28.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.52 |

 Následujících dvanáct hodin bylo těch nejdelších v mém životě.

Naše skupina se stihla bezpečně vrátit do kampusu, i když jsme většinu cesty běželi. To bylo dost obtížné, protože spousta z nás byla zraněná. Celou tu dobu mi bylo bez přestání na zvracení, nejspíš proto, že Strigojové byli nablízku. Ale kdyby byli, určitě by na nás zaútočili, takže mi nejspíš bylo špatně z toho všeho, co se odehrálo v jeskyních.
Jakmile jsme se ocitli za ochrannými stěnami Akademie, mě i ostatní novice dospělí rázem pustili z hlavy. Byli jsme v bezpečí a strážci teď měli plno jiných věcí na práci. Všichni zajatci byli zachráněni – tedy ti, co ještě žili, když jsme do jeskyně dorazili. Jak jsem se obávala, Strigojům jeden náš člověk posloužil za potravu, než jsme tam stihli vpadnout. Takže jsme zachránili dvanáct zajatců. Přišli jsme o šest strážců – včetně Dimitrije. To nebyla zas tak špatná čísla vzhledem k tomu, kolika Strigojům jsme čelili. Ale když se ty počty porovnají, znamenalo to, že jsme zachránili jen šest životů. Stály ty životy strážců za to?
"Nemůžeš na to pohlížet takhle," řekl mi Eddie cestou na kliniku. Všichni zajatci i jejich osvoboditelé dostali příkazem ukázat se na klinice. "Nejenže jste zachránili tolik lidí. Navíc jste pobili skoro třicet Strigojů a k tomu ještě ty v kampusu. Pomysli na všechny ty lidi, co by mohli zabít. V podstatě jste zachránili život i jim."
Racionálním uvažováním jsem si uvědomovala, že má pravdu. Ale racionalita nemá nic společného s tím, že Dimitrij je možná po smrti. Bylo to malicherné a sobecké, ale v tuto chvíli bych všechny ty životy vyměnila za ten jeho. On by o to nestál. Znala jsem ho.
Pořád ještě existuje nepatrná šance, že je naživu. I když to kousnutí vypadalo dost ošklivě, třeba se na něm ten Strigoj jenom nakrmil a pak utekl. Teď možná Dimitrij leží v jeskyni, umírá a zoufale potřebuje lékařské ošetření. Šílela jsem z toho pomyšlení a z toho, že mu nemůžu nijak pomoct. Nebyla možnost, že bychom se vrátili zpátky. Ne teď v noci. Až se rozední, vyrazí tam jiná parta, která přinese naše padlé, abychom je mohli pochovat. Do té doby musím čekat.
Doktorka Olendzká mě krátce prohlédla, prohlásila, že nemám otřes mozku, a poslala mě, abych si obvázala rány. Teď měla spoustu jiných pacientů, kteří byli v mnohem horším stavu.
Věděla jsem, že nejrozumnější by teď bylo jít na svou kolej nebo za Lissou. Poutem jsem cítila, že mě volá. Bála se o mě. Ale věděla jsem, že novinky k ní dolehnou brzy. Doopravdy mě nepotřebovala a já ji teď vidět nechtěla. Nechtěla jsem vidět nikoho. Radši než na kolej jsem se vydala do kostela. Musela jsem něco dělat, než začnou prohledávat jeskyně. Modlit se bylo v tuto chvíli stejně dobré jako cokoli jiného.
Uprostřed dne býval kostel většinou prázdný, ale dnes ne. Nemělo by mě to překvapovat. Vzhledem k tomu, jaké tragédie se tu odehrály za posledních čtyřiadvacet hodin, bylo jen přirozené, že lidé potřebují nějakou útěchu.

Někteří seděli v lavicích sami, jiní ve skupinkách. Plakali. Klečeli. Modlili se. Další zas zírali do prázdna, jako by nemohli uvěřit, co se tady stalo. Otec Andrew popocházel po svatyni a snažil se s každým promluvit.

Vzadu v rohu jsem objevila jednu prázdnou lavici, tak jsem si do ní sedla. Přitáhla jsem si kolena až pod bradu, opřela si o ně hlavu a rukama jsem si objala nohy. Ze zdí na nás všechny shlíželi z ikon svatí a andělé.
Dimitrij nemohl umřít. Určitě ne. Kdyby byl mrtvý, věděla bych to. Nikdo nemůže svět připravit o takový život. Ten, co mě ještě včera v posteli držel v náruči, přece teď nemůže být mrtvý. Byli jsme tak žhaví, tak plní života. Po něčem takovém nemůže následovat smrt.
Kolem zápěstí jsem měla čotky od Lissy a prstem jsem přejela po křížku a korálcích. Zoufale jsem se snažila ze svých myšlenek zformovat nějakou modlitbu, ale nevěděla jsem, jak na to. Pokud Bůh existuje, jistě je natolik mocný, aby věděl, co chci, aniž bych mu to musela říkat.
Hodiny ubíhaly. Lidé přicházeli a odcházeli. Ze sezení už mě všechno bolelo, tak jsem se natáhla po celé délce lavice. Ze zlatě malovaného stropu na mě zírali další světci a andělé. Tolik pomoci shůry, pomyslela jsem si, ale co dobrého ve skutečnosti dělají?
Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula. To mi došlo, až když mě Lissa vzbudila. Sama vypadala jako anděl, když se nade mnou skláněla a obličej jí lemovaly rozpuštěné světlé vlasy. Oči měla stejně něžné a soucitné jako ti svatí.
"Rose," zašeptala. "Všude jsme tě hledali. Tys byla celou dobu tady?"
Vstala jsem a cítila neskutečnou únavu. Oči mě pálily. Vzhledem k tomu, že jsem minulou noc vůbec nespala a hned vyrazila do boje se Strigoji, byla moje únava pochopitelná.
"Většinou," odpověděla jsem.
Zavrtěla hlavou. "Už jsi tady celé hodiny. Měla bys něco sníst."
"Nemám hlad." Celé hodiny. Sevřela jsem jí předloktí. "Kolik je? Už vyšlo slunce?"
"Ne. To až tak za pět hodin."
Pět hodin. Jak bych mohla čekat tak dlouho?
Lissa se dotkla mého obličeje. Poutem jsem ucítila zášleh magie a pak jsem na kůži vnímala teplo a zase chlad. Modřiny i rány zmizely.
"Tos nemusela," řekla jsem jí.
Rty se jí zvlnily do nepatrného úsměvu. "Dělala jsem to celý den. Pomáhala jsem doktorce Olendzké."
"To se ke mně doneslo. Jen mi to přijde divný, když jsme to pořád tak tajily, chápeš?"
"Teď už je jedno, že se to každý dozví," řekla a pokrčila rameny. "Po tom všem, co se stalo, jsem zkrátka musela pomoct. Spousta lidí byla zraněná, takže jsem musela svoje tajemství odhalit... Stejně by k tomu dříve či později došlo tak jako tak. Adrian taky pomáhal, ale tolik toho zase nezvládl."
A vtom mi to došlo. Narovnala jsem se.
"Pane Bože, Liss! Ty ho můžeš zachránit. Ty dokážeš Dimitrijovi pomoct."
Zatvářila se bolestně a lítostivě. Totéž jsem ucítila přes naše pouto. "Rose," řekla tiše. "Oni tvrdí, že Dimitrij je mrtvý."
"Ne," namítla jsem. "Nemůže být. Ty to nechápeš... Myslím, že je jen zraněný. Možná vážně. Ale když tady budeš, až ho přinesou, můžeš ho uzdravit." A pak mě napadla ta nejšílenější myšlenka ze všech. "A jestli... jestli opravdu umřel..." Bolelo mě vyslovit ta slova. "Můžeš ho přivést zpátky k životu! Stejně jako mě. Bude taky stínem políbený."
Posmutněla ještě víc. Vyzařovala z ní neskutečná lítost. "To nemůžu udělat. Kříšení mrtvých vyžaduje spoustu energie... a navíc nemyslím, že bych to zvládla s někým, kdo je po smrti tak dlouho. Nejspíš by musel umřít před chviličkou."
Z vlastního hlasu jsem slyšela šílené zoufalství. "Ale musíš to aspoň zkusit."
"Nemůžu..." Polkla. "Slyšelas, co jsem řekla královně. Na tom trvám. Nemůžu oživit každého, kdo umře. To by vedlo ke zneužívání, jaké chtěl Viktor. Proto je to pořád tajemství."
"Nechala bys ho umřít? Neudělala bys to? Neudělala bys to pro mě?" Nekřičela jsem, ale mluvila o dost hlasitěji, než by se v kostele slušelo. Většina lidí ale už stejně odešla a v celkovém panujícím zármutku mi beztak nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. "Udělala bych pro tebe cokoli. To přece víš. A ty pro mě neuděláš tuhle jedinou věc?" Už jsem začínala popotahovat.
Lissa si mě prohlížela a hlavou jí vířily tisíce myšlenek. Uvažovala o mých slovech, výrazu, hlasu. A vtom jí to konečně došlo. Konečně si uvědomila, že to, co cítím k Dimitrijovi, je mnohem víc než jen vztah mezi učitelem a studentkou. Jako by jí to poznání osvítilo mysl. V hlavě jí náhle vše sepnulo dohromady: moje komentáře, jak jsme se k sobě s Dimitrijem vždycky chovali... Ty věci, ke kterým dřív byla slepá, teď náhle dávaly smysl. Vzápětí jí na mysli vytanula spousta otázek, ale žádnou z nich nevyslovila. Dokonce se ani nezmínila o tom, co si právě uvědomila. Namísto toho mě jen vzala za ruce a přitáhla si mě blíž k sobě.
"Je mi to moc líto, Rose. Omlouvám se, ale nemůžu."
Nechala jsem ji, aby mě odtáhla pryč, předpokládala jsem, že na jídlo. Ale když jsem seděla v jídelně u stolu a zírala na tác před sebou, z pomyšlení na jídlo se mi zvedal žaludek víc než ze Strigojů. Lissa to se mnou vzdala. Uvědomila si, že mě k ničemu nedotlačí, dokud se nedozvím, co se stalo s Dimitrijem. Pak jsme zašly do jejího pokoje a já si lehla do postele. Přisedla si ke mně, ale mně se nechtělo mluvit. Brzy jsem znovu usnula.
Když jsem se probudila, seděla u mě máma.
"Rose, jdeme prohledat jeskyně. Nemůžeš tam jít s námi, ale jestli chceš, vezmeme tě aspoň k hranicím školních pozemků."
To bylo to nejlepší, co jsem mohla mít. Pokud to znamená, že zjistím, co se stalo Dimitrijovi, o chvilku dřív, než kdybych zůstala sedět tady, tak to udělám. Lissa šla se mnou a obě jsme se držely kousek za skupinkou strážců. Pořád mě bolelo, že odmítla uzdravit Dimitrije, ale v hloubi duše jsem si říkala, že když ho pak uvidí, určitě neodmítne.
Strážců se vydalo k jeskyním docela dost – pro všechny případy. Ale byli jsme přesvědčení, že Strigojové už odešli. Ztratili svou početní převahu a museli si uvědomovat, že když se vrátíme pro mrtvé, bude nás hodně. Kdo z nich přežil, určitě radši zmizel.
Strážci překročili ochranné linie a my ostatní jsme zůstali čekat u hranice. Nikdo téměř nepromluvil. Strážci se vrátí zpátky nejdřív tak za tři hodiny. Snažila jsem se nepřipouštět si svoje temné a tíživé pocity. Sedla jsem si na zem, opřela si hlavu o Lissino rameno a přála si, aby minuty ubíhaly rychleji. Jeden Moroj, který pracoval s ohněm, rozdělal pořádnou vatru, u níž jsme se všichni ohřívali.
Minuty neplynuly rychle, ale nakonec přece jen nějak uběhly. Někdo zakřičel, že se strážci vracejí. Vyskočila jsem a rozběhla jsem se podívat tím směrem. Když jsem to uviděla, zarazila jsem se na místě.
Nosítka. Na nosítkách nesli těla padlých. Mrtví strážci s bledými obličeji a nevidoucíma očima. Jeden z přihlížejících Morojů se rozběhl do křoví, aby se vyzvracel. Lissa se rozbrečela. Strážci kolem nás nosili jednu mrtvolu za druhou. Dívala jsem se na ně a připadala si vyhořelá a prázdná. Uvažovala jsem, jestli až příště projdu za ochrannou hranici, uvidím i jejich duchy.
Konečně prošla celá skupina. Nesli jen pět těl, ale já měla dojem, jako by jich bylo pět set. Ale jedno tělo jsem neviděla. Toho pohledu jsem se děsila nejvíc. Rozběhla jsem se za matkou. Pomáhala nést nosítka. Ani se na mě nemusela podívat a bezpochyby už věděla, na co se jí zeptám.
"Kde je Dimitrij?" vyhrkla jsem. "Je..." Bylo by příliš troufalé doufat v tolik? "Žije?" Ach Bože! Co když byly moje modlitby vyslyšeny? Co když tam zůstal zraněný a čeká, až za ním pošlou doktorku?
Matka neodpověděla hned. A pak jsem její hlas sotva poznávala.
"Rose, on tam nebyl."
Na hrbolatém terénu jsem zakopla a pak jsem měla co dělat, abych mámu zase dohonila. "Počkej. Co to znamená? Třeba je zraněný a potřebuje pomoc..."
Stále se na mě nedívala. "Molly tam taky nebyla."
Molly byla Morojka, která posloužila Strigojům za potravu. Byla stejně stará jako já, vysoká a krásná. V jeskyni jsem ji viděla mrtvou, vysáli z ní všechnu krev. Ta rozhodně mrtvá byla. V žádném případě nemohla být jen zraněná a vypotácet se z jeskyně. Molly a Dimitrij. Jejich těla zmizela.
"Ne," vydechla jsem. "Nemyslíš..."
Matce z jednoho oka skanula slza. Nic podobného jsem u ní nikdy neviděla. "Nevím, co si myslet, Rose. Pokud přežil, je možné, že... že si ho s sebou vzali na později."
Pomyšlení na to, že Dimitrij by byl "svačinkou", bylo příliš příšerné, než aby to bylo nutné vyslovovat – ale tahle alternativa nebyla to nejhorší. Věděly jsme to obě.
"Ale Molly by si s sebou na později nebrali. Ta už byla nějakou dobu mrtvá."
Máma přikývla. "Je mi líto, Rose. Nic nemůžeme vědět s jistotou. Je celkem pravděpodobné, že oba byli mrtví a Strigojové jejich těla jen někam odtáhli."
Lhala. Poprvé v mém životě mi matka řekla lež, aby mě ochránila. Ona není zrovna utěšovací typ. Nevymýšlí si hezké příběhy, aby se někdo cítil líp. Vždycky říkala pravdu natvrdo.
Tentokrát ale ne.
Zastavila jsem se a celá skupina procházela dál kolem mě. Lissa mě dohnala a tvářila se ustaraně a nechápavě.
"Co se děje?" zeptala se.
Neodpověděla jsem. Jen jsem se otočila a rozběhla se zpátky k hranicím pozemku. Lissa vyběhla za mnou a volala na mě. Nikdo si nás nevšímal, protože kdo by byl tak hloupý, že by po tom všem, co se stalo, lezl za ochrannou linii?
Já ano, i když za denního světla jsem se neměla čeho obávat. Proběhla jsem kolem místa, kde Lissu mučila Jesseova parta, a překročila jsem neviditelné čáry, které ohraničovaly pozemky Akademie. Lissa na okamžik zaváhala, ale pak se vydala za mnou. Sotva popadala dech.
"Rose, co to..."
"Masone!" zakřičela jsem. "Masone, potřebuju tě."
Chvilku mu trvalo, než se zjevil. Tentokrát nejenže byl bledý, ale vypadalo to, že poblikává jako žárovka, která se chystá zhasnout. Stál tam, díval se na mě, a ačkoli se tvářil stejně jako vždycky, měla jsem zvláštní pocit, že ví, na co se ho chci zeptat. Lissa stála vedle mě a dívala se střídavě na mě a na místo, kam jsem směřovala svou řeč.
"Masone, je Dimitrij mrtvý?"
Mason zavrtěl hlavou.
"Žije?"
Opět zavrtěl hlavou.
Ani živý, ani mrtvý. Svět se se mnou zatočil a před očima se mi roztančily barevné tečky. Dlouho jsem nejedla, takže jsem byla zesláblá a točila se mi hlava. Neměla jsem daleko k mdlobám. Ale musela jsem se ovládnout. Musela jsem položit další otázku. Ze všech těch obětí... Ze všech obětí, z nichž si mohli vybírat, by si určitě nevybrali jeho.
Následující slova se mi zadrhla v krku. Klesla jsem na kolena a vyslovila je.
"Je... je z Dimitrije Strigoj?"
Mason na okamžik zaváhal, jako by se bál mi odpovědět. Potom přikývl.
Srdce se mi roztříštilo. Celý můj svět se roztříštil.
Ztratíš to, čeho si ceníš nejvíc...
Rhonda nemluvila o mně. Nemluvila ani o Dimitrijově životě.
Čeho si ceníš nejvíc.
Byla to jeho duše.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře