22.kapitola

26. prosinec 2011 | 02.20 |

 Pomalu se nebem proplétala tma a zakrývala i poslední bledé pruhy, které směřovaly k obzoru. Spěchala jsem k východu z parku. Viděla jsem před sebou bránu. Byla jsem skoro tam. Tlačila jsem se skrz dav, když jsem se najednou zastavila.

Méně než dvě stě metrů od brány byl Scott. Přecházel sem a tam a očima prohledával tlačenici těl, která se valila dovnitř a ven z brány. Přišel na to, že jsem utekla z toalet a teď blokoval jedinou cestu ven z parku. Park obklopoval vysoký plot s ostnatým drátem nahoře. Jediný způsob, jak se dostat ven byl přes vstupní bránu. Věděla jsem to a věděl to i Scott.
Náhle jsem se obrátila a vmísila se do davu. Každých pár sekund jsem se otáčela, abych zkontrolovala, jestli za mnou nejde Scott.
Propracovávala jsem se cestou hlouběji do parku. Předpokládala jsem, že když bylo poslední místo, kde jsem viděla Scotta u brány, bude v mém nejlepším zájmu dostat se od ní tak daleko, jak jsem jen mohla. Taky bych se mohla skrýt v Domu hrůzy, dokud nepřijede policie, nebo bych se mohla projet na nějaké vysoké atrakci, abych mohla vidět dolů na Scotta a dohlédnout na něj. Dokud by nevzhlédnul, byla bych v pořádku. Samozřejmě, kdyby to udělal, neměla jsem pochyb, že by na mě čekal dole, až by skončila jízda.
Rozhodla jsem se být neustále v pohybu. Být na místě, kde je nejvíc lidí a čekat.
Chodník vedl na Ruské kolo. Jedna cesta odbočovala směrem k Vodní dráze a ta druhá na horskou dráhu Archanděl. Zrovna jsem se otáčela k té druhé, když jsem uviděla Scotta. On mě viděl taky. Byli jsme na chodnících naproti sobě. Dělily nás jen sedačkové lanovky. Na jednu sedačku se zrovna posadila holka a kluk. Pak se sedačky otočily. To rozbilo náš oční kontakt. Využila jsme té chvíle a běžela.
Prorážela jsem si cestu davem, ale chodníky byly přeplněné. Bylo těžké pohybovat se rychleji než jen popocházet. Horší bylo, že v této části byly chodníky lemované obrovským živým plotem. Byl to jeden obrovský labyrint. Neodvážila jsem se podívat za sebe, ale věděla jsem, že Scott nebude daleko. Pokusí se o něco před všemi těmi lidmi? Zavrtěla jsem hlavou a zaplašila jsem své myšlenky. Místo toho jsem se soustředilo na to, kam jdu.
Byla jsem v Delphic jen třikrát nebo čtyřikrát předtím. Vždycky v noci. Moc dobře jsem to tady neznala. Mohla jsem se sama nakopat za to, že jsem si cestou sem nevzala mapu. Zjistila jsem, že je absurdně ironické, že jsem byla jen před třiceti sekundami u východu. Teď to byla jediná věc v mé mysli.
"Hej! Dávej pozor!"
"Promiňte," řekla jsem bez dechu. "Kudy se jde k východu?"
"Jdi za ohněm, ne?"
Probojovávala jsem si cestu davem. "Omluvte mě. Musím se dostat ... promiňte." Nad živými ploty plápolaly ohně a třpytily se na pozadí noci.
Zastavila jsem se na křižovatce a snažila se zorientovat. Vlevo nebo vpravo? Kudy nejrychleji k východu?
"Tady jsi.

" Cítila jsem na uchu Scottův teplý dech. Položil mi ruku zezadu na krk. Jeho dotek do mě vyslal mráz, který se dostal až k mým kostem.

"Pomoc!" zakřičela jsem instinktivně. "Pomozte mi někdo!"
"To je moje přítelkyně," vysvětloval Scott pár lidem, kteří se zastavili a upínali svou pozornost k nám. "Tohle je jen hra, kterou spolu hrajeme."
"Já nejsem jeho přítelkyně!" zakřičela jsem v panice. "Dej ty ruce pryč!"
"Pojď sem, miláčku." Scott mě přivinul do náruče a přitiskl mě k němu. "Varoval jsem tě, abys mi nelhala," zašeptal mi do ucha. "Potřebuju ten prsten. Nechci ti ublížit, Noro. Ale udělám to, když mě k tomu donutíš."
"Sundejte ho ze mě!" zakřičela jsem, ale nebyl tam nikdo, kdo by poslouchal.
Scott mi zkroutil ruku za zády. Mluvila jsem skrz zaťaté zuby a snažila se bojovat s bolestí. "Jsi blázen?" řekla jsem. "Nemám ten prsten. Dala jsem ho policii. Včera v noci. Vezmi si ho od nich."
"Přestaň lhát!" zavrčel.
"Zavolej jim. Je to pravda. Dala jsem  jim ho. Nemám ho." Zavřela jsem oči a modlila se, aby mi uvěřil a pustil mou ruku.
"Pak mi ho pomůžeš získat zpět."
"Nedají mi ho. Je to důkaz. Řekla jsem jim, že je to tvůj prsten."
"Vrátí ho," řekl pomalu, jako by se mu v hlavě pomalu tvořil plán. "Když tě vyměním za prsten."
Došlo mi to. "Budeš mě držet jako rukojmí? Vyměníš mě za prsten? Pomoc!" zakřičela jsem. "Sundejte ho ze mě!"
Jeden z lidí stojících poblíž se zasmál.
"Tohle není vtip!" křičela jsem a cítila, jak se mi do krku dere krev. Dorážela na mě hrůza a zoufalství. "Odveďte ho pryč-"
Scott mi dal ruku přes pusu, ale já ho nohou kopla do holeně. Zakřičel bolestí a noha se mu podlomila.
Jeho paže se uvolnily. Byl mým útokem překvapný. Byla jsem volná. Udělala jsem krok zpět a sledovala agónii v jeho tváři. Pak jsem se otočila a vyrazila. Viděla jsem nějaké záblesky mezerami v davu. Všechno, co jsem musela udělat, bylo dostat se k nim. Policie musí být blízko. Pak budu v bezpečí. Bezpečí.
Opakovala jsem si to slovo horečně jako motivaci. Musela jsem zaměstnat mou hlavu, abych nepodlehla panice. Na obloze na západě bylo světlo. Použila jsem ho, abych se zorientovala a zjistila, kde je sever. Když budu pokračovat na sever, dostanu se cestou nakonec až k bráně.
Najednou mě ohlušila exploze. Překvapilo mě to natolik, že jsem zakopla a spadla na kolena. Nebo jsem možná jednala reflexivně, protože byly vedle mě lidé, kteří to udělali taky. Na okamžik bylo hrozné ticho a pak všichni začali křičet a utíkat různými směry.
"Má zbraň!" Ty slova se mi rozlehla v uších. Zněla hrozně dlouho. I když ani jedna moje část se nechtěla vracet, vracela jsem se. Scott byl tam co předtím. Jasně červená kapalina mu prosakovala košilí. Měl otevřená ústa a oči rozšířené šokem.
Klečel na jednom koleni a já viděla někoho, jak stojí několik metrů za ním a drží zbraň. Rixon. Vee byla po jeho boku. Jednu ruku měla položenou přes ústa. Byla v tváři bílá jako papír.
Každý chaoticky utíkal a panikařil. Lidé křičeli a já se posunula na stranu cesty a snažila jsem se vyhýbat lidem, aby mě neušlapali.
"Utíká!" slyšela jsem křičet Vee. "Chyťte ho!"
Rixon vystřelil několik dalších ran, ale tentokrát nikdo neklesl. Ve skutečnosti všichni spěchali, aby se dostali rychleji ven. Stála jsem tam a dívala se stále tam a zpátky. Na místo, kde jsem naposledy viděla Vee a Rixona. Ozvěna výstřelů mi ještě zněla v uších, ale odezírala jsem slova, která na mě artikuloval Rixon. Naslouchala jsem. Ukazoval na mě ve vzduchu volnou rukou. Cítila jsem se jako ve zpomaleném filmu, když jsem bojovala proti proudu těl a běžela k němu.
"Co se sakra děje?" ječela Vee. "Proč jsi ho střelil, Rixone?"
"Musel jsem ho zastavit," řekl. "Dobře, no, a Patch mi to řekl."
"Nemůžeš střílet lidi jen proto, že ti řekl Patch!" řekla Vee a její oči byly divoké. "Zatknou tě. Co teď budeme dělat?" zasténala.
"Policie je na cestě," řekla jsem. "Vědí o Scottovi."
"Musíme se odtud dostat!" řekla Vee. Byla pořád hysterická a mávala rukama. Ušla několik stop a pak se otočila zpátky na nás a vrátila se zpátky, odkud vyšla. "Vezmu Noru na policejní stanici. Rixone jdi za Scottem, ale nestřílej na něj jako předtím!"
"Nora nemůže projít bránou," řekl Rixon. "To je to, co bude čekat. Vím o jiné cestě ven. Vee, dostaň se do Neonu a setkáš se s námi na jižním konci parkoviště, v blízkosti Dumpsters."
"Jak se dostanete ven?" chtěla vědět Vee.
"Podzemními tunely."
"Pod Delphic jsou tunely?" zeptala se Vee.
Rixon jí políbil na čelo. "Pospěš si, lásko."
Dav se rozptýlil, takže cesta byla prázdná. Ještě jsem mohla slyšet panický křik, který se rozléhal po chodníku, ale byl na hony vzdálený. Vee chvíli zaváhala a pak rychle přikývla. "Jen si pospěšte, jo?"
"Půjdeme do strojovny v suterénu Domu legrace," vysvětlil mi Rixon, když jsme šli ve spěchu na druhou cestu. "Tam jsou dveře, které vedou do tunelů pod Delphic. Scott už možná o tunelech slyšel, ale i kdyby zjistil, kam jsme šli, stejně neexistuje způsob, jak nás může najít. Tam dole je hotové bludiště a táhne se na míle daleko." Nervózně se usmál. "Neboj se, byly pod Dephic postaveny padlými anděly. Ne přímo mnou, ale pár mých přátel tam pomáhalo. Znám ty tunely nazpaměť. Ehm, většinu."

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře