Moje-kniha | 2.kapitola

V mém snu Patch cítil, když jsem ho líbala. Nejen na emocionální úrovni, ale skutečný, fyzický dotek. V mém snu byl víc člověkem, než andělem. Andělé nemohli cítit fyzický dotek. Věděla jsem to. Ale tohle byl můj sen a já chtěla, aby Patch cítil ten jemný a hedvábný tlak našich rtů, když se líbáme. Chtěla jsem, aby cítil, jak mu prsty vjíždím do vlasů. Potřebovala jsem, aby cítil tu vzrušující a nepopiratelnou přitažlivost, která by se dotýkala každé molekuly jeho těla.

Stejně, jako jsem to cítila já.

Patch přejel prstem přes stříbrný řetízek na mém krku a jeho dotek vyslal mrazivou rozkoš do mého těla. " Miluju tě," zašeptal.

Rozevřela jsem prsty a dotkla se jeho pevného břicha. Pak jsem se k němu naklonila pro krátký polibek. Miluju tě víc, řekla jsem a pohybovala ústy tím, jak jsem mluvila. Pouze slova nevyšla. Zůstala uvězněná v mém krku.

Zatímco Patch čekal, až zareaguju, jeho úsměv zaváhal.

Miluju tě, snažila jsem se znovu. Ale znovu má slova zůstala uvězněná uvnitř mě.

Patch se zatvářil nervózně. "Miluju tě, Noro." zopakoval.

Zběsile jsem přikývla, ale on se odvrátil. Slezl z motorky a bez ohlédnutí odešel.

Miluji tě! Křičela jsem za ním. Miluju tě! Miluju tě!

Ale bylo to, jako bych měla hrdlo plné písku. Čím usilovněji jsem se snažila zápasit se slovy, tím rychleji mi uvízly v krku.

Patch se ztratil v davu. V tom okamžiku kolem nás padla tma a já jsem mohla jen stěží rozlišit jeho černé tričko od stovek dalších temných triček. Rozběhla jsem se za ním, ale když jsem ho popadla za paži, byl to někdo jiný, kdo se na mě otočil. Dívka. Byla příliš velká tma, aby rozeznala její rysy, ale mohla jsem říct, že je krásná.

"Miluji Patche," řekla mi s úsměvem a šokující červenou rtěnkou na rtech. "A nebojím se to říct."

"Řekla jsem to!" Argumentovala jsem. "Včera v noci jsem mu to řekla!"

Prošla jsem kolem ní a očima prohledávala dav, dokud jsem nezahlédla Patchovu modrou basebalovou čepici. Prodrala jsem se šílenou cestou až k němu a znovu ho chytila za ruku. Otočil se zpátky, ale zase se změnil na stejnou krásnou dívku. "Jdeš příliš pozdě." řekla. "Já miluju Patche teď."

"A teď Angie s počasím," Chuck Delaney vesele zařval do mého ucha.

Mé oči se otevřely při slovu "počasí". Ležela jsem chvíli v posteli, snažila jsem se ze sebe setřást to, co nebylo víc, než jen zlý sen. Pak jsem se zorientovala. Počasí vždy hlásily dvacet minut před celou, takže nebylo možné, abych ho slyšela pokud...

Letní škola! Zaspala jsem!

Skopla jsem peřinu a utíkala do šatny. Vzala jsem si stejně džínsy, které jsem včera v noci hodila do spodní části skříně, přetáhla si přes hlavu bílé tričko a na něj si navlékla levandulový svetr. V rychlosti jsem vytočila Patchovo číslo, ale po třetím zvonění jsem spadla do hlasové stránky. "Zavolej mi." řekla jsem a pak jsem se na půl sekundy odmlčela a přemýšlela, jestli si mi vyhýbal po včerejším velkém vyznání. Mohla bych předstírat, že se to nikdy nestalo, dokud by se ty věci nepřehnaly, ale po dnešním snu jsem začala pochybovat, že by to šlo tak snadno. Možná, že jen Patch potřeboval nějaký čas, aby to strávil. Ať tak či onak, zrovna teď toho nebylo moc, co bych mohla udělat.

I když bych mohla přísahat, že mi slíbil jízdu...

Strčila jsem si do vlasů čelenku místo účesu, popadla z kuchyňské linky můj batoh a vyběhla ze dveří.

Zastavila jsem se až na příjezdové cestě a podrážděně vykřikla na cementovou příjezdovou cestu, kde dřív parkoval můj Fiat Spider 1979. Moje máma ho prodala, aby splatila tříměsíční dluh za elektřinu a nakoupila do naší ledničky dost potravin, aby nám vydržely až do konce měsíce. Dokonce vyhodila naší hospodyni, Dorotheu, která byla jako můj náhradní rodič, aby ušetřila. S nenávistnou myšlenkou na nynější události jsem si přehodila batoh přes rameno a rozběhla se. Většina lidí by nejspíš považovalo venkovský statek v Maine, kde žije moje máma a já za malebný, ale pravda je, že to není nic kuriózního a navíc nejbližší sousedi byly kilometr daleko. Jen pokud by byl pojem kuriózní synonymem domu z osmnáctého století, situovaný v dolíku v centru atmosférické inverze, kde se sdružuje všechna mlha z pobřeží, a s tím si dovolím nesouhlasit.

Na rohu Hawthornu a Beech jsem viděla známky života - automobily, na jejich ranní cestě. Použila jsem jednu ruku a zvedla palec. Tou druhou jsem zkusila svůj dech, pro jeho osvěžení a místo zubní pasty, jsem použila žvýkačku.

Červená Toyota 4 Runner zabrzdila u chodníku a jeho řidička stáhla okýnko s automatickým hlasitým zvukem. Za volantem seděla Marcie Miller. "Potíže s autem?" zeptala se.

Problémy s autem není to samé jako žádné auto. Ne, že bych to Marcie přiznala.

"Potřebuješ svézt?" Přeformulovala svou větu netrpělivě, když jsem neodpovídala.

Nemohla jsem uvěřit, že ze všech vozů, které projely touto ulicí, to musela být zrovna Marcie, která mi zastavila. Chtěla jsem jet s Marcie? Ne. Stále jsem myslela na to, co řekla o mém otci? Ano. Odpustila jsem jí? Rozhodně ne. Řekla bych jí, aby jela sama, ale byl tam jeden zádrhel. Povídalo se, že jediná věc, ve které si pan Loucks libuje více než v periodické tabulce prvků, je rozdávání trestů opožděným studentům.

"Díky," přijala jsem neochotně. "Jsem zrovna na cestě do školy."

"A to tě neodvezla tvoje tučná přítelkyně?"

Ztuhla jsem s rukou na klice. Vee a já jsme už dávno vzdaly vysvětlování hloupým lidem, že "tuk" a "křivky" nejsou to samé, ale to neznamenalo, že jsem tolerovala tuhle neznalost. Ráda bych řekla Vee, aby mě odvezla, ale ona byla pozvána na školení editorů školního časopisu a byla už ve škole.

"Na druhou stranu, ráda se projdu." Strčila jsem do dveří Marcie a ty zaklaply zpátky na místo.

Marcie nasadila zmatenou tvář. "Ty ses urazila, že jsem řekla, že je tlustá? Protože je to pravda. Co to s tebou je? Mám pocit, jako bych musela cenzurovat všechno, co řeknu. Nejdřív tvůj táta, teď tohle. Co se stalo se svobodou projevu?"

Na zlomek vteřiny jsem si pomyslela, jak by bylo hezké a výhodné mít stále svůj Spider. Nejen, že bych se nemusela starat o cestu do školy, ale mohla bych mít potěšení z nabourání Marcie. Školní parkoviště je chaotické. Nehody se stávají.

Protože jsem nemohla do Marcie narazit předním blatníkem, udělala jsem tu druhou nejlepší věc. "Kdyby byl můj otec obchodním zástupcem v Toyotě, myslím, že bych smýšlela víc ekologicky a požádala bych spíš o hybrid."

"Dobře, tvůj otec není obchodním zástupcem v Toyotě."

"To je pravda. Můj táta je mrtvý."

Pokrčila rameny. "To jsi řekla ty, ne já."

"Od teď si myslím, že by bylo lepší, kdyby si každá hleděla svého."

Zkoumala svou manikúru. "Dobře."

"Dobře."

"Jen jsem se snažila být milá, a podívej se, jak to dopadlo." povzdechla si.

"Milá? Nazvala si Vee tučnou."

"Taky jsem ti nabídla svezení." Dupla na plyn a její pneumatiky za sebou zvedly silniční prach, který zavanul mým směrem. Když jsem se ráno probudila, nehledala jsem další důvod, proč nenávidět Marcie Millerovou, ale tady je.

Vysoká v Coldwateru byla postavena na konci devatenáctého století a stavba byla mix viktoriánského a gotického slohu, ale škola vypadala spíš jako katedrála. Okna byla úzká a klenutá, skla olovnatá. Kámen byl různobarevný, ale převládala šedá. V létě byla obrostlá břečťanem a budova měla kouzlo Nové Anglie. V zimě se břečťan podobal spíš dlouhým kostěným rukám, škrtícím budovu.

Zrovna jsem šla rychlým krokem chodbou k učebně chemie, když mi v kapse zazvonil telefon.

"Mami?" Řekla jsem, ale nezpomalovala moje tempo. "Můžu ti zavolat po-"

"Nikdy neuhodneš, na koho jsem narazila včera večer. Lynn Parnellová. Pamatuješ si Parnellovou? Je to Scottova máma."

Podívala jsem se na hodiny na mém mobilu. Měla jsem štěstí. Do školy mě svezla úplně cizí žena, která zrovna byla na cestě na hodinu kickboxu v posilovně, ale stále jsem měla zpoždění. Za méně než dvě minuty mělo zvonit. "Mami? Právě mi začíná škola. Můžu ti zavolat po obědě?"

"Ty a Scott jste byli dobří přátelé."

To vyvolalo vzdálené vzpomínky. "Když mi bylo pět," řekla jsem. "Neměl náhodou vždy mokré kalhoty?"

"Byla jsem s Lynn včera večer na drinku. Právě dokončila svůj rozvod a ona i Scott se stěhují zpátky do Coldwater."

"To je skvělé. Zavolám ti-"

"Pozvala jsem je dnes večer na večeři."

Když jsem prošla kolem ředitelny, minutová ručička na hodinách nade dveřmi postoupila o další kousek. Z místa kde jsem stála, jsem viděla, jak se pohybuje mezi 7:59 a 8:00. Výhružně jsem se podívala na hodiny, jako bych říkala ´Opovaž se zazvonit dřív´. "Dnes to nejde mami. Patch a já-"

"Neblázni!" utnula mě máma. "Scott je jeden z tvých nejstarších přátel. Znáš ho mnohem déle, než Patche."

"Scott mě přinutil, abych snědla žížaly," řekla jsem a moje paměť začínala přicházet k sobě.

"A tys ho nikdy nenutila hrát si s Barbie?"

"To je něco úplně jiného!"

"Dnes večer, sedm hodin," řekla máma hlasem, který zarazil všechny mé argumenty. Doběhla jsem do učebny vteřinu předtím, než zazvonilo a sklouzla do první řady na kovovou židli za černou žulovou katedrou. Lavice byly pro dva a já jsem si držela palce, abych se spárovala s někým, jehož chápání předčilo mé vlastní, což vzhledem k mým vědomostem, bylo těžké předčit. Měla jsem sklony k tomu, být víc romantik než realista a vybrala si slepou víru nad chladnou logikou.

Což stavělo vědu a mě na úplně jinou kolej.

Marcie Millar vešla do místnosti ve svých podpatcích, džínech a hedvábném topu od Banana Republic, který byl přání na mém seznamu ´zpátky do školy´. Ode Dne práce jsem do své skříně přidala jen košili, která byla v mé cenové kategorii. Právě jsem v myšlenkách škrtala top z mého seznamu, když se Marcie posadila na židli vedle mě.

"Co to máš s vlasy?" řekla. "Došla ti pěna na vlasy? Nebo trpělivost?" Zvedl se jí koutek na jedné straně úst. "Nebo je to tím, že jsi běžela čtyři míle až sem, abys to stihla včas?"

"Co se stalo s tím: půjdeme si každá svou cestou?" Poukázala jsem a pak se zadívala na její židli a pak na tu mou. Snažila jsem se jí tím říct, že dvacet čtyři palců není držení se ode mě dál.

"Něco od tebe potřebuju."

Tiše jsem vydechla a snažila se stabilizovat svůj krevní tlak. Měla jsem to vědět. "Tak poslouchej, Marcie," řekla jsem. "Obě víme, že tyhle hodiny budou šíleně těžké. Dovol mi prokázat ti laskavost a říct ti, že je věda můj nejhorší předmět. Jediný důvod, proč chodím do letní školy je, protože jsem slyšela, že chemie je nejjednodušší v tomhle termínu. Nechceš být můj partner. To nebude snadné A."

"Vypadám snad, že sedím vedle tebe, abych si vylepšila můj průměr?" Řekla netrpělivě a chytila mě za zápěstí. "Potřebuju něco jiného. Minulý týden jsem dostala práci."

Marcie? Práci?

Ušklíbla jsem se. Nemohla jsem si to představit. Pochopila mé myšlenky z mého výrazu. "Pracuju v kanceláři ředitele. Jeden z prodejců mého otce je ženatý s řiditelovou sekretářkou. Nikdy neuškodí mít kontakty. Ne, že bys o tom něco věděla."

Věděla jsem, že otec Marcie byl v Coldwater velmi vlivný. Vlastně, byl i velký sponzor všech kroužků, měl hlavní slovo v každé vedoucí pozici na střední škole, ale tohle bylo směšné.

"Jednou za čas se nějaký soubor otevře a já si nemůžu pomoct, abych se do něj nepodívala," řekla Marcie.

Jo, jasně.

"Například vím, že ses pořád nedostala ze smrti svého otce. Chodilas na sezení se školní psycholožkou. Ve skutečnosti vím o každém úplně všechno. Kromě Patche. Minulý týden jsem si všimla, že je jeho soubor prázdný. Chci vědět proč. Chci vědět, co skrývá."

"Proč se o to staráš?"

"Stál v noci na mé příjezdové cestě a díval se do okna mé ložnice."

Zamrkala jsem. "Patch stál na tvé příjezdové cestě?"

"Pokud teda neznáš nějakého jiného kluka, který řídí Jeep Comander, chodí v černém a je super žhavý."

Zamračila jsem se. "Řekl něco?"

"Jen se díval do mého okna a pak odešel. Měla bych požádat o soudní příkaz? Chová se takhle normálně? Vím, že je pryč, ale promluvíme si o tom, jak moc je pryč?"

Ignorovala jsem ji a snažila se vstřebat všechny informace. Patch? U Merci? To muselo být poté, co odešel. Potom, co jsem mu řekla "Miluju tě," a on vycouval.

"Žádný problém," řekla Mercie a narovnala se. "Existují i jiné způsoby jak získat informace. Něco jako noviny. Hádám, že by školu ten prázdný soubor zajímal. Nechtěla jsem nic říkat, ale pro vlastní bezpečnost..."

Neměla jsem strach, že by šla Mercie do novin. Tohle Patch zvládne sám. Bála jsem se té poslední noci. Patch odešel neočekávaně. Říkal, že musí něco udělat. Ale je těžké uvěřit, že to něco souviselo s příjezdovou cestou Mercie. Bylo by mnohem snazší připustit, že odešel kvůli tomu, co jsem řekla.

"Nebo na policii," doplnila Mercie a klepala si prstem o ret. "Prázdná školní složka je téměř nezákonná. Jak se dostal do školy? Vypadáš naštvaná, Noro. Řekla jsem něco?" Na její tváři se objevil překvapený, potěšený úsměv. "Řekla, že? Je tu toho víc k vyprávění."

Upřela jsem na ni chladné oči. "Jako někdo, kdo dal jasně najevo, že je její život lepší než každého jiného studenta na téhle škole, sis jistě zvykla sledovat naše nudné a bezcenné životy. "

Marciin úsměv zmizel. "Nemusela bych, pokud byste se drželi z mé cesty."

"Tvé cesty? Tohle není tvoje škola."

"Nemluv se mnou takhle," řekla Marcie nevěřícně. Téměř nedobrovolně otočila hlavu. "Ve skutečnosti už se mnou nemluv vůbec."

Otočila jsem dlaň vzhůru. "Žádný problém."

"A když už jsme u toho, pohyb."

Podívala jsem se dolů na mou židli a přemýšlela o tom, co to mělo znamenat- "Byla jsem tu první."

Marcie mě napodobila a otočila dlaň vzhůru. "To není můj problém."

"Nikam nejdu."

"Nebudu s tebou sedět."

"To ráda slyším."

"Přesuň se," přikázala Marcie.

"Ne!"

Najednou nás umlčel zvonek, když se rozezvučel pronikavým zvukem. Pak jsme si Marcie i já uvědomily, že třída ztichla. Rozhlédly jsme se a já měla pocit, jako by mě někdo kopnul do žaludku. Každé místo ve třídě už bylo obsazené.

Pan Loucks se postavil do uličky po mé pravici a mával listem papíru.

"Držím prázdný zasedací pořádek," řekl. "Každý z obdélníků odpovídá stolu v místnosti. Napište své jméno do příslušného obdélníku a pošlete to dál." Položil papír dolů přede mě. "Doufám, že jste spokojeni se svými partnery," řekl nám. "Budete s nimi osm týdnů."

V poledne, když skončila škola, jsem jela s Vee do bistra Enzo. Našeho oblíbeného místa ke skočení si na ledové moka nebo sterilizované mléko, záleželo na ročním období. Cítila jsem, jak slunce peče mou tvář, když jsme šli přes parkoviště. Pak jsem to uviděla. Bílý kabriolet Volkswagen Cabriolet, který měl v okně cedulku o prodeji: 1000 dolarů.

"Slintáš," řekla Vee a zatlačila mi špičkou prstu na bradu, abych zavřela pusu.

"Nemáš náhodou tisíc dolarů, které bys mi mohla půjčit?"

"Nemám nic, co bych ti mohla půjčit. Moje prasátko má oficiálně anorexii."

Povzdechla jsem touhou směrem ke Cabrioletu. "Potřebuju peníze. Potřebuju práci." Zavřela jsem oči a představovala si sama sebe za volantem Cabrioletu. Střechu dole. Vítr by čechral mé kudrnaté vlasy. Nikdy bych nemusela znova stopovat. Byla bych volná. Mohla bych jet kamkoliv bych chtěla, kdykoliv bych chtěla.

"Jo, ale získat práci znamená skutečně pracovat. Jsi si jistá, že chceš promarnit celé léto pracováním za minimální mzdu? Mohla by ses, nevím, zapotit při práci."

Vyndala jsem z mého batohu kus papíru a napsala si číslo z cedulky s cenou. Možná bych mohla přemluvit majitele, aby mi srazil pár stovek. Do té doby jsem musela přidat procházení nějakých inzerátů na poloviční úvazek-na odpoledne-na můj seznam. Práce znamenala míň času s Patchem, ale taky to znamenalo vlastní dopravu. I když jsem milovala Patche, vždycky vypadal, že je zaneprázdněn...nějakou prací. Což z něj dělalo nespolehlivého, co se týče odvozu.

Uvnitř Enza, když jsme si s Vee objednaly ledové moka a pikantní ořechový salát, jsme se s jídlem svalily ke stolu. Během posledních několika týdnů Enzo podstoupil rozsáhlou přestavbu, aby se srovnal s dvacátým-prvním stoletím a tak měl teď Coldwater svůj první internetový salonek. Vzhledem k tomu, že byl můj domácí počítač starý šest let, byla jsem z toho skutečně nadšená.

"Nevím jak ty, ale já jsem zralá na dovolenou," řekla Vee a přitlačila si sluneční brýle blíž k temenu hlavy. "O osm týdnů víc španělštiny. To je víc dnů, než na kolik chci myslet. Co my potřebujeme je rozptýlení. Potřebujeme něco, co by z naší mysli vymazalo tento nekonečný úsek vzdělávání, které se před námi rozprostírá. Musíme jít nakupovat. Portland, tam pojedeme. Macy má velký výprodej. Potřebuju boty, šaty a novou voňavku."

"Už sis koupila nové oblečení za dvě stě dolarů. Tvoje máma tě zabije, až se dostane k výpisu z tvé MasterCard."

"Jo, ale taky potřebuju přítele. A abys získala přítele, musíš vypadat dobře. Neboli, cítit se dobře."

Nakrájela jsem si vidličkou hrušky na kostičky. "Máš někoho na mysli?"

"Vlastně, jo."

"Jen mi slib, že to není Scott Parnell."

"Scott kdo?"

Usmála jsem se. "Vidíš? Teď jsem šťastná."

"Neznám žádného Scotta Parnella, ale já mám na mysli žhavého kluka. Extra žhavého. Žhavějšího, než je Patch." Odmlčela se. "No, možná ne tak žhavého. Nikdo není tak žhavý. Vážně, zbytek mého dne je zkažený. Říkám Portland, nebo krach."

Otevřela jsem pusu, ale Vee byla rychlejší.

"Uh-oh." řekla. "Znám ten pohled. Už máš plány."

"Tak zpátky ke Scottu Parnellovi. Kdysi tady žil, když mi bylo pět."

Vee vypadala, jako by hledala ve své vzdálené paměti.

"Oh, hodně mokré kalhoty," nabídla jsem ochotně.

Vee se rozzářily oči. "Scotty nočník?"

"Vrátil se do Coldwater. Moje máma ho dneska večer pozvala na večeři."

"Vím, co to bude." přikývla Vee moudře. "To je to, co se nazývá roztomilé setkání. To je když se tvůj milostný život se dvěma různými partnery protíná. Pamatuješ, když Desi náhodně vešla do místnosti mužů a potkala Ernesta na záchodku?"

Zastavila jsem vidličku na půli cesty k mým ústům. "Co?"

"Ma corazón, španělské mýdlo. Ne? Mysli. Tvoje máma tě chce chytit na háček a dát tě dohromady se Scotty nočníkem. Pronto."

"Ne, to ne. Ona ví, že jsem s Patchem."

"Jen proto, že to ví, neznamená, že má z toho radost. Tvoje máma strávila hodně času a energie tvořením rovnice Nora plus Patch se rovná milovat, Nora plus Scotty nočník se rovná láska. A co tohle? Co když se Scotty nočník proměnil ve Scotty žhavý? Přemýšlela jsi o tom?"

Nepřemýšlela a ani jsem to neměla v úmyslu. Měla jsem Patche a byla jsem dokonale šťastná, že to tak je.

"Můžeme mluvit o něčem trochu naléhavějším?" zeptala jsem se a myslela na to, že je čas změnit téma, než dostane Vee nějaké další divoké nápady. "Třeba jako to, že můj nový partner na chemii je Marcie Miller?"

"Hu."

"Zdá se, že pracuje v kanceláři ředitele a podívala se do Patchova souboru."

"Je pořád prázdný?"

"Vypadá to tak, protože ona chce, abych jí řekla všechno, co o něm vím." Včetně toho, proč byl na její příjezdové cestě pozdě v noci a díval se na ni oknem do ložnice. Kdysi jsem slyšela zvěsti, že Marcie opřela o její okno tenisové rakety, aby mohla otevřeně provádět nějaké věci, ale já si to nemyslela. Nebyly fámy z 90 procent vlastně fikce?

Vee se naklonila blíž. "Co vlastně víš?"

Náš rozhovor upadl do tíživého ticha. Nevěřila jsem v tajemství mezi nejlepšími přáteli. Ale tady byla tajemství...protože jsou tu tvrdé pravdy. Strašidelné pravdy. Nepředstavitelné pravdy. Mít přítele, který je padlý obrácený strážný anděl splňuje všechno výše uvedené.

"Něco mi tajíš," řekla Vee.

"Netajím."

"Jo, něco jo."

Husté ticho.

"Řekla jsem Patchovi, že ho miluju."

Vee si zakryla ústa, ale nic neřekla. Jen zalapala po dechu nebo se chtěla smát. Čímž jsem se cítila ještě víc nejistá. Bylo to legrační? Že bych udělala ještě něco hloupějšího, než jsem si původně myslela?

"Co ti na to řekl?" zeptala se Vee.

Jen jsem se na ni podívala.

"Je to tak zlé?" zeptala se.

Odkašlala jsem si. "Pověz mi o tom tvým klukovi. Myslím, obdivuješ ho jenom z dálky nebo už jsi s ním mluvila?"

Vee mi na to skočila. "Mluvila jsme s ním? Včera jsem s ním byla na obědě na párku v rohlíku u Skippyho. Byla to jedna z těch věcí naslepo, ale dopadlo to lépe, než jsem očekávala. Mnohem lépe. Věděla bys všechny tyhle věci, kdybys mi zvedala hovory, místo toho, abys byla non stop s tvým přítelem."

"Vee, jsem tvoje jediná kamarádka a nebyla jsem to já, kdo tě do toho dostal."

"Já vím. Udělal to tvůj přítel."

Zakuckala jsem se sýrem Gorgonzola. "Patch domluvil tvoje rande naslepo?"

"Jo, a co?" řekla Vee a znělo to skoro defenzivně.

Usmála jsem se. "Myslela jsem, že Patchovi nevěříš."

"Nevěřím."

"Ale?"

"Snažila jsem se ti dovolat, abys prověřila můj doprovod, než půjdu na rande a pak znova, ale tys mi to nikdy nevzala."

"Mise splněna. Cítím se jako ten nejhorší přítel vůbec." Spiklenecky jsem se na ní usmála. "A teď mi řekni zbytek."

Defenzivní tón Vee zmizel a ona se usmála. "Jeho jméno je Rixon a je to Ir. Jeho pevný boty nebo jak se to jmenuje, mě zabijou. Sexy na maximum. Je trochu hubený a já mám velký kosti, ale mám v plánu teď v létě zhubnout dvacet liber, takže by to mělo být do srpna ok."

"Rixon? V žádném případě! Miluju Rixona!" Moje standardní pravidlo bylo nevěřit padlým andělům, ale Rixon byl vyjímka. Stejně jako Patchovy, i jeho morální hranice byly v šedé zóně, mezi černou a bílou. Nebyl dokonalý, ale nebyl úplně špatný.

Usmála jsem se a ukázala vidličkou na Vee. "Nemůžu uvěřit, že jsi šla s ním. Myslím, je to Patchovo nejlepší přítel. A ty Patche nesnášíš."

Vee se na mě podívala pohledem černé kočky, prakticky i vlasy se jí naježily. "Nejlepší přátelé nic neznamenají. Podívej se na tebe a na mě. Nejsme si podobné."

"To je skvělé. Můžeme ve čtyřech randit celé léto."

"Uh-uh. V žádném případě. Vím, že je něco v nepořádku se zaměstnáním tvého přítele. Nezajímá mě, co jsi mi řekla, stále si myslím, že měl něco společného s tajemnou smrtí Julese v tělocvičně."

Temný mrak padl na naši konverzaci. Byly tam jen tři lidé tu noc, co zemřel Jules a já byla jedním z nich. Nikdy jsem Vee neřekla všechno, co se stalo, jen tolik, abych zastavila její vyptávání. Bylo to pro její bezpečnost a já jsem plánovala to tak nechat.

Vee a já jsme strávili ježděním po fast-foodech a vyzvedáváním žádostí o zaměstnání. Bylo skoro šest třicet, když jsem se dostala domů. Hodila jsem klíče na servírovací stolek a zkontrolovala zprávy na záznamníku. Byl tam jen jeden od mé mámy. Byla na trhu v Michaudu a kupovala česnekovou bagetu, lasagne a levné víno. A přísahala na její hrob, že Parnellovi budou brzo klepat na dveře.

Vymazala jsem zprávu a vylezla nahoru do své ložnice. Vzhledem k tomu, že jsem vynechala ranní sprchu, moje vlasy se během dne nakudrnatily na tu nejvyšší úroveň. Napadlo mě, že převléknutí se do čistého oblečení by ty škody mohlo trochu napravit.

Každý kousek mojí paměti mi potvrzoval, že Scott Parnell byl nepříjemný, ale návštěva byla návštěva. Už jsem měla napůl rozepnutý svetr, když jsem se zastavila u předních dveří. Na druhé straně pokoje stál Patch s rukama v kapsách.

Normálně bych ho pozdravila tím, že bych mu skočila do náruče. Dnes jsem se držela zpátky. Minulou noc jsem mu řekla, že ho miluju a on utekl a údajně mířil přímo k domu Marcie. Moje nálada ležela někde mezi zraněnou hrdostí, hněvem a nejistotou. Doufala jsem, že mu mým mlčením pošlu vzkaz, že se něco děje a bude, dokud neudělá něco, aby to napravil. Buď omluvou, nebo vysvětlením.

"Hele," řekla jsem a snažila se být přirozená. "Zapomněl jsi mi včera v noci zavolat. Kam jsi nakonec šel?"

"Poblíž. Chystáš se mě přivítat?"

Nechtěla jsem. "Jsem ráda, že dům Marci je, jak jsi řekl, poblíž."

Momentální pohyb a překvapení v jeho očích mi jen potvrdilo, čemu jsem nechtěla věřit: Marcie měla pravdu.

"Chceš mi říct, co se děje?" řekla jsem poněkud nepřátelským tónem. "Chceš mi říct, co jsi tam včera v noci dělal?"

"Mluvíš žárlivě, andílku." Věděla jsem, že mě škádlí, ale na rozdíl od obvyklého škádlení v tomhle nebyl žádný hravý tón.

"Možná bych nežárlila, kdybys mi k tomu nedával důvod," vrátila jsem mu. "Co jsi dělal u jejího domu?"

"Měl jsem tam povinnosti."

Zvedla jsem obočí. "Neuvědomila jsem si, že ty a Marcie spolu máte nějaké povinnosti."

"Máme, ale je to jen to. Povinnosti."

"Postaral ses o to důkladně?" V mých slovech byla pořádná dávka obvinění.

"Obviňuješ mě z něčeho?"

"Měla bych?"

Patch byl obvykle expert na skrývání svých emocí, ale jeho ústa mluvila pevně. "Ne!"

"Pokud to včera v noci u jejího domu bylo tak nevinné, proč se ti tak těžko vysvětluje, co jsi tam dělal?"

"Nevysvětluje se mi to těžko," řekl a zdůraznil každé slovo. "Neříkám ti to, protože to, co jsem dělal u Marcie s námi nemá nic společného."

Jak si mohl myslet, že to s námi nemá nic společného? Marcie byla jedinou osobou, která využila každou příležitost k útoku a ponižování mě. Za posledních jedenáct let mě šikanovala, šířila o mně hrozné pomluvy a veřejně mě ponížila. Jak si mohl myslet, že to není osobní? Jak si mohl myslet, že to prostě přijmu bez otázek? Především, jak to, že neviděl, jak jsem byla vyděšená, že ho proti mě Marcie použila, aby mě zranila? Kdyby měla podezření, že mě byť jen vzdáleně zajímá, udělala by všechno pro to, aby ho ukradla pro sebe. Nemohla jsem snést představu, že bych ztratila Patche. Ale zabilo by mě, kdybych ho ztratila kvůli ní.

Ohromena tímto náhlým strachem jsem řekla: "Nevracej se, dokud nebudeš připraven mi říct, co jsi tam dělal."

Patch netrpělivě vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. "Nepřišel jsem se hádat. Chci, abys věděla, že se dnes odpoledne Marcie dostala do nějakých potíží."

Zase Marcie? Copak si myslí, že díra co si vykopal, už není takhle dost hluboká? Snažila jsem se zůstat v klidu dost dlouho na to, abych mu odpověděla, i když jsem na něj chtěla křičet. "A?" řekla jsem chladně.

"Byla chycena v křížové palbě, když se skupina padlých andělů snažila přinutit Nephilima přísahat věrnost. Nephilimovi ještě nebylo šestnáct, takže ho nemohly nutit, ale snažili se. Dost ošklivě ho pořezali a zlomili mu několik žeber. Pak přišla Marcie. Musela to přehnat s pitím a vlezla do špatné toalety. Padlý anděl, který tam stál na stráži, na ní vytáhl nůž. Ona je v nemocnici, ale brzy ji pustí. Jen povrchní rána."

Můj puls se zrychlil. Byla jsem rozrušená z toho, že byla Marcie pobodaná, ale to bylo to poslední, co jsem chtěla Patchovi říct. Strnule jsem překřížila paže. "Páni, je Nephilim v pořádku?" Matně jsem si vzpomněla, jak mi před nějakou dobou Patch vysvětloval, že padlý andělé nemůžou Nephilima donutit složit přísahu, dokud jim není šestnáct. Podobně nemohl obětovat své tělo, aby si ho osvojili andělé, dokud mu nebylo šestnáct. Šestnáct byl temný, magický a dokonce rozhodující věk ve světě andělů a Nephilimů. Patch mi věnoval pohled, který zářil znechucením. "Marcie mohla být opilá, ale dobře si pamatuje, co viděla. Zřejmě víš, že se andělé a Nephilimové snaží být mimo radar. Někdo jako Marcie, s velkou pusou, může ohrozit jejich tajemství. To poslední co chtějí, je aby řekla světu, co viděla. Náš svět funguje mnohem snáz, když o nás lidé nevědí. Vím, že se na tom padlý andělé podílejí." Jeho čelist se napjala. "Udělají vše, aby Marcie umlčeli."

Cítila jsem, jak jsem se zachvěla strachem o Marcie, ale to rychle odeznělo. Od kdy Patchovi není jedno, co se stane nebo nestane s Marcie? Vzhledem k tomu, že má o ní větší strach než já?

"Snažím se cítit špatně," řekla jsem. "Ale zní to, jako bys to zvládal za nás oba." Trhla jsem klikou a otevřela dveře dokořán. "Možná by ses měl jít podívat na Marcie, uvidíme, jestli se rány na jejím těle hojí dobře."

Patch zvedl namáhavě své volné ruce a nohou za sebou zavřel dveře. "Dějí se větší věci než ty, Marcie a já." Zaváhal, jako kdyby chtěl říct něco víc. Na poslední chvíli, ale zavřel ústa.

"Ty, já a Marcie? Od kdy jsi začal dávat nás tři do jedné věty? Od kdy pro tebe něco znamená?" odsekla jsem.

Položil si ruku na zadní stranu svého krku a díval se na mě, jako by si vybíral slova, která mi řekne dříve, než odpoví.

"Jen mi řekni, co si myslíš!" Vyhrkla jsem. "Ven s tím! Už takhle je dost špatné, že nevím, co cítíš, natož co si myslíš!"

Patch se rozhlédl, jako by se ujišťoval, že jsem nemluvila s někým jiným. "Ven s tím?" Jeho tón zněl temně a nevěřícně. Možná i naštvaně. "Co se tady asi celou dobu snažím dělat? Pokud se chceš uklidnit, uděláš to. Právě teď budeš zase hysterická, bez ohledu na to, co řeknu."

Cítila jsem, jak se mi zúžily oči. "Mám právo se zlobit. Nechceš mi říct, co jsi dělala v noci u Marcie."

Patch rozhodil rukama. Bylo to gesto-a je to tady zase.

"Před dvěma měsíci," začala jsem a snažila se do svého hlasu protlačit hrdost, abych tím skryla, jak moc se mi třásl. "Vee, moje máma a všichni mě varovali, že jsi typ člověka, který vidí dívky jen jako objekty k dobývání. Říkali mi, že budu jen další zářez na tvém opasku, další hloupá holka, kterou svedeš pro své uspokojení. Říkali, že moment, kdy se do tebe zamiluju, bude pro tebe signál, abys odešel." Polkla jsem. "Musím vědět, že to není pravda."

I když jsem to nechtěla vytahovat, vzpomínka na minulou noc se mi vynořila v mysli. Vzpomněla jsem si na celou ponižující scénu. Měla jsem jí jako na dlani. Jak jsem řekla, že ho miluju a on mě tam nechal stát. Bylo sto různých způsobů, jak si vysvětlit jeho mlčení, ale žádný z nich nebyl dobrý.

Patch nevěřícně zavrtěl hlavou. "Chceš, abych ti řekl, že se mýlí? Protože mám takový pocit, že mi nebudeš věřit, ať řeknu cokoliv." Zamračil se na mě.

"Jsi oddaný tomuto vztahu stejně jako já?" Nemohla jsem se zeptat. Ne poté, jak jsem sledovala, jak se mi všechno od včerejšího večera hroutí. Najednou jsem si uvědomila, že jsem netušila, co ke mně Patch doopravdy cítí. Myslela jsem, že o něm vím všechno. Ale co když jsem viděla jen to, co jsem chtěla? Co když jsem si špatně vysvětlila jeho city? Opětovala jsem mu pohled, ne proto, že to bylo snadné. Ani ne kvůli tomu, že mu chci dát druhou šanci a tím se vyhnout našemu problému. Potřebovala jsem to vědět. "Miluješ mě?"

Nemůžu ti odpovědět, řekl. Překvapilo mě, že mluví skrz mé myšlenky. Tenhle dar měli všichni andělé, ale nechápala jsem, proč ho zrovna teď použil. "Zastavím se zítra. Hezky se vyspi," dodal stroze a mířil ke dveřím.

"Když jsme se líbali, předstíral jsi?"

Zarazil se a znovu zavrtěl nevěřícně hlavou. "Předstíral?"

"Když se tě dotknu, cítíš něco? Jak daleko jde tvá touha? Cítíš alespoň něco podobného tomu, co cítím já?"

Patch mě tiše pozoroval. "Noro-" začal.

"Chci jasnou odpověď."

Po chvíli řekl: "Citově, ano."

"Ale fyzicky ne, viď? Jak mám být ve vztahu, když nemám představu, kolik to pro tebe znamená? Zažíváš věci na úplně jiné úrovni? Protože to je to, co cítíš. Nenávidím to." dodala jsem. "Nechci, abys mě líbal, protože musíš. Nechci, abys předstíral, že to něco znamená, když je to jen obyčejný čin."

"Jen čin? Posloucháš se?" Zaklonil hlavu, opřel se o zeď a začal se smát temným smíchem. "Skončila jsi se svým obviňováním?"

"Myslím, že je to k smíchu?" řekla jsem a zasáhla mě nová vlna hněvu.

"Právě naopak." Než jsem mohla něco říct, obrátil se ke dveřím. "Zavolej mi, až budeš připravená mluvit racionálně."

"Co to má znamenat?"

"To znamená, že jsi blázen. Jsi neskutečná."

"Jsem blázen?"

Naklonil mi bradu a dal mi rychlý a hrubý polibek na ústa. "A já musím být blázen, když si to nechám líbit."

Stáhla jsem se a naštvaně si mnula bradu. "Vzdal ses kvůli mně lidství, a tohle je to, co jsem dostala? Přítele, který visí na Marcie a ani mi neřekne proč? Přítele, který vycouvá v prvním náznaku boje? Zkusím ti říct, co jsi: Jsi hlupák!"

Hlupák? Promluvil opět skrz myšlenky. Jeho hlas byl chladný a řezavý. Snažím se jen dodržovat pravidla. Neměl jsem se do tebe zamilovat. Oba víme, že to není o Marcie. Je to o tom, co k tobě cítím. Musím se držet zpátky. Chodíš po tenkém ledě. Zamilovanost je to, co mě dostalo na prvním místě do těchhle problémů. Nemůžu s tebou být tak, jak chci.

"Proč ses pro mě vzdal lidství, když jsi věděl, že nebudeš moct být se mnou?" Zeptala jsem se kolísavým hlasem. Dlaně se mi potily a brněly. "Co ještě očekáváš od vztahu se mnou? Jaký to má smysl" - můj hlas se zlomil a já polkla, aniž bych myslela -"my?"

Co jsem očekávala od vztahu s Patchem? Musela jsem myslet na to, kam vede náš vztah a co se stane. Samozřejmě, že jsem musela. Ale já byla tak vyděšená tím, co jsem věděla, že přichází, že jsem nevyhnutelné stále oddalovala. Předstírala jsem, že vztah s Patchem by mohl fungovat, protože hluboko uvnitř jsem cítila, že je lepší mít Patche, než nic.

Andílku.

Podívala jsem se na něj, když vyslovil v myšlenkách mé jméno.

Být blízko tebe na jakékoliv úrovni, je lepší než nic. Nechci tě ztratit. Odmlčel se a poprvé od doby co ho znám, jsem viděla v jeho očích strach. Ale už jsem padl jednou. Pokud dám archandělům důvod, že jsem byť jen vzdáleně do tebe zamilovaný, pošlou mě do pekla. Navždy.

Tahle novinka mě zasáhla jako rána do žaludku. "Co?"

Jsem anděl strážný, nebo alespoň tak jsem to archandělům řekl. Nevěří mi. Nemám žádné výsady, žádné soukromí. Dva z nich mě včera zatáhly do kouta na kus řeči. Odešel jsem s pocitem, že chtějí, abych padl znovu. Z jakéhokoliv důvodu nebo mé volby, teď zakročí proti mně. Hledají jakoukoliv záminku, aby se mě zbavili. Jsem tu jen na zkoušku. A když to pokazím, můj příběh nebude mít šťastný konec.

Zírala jsem na něj s vědomím, že musel přehánět. Myslela jsem si, že to nemohlo být tak špatné. Ale jediný pohled na jeho obličej mi řekl, že nikdy nebyl vážnější.

"Co se stane teď?" přemýšlela jsem nahlas.

Místo odpovědi si Patch frustrovaně povzdechl. Skutečností bylo, že skončí špatně. Bez ohledu na to, jak moc hodíme zpátečku nebo se úplně zastavíme. Nebudou se dívat jinam a jednoho dne, až příliš brzy, se naše životy oddělí. Co by se stalo, kdybych absolvovala a šla na vysokou? Co by se stalo, kdybych sledovala můj sen a našla si práci na druhé straně země? Co by se stalo, kdyby přišel čas, abychom se vzali nebo měli děti? Moc dobře jsem věděla, že se do Patche každý den zamilovávám čím dál tím víc. Opravdu jsem chtěla zůstat na téhle cestě po zbytek mého života s vědomím, že to skončí katastrofou?

Pro jeden prchavý okamžik jsem si uvědomila svou odpověď-ano, vzdala bych se svých snů. Bylo by to tak jednoduché. Zavřela bych oči a pustila mé sny, jako by to byly balónky. Nepotřebovala jsem je. Nemohla jsem si být ani jistá, že by se jednou splnily. A i kdyby, nechtěla jsem strávit zbytek života sama, mučena vědomím, že všechno co jsem udělala, neznamenalo nic bez Patche.

A pak mi to došlo. Bylo to hrozné. Ani jeden z nás se nemohl vzdát všeho. Můj život pokračoval dál do budoucnosti a já neměla sílu ho zastavit. Patch by zůstal navždy andělem a pokračoval by ve své cestě. Nepadl by.

"Není nic, co můžeme udělat?" zeptala jsem se.

"Pracuji na tom."

Jinými slovy, neměl nic. Byli jsme chyceni na obou stranách-na jedné archanděly, na té druhé naší budoucností, která byla odlišná ve všech směrech.

"Chci konec," řekla jsem tiše. Věděla jsem, že to není fér- chránila jsem se. Jaké další možnosti jsem měla? Nemohla jsem dát Patchovi možnost vymluvit mi to. Musela jsem udělat to, co bylo nejlepší pro nás oba. Nemohla jsem vydržet to, že nad námi bude stále viset věc, že ten na kom mi nejvíc záleží, mi bude vzdálený víc a víc každým dnem. Nemohla jsem ukázat, jak moc jsem se bála toho, že bychom bojovali neskutečně tvrdě až do konce. Nejvíc ze všeho jsem ale nechtěla, aby Patch ztratil všechno, na čem tak tvrdě pracoval. Pokud archandělé hledali záminku, jak se ho navždy zbavit, usnadním nám to.

Patch na mě zíral, jako by nemohl říct, jestli jsem to myslela vážně. "To je všechno? Chceš konec? Dostala jsi svoje vysvětlení, což mimochodem nebylo zadarmo, takže teď je řada na mě. Mám přijmout tvoje rozhodnutí a skončit to?"

Objala jsem si lokty a odvrátila se. "Nemůžeš mě přinutit zůstat ve vztahu, kde být nechci."

"Můžeme si o tom promluvit?"

"Pokud chceš mluvit, řekni mi, co jsi dělal včera v noci u Marcie." Ale Patch měl pravdu. Tohle nebylo o Marcie. Tohle bylo o mém strachu a rozrušení z dohody, osudu a okolností které nás oba tížily.

Otočila jsem se a viděla jsem, jak Patch drží svůj obličej v dlaních. Krátce, nešťastně se usmál.

"Kdybych tady byl v noci Rixon, taky by tě zajímalo co se děje!" odsekla jsem mu.

"Ne," jeho hlas byl nebezpečně tichý. "Věřím ti."

Strach z jeho ztráty by mě přemohl, kdybych nejednala okamžitě. Přešla jsem k němu, poklepala mu na hruď a pak jsem udělala zase krok zpět. "Jdi." řekla jsem hrubým hlasem, jak jsem se snažila nedat na něm znát potlačované slzy. "Mám jiné věci, které chci udělat se svým životem. Věci, které nezahrnují tebe. Chci jít na vysokou školu a pak pracovat. Nezahodím to všechno, kvůli něčemu, co nikdy nemůže být."

Patch sebou trhl. "Je to to, co opravdu chceš?"

"Když políbím mého přítele, chci vědět, že to cítí!"

Jakmile jsem to vyslovila, hned jsem toho litovala. Nechtěla jsem mu ublížit. Jen jsem chtěla mít za sebou tuhle chvíli, co nejrychleji to bude možné, než se zhroutím a začnu vzlykat. Ale zašla jsem příliš daleko. Viděla jsem, jak ztuhnul. Stáli jsme tváří v tvář a oba jsme ztěžka dýchali.

Pak vykročil pryč, trhl dveřmi a pak za sebou zavřel.

Jakmile byly dveře zavřené, zhroutila jsem se na ně. Slzy mě pálily v zadní části očí, ale neukápla ani jedna. Byla jsem příliš frustrovaná a plná hněvu. Tyto pocity se ve mně střetávaly a já nemohla cítit nic jiného. Ale měla jsem podezření, že vzlyk, který mi vyšel z úst před pár minutami, všechno ostatní zahnal pryč. Pak jsem si uvědomila plný dopad toho, co jsem udělala a cítila jsem, jak se moje srdce láme.