11.kapitola

9. prosinec 2011 | 14.37 |

 Auto smykem zastavilo za jedním z policejních aut, která byla zaparkovaná cik cak ulicí. Všude blikala červenomodrá světla majáčků a u Bennettů v domě svítila všechna okna.

"Zůstaň tady," štěkl Matt a vyrazil za Stefanem.
"Ne!" Bonnie vztekle zvedla hlavu; měla sto chutí ho popadnout a přivléct zpátky. Mátožná nevolnost, kterou cítila od chvíle, kdy jim Tyler řekl o Vickii, ji přemohla. Je příliš pozdě; od první chvíle věděla, že je příliš pozdě. Matt bude jenom další, kdo se nechá zabít.
"Zůstaň tady, Bonnie, a zamkni si dveře. Já jdu za nimi." To byla Meredith.
"Ne! Mám plný zuby toho, jak mi všichni říkají, abych tu zůstala!" Bonnie plakala a zápasila s bezpečnostním pásem, až se jí konečně podařilo ho rozepnout. I přes slzy viděla alespoň natolik, aby se vyhrabala z auta a vyrazila k domu. Za sebou slyšela Meredith.
Všechen rozruch se zjevně soustředil v přední části domu: lidé křičeli, nějaká žena vřískala a policejní vysílačky praskavě mumlaly. Bonnie s Meredith vyrazily rovnou dozadu, k Vickiinu oknu. Mezitím Bonnie divoce přemýšlela, co jí na tom pohledu připadá v nepořádku. Nesprávnost toho, co vidí, byla nepopiratelná, přesto to nedokázala přesně pojmenovat. Vickie měla otevřené okno - ale to přece nemůže být otevřené; u arkýřových oken se střední díl nikdy nedá otevřít, uvažovala Bonnie. Ale jak jinak by mohly záclony povlávat ven jako podolky prádla?
Není otevřené, ale rozbité. Sklo bylo rozeseté všude po cestičce a křupalo pod podrážkami. V holém rámu zůstaly ostré střepy jako rozšklebené zuby. Do Vickiina domu se někdo vlámal.
"Ona ho pozvala dovnitř," vykřikla Bonnie v zoufalém vzteku. "Proč to udělala? Proč!"
"Zůstaň tu," řekla jí Meredith a pokusila se navlhčit si rty.
"Přestaň mi tohle říkat. Já to zvládnu, Meredith. Mám vztek, to je všechno. Nenávidím ho." Popadla Meredith za ruku a vyrazila dál.
Zívající otvor byl stále blíž. Záclony vlály ven. Mezi nimi byla dost velká škvíra, aby se dalo nahlédnout dovnitř.
V posledním okamžiku Meredith odstrčila Bonnii stranou a nahlédla dovnitř jako první. Ale na tom stejně nezáleželo. Bonniiny nadpřirozené schopnosti již procitly a řekly jí o tom místě všechno. Bylo jako kráter, který zůstane v zemi poté, co tam dopadne meteorit a shoří, nebo jako zuhelnatělá kostra pralesa po lesním požáru. Vzduch se stále chvěl násilím a Silou, ale hlavní dějství už skončilo. Tohle místo bylo zneuctěno.
Meredith se odvrátila od okna, předklonila se a dávivě zvracela. Bonnie zaťala pěsti tak silně, až se jí nehty zaťaly do masa, naklonila se a nakoukla dovnitř.
Nejdřív ji zasáhl ten zápach. Vlhký a masitý zápach. Skoro cítila jeho chuť - jako když se člověk náhodou kousne do jazyka. Stereo hrálo cosi, co ven neslyšela přes pokřikování před domem a přes hučení krve ve vlastních uších.

Očima, které se mezitím přizpůsobily silnému světlu uvnitř, viděla jen rudou. Samou rudou.

Protože Vickie teď měla nově celý pokoj narudo. Holubí šeď byla tatam. Rudé tapety, rudá přikrývka. Rudá v obrovských křiklavých šplíchancích po podlaze. Jako kdyby nějaké bláznivé dítě dostalo na hraní kbelík s rudou barvou.
Přehrávač cvakl a nahrávka se spustila znovu od začátku. Bonnie si s leknutím uvědomila, že tu písničku poznává.
Bylo to "Goodnight Sweetheart".
"Ty netvore," zalapala Bonnie po dechu. Bolest jí sevřela útroby. Rukama pevně sevřela okenní rámy, pevněji, co nejpevněji. "Ty netvore, nenávidím tě! Nenávidím tě!"
Meredith ji uslyšela, narovnala se a obrátila se k ní. Roztřeseně si urovnala vlasy a několikrát se zhluboka nadechla. Pokoušela se tvářit, že to zvládá. "Pořezala ses na ruce," řekla. "Ukaž, podívám se ti na to."
Bonnie si ani neuvědomila, že svírá rám v místě, kde z něj trčí střepy. Dovolila Meredith, aby ji vzala za ruku, ale místo, aby se nechala ošetřit, obrátila dlaň a sevřela pevně Mereditinu chladnou ruku. Meredith vypadala příšerně: tmavé oči se skelně leskly a promodralé rty se jí chvěly. Přesto se Meredith pořád snažila postarat se o ni a nezhroutit se.
"No tak," řekla Bonnie a dívala se upřeně na kamarádku. "Plač, Meredith. Křič, jestli chceš. Ale nějak to ze sebe musíš dostat. Teď nemusíš být klidná a držet všechno v sobě. Dneska máš opravdu nárok ztratit nervy."
Na okamžik Meredith prostě stála a třásla se, ale pak zavrtěla hlavou s chabým pokusem o úsměv. "Nemůžu. Prostě na to nejsem stavěná. Tak už mě nech, ať se ti podívám na tu ruku."
Bonnie by se možná hádala, ale vtom se zpoza rohu vynořil Matt. Když uviděl děvčata, rozčílil se: "Co děláte..." začal, ale pak si všiml okna.
"Je mrtvá," oznámila Meredith nevýrazně.
"Já vím." Matt vypadal jako přeexponovaná fotka sebe sama. "Řekli mi to vpředu. Právě vynášejí..." zarazil se.
"Zpackali jsme to. Slíbili jsme jí..." Meredith se taky zarazila. Nedalo se nic víc říct.
"Ale teď nám policie konečně bude muset věřit," řekla Bonnie a podívala se na Matta, pak na Meredith, vděčná alespoň za tohle. "Budou muset."
"Ne," oponoval Matt, "nebudou, Bonnie. Protože oni tvrdí, že to byla sebevražda."
"Sebevražda? A viděli ten pokoj? Tomu oni říkají sebevražda?" rozkřikla se Bonnie s rostoucí vehemencí.
"Říkají, že byla duševně labilní. Že prý... se dostala k nějakým nůžkám..."
"Ach bože," vzdychla Meredith a odvrátila se.
"Tvrdí, že se prý možná cítila provinile kvůli smrti Sue."
"Do tohohle domu se někdo vloupal," hádala se Bonnie zapáleně. "To přece musejí uznat!"
"Ne," ozvala se Meredith tichým hlasem, jako by byla velmi unavená. "Podívej se na to okno pořádně. Sklo je všechno venku. To okno rozbil někdo zevnitř." Tak tohle bylo na tom pohledu taky nesprávně, uvědomila si Bonnie.
"To asi udělal on, když odcházel," přemýšlel Matt. Dívali se jeden na druhého s porážkou v očích.
"Kde je Stefan?" zeptala se tiše Meredith Matta. "Snad není vepředu, kde ho všichni uvidí?"
"Ne, jakmile jsme zjistili, že je mrtvá, vydal se sem. Já jsem se po něm šel právě podívat. Musí tu někde být..."
"Pšššt," sykla Bonnie. Hluk od přední části domu ustal, ani ta žena už nekřičela. V relativním tichu zaslechli tlumený hlas zpoza ořešáků vzadu v zahradě.
"...zatímco tys měl dávat pozor na ni!"
Z toho tónu Bonnii naskakovala husí kůže. "To je on!" zašeptal Matt. "A je tam s Damonem. Pojďte!"
Jakmile se dostali ke stromům, slyšela Bonnie Stefanův hlas už jasně. Bratři proti sobě stáli v měsíčním svitu.
"Já jsem ti věřil, Damone. Věřil jsem ti!" rozohnil se Stefan. Bonnie ho nikdy neviděla tak vzteklého, dokonce ani s Tylerem na hřbitově. Ale bylo v tom víc než zloba.
"A tys dovolil, aby se tohle stalo," pokračoval Stefan, aniž se podíval na Bonnii a ostatní, když se k nim připojili, a aniž dal Damonovi sebemenší šanci odpovědět. "Proč jsi neudělal alespoň něco? Jestli jsi moc zbabělý, než abys s ním bojoval, mohls mě alespoň zavolat. Ale ty si tu jen tak stojíš!"
Damon měl tvrdou, uzavřenou tvář. Černé oči mu blýskaly a v jeho postoji už nebylo nic líného ani ležérního. Vypadal tvrdý a křehký jako skleněná tabule. Otevřel pusu, ale Stefan ho přerušil.
"Je to stejně moje vina. Měl jsem to vědět. Vždyť jsem to věděl. Všichni to věděli, varovali mě, ale já jsem je neposlouchal."
"Opravdu?" štěkl Damon a úkosem střelil pohledem po Bonnii, až ji zamrazilo.
"Stefane, počkej," vložil se do toho Matt. "Já si myslím..."
"Měl jsem je poslechnout!" vztekal se dál Stefan. Zdálo se, že Matta ani neslyšel. "Měl jsem u ní zůstat sám. Slíbil jsem jí, že bude v bezpečí - a lhal jsem! Umřela s myšlenkou, že jsem ji zradil!" Bonnie mu viděla ve tváři, že ho sžírá vina jako kyselina. "Kdybych jen zůstal tady..."
"Tak bys byl taky mrtvý!" zasyčel Damon. "Tohle není žádný obyčejný upír, s kým tu máme co do činění. Udělal by z tebe dva, jako když luskneš prstem..."
"A bylo by to lepší!" vykřikl Stefan. Hruď se mu ztěžka zdvíhala. "Radši bych umřel s ní, než tu stát a dívat se! Co se stalo, Damone?" Už se začínal ovládat, náhle byl klidný - až příliš klidný; jen zelené oči mu horečnatě plály v bledé tváři, a když promluvil, měl krutý a jedovatý hlas. "Byl jsi příliš zaneprázdněný proháněním jiných holek v křoví? Nebo příliš nad věcí, než abys zasáhl?"
Damon neřekl nic. Byl stejně bledý jako bratr a každý sval v těle měl ztuhlý a napjatý. Když se díval na Stefana, vyzařovaly z něj vlny temného vzteku.
"Nebo sis to možná užíval," pokračoval Stefan a přikročil o dalšího půl kroku blíž, takže se díval Damonovi zblízka do tváře. "Ano, to bude asi ono; líbilo se ti to, líbila se ti společnost dalšího zabijáka. Bylo to fajn, Damone? Nechal tě koukat?"
Damon napřáhl pěst a Stefana udeřil.
Pak se všechno odehrálo příliš rychle, než aby to Bonniiny oči stihly sledovat. Stefan spadl na záda na měkkou zem, dlouhé nohy rozhozené. Meredith cosi vykřikla a Matt skočil před Damona.
Statečné, ale pitomé, pomyslela si Bonnie. Vzduch byl nabitý elektřinou. Stefan zvedl ruku k ústům a setřel si krev, která v měsíčním svitu vypadala úplně tmavá. Bonnie klesla vedle něj a popadla ho za paži.
Damon se na něj chystal znovu. Matt před ním klopýtal pozadu, ale pak spadl na kolena vedle Stefana, sedl si na paty a napřáhl ruku vpřed.
"Dost, kluci! Tak dost, to už stačí!" zařval.
Stefan se pokoušel posadit. Bonnie ho přidržela za paži o něco pevněji. "Ne! Stefane, ne! To ne!" prosila. Meredith ho popadla za druhou paži.
"Damone, nech to bejt! Prostě se na to vykašli!" ostře vyjel Matt.
Jsme všichni blázni, že se do toho mícháme, pomyslela si Bonnie. Je nesmysl snažit se vložit do rvačky mezi dvěma naštvanými upíry. Zabijou nás jenom proto, abychom sklapli. Damon Matta rozmáčkne jak mouchu.
Ale Damon se opravdu zarazil, když se mu Matt postavil do cesty. Na dlouhou chvíli zůstala scéna nehybná, nikdo se ani nepohnul, všichni ztuhli napětím. Pak se Damonův obličej pomalu uvolnil.
Spustil ruce podél boků a uvolnil je. Pomalu se nadechl. Bonnie si uvědomila, že sama zadržuje dech, a také vydechla.
Damon měl výraz mrazivý jako socha z ledu. "Tak dobře, ať je po tvém," řekl hlasem stejně mrazivým. "Ale tady končím. Odejdu. Ale tentokrát, bratříčku, jestli půjdeš za mnou, zabiju tě. Slib neslib."
"Nepůjdu za tebou," prohlásil Stefan ze svého místa na zemi. Jeho hlas zněl, jako by spolykal broušené sklo. Damon si přehodil bundu přes rameno a narovnal ji. Střelil po Bonnii pohledem, aniž poznala, jestli ji opravdu vidí, a obrátil se k odchodu. Pak se ještě jednou otočil a promluvil jasně a zřetelně, každé slovo mířené na Stefana jako šíp.
"Varoval jsem tě," zopakoval, "ohledně toho, co jsem zač a která strana zvítězí. Ty jsi měl poslouchat mě, bratříčku. Možná, že se z dnešní noci něco naučíš."
"Naučil jsem se, jakou cenu platí člověk za to, že ti věří," odsekl Stefan. "Vypadni odsud, Damone. Už tě nikdy nechci vidět."
Bez jediného dalšího slova se Damon otočil a odkráčel do tmy.
Bonnie pustila Stefanovu paži a složila hlavu do dlaní.
Stefan vstal a otřásl se jako kočka, kterou někdo držel na místě proti její vůli. Poodešel kousek od ostatních a odvrátil od nich tvář. Prostě tam jen tak stál. Zdálo se, že hněv ho opustil stejně rychle, jako se ho zmocnil.
A co máme říct teď, přemýšlela Bonnie a vzhlédla. Co můžeme říct? Stefan měl pravdu v jedné věci; varovali ho před Damonem a on je neposlouchal. Zdálo se, že je opravdu přesvědčený, že bratrovi může věřit. A pak všichni začali být bezstarostní, spoléhali na Damona, protože to bylo snadné a protože potřebovali pomoc. Nikdo nebyl proti tomu, aby Damon dneska v noci hlídal Vickii.
Vinu nesou všichni. Ale je to Stefan, koho bude pocit viny rvát na kusy. Věděla, co se skrývá za tím neovladatelným vztekem na Damona: jeho vlastní hanba a výčitky svědomí. Zajímalo ji, jestli si to Damon uvědomuje a jestli mu na tom záleží. A zajímalo ji, co se tu doopravdy dneska v noci stalo. Teď, když Damon odešel, se to pravděpodobně nikdy nedozvědí.
Ať už je to, jak chce, pomyslela si, je lepší, že je pryč.
Zvuky zvenčí se změnily - z ulice se začalo ozývat startování aut, krátké zavytí sirény, zavírání dveří. V malé skupince stromů jsou momentálně v bezpečí, ale zůstat tu nemůžou.
Meredith si přitiskla jednu ruku na čelo a zavřela oči. Bonnie přejížděla pohledem mezi ní a Stefanem, pak ke světlům Vickiina ztichlého domova za stromy. Zaplavila ji vlna naprostého vyčerpání. Všechen adrenalin, který jí pomohl přežít dnešní večer, najednou vymizel. Už dokonce ani necítila vztek nad smrtí Vickie; jen smutek a nechuť a obrovské vyčerpání. Přála si zalézt doma do postele a přetáhnout si deku přes hlavu.
"Tyler," řekla nahlas. Když se k ní všichni otočili, pokračovala: "Nechali jsme ho ve zřícenině kostela. A on je teď naše poslední naděje. Musíme ho donutit, aby nám pomohl."
To všechny probralo. Stefan se beze slova otočil a vyrazil. Když míjel ostatní, nikomu se nepodíval do očí. Policejní auta i sanitka už odjely. Na hřbitov dojeli bez dalších příhod.
Ale když dorazili ke zřícenině kostela, Tyler tam nebyl.
"Nechali jsme mu rozvázané nohy," připomněl Matt unaveně s výrazem znechucení nad vlastní nedbalostí. "Musel odejít pěšky, protože jeho auto je pořád ještě dole." Nebo ho někdo odvedl, pomyslela si Bonnie. Na kamenné podlaze nenašli jedinou stopu, která by naznačovala, co se stalo.
Meredith popošla k nízké zídce, posadila se a stiskla si kořen nosu.
Bonnie se sesula a opřela se o zvonici.
Totálně selhali. To je tedy výsledek dnešního večera. Oni prohráli a on vyhrál. Všechno, co dneska udělali, skončilo porážkou.
A poznala, že Stefan se za to všechno cítí zodpovědný.
Celou cestu k penzionu měla sklopenou hlavu a hleděla do noci. Napadla ji další myšlenka, ze které ji mrazilo na všech nervových zakončeních. Stefan je jediný, kdo je teď chrání, když je Damon pryč. A Stefan je slabý a vyčerpaný...
Když Meredith zaparkovala ve stodole, Bonnie si zamyšleně hryzala ret. V mysli se jí rýsoval nápad. Pociťovala nejistotu, dokonce strach, ale pohled na Stefana ji v jejím rozhodnutí utvrdil.
Ferrari pořád ještě parkovalo za stodolou. Damon ho tu zřejmě nechal. Bonnie přemýšlela, jak chce asi cestovat po venkově, a pak si vzpomněla na křídla. Sametově jemná, silná havraní křídla, jejichž pírka odrážejí duhové záblesky. Damon auto nepotřebuje.
Zašli nahoru do penzionu, aby Bonnie mohla zavolat rodičům a říct, že přespí u Meredith - to byl její nápad. Ale když Stefan vyšel po schodech do svého podkrovního pokoje, Bonnie zastavila Matta na přední verandě.
"Matte - mohla bych tě o něco poprosit?"
Otočil se a modré oči se mu rozšířily. "Tohle je známá fráze. Pokaždé, když tohle řekla Elena..."
"Ne, ne, nejde o nic hrozného. Jenom bych chtěla, aby ses postaral o Meredith a dohlídnul, aby se v pořádku dostala domů a vůbec." Ukázala na kamarádku, která už mířila k autu.
"Ale ty přece jedeš s náma?"
Bonnie pohlédla na schody vedoucí nahoru k otevřeným dveřím. "Ne, ještě chvíli tu zůstanu. Stefan mě pak může odvézt domů. Chci si s ním ještě o něčem promluvit."
Matt vypadal zmateně. "Promluvit o čem?"
"Prostě o něčem důležitém. Teď ti to nemůžu říct. Uděláš to, Matte?"
"Ale... no dobře. Jsem moc unavenej, než abych to řešil. Dělej si, co chceš. Uvidíme se zítra." Odkráčel zmatený a trochu naštvaný.
Bonnie byla sama vyvedená z míry jeho reakcí. Unavený nebo ne, proč by se měl zlobit, jestli si chce popovídat se Stefanem? Ale neměla čas nad tím dumat. Otočila se ke schodům, narovnala ramena a vyrazila vzhůru.
Žárovka na půdě byla rozbitá, tak si Stefan zapálil svíčku. Ležel na posteli, jednu nohu dolů přes pelest a oči zavřené. Možná spal. Bonnie se po špičkách přišourala blíž a zhluboka se nadechla.
"Stefane?"
Otevřel oči. "Myslel jsem, že jste všichni odjeli."
"Odjeli, ale já jsem zůstala." Panebože, ten je ale bledý, pomyslela si Bonnie. Překotně vysypala všechno, co jí leželo na srdci.
"Stefane, já jsem dlouho přemýšlela. Když je Damon pryč, jsi teď jediný, kdo stojí mezi náma a tím vrahem. To znamená, že musíš být silný, tak silný, jak jen to jde. A tak mě napadlo... že možná... ty víš co... že bys mohl potřebovat..." Hlas se jí zlomil. Bezmyšlenkovitě si začala pohrávat s kapesníkem, kterým měla obvázanou dlaň. Pořád ještě trochu krvácela v místě, kde se poranila o sklo.
Pohledem sledoval, co dělá. Pak rychle zvedl oči k její tváři a přečetl si tam tichý souhlas. Nastal dlouhý okamžik ticha.
Pak zavrtěl hlavou.
"Ale proč? Stefane, nechci se ti vrtat v soukromí, ale rozhodně nevypadáš dobře. Nikomu z nás moc nepomůže, když se zhroutíš. A... mně to nevadí, pokud si vezmeš jenom trochu. Chci říct, mně nijak chybět nebude, že ne? A určitě to nijak moc nebolí. A..." Hlas se jí zase zlomil. On se na ni jen dlouze díval, což ji značně vyvádělo z rovnováhy. "No tak proč ne?" dožadovala se odpovědi a cítila se mírně zklamaná.
"Protože," odpověděl jemně, "jsem dal slib. Možná ne mnoha slovy - ale stejně je to slib. Nebudu požívat lidskou krev jako potravu, protože to znamená využívat lidi jako dobytek. A nebudu s nikým krev měnit, protože to znamená lásku, a..." tentokrát to byl on, kdo nedokázal dokončit větu. Ale Bonnie pochopila.
"A ty už nechceš nikdy žádnou jinou, je to tak?" dokončila za něj.
"Ne, to už není pro mě." Stefan byl tak unavený, že ztrácel sebekontrolu a Bonnie dokázala nahlédnout za jeho masku. Znovu viděla tu bolest a touhu tak velkou, až musela odvrátit pohled.
Pocítila v srdci podivný záchvěv neblahého tušení a strachu. Už dřív přemýšlela, jestli Matt někdy bude schopen zapomenout na Elenu, a jemu se to zřejmě podařilo. Ale Stefan...
Uvědomila si s rostoucím strachem, že Stefan je jiný. Bez ohledu na to, kolik času uplyne, bez ohledu na to, co bude dělat, on se nikdy úplně neuzdraví. Bez Eleny bude jen půlkou sebe, jen napůl živ.
Musí něco vymyslet, něco udělat, čím by zahnala ten příšerný pocit hrůzy. Stefan potřebuje Elenu; bez ní nebude cele sám sebou. Dneska se začal hroutit, zmítal se mezi nebezpečně sevřenou sebekontrolou a divokým hněvem. Kdyby tak mohl jen na chvilku Elenu vidět a promluvit s ní...
Přišla sem, aby Stefanovi nabídla dar, o který nestál. Ale je tu něco, o co stojí, uvědomila si, a jenom ona mu to může dát.
Aniž se na něj podívala, řekla zastřeným hlasem: "Chtěl bys vidět Elenu?"
Odpovědělo jí hrobové ticho. Bonnie seděla a sledovala, jak se stíny mihotají po pokoji. Nakonec se odvážila na něj podívat koutkem oka.
Ztěžka dýchal, oči zavřené a tělo napjaté jako struna. Bonnie pochopila, že se pokouší sebrat síly, aby odolal tomu pokušení.
A prohrával. Bylo to vidět.
Elena pro něj vždycky znamenala až příliš mnoho.
Když na ni opět pohlédl, měl zasmušilý pohled a ústa sevřená do úzké linky. Už nebyl bledý, ale zrudl vzrušením. Tělo měl stále napjaté a rozechvělé očekáváním.
"Mohlo by ti to ublížit, Bonnie."
"Já vím."
"Otevřeš se silám mimo svoji kontrolu. Nemůžu ti zaručit, že budu schopný tě před nimi ochránit."
"Já vím. Jak to chceš udělat?"
S divokou nadějí ji uchopil za ruku. "Děkuju ti, Bonnie," zašeptal.
Cítila, jak se jí hrne krev do tváří. "To je v pořádku," odpověděla. Panebože, ten je nádhernej... ty oči... Za chvilku po něm buď skočí, nebo roztaje jak sníh v jeho posteli. Se slastně bolestným pocitem ctnosti vyprostila ruku z jeho sevření a obrátila se ke svíčce.
"Co kdybych přešla do tranzu a pokusila se ji oslovit a pak, jakmile navážu kontakt, zkusím najít tebe a přivést tě tam? Myslíš, že by to mohlo fungovat?"
"Mohlo, pokud se zároveň budu snažit najít já tebe," odpověděl a veškerou naléhavost, kterou předtím věnoval jí, zaměřil na svíčku. "Můžu se dotknout tvojí mysli... až budeš připravená, poznám to."
"Dobře." Svíčka byla bělostná, vosk se hladce blyštěl. Plamen se zlehka komíhal sem a tam. Bonnie do něj hleděla, až se v něm začala ztrácet, až zbytek pokoje kolem zmizel ve tmě. Pro ni existoval už jenom plamen... ona a plamen. Vchází do plamene.
