13.kapitola

9. prosinec 2011 | 14.38 |

 Milý deníčku,

panebože, co jenom budeme dělat?
Tohle byl ten nejdelší týden v mém životě. Dneska byl poslední den školního roku a zítra Stefan odjíždí. Pojede do Evropy hledat upíra, kterého proměnil Klaus. Říká, že nás nechce nechat bez ochrany. Ale přesto jede.Nedokázali jsme najít Tylera. Jeho auto ze hřbitova zmizelo, ale ve škole se neobjevil. Zmeškal všechny závěrečné zkoušky tento týden. Teda ne že bychom si my ostatní vedli o moc líp. Přála bych si, aby to u nás bylo jako na těch školách, kde jsou všechny závěrečné zkoušky za poslední rok ještě před maturou. Už pomalu nevím, kde mi hlava stojí. Nenávidím Klause. Z toho, co jsem viděla, mi připadá, že je stejně šílenej jako Katherine, a dokonce ještě krutější. To, co udělal Vickii - ale o tom nemůžu ani mluvit, nebo se zase rozbrečím. Na večírku u Caroline si s náma hrál jako kočka s myší. A ještě k tomu to udělal na Mereditiny narozky, i když si myslím, že tohle nemohl vědět. Ale zdá se, že toho ví docela dost. Nemluví jako cizinec - jako Stefan, když poprvé přijel do Ameriky. A ví všecko o našich záležitostech, dokonce zná i písničky z padesátých let. Možná už tu nějakou dobu žije...
Bonnie přestala psát. Zoufale přemýšlela. Celou tu dobu přemýšleli o obětech v Evropě, o upírech. Ale z toho, jak Klaus mluvil, je zřejmé, že už je nějaký čas v Americe. Vůbec nemluví jako cizinec. A vybral si k útoku den, kdy měla Meredith narozeniny...
Bonnie vstala, sáhla po telefonu a zavolala Meredith. Odpověděl jí ospalý mužský hlas.
"Pane Sulezi, tady Bonnie. Mohla bych prosím vás mluvit s Meredith?"
"Bonnie! Proboha, víš, kolik je hodin?"
"Jo," Bonnie rychle přemýšlela. "Ale tohle se týká... té závěrečné zkoušky, co jsme dneska dělaly. Prosím, já s ní musím mluvit."
Následovala dlouhá pauza a pak těžký povzdech. "Tak chvíli počkej."
Zatímco čekala, nervózně bubnovala prsty. Konečně se ozvalo cvaknutí, jak se nahoře zvedlo další sluchátko, a pak Mereditin hlas: "Bonnie? Co se děje?"
"Nic. Chci říct..." Bonnie si bolestně uvědomovala, že Mereditin táta nezavěsil telefon v přízemí. Asi je poslouchá. "Jde mi... o ten německý problém, co jsme řešili. Vzpomínáš. Jak jsme ho nedokázaly vyřešit u závěrečný zkoušky. Víš, jak jsme hledali někoho, kdo by nám mohl pomoct to vyřešit? No, tak já myslím, že vím, kdo by to mohl být."
"Fakt?" Bonnie cítila, jak Meredith také zápasí s vhodnými slovy. "No, a kdo to je? Budou nutné nějaké dálkové hovory?"
"Ne, nebudou," odpověděla Bonnie. "Miř blíž k domovu, Meredith. Mnohem blíž. Vlastně by se dalo říct, že to je přímo u vás na dvorečku, vlastně v rodině."
Nastalo tak dlouhé ticho, že Bonnie začala přemýšlet, jestli je Meredith stále ještě na lince. "Meredith?"
"Přemýšlím. A to řešení se týká nějaké shody okolností?"
"To ne." Bonnie se uvolnila a zachmuřeně se usmála. Takže Meredith je to jasné. "Žádná shoda okolností. Spíš jde o to, že se historie pořád opakuje. Záměrně opakuje, pokud chápeš, co tím myslím."
"Jo," odpověděla Meredith. Znělo to, jako by právě prodělala těžký šok - a nebylo se co divit. "Víš, myslím, že bys mohla mít pravdu. Ale pořád je tu otázka, jak přesvědčit tu osobu, aby nám pomohla."
"Myslíš, že by v tom mohl být problém?"
"Možná, že jo. Lidi občas testy dost nervují. Někdo je z toho úplně cvok."
Bonnie poklesla na mysli. Tohle jí nedošlo. Co když jim nemůže odpovědět? Co když je tak mimo, že to nepůjde?
"Můžeme to alespoň zkusit," řekla a snažila se, aby to znělo co nejoptimističtěji. "Zítra se do toho musíme pustit."
"Dobře, vyzvednu tě v poledne. Dobrou, Bonnie."
"Dobrou, Meredith," rozloučila se Bonnie a dodala: "Mrzí mě to."
"Ne, myslím, že to může hodně pomoct. Historie se přece nesmí opakovat donekonečna. Ahoj."
Bonnie položila sluchátko. Příštích pár minut jen tak seděla s rukou stále na telefonu a zírala do zdi. Nakonec si zase vzala deníček. Udělala tečku za poslední větou a načala další.
Zítra se pojedeme podívat na Mereditina dědečka.
"Jsem pitomec," rozčiloval se Stefan druhý den u Meredith v autě. Jeli do Západní Virginie, kde byl její dědeček v péči jednoho psychiatrického ústavu. Čekala je pěkně dlouhá cesta.
"Všichni jsme pitomci. Až na Bonnii," odpověděl mu Matt. I přes veškerou nervozitu ji to zahřálo u srdce.
Ale Meredith vrtěla hlavou a upírala oči na silnici. "Stefane, ty sis to nemohl spojit, takže si přestaň laskavě nadávat. Tys nevěděl, že Klaus zaútočil u Caroline v den výročí útoku na mého dědu. A mě ani Matta nenapadlo, že by Klaus mohl být v Americe už dlouho, protože jsme ho nikdy neviděli ani neslyšeli mluvit. Přemýšleli jsme o lidech, které mohl napadnout v Evropě. Ve skutečnosti byla Bonnie jediná, kdo si to všechno mohl spojit dohromady, protože měla všechny potřebné informace."
Bonnie na ni vyplázla jazyk. Meredith to zachytila ve zpětném zrcátku a zvedla obočí. "Jenom nechci, aby ses nám moc nafoukla," utěšovala ji.
"To nikdy; skromnost je jedna z mých nejsympatičtějších vlastností," odpálkovala Bonnie.
Matt si odfrkl, ale zopakoval: "Stejně si myslím, že to bylo od ní děsně chytrý," a Bonnii znovu zahřálo u srdce.
Ústav působil hrozně. Bonnie se snažila, seč mohla, skrýt svůj odpor a znechucení, ale věděla, že to Meredith stejně vycítí. Meredith měla ztuhlá ramena a vedla je chodbami s jakousi defenzivní hrdostí. Bonnie, která už ji znala tolik let, cítila pod tou hrdostí skryté pokoření. Mereditini rodiče pokládali stav dědečka za takovou hanbu, že jí zakazovali o něm mluvit mimo rodinu. Byl to stín na pověsti celé rodiny.
A Meredith teď to tajemství poprvé v životě ukazuje cizím. Bonnie pocítila ke kamarádce nával něhy a obdivu. Bylo pro Meredith tak typické, že to dělá bez poprasku, důstojně, a nedovolí nikomu spatřit, co ji to stojí uvnitř. Ale ten ústav byl stejně hrozný.
Nebyl špinavý ani plný šílících bláznů nebo něco takového. Pacienti působili čistě a vypadalo to, že je o ně dobře postaráno. Ale v tom sterilním nemocničním pachu a na chodbách přeplněných nehybnými kolečkovými křesly bylo cosi, co Bonnii nutilo dát se na útěk.
Působilo to jako budova plná živých mrtvol. Bonnie si všimla jedné staré ženy, jak si opírá hlavu o stůl, vedle nahé plastové panenky, a skrze jemné bílé vlasy jí prosvítá růžová pokožka. Když zoufale zašátrala po něčí ruce, zjistila, že Mattova dlaň už hledá její. Takhle šli dál za Meredith a drželi se tak pevně, až to bolelo.
"Tady je to."
V pokoji byla další živá mrtvola, tentokrát s bílými vlasy, ve kterých stále ještě občas prosvítal pramen stejně tmavý, jako má Meredith. Starý muž měl tvář zbrázděnou vráskami a uslzené oči, které nepřítomně zíraly.
"Dědo," oslovila ho Meredith a poklekla k jeho kolečkovému křeslu. "Dědo, to jsem já, Meredith. Přišla jsem za tebou na návštěvu. Chci se tě na něco důležitého zeptat."
Staré oči ani nezamrkaly.
"Někdy nás poznává," zašeptala jim Meredith bez emocí. "Ale poslední dobou spíš ne."
Stařec jenom dál zíral.
Stefan si k němu přidřepl. "Nech mě to zkusit," požádal. Díval se do té vrásčité tváře a pak začal jemně a útěšně mluvit jako předtím k Vickii.
Ale ty tmavé oči dál ani nemrkly. Jenom bezcílně zíraly do neurčita. Jediný pohyb, který naznačoval, že je ještě naživu, byl slabý, vytrvalý třes rukou složených na opěradlech křesla.
Bez ohledu na to, co Meredith nebo Stefan dělali, to byla také jediná odpověď, kterou dostali.
Pak se pokusila i Bonnie využít svých mentálních schopností. Dokázala ve starém muži cosi vycítit, jakousi jiskru života lapenou ve vězení nemohoucího těla. Ale nedokázala k ní proniknout.
"Je mi to líto," řekla nakonec. Posadila se a odhrnula si vlasy z očí. "Nemá to smysl. Nemůžu nic dělat."
"Možná bychom měli přijít někdy jindy," navrhl Matt, ale Bonnie věděla, že to nepomůže. Stefan zítra odjíždí; nebude žádné "někdy jindy". A přitom to vypadalo jako tak dobrý nápad... Teplo, které ji předtím hřálo u srdce, vyhořelo na popel, cítila jen olověný chlad. Otočila se a viděla, že se Stefan už chystá odejít.
Matt ji vzal za loket, aby jí pomohl na zpáteční cestě. Chvíli tam zklamaně stála se sklopenou hlavou a pak se nechala odvést. Stálo ji tolik energie jenom klást jednu nohu před druhou... nepřítomně se ohlédla, jestli jde Meredith za nimi...
... a vykřikla. Meredith se zklamaným výrazem ve tváři stála uprostřed pokoje, otočená ke dveřím. Ale za ní se postava v kolečkovém křesle konečně pohnula. V tichém návalu rychlosti se stařec vztyčil, uslzené oči doširoka otevřené a ústa ještě víc. Vypadal, jako by strnul uprostřed skoku - paže vztažené a ústa otevřená v tichém skřeku. Zato Bonniin výkřik se odrážel od stěn.
Pak se všechno semlelo najednou. Stefan vyrazil zpět, Meredith se otočila, Matt strčil Bonnii za sebe. Ale stařec neskočil. Tyčil se tam nad nimi a zíral kamsi přes jejich hlavy, jako by tam viděl něco, co nikdo z nich vidět nemůže. Z jeho úst konečně začaly vycházet zvuky - zvuky, které nakonec utvořily jedno naříkavé slovo:
"Upír! Upíííííír!"
Do pokoje vběhli zřízenci, odstrčili Bonnii i ostatní z cesty a starce přidrželi. Jejich výkřiky přispěly k všeobecné vřavě.
"Upír! Upíííííír!" vřeštěl Mereditin dědeček, jako by se pokoušel varovat celé město. Bonnie pocítila nával paniky - dívá se snad na Stefana? Je to obvinění?
"Prosím, odejděte. Lituji, ale opravdu musíte jít," strkala je sestra z místnosti. Meredith vzdorovala a volala:
"Dědo!"
"Upír!" vyl strašlivý hlas.
A pak: "Jasanové dřevo! Upír! Jasanové dřevo..."
Dveře se zabouchly.
Meredith lapala po dechu a bojovala se slzami. Bonnie zatínala nehty Mattovi do paže. Stefan se k nim obrátil, zelené oči rozšířené úlekem.
"Řekla jsem vám, že musíte hned odejít," opakovala netrpělivě uštvaná sestra. Všichni čtyři ji ignorovali. Hleděli jeden na druhého a jejich ohromení a zmatek se pomalu měnilo v pochopení.
"Tyler tvrdil, že ho může zranit jenom jediný druh dřeva..." začal Matt.
"Jasanové dřevo," dokončil Stefan.
"Budeme muset zjistit, kde má úkryt," přemítal Stefan po cestě domů. Převzal řízení, protože Meredith u auta vypadly klíčky rozčilením z ruky. "To za prvé. Pokud to zpackáme, mohlo by ho to varovat."
Zelené oči mu zářily bizarní směsí triumfu a zarputilého odhodlání. Mluvil úsečně a prudce. Všichni jsou rozčilení, pomyslela si Bonnie, jako by celou noc fetovali. Nervy měli napjaté k prasknutí, takže se může semlít naprosto cokoli.
Také cítila, jako by se blížilo rozuzlení. Jako by všechny události, které začaly oslavou Mereditiných narozenin, spěly k závěru.
Dnes v noci, pomyslela si. Stane se to dnes v noci. Připadalo jí podivně příhodné, že to bude právě večer slunovratu.
"Večer čeho?" zeptal se Matt.
Ani si neuvědomila, že to řekla nahlas. "Večer slunovratu," opakovala. "To je dneska. Dneska večer nastane letní slunovrat."
"Ani nemusíš pokračovat - zase druidové, co?"
"Oni slavili slunovrat," potvrdila Bonnie. "Je to den vhodný pro magii, znamená změnu ročního období. A..." zaváhala. "No, je to stejné jako u ostatních slavností, jako je Halloween nebo zimní slunovrat. Doba, kdy je hranice mezi viditelným a neviditelným světem nejtenčí. Kdy můžete vidět duchy, jak říkávaly naše prababičky. Kdy se prostě dějou věci."
"Věci," zopakoval Stefan a odbočil na hlavní, která vedla zpátky do Fell's Church, "se určitě budou dít."
Nikdo z nich netušil, jak brzy.
Paní Flowersová byla vzadu na zahradě. Zajeli přímo před penzion, aby se po ní podívali. Prořezávala růžové keře a obklopovala ji vůně léta.
Zamračila se a mrkala, když se kolem ní nakupili a začali se jí vyptávat, kde by našli jasanové dřevo.
"Pomalu, uklidněte se," mírnila je a pozorně si je prohlížela zpod krempy slamáku. "Cože to chcete? Jasan? Jeden je hned támhle vzadu za těmi duby. A - počkejte ještě..." dodala, zatímco oni už se hnali zase pryč.
Stefan udeřil do větve stromu velkým zavíracím nožem, který z kapsy vytáhl Matt. Zajímalo by mě, kdy ho asi začal nosit, přemítala Bonnie. Taky ji napadlo, co si asi pomyslela paní Flowersová, když přišli zpátky a chlapci mezi sebou na ramenou nesli ještě olistěnou tlustou větev dlouhou dobrý metr a půl.
Ale paní Flowersová se jen dívala a neříkala nic. Když došli k domu, zavolala na ně. "Máš tu balíček, hochu."
Stefan se otočil stále ještě s větví na rameni. "Já?"
"Je na něm tvoje jméno. Je to balíček a dopis. Našla jsem to dneska odpoledne na zápraží. Dala jsem ti je do pokoje."
Bonnie pohlédla na Meredith, pak na Matta se Stefanem a všichni měli stejně zmatený a podezřívavý výraz. Atmosféra očekávání najednou zhoustla téměř nesnesitelně.
"Od koho to může být? Kdo by vůbec mohl vědět, že jsi tady..." začala, zatímco stoupali po schodech. Pak se zarazila a zmocnila se jí hrůza. Zlá předtucha jí bzučela ve hlavě jako otravná moucha, ale ignorovala ji. Ne, poroučela si, teď ne.
Ale balíček na Stefanově stole se nedal přehlédnout. Kluci opřeli jasanovou větev o zeď a šli se na něj podívat - byl podlouhlý, plochý, zabalený v hnědém papíru a s krémovou obálkou nahoře.
Vpředu bylo známým bláznivým rukopisem naškrábáno Stefan.
Byl to ten rukopis ze zrcadla.
Stáli tam a zírali na ten balíček, jako by to byl jedovatý škorpion.
"Dávej pozor," varovala Stefana Meredith, když se pro balíček zvolna natáhl. Bonnie věděla, co myslí. Měla pocit, jako by jim ta věc měla explodovat v ruce nebo vypustit jedovatý plyn nebo se proměnit na cosi s pořádnými zuby a drápy.
Obálka byla z kvalitního papíru. Jako pozvánka na královský ples, pomyslela si Bonnie. Ale naprosto nevhodně ji hyzdilo několik špinavých otisků prstů a hrany byly ukoptěné. No, však Klaus ani v tom snu nevypadal vymydleně.
Stefan si obálku ze všech stran prohlédl a pak ji roztrhl. Vytáhl jediný list papíru. Ostatní se k němu natlačili, aby se mu mohli dívat přes rameno, až jej rozloží. Pak Matt vykřikl.
"Co to sakra... vždyť je prázdný!"
To byl. Po obou stranách. Stefan ho obrátil a důkladně prozkoumal. Obličej měl napjatý a uzavřený. Ale ostatní se uvolnili a znechuceně povykovali. Pitomý kanadský žertík. Meredith se natáhla pro balíček, který se zdál dost plochý na to, aby byl taky prázdný, když vtom Stefan najednou ztuhl a syčivě vtáhl dech. Bonnie k němu mrkla a nadskočila. Mereditina ruka ztuhla na balíčku a Matt zaklel.
Na prázdném papíře se začala objevovat písmena. Byla černá, s dlouhými spodními tahy, jako by bylo každé vytesáno neviditelnou dýkou, zatímco přihlíželi. Když si Bonnie přečetla slova, hrůza v jejím srdci ještě vzrostla.
Stefane...
Nezkusíme to vyřešit jako muži? Mám tu dívku. Přijď po setmění ke staré farmě v lesích a promluvíme si, jenom my dva. Přijď sám a já ji nechám jít. Přivedeš-li kohokoli s sebou, zemře.
Nebyl tam žádný podpis, ale dole se objevila ještě slova: Tohle je jen mezi tebou a mnou.
"Kterou dívku?" dožadoval se Matt a díval se z Bonnie na Meredith a zpátky, jako by se ujišťoval, že jsou stále tam. "Jakou dívku?"
Meredith ostrým pohybem elegantních prstů roztrhla balíček a vytáhla na světlo jeho obsah. Bledě zelený šátek se vzorkem vinných listů. Bonnie si jej přesně vybavila - ten obraz se jí vrátil dokonale věrně. Konfety, dárky k narozeninám, orchideje a čokoláda.
"Caroline," zašeptala a zavřela oči.
Poslední dva týdny byly tak zvláštní, tolik se lišily od běžného školního života, že skoro zapomněla, že Caroline vůbec existuje. Caroline se odstěhovala do hotelu v jiném městě, jenom aby unikla, aby byla v bezpečí, ale Meredith jí to vysvětlila hned na začátku. On za tebou může přijít i do Heronu, tím jsem si jistá.
"Zase si s náma jenom hrál," zamumlala Bonnie. "Nechal nás dojít až takhle daleko, dokonce i navštívit tvého dědečka, Meredith a pak..."
"Musel to vědět," souhlasila Meredith. "Musel vědět celou tu dobu, že hledáme jeho oběť. A teď nám dal šach mat. Pokud ovšem..." Tmavé oči se jí rozzářily náhlým zábleskem naděje. "Bonnie, myslíš, že Caroline mohla ten šátek upustit v domě tu noc během večírku? Nemohl ho tam prostě sebrat?"
"Ne." Zlá předtucha jí opět pronikala do vědomí, ale Bonnie se úporně bránila, snažila se ji zahnat. Nechce ji, nechce to vědět. Ale jednou věcí si byla jistá; tohle není bluf. Klaus má Caroline.
"Co budeme dělat?" zeptala se tiše.
"Vím, co nebudeme dělat - nebudeme ho poslouchat," řekl Matt. "'Zkusíme to vyřešit jako muži' - on není muž, je to šupák, a ne džentlmen. A tohle je past."
"Samozřejmě, že je to past," odpověděla Meredith netrpělivě. "Čekal, dokud nezjistíme, jak mu ublížit, a teď se nás snaží rozdělit. Ale to mu neprojde!"
Bonnie sledovala s rostoucím strachem Stefanův obličej. Zatímco Matt a Meredith rozhorleně diskutovali, on tiše složil dopis a vsunul ho zpátky do obálky. Pak jen stál a hleděl na něj s nehybnou tváří a nevnímal nic, co se dělo kolem. A právě ten pohled v jeho očích Bonnii vyděsil.
"Můžeme to obrátit proti němu," navrhoval Matt. "Souhlasíš, Stefane? Co ty myslíš?"
"Já myslím," odpověděl Stefan pomalu a soustředil se na každé slovo, "že po setmění vyrazím do lesa."
Matt přikývl a jako ve fotbale začal spřádat taktiku. "Dobře, ty rozptýlíš jeho pozornost. A mezitím my tři..."
"Vy tři," pokračoval Stefan stejně důrazně a pohlédl přitom Mattovi zpříma do očí, "půjdete domů. Spát."
Nastalo ticho, které Bonnii a jejím přetaženým nervům připadalo nekonečné. Všichni na Stefana jen zůstali koukat.
Nakonec Meredith prohlásila žertovně: "No, bude trochu obtížné ho chytit ve vlastní posteli, pokud teda nebude tak laskavý, že by k nám zavítal na návštěvu."
Tím se napětí uvolnilo. Matt zhluboka vydechl a řekl: "Tak jo, Stefane, je mi jasné, jak se asi cítíš, ale..." Jenže Stefan ho přerušil:
"Myslím to smrtelně vážně, Matte. Klaus má pravdu; tohle je mezi ním a mnou. A říká, že mám přijít sám, nebo ublíží Caroline. Takže půjdu sám. Je to moje rozhodnutí."
"To bude tvůj pohřeb," vyhrkla Bonnie skoro hystericky. "Stefane, ty seš blázen. To nemůžeš."
"Uvidíš."
"Nedovolíme ti..."
"Ty si myslíš," řekl Stefan a podíval se jí do očí, "že bys mě dokázala zastavit?"
Nastalo ještě nepříjemnější ticho než předtím. Bonnie na něj hleděla a měla pocit, jako by se jí Stefan nějak měnil přímo před očima. Najednou měl ostřejší rysy a změnil postoj těla, aby zdůraznil svaly pružné šelmy, které se mu rýsovaly pod tričkem. Najednou jí připadal cizí. A děsivý.
Bonnie sklopila oči.
"Buďme rozumní," ozval se zase Matt a změnil taktiku. "Prostě to v klidu probereme..."
"Není co probírat. Já půjdu. Vy ne."
"Dlužíš nám víc než jen tohle, Stefane," ozvala se Meredith a Bonnie byla vděčná za její klidný hlas. "Jasně, můžeš nás roztrhat na kusy, super, o tom nikdo nepochybuje. To jsme pochopili. Ale po tom všem, co jsme společně prožili, si zasloužíme podrobnější vysvětlení, než zmizíš někam do lesů."
"Tvrdil jsi, že tohle je i boj holek," přidal se Matt. "Kdy jsi došel k tomu, že to tak není?"
"Když jsem přišel na to, kdo je ten zabiják!" odsekl Stefan. "Klaus je tady kvůli mně."
"Ne, to teda není!" vykřikla Bonnie. "Copak jsi ty přinutil Elenu, aby zabila Katherine?"
"Zahnal jsem Katherine zpátky ke Klausovi! A tím to všechno začalo. A Caroline se do toho zapletla taky kvůli mně; kdyby nebylo mě, necítila by nenávist k Eleně a nezapletla by se s Tylerem. Mám za ni určitou zodpovědnost."
"Ty tomuhle prostě chceš věřit," Bonnie už na něj skoro ječela. "Klaus nás nenávidí všechny. Ty si opravdu myslíš, že tě odtamtud nechá odejít? A myslíš, že nás ostatní pak nechá na pokoji?"
"Ne," odpověděl Stefan a zvedl větev opřenou o zeď. Vytáhl z kapsy Mattův nůž a začal odsekávat větvičky, až mu v ruce zbyl rovný bílý oštěp.
"No skvěle, jen si jdi na svůj osamělý souboj!" rozvzteklil se Matt. "Copak nevidíš, jak je to pitomý? Nakráčíš mu přímo do pasti!" Přistoupil o krok ke Stefanovi. "Možná si myslíš, že my tři tě nezastavíme..."
"Matte, dost," Mereditin hluboký klidný hlas zazněl pokojem. "K ničemu to nevede." Stefan se na ni podíval a svaly kolem očí se mu napjaly, ale ona mu s klidnou tváří pohled vracela. "Takže jsi rozhodnutý se s Klausem utkat tváří v tvář, Stefane. Dobře. Ale než půjdeš, alespoň se ujisti, že máš v tom boji nějakou šanci."
Klidně si začala rozepínat knoflíček svojí vyšívané blůzky.
Bonnií to otřáslo, přestože mu to samé nabídla sama právě před týdnem. Ale to bylo v soukromí, proboha, pomyslela si. Pak pokrčila rameny. V soukromí nebo veřejně, jaký je v tom rozdíl?
Pohlédla na Matta, na jehož tváři viděla stejné ohromení. Pak si všimla, jak se mu mezi obočím prohloubila vráska, která oznamovala nástup onoho známého tvrdohlavého výrazu, který děsil trenéry soupeřících fotbalových týmů. Obrátil k ní svoje modré oči a ona přikývla a vysunula bradu. Bez dalšího slova si rozepnula větrovku a Matt si stáhl tričko.
Stefan přejížděl pohledem z jednoho na druhého, jak se všichni tři zasmušile svlékají v jeho pokoji, a pokoušel se skrýt ohromení. Vrtěl hlavou a bílý oštěp držel před sebou jako zbraň. "Ne."
"Nebuď pitomej, Stefane," vyštěkl na něj Matt. Dokonce i ve víru těch hrozných okamžiků Bonnie jaksi mimoděk musela obdivovat jeho obnaženou hruď. "Jsme přece tři. Můžeš si vzít hodně, a přitom neohrozíš nikoho z nás."
"Řekl jsem, že ne! Ne kvůli pomstě - ne, abych bojoval zlem proti zlu! Ani z žádného jiného důvodu. Myslel jsem, že ty tohle pochopíš." Stefan hleděl na Matta s hořkostí.
"Já jenom chápu, že takhle tam venku umřeš!" zařval Matt.
"Má pravdu!" Bonnie si přitiskla klouby ruky na ústa. Ona zlá předtucha prolomila její obranu. Nechtěl ji vpustit, ale už neměla sílu se jí bránit. Se zachvěním pocítila, jak ji předtucha prostoupila a uslyšela v mysli slova.
"Nikdo nemůže bojovat s ním a přežít," řekla bolestně. "To říkala Vickie a je to pravda. Já to cítím, Stefane. Nikdo nemůže bojovat s ním a přežít!"
Na okamžik, na pouhý okamžik měla dojem, že jí možná bude naslouchat. Pak mu ale obličej opět ztvrdl a on chladně odpověděl:
"To není váš problém. Nechte to na starost mně."
"Ale pokud neexistuje způsob, jak bys mohl vyhrát..." začal Matt.
"Takhle to Bonnie neřekla!" odsekl Stefan stručně.
"Ale ano! O čem to sakra mluvíš?" křičel na něj Matt. Bylo těžké ho vyvést z rovnováhy, ale jakmile k tomu došlo, stejně těžko získával znovu sebekontrolu. "Stefane, už toho mám dost..."
"Já taky!" zařval Stefan tónem, který od něj Bonnie nikdy dřív neslyšela. "Mám vás všech plný zuby, plný zuby vašeho hašteření a bezzásadovosti - i vašich předtuch! Tohle je můj problém!"
"Já myslel, že jsme tým..." štěkal Matt.
"My nejsme tým. Vy jste smečka blbejch lidí! Přesto, co všechno jste zažili, si někde hluboko uvnitř přejete zachovat ty svoje mrňavé bezpečné životy ve svých mrňavých bezpečných domech, dokud se nedohrabete ke svým mrňavým bezpečným hrobům! Nejsem jako vy a ani nechci být! Snášel jsem vás tak dlouho, protože jsem musel, ale tohle je konec." Pohlédl na každého z nich a pak řekl s důrazem na každé slovo: "Nepotřebuju nikoho z vás. Nechci vás s sebou a nechci, abyste mě sledovali. Jenom byste mi narušili strategii. Zabiju každého, kdo by šel za mnou."
Věnoval jim poslední žhnoucí pohled, otočil se na patě a odešel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře