3.kapitola

Ráno jsem si připadala absolutně příšerně. Špatně jsem spala; ruka mě pálila a bolela mě hlava. A mou náladu zrovna nespravilo, jak nevzrušený a odtažitý výraz měl Edward ve tváři, když mě rychle políbil na čelo a vyskočil z mého okna. Bála jsem se, že v době, kdy jsem byla ponořená do nevědomí, možná znovu přemýšlel o tom, co je špatné a co správné, zatímco se díval, jak spím. Tou úzkostí mi bušení ve spáncích zesílilo.

Edward na mě čekal ve škole jako obvykle, ale pořád se nějak divně tvářil. Z očí mu koukalo něco, co jsem nechápala – a co mě děsilo. Nechtěla jsem připomínat včerejší večer, ale nebyla jsem si jistá, jestli nebude horší, když se tomu tématu budu vyhýbat.

Otevřel mi dveře.

"Jak ti je?"

"Parádně," lhala jsem a celá jsem se přikrčila, když se ozvalo zabouchnutí dveří, při kterém se mi hlava rozduněla, až jsem se bála, že se mi rozskočí.

Šli jsme mlčky, on přizpůsoboval svůj krok mému. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale s většinou těch otázek jsem musela počkat, protože byly pro Alici: Jak bylo Jasperovi dnes ráno? Co říkali ostatní, když jsem odešla? Co říkala Rosalie? A to nejdůležitější, co se děje v těch jejích podivných, nedokonalých vizích budoucnosti? Dokáže uhodnout, co si Edward myslí, proč je v tak ponuré náladě? Existuje nějaký reálný základ pro ty mé drobné instinktivní obavy, které ze sebe nějak nedokážu setřást?

Dopoledne ubíhalo pomalu. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Alici, ačkoliv mi bylo jasné, že si s ní nebudu moct pořádně promluvit, když u toho bude Edward. Edward se držel stranou. Čas od času se mě zeptal na ruku a já jsem zalhala.

Alice obvykle bývala u oběda dřív než my; nemusela se zdržovat s lenochem, jako jsem byla já. Ale dnes neseděla u stolu, nečekala nad podnosem s jídlem, které nebude jíst.

Edward její nepřítomnost nijak nekomentoval. Říkala jsem si, jestli se jí neprotáhla hodina – až jsem pak uviděla Connera a Bena, kteří s ní měli čtvrtou hodinu francouzštinu.

"Kde je Alice?" zeptala jsem se Edwarda úzkostně.

Podíval se na cereální tyčinku, kterou pomalu drtil v prstech, a odpověděl: "Je s Jasperem."

"Je Jasper v pořádku?"

"Odjel na nějakou dobu pryč."

"Cože? Kam?"

Edward pokrčil rameny. "Nikam zvlášť."

"A Alice jela s ním," dopověděla jsem s tichým zoufalstvím. Samozřejmě, jestli ji Jasper potřeboval, tak jela.

"Ano. Bude nějakou dobu pryč. Snažila se ho přesvědčit, aby jeli do Denali."

V Denali žila ta druhá skupina výjimečných upírů – hodných jako Cullenovi. Tanya a její rodina. Párkrát jsem o nich slyšela. Edward k nim utekl loni v zimě, když se mu ve Forks těžko žilo, protože jsem tam přijela já. Také Laurent, nejcivilizovanější člen Jamesovy malé smečky, tam odjel, než by se postavil na Jamesovu stranu proti Cullenovým. Bylo rozumné, že Alice chtěla, aby tam jel Jasper s ní.

Polkla jsem, snažila se odblokovat ten knedlík, který se mi najednou usadil v krku. Provinile jsem sklopila hlavu a svěsila ramena. Vyhnala jsem je z domova, stejně jako Rosalii a Emmetta. Byla jsem pro ně pohroma.

"Bolí tě ruka?" zeptal se znepokojeně.

"Komu záleží na mojí pitomé ruce?" zabručela jsem znechuceně.

Neodpověděl a já jsem si položila hlavu na stůl.

Když den končil, už mi to mlčení lezlo na nervy. Nechtěla jsem ho porušit jako první, ale zjevně jsem neměla na výběr, jestli jsem s Edwardem chtěla vůbec ještě někdy mluvit.

"Přijdeš později dnes večer?" zeptala jsem se, jak mě doprovázel – mlčky – k mému autu. Vždycky k nám chodil.

"Později?"

Potěšilo mě, že se tvářil překvapeně. "Musím do práce. Musela jsem si prohodit směnu s paní Newtonovou, abych měla včera volno."

"Aha," zamručel.

"Ale přijdeš, až budu doma, viď?" Strašně mi vadilo, že si tím najednou nejsem jistá.

"Jestli chceš."

"Vždycky chci," připomněla jsem mu, možná trochu naléhavěji, než rozhovor vyžadoval.

Čekala jsem, že se zasměje nebo usměje, nebo nějak zareaguje na moje slova.

"Tak dobře," souhlasil lhostejně.

Znovu mě políbil na čelo a zavřel za mnou dveře. Pak se otočil a půvabně odklusal k svému autu.

Podařilo se mi vyjet z parkoviště dřív, než mě naplno zachvátila panika, ale když jsem dojela k Newtonovým, nemohla jsem popadnout dech.

On prostě potřebuje čas, říkala jsem si. Překoná to. Možná je smutný, že se mu rozutekla rodina. Ale Alice s Jasperem se brzy vrátí, stejně jako Rosalie s Emmettem. Jestli to pomůže, budu se od toho velkého bílého domu u řeky držet dál – už tam nikdy nevkročím. Nebude mi to vadit. Vždyť se budu s Alicí vídat ve škole. Musí se přece vrátit kvůli škole, no ne? A bezpochyby se pravidelně budu potkávat i s Carlislem – na pohotovosti.

Konec konců, to, co se přihodilo včera večer, vlastně nic nebylo. Nic se nestalo. No tak jsem spadla – to se mi stávalo celý život. V porovnání s tím, co mě potkalo na jaře, je tohle bezvýznamné. Po Jamesově útoku jsem měla zlomeniny a málem jsem vykrvácela – a přesto se Edward vypořádal s nekonečnými týdny, které jsem musela strávit v nemocnici, mnohem lépe než s tímhle. Bylo to proto, že tentokrát to nebyl nepřítel, před kým mě musel chránit? Že to byl jeho bratr?

Možná by bylo lepší, kdyby mě odvezl někam pryč, než aby byla rozprášena jeho rodina. Malinko se mi zvedla nálada, když jsem si představila, kolik času bychom nerušeně strávili spolu. Kdyby dokázal vydržet do konce školního roku, Charlie by nemohl nic namítat. Mohli bychom odjet na univerzitu, nebo to alespoň předstírat, jako to letos udělali Rosalie s Emmettem. Určitě by Edward mohl rok počkat. Co je to jeden rok pro nesmrtelného? Ani mně to nepřipadalo nijak dlouho.

Dokázala jsem se přemluvit k takovému klidu, že jsem byla schopná vystoupit z auta a jít do obchodu. Mike Newton tady byl dneska dřív než já, a když jsem vešla, usmál se na mě a zamával mi. Popadla jsem pracovní vestu a neurčitě přikývla směrem k němu. Pořád jsem si v duchu malovala příjemné scénáře, které pojednávaly o tom, jak uteču s Edwardem na nejrůznější exotická místa.

Mike přerušil moje snění. "Jak jsi oslavila narozeniny?"

"Hm," zamumlala jsem. "Jsem ráda, že to mám za sebou."

Mike se na mě po očku podíval, jestli náhodou nejsem padlá na hlavu.

V práci se to vleklo. Nemohla jsem se dočkat, až znovu uvidím Edwarda, modlila jsem se, aby to překonal, ať už je to cokoliv, aby už to bylo za námi, až se zase sejdeme. O nic nejde, opakovala jsem si znovu a znovu. Všechno se vrátí zpátky k normálu.

Úleva, kterou jsem pocítila, když jsem zabočila do naší ulice a uviděla Edwardovo stříbrné auto zaparkované u nás před domem, byla ohromující, opojná. A hluboce mě znepokojovalo, že to tak je.

Spěchala jsem do domu, a ještě jsem nebyla uvnitř, už jsem volala:

"Tati? Edwarde?"

Současně s tím jsem uslyšela z obývacího pokoje znělku televizního sportovního kanálu.

"Tady jsme," zavolal Charlie.

Pověsila jsem si pláštěnku na věšák a spěchala za nimi.

Edward seděl v křesle, Charlie na pohovce. Oba viseli očima na televizní obrazovce. U táty to bylo normální. U Edwarda zase až tak ne.

"Ahoj," hlesla jsem.

"Ahoj, Bello," odpověděl otec, aniž se na mě podíval. "Zrovna jsme si dali studenou pizzu. Myslím, že je kousek ještě na stole."

"Dobře."

Čekala jsem ve dveřích. Nakonec se na mě Edward podíval se zdvořilým úsměvem. "Přijdu hned za tebou," slíbil. Jeho oči zabloudily zpátky k televizi.

Ještě chvilku jsem na ně šokovaně zírala. Ani jeden si toho zjevně nevšiml. Cítila jsem, jak se mi něco, možná panika, začíná vzdouvat v prsou. Utekla jsem do kuchyně.

Pizza mě vůbec nezajímala. Posadila jsem se na židli, přitáhla si kolena pod bradu a objala je pažemi. Něco bylo velmi v nepořádku, možná to bylo horší, než jsem si uvědomovala. Z televize se dál ozývaly zvuky mužského hekání a zápolení.

Snažila jsem se ovládnout, vzít rozum do hrsti. Co nejhoršího se může stát? Ucukla jsem. To byla rozhodně špatně položená otázka. Dělalo mi potíže správně dýchat.

Dobře, pomyslela jsem si znovu, co nejhoršího dokážu přežít? Ani tahle otázka se mi moc nelíbila. Ale promýšlela jsem možnosti, o kterých jsem během dneška uvažovala.

Budu se držet stranou Edwardovy rodiny. Určitě by po mně ale nechtěl, aby se to vztahovalo i na Alici. Ale kdybych nesměla chodit za Jasperem, samozřejmě bych s ní mohla trávit mnohem méně času. V duchu jsem přikývla – to přežiju.

Nebo můžeme odejít. Možná Edward nebude chtít čekat až na konec školního roku, možná to bude muset být hned.

Přede mnou na stole ležely dárky od Charlieho a Renée tak, jak jsem je tam nechala, foťák, který jsem u Cullenových ani nestihla použít, a vedle něj album. Dotkla jsem se hezké obálky alba od maminky a povzdechla jsem si, když jsem si na Renée vzpomněla. To, že jsem bez ní žila už tak dlouho, mi nijak neulehčovalo představu trvalejšího odloučení. A Charlie by tu zůstal úplně sám a opuštěný. Oběma by to tolik ublížilo...

Ale my bychom se přece vrátili, ne? Jezdili bychom za nimi samozřejmě na návštěvu, ne?

Na tyhle otázky jsem nedokázala odpovědět s jistotou.

Opřela jsem si tvář o koleno a zírala na hmatatelné projevy rodičovské lásky. Už dlouho jsem věděla, že cesta, kterou jsem si vybrala, bude těžká. A konec konců, myslela jsem i na ten nejhorší scénář – nejhorší, který bych dokázala přežít...

Znovu jsem se dotkla alba, otočila přední stranu obálky. Na stránce byly nalepeny kovové růžky, do kterých se měl umístit první obrázek. Nebyl to tak špatný nápad, udělat nějaký záznam mého života tady. Pocítila jsem zvláštní nutkání okamžitě začít. Možná mi tolik času ve Forks nezbývá.

Pohrávala jsem si s páskem od foťáku na zápěstí a přemítala o prvním záběru. Dokáže z toho vylézt něco podobného originálu? To jsem pochybovala. Ale asi si nedělal starosti, že by fotka s ním vyšla na prázdno. Uchichtla jsem se pro sebe, jak jsem si vzpomněla na jeho bezstarostný smích včera večer. Pak mě to přešlo. Tolik se toho změnilo, a tak náhle. Trochu se mi z toho dělalo mdlo, jako kdybych stála na okraji příliš hluboké propasti.

Už jsem na to nechtěla myslet. Popadla jsem foťák a vyrazila nahoru po schodech.

Můj pokoj se za těch sedmnáct let, co tu matka nebyla, skoro nezměnil. Stěny byly pořád světle modré, v oknech visely ty samé zažloutlé krajkové záclony. Místo dětské postýlky tam stála velká postel, ale jistě by poznala pokrývku nepořádně přehozenou přes postel – byl to dárek od babičky.

Přesto jsem svůj pokoj vyfotila. Dnes večer jsem toho víc dělat stejně nemohla – venku byla moc tma – a ten pocit ve mně sílil, už to bylo téměř nutkání. Zaznamenám ve Forks všechno, než budu muset odejít.

Přicházela nějaká změna. Cítila jsem to. Nebyla to příjemná vyhlídka, když mi život, jaký jsem tu dosud vedla, připadal dokonalý.

Dala jsem si načas, než jsem se vrátila dolů po schodech s foťákem v ruce. Snažila jsem se ignorovat šimrání v břiše, když jsem pomyslela na ten zvláštní odtažitý pohled, který jsem v Edwardových očích tak nerada viděla. Však on se z toho dostane. Možná si dělá starosti, že se budu zlobit, až mě požádá, abychom odjeli. Nechám ho, aby to překonal sám, nebudu se mu do toho plést. A budu připravená, až mě požádá.

S foťákem nastaveným jsem se naklonila přes roh, aby mě neviděli. Byla jsem si jistá, že nemám šanci nachytat Edwarda nepřipraveného, ale on nevzhlédl. Pocítila jsem krátké zachvění, jak se mi něco ledového převrátilo v žaludku; ignorovala jsem to a udělala první fotku.

Oba se na mě podívali, Charlie se zamračil. Edwardův obličej byl prázdný, bez výrazu.

"Co to děláš, Bello?" stěžoval si Charlie.

"Ale no tak." Předstírala jsem úsměv, když jsem si šla sednout na podlahu před gauč, na kterém se Charlie povaloval. "Víš, že mamka bude brzy volat, aby se zeptala, jak si užívám dárky. Musím se dát do práce, aby se neurazila."

"Ale proč fotíš zrovna mě?" zabručel.

"Protože jsi takovej fešák," odpověděla jsem z legrace. "A protože když jsi mi foťák koupil ty, tak musíš být první, koho vyfotím."

Zamručel něco nesrozumitelného.

"Hele, Edwarde," řekla jsem s obdivuhodnou lhostejností. "Udělej nám s taťkou společnou fotku."

Hodila jsem mu foťák – dávala jsem si pozor, abych se mu přitom nepodívala do očí, a klekla jsem si vedle opěrky gauče, kde měl Charlie hlavu. Charlie si povzdechl.

"Usmívej se, Bello," zamumlal Edward.

Udělala jsem, co jsem mohla, a foťák bleskl.

"Ukažte, děti, taky vás vyfotím," nabídl se Charlie. Věděla jsem, že se jenom snaží dostat se z dosahu hledáčku.

Edward vstal a zlehka mu hodil foťák.

Šla jsem se postavit vedle Edwarda a to aranžování mi připadalo formální a divné. Položil mi zlehka ruku na rameno a já jsem mu pevně ovinula paži kolem pasu. Chtěla jsem se mu podívat do tváře, ale bála jsem se.

"Usmívej se, Bello," připomněl mi znovu Charlie.

Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Blesk mě oslepil.

"To by pro dnešek stačilo," prohlásil pak Charlie, zastrčil foťák do štěrbiny mezi polštáři na pohovce a převalil se přes ně. "Nemusíte hned vyplácat celý film."

Edward mi spustil ruku z ramene a nedbale se vymanil z mého objetí. Posadil se zpátky do křesla.

Zaváhala jsem a pak jsem si zase šla sednout vedle pohovky. Najednou jsem dostala takový strach, že se mi roztřásly ruce. Přitiskla jsem si je na břicho, abych je schovala, položila jsem si bradu na kolena a nevidoucíma očima zírala na obrazovku před sebou.

Než přenos skončil, nepohnula jsem se ani o píď. Koutkem oka jsem viděla, jak Edward vstal.

"Už bych měl jít domů," prohlásil.

Charlie nevzhlédl od reklamy. "Tak ahoj."

Neohrabaně jsem se postavila – byla jsem celá ztuhlá z toho, jak jsem dlouho seděla bez pohnutí – a šla jsem Edwarda vyprovodit k domovním dveřím. Zamířil přímo k svému autu.

"Zůstaneš tu?" zeptala jsem se bez stopy naděje v hlase.

Tušila jsem, co mi odpoví, takže mě to tolik nebolelo.

"Dnes v noci ne."

Neptala jsem se na důvod.

Nastoupil do auta a odjížděl, zatímco já jsem tam stála bez pohnutí. Skoro jsem nevnímala, že prší. Čekala jsem, aniž bych věděla, nač čekám, dokud se za mnou neotevřely dveře.

"Bello, co tady děláš?" zeptal se Charlie, překvapený, že mě tam vidí stát samotnou a moknout.

"Nic." Otočila jsem se a loudala se zpátky do domu.

Byla to dlouhá noc, a pokud jde o odpočinek, za moc to nestálo.

Vstala jsem, hned jak se za oknem objevilo slabé světlo. Mechanicky jsem se oblékla do školy a čekala, až mraky zesvětlají. Posnídala jsem misku ovesné kaše a usoudila jsem, že už je dost světla na fotografování. Vyfotila jsem náklaďáček a pak náš dům zepředu. Otočila jsem se a udělala pár záběrů lesa za domem. Je zvláštní, že už mi nepřipadal tak zlověstný jako dřív. Uvědomila jsem si, jak se mi po tom všem bude stýskat – po té zeleni, bezčasovosti, po tajemství lesa. Po všem.

Strčila jsem foťák do batohu, než jsem vyrazila z domu. Snažila jsem se soustředit spíš na svou novou zábavu než na skutečnost, že Edward se z toho přes noc zjevně nedostal.

Společně se strachem jsem začínala cítit netrpělivost. Jak dlouho to může trvat?

Trvalo to celé dopoledne. Kráčel tiše vedle mě a zdálo se, že se na mě ani nedívá. Snažila jsem se soustředit na vyuku, ale ani angličtina nedokázala upoutat mou pozornost. Učitel Berty musel zopakovat svou otázku o matce Kapuletové dvakrát, než mi došlo, že mluví se mnou. Edward zašeptal správnou odpověď a pak mě zase ignoroval.

U oběda mlčení pokračovalo. Měla jsem pocit, že snad každou chvíli začnu křičet, takže abych se rozptýlila, naklonila jsem se přes neviditelnou hranici nad stolem a promluvila na Jessiku.

"Hele, Jess?"

"Co je, Bello?"

"Mohla bys pro mě něco udělat?" zeptala jsem se a sáhla do batohu. "Mamka chce, abych nafotila svoje kamarády do alba. Takže každého vyfoť, prosím tě, jo?"

Podala jsem jí foťák.

"Jasně," souhlasila s úsměvem a otočila se, aby pořídila přímý záběr Mika s plnou pusou.

Jak se dalo čekat, kolem stolu se strhla fotografická bitva. Dívala jsem se na ně, jak si podávají foťák kolem stolu, chichotají se, flirtují a stěžují si, že je druzí fotí. Připadalo mi to podivně dětinské. Ale možná jsem dneska jenom neměla náladu na normální lidské chování.

"Jejda," řekla Jessica omluvně, když mi foťák vracela. "Myslím, že jsme vyplácali všechen film."

"To nevadí. Mám dojem, že už jsem stejně vyfotila všechno, co jsem potřebovala."

Po škole mě Edward mlčky doprovodil zpátky na parkoviště. Musela jsem znovu do práce, ale tentokrát jsem byla ráda. Čas se mnou mu zjevně nijak nepomáhal. Možná že čas strávený o samotě pro něj bude lepší.

Cestou k Newtonovým jsem hodila film na vyvolání a po práci jsem si vyzvedla hotové obrázky. Doma jsem se krátce přivítala s Charliem, popadla z kuchyně cereální tyčinku a spěchala do svého pokoje s obálkou fotografií nacpanou v podpaží.

Usadila jsem se na posteli a otevřela obálku s obezřetnou zvědavostí. Bylo to směšné, ale pořád jsem tak nějak očekávala, že první fotka bude prázdná.

Když jsem ji vytáhla ven, hlasitě jsem vydechla. Edward vypadal zrovna tak krásný jako ve skutečnosti, díval se na mě z fotky vroucíma očima, které jsem posledních pár dní velmi postrádala. Bylo to téměř zlověstné, že někdo může vypadat tak... to se nedá popsat. Ani tisíc slov by se nedokázalo vyrovnat jedné takové fotce.

Prolistovala jsem rychle zbytek balíčku a pak jsem položila tři fotky na postel vedle sebe.

Na té první byl Edward v kuchyni, díval se na mě vroucíma očima s lehkým náznakem shovívavého pobavení. Na druhé byli Edward s Charliem, jak se dívají na sportovní kanál. Rozdíl v Edwardově výrazu byl krutý. Tady byly jeho oči obezřetné, rezervované. Stále byl nesnesitelně krásný, ale jeho obličej byl chladnější, připomínal víc sochu než živou bytost.

Na poslední fotce jsme byli my dva s Edwardem, jak neobratně stojíme vedle sebe. Edwardův obličej byl stejný jako na předchozím snímku, studený a podobný soše. Ale to by na té fotografii nebylo to nejhorší. Kontrast mezi námi dvěma však byl až bolestný. On vypadal jako bůh. Já jsem vypadala strašně průměrně, i na člověka, téměř hanebně obyčejně. Zhnuseně jsem fotku odložila.

Místo abych dělala domácí úkoly, začala jsem pořádat fotky do alba. Kuličkovým perem jsem pod všechny snímky načmárala popisky, jména a data. Dostala jsem se ke společné fotce s Edwardem, moc dlouho jsem si ji neprohlížela, přeložila jsem ji napůl a nacpala ji pod kovové růžky, Edwardem nahoru.

Když jsem byla hotová, nastrkala jsem druhou sadu obrázků do čisté obálky a napsala Renée dlouhý děkovný dopis.

Edward se ještě neobjevil. Nechtěla jsem si přiznat, že jsem zůstala tak dlouho vzhůru hlavně kvůli němu, ale samozřejmě to tak bylo. Snažila jsem se vzpomenout si, kdy se naposledy držel takhle stranou, bez omluvy, bez telefonátu... Nikdy to neudělal.

Znovu jsem špatně spala.

Ve škole jsme pokračovali v tom frustrujícím, děsivém mlčení posledních dvou dnů. Cítila jsem úlevu, když jsem viděla, že na mě Edward čeká na parkovišti, ale ta rychle vyprchala. Pořád se choval stejně, dokonce byl možná ještě o něco odtažitější.

Bylo těžké vůbec se rozpomenout na původ všeho toho zmatku. Moje narozeniny se zdály jako vzdálená minulost. Kdyby se aspoň vrátila Alice. Brzy. Dřív než se tohle vymkne z ruky ještě víc.

Ale na tohle jsem nemohla spoléhat. Rozhodla jsem se, že jestli se mi nepodaří dneska si s ním promluvit, opravdu promluvit, tak se zítra vypravím za Carlislem. Musela jsem něco udělat.

Po škole si to s Edwardem vyříkáme, slíbila jsem si. Nehodlám přijmout žádné výmluvy.

Doprovázel mě k autu a já jsem se odhodlávala, že mu o tom řeknu.

"Nevadilo by ti, kdybych dneska přišel?" zeptal se, ještě než jsme došli k autu, takže mě předběhl.

"Samozřejmě že ne."

"Teď hned?" zeptal se a otevřel mi dveře.

"Jasně," snažila jsem se o lhostejný tón, ačkoliv se mi nelíbila naléhavost v jeho hlase. "Jenom jsem chtěla cestou domů hodit do schránky dopis pro Renée. Potkáme se doma."

Podíval se na tlustou obálku na sedadle spolujezdce. Najednou sáhl přese mě a popadl ji.

"Udělám to," řekl tiše. "A stejně u vás budu dřív." Usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem, ale nepovedl se mu. Neusmíval se očima.

"Dobře," souhlasila jsem, neschopná mu úsměv oplatit. Zavřel dveře a namířil k svému autu.

Opravdu byl u nás doma dřív. Když jsem zastavila před domem, jeho auto už stálo zaparkované na Charlieho místě. To bylo špatné znamení. Neměl v úmyslu u nás zůstat. Zavrtěla jsem hlavou a zhluboka se nadechla, abych sebrala odvahu.

Když jsem vylezla z náklaďáčku, vystoupil ze svého auta a vyšel mi naproti. Natáhl se, aby mi vzal batoh s učebnicemi. To bylo normální. Ale strčil ho zpátky na sedadlo. To nebylo normální.

"Pojď se se mnou projít," navrhl lhostejným hlasem a vzal mě za ruku.

Neodpověděla jsem. Nenapadlo mě, jak se mu mám vzepřít, ale okamžitě jsem věděla, že chci protestovat. Tohle se mi nelíbilo. To je zlé, to je moc zlé, opakoval mi v hlavě nějaký hlas pořád dokola.

Ale on na odpověď nečekal. Vedl mě k východní straně zahrady, do které se zakusoval les. Neochotně jsem ho následovala a snažila se přemýšlet navzdory panice, která se mě zmocňovala. Tohle jsem přece chtěla, připomínala jsem si. Šanci o všem si promluvit. Tak proč mě dusila ta panika?

Ušli jsme jenom pár kroků mezi stromy, když se zastavil. Byli jsme stěží na pěšině – stále jsem viděla dům. To byla ale dlouhá procházka.

Edward se opřel o strom a upřeně se na mě zadíval. Jeho výraz byl nečitelný.

"Dobře, tak si promluvíme," řekla jsem. Znělo to statečněji, než jsem se cítila.

Zhluboka se nadechl.

"Bello, odjíždíme."

Také jsem se zhluboka nadechla. Tohle byla přijatelná možnost. Myslela jsem si, že jsem připravená. Ale přesto jsem se musela zeptat.

"Proč teď? Příští rok –"

"Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde."

Jeho odpověď mě zmátla. Myslela jsem, že důvod k odjezdu je ten, aby jeho rodina mohla žít v klidu. Proč musíme odejít my dva, když jdou oni? Zírala jsem na něj a snažila se pochopit, jak to myslí.

Chladně mi oplácel upřený pohled.

S návalem nevolnosti mi došlo, že jsem ho špatně pochopila.

"Když jsi řekl odjíždíme..." zašeptala jsem.

"Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu." Rozhodným tónem vyslovil pečlivě každé slovo zvlášť.

Zavrtěla jsem mechanicky hlavou ze strany na stranu, abych si ji pročistila. Čekal bez známky netrpělivosti. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázala promluvit.

"Dobře," řekla jsem. "Půjdu s vámi."

"To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme... není to pro tebe vhodné místo."

"Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty."

"Já se k tobě nehodím, Bello."

"Nebuď směšný." Myslela jsem, že budu mít rozzlobený hlas, ale znělo to jenom prosebně. "Ty jsi v mém životě to nejlepší."

"Můj svět pro tebe není," prohlásil nesmlouvavě.

"To, co se stalo s Jasperem – to nic nebylo, Edwarde! Nic!"

"Máš pravdu," souhlasil. "Bylo to přesně to, co se dalo očekávat."

"Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!"

"Pokud to pro tebe bude to nejlepší," přerušil mě, aby mě opravil.

"Ne! Tady jde o mou duši, nebo ne?" křičela jsem plna zuřivosti, slova ze mě přímo vybuchovala – přesto to pořád znělo jako nářek. "Carlisle mi o tom říkal, ale mně je to jedno, Edwarde. Mně je to jedno! Můžeš mít mou duši. Já o ni bez tebe nestojím – už je tvoje!"

Zhluboka se nadechl a dlouhou dobu se díval na zem nepřítomným pohledem. Ústa se mu malinko zkroutila. Když nakonec vzhlédl, jeho oči byly jiné, tvrdší – jako kdyby tekuté zlato ztuhlo.

"Bello, nechci, abys se mnou odešla." Pronášel ta slova pomalu a pečlivě, své chladné oči upřené do mého obličeje, a sledoval, jak reaguju na to, co ve skutečnosti říká.

Nastala pauza, jak jsem si ta slova několikrát v duchu opakovala a prosívala je, abych našla jejich skutečný význam.

"Ty... mě... nechceš?" zkusila jsem říct a zmátlo mě, jak ta slova divně znějí, seřazená takhle za sebou.

"Ne."

Zírala jsem mu do očí a nic jsem nechápala. On mi pohled oplácel bez stopy lítosti. Jeho oči byly jako topaz – tvrdé a jasné a velmi hluboké. Měla jsem pocit, jako bych do nich mohla vidět na míle hluboko, a přesto bych nikde v jejich bezedných hlubinách nenašla známky toho, že ta slova, která právě vyslovil, nemyslí vážně.

"No, tím se věci mění." Byla jsem překvapená, jak klidně a rozumně můj hlas zní. Muselo to být proto, že jsem byla tak omráčená. Nedokázala jsem si uvědomit, co mi říká. Stále to nedávalo žádný smysl.

Díval se stranou mezi stromy, když znovu promluvil. "Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale jsem... unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk." Podíval se zpátky na mě a ty ledové rysy jeho dokonalého obličeje opravdu nebyly lidské. "Nechal jsem to zajít až příliš daleko, a teď mě to mrzí."

"Ne." Promluvila jsem teď jenom šeptem; pomalu jsem začínala chápat, a to pochopení mi proudilo v žilách jako kyselina. "Nedělej to."

Mlčky se na mě díval a já jsem z jeho očí vyčetla, že je na moje slova už pozdě. On už se rozhodl.

"Nehodíš se ke mně, Bello." Obrátil naruby svoje předcházející slova, a tak jsem neměla žádný argument. Sama jsem přece nejlíp věděla, že pro něj nejsem dost dobrá.

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, a pak jsem ji zase zavřela. Trpělivě čekal, obličej měl jako vymetený, prostý jakékoli emoce. Zkusila jsem to znovu.

"Jestli... to takhle chceš..."

Přikývl.

Celé moje tělo zmrtvělo. Od krku dolů jsem nic necítila.

"Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš," řekl.

Přemítala jsem, co asi vyčetl v mé tváři, protože mu v obličeji zaškubalo. Ale než jsem to dokázala identifikovat, znovu si nasadil tu nevzrušenou masku.

"Cokoliv," slíbila jsem a můj hlas zněl o malinko silněji.

Jak jsem se dívala, jeho zmrzlé oči roztály. Zlato bylo zase tekuté, roztavené, propalovalo se do mých očí s intenzitou, která mě přemáhala.

"Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého," nakazoval mi a tentokrát se zdálo, že mu na tom záleží. "Rozumíš tomu, co říkám?"

Bezmocně jsem přikývla.

Jeho oči ochladly, zase v nich byl ten odstup. "Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor – kvůli němu."

Znovu jsem přikývla. "Dám," zašeptala jsem.

Zdálo se, že se trošičku uvolnil.

"A já ti na oplátku taky něco slíbím," prohlásil. "Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval."

Musela se mi rozklepat kolena, protože stromy kolem se najednou začaly třást. V uších mi hučelo, jak se mi krev rozbušila rychleji než normálně. Jeho hlas zněl z větší dálky.

Jemně se usmál. "Neboj. Jsi člověk – tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány."

"A co tvoje vzpomínky?" zeptala jsem se. Znělo to, jako by mi něco uvízlo v krku, jako bych se dusila.

"No," na kratičkou vteřinku zaváhal, "já nezapomenu. Ale my... my si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení." Usmál se; ten úsměv byl klidný, ale oči se mu při něm nerozsvítily.

Ustoupil ode mě o krok. "Tak, myslím, že to je všechno. Už tě nebudeme obtěžovat."

To množné číslo upoutalo moji pozornost, což mě překvapilo; myslela bych si, že si ničeho nevšimnu.

"Alice se nevrátí," došlo mi v tu chvíli. Nevím, jak mě slyšel – ta slova jsem neřekla nahlas –, ale zdálo se, že pochopil.

Zavrtěl pomalu hlavou a pořád se mi díval do tváře.

"Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil."

"Alice je pryč?" zeptala jsem se nevěřícně bezvýrazným hlasem.

"Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší."

Hlava se mi točila; bylo těžké se soustředit. Jeho slova mi vířila v hlavě a najednou jsem uslyšela lékaře z nemocnice ve Phoenixu, když mi tam na jaře ukazoval rentgenové snímky: Vidíte, je to čistý řez, a prstem jezdil po obrázku mojí pošramocené nohy. To je dobré. Zahojí se to snadněji, rychleji.

Snažila jsem se normálně dýchat. Potřebovala jsem se soustředit, najít cestu ven z téhle noční můry.

"Sbohem, Bello," rozloučil se zase tím tichým, klidným hlasem.

"Počkej!" vyrazila jsem ze sebe a natáhla se k němu. Chtěla jsem přinutit svoje ochablé nohy, aby mě nesly.

Myslela jsem, že také on se natahuje po mně. Ale jenom mi studenýma rukama sevřel zápěstí a přitiskl mi je k bokům. Pak se naklonil dopředu a na kratičký okamžik mi velmi zlehka přitiskl rty na čelo. Zavřela jsem oči.

"Dávej na sebe pozor," vydechl, až mě to zastudilo.

Zafoukal lehký, neobvyklý větřík. Zprudka jsem otevřela oči. Listy na malém javoru se zachvívaly, jak je rozvířil svým briskním odchodem.

Byl pryč.

I když jsem věděla, že je to zbytečné, s nohama rozklepanýma jsem se za ním vydala do lesa. Cesta, kterou šel, okamžitě zmizela. Nezůstaly tu žádné stopy, listy byly zase klidné, ale já jsem bezmyšlenkovitě šla vpřed. Nemohla jsem dělat nic jiného. Musela jsem se udržet v pohybu. Kdybych ho přestala hledat, bylo by to všechno pryč.

Láska, život, smysl bytí... všechno pryč.

Šla jsem dál a dál. Čas pro mě přestal mít význam, jak jsem se pomalu prodírala hustým podrostem. Ubíhaly hodiny, ale možná také jenom vteřiny. Připadalo mi, jako kdyby se čas snad zastavil, protože les vypadal pořád úplně stejně bez ohledu na to, jak daleko jsem šla. Začínala jsem se bát, že chodím v kruhu, ve velmi malém kruhu, ale kráčela jsem dál. Často jsem klopýtala, a jak se stmívalo, čím dál častěji jsem i padala.

Nakonec jsem o něco zakopla – všechno bylo černé, neměla jsem ponětí, co mě chytilo za nohu – a zůstala jsem ležet. Převalila jsem se na bok, abych mohla dýchat, a stulila jsem se do klubíčka na mokrém kapradí.

Jak jsem tam ležela, měla jsem pocit, že uběhlo víc času, než jsem si uvědomovala. Nemohla jsem si vzpomenout, kolik hodin uplynulo od setmění. Byla tady v noci vždycky taková tma? Jistě, obvykle si troška měsíčního světla našla cestičku mezi mraky a trhlinami v baldachýnu stromů prosákla až na zem.

Ale ne dnes v noci. Dnes v noci bylo nebe úplně černé. Možná dnes večer měsíc vůbec nevyšel – je zatmění měsíce, nebo je měsíc v novu.

Měsíc v novu. Nový měsíc. Otřásla jsem se, ačkoliv mi zima nebyla.

Dlouho byla tma, než jsem je zaslechla volat.

Někdo křičel moje jméno. Bylo to ztlumené, zastřené mokrým porostem, který mě obklopoval, ale rozhodně to bylo moje jméno. Nepoznala jsem ten hlas. Chtěla jsem odpovědět, ale byla jsem jako omámená, a trvalo dlouho, než jsem usoudila, že bych přece jen měla odpovědět. Volání ale mezitím ustalo.

O něco později mě probudil déšť. Myslím, že jsem doopravdy neusnula; byla jsem jenom ponořená do jakési bezmyšlenkovité otupělosti, vší silou jsem se držela toho omámení, které mně bránilo uvědomit si, co jsem nechtěla vědět.

Déšť mi trochu vadil. Byla zima. Přestala jsem si rukama objímat nohy a zakryla jsem si obličej.

V tu chvíli jsem znovu uslyšela volání. Tentokrát bylo vzdálenější a znělo to, jako by volalo několik hlasů najednou. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Vzpomněla jsem si, že bych měla odpovědět, ale nevěřila jsem, že by mě mohli slyšet. Byla bych schopná křičet dost hlasitě?

Najednou se ozval jiný zvuk, děsivě blízko. Nějaké čenichání, jako zvířecí. Podle zvuku to bylo velké zvíře. Přemítala jsem, jestli bych se měla bát. Nebála jsem se – byla jsem jen otupělá. Nezáleželo na tom. Čenichání se vzdálilo.

Déšť pokračoval a já jsem cítila, jak se mi pod tváří položenou na zemi dělá kaluž vody. Snažila jsem se sebrat sílu, abych otočila hlavu, když vtom jsem spatřila světlo.

Zpočátku to byla jenom matná záře odrážející se od keřů v dálce. Byla jasnější a jasnější, osvětlovala velký prostor, ne jako když z baterky dopadá kužel světla. Světlo se prodralo nejbližším keřem a já jsem viděla, že je to plynová svítilna, ale to bylo jediné – záře mě na chvíli oslepila.

"Bello."

Neznala jsem ten hluboký hlas, který promluvil, ale jeho majitel asi věděl, kdo jsem. Nevolal moje jméno, jako kdyby mě hledal, ale dával ostatním na vědomí, že jsem se našla.

Dívala jsem se vzhůru – připadalo mi to nemožně vysoko – na tmavý obličej, který jsem teď viděla nad sebou. Byla jsem si matně vědoma toho, že ten cizí člověk pravděpodobně vypadá tak vysoký jenom proto, že já mám hlavu stále ještě na zemi.

"Ublížil ti někdo?"

Věděla jsem, že ta slova něco znamenají, ale dokázala jsem jenom udiveně zírat. Copak záleželo na významu nějakých slov?

"Bello, jmenuju se Sam Uley."

Jeho jméno mi nic neříkalo.

"Charlie mě poslal, abych tě hledal."

Charlie? Něco se ve mně zachvělo a já jsem se snažila věnovat víc pozornosti tomu, co ten člověk říká. I když mi na ničem nezáleželo, tak na Charliem ano.

Ten vysoký muž natáhl ruku. Zírala jsem na ni, nebyla jsem si jistá, co mám dělat.

Chviličku na mě upíral své černé oči a pak pokrčil rameny. Rychlým a obratným pohybem mě zvedl ze země a sevřel mě do náruče.

Visela jsem mu ochable v náručí, zatímco on rychle klusal mokrým lesem. Někde v mysli jsem měla zasuto vědomí, že by mi to nemělo být jedno – vždyť mě nějaký cizí člověk odnáší kdovíkam. Ale nezbývalo ve mně nic, co by mělo sílu se stavět na odpor.

Přišlo mi, že netrvalo moc dlouho, a objevila se světla a ozvalo se hluboké hučení mnoha mužských hlasů. Sam Uley zpomalil, jak se přiblížil k tomu rumraji.

"Mám ji!" zavolal dunivým hlasem.

Hlasy utichly, a pak se zase ozvaly s větší intenzitou. Kolem mě se pohyboval matoucí vír obličejů. Samův hlas byl jediný, který v tom chaosu dával nějaký smysl, možná proto, že jsem měla ucho opřené o jeho hruď.

"Ne, myslím, že není zraněná," říkal někomu. "Jenom pořád opakuje ‚Je pryč‘."

Opravdu jsem to říkala nahlas? Kousla jsem se do rtu.

"Bello, holčičko, nestalo se ti nic?"

To byl hlas, který bych poznala kdekoliv – i když změněný obavami, jako byl teď.

"Charlie?" Můj hlas zněl cize a tiše.

"Jsem u tebe, děťátko."

Přesunula jsem se do tatínkovy náruče a ucítila koženou vůni jeho šerifského saka. Charlie zavrávoral pod mou tíhou.

"Možná bych ji měl nést já," nabídl se Sam Uley.

"Už ji držím," řekl Charlie trochu zadýchaně.

Šel pomalu, namáhavě. Chtěla jsem mu říct, aby mě postavil na zem, že půjdu sama, ale hlas mě vůbec neposlouchal.

Světla svítilen byla všude, držel je v rukou dav lidí, které přivedl Charlie. Bylo to jako přehlídka. Nebo smuteční průvod. Zavřela jsem oči.

"Už jsme skoro doma, drahoušku," zamumlal Charlie co chvíli.

Znovu jsem otevřela oči, až když jsem uslyšela, jak se odemykají dveře. Stáli jsme na verandě našeho domu a ten vysoký tmavý muž jménem Sam držel Charliemu dveře, jednu ruku nataženou k nám, jako kdyby byl připravený mě chytit, kdyby Charliemu paže vypověděly službu.

Ale Charlie mě v pořádku pronesl dveřmi a položil mě na pohovku v obývacím pokoji.

"Tati, jsem celá mokrá," namítala jsem slabě.

"To nevadí." Jeho hlas byl příkrý. Pak promluvil na někoho jiného. "Deky jsou ve skříni nahoře v patře."

"Bello?" zeptal se něčí hlas. Dívala jsem se na šedovlasého muže, který se nade mnou skláněl, a po několika pomalých sekundách jsem ho poznala.

"Pan doktor Gerandy?" zamumlala jsem.

"Správně, děvenko," řekl. "Ublížila sis, Bello?"

Chvíli mi trvalo, než jsem si to promyslela. Zmátlo mě, když jsem si vzpomněla, že mi Sam Uley položil v lese podobnou otázku. Jenomže Sam se ptal trochu jinak: Ublížil ti někdo? Ten rozdíl mi připadal docela podstatný.

Doktor Gerandy čekal. Pozvedl jedno šedivé obočí a vrásky na čele se mu prohloubily.

"Nic mi není," lhala jsem. Byla to pravda, ale jen do určité míry.

Sáhl mi teplou rukou na čelo a prsty mi přitiskl na vnitřní stranu zápěstí. Dívala jsem se mu na rty, jak si pro sebe počítal, oči upřené na hodinky.

"Co se ti stalo?" zeptal se nedbale.

Ztuhla jsem pod jeho rukou a v krku mě panicky zabolelo.

"Ztratila ses v lese?" vyptával se. Viděla jsem, že nás poslouchá několik dalších lidí. Kousíček od nás stáli společně tři vysocí muži s tmavými obličeji – tušila jsem, že jsou z La Push, indiánské rezervace kmene Quileutů dole na pobřeží – a dívali se na mě. Stál tam s nimi i Sam Uley. Byli tam také pan Newton s Mikem a pan Weber, Angelin otec; ti všichni po mně pokukovali spíš pokradmu, ne tak otevřeně jako ti cizí. Další hluboké hlasy hlučely v kuchyni a venku před domovními dveřmi. Musela mě hledat polovina města.

Charlie byl nejblíž. Naklonil se, aby slyšel mou odpověď.

"Ano," zašeptala jsem, "ztratila jsem se."

Lékař zamyšleně přikývl a prsty mi jemně prohmatával krční uzliny. Charlieho obličej se zatvrdil.

"Nejsi unavená?" zeptal se doktor Gerandy

Přikývla jsem a poslušně jsem zavřela oči.

"Myslím, že jí nic není," slyšela jsem doktora, jak za chviličku šeptá Charliemu. "Jenom je vyčerpaná. Ať se z toho vyspí a já se na ni přijdu zítra podívat," řekl a odmlčel se. Určitě se podíval na hodinky, protože dodal: "No, vlastně už dneska."

Ozval se vrzavý zvuk, jak se oba opřeli a vstali z gauče.

"Je to pravda?" zašeptal Charlie. Jejich hlasy teď byly o kousek dál. Napínala jsem uši, abych slyšela. "Odjeli?"

"Doktor Cullen nás požádal, abychom o tom nikomu neříkali," odpověděl doktor Gerandy. "Ta nabídka přišla velmi náhle; museli se okamžitě rozhodnout. Carlisle nechtěl kolem toho odjezdu nadělat veliký rozruch."

"Drobné upozornění by nebylo na škodu," zabručel Charlie.

Doktor Gerandy byl jaksi nesvůj, když odpovídal. "Ano, řekl bych, že v této situaci by nějaké varování opravdu nebylo na škodu."

Nechtěla jsem dál poslouchat. Nahmatala jsem lem deky, kterou přese mě kdosi přehodil, a přetáhla jsem si ji přes uši.

Každou chvíli jsem se vytrhovala ze spánku. Slyšela jsem Charlieho, jak šeptem děkuje dobrovolníkům, kteří jeden po druhém odcházeli. Ucítila jsem na čele jeho prsty a pak tíhu další deky. Několikrát zvonil telefon a on ho spěchal zvednout, aby mě neprobudil. Tichým mumláním uklidňoval volající.

"Jo, našli jsme ji. Je v pořádku. Ztratila se. Už je jí dobře," opakoval znovu a znovu.

Slyšela jsem, jak péra v křesle zasténala, když se do něj usazoval ke spánku.

O pár minut později znovu zazvonil telefon.

Charlie zasténal, jak se škrabal na nohy, a pak s klopýtáním spěchal do kuchyně. Zavrtala jsem hlavu hlouběji do přikrývek, protože jsem nechtěla slyšet zase ten samý rozhovor.

"Prosím," řekl Charlie a zívl.

Jeho hlas se změnil, byl mnohem bdělejší, když znovu promluvil. "Kde?" Následovala odmlka. "Víte jistě, že je to mimo rezervaci?" Další krátká pauza. "Ale co by tam mohlo hořet?" Hlas mu zněl ustaraně i zmateně zároveň. "Podívejte, já tam zavolám a ověřím to."

Poslouchala jsem s větším zájmem, když ostrými údery mačkal číslo.

"Ahoj, Billy, tady Charlie – promiň, že volám tak brzy... ne, je v pořádku. Spí... Díky, ale kvůli tomu nevolám. Právě mi volala paní Stanleyová a říkala, že z okna v patře vidí na mořských útesech ohně, ale já jsem vážně ne... Aha!" Najednou v jeho hlasu zazněl další podtón – podráždění... nebo hněv. "A proč to dělají? Aha. Vážně?" Řekl to sarkasticky. "Hele, mně se neomlouvej. Jo, jo. Hlavně se postarej, aby se plameny nerozšířily... Já vím, já vím, překvapuje mě, že se jim to v tomhle počasí vůbec podařilo zapálit."

Charlie zaváhal a pak dodal zdráhavě. "Díky, žes mi poslal Sama a ostatní kluky. Měl jsi pravdu – opravdu znají les líp než my. To Sam ji našel, takže to máš u mě... Jo, zavolám ti později," souhlasil, stále ještě kysele, než zavěsil.

Šoural se zpátky do obývacího pokoje a mručel si pro sebe něco nesrozumitelného.

"Co se děje?" zeptala jsem se.

Spěchal ke mně.

"Je mi líto, že jsem tě vzbudil, miláčku."

"Někde hoří?"

"To nic není," ujišťoval mě. "Jenom pár táboráků na útesech."

"Táboráků?" zeptala jsem se. Můj hlas nezněl zvědavě. Zněl mrtvě.

Charlie se zamračil. "Pár kluků z rezervace dělá lumpárny," vysvětloval.

"Proč?" divila jsem se tupě.

Pochopila jsem, že se mu nechce odpovídat. Sklopil zrak a díval se na podlahu pod svými koleny. "Oslavují tu novinu." Jeho tón byl hořký.

Byla jenom jediná novina, která mě napadla, ač jsem se snažila na ni nemyslet. A pak mi ty informace zapadly do sebe. "To je kvůli tomu, že Cullenovi odjeli," zašeptala jsem. "V La Push nemají Cullenovy rádi – na to jsem zapomněla."

Quileuté měli svoje pověry o "studených", o upírech, kteří byli nepřátelé jejich kmene, stejně jako měli legendy o potopě a vlčích předcích. Pro většinu z nich to byly jenom příběhy, folklór. Ale bylo tu pár těch, kteří tomu věřili. Patřil mezi ně i Charlieho dobrý přítel Billy Black, ačkoliv i Jacob, jeho vlastní syn, si myslel, že jsou to jen hloupé povídačky. Billy mě varoval, abych se od Cullenových držela dál...

To jméno jako by mi v nitru pohnulo něčím, co se začalo drát na povrch, a já jsem věděla, že tomu nechci vzdorovat.

"To je směšné," soptil Charlie.

Chvilku jsme seděli mlčky. Nebe za oknem už nebylo černé. Někde pod dešťovými mraky vycházelo slunce.

"Bello?" zeptal se Charlie.

Nepokojně jsem se na něj podívala.

"On tě nechal samotnou v lese, viď?" uhodl Charlie.

Vyhnula jsem se jeho otázce. "Jak jsi věděl, kde mě máš hledat?" Moje mysl uhýbala před nevyhnutelným závěrem, ke kterému jsem musela dojít a který mě teď rychle doháněl.

"Z toho tvého vzkazu přece," odpověděl Charlie překvapeně. Sáhl si do zadní kapsy džín a vytáhl odrbaný kousek papírku. Byl špinavý a vlhký a mnohokrát přehnutý, jak ho Charlie mockrát otevíral a zase skládal. Znovu ho rozložil a podržel jako důkaz. Neuspořádaný rukopis se pozoruhodně podobal tomu mému.

Šla jsem se projít s Edwardem do lesa, půjdeme po pěšině. Brzy se vrátím, B.

"Když ses nevracela, zavolal jsem Cullenovým, ale nikdo to nebral," řekl Charlie tichým hlasem. "Pak jsem zavolal do nemocnice a doktor Gerandy mi řekl, že Carlisle je pryč."

"Kam odjeli?" zamumlala jsem.

Zíral na mě. "Copak ti to Edward neřekl?"

Zavrtěla jsem hlavou a ucukla jsem. Zvuk jeho jména odvázal tu věc, která drásala v mém nitru – bolest, která mi vyrážela dech a udivovala mě svou silou.

Charlie si mě pochybovačně měřil, když odpovídal. "Carlisle vzal místo v nějaké velké nemocnici v Los Angeles. Podle mě mu nabídli hodně peněz."

Slunečné Los Angeles. Poslední místo, kam by opravdu odešli. Vzpomněla jsem si na svou noční můru se zrcadlem... jasné sluneční světlo odrážející se od jeho kůže –

Při vzpomínce na jeho tvář mě trhala na kusy šílená bolest.

"Chci vědět, jestli tě Edward nechal samotnou uprostřed lesa," naléhal Charlie.

Jeho jméno zvedlo v mém nitru další mučivou vlnu. Zavrtěla jsem zuřivě hlavou v zoufalé snaze uniknout bolesti. "Byla to moje vina. Nechal mě tady na pěšině, na dohled od domu... ale já jsem se pokoušela jít za ním."

Charlie začal něco říkat; dětinsky jsem si přikryla uši. "Já už o tom nechci mluvit, tati. Chci jít k sobě do pokoje."

Než mohl odpovědět, vyškrábala jsem se z gauče a kymácela se nahoru po schodech.

Někdo byl v domě a nechal Charliemu vzkaz, aby věděl, kde mě hledat. Od chvíle, kdy mi tohle došlo, mi v hlavě začalo narůstat strašlivé podezření. Vtrhla jsem do svého pokoje, zavřela a zamkla za sebou dveře a pak jsem běžela k CD přehrávači u postele.

Všechno vypadalo přesně tak, jak jsem to nechala. Stiskla jsem vršek přehrávače. Západka se otevřela a víko se pomalu a plynule otevřelo.

Bylo prázdné.

Album, které mi dala Renée, leželo na posteli, přesně tam, kde jsem ho naposledy odložila. Třesoucí se rukou jsem ho otevřela.

Nemusela jsem listovat dál než na první stránku. Pod kovovými růžky už nebyla žádná fotografie. Stránka byla bílá až na mé vlastní písmo naškrábané na spodním okraji: Edward Cullen, Charlieho kuchyně, 13. září.

Tam jsem se zastavila. Byla jsem si jistá, že byl velmi důsledný.

Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval, slíbil mi.

Ucítila jsem hladkou dřevěnou podlahu pod koleny, pak pod dlaněmi, a pak mi najednou tlačila na kůži na tváři. Doufala jsem, že omdlévám, ale ke svému zklamání jsem vědomí neztratila. Vlny bolesti, které do mě předtím jenom narážely, dosáhly vrcholu, převalily se mi přes hlavu a stáhly mě pod sebe.

Už jsem se nevynořila.

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

LEDEN

Moje-kniha | 3.kapitola

3.kapitola

Chcete si článek přečíst?

Jak vypnout blokování reklamy?

Komentáře