Obklopil ji nesnesitelný jas. A pak jím prošla do temnoty.
Pohřební síň byla chladná. Bonnie se nejistě rozhlížela kolem a divila se, jak se sem dostala. Pokoušela se posbírat myšlenky. Byla úplně sama a z nějakého důvodu jí to dělalo starost. Neměl by tu být ještě někdo? Někoho hledá.
Ve vedlejší místnosti se svítilo. Bonnie popošla tím směrem a srdce jí začalo tlouct rychleji. Byla to síň, kde se vystavovali zesnulí při posledním rozloučení. Byla plná vysokých svícnů, bělostné svíce jasně plápolaly. Uprostřed byla bílá rakev s otevřeným víkem.
Krůček po krůčku, jako by ji něco vábilo, se Bonnie přibližovala k rakvi. Nechtěla se podívat dovnitř. Ale musela. V té rakvi na ni něco čeká.
Celou síň zaplavovalo měkké bílé světlo. Bylo to jako vznášet se na ostrově ze samé záře. Ale ona se nechce podívat...
Jako ve zpomaleném filmu došla pomaloučku k rakvi a hleděla na bílý satén uvnitř. Rakev byla prázdná.
Bonnie ji zavřela, opřela se o ni a úlevou vydechla.
Pak koutkem oka zachytila jakýsi pohyb a honem se otočila.
Byla to Elena.
"Bože, tys mě vyděsila," řekla Bonnie.
"Myslím, že jsem ti říkala, abys sem nechodila," odpověděla.
Tentokrát měla vlasy rozpuštěné, spadaly jí po ramenou na záda jako zlatavý plamen. Měla na sobě bílou řízu, která jemně zářila ve světle svíček. Sama vypadala jako svíce, oslnivá a zářící. Nohy měla bosé.
"Přišla jsem, abych..." Bonnie nevěděla jak dál, cosi se jí mihotalo na okraji mysli. Tohle je její sen, její tranz. Musí si vzpomenout. "Přišla jsem, abych ti přivedla Stefana," dopověděla.
Elena rozšířila oči údivem a pootevřela rty. Bonnie rozpoznala ten toužebný výraz, téměř nesnesitelnou touhu. Ani ne před deseti minutami ji viděla na Stefanově tváři.
"Ach," zašeptala Elena. Polkla a oči jí pohasly. "Ale, Bonnie... to já nemůžu."
"Proč ne?"
Teď se Eleně v očích třpytily slzy a rty se jí chvěly. "Co když se zase věci začnou měnit? Co když přijde on..." Položila si ruku na rty a Bonnie si vzpomněla na poslední sen, kdy jí padaly zuby jako déšť. Bonnie vrátila Eleně pohled plný porozumění.
"Chápeš? Nesnesla bych, kdyby se něco takového stalo," zašeptala Elena. "Kdyby mě viděl takhle... A tady nedokážu ovládat věci; nejsem dost silná. Bonnie, prosím nepouštěj ho sem. Řekni mu, jak moc je mi to líto. Řekni mu..." Zavřela oči, ze kterých proudem vytryskly slzy.
"Tak dobře," Bonnie měla pocit, že se taky rozpláče, ale Elena měla pravdu. Začala pátrat po Stefanově mysli, aby mu to vysvětlila, aby mu pomohla unést to zklamání. Ale v okamžiku, kdy se jejich mysli dotkly, poznala, že udělala chybu.
"Stefane, ne! Elena říká..." Ale už to nemělo smysl. Jeho mysl byla daleko silnější než její, a v tu chvíli, kdy navázala kontakt, převzal kontrolu. Vycítil jádro jejich rozhovoru s Elenou, ale nebyl ochotný přijmout 'ne' jako odpověď. Bonnie bezmocně cítila, jak se jeho mysl blíží, blíž a blíž ke kruhu světla vytvořenému vysokými svícny. Cítila jeho přítomnost, všimla si, jak nabývá podoby v jejím snu. Otočila se a uviděla ho - tmavé vlasy, napjatý obličej a zelené oči divoké jako oči sokola. A pak si uvědomila, že víc už nemůže udělat, a ustoupila do stínů, aby mohli být spolu sami.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře