1.kapitola

9. prosinec 2011 | 14.27 |

 Věci by mohly být tak jako dřív," řekla Caroline vřele, natáhla se a stiskla Bonnii ruku.

Ale nebyla to pravda. Nic nemůže být tak jako předtím, než Elena umřela. Nic. A Bonnie měla ohledně toho večírku, který chce uspořádat Caroline, hodně zlou předtuchu. Neurčité hlodání kdesi kolem žaludku jí napovídalo, že to vážně není dobrý nápad.
"Meredith už přece narozeniny měla," zdůraznila. "Minulou sobotu."
"Ale neměla žádnou oslavu, opravdový večírek - jako bude tenhle. Máme na to celou noc; moji rodiče se vrátí až v sobotu ráno. No tak, Bonnie, jenom si představ, jak bude překvapená."
No to teda bude, pomyslela si Bonnie. Tak překvapená, že mě pak zabije přímo na místě. "Podívej, Caroline, věc se má tak, že Meredith nepořádala žádnou větší oslavu, protože nemá náladu slavit. Připadají to... tak nějak... neuctivé..."
"Ale to je právě špatně. Elena by přece nechtěla, abychom se přestaly bavit, to přece víš. Milovala večírky. A byla by naštvaná, že jen tak posedáváme a oplakáváme ji ještě šest měsíců potom, co nás opustila." Caroline se předklonila a její kočičí oči byly upřímné a naléhavé. V té chvíli v nich nebylo ani stopy po bývalé lstivosti, ani stopy po obvyklé nestoudné manipulaci. Bonnie viděla, že to opravdu myslí upřímně.
"Chci, abychom zase byly kamarádky, tak jako dřív," pokračovala Caroline. "Vždycky jsme slavily narozeniny společně, jenom my čtyři, pamatuješ? A vzpomínáš, jak se kluci vždycky pokoušeli nám večírek nabourat? To by mě zajímalo, jestli to zkusí i letos."
Bonnie cítila, jak se jí situace vymyká z rukou. Není to dobrý nápad, tohle opravdu není dobrý nápad, pomyslela si. Ale Caroline pokračovala. Vypadala zasněně a skoro romanticky, když vzpomínala na staré dobré časy. A Bonnie neměla to srdce jí říct, že ty staré dobré časy jsou už dávno pryč.
"Ale vždyť už ani nejsme čtyři, z toho žádná pořádná oslava nekouká," zaprotestovala chabě, když se konečně zase dostala ke slovu.
"Pozvu i Sue Carsonovou. Meredith s ní vychází dobře, ne?"
Bonnie musela připustit, že ano; se Sue vycházeli všichni. Ale i tak bude muset Caroline pochopit, že věci se už nemůžou vrátit do starých kolejí. Nemůže prostě nahradit Elenu Sue Carsonovou a říct, že je všechno zařízeno.
Ale jak tohle Caroline vysvětlit? Bonnie se zamyslela. A pak ji to napadlo.
"Tak pozvi i Vickii Bennettovou," navrhla.
Caroline na ni vyvalila oči. "Vickii Bennettovou? To si děláš srandu! Pozvat tu potrefenou mrňavou otravu, která se svlíkla před půlkou školy? Po tom všem, co se stalo?"
"Kvůli tomu všemu, co se stalo," odsekla Bonnie rozhodně. "Podívej, uvědomuju si, že nikdy nebyla v naší partě. Ale taky už netáhne s těma drsňákama; oni ji nechtějí a ona je z nich vyděšená k smrti. Potřebuje přátele. A my potřebujeme víc lidí. No tak ji pozvem."
Caroline chvíli bezmocně bojovala s rozčarováním. Bonnie tvrdohlavě vystrčila bradu, založila si ruce v bok a čekala. Nakonec si Caroline povzdechla.
"Tak jo, vyhrálas. Pozveme ji. Ale ty se postaráš o to, aby Meredith přišla v sobotu večer k nám. A Bonnie - nesmí mít ani potuchy, co se děje. Chci, aby tohle bylo opravdové překvapení."
"No, to teda bude," potvrdila Bonnie ponuře. Zarazilo ji, jak se Caroline najednou rozzářila a vřele, impulsivně ji objala.
"Jsem tak šťastná, že máš na věc stejný názor," prohlásila Caroline. "A je dobře, že budeme zase všichni pohromadě."
Vůbec ničemu nerozumí, uvědomila si Bonnie, když Caroline odešla. Co mám udělat, aby jí to došlo? Praštit ji po hlavě? A - panebože - budu to muset říct Meredith.
Ale než přišel večer, rozhodla se, že to možná Meredith opravdu nemusí vědět předem. Caroline chce, aby byla Meredith překvapená; no, a tak by možná Bonnie měla zařídit, aby překvapená opravdu byla. Takhle si aspoň Meredith nebude muset předem dělat starosti. Ano, rozhodla se Bonnie, nejjednodušší bude o tom Meredith neříct nic.
A kdoví, napsala si v pátek večer do deníčku, možná jsem na Caroline moc tvrdá. Možná ji doopravdy mrzí všechny ty věci, co nám provedla - jako když se pokoušela ponížit Elenu před celým městem a pomstít se Stefanovi tím, že na něj hodí vraždu. Možná Caroline od té doby dospěla a naučila se myslet i na někoho jiného než na sebe. Možná se na té oslavě budeme opravdu bavit.
A možná mě do zítřejšího odpoledne unesou mimozemšťani, pomyslela si, když zavírala deníček. Mohla jen doufat.
Deník byl jenom levný sešit z papírnictví, na deskách měl vzorek z malých kytiček. Začala si ho vést teprve od té doby, co Elena umřela, ale už na něm začínala být mírně závislá. Bylo to jediné místo, kde mohla říct všechno, co chtěla, aniž by lidé šokovaně vykřikovali: "Bonnie McCulloughová!" nebo "Ale, Bonnie!"
Když zhasínala lampičku a zalézala pod peřinu, stále ještě přemýšlela o Eleně.
Seděla na šťavnatém, pečlivě zastřiženém trávníku, který se rozprostíral na všechny strany, kam až dohlédla. Obloha byla čistě modrá bez jediného obláčku, vzduch vlahý a voňavý. Ptáci zpívali.
"Mám takovou radost, žes mohla přijít," řekla Elena.
"Ale jo," odpověděla Bonnie. "No jasně, já taky. Samozřejmě." Znovu se rozhlédla kolem a pak se spěšně obrátila k Eleně.
"Dáš si ještě čaj?"
Bonnie měla v ruce šálek. Byl jemný a křehký jako vaječná skořápka. "Ano, děkuju."
Elena měla na sobě průsvitné, bílé mušelínové šaty z osmnáctého století, které zdůrazňovaly její štíhlou postavu. Pečlivě nalila čaj, nerozlila ani kapičku.
"Dala by sis myš?"
"Cože?"
"Říkala jsem, jestli si k čaji nedáš sendvič?"
"Aha, sendvič. Ale jo, to zní dobře." Dostala tenounké plátky okurky pokapané majonézou na lákavém krajíčku bílého chleba bez kůrky.
Celá ta scéna byla nádherná a jiskřivá jako na obraze od Seurata. Warm Springs, tak se jmenuje tohle místo. Kdysi to bývalo oblíbené místo pro pikniky, pomyslela si Bonnie. Ale určitě máme důležitější témata k rozhovoru než jen povídání u čaje.
"Kdo ti teď dělá vlasy?" zeptala se. Elena si je nikdy nedokázala pořádně upravit sama.
"Líbí se ti to takhle?" Elena zvedla ruku k hedvábným, jemně zlatým kadeřím svázaným na temeni.
"Je to dokonalé," odpověděla Bonnie a znělo to přesně tak, jako když si její máma povídá se známými na večírku Dcer americké revoluce.
"No to víš, vlasy jsou důležité," řekla Elena. Oči jí zářily o něco temnější modří než obloha, modře jako lapis lazuli. Bonnie se rozpačitě dotkla svých rudých kadeří.
"Krev je samozřejmě taky důležitá," pokračovala Elena.
"Krev? Ale ano, samozřejmě," odpověděla zneklidněná Bonnie. Neměla potuchy, o čem to Elena mluví, a cítila se, jako by se procházela na napnutém laně nad propastí plnou aligátorů. "Ano, krev je důležitá, to určitě," souhlasila unaveně.
"Ještě sendvič?"
"Děkuju." Tentokrát dostala se sýrem a rajčetem. Elena si také vzala jeden a ukousla kousíček. Bonnie ji pozorovala a cítila, jak v ní každou minutou roste nejistota... a pak...
A pak si všimla, jak po okrajích sendviče začíná vytékat bahno.
"Co - co je to?" Hlas se jí zachvěl hrůzou. Poprvé za celou dobu jí to všechno připadalo jako sen. Zjistila, že se nedokáže pohnout, mohla jen lapat po dechu a zírat. Na Elenin sendvič na čtverečkovaném ubruse dopadla hrouda jakési hnědé hmoty. Byl to také kus bahna. "Eleno... Eleno, co to..."
"Ach, tohle my tady jíme," usmála se na ni Elena a na zubech měla hnědé skvrny. Ale nebyl to Elenin hlas; byl šeredný a zastřený - a byl to mužský hlas. "Ty taky budeš."
Ani vzduch už nebyl vlahý a voňavý; najednou byl žhavý a vznášel se v něm odporně sladký zápach hnijících odpadků. V zelené trávě se objevily černé díry a trávník přece jenom nebyl pečlivě zastřižený, ale neudržovaný a přerostlý. Tohle není Warm Springs. Je na starém hřbitově. Jak to, že si to předtím neuvědomila? Jenže tyhle hroby jsou čerstvé.
"Ještě myš?" zeptala se Elena a obscénně se zahihňala.
Bonnie pohlédla na svůj napůl snědený sendvič, který stále držela v ruce, a vykřikla. Z jednoho konce visel šupinatý hnědý ocas. Mrštila jím vší silou na nejbližší náhrobek, kde se rozprskl s vlhkým mlasknutím. Pak vyskočila, a zatímco se pokoušela uklidnit bouřící žaludek, zuřivě si otírala prsty o džíny.
"Ještě nemůžeš odejít. Společnost se teprve schází." Elenina tvář se také měnila: ztratila vlasy a kůži měla šedou a tenkou jako pergamen. Na talíři se sendviči se cosi hýbalo a v dírách zejících v trávníku také. Bonnie nestála o to vidět to zblízka; bála se, že když to zahlédne, zešílí.
"Ty nejsi Elena!" zavřískla a dala se na útěk. Vítr jí vháněl vlasy do očí, takže pořádně neviděla. Někdo se za ní vydal; cítila pronásledovatele hned za sebou. Musím se dostat k mostu, pomyslela si a pak do něčeho vrazila.
"Čekal jsem na tebe," řekla ta věc v Eleniných šatech - šedá a kostlivá věc s dlouhými zahnutými zuby. "Poslouchej mě, Bonnie." Drželo ji to neuvěřitelnou silou.
"Ty nejsi Elena! Ty nejsi Elena!"
"Poslouchej mě, Bonnie!"
Najednou to byl zase Elenin hlas, skutečný Elenin hlas, nebyl ani obscénně pobavený ani hrubý a odporný, ale naléhavý. Přicházel odkudsi zpoza Bonnie a zavanul její noční můrou jako čerstvý chladivý vítr. "Bonnie, rychle, poslouchej..."
Všechno se rozplývalo. Kostnaté ruce na Bonniiných pažích, hřbitov prolezlý ohavnými plazícími se věcmi, žluklý žhavý vzduch. Na malý okamžik zněl Elenin hlas naprosto jasně, ale pak byl přerušen jako špatné meziměstské spojení.
"... on pokřivuje a mění věci. Nejsem tak silná jako on..." pak Bonnii pár slov uteklo. "... ale tohle je důležité. Musíš najít... hned teď." Hlas odumřel.
"Eleno, já tě neslyším! Eleno!"
"... snadné zaříkávání, jen dvě přísady, o kterých jsem ti teď říkala..."
"Eleno!"
Když se Bonnie vztyčila v posteli, stále ještě křičela.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře