5.kapitola

21. prosinec 2011 | 14.24 |

 Zbytek cesty ubíhlal v klidu. Sydney nikdy úplně neztratila nepohodlnost, když byla kolem mě, ale někdy, když jsem se snažila přijít na to co se odehrává v ruské televizi, našla si čas, aby mi vysvětlila, co se děje. Byly tam některé kulturní odlišnosti mezi tím, ve kterých jsme obě vyrůstaly, tak nám přišly obyčejné. Jednou za čas, se jí vytvořil úsměv na rtech, když jsme obě našli něco legračního a jsem měla pocit, ža by jsme se mohly spřátelit. Věděla jsem, že nebyl žádný způsob, jak by mi někdo někdy mohl vynahradit Lissu, ale myslím, že některá část mě stále toužila zaplnit prázdnotu z přátelství, která byla otevřená, když jsem ji opustila.

Sydney si zdřímla po celý den, a začala jsem si myslet, že to bylo právě
její zvláštní nespavostí. Taky pokračovala v jejímstejně divném zacházením s potravinami, sotva se dotýkala jídla. Vždycky mi dovolila to po ní dojíst.
Třetí den naší cesty jsme dorazily do Omsku. Omsk byl větší
a hezčí město, než jsem očekávala od Sibiře. Dimitri mě vždy
škádlil, že moje představy o Sibiři, že vypadá jako Antarktida byly
špatné, a já jsem mohla říct, že měl pravdu, alespoň pokud jde o jižní
část země byl zaujatý. Počasí se příliš nelišilo od toho jaké bylo v Montaně v tomto ročním období, chladný jarní vzduch občas ohříváný sluncem.
Sydney mi řekla, když jsme se tam dostali, že si vezme nějakého řidiče od zdejšího Morojce kterého znala. Několik jich žilo ve městě, mísící se s početným obyvatelstvem. Přesto, jak den pokračoval, jsme objevily problém. Nikdo nás nechtěl vzít do vesnice. Zdá se, že silnice byly
nebezpečné. Strigolové často číhali venku blízko nich a doufali, že chytí
cestujícího Moroje nebo dhampíra. Čím více to Sydney vysvětlovala, tím více jsem se bála o svůj plán. Zdá se, že tu bylo příliš mnoho
Strigolů v Dimitriho vesnici a s ním osobně. Podle ní číhali na
okraji města, ale pár jich tu žilo trvale. Věci byly ještě horší, když Sydney pokračovala popisem situace.
"Mnoho Strigoi cestují pozemi a hledají oběti, a vesnice
je právě oblast, kterou procházejí, "vysvětlila. "Silnice jsou odlehlé, takže někteří Strigolové zůstanou na chvíli a pokoušejí se získat snadnou kořistí.
Pak jsou zase dál. "
"V USA, Strigolové se často schovávali ve velkých městech," řekla jsem nejistě.
"Dělají to i tady. Je to pro ně jednodušší získat potravu, aniž by si toho někdo všiml. "
Ano, to rozhodně mi naházelo klacky pod nohy v mých plánech. Pokud Dimitri nebyl ve svém rodném bydlišti, měla bych vážné problémy. Vím že Strigolové mají rádi velká města, ale nějak jsem byla přesvědčená o tom , že Dimitri by se vrátil na místo, kde vyrůstal.
Ale pokud by tam Dimitri nebyl ... no, najednou, velikost Sibiře mě zasáhla. Jak jsem se dozvěděla, že Omsk nebyl ani největší město na Sibiři a nalezení jednoho Strigola tady by mohlo být těžké.

Vždycky když jsem se soustředila na nalezení Dimitriho, jsem měla občas slabé chvilky ve kterých jsem na půl doufala, že bych ho nikdy nenašla. Myšlenka na něj jako Strigola mě trápila. Navštěvovla jsem často vzpomínky z doby kterou sme spolu trávili.
Myslím, že moje nejcennější vzpomínka byla těsně předtím, než byl změněn. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy jsem nasála hodně vzteku a špatných účinků z ézheru od Lissy. Nekontrolovala jsem se neschopná přestat. Bála jsem se, že se ze mě stane monstrum, které zabije samo sebe, jako další stínem políbený strážce.
Dimitri mě přivedl zpátky k sobě, pomohla mi jeho síla. Uvědomila jsem si jak silné pousto bylo mezi námi, jak dokonale jsme rozuměli jeden druhému. Dimitri a já jsme podlehli naší přitažlivosti. A to jsme skoro přísahali ze se to nemůže stát...dobře, naše pocity byly prostě příliš silný. Pobyt daleko od sebe se ukázalo jako nemožné. Vyspali jsme se spolu, bylo to moje poprvé. Někdy jsem si jistá, že to mělo být jen jednou.
Samotný akt byl úžasný, a já jsem nebyla schopena srovnat fyzickou radost od citové. Potom jsme vedle sebe leželi tak dlouho, jak jsme se odvážili, a to bylo úžasný. Je jeden z mála okamžiků, kdy jsem cítila, že on byl opravdu můj.
"Pamatuješ si, Victorovo kouzlo ctíče?" Zeptala jsem se a přitulila jsem se k němu blíž.
Dimitri se na mě podíval, jako bych byla blázen. "Samozřejmě."
Victor Daškov byl královský Moroj, ten, přátelil se s Lissou a její rodinou. Nevěděli jsme, že on tajně studoval éter roky a poznal, že Lissa ho užívá. Mučil ji všemožnými způsoby, které byly skutečně provedené tak, že by se z toho zbláznila. Jeho plán byl unést ji a mučit ji do té doby dokud nevyléčí jeho nemoc, která ho pomalu zabíjela.
Victor byl nyní ve vězení na doživotí za to, co udělal Lisse a protože měl protistátní plány na vzpouru proti Morojské vládě.
Byl jedním z mála kdo věděl o mém vztahu s Dimitrim. Dokonce náš vztah podpořil tím, že vloži kouzlo chtíče do náhrdelníku, který mi dal. Kouzlo bylo plné nebezpečné magie, přinutilo nás udělat to čemu jsme se vyhýbali. Vzpmatovali jsme se v poslední chvíli.
"Netušila jsem, že by to mohlo být lepší," řekla jsem Dimitrimu poté, co jsme se spolu vyspali. Trošku jsem se styděla, že o tom mluvím.
" Přemýšlela jsem o tom celou dobu ... co se stalo mezi námi. "
Otočil se a přitáhl si mě k sobě. V chatě byla zima, ale jeho teplé tělo bylo lepší než deka. Mohli jsme se klidně obléct, ale to bylo to poslední co jsem chtěla dělat.
Být přitisknutá k němu se mi libilo.
"Já taky."
"Vážně?" Zeptala jsem se překvapeně. "Myslela jsem, že ... já nevím. Myslela jsem, že jsi na to moc ukázněný. Myslela jsem, že se snažíš zapomenout. "
Dimitri se zasmál a políbil mě na krk. "Rose, jak bych mohl zapomenout, že jsem byl nahý s někým tak krásným jako si ty? Zůstala jsem vzhůru mnoho nocí, s přehráváním každého detailu. Říkala jsem si znovu a znovu, že to bylo špatné, ale nechtěla jsem zapomenout. Jeho rty se pohybovaly na moji klíční kost, a jeho ruka hladila můj bok. "Ty jsi se vypálil do mé
mysli navždy. Neexistuje nic, nic v tomto světě, co by to změnilo "
A tyhle vzpomínky mi nechtěli pomoct ve snaze ho zabít i kdyby byl Strigol. Přesto ... ve stejnou dobu, to byly právě ty vzpomínky, že jsem musela zničit ho. Chtěla jsem si ho pamatovat jako člověka, který mě miloval a držel v náruči. Musela jsem si uvědomit, že ten muž nebude chtít takhle zůstat, jako příšera.
Nebyla jsem velmi nadšený, když mi Sydney ukázala auto, které koupila,
zejména proto, že jsem jí na to dala peníze.
"Tímhle pojedem?" Zvolala jsem. "Může to dojet tak daleko?"
Cesta by měla trvat sedm hodin.
Dala mi šokovaný pohled. "To myslíš vážně? Víš, co to je? Je to 1972 Citroen. Tyto věci jsou úžasné. Máš vůbec představu, jak těžké by bylo, sehnat jiné auto v Sovětské éře? Nemůžu uvěřit, že ho skutečně prodal. Byl to pitomec. "
Věděla jsem, že málo o sovětské éře, a ještě méně o klasických automobilech, ale Sydney pohladila lesklou červenou kapotu, jako by ho milovala. Možná byl cenný, a jsem si ho nevážila.
Byla jsem spíš do elegantních, zbrusu nových sportovních vozů.
Abychom byli spravedliví, tento vůz neměl žádné promáčknutí nebo rez, a kromě zastaralého pohledu se zdá, čisté a dobře opečovávaný.
"Pojede to?" Zeptala jsem se.
Pokud je to možné, její výraz se stal ještě víc nedůvěřivý. "Samozřejmě!"
A nastartovala. Motor ožil s rovnoměrným zabručením, a zrychlil, začala jsem chápat její fascinaci. Chtěla řídit, a já jsem tvrdila, že to za moje peníze ho koupila. Viděla zbožňující pohled na její tvář, i když jsem se nakonec rozhodla, že se mezi ní a auto nebudu pléct.
Byla jsem rád, že jsme odjeli hned. Bylo už pozdě
odpoledne. Pokud silnice byla stejně nebezpečné, jak všichni tvrdili, jsme nechtěly být venku když bude tma. Sydney souhlasila, ale
řekla, že většinu z cesty zvládnem před západem slunce a pak by jsme
přes noc na místě byly o kteém věděla. Měly bychom přijet do cíle ráno.
Čím dále jsme jeli z Omsku, tím více vzdálenější byl terén.
Jak jsem ho studovala, začla jsem chápat, Dimitriho lásku k této zemi. Byla na pohled zarostlá a neplodná, pravda, ale na jaře to byl opak, roviny zezelenaly, a bylo něco krásného na této nedotčené divočině. Připomnělo mi to Montanu v některých ohledech.
Nemohla jsem si pomoci nevyužít Sydneyino auto jako prostředek konverzaci. "Víš, hodně o autech?" Zeptala jsem se.
" O některých jo," řekla. "Můj táta je Alchymista v naší rodině, ale moje
máma je mechanik. "
"Opravdu?" Zeptala jsem se překvapeně. "To je jaksi ... neobvyklé." Samozřejmě, že jsem byl sotva mluvit o ženských rolí. Vzhledem k tomu, můj život byl zaměřený na boj a zabíjení, nemohla jsem opravdu tvrdit, jaké mají být tradiční ženské práce.
"Je to opravdu dobrý a naučil mě hodně. Neměla byych se není zlobit, že vydělává na živobytí. Že nemůžu jít na vysokou školu." Byla tam hořká poznámka v hlase. "Myslím, že je hodně věcí které bych si přála udělat. "
"Proč ne?"
"Musela jsem být příští rodiné Alchymistka. Moje sestra ... no, ona je starší, a obvykle je to nejstarší kluk, který má mít tuto práci. Ale ona je jaksi ... neschopná. "
"To je krutý."
"Jo, možná. Ale ona by prostě nemohla zvládnout takové věci. Jak je potřeba zorganizovat její lesk na rty. Ale řízení dalších sítí a co by měli lidé dělat? Ne, nikdy by nebyla schopna to udělat. Táta řekl, že jsem byl jediná schopná toho. "
"To byl kompliment, určitě."
"Asi jo ."
Sydney vypadala tak smutně, že jsem se cítila špatně z toho povídání. "Pokud bys mohla jít na vysokou školu, co bys studovala? "
"Řeckou a římskou architekturu."
Ještě že jsem ji nechala řídit jinak bychom teď sjely ze silnice. "Vážně?"
"Víš o tom něco?"
"Ehm, ne."
"Je to úžasné." Smutný výraz byl nahrazen jedním z jejích údivů
vypadala skoro stejně zamilovaně jako se dívala na auto. Pochopila jsem,
proč se jí líbilo vlakové nádraží. "Vynalézavost trvalo pro některé
dlouho ... no, prostě je to neuvěřitelný. Pokud by mě Alchymisti neposlali zpátky do USA po tomto, doufala jsem, že bych být přidělena do Řecka nebo Itálie. "
"To by bylo super."
"Jo." Její úsměv zmizel. "Ale nejsou tu žádné záruky, že dostaneš
co chceš v téhle práci. "
Zmlkla a ja si pomyslela, že přemluvit ji do této malé konverzace bylo malé vítězstvý. Nechala jsem její myšlenky o klasických automobilech a architektuře, zatímco moje byly na témata: Strigoi. Povinost. Dimitri. Vždy Dimitri ...
No, Dimitri a Lissa. Bylo to jako se rozmýšlet kdo mi působí největší bolest. Dnes, stejně jako ve vlaku jsem podlehla pokušení, jít za Lissou, převážně díky nedávné návštěvy Adriana v mém snu.
Podvečer v Rusku znamenal brzy ráno v Montaně. Samozřejmě,
Ve škole běžel noční program, to byla technicky noc pro ně i přes sluníčko. Byl zákaz vycházení, a každý se musel vrátit brzy do vlastní ložnice.
Lissa byla s Adrianem u něj v pokoji. Adrian, stejně jako Avery, absolvoval, ale jako jediný byl dalším uživatelem éteru, zůstal ve škola na neurčitou dobu, aby mohl pracovat s Lissou. Seděli naproti sobě na zemi po vyčerpávající práci. S povzdechem si Lissa lehla a protahovala si ruce nad hlavou.
"To je k ničemu," zasténala. "Já jsem to nikdy nenaučím."
"Nikdy se nevzdávej, sestřenko." Adrianův hlas byl drzí jako obvykle, ale můžu říct, že byl moc unavený. Oni nebyli opravdu příbuzní, byl jen termín královských, který někdy používali když byli spolu.
"Já jen nechápu, jak to mám udělat."
"Já nevím, jak to vysvětlit. Jen jsem o tom přemýšlím, a ... no, stane se to. "Pokrčil rameny a vytáhl cigarety. "Vadí ti to?"
"Jo," řekla. K mému překvapení, je dal pryč. Co to je?
Ještě nikdy se mě nezeptal, jestli se zlobím, když kouřil. Ve skutečnosti, bych přísahala, že to celou dobu dělal, aby mě rozčiloval, což nedávalo žádný smysl.
Adrian byl ve věku, kdy se kluci snažili přilákat holky co se jim líbí a onsi vybral mě.
Snažil se vysvětlit postup. "Jen mysli na toho koho chceš ... Já nevím. Rozšiř svou mysli k ní. "
Lissa se posadila a přehodila si nohu přes nohu. "Zní to stejně jako když Rose popisovala čtení mých myšlenek "
"Pravděpodobně je to na stejném principu. Podívej se, to trvalo ti nějaký čas naučit se aury. To se ničím neliší. A ty nejsi jediný, kdo se učí. Já jsem teprve u léčení škrábanců, a ty můžeš přivést zpět mrtvé, kteří mi říkali jsem blázen "
Odmlčel se. "Samozřejmě, někteří by tvrdili, že jsem vlastně
blázen. "
Při zmínce o aurách, studovala jeho podle světlel, které zářily kolem každé živé bytosti. Jeho aura vystoupila ze soustředění, která ho obklopovala ve zlaté záři. Podle Adriana, byla jejich aura stejná. Žádný jiný Moroi neměl tento druh čistého zlata. Lissa a Adrian byly jedineční díky užívání éteru.
Usmál se, hádal co dělá. "Jak to vypadá?"
"Stejně."
"Podívej se, jak dobře si na to teď? Jen mít trpělivost se snama. "
Lissa chtěla chodit do snů stějně jako on. Přes
své zklamání, jsem byla ráda, že nemohla. Adrianovo návštěvy v mých snech byly pro mě dost těžké. Vidět ji bude ... no, nebyla jsem úplně
jistá, ale byl by to chladný a tvrdý postoj, který jsem si snažila udržovat v Rusku by byl mnohem těžší
"Chci jen vědět, jak jí je," řekla Lissa potichu. "Nic o ní nevím. " Mluvila s Christianem.
"Viděl jsem ji všera. Je v pořádku. A já brzy taky. "
Lissa přikývla. "Myslíš, že to udělá?Myslíš si, že dokáže zabít Dimitriho?"
Adrianovi trvalo dlouho než odpověděl. "Myslím, že může. Otázka je jestli ji to taky nezabije. "
Lissa sebou trhla, byla jsem trochu překvapená. Odpověď byla stejně tupá jako Christián. "Bože, kéž by se po něm nerozhodla jít"
"Přát si to je teď k ničemu. Rose to musí udělat. Je to jediný způsob, jak se
může dostat zpátky. "Odmlčel se. "Je to jediný způsob, jak budete moci
jít dál. "
Adrian mě někdy překvapil, ale teď měl pravdu. Lissa si myslela, že bylo hloupé a sebevražedné jít po Dimitrim. Věděla jsem, že by Sydney sní
souhlasila, kdybych jí řekla pravdu o této cestě. Ale Adrian ... hloupí, povrchní, pařmen mi rozuměl? Studovala jsem ho očima Lissy, a uvědomila jsem si, že rozumněl. Nelíbilo se mu to, slyšela jsem zranění v jeho slovech. Staral se o mě. Moje pocity byly tak silé jako by mi někdo ulížil. A přesto ... on opravdu věřil, že jsem dělala správnou věc, jedinou věc, kterou jsem mohla udělat.
Lissa se podívala na hodiny. "Musím jít ještě před zákazem vycházení. Měla bych se učit na test z historie.. "
Adrian se usmál. "Studium je přeceňované. Jen najít někoho, chytrého, aby
si ho zkopírovala "
Vstala. "Chceš říct, že nejsem chytrá?"
"To teda ne." Taky se zvedl a šel se napít drinku z plně zásobeneného baru, který měl pořád po ruce. Vlastní lék byl jeho nezodpovědný způsob, jak udržet účinky éteru na uzdě, a kdyby byl v lihu celou noc, otupěl by svoje schpnosti.
"Ty si nejchytřejší člověk, kterého znám.
Ale to neznamená, že musíš dělat zbytečnou práci. "
"Nemůžeš uspět v životě, pokud nepracuješ. Kopírování ostatních ti kničemu nebude. "
"Cokoliv," řekl s úsměvem. "Zkopíroval jsem všechny prostřednictvím školy, a podívej se, jak dobře si počínám dnes. "
Protočila oči, a dala mu rychlé objetí na rozloučenou a odešela. Jakmile
mu sešla z očí, její úsměv zmizel. Ve skutečnosti, její myšlenky byly zase černé. Které ve mě vzbudily nejrůznější pocity. Měla o mě strach a zoufalé starosti. Řekla Christiánovi, že se cítila špatného z toho, co se stalo mezi námi, ale až teď mě to zasáhlo v plné síle. Trápila se vinou
a zmatkem, neustále si nadávala za to, že měla něco udělat. Chyběla mi. Měly jsme stejný pocit, že nám chyběl kus uvnitř.
Adrian žil ve čtvrtém patře, a Lissa se rozhodla pro schody spíše
než výtah. Celou tu dobu, měla starosti. Obavy
o tom, jestli bude někdy pánem éteru. Starosti o mě. Obavy z toho, že nemá pocit nežádoucích účinků éteru, myslela si, že jsem je pohltila jako strážce Anna.
Ta žila před staletími a byla spojená se svatéhým Vladimírem, jmenovcem školy. Ta pohlcovala nežádoucí účinky éteru z jeho mysli, protože byl duševně nemocný.
Ve druhém patře Lissa rozeznala zvuky křiku, i přes dveře, které byly oddělovaly schodiště od chodby.
Přesto že věděla, že to sní nemá nic společného zaváhala a její zvědavost jí nedala. O chvíli později, tiše zatlačila na dveře a vstoupila do haly. Hlasy vycházely z poza rohu. Opatrně se podívala kolem sebe. Poznávala ty hlasy.
Avery Lazarová stála na chodbě, ruce v bok, když se dívala na
svého otce. Stál ve dveřích jejího pokoje.
Jejich postoje byly tuhé a nepřátelské, a hněv mezi nimi praskal.
"Budu si dělat co chci," křičela. "Nejsem tvůj otrok."
"Jsi moje dcera," řekl hlasem klidným a blahosklonným.
"I když si občas přeji abys nebyla."
Ouch. Obě, Lissa a já jsme byly v šoku.
"Tak proč jsi, že mě donutil bydlet v téhle díře? Dovol mi abych se mohla vrátit ke dvoru! "
"A víš co mi ktomu brání? Sotva jsme vyšli ze špatné pověsti naší rodiny. V žádném případě tě nepošlu někam, kde by jsi dělala bůh ví co ! "
"Tak mě pošli k mámě! Švýcarsko bude lepší než tohle místo. "
Chvíli bylo ticho. "Tvoje matka je ... zaneprázdněná."
"Ach, fajn," řekla Avery, hlasem těžkého sarkasmu. "To je zdvořilý
způsob, jak vyjádřit, že mě nechce. Žádné překvapení. Jen bych je rušila když spí stím chlapem. "
"Avery!" Jeho hlas zazněl hlasitě a vztekle. Lissa sebou trhla a
ustoupila. "Tento rozhovor je u konce. Vraťte se do svého pokoje a
vystřízlivěj, než tě někdo uvidí. Očekávám, že zítra přijdeě na snídani a budeš slušná. Máme několik důležitých návštěv."
"Jo, a Bůh ví, že musíme držet krok s vystupováním."
"Jdi do svého pokoje," zopakoval. "Než zavolám Šimona aby tě tam odtáhl"
"Ano, pane," řekla a šklebyla se. "Hned, pane. Cokoliv řeknete, pane. "
A s tím, zabouchla za sebou dveře. Lissa, se schovávala za rohem a nemohla uvěřit, tomu co řekl o vlastní dceři. Za chvíli, se rozhostilo ticho. Pak, Lissa uslyšela blížící se kroky. Avery náhle obešla roh a zastavila se před Lissou, konečně jsme ji mohly dobře vidět.
Avery měla na sobě těsné, krátké šaty vyrobené z jakési modré tkaniny, která zářila ve světle stříbrně. Její vlasy byly dlouhé a divoké, a
slzy z jejích modro šedých očí ji zničily make-up. Vůně alkoholu z ní byla hodně cítit.
Rychle si přejela dlaní přez oči, zjevně v rozpacích nad tím, že ji někdo takhle viděl.
"No," řekla rozhodně. "Myslím, že si vyslechla naše rodinné drama."
Lissa se cítila stejně trapně jako při přistižení u špionáže. "Já-já se omlouvám. Nechtěla jsem. Jen jsem se kolem ... "
Avery se krutě zasmála. "No, já si nemyslím, že je to důležité. Pravděpodobně všichni v budově nás slyšeli. "
"Je mi líto," Lissa opakovala.
"Naní proč. Neudělala jsi nic špatného. "
"Ne ... chci říct, je mi líto, že ... víš, že řekl ty věci o tobě."
"Je to součást být z ´dobré´ rodiny. Všichni mají své kostry ve skříni." Avery si zkřížila ruce a opřela se o zeď. Dokonce v rozrušení a chaosu, byla krásná. "Bože, já ho někdy tak nenávidím. Není špatný, ale toto místo je tak zasraná nuda. Našela jsem nějaké druháky co se potloukali v noci, ale ... oni taky byli docela nudní.
Jediné, co bylo dobré. Bylo jejich pivo. "
"Proč ... proč tvůj táta tě vzal sem?" Lissa se zeptala. "Proč nejsi ... já nevím, ve škole? "
Avery se zase zasmála. "On mi nevěří. Když jsme
byly u dvora, zapletla jsem se s jedním roztomilým klukem, který pracoval, nebyl královský, samozřejmě. Táta zcvokl a bál se aby to lidi nezjistili. Takže, když dostal práci tady, přivedl mě s sebou, aby na mě mohl dát pozor a potrestal mě. Myslím, že se bojí, že bych mu utekla s člověkem, kdybych šla naškolu. "povzdechla si. "Přísahám Bohu, když by tu Reed nebyl, tak bych prostě dneska utekla. "
Lissa neřekla nic dlouhou dobu. Se všemi příkazy,které jí královna dává
se Lisse v poslední době se zdálo, že jediný způsob jak se mohla bránit je to mít pod kontrolou. Ale teď, ji napadlo, jestli nemýlila v Avery.
Avery nevypadala jako špion pro Tatianu. Nezdála se, jako
někdo, kdo ji chtěl nutit do dokonalé královské. Většinou se Avery se zdála, jako smutná, zraněná dívka, jejíž život se vymykal kontrole. Někdo, kdo byl obyčejný asi tolik jako Lissa v nedávné době.
Zhluboka se nadechla, a vrhla vpřed slova. "Chceš jít semnou a s Christiánem zítra na oběd? Nikomu nebude vadit, když snámi poobědváš. Nemohu slíbit, že to bude,
um, vzrušující, jak bys chtěla. "
Avery se znovu usmála, ale tentokrát s menší hořkostí. "No, plánovala jsem se opít sama v pokoji "Zvedla láhev z kabelky, co vypadala jako whisky."Už jsem začla. "
Lissa nebyla zcela jistá, co to bylo za odpověď.
"Takže ... uvidíme ... uvidíme se na obědě? "
Nyní Avery zaváhala. Ale pomalu se slabý záblesk naděje a zájem
objevil na její tváři. Soustředění, Lissa se snažila, aby viděla její auru.
Měla trochu potíže při prvním pokusu, z procvičování dneska večer s Adrianems. Ale když se jí nakonec podařilo soustředit se Averyinu auru, viděla mix barev: zelené, modré, a zlaté. Byly spolu s čevenými prstency, což se stávalo u rozrušených lidí. Ale přímo před jejíma očima Lissa zarudnutí bledlo.
Jo, "řekla Avery na poslední chvíli. "To by bylo skvělé."
"Myslím, že by to nemělo být daleko, stihly by jsme to ještě dneska."
Na druhé straně světa, mě Sydney vylekala z Lissiných myšlenek. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla zasněná, ale Sydney byla stále na hlavní silnici a vezla nás do městečka, které dokonale ladilo s mojí představou o Sibiři. Ve skutečnosti, "město", bylo celkem přehnané. Bylo tam málo rozptýlených domů, obchod, a čerpací stanice. Zemědělské půdy sahaly daleko za budovy, a viděla jsem víc koní než aut. Těch několik málo lidí, kteří tu byli se dívali na naše auto v úžasu. Na obloze se otočila sytě oranžová, a slunce bylo potopené dál a dál do obzoru. Sydney
měla pravdu. Bylo to skoro po setmění, a my jsme potřebovali, se dostat ze silnice.
"Jsme jen pár hodin daleko," pokračovala. "Udělali jsme opravdu dobrý čas, a měly by jsme se tam dostat brzy ráno. "
Jela na druhou stranu obce, když se v minutě zastavila před prostým bílým domem se stodolou vedle něj.
"Tady je místo, kde jsme ubytovány."
Vystoupily jsme z auta a přiblížily se k domu. "Jsou to tvý přátelé?"
"Ne. Nikdy sem se nimi nesetkala. Ale čekají nás. "
Další záhadný spojení s Alchymisty. Dvířka byla otevřená a přátelsky hledící člověk ve svých dvaceti, která nás zvala, abychom šly dovnitř.
Uměla jen pár slov anglicky, ale Sydneyin překlad nám pomohl. Sydney byla více společenská a okouzlující než jsem ji viděla já, pravděpodobně proto, že naši hostitelé nebyli opovrženíhodný upírští potomci.
Nemyslela jsem si, že po celodenní jízdě v autě budu unavená , ale cítila jsem se vyčerpaně a nemohla jsem se dočkat, až brzy ráno vyrazíme. Takže
po večeři a s trochou televize, jsme Sydney a já šly do místnosti, která byla připravená pro nás. Byla malá a prostá, ale měla dvě oddělená lůžka na kterých byly tlusté a chlupaté deky. Zachumlala jsem se do peřin, vděčné za měkkost a teplo, a uvažovala, jestli se mi bude zdát o Lisse nebo Adrianovi.
Nechtěla jsem, ale probudila jsem se s mírnou válcující nevolností, nevolnost, která mi říkala, že je poblíž Strigol.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře