dokázala ovládnout tu zuřivost, která mnou zmítala. Věřil, že jsem silnější. A já jsem.
Pomalu, pomaličku jsem cítila, že ta temnota ustupuje. Přestala jsem s ním zápasit. Celá jsem se třásla, ale už to nebylo vzteky. Tohle byl strach. Dimitrij okamžitě zaznamenal tu změnu a pustil mě.
"Panebože," vypravila jsem ze sebe roztřeseným hlasem.
Lehce mě pohladil po tváři. "Rose," vydechl. "Jsi v pořádku?"
Polkla jsem slzy. "Asi... asi jo. Prozatím."
"Už to skončilo," řekl. Nepřestával se mě dotýkat, tentokrát mi odhrnul vlasy z obličeje. "Je po všem. Všechno už je zase v pořádku."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Není. Ty... ty to nechápeš. Všechno, čeho jsem se bála, je pravda. To s Annou. Že Lisse odebírám šílenství éteru. Děje se to, Dimitriji. Lisse se to s Jessem vymklo z rukou. Neovládala se, ale já ji zastavila, protože jsem vcucla její vztek do sebe. A to je... to je strašlivý. Je to, jako bych byla nějaká loutka. Nedokážu se ovládat."
"Ty jsi silná," prohlásil. "Už se to víckrát nestane."
"Ne," řekla jsem ochraptělým hlasem a pokusila se posadit. "Stane se to znovu. Dopadnu jako Anna. A budu na tom hůř a hůř. Tentokrát to byla touha po krvi a nenávist. Chtěla jsem je zničit. Potřebovala jsem je zničit. A příště? Netuším. Možná se jenom zblázním jako profesorka Karpová. Možná už blázen jsem, a proto vídám Masona. Možná budu mít depky, jako měla dřív Lissa. Budu padat hlouběji a hlouběji na dno a nakonec budu jako Anna a zabi..."
"Ne," přerušil mě jemně Dimitrij. Naklonil ke mně hlavu, až se naše čela téměř dotýkala. "To se ti nestane. Jsi na to příliš silná. Budeš s tím bojovat, stejně jako teď."
"To jsem dokázala jenom proto, že jsi byl u mě." Objal mě a já zabořila obličej do jeho hrudi. "Sama to nedokážu," zašeptala jsem.
"Ale dokážeš," ujistil mě. Trochu se mu chvěl hlas. "Jsi silná, strašně moc silná. Proto tě miluju."
Zavřela jsem oči. "To bys neměl. Stane se ze mě něco hroznýho. Možná už jsem něco hroznýho." Na mysli mi vytanulo, jak se poslední dobou chovám a na všechny jsem nepříjemná. Jak jsem se pokusila vyděsit Ryana a Camillu.
Dimitrij se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. Vzal mi obličej do dlaní. "Nejsi. Nebudeš," zašeptal. "Nenechám tě. Ať se stane cokoli, tohle nedopustím."
Znovu mě zaplavila vlna emocí, ale tentokrát to nebyla ani nenávist, ani vztek. Bylo to hřejivé a krásné a tak hezky mě z toho bolelo u srdce. Objala jsem ho kolem krku a naše rty se setkaly. V tom polibku byla čistá láska, bylo to sladké a blažené, beze stopy zoufalství nebo temnoty. Intenzita toho polibku vzrůstala. Pořád v něm bylo plno lásky, ale vloudilo se do něj i něco víc – něco naléhavého a silného. Elektrické jiskření, které mezi námi před chvíli probíhalo, když jsem s ním zápasila, se teď vrátilo a sevřelo nás.
Připomnělo mi to tu noc, kdy na nás Viktor uvrhl kouzlo chtíče a oba nás ovládaly síly, které jsme nemohli kontrolovat. Bylo to, jako bychom umírali hlady nebo se topili a jenom ten druhý nás mohl zachránit. Přivinula jsem se k němu s jednou rukou kolem jeho krku, zatímco druhou jsem si ho k sobě tiskla tak pevně, až jsem mu zarývala nehty do zad. Položil mě na postel. Chytil mě kolem pasu a pak mi jednou rukou sjel po zadní straně stehna a nadzvedl mi nohu, takže jsem ho objímala i nohama.
Pak jsme se oba současně zarazili, pořád těsně u sebe. Na téhle chvíli záviselo všechno na světě.
"Nemůžeme...," vydechl.
"Já vím," souhlasila jsem.
Potom mě znovu políbil a já tentokrát věděla, že už nebude cesty zpět. Už žádné zábrany. Svíjeli jsme se v objetí a on se mi snažil svléknout kabát, potom sobě košili, pak moji košili... Vážně se to hodně podobalo naší bitce na nádvoří – stejná vášeň a žár. Nakonec bych řekla, že instinkty pro boj a sex až nejsou tak odlišné. Obojí vychází ze zvířete v nás.
Jak jsme si ale svlékali čím dál víc oblečení, bylo v tom mnohem víc než živočišná vášeň. Bylo to sladké a nádherné. Když jsem se mu dívala do očí, bez nejmenších pochybností jsem věděla, že mě miluje víc než kohokoli jiného na světě, že jsem jeho spásou, stejně jako on mou. Nikdy bych nečekala, že poprvé k tomu dojde v chatce v lese, ale na místě nakonec stejně nezáleželo. Záleželo jen na tom, s kým. Když jste s někým, koho milujete, můžete být kdekoli a stejně je to nádherné. Kdybyste byli v té nejluxusnější posteli na světě s někým, koho nemilujete, nic by se tím nespravilo.
A já ho miluju. Miluju ho tolik, že to až bolí. Veškeré naše oblečení skončilo na hromadě na zemi, ale jak se ke mně Dimitrij tiskl nahým tělem, zima mi rozhodně nebyla. Nedokázala jsem určit, kde končí on a kde začínám já. Takhle jsem to vždycky chtěla. Abychom se nikdy nerozdělili.
Přála bych si umět najít vhodná slova, abych popsala sex, ale nic na světě by nedokázalo popsat, jak úchvatné to bylo. Byla jsem nervózní, vzrušená a tisíce dalších věcí. Dimitrij byl moudrý a zkušený a nekonečně trpělivý – stejně jako když jsme spolu trénovali. Připadalo mi zcela přirozené nechat se jím vést, ale on byl taky víc než ochotný občas mi předat vedení. Nakonec jsme byli rovnocenní. Každý dotek měl v sobě ohromnou sílu, dokonce i sebenepatrnější pohlazení konečky prstů.
Když bylo po všem, lehla jsem si na něj. Celé tělo mě bolelo, ale zároveň mi bylo překrásně. Byla jsem šťastná a spokojená. Trochu jsem litovala, že jsme to neudělali už dávno, jenže jsem si dobře uvědomovala, že až teď na to nastal ten vhodný čas.
Opřela jsem si mu hlavu o hrudník a vychutnávala si teplo sálající z jeho těla. Políbil mě na čelo a prsty mi projel vlasy.
"Miluju tě, Rozo." Znovu mě políbil. "Vždycky tady pro tebe budu. Nedovolím, aby se ti něco stalo."
Ta slova byla nádherná a nebezpečná. Neměl by mi říkat něco takového. Neměl by mi slibovat, že mě bude ochraňovat, když přece zasvětí život ochraně Morojů, jako je Lissa. Neměla bych být v jeho srdci první, stejně jako on by neměl být první v tom mém. Proto jsem neměla říkat to, co jsem řekla vzápětí.
"A já nedovolím, aby se něco stalo tobě," slíbila jsem mu. "Miluju tě." Opět mě políbil, takže jsem neměla šanci k tomu ještě něco dodat.
Potom jsme tam ještě chvíli leželi v objetí a moc nemluvili. Takhle bych vydržela věčně, jenže jsme oba dobře věděli, že musíme jít. Ostatní nás co nevidět začnou hledat a budou chtít, abych jim řekla, co se vlastně stalo. A kdyby nás našli takhle, určitě by to nebylo nic příjemného.
Tak jsme se oblékli, což nebylo nic jednoduchého, protože jsme se nedokázali přestat líbat. A nakonec jsme neochotně opustili chatu. Drželi jsme se za ruce a věděli, že takhle můžeme jít už jenom chviličku. Jakmile se přiblížíme k centru kampusu, budeme se muset chovat jako obvykle. Teď ale celý svět zářil a byl krásný. Každý krok by prosycen radostí.
Samozřejmě mi hlavou vířila spousta otázek. Co se to stalo? Kam se podělo naše takzvané sebeovládání? Teď mi to ale bylo úplně jedno. Pořád jsem byla celá rozpálená a chtěla ho a... Najednou jsem se zastavila. Čím dál intenzivněji jsem vnímala další pocit – dost nepříjemný. Bylo to zvláštní, jako sílící a zase slábnoucí vlny nevolnosti, až mi z toho naskakovala husí kůže. Dimitrij se okamžitě taky zastavil a zmateně se na mě zadíval.
Přímo před námi se materializovala bledá, lehce světélkující postava. Mason. Vypadal stejně jako vždycky. Ačkoli... Tvářil se smutně jako pokaždé, ale tentokrát v tom bylo ještě něco dalšího, co jsem nedokázala identifikovat. Panika? Zděšení? Skoro bych přísahala, že je to strach, jenže čeho by se asi tak mohl bát duch?
"Co se děje?" zeptal se Dimitrij.
"Vidíš ho?" zašeptala jsem.
Dimitrij se podíval směrem, jakým jsem se dívala. "Koho mám vidět?"
"Masona."
Masonův výraz byl čím dál zachmuřenější. Nedokázala jsem to přesně rozpoznat, ale věděla jsem, že to nevěstí nic dobrého. Žaludek se mi zvedl ještě víc, ale nějakým záhadným způsobem jsem si uvědomovala, že ta nevolnost nemá s Masonem nic společného.
"Rose... Měli bychom se vrátit...," řekl opatrně Dimitrij. Pořád mi moc nevěřil, že vidím duchy.
Ale já se ani nehnula. Mason mi něco říkal – nebo se o to aspoň pokoušel. Jednalo se určitě o něco důležitého, co jsem se musela dozvědět. Jenže mi to nedokázal sdělit.
"Co?" dotázala jsem se. "O co jde?"
Zatvářil se zklamaně. Ukázal kamsi za mě a pak nechal ruku zase klesnout.
"Řekni mi to," naléhala jsem a byla už skoro stejně zklamaná jako on. Dimitrij se koukal střídavě na mě a na Masona, přestože ho pravděpodobně vůbec neviděl.
Byla jsem příliš soustředěná na Masona, než abych si lámala hlavu s tím, co si o mně Dimitrij pomyslí. Něco se tu dělo. Něco zásadního. Mason otevřel pusu a pokusil se promluvit jako už dřív několikrát, ale nedokázal ze sebe dostat žádná slova. Po několika napjatých vteřinách se mu to ale konečně podařilo. Jeho slova byla téměř neslyšitelná.
"Oni... přicházejí..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře