14.kapitola

25. prosinec 2011 | 02.45 |

 Když jsem se vracela do Coldwaeru, jela jsem přes město Mustangem a mířila do Deaconu. Déšť se změnil v temné mrholení. Silnice byla úzká a klikatá. Na kraji silnice se shlukovaly jehličnany. Když jsme projížděli další zatáčkou, Scott mě upozornil na komplex apartmánů Cape Cod, s malými balkóny a šedými střechami. Před domem byl malý tenisový kurt. Celé místo vypadalo, jako by bylo všechno čerstvě natřeno barvou.

Zaparkovala jsem Mustang na parkovišti před domem.
"Díky za svezení," řekl Scott a položil paži kolem mého sedadla. Jeho oči byly skelné a jeho úsměv byl líný.
"Dostaneš se dovnitř?" zeptala jsem se.
"Nechci jít dovnitř," řekl nezřetelně. "Koberec smrdí jako psí moč a na stropě v koupelně je plíseň. Chci zůstat tady. S tebou."
Jo, protože jsi opilý. "Musím se dostat domů. Je pozdě a moje máma se dnes vrací. Bude šílet, když se jí v nejbližší době neozvu." Natáhla jsem přes něj ruku a otevřela dveře na jeho straně.
Když jsem to udělala, namotal si na prst pramínek mých vlasů. "Přestaň." Odmotala jsem mu loknu z prstu. "Tohle se nestane. Jsi opilý."
Zazubil se. "Jen trošku."
"Zítra si nebudeš nic pamatovat."
"Myslel jsem, že jsme se před chvílí na pláži sblížili."
"Jo, sblížili. A to je taky všechno, co se mezi námi stalo. Myslím to vážně. Nakopu tě. Jdi dovnitř."
"A co moje auto?"
"Vezmu ho dnes večer domů a zítra odpoledne ti ho přivezu."
Scott spokojeně vydechl a rozvalil se hlouběji v jeho sedadle. "Chci jít domů a dát si sólo s Jimi Hendrixem. Mohla bys prosím všem říct, aby odešli?"
Obrátila jsem na něj oči. "Právě jsi k sobě pozval šedesát lidí. Nehodlám jim říct, že to odvoláváš."
Scott se vyklonil ze dveří a pozvracel se.
Fuj.
Přitáhla jsem ho za košili zpátky a uložila ho uvnitř vozu. Vypnula jsem motor Mustangu a zatáhla ruční brzdu. Vystoupila jsem a obešla jsem auto až na Scottovu stranu. Zvedla jsem ho z auta a vlekla ho pryč, při tom jsem ale dávala pozor, abych zabránila tomu, aby mi na nohy vyprázdnil obsah svého žaludku. Dal mi ruku kolem ramen a to bylo všechno, co mohl udělat, abych se nezhroutila pod jeho váhou. "Který byt?" zeptala jsem se.
"Třicet dva. Pravý, horní a v rohu."
V nejvyšším patře. Samozřejmě. Proč bych měla očekávat, že si zrovna teď oddychnu?
Vytáhla jsem Scotta do schodiště a lapala po dechu. Dostala jsem ho přes práh jeho bytu. Vevnitř bylo živo. Všude se na hudbu kroutila těla. Byla tak nahlas, až jsem cítila, jak se mi třásl i mozek.
"Ložnice je na zadní straně," zamumlal mi Scott do ucha.
Šla jsem davem dopředu a otevřela dveře na konci chodby. Hodila jsem Scotta na postel v rohu. V dalším rohu byl malý stůl, skříň, kytara a pár činek. Zdi byly zažloutlé věkem a ozdobené plakátem Kmotra3 aanglickou vlasteneckou vlajkou.
"Můj pokoj," řekl Scott, když jsem si prohlížela okolí. Pohladil matraci vedle sebe. "Udělej si pohodlí."
"Dobrou noc, Scotte."
Začala jsem otevírat zavřené dveře, když řekl: "Mohla bys mi přinést něco k pití? Vodu. Dostal jsem náladu, na to dostat tu pachuť z mých úst."
Chtěla jsem se odtud co nejdřív dostat, ale nemohla jsem se ubránit pocitu stále se zvyšujících sympatií ke Scottovi. Pokud bych teď odešla, nejspíš by se zítra probudil ve svých vlastních zvratkách. Mohla bych ho alespoň umýt a dostat do něj ibuprofen.
V bytě byla malá kuchyňka do U. Podívala jsem se na obývající pokoj, který teď byl spíš tanečním parketem. Byl zaplněný svíjejícími se těly a blokoval vchod do kuchyně. Když jsem se tam dostala, otevírala jsem a zavírala skříňky, hledala jsem skleničky. Narazila jsem na hromadu bílých plastových kelímků nad dřezem. Otevřela jsem kohoutek a podržela kelímek pod ním. Když jsem se chystala odnést vodu zpátky Scottovi, moje srdce poskočilo. Patch stál o několik metrů dál. Byl opřený o skřín naproti lednici. Oddělil se od davu a jeho čepice byla natažená nízko, což znamenalo, že se nemá chuť s nikým bavit. Jeho postoj byl netrpělivý. Podíval se na hodinky.
Neviděla jsem žádný způsob, jak se mu vyhnout, aniž bych nepřelezla přímo přes přepážku do obývacího pokoje. Měla jsem pocit, že jsem mu dlužila být k němu zdvořilá. Plus, nebyly jsme oba moc staří na to, abychom se chovali takhle?
Navlhčila jsem si rty, stále byly suché jako písek a šla jsem. "Bavíš se?"
Tvrdé rysy jeho tváře změkly do úsměvu. "Umím si představit jen jednu věc, kterou bych teď dělal raději."
Pokud to byla narážka, ignorovala jsem ji. Sedla jsem si na kuchyňský pult. Nohy mi vysely přes okraj. "Zůstaneš celou noc?"
"Jestli zůstanu celou noc, zastřelíš mě?"
Zvedla jsem ruce. "Žádná zbraň, promiň."
Nasadil svůj dokonalý úsměv špatného hocha. "To je všechno, co ti brání?"
"Střelba by tě nezabila," řekla jsem. "Jedna z výhod toho být nesmrtelný."
Přikývl a pod stínem jeho čepice jsem zahlédla hluboký úsměv. "Ale kdybys mohla?"
Zaváhala jsem, než jsem odpověděla. "Nemyslím si, že tě nenávidím, Patchi. Ještě ne."
"Nenávist pro tebe není dost silná?" hádal. "Cítíš tedy něco hlubšího?"
Usmála jsem se, ale ne natolik, abych ukázala zuby.
Oba jsme zřejmě měli pocit, že z tohohle rozhovoru by nic dobrého nevzešlo. Zvlášť ne tady. Patch nás oba zachránil tím, že kývl hlavou směrem k davu za námi. "A ty? Zůstaneš dlouho?"
Seskočila jsem z pultu dolů. "Ne. Jen jdu dát Scottovi vodu a taky ústní vodu, teda jestli ho najdu. Pak jdu pryč."
Chytil mě za loket. "Mě bys zastřelila, ale jsi na cestě za Scottem zbavit ho kocoviny jako hodná sestra?"
"Scott mi nezlomil srdce."
Na délku pár úderů srdce mezi námi bylo ticho. Pak řekl Patch tichým hlasem: "Jdeme."
Způsob, jakým se na mě podíval, mi řekl přesně to, na co jsem myslela i já. Chtěl, abych s ním utekla. Vzdorovat archandělům. Ignorovat, že oni Patche nakonec najdou.
Nemohla jsem na to ani pomyslet. Co bych dělala, kdyby ho našli. Byla jsem zmrazená strachem a naprostou hrůzou. Patch mi nikdy neřekl, jak to v pekle vypadá. Ale věděl to. A skutečnost mi říkala, že to není nic hezkého. Chmurný obrázek.
Pořád jsem měla oči přibité do obývacího pokoje. "Slíbila jsem Scottovi sklenici vody."
"Trávíš spoustu času s klukem, kterého bych nazval zlým. A vzhledem k mému standartu, je vyhrát tento titul velká pocta."
"Oh, takže říkáš, že je to temný princ?"
"Jsem rád, že ti zůstal tvůj smysl pro humor, ale já to myslím vážně. Buď opatrná."
Přikývla jsem. "Oceňuju tvůj zájem, ale vím, co dělám." Vyhnula jsem se Patchovi a razila si cestu mezi lidmi v obývacím pokoji. Musela jsem se dostat pryč. Když jsem stála u něj tak blízko, měla jsem pocit, že zeď z ledu mezi námi je hustá a neprostupná. Věděli jsme, že chceme něco, co nemůžeme mít. I když to, co chceme, je na dosah ruky.
Stalo se to asi v polovině mé cesty davem, když mě někdo uchopil za popruh mého Cami. Otočila jsem se a očekávala, že to bude Patch, aby mi dal svůj názor víc najevo. Nebo možná, že si bude zahrávat s nebezpečím a otočil si mě, aby mě mohl políbit. Byl to ale Scott. Líně se na mě usmíval. Jemně mi odstrčil vlasy z obličeje, naklonil se ke mně a přitiskl svá ústa na má. Byl cítit jako mátová ústní voda a pasta na zuby. Začala jsem se odtahovat, ale pak jsem si to uvědomila. Proč se starám o Patche? Nedělala jsem nic, co bych nemohla. Měla jsem totiž tolik svobody dělat si, co chci, jako on. Jemu pomáhala Marcie zaplnit prázdnotu v jeho srdci, teď byla řada na mně. Se Scottem.
Vklouzla jsem rukama na Scottovu hruď a pak jsem mu je položila za krk. Vzal mě za pas a přitáhl si mě blíž. Jeho ruce sledovaly obrys mojí páteře. Tak takovéhle bylo líbat někoho jiného. Zatímco Patch byl pomalý, zkušený a trpělivý, Scott byl hravě horlivý a trochu nedočkavý. Bylo to úplně něco jiného a nového ... a ne úplně špatného.
"Můj pokoj," zašeptal mi Scott do ucha. Propletl si prsty s mými a táhl mě k jeho pokoji.
Podívala jsem se na místo, kde jsem naposledy viděla Patche. Naše oči se setkaly. Měl ruku zaťatou v pěst. Tou druhou se držel vzadu na krku. Vypadal, jako by byl ztracen v hlubokých myšlenkách. Zmrazen ve chvíli, když jsem se líbala se Scottem.
Tak takovéhle to je, poslala jsem mu myšlenku.
Jen jsem se teď necítila o nic lépe, napadlo mě. Cítila jsem se smutně, uboze a nespokojeně. Nebyla jsem typ člověka, který hrál hry nebo se spoléhal na špinavé triky, aby se utěšil nebo posílil svou sebeúctu. Stále jsem ale uvnitř mě cítila syrový pocit bolesti a právě proto jsem nechala Scotta, aby mě vedl místností dál.
Použil svou nohu, aby otevřel dveře do svého pokoje. Zhasnul světla a kolem nás se usídlily světlé stíny. Podívala jsem se na jeho postel a pak na okno. Okno bylo popraskané. V panice, jsem si na chvíli představila sama sebe, jak jím proklouzávám a mizím do noci.
Pravděpodobně to bylo znamení, že to co jsem se chystala udělat, byla obrovská chyba. Opravdu tohle dělám jen kvůli tomu, abych se posunula dál? Nebo jsem chtěla ukázat Patchovi jak veliký byl můj hněv a bolest? Co to o mě říká?
Scott mě vzal kolem ramen a tvrdě mě políbil. V duchu jsem se probírala mými možnostmi. Mohla bych Scottovi říct, že je mi špatně. Mohla bych mu říct, že jsem si to rozmyslela. Mohla bych mu jednoduše říct, že ne ...
Scott si sundal košili a hodil ji stranou.
Hm-," začala jsem. Ještě jednou jsem se rozhlédla po nějaké únikové cestě. Zjistila jsem, že dveře od ložnice se otevřely, protože kužel světla ozářil místnost. Najednou dovnitř vstoupil nějaký stín a zavřel dveře. Cítila jsem, jak mi poklesla čelist.
Patch sebral Scottovu košili a hodil ji na něj, zasáhla do obličeje.
"Co-" požadoval Scott, přetáhl si košili přes hlavu a shrnul si jí dolů.
"Vypadni," řekl mu Patch.
Scott si zapnul košili. "Co tady děláš? Nemůžeš sem. Jsem zaneprázdněný. A tohle je můj pokoj!"
"Jsi blázen?" řekla jsem Patchovi a do tváří mi stoupala krev.
Patchovy oči se do mě zařízly. "Nechceš být tady. Ne s ním."
"Ty za mě nerozhoduješ!"
Scott se protáhl kolem mě. "Dovol mi, abych se o něj postaral."
Ušel další dva kroky, než dal Patch Scottovi pěstí. Odporně to křuplo.
"Co to děláš?" křičela jsem na Patche. "Zlomil jsi mu čelist?"
"Unnuh!" Scott zasténal a svíral si dolní polovinu svého obličeje.
"Nezlomil jsem mu čelist, ale jestli na tebe ještě sáhne, tak to bude první z mnoha věcí, které mu zlomím," řekl Patch.
"Vypadni!" zařvala jsem na Patche a ukázala prstem na dveře.
"Já tě zabiju," zavrčel Scott na Patche. Otevíral a zavíral čelist, aby se ujistil, že ještě funguje.
Místo toho, aby mě Patch poslechl a odešel, přešel ve třech krocích ke Scottovi. Mrštil ho proti zdi. Scott se snažil zorientovat, ale Patch ho mrštil o zeď znovu. Což ho dezorientovalo ještě víc. "Dotkni se jí," zašeptal mu do ucha nebezpečným hlasem, "A bude to největší chyba tvého života."
Před tím než Patch odešel, podíval se na mě. "On za to nestojí." Odmlčel se. "A ani já."
Otevřela jsem pusu, ale neměla jsem mu na to co říct. Nebyla jsem tady, protože bych tu chtěla být. Byla jsem tady, aby to vrátila Patchovi. Věděla jsem to já i on.
Scott se opřel na zeď a sklonil hlavu. "Sejmul bych ho, kdybych na tom nebyl tak mizerně," řekl a masíroval si dolní polovinu obličeje. "Kdo si sakra myslí, že je? Já ho ani neznám. Znáš ho?"
Scott zřejmě Patche v Z neviděl, ale bylo tam tu noc hodně lidí. Nemohla jsem očekávat, že si Scott bude pamatovat každou tvář. "Je mi to líto," řekla jsem a ukázala na dveře, kudy právě odešel Patch. "Jsi v pořádku?"
Pomalu se usmál. "Nikdy mi nebylo líp." A to už něco znamenalo s počínající modřinou, která rámovala celou jeho čelist.
"Neovládal se."
"Jo, pravděpodobně," protáhl si čelist a hřbetem ruky si utřel krev z úst.
"Měla bych jít," řekla jsem. "Zítra po škole ti sem přivezu Mustanga." Přemýšlela jsem, jak odtud odejít, po tom co udělal Patch, a zachovat si svou důstojnost. To bych za ním taky mohla přijít a přiznat, že měl pravdu. Že jsem šla se Scottem jen proto, abych mu ublížila.
Scott mi strčil prst pod tričko a držel mě na místě. "Neodcházej, Noro. Ještě ne."
Dala jsem mu prst pryč. "Scotte-"
"Řekni mi, až zajdu příliš daleko," řekl a znovu si stáhnul košili přes hlavu. Jeho bledá kůže ve tmě zářila. Zjevně strávil spoustu času v posilovně. Ukázalo se to na vymakaných svalech na jeho pažích a břiše.
"Už jsi zašel moc daleko," řekla jsem.
"To neznělo moc přesvědčivě." Odstrčil mi vlasy z krku a přiložil mi k němu svou tvář.
"Nemám o tebe zájem tímhle způsobem," řekla jsem a položila ruce mezi nás. Byla jsem unavená a z bolesti hlavy mi hučelo v uších. Styděla jsem se za sebe a chtěla jít domů. Spát, dokud na všechno nezapomenu.
"Jak to víš? Nikdy jsem se o tebe nesnažil tímhle způsobem."
Zapnula jsem vypínač a místnost se zaplavila světlem. Scott se zapotácel a dal si ruku přes oči.
"Odcházím-," začala jsem a pak se odmlčela, když můj zrak padl na kousek jeho kůže vysoko na jeho hrudi. Mezi jeho bradavkou a klíční kostí. Kůže tam byla pokřivená a lesklá. Někde hluboko v mém mozku se mi všechno spojilo. To musela být ta značka, kterou Scott dostal, když přísahal věrnost Společnosti krve Nephilimů. Ale to co jsem uviděla potom, bylo ve srovnání s tím, že je označen jen jako mlhavá myšlenka. Značka byla ve tvaru zaťaté pěsti. Stejná tvarem i velikostí, jako byla na železném prstenu, který jsem dostala v obálce.
S rukou stále přes oči Scott zasténal a opřel se o sloupek postele, aby udržel rovnováhu.
"Co to máš za značku na kůži?" zeptala jsem se a v ústech mi vyschlo.
Scott se na mě na okamžik podíval překvapeně. Pak sklouzl rukou dolů a zaryl si jí jizvu. "Někteří přátelé a já jsme jen tak blbli. Není to nic vážného. Je to jenom jizva."
On měl tu drzost mi o tom lhát? "Dal jsi mi tu obálku," když neodpověděl, dodala jsem víc zlostně, "na promenádě. V pekárně. Obálku s železným prstenem." Místnost se zdála podivně izolovaná, oddělená od pulzující basy v obývacím pokoji. Najednou jsem se tam cítila se Scottem v pasti.
Scott přimhouřil oči a zamžoural na mě přes světlo. Vypadal, že ho bolí oči. "O čem to mluvíš?" jeho tón byl opatrný, nepřátelský a zmatený.
"Myslíš, že je to legrační? Vím, že jsi mi dal ten prsten."
"Prsten?"
"Ten, na kterém je stejná značka, jako máš na hrudi:"
Zavrtěl hlavou. Tvrdě. Jako by se snažil ze sebe setřást strnulost. Pak rozevřel paže a strčil mě proti zdi. "Jak víš o tom prstenu?"
"Ubližuješ mi," řekla jsem ostře, ale třásla jsem se strachem.
Uvědomila jsem si, že Scott nepředstírá. Ledaže by byl mnohem lepší herec, než jsem si myslela. On o té obálce nevěděl. Ale věděl o prstenu.
"Jak vypadal?" Chytil mě za tričko a třásl mnou. "Ten chlápek, co ti dal ten prsten. Jak vypadal?"
"Dej ode mě ruce pryč," řekla jsem a tlačila ho zpátky. Ale Scott vážil mnohem víc než já. Jeho nohy se ani nepohnuly a jeho tělem mě znovu přitlačil ke zdi. "Neviděla jsem ho. Nechal mi ho poslat."
"Ví, kde jsem? Ví, že jsem v Coldwateru?"
"On?" odsekla jsem zpátky. "Kdo to je? Co se děje?"
"Proč ti dal ten prsten?"
"Nevím! Nic o něm nevím! Proč jsi mi nic neřekl?"
Otřásl se tvrdě proti panice, která jím prostupovala. "Co ty víš?"
Mé oči byly pořád přibité ke Scottovi, ale měla jsem krk sevřený tak, že mě bolelo mluvit. "Prsten byl v obálce s poznámkou, kde stálo, že Černá ruka zabil mého tátu. A že ten prsten patří jemu." Olízla jsem si rty. "Ty jsi Černá ruka?"
Scottův výraz stále zářil hlubokou nedůvěrou. Jeho oči těkaly sem a tam. Posuzovaly mě. Jestli mi může nebo nemůže věřit. "Zapomeň na tenhle rozhovor, jestli víš, co je pro tebe dobré."
Snažila jsem se mu vytrhnout, ale stále mě držel. "Vypadni," řekl mi. "A drž se ode mě dál." Tentokrát mě pustil a strčil mě směrem ke dveřím.
Zastavila jsem se u dveří. Otřela jsem si o kalhoty zpocené dlaně. "Ne, dokud mi neřekneš o Černé ruce."
Myslela jsem, že se Scott ještě víc rozčílí, ale on mě jen zpražil pohledem majitele psa, který byl přistižen v podřepu na cizím trávníku. Vzal tričko a chtěl si ho nandat, když se najednou zastavil a na tváři se mu usadil nebezpečný úsměv. Hodil košili na postel. Sundal si pásek a rozepnul si zip. Sundal si kalhoty a stál přede mnou jen v bavlněných boxerkách. Snažil se mi způsobit šok. Snažil se mě tím přinutit k odchodu. Šel na to docela dobře. Já jsem ale neměla v úmyslu dát se tak snadno.
Řekla jsem: "Ty máš značku Černé ruky na kůži. Neočekávej, že ti budu něco věřit, včetně toho, jak se ti tam dostala."
Neodpověděl.
"Ve chvíli, kdy odsud odejdu, zavolám policii. Pokud nebudeš mluvit se mnou, možná budeš mluvit s nimi. Možná, že jsi ho viděl, když tě značkovali. Z mého pohledu můžu říct, že to není dobré." Můj hlas byl klidný, ale potila jsem se. Říct to bylo pěkně hloupé a riskantní. Co když mi Scott nedovolí odejít?
Věděl toho o Černé ruce dost, aby ho to vystrašilo. Copak si myslí, že vím příliš mnoho? Co když mě zabije a hodí moje tělo do popelnice? Moje máma nevěděla, kde jsem. A každý kdo nás viděl venku, nebyl důvěryhodný svědek. Pamatovali by si to zítra?
Byla jsem tak zaneprázdněná panikařením, že jsem si ani nevšimla, že si Scott sedl na svou postel. Měl tvář schovanou v rukou. Jeho záda se třásla a já si uvědomila, že pláče. Křečovitý vzlykot. Zprvu jsem si myslela, že předstírá, že je to nějaký druh pasti, ale zvuky, které se mu draly z hrudi, byly skutečné. Byl opilý, citově rozrušený a nevěděla jsem, jak moc stabilní je. Držela jsem se dál. Jeden jediný špatný pohyb a může vybuchnout.
"Myslím, že jsem si nadělal až moc dluhů v Portlandu," řekl a jeho hlas skřípal zoufalstvím a vyčerpáním. "Manažer z kulečníkové haly mi dýchal na krk. Musel jsem se ohlížet, jestli za mnou někdo nejde kdykoliv jsem vyšel z domu. Žil jsem ve strachu, protože jsem věděl, že jestli mě najdou, budu mít štěstí, když z toho vyváznu s rozbitými koleny.
Jednou v noci na cestě domů z práce na mě někdo skočil ze zadu a zatáhl mě do skladu. Spojily k sobě dva stoly a položili mě na něj. Byla tam příliš tma na to, vidět toho chlapa. Poslal svého vedoucího. Řekl jsem mu, že zaplatím, co bude chtít, jen ať mě nechá jít. On se jen smál a řekl, že si nepřišel pro peníze-ve skutečnosti za mě moje dluhy zaplatil. Než jsem mohl zjistit, jestli to myslel vážně, řekl, že je Černá ruka a poslední věc, kterou potřebuje, je víc peněz.
Měl zapalovač. Držel plamen u prstenu na své levé ruce. Rozžhavil ho. Potil jsem se. Řekl jsem mu, že udělám co chce-jen ať mě pustí. Roztrhl mi košili a přitisknul mi prsten k hrudi. Moje kůže byla v jednom ohni. Křičel jsem z plných plic. Vzal mi můj prst a zlomil ho. Řekl, že jestli nebudu držet hubu, nepřestane, dokud mi nezlomí všech deset. Řekl, že jsem teď označený." Scottův hlas poklesl. "Měl jsem mokrý kalhoty. Právě tam, na stole. Vyděsil mě. Udělám cokoliv, abych už ho nikdy nemusel vidět znovu. To je důvod, proč jsme se přestěhovali zpátky do Coldwateru. Přestal jsem chodit do školy a schovával se celý den v posilovně. Směšné, kdyby mě přišel hledat, bylo by jedno, kde jsem. Jestli mě najde, budu připravený." Utřel si nos hřbetem ruky.
Nevěděla jsem, jestli mu mám důvěřovat. Patch mi dal jasně najevo, že ne, ale Scott se třásl. Jeho pleť byla červená, orosená potem. Vjel si rukou do vlasů a dlouze a váhavě si povzdechl.
Mohl by si vymyslet příběh jako je tento? Všechny detaily souhlasily s tím, co jsem o něm už věděla. Byl závislí na hazardu. Dřel v noci v Portlandu v samoobsluze. Vrátil se do Coldwateru, aby unikl své minulosti. Měl značku na hrudi, jako důkaz, že mu jí tam někdo vypálil. Mohl by sedět dva metry daleko a lhát mi o tom., čím si prošel?
"Jak vypadal?" zeptala jsem se. "Černá ruka."
Zavrtěl hlavou. "Byla tma. Byl vysoký, to je vše, co si pamatuju."
Hledala jsem nějaký způsob, jakým si spojit Scotta a mého tátu- kromě toho, že měla oba něco společného s Černou rukou. Scotta Černá ruka vystopoval, zaplatil za něj dluh a vybral si ho na něm. Výměnou za splacení jeho dluhů Scotta Černá ruka označkoval. Prošel můj otec stejnou věcí? Byla jeho vražda opravdu náhoda, jak tvrdila policie? Kdyby Černá ruka udělal něco pro mého otce, a on odmítl, aby ho za to označil, zabil by ho? Ne to určitě ne. Můj táta by neriskoval. A neměl žádné dluhy. Byl účetní. Znal hodnotu peněz. Jeho situace neměla s tou Scottovou nic společného. Muselo v tom být něco jiného.
"Chtěl Černá ruka ještě něco jiného?" zeptala jsem se.
"Nevzpomínám si na nic z té noci." Sáhl pod svou matraci a vytáhl plastovou krabici a krabičku cigaret. Zapálil si a vydechl pomalu kouř. Zavřel při tom oči.
Moje mysl stále pracovala, opakovala si tři otázky. Zabil opravdu Černá ruka mého tátu? Kdo to byl? Kde ho najdu?
A pak další otázka. Byl Černá ruka vůdce Společnosti krve Nepjilimů? Kdyby měli všichni Nephilové stejno značku, dávalo by to smysl. Pouze vůdce nebo někdo důležitý by měl na starost nábor členů, kteří by aktivně bojovali proti padlým andělům.
"Řekl ti, proč tě označil?" zeptala jsem se. Bylo zřejmé, že označkovaní tvořili Společnost krve, ale možná v tom bylo víc. Něco o čem věděli pouze jejich členové. Nephilimové.
Scott zavrtěl hlavou, přičemž si znovu potáhnul z cigarety.
"On ti neřekl žádný důvod?"
"Ne," odsekl Scott.
"Vyhledal tě od té noci?"
"Ne," poznala jsem divoký výraz v jeho očích. Bál se. Nebyla jsem si ani schopná představit, jak moc.
Vrátila jsem se v myšlenkách zpátky k Z. K Nephilimovi v červeném tričku. Měl stejnou značku jako Scott? Byla jsem si skoro jistá, že ano. Mělo by smysl, že by všichni členové měli stejné značky. Což znamenalo, že tam byli i jiní jako Scott a Nephil ze Z. Mohly být všude, s obrovskou silou. Jejich síla ale nesloužila žádnému účelu, protože byli drženi v temnotě. Na co Černá ruka čeká? Proč drží od sebe jeho členy? Aby udržel padlé anděly dál od toho, co skrývá?
Byl to důvod, proč zabil mého tátu? Protože měl něco společného se Společnosti krví?
"Už jsi někdy viděl značku Černé ruky na někom jiném?" Věděla jsem, že jsem si zahrávala, když jsem na něj takhle tlačila, ale já potřebovala zjistit, kolik toho Scott ví.
Scott neodpověděl. Ležel na posteli. Omdlel. Jeho ústa byla dokořán a jeho dech silně páchl alkoholem a kouřem.
Jemně jsem s ním zatřásla. "Scotte? Můžeš mi říct něco o té společnosti?" Jemně jsem ho poplácala po tvářích. "Scotte, probuď se. Řekl ti Černá ruka, že jsi Nephilim? Řekl ti, co to znamená?"
Ale on už byl dávno v hlubokém, opileckém spánku.
Jeho cigareta spadla na zem. Vytáhla jsem mu přikrývku až k ramenům a nechala jsem ho tam.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře