26.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.51 |

 Nemohla jsem tomu skoro ani uvěřit. Strigojové se nacházejí prakticky hned vedle a čekají, až nastane noc, aby mohli pokračovat v cestě. Během těch zmatků při útoku někteří Strigojové evidentně zametli stopy a postarali se, aby to vypadalo, že mohli uniknout z kampusu prakticky kudykoli. My byli příliš zaměstnáni sčítáním škod, než aby někdo uvažoval o tom, kam se Strigojové poděli. Ochrana byla obnovena. Zajímalo nás jen, že jsou Strigojové pryč.

Teď před námi ale vyvstávala zvláštní situace. Za normálních okolností – ne že by tak rozsáhlý útok byl normální – bychom je nikdy nepronásledovali. Ti, které Strigojové unesli, bývali obvykle považováni za mrtvé. A navíc, jak řekla moje matka, strážci jen málokdy vědí, kde Strigoje hledat. Tentokrát jsme to ale věděli. Strigojové byli v podstatě v pasti. To představovalo zajímavé dilema.
Jenže pro mě to žádné dilema nebylo. Upřímně jsem netušila, proč už nejsme v těch jeskyních, proč jsme nepobili Strigoje a nezachránili přeživší. S Dimitrijem jsme se okamžitě rozběhli zpátky. Nemohli jsme se dočkat, až na základě našich nejnovějších poznatků rozjedeme akci. S tím jsme ovšem museli počkat až na shromáždění strážců.
"Nepřerušuj je," upozornil mě Dimitrij, když jsme se chystali na schůzku, která rozhodne o našem dalším počínání. Stáli jsme u dveří a tlumeně se bavili. "Vím, jak ti je. Vím, co chceš dělat. Ale když před nimi začneš řečnit, jak bys na ně hned šla, nepomůže nám to."
"Řečnit?" vykřikla jsem a v tu chvíli jsem zapomněla na to, že mám mluvit tiše.
"Vidím to na tobě," poznamenal. "Už zase máš v sobě ten oheň – chceš někoho roztrhat na kousíčky. Proto jsi v boji tak dobrá. Teď ale nebojujeme. Strážci mají veškeré informace. Rozhodnou se správně. Jenom musíš být trpělivá."
To, co řekl, byla v podstatě pravda. Během příprav na shromáždění jsme předali naše informace a pátrali dál. Naše pátrání odhalilo, že před několika lety jeden morojský profesor, který tu učil geologii, ty jeskyně zmapoval. Poskytl nám o nich veškeré informace. Vchod do jeskynního systému se nachází sedm a půl kilometru od zadních hranic Akademie. Nejdelší podzemní místnost je asi tři čtvrtě kilometru dlouhá a vede z ní chodba na nezpevněnou silnici, kterou jsme viděli na mapě. Mělo se za to, že sesuv půdy zavalil oba vstupy. Teď nám ale bylo jasné, že pro silné Strigoje nebylo nic těžkého vstupy vyklidit.
Nicméně jsem si nebyla tak jistá tím, co řekl Dimitrij – že se strážci rozhodnou správně. Pár minut před začátkem schůze jsem zkusila znovu přesvědčit matku.
"Prosím," zaškemrala jsem. "Musíme to udělat."
Podívala se na mě přezíravým pohledem. "Pokud bude vyslán záchranný tým, nebude to žádné my. Ty nepůjdeš."
"Proč? Protože je nás tolik? Copak spousta strážců nepadla?" Trhla sebou. "Ty přece víš, že můžu pomoct. Víš, co jsem dokázala. Za týden mi bude osmnáct a do maturity mi zbývá jen pár měsíců. Myslíš, že se do té doby stane zázrak? Jasně, musím se ještě pár věcí naučit, ale nemyslím, že je to něco zásadního, bez čeho bych nemohla být užitečná. A vy potřebujete tolik lidí, kolik jen dokážete sehnat. Je tady fůra dalších noviců, co by taky rádi pomohli. Přiber i Christiana a nic nás nezastaví."
"Ne," rychle mě zarazila. "Jeho ne. Nikdy jsi do toho neměla zatáhnout Moroje, a už vůbec ne takhle mladého."
"Ale vidělas, co dokázal."
Na to neměla co namítnout. Viděla jsem na ní, že se nemůže rozhodnout. Podívala se na hodiny, načež povzdechla. "Nejdřív něco ověřím."
Netušila jsem, kam šla, ale na schůzi přišla s patnáctiminutovým zpožděním. Do té doby stihla Alberta všechny přítomné stručně seznámit s tím, co jsme se dozvěděli. Naštěstí vypustila podrobnosti o tom, jak jsme k té informaci přišli, takže jsme nemuseli marnit čas vysvětlováním té duchařské části. Do detailů se probíralo rozvržení jeskyní. Lidé se vyptávali. A pak nastal čas rozhodnutí.
Obrnila jsem se. V boji proti Strigojům jsme vždycky spoléhali na obrannou strategii. Utočili jsme, jen když jsme byli napadeni. Veškeré dřívější návrhy o tom, že bychom měli zaútočit jako první, se pokaždé setkaly s neúspěchem. Teď jsem očekávala totéž.
Ale nestalo se.
Strážci jeden po druhém vstávali a vyjadřovali svůj souhlas, že se zúčastní záchranné mise. Přitom jsem viděla ten oheň, o němž mluvil Dimitrij. Každý byl připraven k boji. Chtěli to. Strigojové zašli příliš daleko. V našem světě je jen hrstka míst, kde je opravdu bezpečno: královský dvůr a několik našich akademií. Rodiče posílají své děti na místa, jako je Akademie svatého Vladimíra, aby měli jistotu, že se jim nic nestane. Jenže tahle jistota se teď otřásla v základech a my se s tím odmítali smířit, obzvlášť když stále ještě můžeme zachránit přeživší. V hrudi mě pálil vítězoslavný pocit a nedočkavost.
"Tak tedy dobrá," shrnula to Alberta a rozhlédla se. Nejspíš byla stejně překvapená jako já, i když i ona zastávala názor, že bychom měli na záchrannou misi vyrazit. "Naplánujeme přesun a vyrazíme. Pořád nám zbývá dobře devět hodin denního světla, abychom je dostihli, než vyrazí na cestu."
"Počkat," vložila se do toho moje máma a zvedla se. Upřely se na ni pohledy všech přítomných, ale ona ani nemrkla. Tvářila se odhodlaně a já na ni byla v tu chvíli neskonale hrdá. "Asi bychom měli zvážit ještě jednu věc. Myslím, že bychom měli dovolit i některým starším novicům, aby šli s námi."
To vyvolalo menší poprask, ale jen od menšiny. Matka předestřela podobné argumenty jako já, když jsem ji přemlouvala. Také trvala na tom, že novicové by neměli být v přední linii, ale že vzadu poslouží jako dobrá bariéra, přes niž se Strigojové nedostanou. Strážci už to skoro odsouhlasili, když vtom přišla s další bombou.
"Taky myslím, že bychom s sebou měli vzít některé Moroje."
Celesta vyskočila. Na tváři měla velkou tržnou ránu. Ve srovnání s tím modřina, kterou jsem na ní viděla nedávno, vypadala jen jako komáří štípnutí. "Co? Zbláznila ses?"
Matka na ni upřela klidný a vyrovnaný pohled. "Ne. Všichni víme, co dokázala Rose s Christianem Ozerou. Jeden z našich největších problémů se Strigoji spočívá v tom, že je těžké předčit jejich sílu a rychlost. Když s sebou vezmeme Moroje, kteří se specializují na oheň, Strigojům to znepříjemní život a my toho můžeme využít. Dostaneme je."
Propukla vášnivá debata. Vyžadovalo hodně sebeovládání, abych se do ní nezapojila. Vybavila jsem si Dimitrijovo upozornění, že bych se do toho neměla míchat. Jak jsem ale poslouchala, nedokázala jsem se ubránit zklamání. Každá uplynulá minuta byla prodlením, které jsme mohli líp využít k tomu, abychom vyrazili za Eddiem a za ostatními. Byla to další minuta, kdy mohl někdo umřít.
Otočila jsem se k Dimitrijovi, který seděl hned vedle. "Chovají se jako idioti," zasyčela jsem.
Upíral oči na Albertu, která zrovna debatovala se strážcem, jenž pracoval většinou v nižším kampusu. "Ne," zašeptal Dimitrij. "Sleduj. Přímo před našima očima se odehrává změna. Tenhle den si budou lidi pamatovat jako průlom."
A měl pravdu. Strážci opět pomalu podpořili i tenhle nápad. Myslím, že částečně ze stejného důvodu – protože chtěli především bojovat. Musíme se Strigojům pomstít. Tohle je víc než jen náš boj, je to i boj Morojů. Když moje matka oznámila, že se jí dobrovolně nabídlo několik profesorů – studentům by účast nepovolili –, padlo rozhodnutí. Strážci půjdou po Strigojích a spolu s nimi i novicové a Morojové.
Byla jsem nadšená a spokojená. Dimitrij měl pravdu. Tohle byla chvíle, kdy se mohl náš svět změnit.
Ale ne dřív než za čtyři hodiny.
"Na cestě jsou další strážci," vysvětlil mi Dimitrij, když jsem dala najevo svoje roztrpčení.
"Za čtyři hodiny můžou Strigojové dostat chuť na sváču!"
"Potřebujeme, aby nás bylo hodně," řekl. "Potřebujeme každého, koho můžeme sehnat. Ano, než se tam dostaneme, Strigojové můžou zabít ještě pár zajatců. Věř mi, že to taky nechci. Ale když tam půjdeme nepřipravení, můžeme ztratit mnohem víc životů."
Krev se mi vařila. Věděla jsem, že má pravdu a že já s tím nic nenadělám. Nesnášela jsem to. Nesnáším být bezmocná.
"Pojď," řekl a ukázal k východu. "Pojďme se projít."
"Kam?"
"To je jedno. Musíš se uklidnit, jinak nebudeš schopná bojovat."
"Jo? Bojíš se, že zase vypluje na povrch moje šílená temná stránka?"
"Ne. Bojím se, že na povrch vypluje normální stránka Rose Hathawayové, která se vrhá do akce po hlavě a bez přemýšlení, když je přesvědčená, že je to správné."
Suše jsem na něj pohlédla. "Je v tom rozdíl?"
"Ano. To druhé mě děsí."
Odolala jsem touze do něj šťouchnout. Na okamžik jsem zatoužila zavřít oči a zapomenout na všechna ta zranění a prolitou krev. Chtěla jsem s ním ležet v posteli a smát se, nestarat se o nic jiného než o něj. Jenže to bylo neuskutečnitelné. Procházka ano.
"Nebudou tě tu postrádat?" ujistila jsem se.
"Ne. Teď vesměs jenom čekají na další strážce. A je tu dost lidí, co můžou pomoct naplánovat útok. Vede to tvoje matka."
Sledovala jsem jeho pohled. Díval se na mou mámu, která stála uprostřed skupinky strážců a rázně ukazovala cosi na mapě. Pořád jsem tak docela nevěděla, co si o ní myslet, ale když jsem ji teď pozorovala, nemohla jsem než obdivovat její obětavost. Dřív mi většinou jen lezla na nervy, ale po tom teď nebylo ani stopy.
"Dobře," řekla jsem. "Jdeme."
Vzal mě na procházku kolem kampusu a cestou jsme obhlíželi následky. Většina škod pochopitelně nebyla na kampusu samotném. Nejhorší byla ztráta našich lidí. Přesto jsme ale viděli památky po útoku: poškozené budovy, krvavé skvrny na nečekaných místech a podobně. Nejnápadnější ale byla všeobecná nálada. Ačkoli byl den, jako by nás obklopovala temnota a těžká bolest, které jste se mohli téměř dotknout. Viděla jsem to ve tváři každého, koho jsme potkali.
Tak napůl jsem čekala, že mě Dimitrij vezme taky za zraněnými. Jenže to neudělal a já se mohla jen dohadovat proč. Pomáhala tam Lissa, která v malých dávkách používala své schopnosti k uzdravení zraněných. Adrian se taky činil, přestože se Lisse v léčení ani zdaleka nevyrovnal. Nakonec se usnesli, že tohle stojí za risk, že se každý dozví o éteru. Tragédie byla až příliš veliká. Navíc při soudu toho bylo o éteru řečeno tolik, že bylo jen otázkou času, kdy se to všichni dozvědí.
Dimitrij nechtěl, abych se přiblížila k Lisse, když používá magii, což mi připadalo zajímavé. Pořád si nebyl jistý, jestli opravdu "chytám" její šílenství, ale zjevně to nechtěl pokoušet.
"Říkalas, že máš teorii, proč byla prolomena ochrana," řekl. Protáhli jsme naši okružní procházku kampusem a teď jsme byli nedaleko místa, kde se včera v noci sešla Jesseova společnost.
Málem jsem na to zapomněla. Jakmile jsem si to poskládala dohromady, ten důvod byl úplně jasný. Zatím se na to nikdo nevyptával. Teď se všichni starali jen o obnovení ochranných linií a o naše lidi. Vyšetřovat se bude až později.
"Jesseova parta dělá iniciační rituály přímo tady, kde byla vztyčena ochranná stěna. Kůly prolomí ochranu, protože jednotlivé živly jdou proti sobě. Tohle je nejspíš totéž. Při zasvěcení používají všechny elementy, takže tu ochranu asi zrušili stejným způsobem."
"Ale v kampusu se magie praktikuje denně," namítl Dimitrij. "Magie všech živlů. Proč by se to teda nestalo už dřív?"
"Protože magie se většinou neprovozuje přímo na ochranných liniích. Ty jsou u hranic pozemků, takže se nic neděje, když se magie provádí uvnitř v kampusu. Taky myslím, že je rozdíl, jakým stylem se jednotlivé živly používají. V magii je život, proto ničí Strigoje a ti nemůžou překročit magickou ochranu. Magie v kůlech se využívá jako zbraň. A stejně tak magie, kterou prováděli při tom mučení. Když se používá takhle negativně, asi to tu dobrou ruší." Otřásla jsem se, když jsem si vybavila, jak Lissa použila éter k mučení Jesse. Bylo to nepřirozené.
Dimitrij se zadíval na zbořený plot, který ohraničoval pozemky Akademie. "Neuvěřitelné. Nikdy bych neřekl, že je to možné, ale zní to logicky. Princip je vážně stejný jako s kůly." Usmál se na mě. "Přišla jsi na hodně věcí."
"To nevím. Jen mi to v hlavě nějak secvaklo dohromady." Při pomyšlení na tu Jesseovu bandu debilů jsem byla zlostí bez sebe. Jako by nestačilo, co provedli Lisse. Už kvůli tomu jsem jim chtěla nakopat zadky (zabít už jsem je nechtěla – včera v noci jsem se naučila trochu se držet zpátky). Ale tohle? Pustit Strigoje do školy? Jak se můžou chovat tak hloupě a nezodpovědně a způsobit katastrofu takových rozměrů? To už by bylo skoro lepší, kdyby se o to pokoušeli schválně. Ale ne, tohle vzešlo z jejich hraní a touhy po slávě. "Debilové," zabrblala jsem.
Zvedl se vítr. Zachvěla jsem se, ale tentokrát zimou. Jaro už se sice blíží, ale zatím ještě nedorazilo.
"Pojďme se vrátit dovnitř," navrhl Dimitrij.
Otočili jsme se a cestou do druhého kampusu jsem to uviděla. Tu chatu. Ani jeden z nás nezpomalil ani na chatku okatě nekoukal, ale věděla jsem, že v Dimitrijovi to vyvolává stejné vzpomínky jako ve mně. Po chvilce mi to jen potvrdil.
"Rose, to, co se stalo..."
Zaúpěla jsem. "Věděla jsem to. Věděla jsem, že k tomu dojde."
Překvapeně na mě pohlédl. "Že dojde k tamtomu?"
"K tomuhle. Že mi začneš vykládat, že to, co jsme udělali, bylo špatný, že jsme to neměli dělat a že už se to víckrát nestane." Dokud jsem to nevyslovila, ani jsem si neuvědomila, jak moc se bojím, že právě s tímhle začne.
Pořád se tvářil šokovaně. "Jak tě to napadlo?"
"Protože jsi takovej," oznámila jsem mu. Asi to znělo trochu hystericky. "Vždycky se chceš zachovat správně. A když uděláš něco špatnýho, tak se to snažíš napravit. A já vím, že mi řekneš, že to, co jsme udělali, se nemělo nikdy stát a že si přeješ..."
Nic dalšího už jsem říct nestačila, protože Dimitrij mě objal kolem pasu a ve stínu stromu si mě přivinul k sobě. Naše rty se setkaly a při líbání jsem zapomněla na všechny svoje obavy, že to, co jsme udělali, označí za chybu. Jakkoli se to zdálo nemožné, dokonce jsem na chvilku zapomněla i na ten masakr, co způsobili Strigojové.
Když jsme se od sebe nakonec odtrhli, pořád si mě přidržoval těsně u sebe. "Nemyslím, že to bylo špatné," řekl tiše. "Jsem rád, že jsme to udělali. A kdybychom mohli vrátit čas, udělal bych to znovu."
Duši mi zaplavila radost. "Vážně? Proč sis to najednou tak rozmyslel?"
"Protože tobě je těžké odolat," prohlásil pobaveně, když viděl můj údiv. "A... pamatuješ, co říkala Rhonda?"
To byl další šok, že se o ní teď zmínil. Ale vzpomněla jsem si, jak se tvářil, když mu vyložila budoucnost, a taky jsem si vybavila, co říkal o své babičce. Pokusila jsem se vydolovat si z paměti přesná Rhondina slova.
"Říkala něco o tom, že něco ztratíš..." Tak dobře jsem si to už nevybavovala.
"Ztratíš to, čeho si ceníš nejvíc, tak to opatruj, dokud to máš."
Přirozeně si to pamatoval slovo od slova. Tehdy jsem to moc nechápala, ale teď jsem se to pokusila rozluštit. Okamžitě jsem pocítila nával radosti: to mě si nejvíc cení. Pak jsem na něj udiveně pohlédla. "Počkej. Myslíš, že umřu? Proto ses se mnou vyspal?"
"Ne, ne, jistěže ne. Udělal jsem to proto... Věř mi, že kvůli tomuhle to nebylo. Bez ohledu na podrobnosti nebo na to, jestli vůbec má pravdu, v jedné věci měla pravdu určitě. Věci se snadno mění. Snažíme se dělat to, co je správné, nebo spíš to, o čem ostatní tvrdí, že je to správné. Jenže někdy, když to jde proti tvému přesvědčení..., musíš si vybrat. I před tím útokem Strigojů, když jsem viděl, s jakými problémy se potýkáš, uvědomil jsem si, jak moc pro mě znamenáš. Tím se všechno změnilo. Měl jsem o tebe strach, strašně jsem se o tebe bál. Ani netušíš jak. A nemělo už smysl předstírat, že bych život jakéhokoli Moroje upřednostnil před tvým. To se nestane, aťsi všichni říkají, jak moc je to špatné. Takže mi došlo, že se s tím budu muset nějak vypořádat. A jakmile jsem se rozhodl..., už nic nás nemohlo zastavit." Odmlčel se, jako by ho zarazilo, co právě řekl. Odhrnul mi vlasy z obličeje. "Teda mě nemohlo nic zastavit. Mluvím za sebe. Nechci, aby to vypadalo, že přesně vím, proč jsi to udělala ty."
"Protože tě miluju," řekla jsem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. A vskutku byla.
Zasmál se. "Ty dokážeš shrnout do jedné věty, na co já potřeboval celý proslov."
"Je to jednoduchý. Miluju tě a nechci dál předstírat, že ne."
"To já taky nechci." Vzal mě za ruku, propletli jsme si prsty a vykročili dál. "Nechci už další lži."
"Tak co se bude dít dál? Myslím s námi. Až vyřídíme ty Strigoje..."
"Nechci nějak posilovat tvoje obavy, ale v jedné věci jsi měla pravdu. Už spolu nemůžeme být – dokud nedokončíš školu. Budeme si muset od sebe udržovat odstup."
To mě sice trochu zklamalo, ale uvědomovala jsem si, že má pravdu. Konečně jsme dospěli k bodu, kdy už svoje city nepopíráme, ale těžko můžeme náš vztah vystavovat na odiv, když jsem pořád jeho studentka.
Šli jsme blátem a ve větvích se rozezpívalo pár ptáků, které zjevně překvapila nezvyklá aktivita v tuto denní dobu. Dimitrij se zahleděl do nebe a tvářil se přitom zamyšleně. "Až odmaturuješ a odejdeš s Lissou..." Nedopověděl to. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se chystá říct. Srdce se mi málem zastavilo.
"Požádáš o přeřazení? Nebudeš jejím strážcem?"
"To je jediný způsob, jak můžeme být spolu."
"Jenže takhle spolu nebudeme," namítla jsem.
"Ale kdybychom s ní zůstali oba, bude to ten samý problém – na tobě mi bude záležet víc než na ní. Ona potřebuje dva strážce, kteří jí budou dokonale oddáni. Kdybych sehnal přidělení někde u dvora, budeme pořád blízko sebe. A na tak bezpečném místě zas nemají strážci tolik práce."
Tak napůl a zcela sobecky se mi chtělo hned vyskočit a začít se s ním dohadovat, že to bude na houby, jenže jsem to neudělala. Neměli jsme žádnou možnost, která by byla ideální. Každá možnost vyžadovala těžké rozhodování. Věděla jsem, že je pro něj těžké vzdát se Lissy. Záleželo mu na ní a chtěl ji udržet v bezpečí skoro stejně jako já. Na mně mu ale záleželo víc. Musel se takhle obětovat, pokud chtěl stále ctít svůj smysl pro povinnost.
"Dobře," řekla jsem a něco mě napadlo. "Když budeme každý hlídat někoho jinýho, vlastně se můžeme vídat víc. Kdybychom byli oba s Lissou, dělali bychom na střídačku a moc se nevídali."
Stromy cestou pomalu řídly, což byla škoda, protože už jsme se nemohli držet za ruce. Přesto mi bylo, jako by mi v srdci vykvetla naděje a radost. Ve stínu dnešní tragédie to bylo určitě špatné, ale nemohla jsem si pomoct.
Po celé té nervy drásající době jsme s Dimitrijem konečně vymysleli, jak by to mohlo fungovat. Taky je možné, že dostane přidělení mimo královský dvůr, ale i tak bychom si pro sebe občas mohli ukrást chvilku. Když zrovna nebudeme spolu, bude to hrůza, ale nějak to budeme muset vydržet. A rozhodně to bude lepší než dál žít ve lži.
Ano, opravdu se to stane. Deirdre se zbytečně obávala o to, jak se vypořádám se záležitostmi svého života, které jsou v rozporu. Budu mít všechno. Lissu i Dimitrije. Pomyšlení na to, že budu s oběma, mi dávalo sílu. Ta síla by mi mohla pomoct při nadcházejícím útoku na Strigoje. Schovala jsem si ji do kouta své mysli jako kouzlo pro štěstí.
Dimitrij a já už jsme pak moc nemluvili. Jako vždy jsme ani nemuseli. Věděla jsem, že přestože se tváří klidně, uvnitř se raduje stejně jako já. Už jsme skoro vyšli z lesa a byli všem na očích, když promluvil znovu.
"Brzo ti bude osmnáct, ale i tak..." Povzdechl. "Až to vyjde najevo, spousta lidí z toho nebude nadšená."
"Však oni se s tím nějak vyrovnají." Pomluvy a řeči zvládnu.
"Taky mám dojem, že tvoje máma mi asi řekne něco nepěkného."
"Ty se chystáš na Strigoje, a bojíš se mojí mámy?"
Pousmál se. "Má v sobě sílu, se kterou musíme počítat. Odkud si myslíš, že ji máš ty?"
Rozesmála jsem se. "Tak to se divím, že se se mnou vůbec obtěžuješ."
"Ty za to stojíš, to mi věř."
Znovu mě políbil a jako úkryt k tomu využil poslední kus zeleně. V normálním světě by tohle byla šťastná romantická procházka ráno po sexu. Nepřipravovali bychom se na bitvu a nebáli se o své milované. Smáli bychom se a škádlili a plánovali další utajené rande.
Samozřejmě ale nežijeme v normálním světě. Při líbání bylo lehké představovat si, že ano.
Neochotně jsme se od sebe odtrhli, vyšli z lesa a zamířili zpátky k budově strážců. Čekají nás temné časy, ale když jsem teď na rtech pořád cítila jeho polibek, připadalo mi, že dokážu úplně všechno.
I postavit se bandě Strigojů.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře