25.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.47 |

 Mrtví nebo unesení.

Jako by nestačilo, že Strigojové přišli až sem a zaútočili na nás, zabili Moroje a dhampýry. Navíc ještě některé odnesli. To Strigojové dělají běžně. Dokonce i oni mají jistá omezení, kolik krve dokážou vypít najednou. Takže si často berou zajatce, kteří jim poslouží jako svačinka na později. Mocní Strigojové, kteří nechtějí sami dělat špinavou práci, posílají svoje nohsledy, aby jim přinesli kořist. Někdy taky berou zajatce proto, aby je proměnili ve Strigoje. Ať už byly jejich záměry jakékoli, znamená to, že někteří z našich lidí můžou stále ještě být naživu.
Jakmile byly jednotlivé budovy prohlášeny za čisté, shromáždili se v nich studenti, Morojové i dhampýři. Dospělí Morojové tam byli s námi a strážci začali sčítat ztráty. Zoufale jsem chtěla jít s nimi a pomáhat jim, ale bylo mi jasně řečeno, že svou práci už jsem odvedla. Teď už jsem nemohla dělat nic než čekat a dělat si starosti spolu s ostatními. Pořád mi to připadalo neskutečné. Strigojové napadli naši školu. Jak se to mohlo stát? Akademie byla bezpečná. Vždycky nám to tvrdili. Musela být bezpečná. Proto se tady studuje tak dlouho a proto jsou morojské rodiny zvyklé, že svoje ratolesti po většinu roku nevidí. To stojí za to, aby děti byly na bezpečném místě.
Jenže tohle už neplatí.
Trvalo jen pár hodin, než strážci spočítali padlé, ale čekání na jejich hlášení se protáhlo a připadalo mi, že to trvá celé dny. A ty počty... Počty byly děsivé. Patnáct Morojů bylo zabito. Dvanáct strážců bylo zabito. Třináctičlennou skupinu jak Morojů, tak dhampýrů unesli. Strážci odhadli, že sem vtrhlo asi padesát Strigojů, což bylo něco nepředstavitelného. Našli těla osmadvaceti. Zbytek zřejmě utekl a vzal si s sebou některé z našich řad.
Na tak ohromnou bandu Strigojů byly ale naše ztráty mnohem menší, než by se dalo očekávat. Zachránilo nás několik věcí. Jednou z nich bylo včasné varování. Strigojové sotva stačili překročit hranice školních pozemků, když jsem varovala Stana. Rychle se zavedl zákaz vycházení a hodně pomohlo i to, že skoro všichni už byli po večerce na svých kolejích. Většina obětí z řad Morojů – mrtví nebo unesení – byli ti, co se zrovna nacházeli venku.
Strigojové se vůbec nedostali do kolejí v nižším kampusu, za což dával Dimitrij zásluhy mně a Christianovi. Nicméně se jim podařilo proniknout do jedné z morojských kolejí – do té, kde bydlí Lissa. Když jsem to uslyšela, zhoupl se mi žaludek. A přestože jsem poutem cítila, že je v pořádku, pořád jsem měla před očima toho nafoukaného blonďatého Strigoje, jak mi říká, že jde skoncovat s Dragomiry. Nevěděla jsem, co se s ním stalo. Skupina útočících Strigojů se naštěstí na koleji moc daleko nedostala, ale přesto i tam byly oběti. Jednou z nich byl Eddie.
"Co?" vykřikla jsem, když mi to Adrian oznámil.
Zrovna jsme seděli v jídelně. Netušila jsem, jestli to má být snídaně, nebo večeře, jelikož v kampusu teď bylo všechno vzhůru nohama.

V jídelně panovalo ticho, všichni si jen šeptali. Jídlo bylo jediným důvodem, proč směli studenti opustit své koleje. Na pozdější dobu bylo svoláno shromáždění strážců, kam mě taky pozvali. Teď jsem ale spolu se svými kamarády musela zůstat tady.

"Vždyť byl s vámi," podivila jsem se. Upřela jsem na Lissu skoro až obviňující pohled. "Viděla jsem ho s tebou. Tvýma očima."
Vzhlédla od tácu s jídlem, které neměla zájem jíst. V obličeji byla bledá a tvářila se žalostně. "Když Strigojové pronikli do přízemí, on a další novicové seběhli dolů na pomoc."
"Jeho tělo nenašli," dodal Adrian. Tentokrát žádné jeho typické samolibé úšklebky ani vtípky. "Je jedním z těch, co je unesli."
Christian povzdechl a zaklonil se na židli. "To je totéž, jako by byl mrtvý."
Jídelna zmizela. Nic ze svého okolí už jsem neviděla. V tu chvíli jsem se ocitla ve vzpomínkách v té sklepní místnosti, kde nás drželi ve Spokane. Eddieho mučili a málem ho zabili. Ta zkušenost ho navždy změnila a ovlivnila jeho přístup k práci strážce. Výsledkem bylo, že začal být své práci extrémně oddaný a ztratil svou bezstarostnost, už se nesmál tak často jako dřív.
A teď se to stalo znovu. Eddieho zajali. Ze všech sil se snažil ochránit Lissu a ostatní, při útoku riskoval vlastní život. Já nebyla nikde poblíž morojské koleje, když k tomu došlo, ale přesto jsem se za to cítila zodpovědná – jako bych na něj měla dávat pozor. Dlužila jsem to Masonovi. Mason. Mason, který mi umřel před očima a jehož ducha jsem neviděla od toho jeho varování. Nedokázala jsem ho zachránit, a teď jsem ztratila i jeho nejlepšího kamaráda.
Vyskočila jsem ze židle a odstrčila svůj tác. Zachvátil mě zlověstný hněv. Kdyby tu byl nějaký Strigoj, nejspíš bych ho jen tím hněvem zapálila, aniž bych k tomu potřebovala Christianovu magii.
"Co se děje?" dotázala se Lissa.
Nevěřícně jsem se na ni zadívala. "Co se děje? Vážně se na to musíš ptát?" V tiché jídelně se zvučně rozlehl můj hlas. Lidé se ohlíželi.
"Rose, víš přece, jak to myslí," snažil se mě uklidnit Christian. "Všichni jsme rozrušení. Sedni si. Bude to zase dobrý."
Na okamžik jsem myslela, že ho poslechnu. Pak jsem se z jeho vlivu vymanila. Pokoušel se na mě použít nátlak, aby mě zklidnil. Upřela jsem na něj oči.
"Nebude to dobrý – ne, pokud s tím něco neuděláme."
"Nemůžeme nic udělat," řekl Christian. Vedle něj seděla Lissa a zarytě mlčela. Pořád ještě byla uražená, jak jsem na ni zařvala.
"To uvidíme," řekla jsem.
"Rose, počkej!" vykřikla. Bála se o mě, ale i o sebe. Bylo od ní trochu sobecké, že nechtěla, abych ji teď opustila. Byla zvyklá, že jsem tu vždycky pro ni. Se mnou se cítila v bezpečí. Jenže já jsem nemohla zůstat, teď ne.
Vyběhla jsem z jídelny ven do jasného denního světla. Setkání strážců se bude konat až za pár hodin, ale na tom teď nezáleželo. Musela jsem s někým mluvit hned. Běžela jsem do budovy strážců. Někdo tam zrovna taky vcházel a ve spěchu jsem do něj vrazila.
"Rose?"
Moje zuřivost se rázem změnila v údiv. "Mami?"
Ve dveřích stála moje matka, slavná strážkyně Janine Hathawayová. Vypadala stejně, jako když jsem ji na Nový rok viděla naposled. Kudrnaté zrzavé vlasy měla pořád ostříhané nakrátko a obličej opálený od sluníčka. Její hnědé oči působily zachmuřeněji než posledně, což mluvilo samo za sebe.
"Co tady děláš?" podivila jsem se.
Jak jsem říkala Deirdre, po většinu svého života jsem měla s matkou dost problematický vztah, což bylo z valné části způsobeno tím, že jsme od sebe tak daleko. To je bohužel nepříjemnou součástí toho, když je váš rodič strážcem. Celá léta jsem o matku nestála a ani teď si nejsme nějak extra blízké, ale po Masonově smrti mě dost podržela. Myslím, že obě jsme tak trochu doufaly, že se v následujících letech bude náš vztah zlepšovat. Po Novém roce odjela a poslední informace, kterou jsem o ní slyšela, byla, že se vrátila do Evropy s lordem Szelskym, kterého chránila.
Otevřela dveře a já ji následovala dovnitř. Chovala se odměřeně a profesionálně jako vždycky. "Povolali posily, aby se doplnil počet strážců v kampusu."
Doplnit počet. Nahradit strážce, kteří padli. Všechna těla už byla odklizena – Strigojové, Morojové i dhampýři, – ale zela tu po nich díra. Když jsem zavřela oči, pořád jsem je viděla. Když jsem tady ale potkala mámu, došlo mi, že je to perfektní příležitost. Chytila jsem ji za paži, což ji překvapilo.
"Musíme se vydat za nimi," řekla jsem. "Zachránit ty, které unesli."
Pozorně se na mě zadívala a zamračila se. To bylo jediné, co prozrazovalo její pocity. "Takové věci neděláme, to přece víš. Musíme chránit ty, co zůstali tady."
"A co těch třináct? Neměli bychom chránit i je? Vždyť jsi jednou taky byla na záchranný misi."
Zavrtěla hlavou. "To bylo něco jiného. Měli jsme stopu. Kdybychom chtěli vyrazit za touhle skupinou, museli bychom vědět, kam šla."
Uvědomila jsem si, že má pravdu. Strigoje není zrovna jednoduché sledovat. Ale... najednou jsem dostala nápad.
"Ochranu zase obnovili, že jo?" ujistila jsem se.
"Ano, skoro okamžitě. Pořád ještě nevíme jistě, jak ochranu vůbec prolomili. Nebyly tam žádné kůly, kterými by to mohli probodnout."
Začala jsem jí vykládat svou teorii, jak se to mohlo stát, ale ona nebyla zrovna nakloněná poslouchat duchařské nesmysly. "Nevíš, kde je Dimitrij?"
Mávla rukou směrem ke strážcům, kteří pobíhali všude kolem. "Určitě má tady někde práci. Jako každý. Teď se musím jít nahlásit. Vím, že tě taky pozvali na tu schůzi, ale ta se hned tak konat nebude – měla by ses držet z cesty."
"Budu..., ale nejdřív musím mluvit s Dimitrijem. Je to důležitý – může to ovlivnit to, co se bude probírat na tom setkání."
"O co jde?" zeptala se podezíravě.
"To zatím nemůžu vysvětlit... Je to složitý. Zabralo by to fůru času. Pomoz mi ho najít a pak ti to povíme."
Matka se na to netvářila zrovna nadšeně. Koneckonců Janine Hathawayová nebyla zrovna někdo, komu lidé říkají ne. Přesto se se mnou vydala hledat Dimitrije. Po tom, co se stalo o zimních prázdninách, už ve mně asi taky viděla něco víc než bláznivou puberťačku. Dimitrije jsme objevily spolu s dalšími strážci nad mapou kampusu. Plánovali, kam poslat nově příchozí strážce. Kolem mapy postávalo tolik lidí, že se mohl bez problémů vzdálit.
"Co se děje?" zeptal se, když jsme spolu poodešli stranou. I uprostřed takové krize, uprostřed obav o ostatní jsem mu viděla na očích, že se pořád bojí i o mě. "Jsi v pořádku?"
"Myslím, že bychom měli spustit záchrannou misi," řekla jsem.
"Víš, že..."
"...to obvykle neděláme. Jo, jo. A taky vím, že netušíme, kde jsou..., ale možná bych to věděla."
Zamračil se. "Jak?"
Řekla jsem mu, že v noci nás varoval Mason. Od té doby jsme s Dimitrijem neměli příležitost promluvit si o samotě, takže jsme ještě nerozebírali ten útok. Neměli jsme ani šanci mluvit o tom, co se stalo v chatce. Bylo mi z toho divně, protože bych nejradši myslela jenom na to, jenže to jsem pochopitelně nemohla. Ne, když se toho tady děje tolik. Snažila jsem se potlačit vzpomínky na naše milování, ale čas od času se stejně vynořily.
Dál jsem mu to vysvětlovala a doufala, že působím dostatečně klidně a kompetentně. "Mason sem teď nemůže, protože ochrana byla znovu obnovena, ale... jsem přesvědčená, že ví, kde jsou Strigojové." Dimitrijův výraz mi napověděl, že o tom má své pochybnosti. "No tak! Po tom, co se stalo, mi přece musíš věřit."
"Pořád s tím mám problém," přiznal. "Ale dobře. Předpokládejme, že je to pravda. Ty myslíš, že by nás tam mohl prostě dovést? Požádáš ho o to a on to udělá?"
"Jo," odpověděla jsem. "Myslím, že jo. Celou tu dobu jsem se mu bránila, ale myslím, že když se pokusím s ním spolupracovat, pomůže nám. Tohle asi vždycky chtěl. Věděl, že ochrana je slabá, a věděl, že Strigojové čekají na vhodný okamžik. Nemůžou být zas tak daleko od nás... Přes den se museli zastavit a někde se schovat. Můžeme je dohonit dřív, než jejich zajatci umřou. A jakmile se dostatečně přiblížíme, já je dokážu najít." Pak jsem mu vysvětlila, že když jsou poblíž Strigojové, vždycky je mi na zvracení. Dimitrij se nad tím ani nepozastavil. Asi se tu dělo příliš podivných věcí, než aby každou z nich zpochybňoval.
"Ale Mason tady není. Říkalas, že nemůže projít přes ochrannou linii. Jak ho teda seženeš, aby nám pomohl?" otázal se.
O tom už jsem přemýšlela. "Vezmi mě k přední bráně."
Dimitrij krátce promluvil s Albertou o tom, že "něco prošetřujeme", a vyšli jsme ven. Vydali jsme se na dlouhou cestu k bráně školy. Ani jeden z nás cestou nemluvil. I uprostřed tohohle blázince jsem pořád myslela na to, co se stalo v chatce, jak mě objímal. Tohle mi vlastně hodně pomohlo překonat ty hrůzy, které pak následovaly. Měla jsem dojem, že na to myslí taky.
Vstup do školy sestával z dlouhého železného plotu a brány, která stála hned nad položenou ochrannou linií. K bráně, která byla skoro pořád zavřená, vedla silnice odbočující z pětatřicet kilometrů vzdálené dálnice. Strážci měli u brány malou budku a celý prostor byl neustále monitorován.
Strážce náš požadavek překvapil, ale Dimitrij jim řekl, že potřebujeme ven jen na chviličku. Otevřeli těžkou bránu jen natolik, aby mezi oběma křídly proklouzl jeden člověk. Dimitrij i já jsme vyšli ven. Téměř okamžitě mě rozbolela hlava. Bolest jsem vnímala i za očima. Zase jsem uviděla ty obličeje a postavy. Bylo to přesně jako na letišti. Jakmile jsem se ocitla za ochrannou hranicí, viděla jsem všemožné duchy. Teď už jsem tomu ale rozuměla a nebála se. Musela jsem to ovládnout.
"Zmizte," křikla jsem na šedivé postavy tyčící se kolem mě. "Nemám na vás čas. Běžte!" Dala jsem do těch slov veškerou svou vůli a k mému ohromení se duchové opravdu začali vytrácet. Slyšela jsem tlumené zvuky jejich hlasů, takže jsem věděla, že jsou tady stále. Kdybych jen na okamžik povolila ve svém soustředění, objevili by se zas. Dimitrij mě zaujatě pozoroval.
"Jsi v pořádku?"
Kývla jsem a rozhlédla se kolem. Jednoho ducha jsem vidět chtěla.
"Masone," řekla jsem. "Potřebuju tě." Nic. Soustředila jsem se na to volání stejně intenzivně jako před chvilkou, když jsem přikázala duchům, aby odešli. "Masone! Prosím. Přijď sem."
Neviděla jsem nic než silnici před sebou, která se stáčela mezi zasněženými kopci. Dimitrij se na mě díval jako v noci, když měl vážné pochybnosti o mém duševním zdraví. V tu chvíli jsem o něm pochybovala i já. To noční varování pro mě bylo důkazem, že Mason je skutečný. Zatímco teď...
O minutu později se přede mnou zjevil a vypadal ještě bledší než dřív. Poprvé od doby, co tohle všechno začalo, jsem byla šťastná, že ho vidím. On se samozřejmě tvářil smutně. Všechno při starém.
"Konečně. Jinak bych vypadala jako magor." Jenom na mě zíral a já ihned zalitovala, že jsem takhle zavtipkovala. "Promiň. Zase potřebuju tvou pomoc. Musíme je najít. Musíme zachránit Eddieho."
Přikývl.
"Můžeš mi ukázat, kde jsou?"
Opět přikývl, otočil se a ukázal do dálky kamsi za mě.
"Pronikli do kampusu zadem?"
Zase kývl a vtom mi došlo, jak se to stalo. Věděla jsem, jak se Strigojové dostali do kampusu, ale teď nebyl čas se tím zabývat. Obrátila jsem se na Dimitrije. "Potřebujeme mapu."
Prošel bránou zpátky a prohodil pár slov se strážcem ve službě. Po chvilce se vrátil s mapou, kterou ihned rozložil. Zobrazovala okolí kampusu i přilehlé silnice a území. Vzala jsem ji od něj a ukázala ji Masonovi. Ve větru jsem se snažila držet mapu rovně, ale pořád se prohýbala.
Jediná opravdová silnice ze školy byla přímo před námi. Zbytek kampusu byl obklopen lesy a strmými skalními útesy. Ukázala jsem na mapě na místo vzadu u školních pozemků. "Tudy sem pronikli, že jo? Tam prolomili ochranu nejdřív."
Mason kývl. Natáhl prst, a aniž by se dotýkal mapy, naznačil cestu po hřebenu malé hory. Po delším úseku tudy bylo možno dojít na úzkou nezpevněnou cestu, která se pak napojovala na mezistátní dálnici, vzdálenou mnoho kilometrů.
Sledovala jsem pohyb Masonova prstu, ale najednou jsem začala pochybovat, jestli je zrovna on tím správným průvodcem.
"Ne, tudy to nejde," prohlásila jsem. "Tudy nemohli jít. V tyhle oblasti jsou jenom lesy a hory, žádný silnice. Museli by jít pěšky, takže by jim trvalo hrozně dlouho, než by se ze školy dostali na tu druhou silnici. Neměli dost času. Zastihlo by je denní světlo."
Mason zavrtěl hlavou – zjevně se mnou nesouhlasil – a znovu ukázal na mapě cestu tam a zpět. Neustále při tom ukazoval na místo nepříliš vzdálené od pozemků Akademie. Přinejmenším na mapě to vypadalo, že to není daleko. Mapa nebyla příliš podrobná, ale odhadovala jsem, že to místo může být jen pár kilometrů odtud. Podržel tam prst, podíval se na mě a pak zase na to místo.
"Tam teď nemůžou být," namítla jsem. "Je to venku. Do Akademie mohli proniknout zadem, ale odejít museli předem. Nasedli do nějakýho auta a odjeli."
Mason zavrtěl hlavou.
Zklamaně jsem pohlédla na Dimitrije. Připadalo mi, že nám odtikávají hodiny, a rozzuřovalo mě, že Mason neustále tvrdí, že Strigojové jsou teď za dne venku, jen pár kilometrů odtud. Upřímně jsem pochybovala, že si s sebou vzali stany a kempují tam.
"Je tam nějaká budova nebo něco?" zeptala jsem se a ukázala na místo, které Mason označil. "Říká, že se vydali po téhle cestě. Jenže tam se nemohli dostat před východem slunce. Mason ale pořád tvrdí, že tam jsou."
Dimitrij zamyšleně přimhouřil oči. "O ničem podobném nevím." Vzal si ode mě mapu a došel s ní za strážci, aby to s nimi prodiskutoval. Zatímco se bavili, podívala jsem se na Masona.
"Doufám, že máš pravdu," řekla jsem.
Přikývl.
"Viděl... Viděl jsi je? Strigoje a jejich zajatce?"
Přikývl.
"Je Eddie ještě naživu?"
Opět kývl. Dimitrij se vrátil.
"Rose..." Když ke mně Dimitrij přistoupil s mapou v ruce, zněl jeho hlas zvláštně. Jako by nemohl uvěřit vlastním slovům. "Stephen říká, že jsou tam jeskyně, hned na úpatí tady té hory."
Zadívala jsem se Dimitrijovi do očí, stejně překvapená jako on. "Jsou dost velký..."
"Dost velké, aby se v nich Strigojové schovali, než přijde noc?" Dimitrij kývl. "Jsou. Je to jen něco přes sedm kilometrů."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře