13.kapitola

22. prosinec 2011 | 13.29 |

 Další den byly Velikonoce. Všichni byli vzhůru a chystali se jít do kostela.

Celý dům voněl chutně, plný vůně z Olenina pečení. Kručelo mi v žaludku a přemýšlela jsem, jestli mám počkat, až na oběd který připravila.
I když jsem si nebyla vždy jistá Bohem, šla jsem hodněkrát do kostela. Většinou se jednalo o zdvořilost k ostatním, způsob jak být zdvořilá. Dimitri tak chodil, protože tam našel mír, a já uvažovala, jestli by mi nabídl nějakou představu o tom, co bych měla dělat.
Cítila jsem se trochu nesvá, když jsem doprovázela ostatní. Byli slavnostně oblečené, ale já jsem neměl nic jiného, než džíny a trička pro volný čas. Viktoria, si všimla mého zděšení a mi půjčila mi bílou krajkovou halenku, byla trochu těsná, ale stále jsem vypadala dobře. Sedla jsem si s rodinou do lavice, a rozhlédla se kolem a přemýšlela, jak by si mohla Dimitrimu stačit malá kaplička v Akademii, když vyrůstal s tímhle.
Byla obrovská. Mohly by se sem vejít čtyři kaple. Stropy byly vyšší
a komplikovanější, a zlaté ozdoby na tvářích svatých se zdály být po celém povrchu. Bylo to ohromující, oslňující.
Sladkost kadidla visela těžce ve vzduchu, a to natolik, že jsem mohla skutečně vidět kouř.
Bylo tam hodně lidí, lidské a dhampir, a byla jsem překvapená, že tu bylo pár Morojů. Zdá se, že Morojové kteří navštěvují město byli dost zbožný, když přišli do kostela, i bez ohledu na špinavé činnosti, které tu dělali. A když už mluvíme o Morojcích ...
"Abe tu není," řekla jsem Viktorii a rozhlédla se. Byla vlevo ode mě; Olena si sedla na mou pravou stranu. Připadal mi jako náboženský typ, ale on tu nebyl. Doufala jsem, že možná jeho nepřítomnost znamenala, že odešel z Baia. Pořád jsem byla zdrcená z našeho posledního setkání. "Opustil město?"
"Myslím, že je muslim," vysvětlila Viktoria. "Ale vím, že je stále kolem. Karolina ho viděla dnes ráno. "
Zatracený Zmey. Neodešel. Jak to bylo co říkal? Dobrý přítel, nebo
špatný nepřítel.
Když jsem nic neříkala, Viktoria se na mě podívala.
"Nikdy to neznamená nic dobrého, když je kolem. Obvykle se tu s někým setká a pak zmizí. Myslela jsem, předtím, když jsem řekla, že si nemyslím, že by ti ublížil, ale teď mě to znepokojuje. Máš nějaké potíže"
Výborná otázka. "Já nevím. Zdá se, že má zájem o mě, to je všechno. Nemůžu přijít na to proč. "
Její zamračení se prohloubilo. "Neboj se, nic se ti nestane," řekla zlostně.
Usmála jsem se na ni se zájmem, protože její podobnost s Dimitrim byla velká v tuto chvíli. "Díky. Někteří lidé umě doma by mohli mít zájem o mě, a myslím, že Abe je jen ... kontrola. " To byl hezký způsob, jak popisovat někoho, kdo by mě buď odtáhnul zpátky do USA kopající a křičící nebo bych jen zmizela, nadobro.
Viktoria vycítila moji pochmurnost.

"No, myslím to vážně. Nedovolím mu aby ti ublížil. "

Začátek bohoslužby, přerušil náš rozhovor. Knězovo skandování bylo krásné, bylo to jiné, než jaké dělal. To bylo ovšem v ruštině, stejně jako na pohřbu, a nikdo se neobtěžoval s překládáním to pro mě. Nezáleželo na tom. Nechala jsem svou mysl bloudit po kráse okolí.
Na levé straně oltáře, se na mě díval anděl se zlatými vlasy.
Nečekaně jsem si vzpomněla. Dimitri kdysi dostal svolení, abych s ním jela na rychlý výlet do Idaho setkat se s některými dalšími strážci. Idaho nebylo místo, kde bych byla horlivá do děje, ale uvítal jsem čas s ním, a on přesvědčen o tom, že školní úředníci byla "vzdělávací zkušenost." To
bylo krátce po smrti Masona, myslela jsem si že po tomhle už mě nikam nepustí, abych byla upřímná.
Bohužel byl krátký a klidný, žádný romantický výlet. Dimitri měl práci a musel to udělat rychle. Tak jsme jeli nejrychleji jak jsme mohli a zastavovali jsme se jen naprosto nezbytně.
Po našem posledním výletu na Morojský masakr, byl tenhle jednotvárný a pravděpodobně nejlepší. Jako obvykle mi nedovolil řídit, i přes mé tvrzení, že bych nás tam mohla dostat za polovinu času. Nebo možná právě proto, mi to nedovolil.
Zastavili jsme se jen jednou, aby jsme získali benzín a nějaké jídlo na benzínce. Byli jsme v horách kdesi v malé vesničce, která sousedila se svatým Vladimírem. Viděla jsem hory za jasných dnů ve škole, ale tohle bylo úplně jiné.
Byly kolem nás, a byly tak blízko, že se zdálo, jako byste mohli jen
skočit přes pozemky a byli by jsme tam.
Dimitri dokončoval práci s autem.
Vzala jsem sendvič a obešla jsem benzínku, abych měla lepší výhled.
Civilizace s benzínkou zmizla, jakmile jsem se ocitla na druhé straně beznínky. Nekonečně zasněžené borovice se táhly přede mnou, a všechno bylo tiché a klidné, až na vzdálený zvuk dálnice za mnou.
Mé srdce bolelo nad tím, co se stalo s Masonem, a měla jsem ještě noční můry o tom, jak nás Strigolové drželi v zajetí. Bude trvat dlouho než mě to přestane bolet, ale něco tak klidného a čistého mě na chvilku uklidňovalo.
Při pohledu dolů na neporušený po nohy vysoký sníh mě najednou napadl bláznivý nápad. To sem si nemohla nechat ujít a skočila jsem do sněhu.
Tlustá vrstva sněhu mě objala a já jsem nachvilku odpočívala, bylo to pohodlný. Pak jsem začala pohybovat rukama a nohama od sebe, abych zlepšila tvar sněhu. Když jsem skončila, nechtělo se mi hned vstávat. Prostě jsem pokračovala v lenošení, dívala se na modrou oblohu.
"Co," zeptal se Dimitri, "to děláš? Snažíš se zmrazit sendvič?"
Padl na mě jeho stín, podívala jsem se na jeho vysoké tělo. Navzdory
zimě svítilo slunce a jeho paprsky prosvítily jeho vlasy. Mohl by být anděl, pomyslel jsem si.
"Dělám anděla ve sněhu," odpověděla jsem. "Víš, co to je? "
"Ano, vím. Ale proč? Musíš být zmrzlá. "
Měla jsem na těžký zimní kabát, čepici, rukavice, a všechny ostatní věci. Měl pravdu o sendviči. "Není mi taková zima, vlastně na obličej jo. "
Zavrtěl hlavou a dal mi ironický úsměv. "Budeš zmrzlá a vezmeš sebou všechno a sníh začne tát. "
"Myslím, že máš větší starosti o auto, než o mně."
Zasmál se. "Mám větší obavy o tebe, že budeš nemocná."
"V tomhle? To nic není. "Poklepala jsem na zem vedle mě. "Tak pojď.
Udělej ho taky, a pak můžem jít. "
Díval se dolů na mě. "Chceš abych taky zmrzl?"
"Můžeš se bavit. Můžeš si nechat ochranné známky na Idaho. Kromě toho, by tě to nemělo vůbec obtěžovat, že jo? Nemáš snad super odolnost proti chladu ze Sibiře? "
Povzdechl si, úsměv měl stále na rtech. Bylo dost teplo i na mně v tomhle počasí. "Už zase, jseš přesvědčená o tom, že Sibiř je jako
Antarktida. Jsem z jižní části. Počasí je téměř stejný jako tady. "
"Vymlouváš se," řekla jsem mu. "Pokud mě nechceš odtáhnout zpět k autu, budeš muset udělat taky anděla. "
Dimitri mě studoval několik těžkých chvil, a já jsem si myslela, že
by mě ve skutečnosti mohl odtáhnout pryč.
Jeho tvář byla stále ještě na světle a otevřená, i když, a jeho výraz byl naplněný zálibou, že moje srdce začalo závodit. Pak, bez varování, se propadl do sněhu vedle mě, ležel tiše.
"Dobře," řekla jsem, když nedělal nic víc. "Teď budeš muset hýbat tvýma
nohama a rukama. "
"Vím, jak se dělá anděl ve sněhu."
"Tak to udělej! V opačném případě, si spíš jako policejní křídou obtažený na místě činnu. "
Znovu se zasmál, a jeho zvuk byl bohatý a teplá v bezvětří.
Konečně, poté, co jsem ho trochu víc přemlouvala, začal pohybovat rukama a nohama, takže měl svého anděla. Když skončil, jsem čekala, že vyskočí a bude se ptát jak se dostaneme zpátky na silnici, ale místo toho,
tam zůstal a pozoroval oblohu a hory.
"Hezké, že?" Zeptala jsem se. Můj dech vytvářel mrazivé mraky ve vzduchu.
"Není to tak odlišné jako od lyžařského střediska, ale cítím že se to dneska v něčem liší. "
"Život je jako tohle," řekl. "Jak rosteme a měníme se, tak i věci které jsme zažili předtím a dostávají nový význam. To se ti bude stávat furt. "
Začala jsem dráždit jeho tendenci vždy dodávat tyto hluboké životní lekce, ale pak mě napadlo, že má pravdu.
Když jsem prvně uvědomila city k Dimitrimu, pocity byly horoucí.
Nikdy jsem cítila nic jako to předtím. Byla jsem přesvědčena, že nebyl žádný možný způsob, jak bych mohla milovat víc. Ale teď, po tom, co jsem zažila s Masonem a Strigoly, to bylo jinak. Láska k Dimitrimu byla intenzivněji. Milovala jsem ho jinak, hlubším způsobem. Jak křehký život mám a on si ho cenní nejvíc. Uvědomila jsem si, jak moc mě chtěl a jak smutná bych byla, jestli bych ho někdy ztratila.
"Myslíš, že by bylo hezké mít chatu tam nahoře?" Zeptala jsem se a ukázala na blízký vrchol.
"Venku v lese, kde by ji nikdo nemohl najít?"
"Řekla bych, že to by bylo fajn. Myslím si, že bych se nudila. "
Snažila jsem se představit, že jsem uvízla na chatě s ním. Malá místnost,
ohniště, postel ... nemyslela jsem si, že by to byla nuda. "Nebylo by to tak
špatné, pokud bychom měli kabelovku a internet. "A tělesné teplo.
"Ach, Rose." Nechtěl se smát, ale usmíval se znovu.
"Nemyslím si, že ty bys někdy byla ráda v klidu . Vždy potřebuješ něco dělat. "
"Chceš říct, že mám krátký rozsah pozornosti?"
"Vůbec ne. Říkám, že máš oheň v sobě, který řídí vše, co děláš, co potřebuješ k lepšímu světu, a ty které miluješ. Nemůžeš se tomu postavit. Je to jedna z úžasných věcí v tobě. "
"Jen jedna, co?" Mluvial jsem lehce, ale jeho slova mě nadchla. Znamenalo to, že si myslel, že mám úžasné vlastnosti, a cítila jsem, jeho hrdost za mě znamenala víc než cokoli jiného.
"Jedna z mnoha," řekl. Posadil se a pohlédl na mě. "Takže žádné klidné chaty pro tebe. Ne, dokud nebudeš stará žena. "
"Co, jako čtyřicet?"
Zavrtěl hlavou a podrážděně vstal, neodpověděl na můj vtip. Stále se na mě díval se stejnou láskou jako měl předtím v hlase. Obdivovala jsem ho, a myslela jsem si že bych nikdy nemohl být nešťastná, dokud si Dimitri myslel, že jsem byla nádherná a krásná. Sklonil se a napřáhl ruku.
"Je čas jít."
Vzala jsem ji, nechala se vytáhnout. Když jsem stála, pořád jsme se drželi za ruce a pro můj srdeční tep to bylo příliš. Pak jsme se pustili a zkoumali
naší práci.
Dva perfektní andělé ve sněhu, jeden mnohem, mnohem vyšší než ten druhý. Opatrně jsem vkročila do každého znich, sklonila jsem se a nad každého jsem vyryla dlouhou čáru.
"Co je to?" Zeptal se, když jsem znovu stála vedle něj.
"Svatozáře" řekla jsem s úsměvem. "Pro nebeské bytosti jako my."
"To by mohli být."
Studovali jsme naše anděli na pár okamžiků více, při pohledu na to kde jsme leželi vedle sebe ve sladkém, klidném prostředí. Je pravda, že jsme měli opravdu opustilit naše značky na hoře. Ale já jsem věděla, že po příštím sněžení naši andělé zmizí a nezbude nic víc než vzpomínka.
Dimitri se jemně dotkl mé paže a bez dalšího slova, jsme se obrátili a zamířil zpět k autu.
Ve srovnáním s jeho památkou a jak se na mě podíval tam venku na hoře, jsem si myslela že anděl se na mě podíval.
Kostel vypadal bledý a nudný ve srovnání s ním. Bez urážky.
Shromáždění bylo ukončeno po snědení chleba a vína. Zůstal bych sedět, ale pochopila jsem několik knězovo slov. Život. Smrt. Zničení. Věčnost. Věděla jsem, že mají dost společného. Vsadila bych hodně peněz, že tam
"Vzkříšení", bylo taky. Povzdechla jsem si a přála jsem si, aby se skutečně
dala snadno porazit smrt a přivést zpět ty, které jsme milovali.
Obřad skončil, a já jsem odcházela s Belikovými, s pocitem melancholie.
Viděla jsem jak si lidé blízko vchodu vyměňovali koláčky.
Viktoria mi vysvětlila, že to byla velká tradice tady. Několik
lidí, které jsem neznala, mi jich dali pár , a já jsem se cítila trochu špatně, že jsem měla co jim dát na oplátku. Také jsem se divila, že jsem chtěla sníst všechny. Byly zdobené různými způsoby. Některé byli prostě barevné; jiné byli komplikovaně zdobené.
Každý by upovídaný v kostele, a my jsme všichni stáli kolem toho. Přátelé a rodina se objala a dohnals klepy. Stála jsem blízko Viktorie, usmívala jsem se a snažila se sledovat konverzaci, která často byla v ruštině než v angličtině.
"Viktorie!"
Obrátili jsme se a viděla jsem jak Nikolai kráčí směrem k nám. Usmál se na nás, no musím přiznat že jí dal zářivější úsměv. Byl oblečený jako o prázdninách, podívala jsem se na úžasné mudrou košili a tmavě zelenou kravatu. Podívala jsem se na Viktorii jestli to mělo nějaký účinek na ni. Ne. Její úsměv byl zdvořilý, skutečně šťastný, že ho vidí, ale nic romantického.
Opět jsem se zajímala o její tajemství "přítel."
Měl sebou pár chlapců se kterýma jsem se setkala dříve. Pozdravili a
já taky. Stejně jako Belikovim se zdálo, že jsem stále středem pozornosti.
"Přijde te na tu oslavu u Mariany?" Zeptal se Nikolaj.
Skoro bych zapomněla. To byla ta párty na kterou nás pozval první den, když jsem se sním setkala. Viktoria přijala, ale k mému překvapení, teď
zavrtěla hlavou. "Nemůžeme. Máme rodinné plány. "
To byla pro mě novinka. Byla možnost něco vymyslet, že bych o tom nevěděla, ale pochybovala jsem. Měla jsem pocit, že lhala, a abych byla dobrá kamarádka tak jsem se sní nepřela. Bylo drsné sledovat Nikolajovu strhanou tvář.
"Opravdu? Budeš tam chybět. "
Pokrčila rameny. "Uvidíme se ve škole, ne?."
Nevypadal uklidněn, že. "Jo, ale-"
Nikolaj náhle zvedl oči od její tváře a zaměřil se na něco, co za námi. Zamračil se. Viktoria i já jsme se ohlédly, cítila jsem, jak její nálada taky opadla.
Tři kluci se procházeli směrem k nám. Byli to dhampíři. Nevšimla jsem si ničeho neobvyklého, ale další dhampíři a Morojci kteří se shromáždili před kostelem měli podobné várazy na přicházející. Rozbouřené. Strach.
Nepříjemné. Tři chlapci se zastavil u nás a tlačili se do našeho kruhu.
"Myslel jsem, že bys mohl být tady, Kolja," řekl jeden. Mluvil perfektní
Angličtinou, a trvalo mi chvíli pochopit, že mluví s Nikolajem.
Nikdy jsem nepochopila ruské přezdívky.
"Nevěděl jsem, že jsi se vrátil," odpověděl Nikolaj škrobeně. Studovala jsem je oba, viděla jsem odlišné podoby. Oni měli stejné
bronzové vlasy a hubenou postavu. Bratři, zřejmě.
Nikolajův bratr pohlédl na mě. Rozzářil se. "A ty musíš být ta
unpromised americká dívka. "Nepřekvapuje mě, že ví kdo jsem. Většina z místních dhampírů nechala vyprávět příběhy o americké dívce, která bojovala proti Strigolům v bitvě, ale neměla značku slibu.
"Jsem Rose," řekla jsem. Nevěděla jsem, co se dějě s těmito kluky, ale
určitě nebudu vykazovat žádné známky strachu před nimi. Ten chlapec
zdálo se, že oceňuje moji důvěru a potřásl mi rukou.
"Jsem Denis." Ukázal na své přátele. "Artur a Lev."
"Kdy jsi přišel do města?" Zeptal se, Nikolaj, stále ještě bledý po tomto
šťastném setkání.
"Dnes ráno." Denis se obrátil k Viktorii. "Slyšel jsem o tvém bratrovi. Je mi líto. "
Viktoriin výraz byl tvrdý, ale přikývla zdvořile. "Děkuji ti. "
"Je to pravda, padl když bránil Moroje?"
Nelíbilo se mi jak se mu vysmíval Denis, ale to byla Karolina kdo
vyjádřila své myšlenky zloby. Ani jsem si nevšimla, že se knám přiblížila. Nevypadala ráda, že tu Denis vůbec je.
"Padl v boji se Strigoly. Zemřel jako hrdina. "
Denis pokrčil rameny, nedotčený rozzlobený tón jejího hlasu. "Stále to
z něj dělá mrtvého. Jsem si jistý, že Morojové budou vyprávět jeho jméno spousty let "
"Budou," odpověděla jsem. "Zachránil celou skupinu z nich. A
dhampíry taky. "
Denisův pohled padl zpátky na mě, jeho oči zamyšleně studovaly moji
tvář na několik sekund. "Slyšel jsem, že jsi tam byla taky. Že vás oba
poslali do bitvy, nemožné. "
"Není to nemožné. Vyhráli jsme. "
"Mohl by to Dimitri říct, kdyby byl naživu?"
Karolina zkřížila ruce na prsou. "Pokud tady chceš jenom něco začít, pak bys měl odejít. Jedná se o kostel. "Bylo to legrační.
Po setkání s ní se zdála tak jemná a laskavá, jen obyčejné mladé matky pracující na podporu své rodiny. Ale v tuto chvíli se zdála, spíš jako Dimitri víc než kdy jindy.
Viděla jsem v ní stejné síly, divokost, kterou se řídila její ochrana
blízkých a postavit se tak nepřátelům. Ne, že by tihle kluci byli její
nepřátelé, přesně tak. Upřímně jsem pochopila, kdo to byl.
"jen jsme si povídali," řekl Denis. "Já jen chci, aby pochopili, co
se stalo s tvým bratrem. Věř mi, myslím, že jeho smrt byla
tragédie. "
"Nikdy by nelitoval," řekla jsem jim. "Zemřel proto v co věřil. "
"Obrana ostatních, kteří ho brali za samozřejmost."
"To není pravda!"
"Ale?" Denis mi dal nahnutý úsměv. "Tak proč nejsi strážce? Zabil si Strigoly, ale žádná ochranná známka slibu. Proč nejsi tam a nebraníš
v přední linii Morojce? "
"Denisi," řekl Nikolai stísněně, "prosím, nech toho."
"Nemluvím k tobě, Kolja." Denisovo oči byly stále na mě. "Jen se snažím přijít na to co je Rose. Ona zabijí Strigoly, ale nefunguje jako strážce. Ona není jako vy ostatní slabí lidi v tomto městě. Možná, ona je spíš jako my. "
"Ona není jako ty," odsekla Viktoria.
Chlad mi přeběhl po zádech. Jednalo se o dhampíry, ktří neměli Známku slibu. Unpromised pravda. Hledali Strigoly sami, nemohli se usadit ani být strážcem. Neměla bych být jimi zdrcená, opravdu ne. V některých ohledech, měl Denis pravdu. Jednoduše řečeno, byla jsem opravdu ráda. A přesto tam ... bylo něco ve vzduchu, dělalo se mi z toho špatně.
"Tak proč jsi v Rusku?" Zeptal se jeden z přátel u Denise. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno. "Je to dlouhá cesta pro tebe. Nemohla by si sem přijít bez dobrého důvodu. "
Viktoria se zvedla, byl vidět její hněv. "Přišla, aby nám řekla o Dimkovi. "
Denis si mě prohlédl. "Myslím, že je tady kvůli lovu Strigolů. Existuje jich tu více v Rusku, než kolik je ve Spojených státech. "
"Ona není v Baia aby lovila Strigoly, ty idiote," Viktoria se vrátila do rovnováhy. "Byla by ve Vladivostoku nebo Novosibirsku nebo
někde takhle. "
Novosibirsk. To jméno mi bylo povědomé. Ale kde jsem to slyšela?
O chvíli později, odpověď přišla ke mně. Sydney se zmínila, že.
Novosibirsk je největší město v Sibiři.
Denis pokračoval. "Možná, že jen prochází. Možná, že ona se chce přidat k nám, když jdeme do Novosibirsku zítra. "
"Proboha," zvolala jsem. "Jsem tady. Přestat mluvit o mě, jako bych tu nebyla. A proč bych měla jít s tebou? "
Denisových očích zářilo intenzivní, horečnaté světlo. "Dobrý lov.. Spousta Strigolů. Pojď s námi, a můžeš nám pomoci jít po nich. "
"A kolik z vás se vrátilo?" Zeptala se Karolina pevným hlasem.
"Kde je Timosha? Kde je Vasiliy? Vaše lovecká parta se stále zmenšuje pokaždé, když se sem vrátíte. Který z vás to bude příště? Jehož rodina bude truchlit? "
"Snadno se ti takhle mluví," odsekl přítel. Lev, myslím, že to bylo jeho jméno.
"Zůstaň tady a nedělaj nic, zatímco my vás budem držet v bezpečí."
Karolina mu dala znechucený pohled, a já jsem vzpomínala, jak byla na schůzce se strážcem. "Běž ven a spěchaj do situací bez rozmyšlení. Pokud chceš zajistit naši bezpečnost, pak tu zůstaň a braň svoji rodinu, když tě potřebují. Pokud chceš jít po Strigojích, připojij se ke strážcům a pracuj s těmi, kteří mají nějaký smysl. "
"Strážci neloví Strigoly," zvolal Denis. "Oni sedí a čekají a krčí se před Moroji. "
Část byla nešťastná, měl pravdu. Ale ne úplně.
"To je změna," řekla jsem. "Tam je hnutí začít užívat útok proti Strigolům. K dispozici je také diskuse o Morojském učení jak bojovat s námi. Ty by mohly pomoci být součástí. "
"Stejně jako ty si?" Zasmál se. "Ještě si nám neřekla, proč jsi tady a ne s nimi. Můžeš říkat, co chceš zbytku této skupiny, ale vím, proč jsi tady. Vidím to v tobě. "Blázen, děsivý pohled mi dal, skoro mě napadlo, že by mohl. "Je to tvůj jediný způsob jak zbavit svět zla po vašem. Chceš hledat Strigoje sám a zabít je, jednoho po druhém. "
"Bez plánu," dokončila Karolina. "Bez jakékoliv myšlenky na důsledky. "
"Jsme silní a víme, jak bojovat. To je vše, co potřebuješ vědět, když přijde čas na zabíjení Strigoly. "
Pochopila jsem. Konečně jsem dostal to, co se mi náznakem snažil říct. Denis říkal přesně to, co jsem si myslela,protože jsem odešel svatého Vladimíra. Utekla jsem bez plánu, šla jsem se do nebezpečí, protože jsem cítila, že to byl můj úkol, který jsem mohla udělat jen já. Musela jsem zabít Dimitriho. Zničit zlo v něm. Neuvědomila jsem si jak mě Dimitri porazil častěji v bojích, když byl ještě dhampír. A se sílou a rychlostí Strigolů teď? Kurzy byly rozhodně proti mně. Přesto jsem se nestarala. Byla jsem posedlá, přesvědčená, že jsem to musela udělat.
Předtím to mělo pro mě smysl, ale teď ... sentimentální jednání Denise, znělo šíleně. Jejich motivy mohli být dobré, stejně jako moje, ale byli také sebevražedné. Bez Dimitriho, jsem upřímně nedbala o svůj život.
Nikdy jsem se nebála žádného rizika dříve, ale teď jsem si uvědomila, že byl velký rozdíl mezi umíráním zbytečně a umíráním z nějakého důvodu. Pokud bych umřela, když bych se snažila zabít Dimitriho, protože jsem neměla plán, pak by můj život nic neznamenal.
Pak kněz přistoupil a řekl něco na nás v ruštině.
Z jeho tónu a výrazu, myslím, že se ptal, jestli bylo všechno v pořádku.
Mísil se se zbytkem shromáždění po bohoslužbě.
Býl člověk, pravděpodobně neznal všechny dhampírské zvyky, ale měl nepochybně smysl pro potíže.
Denis mu nabídl culící úsměvem a dal to, co znělo jako
zdvořilé vysvětlení. Kněz se usmál na oplátku, přikývl, a odešel, když někdo na něj zavolal.
"Dost," řekla Karolina tvrdě, jakmile kněz byl z doslechu.
"Musíte jít. Teď. "
Denisovo tělo bylo napjaté, a moje odpovědělo, připravením k boji. Myslela jsem, že by mohl začít něco potom a tam. O pár vteřin později, se
uvolnil a obrátil se ke mně.
"Ukaž mi je."
"Ukázat, co?" Zeptala jsem se.
"Značky. Ukaž mi, kolik si zabila Strigolů. "
Nechtěla jsem reagovat hned, jestli to byl trik. Všichni na mš upírali oči.
Pootočila jsem se zvedla si vlasy vzadu z mého
krku a ukázala jim tetování. Malý blesky molnija značky tam byli, spolu s ochrannou známkou, kterou jsem dostala zabitvu. Denis zalapal po dechu, chtěl se hádat, že ještě nikdy neviděl, že by jich někdo zabil tolik. Nechala jsem spadnout vlasy a setkala jsem se s jeho pohledem a vyrovnaným tónem.
"Ještě něco?" Zeptala jsem se.
"Ztrácíš čas," řekl nakonec, ukázal lidem za mnou. "S nimi. S tímto místem. Ty bys měla jít s námi do Novosibirsk. Pomůžeme tomu, aby tvůj život stál za to. "
"Jsem jediná, kdo může dělat něco v mém životě." Ukázala jsem ulicí. "Vy jste byli vyzváni, aby ste toho nechali. Teď běž. "
Zadržela jsem dech, stále připravená na boj. Po několika napjatých
chvílích, skupina ustoupila. Předtím, než se otočili, Denis mi dal
poslední pronikavým pohledem.
"To není to, co chceš, a ty to víš. Když změníš názor, přijď k nám na 83 Kasáková. Odjíždíme při východu slunce zítra. "
"Budete odjíždět beze mě," řekla jsem.
Denisův úsměv mi poslal další mráz po zádech. "Uvidíme."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře