2.kapitola

28. prosinec 2011 | 01.22 |

 Carlisle byl jediný, kdo zůstal klidný. V jeho tichém, rozhodném hlase byla znát staletí zkušeností lékaře z pohotovosti.

"Emmette, Rose, odveďte Jaspera ven."
Tentokrát se Emmett neusmíval, jenom přikývl. "Tak pojď, Jaspere."
Jasper se marně snažil vymanit se z Emmettova ocelového sevření, kroutil se, snažil se zasáhnout bratra vyceněnými zuby, oči stále vytřeštěné, bez sebe.
Edward byl v obličeji bělejší než křída. Stál nakrčený nade mnou, zřetelně připravený mě bránit. Ze zaťatých zubů mu unikalo tiché varovné mručení. Vsadila bych se, že nedýchal.
Rosalie, na božské tváři podivně uspokojený výraz, si stoupla před Jaspera – udržovala přitom bezpečnou vzdálenost od jeho zubů – a pomáhala Emmettovi přeprat ho a dostat ho ven skleněnými dveřmi, které jim přidržovala Esme, jednu ruku přitisknutou přes nos a ústa.
Její srdcovitá tvář byla zahanbená. "Je mi to moc líto, Bello," zavolala na mě a honem šla s ostatními před dům.
"Pusť mě k ní, Edwarde," zamumlal Carlisle.
Uplynula chvilička a pak Edward pomalu přikývl a uvolnil svůj postoj.
Carlisle si klekl vedle mě a naklonil se blíž, aby vyšetřil mou paži. Cítila jsem, jak mám obličej ztuhlý šokem, a snažila jsem se ho uvolnit.
"Tady máš, Carlisle," řekla Alice a podala mu ručník.
Zavrtěl hlavou. "V ráně je moc skla." Naklonil se a utrhl dlouhý tenký pruh látky z bílého ubrusu. Obtočil mi ho kolem paže nad loktem, aby zastavil krvácení. Z pachu krve se mi dělalo nevolno. V uších mi hučelo.
"Bello," oslovil mě Carlisle tiše. "Chceš, abych tě odvezl do nemocnice, nebo bys radši, abych tě ošetřil tady?"
"Tady, prosím," zašeptala jsem. Kdyby mě vzal do nemocnice, nedokázala bych to v žádném případě utajit před Charliem.
"Přinesu ti brašnu," nabídla se Alice.
"Odneseme ji na stůl v kuchyni," řekl Carlisle Edwardovi.
Edward mě bez námahy zvedl a Carlisle mi přitom tiskl paži.
"Jak ti je, Bello?" zeptal se.
"Je mi dobře." Hlas jsem měla celkem klidný a vyrovnaný což mě potěšilo.
Edward měl tvář jako z kamene.
Alice už byla v kuchyni. Na stole ležela Carlisleova černá lékařská brašna, malá, ale jasně svítící stolní lampička byla zapojená do zdi. Edward mě opatrně posadil na židli, druhou si přitáhl Carlisle a posadil se vedle mě. Okamžitě se dal do práce.
Edward stál nade mnou, pořád připravený mě bránit, pořád bez dechu.
"Jdi pryč, Edwarde," vzdychla jsem.
"Já to snesu," nedal se. Ale čelist měl napjatou; oči mu žhnuly intenzitou žízně, kterou přemáhal; pro něj byla mnohem horší než pro ostatní.
"Nemusíš si hrát na hrdinu," řekla jsem. "Carlisle se o mě postará i bez tvé pomoci. Jdi radši na vzduch."
Cukla jsem sebou, jak mi Carlisle dělal s rukou něco, co zabolelo.
"Zůstanu tady," rozhodl se Edward.
"Proč se musíš chovat jako masochista?" zamumlala jsem.
Carlisle se rozhodl zasáhnout. "Edwarde, radši bys měl najít Jaspera, než se dostane příliš daleko. Jsem si jistý, že se na sebe zlobí, a divil bych se, kdyby v téhle situaci poslechl někoho jiného než tebe."
"Ano," souhlasila jsem honem. "Běž najít Jaspera."
"Tak budeš alespoň užitečný," dodala Alice.
Edward mhouřil oči, jak jsme na něj doráželi, ale nakonec přikývl a tiše odběhl z kuchyně zadními dveřmi. Byla jsem si jistá, že od chvíle, kdy jsem se řízla do prstu, se ještě nenadechl.
Paží se mi rozléval tupý, zmrtvělý pocit. Ačkoliv vymazal bolest, připomněl mi, že mám sečné rány, a tak jsem honem bedlivě pozorovala Carlisleův obličej, abych nemusela myslet a koukat na to, co dělají jeho ruce. Jak se skláněl nad mou paží, vlasy mu v jasném světle zlatě zářily. Cítila jsem v žaludku slabé záchvěvy nevolnosti, ale byla jsem odhodlaná nepoddat se té slabosti, která u mě byla běžná. Už jsem necítila žádnou bolest, jenom jemné tahání, které jsem se snažila ignorovat. Přece se nebudu chovat jako dítě.
Kdyby Alice nestála v mém zorném poli, ani bych si nevšimla, že to nakonec vzdala a vykradla se z místnosti. S lehkým omluvným úsměvem na rtech zmizela kuchyňskými dveřmi.
"No, tak už to jsou všichni," povzdechla jsem si. "Že ale dokážu vyklidit místnost."
"To není tvoje vina," uklidňoval mě Carlisle s úsměvem. "Mohlo se to stát komukoli."
"Mohlo," opakovala jsem. "Ale obvykle se to děje mně."
Znovu se zasmál.
Jeho uvolněný klid byl v přímém kontrastu s reakcí všech ostatních ještě překvapivější. Neviděla jsem na jeho tváři sebemenší stopu znepokojení. Pracoval rychlými, jistými pohyby. Jediný zvuk kromě našeho tichého dýchání bylo slabé cink, cink, jak drobné úlomky skla padaly jeden po druhém na stůl.
"Jak to dokážeš?" zeptala jsem se. "Ani Alice a Esme..." odmlčela jsem se a udiveně jsem zakroutila hlavou. Ačkoliv se všichni ostatní vyhýbali tradiční stravě upírů stejně důsledně jako Carlisle, on byl jediný, kdo dokázal snést pach mé krve, aniž by trpěl silným pokušením. Určitě to pro něj bylo mnohem těžší, než na sobě dával znát.
"Léta a léta praxe," odpověděl mi. "Už ten pach skoro nevnímám."
"Myslíš, že by to bylo těžší, kdyby sis z nemocnice vzal volno na dlouhou dobu? A nepřišel bys do styku s žádnou krví?"
"Možná." Pokrčil rameny, ale jeho ruce zůstávaly klidné. "Nikdy jsem nepocítil potřebu udělat si delší dovolenou." Vrhl na mě zářivý úsměv. "Na to mám svou práci moc rád."
Cink, cink, cink. Byla jsem překvapená, kolik skla jsem v ruce měla. Byla jsem v pokušení podívat se na tu rostoucí hromádku, jenom abych zjistila, jak je veliká, ale věděla jsem, že by mi tenhle nápad moc nepomohl v mém odhodlání se nepozvracet.
"Co tě na tom baví?" divila jsem se. Nedávalo mi to smysl – ta léta boje a sebezapření, která ho to stálo, aby své sebeovládání vytrénoval natolik, že už mu krev nevadí. Navíc jsem chtěla, aby dál mluvil; když jsme si povídali, alespoň jsem nemusela myslet na to, že se mi zvedá žaludek.
Jeho temné oči byly klidné a zamyšlené, když odpovídal. "Hmm. Ze všeho nejradši mám, když mi moje... mimořádné schopnosti umožní zachránit někoho, kdo by byl jinak ztracený. Je příjemné vědět, že jsem některým lidem zachránil život nebo navrátil zdraví díky tomu, co dokážu. Někdy je i čich užitečným diagnostickým nástrojem." Pousmál se s jedním koutkem zdviženým.
Dumala jsem nad tím, zatímco on prohlížel ránu a ujišťoval se, že všechny skleněné úlomky už jsou venku. Pak se chvilku přehraboval v brašně, aby našel další nástroje, a já jsem se snažila nepředstavovat si jehlu a nit.
"Strašně úporně se snažíš napravovat něco, co nikdy nebyla tvoje chyba," nadhodila jsem, zatímco jsem na kůži ucítila zase jiné tahání. "Mám tím na mysli, že ses o tohle neprosil. Nevybral sis takovýhle život, a přesto musíš tolik dřít, abys byl dobrý."
"Nevím o tom, že bych něco napravoval," oponoval mi zvesela. "Jak už to v životě chodí, prostě jsem se musel rozhodnout, jak naložit s tím, co jsem dostal."
"To zní tak jednoduše."
Znovu prohlížel mou paži. "Tak," řekl a odstřihl nit. "Hotovo." Celou operační ránu přejel chomáčem vaty na špejli, namočeným do tekutiny barvy sirupu. Podivně páchla; točila se mi z toho hlava. Sirup mi na kůži nadělal skvrny.
"Ale ze začátku," nedala jsem se, zatímco mi na ránu náplastí přilepoval další dlouhý kousek gázy. "Jak tě vůbec napadlo vybrat si jinou cestu než tu, která je pro vás přirozená?"
Rty se mu stočily do úsměvu. "Copak ti o tom Edward nevypravoval?"
"Ano. Ale já se snažím pochopit, co sis myslel..."
Obličej mu najednou zvážněl a já jsem přemítala, jestli se jeho myšlenky ubírají stejným směrem jako moje. Říkala jsem si, co si asi budu myslet já, až budu – odmítala jsem si myslet kdybych byla – na jeho místě.
"Víš, že můj otec byl duchovní," vyprávěl, zatímco pečlivě uklidil stůl a pak všechno několikrát setřel mokrou gázou. V nose mě zaštípal pach alkoholu. "Měl poněkud drsný, přísný náhled na svět, o kterém jsem začal pochybovat ještě předtím, než jsem se proměnil." Carlisle odložil všechnu špinavou gázu a skleněné střepy do prázdné křišťálové mísy. Nechápala jsem, co to dělá, ani když škrtl sirkou. Pak ji hodil na alkoholem nasáklé obvazy, které naráz vzplanuly, až jsem sebou cukla.
"Promiň," omlouval se. "To by mělo stačit... Takže jsem s tou otcovou zvláštní vírou nesouhlasil. Ale nikdy, za těch téměř čtyři sta let od svého narození, jsem neviděl nic, co by ve mně vzbudilo pochybnosti o tom, jestli Bůh v nějaké podobě existuje. Ani odraz v zrcadle."
Předstírala jsem, že zkoumám obvaz na ruce, abych skryla své překvapení nad tím, jaký obrat naše konverzace nabrala. Náboženství bylo to poslední téma, které bych očekávala, když se vezme v úvahu vše okolo. Můj vlastní život byl jednoduše prostý jakékoliv víry. Charlie se považoval za luterána, protože k nim patřili jeho rodiče, ale neděli světil u řeky s rybářským prutem v ruce. Rennée si čas od času vyzkoušela nějakou novou církev, ale podobně jako při svém krátkém koketování s tenisem, keramikou, jógou a francouzštinou toho nechala dřív, než jsem si jejího náboženského zápalu stihla všimnout.
"Je mi jasné, že takhle od upíra to všechno zní poněkud bizarně." Zasmál se, protože věděl, že jejich nenucené užívání toho slova mě nikdy nepřestane šokovat. "Ale doufám, že i pro nás má tenhle život nějaký smysl. I když připouštím, že je to běh na dlouhou trať," pokračoval vesele. "Na každý pád jsme zatracení. Ale mám v sobě takovou pošetilou naději, že nám snad bude připočteno k dobru, že jsme se snažili."
"Mně to pošetilé nepřipadá," zamumlala jsem. Nedokázala jsem si představit nikoho, ani nějakého boha, na koho by Carlisle neudělal dojem. Navíc jediné nebe, které já bych ocenila, by bylo takové, do kterého by pustili i Edwarda. "A nevím o nikom, komu by to tak připadalo."
"Abych řekl pravdu, jsi první, kdo se mnou souhlasí."
"Ostatní to takhle necítí?" zeptala jsem se překvapeně a myslela na jednoho konkrétního z nich.
Carlisle znovu uhodl směr mých myšlenek. "Edward se mnou souhlasí jenom do určité míry. Podle něj Bůh a nebe existují... a stejně tak peklo. Ale nevěří, že je pro nás připravený nějaký posmrtný život." Carlisle mluvil velice potichu; díval se z velkého okna nad dřezem, oči ponořené do tmy. "Víš, on si myslí, že jsme ztratili duši."
Okamžitě se mi vybavila Edwardova slova z dnešního odpoledne: pokud ovšem nechceš umřít – nebo co se to s námi vlastně děje. Žárovka nad hlavou mi zablikala.
"V tom je hlavní problém, viď?" uhodla jsem. "To proto je tak paličatý, pokud jde o mě."
Carlisle promluvil pomalu. "Dívám se na svého... syna. A vidím jeho sílu, dobrotu, jas, který z něj vyzařuje – a to posiluje mou naději, mou víru. Jak by mohlo neexistovat něco víc pro někoho, jako je Edward?"
Přikývla jsem vroucně na souhlas.
"Ale kdybych věřil, tak jako on..." Pohlédl na mě nevyzpytatelným pohledem. "Kdybys ty věřila v to, co on... Dokázala bys ho připravit o jeho duši?"
Způsob, jakým formuloval tu otázku, mi vzal vítr z plachet. Kdyby se mě zeptal, jestli bych za Edwarda nasadila svou duši, odpověď by byla jasná. Ale obětovala bych Edwardovu duši? Nešťastně jsem našpulila rty. To nebyla férová výměna.
"Už chápeš, v čem je problém?"
Zavrtěla jsem hlavou s paličatě zaťatou bradou.
Carlisle si povzdechl.
"Je to moje volba," trvala jsem na svém.
"Ale také jeho." Zvedl ruku, když viděl, že se chci hádat. "V tom, jestli se chce zodpovídat z toho, že ti to udělal."
"Není jediný, kdo to může udělat." Zkoumavě jsem na Carlislea pohlédla.
Zasmál se, aby odlehčil atmosféru. "Ale ne! Tohle si musíš vyřídit s ním." Pak si ale povzdechl. "V téhle otázce si nikdy nemůžu být jistý. Jinak si myslím, že vzhledem k tomu, s čím jsem se musel vypořádat, tak jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Ale bylo správné odsoudit k prokletí tohoto života ostatní? To nedokážu rozhodnout."
Neodpověděla jsem. Představila jsem si, jak by můj život vypadal, kdyby Carlisle odolal pokušení změnit svůj osamělý život... a otřásla jsem se.
"To Edwardova matka mě přesvědčila." Carlisle teď téměř šeptal. Zíral nepřítomným pohledem z černých oken.
"Jeho matka?" Kdykoliv jsem se Edwarda zeptala na jeho rodiče, odpověděl tak akorát, že jsou dávno mrtví a že si na ně moc nepamatuje. Uvědomila jsem si, že i když s nimi Carlisle byl v kontaktu jen krátce, jeho vzpomínka na ně bude dokonale jasná.
"Ano. Jmenovala se Elizabeth. Elizabeth Masenová. Jeho otec, Edward starší, se v nemocnici už neprobral k vědomí. Zemřel v první vlně chřipkové epidemie. Ale Elizabeth byla při vědomí téměř až do úplného konce. Edward se jí hodně podobá – měla také ten zvláštní bronzový odstín vlasů a její oči byly úplně stejně zelené jako ty jeho."
"On měl zelené oči?" zamumlala jsem a snažila jsem si to představit.
"Ano..." Carlisleovy okrové oči se teď vrátily o stovku let zpátky. "Elizabeth měla o svého syna nepředstavitelnou starost. Mařila svoje vlastní šance na přežití tím, že se ho ze svého lůžka snažila krmit. Čekal jsem, že on zemře první, byl na tom mnohem hůř než ona. Když nadešel její konec, bylo to velmi rychlé. Bylo právě po západu slunce a já jsem přišel, abych nahradil lékaře, kteří pracovali celý den. V tu dobu bylo těžké předstírat – všude bylo tolik práce, a já jsem nepotřeboval odpočívat. Jak jsem to nenáviděl, že se musím vracet k sobě domů a předstírat, že spím, když tolik lidí umíralo.
Napřed jsem šel zkontrolovat Elizabeth a jejího syna. Vytvořil jsem si k nim vztah – což je vždycky nebezpečná věc, vezme-li se v úvahu křehkost lidské přirozenosti. Okamžitě jsem viděl, že to s ní bere špatný konec. Horečku se nedařilo snížit a její tělo bylo příliš zesláblé, aby ještě vydrželo bojovat.
Nevypadala ovšem zesláble, když na mě pohlédla ze svého lůžka.
"Zachraňte ho!" nakázala mi sípavě, protože hlas už ji neposlouchal.
"Udělám všechno, co bude v mých silách," slíbil jsem jí a vzal ji za ruku. Horečku měla tak vysokou, že pravděpodobně nedokázala poznat, jak nepřirozeně studená je ta moje ruka. Na její kůži bylo studené všechno.
"Musíte," naléhala a sevřela mi ruku s takovou silou, že jsem si říkal, jestli náhodou přece jenom nepřekonala krizi. Její oči byly tvrdé jako kameny, jako smaragdy. "Musíte udělat všechno, co je ve vaší moci. To, co ostatní nedokážou, to vy musíte udělat pro mého Edwarda."
Vyděsilo mě to. Dívala se na mě těma pronikavýma očima, a na kratičký okamžik jsem si byl jistý, že zná moje tajemství. Pak ji horečka přemohla a ona už se neprobrala k vědomí. Do hodiny zemřela.
Strávil jsem několik desetiletí úvahami nad tím, že si stvořím někoho sobě blízkého. Jediného tvora, který by doopravdy věděl, kdo jsem, nejenom to, kým předstírám, že jsem. Ale nikdy jsem si to nedokázal ospravedlnit – udělat to, co udělali mně.
A teď přede mnou ležel Edward a umíral. Bylo jasné, že mu zbývají už jenom hodiny. Vedle něj byla jeho matka, jejíž tvář ani ve smrti nezískala poklidný výraz."
Carlisle to viděl celé znovu, století, které od té doby uplynulo, jeho vzpomínky nijak nepoznamenalo. Z jeho vyprávění jsem si to jasně dokázala představit i já – to zoufalství nemocnice, převládající atmosféru smrti. Horečkou rozpáleného Edwarda, z kterého uniká život s každou vteřinou... Znovu jsem se otřásla a rychle tu představu zaplašila.
"Elizabethina slova mi zněla v hlavě. Jak mohla uhodnout, co dokážu? Mohla by opravdu nějaká matka chtít pro svého syna něco takového?
Podíval jsem se na Edwarda. Ačkoliv byl na prahu smrti, byl stále krásný. V jeho tváři bylo něco čistého a dobrého. Přál jsem si, aby takový obličej měl můj syn...
Po všech těch letech nerozhodnosti jsem prostě jednal z náhlého popudu. Napřed jsem jeho matku odvezl do márnice a pak jsem se vrátil pro něj. Nikdo si nevšiml, že stále dýchá. Nebylo dost rukou, dost očí, aby personál pokryl i jen polovinu toho, co pacienti potřebovali. Márnice byla prázdná – alespoň od živých. Vykradl jsem se s ním zadními dveřmi a nesl jsem ho po střechách k sobě domů.
Nebyl jsem si jistý, co mám udělat. Rozhodl jsem se, že mu způsobím stejné rány, jaké jsem měl sám o několik století dříve v Londýně. Později jsem z toho měl výčitky. Bylo to mnohem bolestnější a zdlouhavější, než bylo nutné.
Ale nelitoval jsem. Nikdy jsem nelitoval, že jsem Edwarda zachránil." Zavrtěl hlavou a vrátil se zpět do přítomnosti. Usmál se na mě. "Asi bych tě měl teď odvézt domů."
"Já ji odvezu," řekl Edward. Přišel přes ztemnělou jídelnu nezvykle pomalým krokem. Tvář měl klidnou, nečitelnou, ale v očích měl podivný výraz, který se velmi silně snažil skrýt. Pocítila jsem v žaludku záchvěv nevolnosti.
"Carlisle mě může odvézt," řekla jsem. Podívala jsem se na své tričko; světle modrá bavlna byla úplně nasáklá mou krví. Na pravém rameni jsem měla tlustý nános růžové polevy.
"Já jsem v pohodě." Edwardův hlas byl nevzrušený. "Stejně se budeš muset převléct. Charlieho by klepla pepka, kdyby tě takhle viděl. Řeknu Alici, aby ti něco přinesla." Znovu se vykradl kuchyňskými dveřmi.
Nervózně jsem se podívala na Carlislea. "Je hrozně rozzlobený."
"Ano," souhlasil Carlisle. "Dnes večer se stalo přesně to, čeho se bojí nejvíc. Ocitla ses v nebezpečí kvůli tomu, kdo jsme."
"To není jeho chyba."
"Ale ani tvoje."
Uhnula jsem před pohledem jeho moudrých krásných očí. S tím jsem nemohla souhlasit.
Carlisle mi nabídl ruku a pomohl mi vstát od stolu. Šla jsem za ním do obývacího pokoje. Esme už se vrátila; stírala podlahu na místě, kde jsem upadla – neředěným bělidlem, soudě podle zápachu.
"Esme, počkej, já to udělám." Cítila jsem, že jsem v obličeji zase jasně zrudla.
"Už jsem hotová." Usmála se na mě. "Jak se cítíš?"
"Je mi dobře," ujistila jsem ji. "Carlisle šije rychleji než všichni doktoři, kteří mě kdy ošetřovali."
Oba se zasmáli.
Alice a Edward se vrátili zadními dveřmi. Alice ke mně spěchala, ale Edward se držel zpátky, výraz v jeho obličeji byl nerozluštitelný.
"Tak pojď," řekla Alice. "Najdu ti na sebe něco, co nevypadá tak děsivě."
Našla mi v šatníku u Esme tričko, které mělo skoro stejnou barvu jako to moje. Charlie si ničeho nevšimne, tím jsem si byla jistá. Dlouhý bílý obvaz na mé paži nevypadal zdaleka tak vážně, když už jsem neměla pocákané tričko.
"Alice," zašeptala jsem, když odcházela ke dveřím.
"Ano?" zeptala se také tiše a podívala se na mě zvědavě, hlavu skloněnou ke straně.
"Je to moc zlé?" Nebyla jsem si jistá, jestli můj šepot není jen marná snaha. Ačkoliv jsme byly o patro výš a za zavřenými dveřmi, možná mě mohl slyšet.
Tvář se jí napjala. "To ještě přesně nevím."
"Jak je Jasperovi?"
Povzdechla si. "Je z toho strašně nešťastný. Je to pro něj velká výzva a on nesnáší pomyšlení, že to nedokázal."
"To není jeho vina. Povíš mu, že se na něj vůbec nezlobím, viď?"
"Samozřejmě."
Edward na mě čekal u hlavních dveří. Jak jsem sešla po schodech dolů, beze slova je otevřel.
"Vezmi si svoje věci!" zavolala Alice, když jsem šla obezřetně k Edwardovi. Vytáhla zpod piána oba balíčky, jeden napůl otevřený, a můj foťák a vtiskla mi je do zdravé ruky. "Poděkuješ mi později, až je rozbalíš."
Esme s Carlislem mi tiše popřáli dobrou noc. Viděla jsem, jak se pokradmu dívají na svého apatického syna, stejně jako já.
Ulevilo se mi, když jsme se ocitli venku; spěchala jsem kolem lampionů a růží, které teď nevítaně připomínaly, co se seběhlo. Edward se mnou tiše držel krok. Otevřel auto na straně spolujezdce a já jsem bez protestů nastoupila.
Na palubní desce byla velká červená mašle, nacpaná do nového sterea. Utrhla jsem ji a hodila na zem. Edward vklouzl na druhou stranu a já jsem zatím zakopla mašli pod sedadlo.
Nedíval se ani na mě, ani na stereo. Ani jsme ho nezapnuli, a ticho jako by zesílilo náhlým zahřměním motoru. Jel velmi rychle temnou klikatou silničkou.
To ticho mě dovádělo k šílenství.
"Řekni něco," zaprosila jsem nakonec, když zabočil na hlavní silnici.
"Co chceš, abych říkal?" zeptal se odtažitým tónem.
Mluvil tak chladně, až jsem se přikrčila. "Řekni, že mi odpouštíš."
Ta věta mu ve tváři rozehrála emoce – záchvěv hněvu. "Odpouštím? A co?"
"Kdybych byla opatrnější, nic by se nestalo."
"Bello, ty ses řízla o papír – to si stěží zasluhuje trest smrti."
"Přesto je to moje chyba."
Moje slova otevřela stavidla.
"Tvoje chyba? Kdyby ses řízla u Mika Newtona, s Jessikou a Angelou a dalšími normálními kamarády, co by se tam asi tak mohlo stát nejhoršího? Možná by ti nedovedli najít náplast? Kdybys sama zakopla a srazila hromádku talířů – aniž by tě do nich někdo házel –, co by na tom bylo tak hrozného? Zakrvácela bys jim sedadla v autě, až by tě vezli na pohotovost? Mike Newton by tě mohl držet za ruku, až by ti to sešívali – a nemusel by se celou tu dobu potýkat s nutkáním tě zabít. Nesnaž se brát něco z toho, co se stalo, na sebe, Bello. Byl bych ze sebe ještě zhnusenější."
"Jak jsme se sakra dostali k Miku Newtonovi?" zeptala jsem se.
"K Miku Newtonovi jsme se dostali proto, že by pro tebe bylo mnohem prospěšnější, kdybys chodila s ním," zavrčel.
"To radši umřu, než bych chodila s Mikem Newtonem," protestovala jsem. "To radši umřu, než bych chodila s někým jiným než s tebou."
"Nebuď tak melodramatická, prosím tě."
"Tak ty nebuď směšný."
Neodpověděl. Zíral před sebe s ponurým výrazem.
Horečně jsem přemýšlela, čím bych zachránila večer. Když jsme zastavili u nás před domem, pořád jsem ještě neměla nic vymyšleného.
Vypnul motor, ale ruce mu pořád pevně svíraly volant.
"Zůstaneš dnes večer?" zeptala jsem se.
"Měl bych jet domů."
Jestli jsem něco nechtěla, tak aby se utápěl ve výčitkách.
"Mám narozeniny," přemlouvala jsem ho.
"Nemůžeš mít obojí – buďto chceš, aby lidi tvoje narozeniny ignorovali, nebo to nechceš. Buď tak, nebo tak." Jeho hlas byl přísný, ale ne tak vážný jako předtím. Tiše jsem vydechla úlevou.
"Dobře. Rozhodla jsem se, že nechci, abys moje narozeniny ignoroval. Uvidíme se nahoře."
Vyskočila jsem a sáhla pro balíčky. Zamračil se.
"Nemusíš si je brát."
"Já je chci," odpověděla jsem automaticky, a pak jsem přemítala, jestli to řekl právě proto, abych si je vzala.
"Ne, nechceš. Carlisle a Esme za tebe utráceli peníze."
"To přežiju." Nemotorně jsem si nacpala dárky pod zdravou paži a zabouchla za sebou dveře. On vystoupil z auta a stál vedle mě ani ne ve vteřině.
"Tak mě aspoň nech, abych ti je odnesl," řekl a vzal mi je. "Budu ve tvém pokoji."
Usmála jsem se. "Díky."
"Všechno nejlepší k narozeninám," povzdechl si a naklonil se, aby mě zlehka políbil na rty.
Když se odtáhl, stoupla jsem si na špičky, abych ten polibek ještě prodloužila. Usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem a pak zmizel ve tmě.
V televizi se ještě hrálo; jakmile jsem vstoupila domovními dveřmi, slyšela jsem hlasatele překřikovat šumění davu.
"Bell?" zavolal Charlie.
"Ahoj, tati," pozdravila jsem, když jsem se objevila za rohem. Paži jsem si tiskla k boku. Ten lehký tlak pálil, až jsem nakrčila nos. Anestetikum zjevně přestávalo působit.
"Jaké to bylo?" Charlie se povaloval na pohovce s bosýma nohama opřenýma o područku. Zbytky svých kdysi kudrnatých hnědých vlasů měl připláclé k jedné straně.
"Alice se překonala. Kytky, dort, svíčky, dárky – prostě všechno."
"Co jsi dostala?"
"Autorádio." A další věci, které ještě neznám.
"No páni."
"No jo," souhlasila jsem. "Jak říkám, parádní oslava."
"Uvidíme se ráno."
Zamávala jsem. "Dobrou."
"Co se ti stalo s rukou?"
Začervenala jsem se a tiše zanadávala. "Uklouzla jsem. Nic to není."
"Bello," povzdechl si a zavrtěl hlavou.
"Dobrou noc, tati."
Spěchala jsem nahoru do koupelny, kde jsem schovávala pyžamo pro takové noci, jako byla ta dnešní. Nasoukala jsem se do tílka a bavlněných kalhot, které jsem si pořídila místo těch děravých kalhot, v kterých jsem chodívala spát dřív; škubla jsem sebou, jak jsem si tím pohybem zatahala za stehy. Jednou rukou jsem si umyla obličej, vyčistila zuby a pak jsem vpadla do svého pokoje.
Seděl na mé posteli a líně si pohrával s jednou stříbrnou krabičkou.
"Ahoj," pozdravil. Hlas měl smutný. Trápil se.
Šla jsem k posteli, sebrala mu z rukou dárky a sedla si mu na klín.
"Ahoj." Uvelebila jsem se v jeho kamenné náruči. "Můžu si teď rozbalit dárky?"
"Odkud se vzalo to nadšení?" divil se.
"Vzbudil jsi mou zvědavost."
Zvedla jsem dlouhý plochý balíček obdélníkového tvaru, který musel být od Carlislea a Esme.
"Dovol," nabídl se. Vzal mi z ruky dárek a jediným plynulým pohybem roztrhl stříbrný papír. Podal mi zpátky bílou hranatou krabičku.
"Víš jistě, že dokážu zvednout víčko?" zamručela jsem, ale on mě ignoroval.
V krabičce ležel dlouhý tlustý kus papíru, celý potištěný jemným písmem. Trvalo mi chvilku, než jsem pochopila, co na něm stojí.
"My letíme do Jacksonvillu?" Proti mé vůli se mě zmocnilo vzrušení. Byl to voucher na dvě letenky, pro mě a pro Edwarda.
"Tak je to myšleno."
"Tomu nemůžu uvěřit. Renée z toho bude celá pryč! Ale nevadí ti to, viď že ne? Je tam slunečno, budeš muset být celý den schovaný."
"Myslím, že to zvládnu," řekl a pak se zamračil. "Kdybych tušil, že dokážeš zareagovat na dárek takhle vhodným způsobem, byl bych tě přiměl, abys ho otevřela před Carlislem a Esme. Myslel jsem, že si budeš stěžovat."
"No, samozřejmě je to trochu moc. Ale když pojedeš se mnou!"
Zasmál se. "Teď mě mrzí, že můj dárek pro tebe skoro nic nestál. Nenapadlo mě, že jsi schopná chovat se rozumně."
Odložila jsem letenky stranou a natáhla se pro dárek od něj s rozdmýchanou zvědavostí. Vzal mi ho a rozbalil ho stejně jako ten předchozí.
Podal mi zpátky pouzdro na cédéčko bez přebalu, s prázdným diskem uvnitř.
"Co to je?" zeptala jsem se rozpačitě.
Neodpověděl; vzal cédéčko a natáhl se přese mě, aby ho vložil do přehrávače na nočním stolku. Stiskl tlačítko přehrávání a v tichu jsme čekali. Pak se rozezněla hudba.
Poslouchala jsem, neschopná vypravit ze sebe slovo, oči vykulené. Věděla jsem, že čeká na mou reakci, ale nemohla jsem mluvit. Oči se mi zalily slzami a já jsem natáhla ruku, abych je utřela dřív, než se mi začnou kutálet po tvářích.
"Bolí tě ruka?" zeptal se úzkostlivě.
"Ne, nejde o mou ruku. Je to krásné, Edwarde. Tohle je ten nejlepší dárek na světě. Nemůžu tomu uvěřit." Zmlkla jsem, abych mohla poslouchat.
Byla to jeho hudba, jeho skladby. První skladba na cédéčku byla moje ukolébavka.
"Říkal jsem si, že bys mi určitě nedovolila, abych ti koupil klavír a mohl ti hrát tady," vysvětloval.
"To máš pravdu."
"Nebolí tě ta ruka?"
"Nebolí." Ve skutečnosti mě pod obvazem začínala pálit. Chtěla jsem led. Spokojila bych se s jeho rukou, ale to by mě musel pustit z náruče, a to jsem nechtěla.
"Přinesu ti nějaký prášek."
"Nic nepotřebuju," protestovala jsem, ale on mě sundal z klína a zamířil ke dveřím.
"Charlie," zasyčela jsem. Charlie neměl zrovna moc tušení o tom, že u nás Edward často zůstává přes noc. Vlastně by ho kleplo, kdyby se to nějak dohmátl. Ale necítila jsem velkou vinu za to, že ho podvádím. My jsme přece nedělali nic, co bychom před ním museli tajit. Edward s těmi svými pravidly...
"Nechytí mě," slíbil Edward, jak mizel tiše ze dveří... a v tu ránu byl zpátky, zachytil dveře ještě dřív, než se zhouply a dotkly se zase rámu. V jedné ruce držel skleničku z koupelny a lahvičku pilulek.
Vzala jsem si pilulky, které mi podal, bez protestů – věděla jsem, že bych hádku prohrála. A ta ruka mě opravdu začínala pěkně bolet.
Do toho nám hrála moje ukolébavka, tichá a líbezná.
"Je pozdě," poznamenal Edward. Jednou rukou mě zvedl z postele a druhou odtáhl přikrývku. Položil mě hlavou na polštář a urovnal kolem mě přikrývku. Lehl si vedle mě – na deku, aby mi nebyla zima – a objal mě paží.
Opřela jsem si mu hlavu o rameno a blaženě jsem si povzdychla.
"Ještě jednou děkuju," zašeptala jsem.
"Nemáš zač."
Dlouho jsme mlčeli a já jsem poslouchala svou ukolébavku, která pomalu končila. Začala další píseň. Poznala jsem Esmeinu oblíbenou.
"Na co myslíš?" zeptala jsem se šeptem.
Chviličku zaváhal, než mi odpověděl. "Myslel jsem na to, co je špatné a co správné, víš?"
Cítila jsem, jak mi po páteři přejelo zachvění.
"Pamatuješ, že jsem se rozhodla, že chci, abys neignoroval moje narozeniny?" zeptala jsem se rychle a doufala, že nepozná, že se snažím odvést jeho myšlenky jinam.
"Ano," přitakal obezřetně.
"No, říkala jsem si, že když mám pořád ty narozeniny, tak bych chtěla, abys mě ještě líbal."
"Dnes večer jsi nenasytná."
"Ano, to jsem – ale prosím tě nedělej nic, co udělat nechceš," dodala jsem uraženě.
Zasmál se a pak si povzdychl. "Bůh chraň, abych dělal něco, co dělat nechci," řekl podivně zoufalým tónem, když mě vzal za bradu a otočil mě tváří k sobě.
Ten polibek začal jako obvykle – Edward byl stejně opatrný jako vždycky a mně se srdce rozbušilo jako blázen taky jako vždycky. A pak jako by se něco změnilo. Najednou byly jeho rty mnohem naléhavější, prsty jeho volné ruky se mi zapletly do vlasů a přidržovaly si můj obličej těsně u jeho. A ačkoliv jsem také měla ruce propletené v jeho vlasech a jednoznačně jsem začínala překračovat jeho bezpečnostní limity, tentokrát mě nezastavil. Jeho tělo mě studilo i přes tenkou deku, ale nedočkavě jsem se k němu tiskla.
Z ničeho nic přestal; odstrčil mě něžně, ale pevně.
Zhroutila jsem se zpátky na polštář, lapajíc po dechu, hlava se mi točila. Něco se mi vybavilo v paměti, ale nedokázala jsem to přesně pojmenovat.
"Promiň," omlouval se a taky popadal dech. "To už jsem přehnal."
"Mně to nevadí," oddychovala jsem těžce.
Zamračil se na mě ve tmě. "Snaž se spát, Bello."
"Ne, chci, abys mě znovu políbil."
"Zahráváš si s mojí sebekontrolou."
"Co tě láká víc, moje krev, nebo moje tělo?" zeptala jsem se vyzývavě.
"Obojí stejně." Proti své vůli se krátce usmál a pak zase zvážněl. "Hele, teď už přestaň pokoušet štěstí a spi, ano?"
"Dobře," souhlasila jsem a přitulila jsem se blíž k němu. Opravdu jsem si připadala vyčerpaná. Byl to v tolika ohledech dlouhý a náročný den, a přesto jsem necítila žádnou úlevu, že končí. Snad jako kdyby zítra mělo přijít něco horšího. Byla to pošetilá předtucha – co by mohlo být horší než dnešek? Bezpochyby jsem byla ještě trošku v šoku z té večerní nehody.
Snažila jsem se to před ním tajit, ale přitiskla jsem si zraněnou paži k jeho ramenu, aby jeho chladná kůže zklidnila to pálení. Okamžitě se mi ulevilo.
Už jsem napůl spala, možná skoro úplně, když jsem si uvědomila, co mi jeho polibek připomněl; na jaře, když mě musel opustit, aby svedl Jamese z mé stopy, tehdy mě políbil na rozloučenou, a přitom nevěděl, kdy – nebo jestli vůbec – se spolu zase shledáme. Ten dnešní polibek v sobě nesl ten samý bolestný podtón, ale proč, to jsem si nedokázala vysvětlit. V polospánku jsem se otřásla, jako kdybych prožívala nějakou noční můru.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře