5.kapitola

9. prosinec 2011 | 14.30 |

 pondělí 8. června, 23:15

Milý deníčku,
vypadá to, že dneska v noci moc dobře spát nebudu, takže klidně můžu psát. Celý den jsem čekala, že se něco přihodí. Není možné vykonat takové zaklínání a s takovým výsledkem, aby se pak nic nestalo.
Ale opravdu nic. Nešla jsem do školy, protože mamka myslela, že to bude lepší. Zlobila se, že Matt a Meredith zůstali v neděli večer tak dlouho, a tvrdí, že si potřebuju trochu odpočinout. Jenže pokaždé, když lehnu, vidím obličej Sue. Suein táta měl projev na Elenině pohřbu. Zajímalo by mě, kdo totéž udělá ve středu pro Sue? Měla bych přestat přemýšlet o takových věcech. Možná zase zkusím usnout. Možná, když si lehnu se sluchátkama, neuvidím před sebou Sue.
Bonnie vrátila deníček zpátky do zásuvky nočního stolku a vytáhla si walkmana. Přepínala mezi kanály rádia a opuchlýma očima zírala do stropu. Přes všelijaké praskání z éteru slyšela dýdžejův hlas.
"A tady už máme zlatá padesátá léta pro fanoušky starší muziky 'Goodnight Sweetheart' od skupiny The Spaniels..."
Bonnie odplula s hudbou do říše snů.
Limonáda měla jahodovou příchuť, tu měla Bonnie nejradši. Z jukeboxu se ozývala píseň 'Goodnight Sweetheart' a stůl byl třpytivě čistý. Ale Elena, usoudila Bonnie, by ve skutečnosti nikdy nenosila kolovou sukni.
"Kdepak, žádný kolový sukně," řekla a ukázala na ni. Elena k ní vzhlédla od svého zmrzlinového poháru s horkou polevou. Světlé vlasy měla sepnuté do ohonu. "Kdo by se o takové věci vůbec staral?" zeptala se Bonnie.
"Přece ty, hlupáčku. Já jsem tu jenom na návštěvě."
"Ach." Bonnie ucucla ze svojí limonády. Sny. Je tu jakýsi důvod bát se snů, ale zrovna teď si ho nemohla vybavit.
"Nemůžu zůstat dlouho," řekla Elena. "Myslím, že on už ví, že tu jsem. Přišla jsem ti jenom říct..." Zamračila se.
Bonnie na ni soucitně pohlédla. "Taky si nemůžeš vzpomenout?" Napila se ještě limonády. Chutnala divně.
"Umřela jsem moc mladá, Bonnie. Měla jsem toho ještě tolik udělat, tolik dosáhnout. A teď ti musím pomoct."
"Děkuju," odpověděla Bonnie.
"Víš, není to jednoduché. Nemám takovou moc. Je těžké se dostat skrz a je těžké udržet všecko pohromadě."
"Musíme to udržet pohromadě," souhlasila Bonnie a přikyvovala. Cítila se podivně lehkomyslně. Co to v té limonádě bylo?
"Nemám už nad tím kontrolu, všechno začíná být nějak divné. Myslím, že to dělá on. Pořád se mnou bojuje. Sleduje tě. A vždycky, když se pokusíme spojit, tak přijde."
"Dobře." Celá místnost se s ní točila.
"Bonnie, posloucháš mě? Může proti tobě využít tvůj vlastní strach. Takovým způsobem se dostává do duše."
"Dobře..."
"Ale ty ho nesmíš vpustit. Řekni to všem. A řekni Stefanovi..." Elena se zarazila a přitiskla si ruku na ústa. Cosi spadlo na její zmrzlinový pohár.
Byl to zub.
"On je tady." Elena měla podivný, nezřetelný hlas. Bonnie zírala na ten zub s fascinovanou hrůzou. Ležel uprostřed šlehačky, mezi strouhanými mandlemi. "Bonnie, řekni Stefanovi..."
Pak jí vypadl další zub... a další. Elena vzlykla a zakrývala si teď ústa oběma rukama. Měla vyděšený a bezmocný pohled. "Bonnie, nechoď pryč..."
Ale Bonnie už to táhlo zpět. Všechno se kolem ní točilo. Limonáda vybublávala ze sklenice, ale nebyla to limonáda - byla to krev. Jasně rudá a pěnivá, jako krev, kterou vykašlává umírající. Bonnii se zvedl žaludek.
"Řekni Stefanovi, že ho miluju!" Byl to hlas bezzubé staré ženy a končil hysterickým vzlykotem. Bonnie byla šťastná, že se může ponořit do temnoty a na všechno zapomenout.
Bonnie okusovala konec propisky, upírala pohled na hodiny a myslela na kalendář. Ještě musí přežít osm a půl dne školy. A jak se zdá, každá jejich minuta bude utrpením.
Jeden kluk to řekl přímo, když se od ní odvrátil na schodech. "Neber si to osobně, ale vypadá to, že tvoji kamarádi nějak moc často končí mrtví." Bonnie s pláčem utekla na záchod.
Ale teď si jenom přála, aby už škola skončila, aby už nemusela hledět na ty tragické obličeje a snášet obviňující - nebo hůř - soucitné pohledy. Ředitel přednesl projev, kde hovořil o 'tomto novém neštěstí' a 'tragické ztrátě' a Bonnie cítila, jak ji přitom provrtává pohledem.
Když konečně zazvonilo, vyběhla ze dveří jako první. Ale místo aby zamířila na další hodinu, odešla znovu na záchod, kde počkala na další zvonění. Teprve pak, když se chodby vyprázdnily, zamířila k učebně cizích jazyků. Míjela vývěsky a plakáty oznamující různé akce k závěru školního roku, aniž se na ně podívala. Co záleží na zkouškách a maturitě, copak ještě vůbec na něčem záleží? Do konce měsíce můžou být všichni mrtví.
Málem vrazila do jakéhosi člověka postávajícího na chodbě. Zdvihla zrak a zaznamenala módně ošuntělé sálové tenisky odněkud z ciziny. Nad nimi těsné džíny, už dost staré, aby jemně obtáhly pevné svaly. Úzké boky. Hezkej hrudník. Obličej, pro který by sochaři vraždili - smyslná ústa a vystouplé lícní kosti. Tmavé sluneční brýle. Jemně rozcuchané černé vlasy. Bonnie chvíli jen stála a lapala po dechu.
Panebože, už jsem zapomněla, jak je hezkej, pomyslela si. Eleno, odpusť; ale toho dostanu.
"Stefane!" vydechla.
Pak se její mysl znovu vrátila do reality a honem se podezíravě rozhlédla. Nikdo v dohledu. Popadla ho za ruku.
"Copak ses zbláznil, ukazovat se tady? Seš cvok?"
"Musel jsem tě najít. Myslel jsem, že je to naléhavé."
"To je, ale..." vypadal tady na školní chodbě tak nemístně. Tak exoticky. Jako zebra mezi stádem ovcí. Tlačila ho ke skladu úklidových potřeb.
Ale nedal se. A byl silnější než ona. "Bonnie, říkalas, že jsi mluvila s..."
"Musíš se schovat! Doběhnu pro Matta a Meredith a přivedu je a pak si můžeme promluvit. Ale jestli tě někdo uvidí, pravděpodobně tě zlynčujou. Došlo k další vraždě."
Stefanova tvář se proměnila a nechal ji, aby ho schovala v komoře. Chtěl něco říct, ale pak se rozhodl raději mlčet.
"Počkám tu," řekl prostě.
Trvalo jí jenom pár minut, než našla Matta v audiotechnické pracovně a Meredith na ekonomii. Pospíchali zpátky ke komoře a propašovali Stefana ze školy co možná nenápadně.
Někdo nás určitě uvidí, dumala Bonnie. Jenom záleží na tom kdo a jak moc umí držet jazyk za zubama.
"Musíme ho vzít někam do bezpečí - to znamená, že nemůže k nikomu z nás domů," prohlásila Meredith. Snažili se co nejrychleji přejít školní parkoviště.
"Dobře, ale kam teda? Počkej chvíli, co třeba ten penzion..." Bonnii se vytratil hlas v půlce věty. Na parkovišti před ní stálo malé černé auto. Italské auto. Elegantní, štíhlé a sexy. Všechna okna byla tmavá, takže nebylo vidět dovnitř. Pak si Bonnie povšimla znaku hřebce vzadu na kapotě.
"Panebože."
Stefan bez zájmu hleděl na ferrari. "To je Damonovo."
Tři páry očí se k němu překvapeně obrátily. "Damonovo!" vyjekla Bonnie. Doufala, že Stefan řekne, že si auto od Damona jenom vypůjčil.
Ale okénko u řidiče pomalu sjelo dolů a odhalilo černé vlasy, stejně elegantní a lesklé jako lak auta, zrcadlové brýle a velice bílý úsměv. "Buon giorno," pozdravil je Damon zdvořile. "Chce se někdo svézt?"
"Ach, panebože," zopakovala Bonnie slabým hlasem. Ale neotočila se k němu zády.
Stefan byl viditelně netrpělivý. "Pojedeme k penzionu. Vy pojedete za námi. Zaparkujte za stodolou, aby vaše auto nikdo neviděl."
Meredith musela Bonnii od ferrari odvést násilím. Ne že by snad Bonnie měla ráda Damona nebo že by mu někdy znovu dovolila ji políbit jako tenkrát na Alaricově večírku. Uvědomovala si, že je nebezpečný; asi ne tolik jako Katherine, ale dost. Svévolně zabíjel jen tak pro zábavu. Zabil učitele historie Tannera na dobročinné akci o minulém Halloweenu. Může kdykoli zabít znovu. Možná proto se Bonnie cítí jako myš zírající na lesklého černého hada, kdykoli se na něj podívá.
V soukromí Mereditina auta si děvčata vyměnila pohledy.
"Stefan ho s sebou neměl brát," řekla Meredith.
"Možná prostě šel s ním," napadlo Bonnii. Byla přesvědčená, že Damon není ten typ člověka, kterého s sebou někam vezmete.
"A proč by měl? Určitě nám nepřišel pomoct z dobroty srdce, to vím jistě."
Matt neříkal nic. Zřejmě ani nepostřehl napětí panující ve voze. Prostě jen zíral z okénka, ztracený v myšlenkách.
Na obloze se sbíraly mraky.
"Matte?"
"Nech ho být, Bonnie," vybídla ji Meredith.
Skvěle, pomyslela si Bonnie a padla na ni deprese jako velká huňatá deka. Matt i Stefan i Damon jsou všichni tu a všichni myslí na Elenu.
Zaparkovali za starou stodolou poblíž nízkého černého vozu. Když vešli dovnitř, stál tam Stefan sám. Obrátil se k nim a Bonnie si všimla, že si sundal sluneční brýle. Trochu se zachvěla, jemně se jí zježily chloupky na pažích a krku. Stefan se nepodobal žádnému klukovi, kterého kdy poznala. Má tak zelené oči; zelené jako dubové listy na jaře. Ale zrovna teď pod nimi má kruhy.
Na okamžik zavládlo rozpačité ticho; všichni tři stáli u dveří a beze slova hleděli na Stefana. Zdálo se, že nikdo neví, co říct.
Pak Meredith přešla k němu a vzala ho za ruku. "Vypadáš unaveně," řekla.
"Přijel jsem, jak nejrychleji to šlo." Krátce a téměř váhavě ji objal na přivítanou. Tohle by za starých časů nikdy neudělal, pomyslela si Bonnie. Býval tak rezervovaný.
Pak si také došla pro objetí. Stefan měl pod tričkem pokožku velmi chladnou, musela se přinutit, aby se neroztřásla. Když se odtáhla, měla vlhké oči. Co cítí teď, když je Stefan Salvatore zpátky ve Fell's Church? Úlevu? Smutek pro vzpomínky, které s sebou přináší? Strach? S jistotou věděla jediné, že se jí chce plakat.
Stefan a Matt se dívali jeden na druhého. A už je to tady, pomyslela si Bonnie. Je to skoro legrační; na obou tvářích stejný výraz. Oba jsou zranění a unavení a pokoušejí se nedat to najevo. Ať se stane cokoli, Elena vždycky bude stát mezi nimi.
Matt nakonec napřáhl ruku a Stefan jí potřásl. Oba pak ustoupili, šťastní, že už je to za nimi.
"Kde je Damon?" zeptala se Meredith.
"Sleduje okolí. Myslel jsem, že budeme potřebovat několik minut bez něj jenom pro sebe."
"Myslím, že potřebujem několik desetiletí bez něj," vyhrkla Bonnie dřív, než se stihla zarazit, a Meredith dodala: "Nemůžeme mu věřit, Stefane."
"Myslím, že se pleteš," odpověděl Stefan tiše. "Mohl by pro nás být veliká pomoc, pokud se pro to ovšem rozhodne."
"A mezitím zabije každou druhou noc pár místních?" optala se Meredith se zvednutým obočím. "Myslím, žes ho neměl brát s sebou, Stefane."
"Ale to on neudělal," ozval se hlas odkudsi za Bonnií, znepokojivě blízko za jejími zády. Bonnie sebou trhla a instinktivně uskočila k Mattovi, který jí položil ruku na rameno.
Damon se krátce usmál, jen tak jedním koutkem úst. Sundal si také brýle, ale jeho oči byly tmavé jako mezihvězdné prostory. Vypadá snad ještě líp než Stefan, pomyslela si Bonnie rozrušeně a raději se chytila Mattových prstů.
"Takže teď je tvoje, že jo?" zeptal se Damon nenuceně Matta.
"Ne," odsekl Matt, ale její ruku nepustil.
"Tak Stefan tě nepřivedl?" vrátila ho Meredith k tématu. Na ni neměl Damon sebemenší vliv, nebála se ho a nejméně mu podléhala.
"Ne," potvrdil Damon a stále hleděl na Bonnii. On se ani neotáčí za zvukem jako ostatní lidé, pomyslela si. Dívá se na předmět svého zájmu bez ohledu na to, kdo právě mluví. "To ty," prohlásil.
"Já?" cukla sebou Bonnie. Nebyla si jistá, co tím myslí.
"Ty. To ty jsi vykonala přivolávání, ne?"
"Přivo..." A do háje. Bonnii se před duševním zrakem objevil bílý ubrousek s černými vlasy. Očima zaletěla k Damonově hřívě, je jemnější a rovnější než Stefanova, ale také tmavá. Matt zřejmě udělal při třídění chybu.
Do Stefanova hlasu se vkrádala netrpělivost. "Poslalas pro nás, Bonnie. Přišli jsme. Tak co se děje?"
Všichni se rozsadili na rozpadajících se balících sena - kromě Damona, který zůstal stát. Stefan se naklonil dopředu, ruce na kolenou a díval se na Bonnii.
"Říkalas - řeklas mi, že jsi mluvila s Elenou." Před vyslovením jejího jména udělal slyšitelnou pauzu. Obličej měl napjatý, jak se snažil ovládat.
"Ano," usmála se na něj. "Měla jsem sen, Stefane, takový velmi podivný sen..."
Vyprávěla mu o něm i o tom, co se stalo potom. Trvalo to docela dlouho. Stefan pozorně naslouchal a v zelených očích mu zablýsklo pokaždé, když se zmínila o Eleně. Když mu převyprávěla, jak skončil večírek u Caroline a jak pak našli Sueino tělo na dvoře, vyprchala mu krev z obličeje, ale neřekl nic.
"Přijeli policajti a potvrdili, že je mrtvá, ale to už jsme stejně věděli," zakončila Bonnie. "A odvezli Vickii pryč - ubohá Vickie, byla úplně nepříčetná. Nedovolili nám s ní promluvit a její máma vždycky zavěsí, když tam voláme. Někteří lidi dokonce tvrdí, že to udělala Vickie, což je naprostý nesmysl. Ale nikdo nevěří, že s náma Elena mluvila, takže nevěří ani tomu, co nám řekla."
"A ona říkala, že to spáchal nějaký 'on'," vmísila se Meredith. "A to několikrát. Je to muž; někdo, kdo má ohromné parapsychické síly."
"A v té chodbě to byl určitě chlap, kdo mě vzal za ruku," doplnila Bonnie. Řekla Stefanovi i o svých podezřeních ohledně Tylera, ale jak už předtím zdůraznila Meredith, Tyler nezapadal do celkového popisu. Není ani dost chytrý, ani parapsychicky nadaný, aby mohl být tím, před kým je Elena varuje.
"A co Caroline?" zeptal se Stefan. "Nemohla něco vidět ona?"
"Ta byla venku před vchodem," odpověděla Meredith. "Našla dveře a dostala se ven, zatímco my jsme se schovali. Slyšela výkřiky, ale byla moc vyděšená, než aby se vrátila do domu. A abych řekla pravdu, nemám jí to za zlé."
"Takže nikdo neviděl, co se skutečně stalo, kromě Vickie."
"Přesně. A Vickie nám to neřekne." Bonnie navázala tam, kde předtím skončila. "Jakmile jsme zjistili, že nám nikdo neuvěří, vzpomněli jsme si na to, co Elena řekla o přivolávacím kouzlu. Domysleli jsme si, že chtěla přivolat tebe, protože si myslí, že bys nám mohl nějak pomoct. Takže... můžeš nám pomoct?"
"Můžu se pokusit," odpověděl Stefan. Vstal, kousek poodešel a zůstal k nim otočený zády. Mlčky tam bez hnutí stál notnou chvíli. Nakonec se otočil zpět a pohlédl Bonnii do očí. "Bonnie," řekl tiše, ale naléhavě. "Ve svých snech jsi skutečně mluvila s Elenou. Myslíš, že kdybys upadla do tranzu, dokázala bys to znovu?"
Bonnie trochu vyděsilo to, co si přečetla v jeho očích. Plály mu v bledé tváři jako zelené smaragdy. Jako by najednou dokázala nahlédnout za tu jeho masku sebeovládání. Pod ní se skrývalo tolik bolesti, tolik touhy, že stěží dokázala unést pouhý letmý pohled do jeho duše.
"Možná... možná bych mohla... ale Stefane..."
"Tak to uděláme. Teď a tady. A zkusíme, jestli mě dokážeš vzít s sebou." Ty oči ji okouzlily - ne však nějakými skrytými Silami, ale pouhou silou jeho vůle. Bonnie si přála to pro něj udělat. Udělala by pro něj v té chvíli cokoli. Ale vzpomínka na ten poslední sen na ni byla příliš. Nedokázala by té hrůze čelit znovu; prostě nedokázala.
"Stefane, je to příliš nebezpečné. Mohla bych se tak otevřít úplně čemukoliv - a děsí mě to k smrti. Pokud se ta věc zmocní mojí mysli, nevím, co všechno by se mohlo stát. Nemůžu to udělat, Stefane. Prosím. Dokonce i obyčejná spiritistická tabulka je pro něj pozvání na návštěvu."
Na okamžik myslela, že ji bude nutit, aby to udělala.
Ústa se mu sevřela do zatvrzelé linky a v očích zaplál plamen. Ale ten oheň pak pomalu vyhasl.
Bonnie cítila neskonalý smutek. "Stefane, je mi to hrozně líto," zašeptala.
"Prostě to budeme muset zvládnout sami," řekl a maska opět zapadla na své místo. Úsměv však měl poněkud škrobený, jako by ho bolelo se usmívat. Pak promluvil rozhodněji. "Nejdřív musíme zjistit totožnost našeho zabijáka, a co vlastně chce. Jediné, co zatím víme, je, že do Fell's Church zase přišlo cosi velmi zlého."
"Ale proč?" divila se Bonnie. "Proč si všechny zlé příšery vybírají zrovna tohle místo? Copak jsme si toho už neprožili dost?"
"Vypadá to jako nějaká podezřelá shoda náhod," ušklíbla se Meredith "Proč by zrovna nám mělo být tak výjimečně přáno?"
"To není shoda náhod," odpověděl Stefan. Vstal a rozhodil rukama, jako by si nebyl jistý, odkud začít. "Na Zemi jsou určitá místa, která jsou... prostě jiná," vysvětloval. "Jsou plná parapsychické energie, ať už kladné, nebo záporné, dobré, nebo zlé. Některá z nich taková byla vždycky, jako třeba Bermudský trojúhelník nebo Salisbury Plain - místo, kde stojí Stonehenge. Jiná se jimi prostě stávají, zvlášť pokud na nich bylo prolito mnoho krve." Pohlédl na Bonnii.
"Neklidné duše," zašeptala.
"Ano. Tady kdysi proběhla bitva, že?"
"Jo, během občanské války," potvrdil Matt. "Právě při tom byl zničený ten kostel na starém hřbitově. Byla to jatka na obou stranách. Nikdo nezvítězil, ale všichni tehdy v té bitvě padli. Lesy jsou plné jejich hrobů."
"A země nasákla krví. Takové místo přitahuje nadpřirozené síly. Přitahuje zlé síly. Hlavně proto tak upoutalo Katherine. Taky jsem to cítil, když jsem sem poprvé přišel."
"A teď sem přišlo ještě něco dalšího," doplnila Meredith, tentokrát vážným hlasem. "Ale jak s tím můžeme bojovat?"
"Nejdřív potřebujeme vědět, s čím vlastně bojujeme. Myslím si..." Vtom se ozvalo zaskřípění a bledé sluneční světlo ozářilo zrnka prachu nad balíky sena. Dveře stodoly se otevřely.
Všichni strnuli, připraveni vyskočit, a utíkat, či bojovat. Ale postava, která si loktem otevírala dveře stodoly, rozhodně nevypadala hrozivě.
Majitelka penzionu paní Flowersová se na ně usmála a kolem drobných černých oček se jí rozprostřely vějířky vrásek. Nesla s sebou podnos.
"Měla jsem pocit, děcka, že by vám přišlo k chuti něco k pití," řekla vlídně.
Vyměnili si zaskočené pohledy. Jak se dozvěděla, že tady vůbec jsou? A jak to, že jí to nevadí?
"Tak tady to máte," pokračovala paní Flowersová. "Tohle je hroznová šťáva vyrobená z mých vlastních hroznů." Postavila papírový pohárek vedle Meredith, Matta a Bonnie. "A tady máte pár zázvorových sušenek, jsou čerstvě upečené." Nabízela talíř dokola. Bonnie si všimla, že Stefanovi a Damonovi nenabídla nic.
"Vy dva můžete jít se mnou dolů do sklepa a ochutnat moje domácí ostružinové víno, jestli chcete," řekla jim místo toho a Bonnie by přísahala, že na ně mrkla.
Stefan se zhluboka nadechl. "Ehm, podívejte, paní Flowersová..."
"A tvůj starý pokoj je tak, jak jsi ho nechal. Nikdo tam nahoře od té doby nebydlel. Můžeš ho použít, kdy budeš chtít; vůbec mě tím nebudeš obtěžovat."
Vypadalo to, že Stefanovi došla slova. "Já... děkuju, děkuju vám mockrát, ale..."
"Pokud si děláš starosti, jestli o tom budu někomu vyprávět, můžeš být klidný. Já nejsem povídavá ženská. Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu. Jak vám chutná ta hroznová šťáva?" obrátila se najednou k Bonnii.
Bonnie si honem usrkla. "Je výtečná," odpověděla po pravdě.
"Až to dopijete, hoďte kelímky támhle do koše. Mám ráda všechno uklizené." Paní Flowersová se rozhlédla po stodole, zavrtěla hlavou a povzdechla si. "Taková škoda. Tak pěkné děvče." Pronikavě pohlédla na Stefana očkama jako onyxové korálky. "Tentokrát tady máš práci, pro kterou jsi jako dělaný, chlapče," prohlásila a odešla, stále potřásajíc hlavou.
"No nazdar!" ulevila si Bonnie a překvapeně za ní hleděla. Ostatní na sebe jen překvapeně zírali.
"Takové pěkné děvče... ale které?" ozvala se nakonec Meredith. "Sue nebo Elena?" Elena v téhle stodole strávila asi týden loni v zimě, ale o tom paní Flowersová neměla vědět. "Tys jí o nás něco řekli?" zeptala se Meredith Damona.
"Ani slovo," odvětil Damon s pobaveným výrazem. "Je to stará dáma. Je praštěná."
"Je bystřejší, než si kdokoli z nás myslel," prohlásil Matt. "Když si vzpomenu, jak jsme trávili celé dny tím, že jsme ji pozorovali, jak kutí ve sklepě - myslíte, že věděla, že ji pozorujeme?"
"Nevím, co si mám myslet," odpověděl Stefan pomalu. "Jsem jenom rád, že je zřejmě na naší straně. A že nám nabídla bezpečné místo k pobytu."
"A hroznovou šťávu, na to nezapomínej," zakřenil se Matt na Stefana. "Chceš trochu?" nabízel mu svůj kelímek.
"Víš co? Můžeš si vzít tu svoji hroznovou šťávu a ..." Stefan už se sám skoro usmíval. Na okamžik v nich Bonnie zahlédla ty dva chlapce, kterými bývali, než Elena zemřela. Kamarádské, vřelé a v pohodě, stejně jako je ona s Meredith. Zabolelo ji u srdce.
Ale Elena neumřela, pomyslela si. Je tady s námi víc než kdy předtím. Řídí všechno, co říkáme a děláme.
Stefan zase zvážněl. "Když paní Flowersová vešla, chystal jsem se říct, že bychom se radši měli pustit do práce. A já si myslím, že bychom měli začít u Vickie."
"Nepustí nás k ní," zareagovala Meredith okamžitě. "Její rodiče k ní nepouštějí nikoho."
"Tak prostě budeme muset obejít její rodiče," prohlásil Stefan. "Jdeš do toho s náma, Damone?"
"Návštěva u další hezké holky? To bych si nenechal ujít."
Bonnie se poplašeně obrátila ke Stefanovi, ale ten ji cestou ven ze stodoly uklidnil. "To je v pořádku, dám na něj pozor."
Bonnie v to srdečně doufala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře