15.kapitola

8. prosinec 2011 | 20.07 |

 Elena sledovala Damona v tiché hrůze. Ten znepokojivý úsměv znala až příliš dobře. Ale i když už podléhala zoufalství, jakýsi hlásek v její mysli jí našeptával posměšnou otázku: A jaký je v tom rozdíl? Ona a Stefan umřou stejně. Od Damona by bylo jenom rozumné, kdyby se hleděl zachránit. A nebylo správné očekávat, že se bude chovat proti své přirozenosti.

Pozorovala ten krásný, nevypočitatelný úsměv s lítostí nad tím, kým by Damon býval mohl být.
Katherine mu úsměv okouzleně vrátila. "Budeme spolu tak šťastní. Jakmile budou mrtví, pustím tě. Nechtěla jsem ti ublížit, ne doopravdy. Jenom jsem se rozzlobila." Zvedla štíhlou ruku a pohladilo ho po tváři. "Je mi to líto."
"Katherine," oslovil ji. Stále se usmíval.
"Ano?" Naklonila se k němu blíž.
"Katherine..."
"Ano, Damone?"
"Táhni k čertu."
Elena ucukla před tím, co následovalo, ještě předtím, než se to stalo. Pocítila bouřlivý příval Síly – strašné, nespoutané Síly. Vykřikla, když spatřila Katherininu proměnu. Krásný obličej se jí zkroutil a proměnil se v cosi, co nebylo ani zvířecí, ani lidské. V očích jí plál rudý oheň. Vrhla se na Damona a zaťala mu tesáky do hrdla.
Ze špiček prstů jí vyklouzly drápy, kterými začala Damonovi drásat již krvácející hruď a rvala mu kůži, až tekla krev. Elena křičela a matně si uvědomovala, že bolest, kterou cítí v rukou, pochází od toho, jak se snaží vyprostit z provazů. Slyšela křičet i Stefana, ale všechno přehlušoval ohlušující skřek Katherinina mentálního hlasu.
Toho budeš litovat! Teď tě donutím toho litovat! Zabiju tě! Zabiju tě! Zabiju tě!
Samotná ta slova bolela. Byla jako dýky bodající Eleně do mysli. Jejich surová síla ji omráčila a přirazila ji na železné mříže. Neexistoval způsob, jak tomu uniknout. Zdálo se, že ten hlas přichází ze všech stran a buší jí do lebky.
Zabiju tě! Zabiju tě! Zabiju tě!
Elena omdlela.
Meredith klečela vedle tety Judith v komoře. Přesunula váhu a snažila se rozpoznat zvuky za dveřmi. Psi se dostali do sklepa; netušila, jak to dokázali, ale viděla krvavé čumáky některých z nich a napadlo ji, že zřejmě rozbili sklepní okna. A teď už byli za dveřmi komory, ale Meredith nedokázala odhadnout, co tam dělají. Bylo tam moc velké ticho.
Margaret schoulená u Roberta na klíně zanaříkala.
"Pšššt," tišil ji honem Robert. "Bude to v pořádku, andílku. Všechno bude v pořádku."
Meredith pohlédla nad Margaretinou skloněnou hlavou do jeho vyděšených, ale odhodlaných očí. Málem jsme tě považovali za cizí Sílu, pomyslela si. Ale teď nebyl čas toho litovat.
"Kde je Elena? Slíbila mi, že na mě bude dávat pozor," řekla Margaret a upřela na ně veliké vážné oči. "Říkala, že se o mě postará." Tetě Judith vyletěla ruka k ústům.

"Ona se o tebe stará," zašeptala Meredith. "Jenom poslala mě, abych ti pomohla, to je všechno. Je to pravda," dodala vztekle a viděla, jak se Robertův káravý pohled rozplývá v rozpacích.
Zatím ticho venku vystřídaly hryzavé a škrábavé zvuky. Psi pracovali na dveřích.
Robert pevně přitiskl Margaretinu hlavičku blíž na svoji hruď.
Bonnie nevěděla, jak dlouho už to trvá. Určitě jsou to celé hodiny. Zdálo se to jako věčnost. Psi se dostali dovnitř přes kuchyň a staré dřevěné postranní dveře. Avšak zatím se jich jenom asi šest dostalo okolo ohňů, které zapálili před těmito otvory jako barikádu z plamenů. A o většinu z nich se postarali muži s puškami.
Jenže pan Smallwood a jeho přátelé teď už měli zbraně prázdné. A docházelo jim i palivo.
Vickie před chvíli dostala hysterický záchvat, křičela a držela se za hlavu, jako by ji něco bolelo. Hledali něco, čím by ji uklidnili, ale ona mezitím omdlela.
Bonnie přešla k Mattovi, který hleděl přes oheň zničenými postranními dveřmi ven. Nepozoroval psy, to věděla, ale něco mnohem vzdálenějšího. Něco, co odsud nebylo vidět.
"Museli jsme jít, Matte," řekla mu. "Nedalo se dělat nic jiného." Neodpověděl, ani se neotočil.
"Už brzy přijde úsvit," pokračovala. "Možná, že až se rozední, ti psi odejdou." Ale už ve chvíli, kdy to říkala, věděla, že to není pravda.
Matt neodpověděl. Dotkla se jeho ramena. "Stefan je s ní. Je tam Stefan."
Matt konečně zareagoval – přikývl. "Je tam Stefan." odpověděl.
Další pes, hnědý a vrčící, vyskočil ze tmy.
Elena se probrala k vědomí po dlouhé době. Poznala to proto, že už viděla – nejen díky spoustě svíček, které zapálila Katherine, ale i díky studenému šerému světlu, které k nim pronikalo vchodem krypty.
Viděla Damona. Ležel na zemi, pouta měl rozdrásaná spolu s oblečením. Bylo už dost světla, aby viděla, jak rozsáhlá má poranění, a přemýšlela, jestli je vůbec ještě naživu. Byl tak nehybný, že klidně mohl být mrtvý.
Damone? oslovila ho tázavě. Teprve pak si uvědomila, že nepromluvila nahlas. Katherinino vřískání nějak propojilo v její mysli ten správný okruh, nebo možná probudilo cosi, co v ní už předtím dřímalo. A bezpochyby pomohla i Mattova krev, která jí dodala sílu, aby konečně našla svůj mentální hlas.
Obrátila se na druhou stranu. Stefane?
Tvář měl staženou bolestí, ale bdělou. Až příliš bdělou. Elena si skoro přála, aby byl k tomu, co se s nimi děje, stejně netečný jako Damon.
Eleno, odpověděl.
Kam šla? zeptala se Elena a očima pomalu prohlížela místnost.
Stefan pohlédl ke vchodu do krypty. Před chvílí šla nahoru. Asi zkontrolovat, jak si vedou psi.
Elena měla pocit, že už překročila veškeré hranice strachu a hrůzy, ale nebyla to pravda. Zapomněla na ostatní.
Eleno, je mi to líto. Stefanova tvář byla plná citu, který nedokázala vyjádřit žádná slova.
To není tvoje vina, Stefane. Tohle jsi jí neudělal ty. Ona sama si to způsobila. Nebo – nebo se jí to prostě přihodilo, protože je tím, čím je. Čím jsme i my. Elena se rozpomněla na to, jak zaútočila na Stefana v lesích, jak se cítila, když uháněla za Smallwoodem a spřádala pomstu. Mohlo se to stát i mně, řekla.
Ne! Ty by ses nikdy nemohla stát něčím takovým.
Elena neodpověděla. Kdyby teď měla Síly, co by udělala Katherine? Nebo spíš, existuje něco, co by jí neudělala! Ale věděla, že by Stefana jen ještě víc rozrušilo, kdyby o tom mluvila.
Myslela jsem, že se nás Damon chystá zradit, řekla.
Já jsem si to taky myslel, odpověděl Stefan nejistě. Díval se na bratra se zvláštním výrazem ve tváři.
Ještě pořád ho nenávidíš?
Stefan zachmuřil tvář. Ne, odpověděl tiše. Ne, už k němu necítím nenávist.
Elena přikývla. Připadalo jí to z nějakého důvodu důležité. Pak sebou trhla, všechny nervy v pohotovosti, když u vchodu do krypty objevil stín. I Stefan strnul.
To je ona, Eleno...
Miluji tě, Stefane, zvolala Elena zoufale, zatímco se bílá mlžná postava řítila dolů.
Katherine se před nimi zhmotnila.
"Nevím, co se tam děje," řekla a tvářila se podrážděně. "Blokuješ můj tunel." Pohlédla opět za Elenu k poničenému sarkofágu a k otvoru ve stěně. "Tím se dostávám ven," pokračovala a zjevně ignorovala Damonovo tělo u svých nohou. "Vede pod řekou, takže nemusím překračovat tekoucí vodu, chápete. Místo toho projdu pod ní." Pohlédla na ně, jako by čekala, že ocení její prohnanost.
No samozřejmě, uvědomila si Elena. Jak jsem mohla být tak hloupá? Damon s námi jel v Alarikově autě přes řeku. Přitom překročil tekoucí vodu a určitě i mnohokrát předtím. On přece nemohl být cizí Síla.
Přišlo jí zvláštní, jak dokáže přemýšlet, přestože je tak vyděšená. Bylo to, jako by část její mysli jen přihlížela zdáli.
"A teď vás zabiju," řekla Katherine konverzačním tónem. "Pak projdu pod řekou a zabiju vaše přátele. Myslím, že psům se to ještě nepodařilo. Ale já se o to postarám sama."
"Nech Elenu jít," řekl Stefan ledově.
"Ještě jsem se nerozhodla, jak to udělám," pokračovala Katherine a vůbec si ho nevšímala. "Mohla bych vás upéct, už k tomu máme skoro dostatečné světlo. A už mám tohle." Sáhla si pod šaty a vytáhla zaťatou pěst. "Jeden, dva, tři!" počítala a přitom pouštěla na zem dva stříbrné a jeden zlatý prsten. Všechny měly modré kameny – stejně jako Katherininy oči. Stejně jako kámen v náhrdelníku na jejím krku.
Elena zběsile zahýbala prsty a ucítila, že má prsteníček holý. Je to pravda. Nikdy by nevěřila, jak nahá se bude cítit bez toho kovového kroužku. Byl nezbytný pro její život, pro přežití. Bez něj...
"Bez nich zemřete," řekla Katherine a bezstarostně šoupala prsteny po zemi palcem u nohy. "Ale já si myslím, že to by nebylo dost pomalé." Ustoupila skoro až k protější stěně krypty. Její stříbrné šaty vrhaly odlesky v matném světle.
V tu chvíli si Elena uvědomila, že může hýbat rukama. Dost na to, aby ohmatala jednu ruku tou druhou, dost, aby cítila, že už nejsou znecitlivělé. Provazy se uvolnily.
Ale Katherine je silná. Neuvěřitelně silná. A také rychlejší než Elena. I kdyby se dokázala osvobodit, bude mít čas jenom na jediný rychlý pohyb.
Zakroutila jedním zápěstím a cítila, jak provazy povolily.
"Existují i jiné způsoby," vyprávěla Katherine. "Mohla bych vás řezat a dívat se, jak krvácíte. Ráda se dívám."
Elena zaťala zuby a zatáhla za provaz ze všech sil. Ruku měla ohnutou v nesnesitelném úhlu, ale pokračovala. Pak ucítila, jak ji provaz odřel, když sklouzl.
"Anebo krysy," dumala právě Katherine zamyšleně.
"S krysama může být zábava. Mohla bych jim říkat, kdy začít a kdy přestat."
Uvolnit druhou ruku bylo mnohem snazší. Elena se pokoušela nedat ani náznakem najevo, co se jí děje za zády. Ráda by zavolala Stefana svým mentálním hlasem, ale neodvažovala se. Bála se, že ji Katherine uslyší.
Katherine přecházela sem a tam, až došla ke Stefanovi. "Myslím, že začnu u tebe," oznámila a sklonila tvář těsně k němu. "Mám už zase hlad. A ty jsi tak sladký, Stefane. Zapomněla jsem, jak jsi byl sladký." Na podlaze se objevil obdélník šedého světla. Úsvit. Světlo dopadalo na podlahu vchodem krypty. Katherine teď stála poblíž. Ale...
Katherine se náhle usmála a modré oči se jí zatřpytily. "Už vím! Vysaju tě skoro k smrti a pak tě přinutím se dívat, jak budu zabíjet ji! Nechám v tobě jenom tolik síly, abys ji viděl umírat, než sám zemřeš. Nezní to jako dobrý plán?"
Rozmarně zatleskala, vykroužila další piruetu a odtančila.
Ještě krok, pomyslela si Elena. Viděla, jak se Katherine blíží k obdélníku světla. Jen ještě jeden krok...
Katherine ten krok učinila. "To je ono!" radovala se a začala se obracet zpět k nim. "Takový dobrý..."
Teď!
Elena vyškubla ruce z posledních smyček provazu a vrhla se na ni. Bylo to jako útok divoké kočky. Jediný zoufalý skok, kterým musí skolit kořist. Jediná šance. Jediná naděje.
Dopadla na Katherine plnou vahou. Náraz je obě srazil do obdélníku světla. Cítila, jak Katherinina hlava udeřila o kamennou zem.
A ucítila pronikavou bolest, jak i na její tělo dopadlo smrtící záření. Byl to podobný pocit jako pálivý hlad, jen silnější. Tisíckrát silnější. Bylo to nesnesitelné.
"Eleno!" vykřikl Stefan myslí i hlasem.
Stefane, pomyslela si. Pod ní proudily vlny Síly, jak se Katherininy omráčené oči opět zaostřily. Rty se jí zkřivily hněvem a vycenila tesáky. Měla je tak dlouhé, že jí poranily dolní ret. A ta znetvořená ústa se otevřela a zavyla.
Elena neohrabaně šátrala Katherine po hrdle. Sevřela prsty kolem chladivého kovu jejího modrého náhrdelníku. Vší silou škubla a ucítila, jak povolil. Pokoušela se ho sevřít, ale prsty měla ztuhlé a neohrabané. Katherine po její ruce divoce vyrazila svými pařáty. Náhrdelník odletěl do tmy.
"Eleno!" vykřikl Stefan znovu hlasem vyděšeným k smrti.
Měla pocit, jako kdyby její tělo bylo naplněné světlem. Jako by byla průhledná. Jenomže to světlo byla bolest. Pod sebou viděla Katherininu znetvořenou tvář, jak hledí k zimní obloze. Místo vytí teď vydávala stále vyšší skřeky.
Elena se pokusila nadzvednout, ale neměla sílu. Katherinin obličej praskal a objevovaly se v něm pukliny. Z nich vystoupily ohnivé jazyky. Skřeky dospěly do příšerného crescenda. Vzplály jí vlasy a kůže zčernala. Elena nyní cítila oheň seshora i zespodu.
Pak ji něco popadlo za ramena a odtáhlo stranou. Stíny ji přijaly jako chladivá voda. Kdosi ji otočil a kolébal.
Viděla Stefanovy paže, zarudlé v místech, kde je vystavil slunci, a krvácející tam, kde zpřetrhal provazy. Pohlédla mu do obličeje a spatřila jen nekonečnou hrůzu a žal. Pak se jí všechno rozmazalo a už neviděla nic.
Meredith a Robert tloukli zkrvavené čumáky, které se draly dovnitř dírou ve dveřích, ale najednou se zmateně zarazily. Čelisti přestaly chňapat a trhat. Jeden čumák škubnutím vyklouzl z díry a zmizel. Meredith ustoupila stranou, aby měla lepší výhled na ostatní, a všimla si, že psí oči jsou omámené a kalné. Nehýbaly se. Pohlédla na Roberta, který jen stál a ztěžka oddychoval.
Ze sklepa se také přestaly ozývat zvuky. Všechno ztichlo.
Ale ještě se neodvažovali doufat.
Vickiino pomatené vřískání ztichlo, jako když utne. Pes, který právě zaťal tesáky Mattovi do stehna, strnul, křečovitě se otřásl – a pak pustil. Bonnie zalapala po dechu a otočila se, aby nakoukla za dohasínající oheň. Bylo už dost světla, aby viděla venku těla dalších psů ležet tam, kde padla.
Opřeli se s Mattem o sebe a zmateně se rozhlíželi.
Konečně přestalo sněžit.
Elena pomalu otevřela oči.
Všechno bylo velmi jasné a klidné.
Byla šťastná, že to vřískání konečně ustalo. Bylo zlé, až bolelo. Teď už nebolelo nic. Měla opět pocit, jako by její tělo bylo plné světla, ale tentokrát necítila žádnou bolest. Jako by se vznášela, vysoko a lehce, na závanech vzduchu. Zdálo se jí, jako by neměla vůbec žádné tělo.
Usmála se.
Nebolelo ji, když otočila hlavu, ale ten pocit volnosti a vznášení zesílil. V obdélníku bledého světla na podlaze viděla doutnající zbytky stříbřitých šatů. Katherinina lež z doby před pěti sty lety se stala skutečností.
Tak, a je to. Elena pohlédla stranou. Teď už nepřála nikomu nic zlého a nechtěla plýtvat časem na Katherine. Je tu tolik mnohem důležitějších věcí.
"Stefane," řekla, povzdechla si a usmála se na něj. Ach, to je krása. Takhle se asi cítí ptáci.
"Nechtěla jsem, aby všechno skončilo takhle," řekla s mírným smutkem v hlase. Jeho zelené oči byly vlhké. Znovu se naplnily slzami, ale vrátil jí úsměv.
"Já vím," odpověděl. "Já vím, Eleno."
Porozuměl. To je dobře; na tom hodně záleží. Teď už bylo snadné vidět, které věci jsou opravdu důležité. A Stefanovo porozumění pro ni znamenalo víc než cokoli jiného na světě.
Připadalo jí, že už si ho dlouho pořádně neprohlédla. Kdy si naposled dopřála čas, aby ocenila, jak je krásný, s těmi tmavými vlasy a s očima zelenýma jako dubové listy. Ale teď to vidí; a vidí i duši, která z těch očí září. Stálo to za to, pomyslela si. Nechtěla jsem umřít a nechci umřít ani teď. Ale kdybych musela, udělala bych to všechno znovu.
"Miluji tě," zašeptala.
"Já miluji tebe," odpověděl a stiskl jejich spojené ruce.
Zmocňovala se jí podivná ospalá lehkost. Stěží cítila, jak ji Stefan objímá.
Čekala by, že bude mít strach. Ale nebála se – dokud je Stefan u ní.
"Ti lidé na plese teď už budou v bezpečí, že ano?" zeptala se.
"Už budou v bezpečí," zašeptal Stefan. "Zachránila jsi je."
"Nerozloučila jsem se s Bonnie a s Meredith. Ani s tetou Judith. Musíš jim říct, že je mám ráda."
"Řeknu jim to," ujistil ji Stefan.
"Můžeš jim to říct sama," heknul další hlas chraptivě. Damon se doplazil po zemi za Stefana. Měl zpustošený obličej pokrytý zaschlou krví, ale jeho tmavé oči ji propalovaly. "Použij svoji vůli, Eleno. Vydrž. Máš v sobě sílu..."
Rozechvěle se na něj usmála. Ona zná pravdu. To, co se děje teď, je jen dokončení toho, co začalo před dvěma týdny. Dostala ještě třináct dnů, aby dala všechno do pořádku, aby napravila vztah s Mattem a rozloučila se s Margaret. Aby řekla Stefanovi, že ho miluje. Ale teď ten čas milosti vypršel.
Přesto není důvod zraňovat Damona. Také ho má ráda. "Pokusím se," slíbila mu.
"Vezmeme tě domů," řekl.
"Ale teď ještě ne," odpověděla mu něžně. "Počkejte ještě malou chvilku."
V těch neproniknutelně černých očích se cosi pohnulo a žhnoucí jiskra pohasla. Uviděla, že Damon také pochopil.
"Nemám strach," řekla. "No... možná trošku." Ospalost se jí zmocňovala čím dál víc. Cítila se velmi pohodlně, jako by usínala. Všechno kolem se rozplývalo.
V hrudi pocítila rostoucí bolest. Nijak moc se nebála, ale bylo jí to líto. Je tolik věcí, které promešká; tolik věcí, které si přála udělat.
"Ach," řekla tiše. "To je legrační."
Připadalo jí, že se stěny krypty rozpustily. Byly teď šedivé a plula po nich oblaka a viděla cosi jako dveře, podobné těm, kterými se vstupovalo do podzemí. Jenomže tyhle dveře vedly do zvláštního světla.
"To je krásné," zamumlala. "Stefane? Jsem tak unavená."
"Teď si můžeš odpočinout," zašeptal.
"Budeš u mě?"
"Ano."
"Tak se nebudu bát."
Na Damonově tváři se cosi zatřpytilo. Natáhla ruku, dotkla se toho a pak překvapeně odtáhla prsty.
"Nebuď smutný," řekla mu, když ucítila na prstech chladivou vláhu. Najednou ji napadlo – kdo tu teď zůstane, aby Damonovi rozuměl? Kdo ho nyní bude směrovat, kdo se pokusí vidět, co v něm ve skutečnosti je? "Budete se muset starat jeden o druhého," řekla, když si to uvědomila. Vrátilo se jí trochu síly, jako když svíce plápolá ve větru. "Stefane, slíbíš mi to? Slibuješ, že se postaráte jeden o druhého?"
"Slibuju," odpověděl. "Ach, Eleno..."
Vlny ospalosti ji zalévaly. "To je dobře," řekla. "To je dobře, Stefane."
Dveře se blížily, už byly tak blízko, že se jich mohla dotknout. Zajímalo ji, jestli někde za nimi jsou i její rodiče.
"Je čas jít domů," zašeptala.
A pak temnoty i stíny zmizely a nezbylo nic, než světlo.
Stefan ji držel, dokud nezavřela oči. A pak ji držel dál a slzy, které dosud potlačoval, nechal volně kanout. Tohle byla jiná bolest, než když ji vytáhl z řeky. Tahle neobsahovala žádný hněv, žádnou nenávist, jen lásku, která bude trvat věčně.
A bolelo to o to víc.
Pohlédl na obdélník světla, který byl od něj vzdálený jen krok nebo dva. Elena odešla do světla. Nechala ho tu samotného.
Ale ne nadlouho, pomyslel si.
Na podlaze stále ještě ležel jeho prsten. Vstal a ani na něj nepohlédl – upíral pohled na dopadající sluneční paprsky.
Ucítil, jak ho zezadu popadla Damonova ruka a strhla zpět.
Stefan pohlédl bratrovi do tváře.
Damon měl oči černé jako půlnoc a ve druhé ruce držel Stefanův prsten. Zatímco Stefan přihlížel, neschopen pohybu, násilím mu prsten nasadil a pak ho teprve pustil.
"A teď," prohlásil a s bolestnou grimasou se opřel o zeď, "můžeš jít, kam chceš." Zvedl ze země i prsten, který dal Stefan Eleně, a podával mu ho. "Ten je taky tvůj. Vezmi si ho. Vezmi si ho a jdi." Odvrátil tvář.
Stefan dlouho hleděl na zlatý kroužek na své dlani.
Pak ho uchopil do prstů a pohlédl na Damona. Jeho bratr měl zavřené oči a namáhavě dýchal. Zjevně byl vyčerpaný a trpěl bolestmi.
A Stefan přeci Eleně něco slíbil.
"Pojď," řekl tiše a schoval prsten do kapsy. "Najdeme nějaké místo, kde si můžeš odpočinout."
Podepřel bratra a pomohl mu vstát. A pak, na malou chvíli, ho prostě jen držel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře