8.kapitola

26. prosinec 2011 | 02.09 |

 Vee byla ze židle pryč jako první. Běžela jsem za ní z pekárny. Otevřely jsme dveře a vyřítily se na oslepující slunce. Stínily jsme si naše oči a dívaly se oběma směry dolů po promenádě. Klusaly jsme dolů pískem a stále se rozhlížely. Lidé byli rozptýleni po celé pláži, ale ani jedna tvář nám nebyla povědomá.

Srdce mi bušilo. Zeptala jsem se Vee: "Myslíš, že to byl jen vtip?"
"Já se nesměju."                     
"Myslíš, že to byl Scott?"
"Možná, byl tu před tím."
"Nebo Marcie?" Marcie byla jediný člověk, o kterém jsem si myslela, že by mohl být dost bezohledný k provedení téhle věci.
Vee se na mě ostře podívala. "Jako žert? Možná."
Ale byla Marcie takhle krutá? A chtěla se dostat do problémů? S tímhle bylo mnohem víc práce, než potřebovala k pronesení bolestivého komentáře. Sehnat prsten, doručit mi to...muselo se to naplánovat. Marcie vypadla jako typ člověka, který se nudil už po pěti minutách plánování.
"Pojďme se vrátit," řekla Vee a šla zpátky ke dveřím pekárny. Jakmile jsme byly uvnitř, šla za Madeline. "Musíme si promluvit. Jak ten chlap vypadal? Malý? Vysoký? Hnědé vlasy? Blond?"
"Měl na sobě klobouk a sluneční brýle," odpověděla Madeline a pozorovala kradmé pohledy ostatních pekařských dělníků, kteří začali věnovat pozornost Vee. "Proč? Co bylo v té obálce?"
"Musíš toho vědět víc, než tohle," řekla Vee. "Co přesně měl na sobě? Bylo na jeho čepici logo týmu? Měl vousy?"
"Nevzpomínám si," koktala Madeline. "Černý klobouk. Nebo možná hnědý. Myslím, že měl na sobě džíny."
"Myslíš?"
"Pojď," řekla jsem a tahala Vee za paži. "Ona si nic nepamatuje." Našla jsem pohled Madeline. "Děkujeme za vaši pomoc."
"Pomoc?" řekla Vee. "Nebyla užitečná. Nemůže přijímat obálky od podivných lidí a nevzpomenout si jak vypadají!"
"Myslela si, že to byl můj přítel," řekla jsem.
Madeline energicky přikývla. "Myslela! Omlouvám se! Myslela jsem, že to byl dárek! Bylo v té obálce něco špatného? Chceš, abych zavolala policii?"
"Chceme, aby sis pamatovala lidi, co vypadají jako psychopati," odsekla Vee.
"Černé džíny!" vyhrkla náhle Madeline. "Vzpomínám si, že měl na sobě černé džíny. Vím to téměř jistě."
"Téměř jistě?" řekla Vee.
Vytáhla jsem ji ven a pak dolů promenádou. Když po dlouhém čase vychladla, řekla: "Zlato, je mi to moc líto. Měla jsem se do té obálky podívat jako první. Lidi jsou hloupí. A ten, kdo ti dal tu obálku, je nejhloupější ze všech. Klidně bych mu nakopala zadek, kdybych mohla."
Věděla jsem, že se jen snaží zlepšit mi náladu, ale moje myšlenky byly pár kroků vepředu. Nepřemýšlela jsem už o tom, že je můj táta mrtvý. Šli jsme úzkou uličkou mezi obchody a já ji zastavila a zablokovala nás mezi dvěma budovami. "Poslouchej, musím s tebou mluvit. Včera jsem si myslela, že jsem viděla tátu. Tady na molu."
Vee na mě zírala, ale nic neřekla.
"Byl to on, Vee. Byl to on."
"Zlato-" začala skepticky.
"Myslím, že je stále naživu." Můj táta měl na pohřbu uzavřenou rakev. Možná, že došlo k omylu, nedorozumění a to nebyl můj otec, kdo zemřel tehdy v noci. Možná, že trpěl ztrátou paměti a to byl důvod, proč nepřišel domů. Možná že se mu stalo něco jiného. Nebo někdo...
"Nevím jak to říct," řekla Vee a dívala se nahoru, dolů..všude, jenom ne na mě. "Ale on už se nevrátí."
"Tak jak mi vysvětlíš, co jsem viděla?" řekla jsem defenzivně. Bolelo mě, že zrovna ona, mi ze všech lidí nevěřila. Slzy mě pálily v očích a já je rychle rozehnala pryč.
"Byl to někdo jiný. Nějaký jiný chlap, který vypadal jako tvůj táta."
"Tys tam nebyla. Viděla jsem ho!" Nechtěla jsem se pohádat. Taky jsem se ale nehodlala smířit se skutečností. Ne po tom všem, čím jsem si prošla. Před dvěma měsíci jsem skočila z trámu v tělocvičně. Věděla jsem, že jsem mohla zemřít. Nemohla jsem popřít to, na co jsem si z té noci vzpomínala. A přesto. Přesto jsem byla dnes živá.
Byla tu tedy šance, že je i můj táta naživu. Včera jsem ho viděla. Musela jsem.
Možná, že se se mnou snaží komunikovat, poslal mi zprávu. Chtěl, abych věděla, že je stále naživu. Nechtěl, abych to vzdala.
Vee zavrtěla hlavou. "Nedělej to."
"Nevzdám se ho. Ne, dokud nebudu vědět pravdu. Musím zjistit, co se stalo tu noc."
"Ne, to ne," řekla pevně Vee. "Nech tátovu duši odpočívat. Tím, že se budeš šťourat v minulosti jí nezměníš-jen to všechno budeš prožívat znovu."
Nechat duši mého otce odpočívat? Co po mně chce? Jak jsem mohla mít klid, když jsem neznala pravdu? Vee tomu nerozuměla. Nebyla ta, jejíž otec ji nevysvětlitelně a násilně opustil. Její rodina nebyla rozbitá. Pořád měla všechno.
Jediné, co mi zbylo, byla naděje.
Strávila jsem nedělní odpoledne v bistru Enzo ve společnosti periodické tabulky prvků a snažila se věnovat všechnu mou pozornost úkolům. Snažila jsem se z hlavy vytlačit všechny myšlenky na mého tátu nebo na obálku, která se mi snažila říct, že za smrt mého táty je zodpovědný Černá ruka. Musel to být žert. Obálka, prsten, vzkaz. To všechno byl něčí nápad na krutý vtip. Možná Scott, možná Marcie. Ale upřímně řečeno, nemyslela jsem si, že to byl jeden z nich. Scott zněl upřímně, když mě a mojí mámě nabídl svou upřímnou soustrast. Marcie a její krutost byla zase nezralá a spontánní.
Protože jsem seděla u počítače a byla jsem přihlášená, zadala jsem do vyhledávače Černá ruka. Chtěla jsem si tím dokázat, že tam o něm není žádná zmínka. Pravděpodobně někdo našel
v secondhandu prsten a přišel s chytrým jménem Černá ruka. Sledoval mě po promenádě a dal pro mě do ruky Madeline obálku.
Když jsem nad tím zpětně přemýšlela, nebylo ani důležité, že si Madeline nemohla vzpomenout, jak ten chlap vypadal, protože pravděpodobně on nebyl osoba, zodpovědná, za tento žert. Tahle osoba zřejmě zastavila na promenádě náhodného chlápka a zaplatila mu za doručení obálky pár dolarů. To je to, co bych udělala já. Kdybych byla narušená, zlá osoba, která se vyžívá v ubližování jiným lidem.
Stránka odkazů na Černou ruku vyskočila na monitoru. První odkaz byl na tajnou společnost, která údajně zavraždila rakouského arcivévodu Franze Ferdinanda v roce 1914, což vyvolalo první světovou válku. Další odkaz byl na rokovou kapelu. Černá ruka bylo také jméno skupiny upírů v nějaké hře. A konečně v časném roce 1900 italský gang přezdívaný Černá ruka v New Yorku vyvolala bouři. Ani jeden odkaz nezmínil Maine. Ani jeden obrázek neukázal prsten ze železa s vyrytou pěstí.
Vidíš? říkala jsem si. Žert.
Uvědomila jsem si, že jsem zase zabrousila na téma, na které nemám myslet a připnula jsem oči zpátky na domácí úkol, rozprostírající se přede mnou. Potřebovala jsem se naučit chemické vzorce a výpočty atomové hmotnosti. Moje první chemická laboratoř se blíží a Marcie je můj partner. Připravovala jsem se na nejhorší tím, že jsem ve volných hodinách mimo školu tahala její prázdné váhy. Naťukala jsem pár čísel do mé kalkulačky a pak jsem pečlivě napsala odpověď na otevřenou stránku mého sešitu. Hlasitě jsem si v hlavě opakovala odpověď na otázku a tím se snažila zbavit se myšlenek na Černou ruku.
V pět jsem volala mámě, která byla v New Hampshiru. "Hlásím se," řekla jsem. "Jak jde práce?"
"Pořád stejně. A co ty?"
"Jsem v Enzu a snažím se studovat, ale mangový koktejl na mě pořád volá."
"Teď jsem kvůli tobě dostala hlad."
"Takový hlad, aby ses vrátila domů?"
Věnovala mi povzdech typu ´je to mimo mou kontrolu´. "Kéž bych mohla. Uděláme si v sobotu k pozdní snídani vafle se šlehačkou."
V šest mi volala Vee a domlouvaly jsme se, že mě vyzvedne u posilovny. V sedm třicet parkovala u mě před farmou. Právě jsem se vysprchovala a stála jsem před lednicí, kde jsem vyhrabávala zbytky jídla, které mi tam dala včera večer máma před odjezdem, když se ozvalo hlasité zaklepání na dveře.
Mžourala jsem do kukátka. Na druhé straně dveří stál Scott Parnell a ukazoval na mě znamení míru.
"Bitva kapel!" řekla jsem nahlas a plácla se dlaní do čela. Úplně jsem to zapomněla zrušit. Podívala jsem se dolů na moje kalhoty od pyžama a zasténala.
Po neúspěšném pokusu rychle načechrat moje mokré vlasy jsem uvolnila západku na dveřích a otevřela je.
Scott pohledem přejel mé pyžamo. "Zapomněla jsi."
"Děláš si srandu? Těšila jsem se celý den, jen mám trochu zpoždění." Ukázala jsem přes rameno na schodiště. "Půjdu se obléct. Můžeš si ohřát něco k jídlu. Je to v modrém obalu v lednici."
Brala jsem schody nahoru po dvou a zavřela jsem dveře od ložnice. Volala jsem Vee-
"Musíš přijet, hned." řekla jsem. "Jsem na cestě na bitvu kapel se Scottem."
"Je cílem téhle výzvy to, abych žárlil?"
Položila jsem ucho ke dveřím. Znělo to, jako by Scott otevíral a zavíral skříňky v kuchyni. Tušila jsem, že byl na lovu léků na předpis nebo piva. Bude zklamán v obou dvou případech. Pokud by mu nestačily moje pilulky na zvýšení železa. "Nechci, abys žárlil. Nechci tam jít sama."
"Tak mu řekni, že nemůžeš jít."
"Jde o to...já tam chci jít." Neměla jsem ponětí, odkud se vzala ta náhlá touha. Věděla jsem, že nechci strávit noc sama. Celý den jsem strávila děláním domácích úkolů a následným posilováním. Poslední věc, kterou jsem chtěla, bylo zůstat doma a kontrolovat můj seznam prací na víkend. Byla jsem hodná celý den. Byla jsem hodná celý život. Teď bych si zasloužila zažít trochu zábavy. Scott nebyl nejlepší rande na světě, ale taky nebyl mrtvý, prozatím. "Jdeš nebo ne?"
"Musím přiznat, že to zní mnohem líp, než učení se španělských sloves celou noc v mém pokoji. Zavolám Rixonovi a uvidím, jestli chce přijet taky."
Zavěsila jsem a rychle přejela pohledem přes můj šatník. Rozhodla jsem se pro světlé hedvábné Cami, minisukni, neprůhledné punčocháče a baleríny. Stříkla jsem do vzduchu grapefruitový parfém a prošla skrz vůni. V zadní části mé mysli jsem se divila, proč jsem trávila čas upravováním se pro Scotta. Nikdy v životě jsme neměli nic společného a většina našich krátkých konverzací byla naplněna vzájemnými urážkami.
A nejen to. Patch mi řekl, abych se od něj držela dál. Aha, došlo mi. Chtěla jsem dát Scottovi šanci, protože někde hluboko ve mně byla zakořeněný psychologický důvod, týkající se vzdoru a pomsty. A to všechno ukazovalo zpět na Patche.
Takže jak to vidím, můžu udělat jednu z těchhle dvou věcí: sedět doma a nechat Patche, aby mi diktoval život, nebo odhodím svou pověst hodné holky z nedělní školy a užiju si trochu zábavy. A i když jsem si to nebyla ochotna přiznat, doufala jsem, že Patch zjistí, že jsem šla se Scottem na Bitvu kapel. Doufala jsem, že ho představa mě s jiným klukem dožene k šílenství.
Má mysl měla plán. Vysušila jsem si vlasy jen natolik, aby mé vlasy zůstaly kudrnaté a sešla do kuchyně.
"Připravená," řekla jsem Scottovi.
Už podruhé za jednu noc si mě změřil pohledem, ale tentokrát jsem si cítila mnohem víc rozpačitě. "Vypadáš dobře, Greyová," řekl.
"Díky, ty taky." Usmála jsem se na něj, jako na kamaráda, ale cítila jsem se nervózně. Což bylo směšné, protože to byl Scott, s kým jsem mluvila. Byly jsme přátelé. Ani to ne. Známí.
"Krycí poplatek je deset dolarů."
Chvíli jsem jen tak stála. "Ach. Jistě. Věděla jsem to. Můžeme se zastavit u bankomatu na cestě?" Měla jsem na mém účtu padesát dolarů, které jsem dostala k narozeninám. Byly to sice peníze přidělené na Cabriolet, ale když si z nich vezmu deset dolarů, nezabije mě to. I kdybych pilně spořila, Cabriolet si před mými dvacátými pátými narozeninami stejně nekoupím.
Scott hodil průkaz na přepážku. Bylo na ní zkopírované foto z mé ročenky. "Připravena, Marlene?"
Marlene?
"Nežertoval jsem o falešném ID. Neuvažuješ, že bys z toho vycouvala, že ne?" Usmál se, jako by přesně věděl, o kolik vystřelil můj krevní tlak při pomyšlení, že budu používat nelegální ID. Vsadil by určitě všechny své peníze, že vycouvám do pěti sekund. Čtyři, tři, dva ...
Vzala jsem si ID z pultu. "Připravená."
Scott řídil Mustand přes centrum Coldwater na opačnou stranu města. Přejel několik silnic a železniční koleje. Zastavil před cihlovým skladem, jehož exteriér byl protkaný odpadky. Před dveřmi čekala dlouhá řada lidí. Mohla jsem říct, že byla okna pokryta zevnitř černým papírem, ale skrz trhliny mezi nimi jsem viděla proužek stroboskopického světla. Neonový modrý nápis nad dveřmi zářil slovy ĎÁBLOVY KABELKY.
Už jsem v téhle části města byla jednou, ve čtvrtém ročníku, kdy mě a Vee rodiče odvezli do strašidelného domu, postaveného na Halloween.
Nikdy jsem nebyla v Ďáblových kabelkách, ale byla jsem si jistá tím, že byla moje máma raději, kdybych se tomuhle místu vyhnula. Najednou jsem si vzpomněla na Scottův popis tohohle místa. Hlasitá, improvizovaná hudba.
Hlasitý, neukázněný dav. Hodně skandální sex na toaletách.
Ach jo.
"Nechám tě tady," řekl Scott a zaparkoval u obrubníku. "Najdi nám dobrá místa. Blízko k pódiu uprostřed."
Vylezla jsem ven a zamířila na konec fronty. Ve vší poctivosti, nikdy bych nešla do klubu, který vyžaduje poplatek před vstupem. Nikdy jsem nebyla v klubu. Můj noční život sestával z filmů Baskin-Robbins s Vee. Můj mobil zazněl vyzváněním Vee.
"Slyším přihřátou hudbu, ale všechno co vidím, jsou železniční tratě a nějaké opuštěné vraky aut."
"Jsi o pár bloků dál. Jsi v Neonu nebo jdeš pěšky?"
"V Neonu."
"Půjdu tě najít."
Vyšla jsem z fronty, která rostla každou minutou. Na konci bloku jsem zamířila za roh, kam zatáčel Scott s Mustangem. Chodník byl rozpraskaný a nerovnoměrný. Byl v havarijním stavu. Pouličních lamp tu nebylo moc a byly daleko od sebe. Musela jsem se dívat na nohy, abych se nezastavila a neutekla. Sklady v tomhle bloku byly tmavé a jejich okna vypadaly jako oči. Sklady najednou zmizely a místo nich tu byly opuštěné cihlové měšťanské domy, postříkané graffity. Před více než sto lety to bylo pravděpodobně centrum Coldwateru. Ale už ne. Měsíc osvětloval děsivé mrtvé budovy.
Přitiskla jsem si paže blíž k tělu a šla rychleji. O dva bloky dál se najednou zhmotnila s husté tmy postava.
"Vee?" Zavolala jsem dopředu.
Postava vykročila směrem ke mně, hlavu skloněnou dolů a ruce v kapsách. Nebyla to Vee, ale vysoký, štíhlý muž s širokými rameny a povědomou chůzí. Necítila jsem se moc pohodlně, když jsem tu kromě toho člověka byla jen já a natáhla se pro můj mobil v kapse. Zrovna jsem chtěla volat Vee a dostat z ní její přesnou polohu, když muž prošel kuželem světla, který poskytovala pouliční lampa. Měl na sobě koženou bundu mého táty.
Zarazila jsem se.
Aniž by se na mě podíval, zatočil doprava a zmizel v jednom z opuštěných měšťanských domů.
Postavily se mi chlupy na krku. "Tati?"
Automaticky jsem se rozběhla. Přeběhla jsem ulici, aniž bych se obtěžovala rozhlédnout se kvůli provozu, protože jsem věděla, že tam žádný není. Když jsem se dostala k měšťanskému domu, o kterém jsem si byla jistá, že tam vstoupil, snažila jsem se otevřít vysoké dvoukřídlé dveře. Zamčené. Tahala jsem za kliku a dveře chrastily, ale neotevřely se.
Dala jsem si ruku nad oči a podívala se do jednoho z oken, které lemovalo dveře. Světla byla pryč, ale já rozeznávala kusy nábytku na bledém koberci. Moje srdce hlasitě tlouklo.
Byl táta naživu? Žil tady celý ten čas?
"Tati!" zavolala jsem přes sklo. "To jsem já. Nora!"
V horní části schodiště uvnitř rodinného domu jsem viděla, jak mizí něčí boty a ztrácí se v hale.
"Tati!" Křičela jsem a bušila do skla. "Jsem tady!"
Couvala jsem, naklonila hlavu a podívala se se druhým oknem. Pozorovala jsem stíny kolem.
Zadní vchod.
Vyplula mi v mysli myšlenka a já okamžitě jednala. Běžela jsem dolů po schodech a sklouzla do úzkého průchodu mezi tímto městským domem a dalším. Samozřejmě. Zadní dveře. Kdyby byly odemčené, mohla bych se dostat dovnitř, aby můj táta-
Po zadní straně krku mi přejel chlad. Přejížděl mi po zádech a na chvíli mě paralyzoval. Stála jsem na konci chodby a oči jsem upírala na dvorek. Keře se poslušně houpaly ve větru. Otevřená brána zaskřípala v pantech. Velmi pomalu jsem couvala pryč. Nedůvěřovala jsem tichu. Nešlo o to věřit mu. Nebyla jsem sama. Takhle jsem se cítila i dříve, a vždy to signalizovalo nebezpečí.
Noro, nejsme sami. Je tu někdo jiný. Vrať se!
"Tati?" zašeptala jsem. Moje mysl byla ochrnutá.
Najdi Vee. Musíš odejít! Najdu si tě znovu. Pospěš si!
Bylo mi jedno, co říká-nebyla jsem na odchodu. Ne, dokud jsem nevěděla, co se děje. Ne, dokud jsem ho neviděla. Jak mohl čekat, že odejdu? Byl tady.
Směs úlevy a nervového vzrušení ve mně bublala a zbavila mě jakéhokoliv strachu, který jsem cítila.
"Tati? Kde jsi?"
Nic.
"Tati?" Snažila jsem se znovu. "Já neodejdu."
Tentokrát jsem odpověď dostala.
Zadní dveře jsou odemčené.
Dotkla jsem se mé hlavy, když se mi v nich ozval jeho hlas. Něco se v jeho hlase změnilo, ale nevěděla jsem přesně co. Byl chladnější? Možná. Ostřejší? "Tati?" zašeptala jsem nejvíc potichu, jak jsem dokázala.
Jsem vevnitř.
Jeho hlas byl teď hlasitější. Reálnější. Nebyl to hlas jen v mé hlavě, ale i v mých uších. Obrátila jsem se k domu jistá, že jsem mluvila s oknem.
Sejdi z dlážděné cesty. Položila jsem mou dlaň na okno. Zoufale jsem chtěla, aby to byl on, ale zároveň mi naskakovala husí kůže, která byla po celém mém těle, z toho, že by to mohl být trik. Past.
"Tati?" Můj hlas se zachvěl. "Bojím se."
Na druhé straně skla se objevilo pět prstů, které se sladily s těmi mými. Prsten ze své svatby měl táta na prsteníku levé ruky. Moje krev se čerpala tak rychle, až jsem pocítila závrať. Byl to on. Můj otec byl ode mě jen pár centimetrů. Živý.
Pojď dovnitř. Neublížím ti. Pojď, Noro.
Naléhavost v jeho slovech mě vyděsila. Prostrčila jsem ruku oknem a snažila se najít západku. Zoufale jsem ho potřebovala obejmout a zastavit ho, kdyby mi chtěl znovu utéct. Slzy mi tekly po tvářích. Přemýšlela jsem, že bych přece jen zkusila zadní dveře, ale nemohla jsem se přinutit opustit ho. A to ani po dobu několika sekund. Nemohla jsem ho znovu ztratit.
Znovu jsem položila ruku na sklo. Tentokrát trochu tvrději. "Jsem tady, tati!"
Tentokrát bylo sklo na dotek matné. Tenká vlákna ledu začaly pohlcovat okno s křehkým, praskajícím zvukem. Trhla jsem sebou, když náhlé chladno vystřelilo do mé paže, ale moje kůže byla přilepená na skle. Přimrznutá. Vykřikla jsem a snažila se osvobodit použitím druhé ruky. Ruka mého táty prošla skrz okno a chytila mě, takže jsem nemohla utéct. Trhl mnou hrubě dopředu. Cihly mi rozdíraly šaty a moje ruka stále víc a víc mizelo skrz okno. Byla jsem vyděšená a moje pusa se otevřela v překvapeném výkřiku.
Hlavou mi prolétla jediná myšlenka. To nemůže být můj táta.
"Pomoc!" Křičela jsem. "Vee! Slyšíš mě? Pomoc!"
Mé tělo sebou smítalo ze strany na stranu a já se pokusila pomocí své váhy osvobodit. Bolest, která mě řezala v předloktí, mě držela v zajetí. Obraz nože mi vtrhl do mysli s takovou intenzitou, že jsem si myslela, že se mi hlava rozskočí na dvě části. Oheň olízl mé předloktí. On mě tady zabije.
"Přestaň!" Ječela jsem. "Ubližuješ mi!"
Cítila jsem přítomnost někoho cizího v mé mysli a jeho vlastní pohled toho, co se děje za oknem. Všude byla krev. Černá a kluzná....a moje. Zvednul se mi žaludek.
"Patchi!" Křičela jsem do noci s hlasem plným hrůzy a absolutního zoufalství. Najednou něco uvolnilo stisk na mé ruce a já spadla na zem. Instinktivně jsem si tiskla zranění proti košili, abych zastavila krvácení, ale k mému údivu, tak nebyla žádná krev. Žádný řez.
Lapala jsem po vzduchu a dívala se do okna. Perfektně neporušené. Jeho odraz odrážel strom, který se za mnou kýval v noci tam a sem. Postavila jsem se na nohy a klopýtala pryč po chodníku. Běžela jsem ve směru Ďáblovy kabelky. Odbočka k ní byla blíž a blíž každých pár kroků. Očekávala jsem, že uvidím tátu-nebo jeho zlého dvojníka-objevit se u jednoho z řadových domů s nožem, ale chodník zůstal prázdný.
Běžela jsem přes ulici a uviděla nějakou osobu těsně před tím, než jsem do ní narazila.
"Tady jsi," řekla Vee a natáhla ruku, aby mě uklidnila, když jsem spolkla výkřik. "Myslím, že jsme se nestihly navzájem. Našla jsem Ďáblovu kabelku a vystoupila, abych tě našla. Jsi v pořádku? Vypadáš, že je ti na zvracení."
Nechtěla jsem dál stát na rohu ulice. Přemýšlela jsem, co se to právě stalo a nemohla jsem si pomoct, ale připomnělo mi to chvíli, když jsem srazila Neonem Chaunceyho. O chvíli později bylo auto v pořádku, takže o nehodě nebyl žádný důkaz. Ale tentokrát to bylo osobní. Tentokrát to byl můj táta. Oči mě pálily a moje čelist se chvěla, když jsem mluvila. "Já-myslela jsem, že jsem viděla znovu mého tátu."
Vee mě objala. "Zlato."
"Já vím. Nebylo to reálné. Nebylo to reálné." opakovala jsem a snažila se tím uklidnit sama sebe. Několikrát jsem zamrkala a snažila se zbavit slz, které mi zamlžovaly vidění. Ale bylo to tak skutečné. Velmi reálné ...
"Chceš si o tom promluvit?"
Bylo o čem mluvit? Byla jsem vystrašená. Někdo se probíral mou myslí. Hrál si se mnou. Padlý anděl? Nephil? Je můj táta duch? Nebo mě má vlastní mysl zrazuje? Nebylo to, jako poprvé, když jsem si myslela, že jsem viděla tátu. Myslela jsem si, že se se mnou snažil komunikovat. Možná to byl ale jen obranný mechanismus.
Možná že moje mysl mě nutila k tomu, abych přijala to, co bylo navždy pryč.
Ať už se tam stalo cokoliv, nebylo to reálné. Nebyl to můj táta. Nikdy by mi neublížil. Miloval mě.
"Pojďme do Ďáblovy kabelky," řekla jsem a rozechvěle vydechla. Chtěla jsem být co nejrychleji dál od toho domu. Ještě jednou jsem si zopakovala, že ten koho jsem viděla, nebyl můj táta.
Ozýval se skřek, zvonění a kvílení kytar a bubnů. Zvuky sílily, když jsem začala pomalu sestupovat dolů. Cítila jsem, jak tlukot mého srdce zpomaluje.
Bylo něco uklidňujícího na myšlence, že ztratím sama sebe uvnitř roje stovek postav nacpaných uvnitř skladu. Navzdory tomu, co se stalo, jsem nechtěla být sama. Chtěla jsem vklouznout do středu davu. Tyhle davy měly sílu.
Vee mě chytila za zápěstí a přitiskla mě ke kraji. "Je to ta, která si myslím, že to je?"
O půl bloku dál lezla do auta Marcie Millar. Její tělo vypadalo, jako by ji někdo nacpal do malých černé minišatů, která byla tak krátká, že jí odhalovala krajkové silonky a podvazkový pás, který měla ve výšce stehen. Vysoké boty byly až nad kolena a černá Fedora dokončila její oblečení. Ale nebylo to její oblečení, co upoutalo mou pozornost. Bylo to auto. Lesklý černý Jeep Comander. Nastartoval a Jeep zmizel za rohem, mě z dohledu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře