8.kapitola

30. prosinec 2011 | 23.49 |

 "Tak fajn, kde máš spojku?"

Ukázala jsem na páku na levém řidítku. Uvolnit sevření byla chyba. Těžká motorka se pode mnou zakymácela a hrozilo, že mě srazí na stranu. Popadla jsem znovu rukojeť a snažila se udržet motorku ve vzpřímené poloze.
"Jacobe, mně to nestojí," stěžovala jsem si.
"Ale to bude, až pojedeš," uklidňoval mě. "Tak dál, kde máš brzdu?"
"Za pravou nohou."
"Špatně."
Popadl mě za pravou ruku a ovinul mi prsty kolem páky za plynovou pákou.
"Ale ty jsi říkal..."
"Tohle je brzda, kterou potřebuješ. Teď nepoužívej zadní brzdu, ta je až na později, až budeš vědět, co děláš."
"To se mi nezdá správné," řekla jsem podezíravě. "Nejsou tak nějak důležité obě brzdy?"
"Zapomeň na zadní brzdu, jasné? Tady –" Ovinul ruku kolem mojí a přinutil mě stisknout páku. "Takhle budeš brzdit. Nezapomeň." Znovu mi stiskl ruku.
"Fajn," souhlasila jsem.
"Plyn?"
Zakroutila jsem pravou rukojetí.
"Řazení?"
Šťouchla jsem do něj levým lýtkem.
"Výborně. Myslím, že už jsme probrali všechny součásti. Teď to prostě musíš rozjet."
"Ehm," zamumlala jsem a bála se říct víc. Žaludek se mi divně kroutil a měla jsem strach, aby se mi nezlomil hlas. Byla jsem vyděšená. Snažila jsem se namluvit si, že ten strach je zbytečný. Už jsem si prožila to nejhorší, co se mi mohlo stát. Co by mi teď v porovnání s tím mělo nahánět strach? Měla bych být schopná dívat se smrti do očí a smát se.
Ale můj žaludek na to neskočil.
Dívala jsem se na dlouhý úsek štěrkové silnice lemované po obou stranách hustou mlhavou zelení. Cesta byla písčitá a vlhká. Lepší než bláto.
"Chci, abys stiskla spojku," nařídil Jacob.
Ovinula jsem prsty kolem spojky.
"A teď, tohle je hrozně důležité, Bello," zdůrazňoval Jacob. "Nepouštěj ji, ano? Chci, aby sis představila, že jsem ti dal do ruky odjištěný granát. Pojistka je vytažená a ty svíráš tělo granátu v dlani."
Stiskla jsem to pevněji.
"Dobře. Myslíš, že to dokážeš kopnutím nastartovat?"
"Když pohnu nohou, tak přepadnu," procedila jsem skrz zaťaté zuby, v prstech pevně sevřený svůj odjištěný granát.
"Dobře, já to udělám. Nepouštěj spojku."
Ustoupil o krok dozadu a pak najednou dupnul nohou na pedál.

Ozvalo se krátké trhnutí a síla, s jakou se opřel do pedálu, rozhoupala motorku. Začala jsem padat na stranu, ale Jake chytil motorku dřív, než mě srazila k zemi.

"Pomalu, klidně," povzbuzoval. "Držíš pořád spojku?"
"Ano," vydechla jsem.
"Postav si nohu na zem – zkusím to znovu." Ale pro jistotu také položil ruku vzadu na sedadlo.
Musel to nakopnout ještě čtyřikrát, než motor naskočil. Cítila jsem, jak pode mnou motorka rachotí jako rozzlobené zvíře. Svírala jsem spojku, až mě prsty bolely.
"Zkus přidat plyn," navrhl Jacob. "Velmi zlehka. A nepouštěj spojku."
Váhavě jsem otočila pravou rukojetí. Ačkoliv to byl jen drobný pohyb, motorka pode mnou zavrčela. Teď to znělo rozzlobeně a hladově. Jacob se usmál s hlubokým uspokojením.
"Pamatuješ si, jak zařadit jedničku?" zeptal se.
"Ano."
"Tak do toho, udělej to."
"Dobře."
Počkal pár vteřin.
"Levá noha," napovídal.
"Já vím," řekla jsem a zhluboka se nadechla.
"Víš jistě, že chceš pokračovat?" zeptal se Jacob. "Vypadáš vystrašeně."
"Jsem v pohodě," odsekla jsem. Kopla jsem řadicí páku o jeden vrub níž.
"Velmi dobře," pochválil mě Jake. "Teď velmi jemně pouštěj spojku."
Ustoupil o krok od motorky.
"Chceš, abych pustila ten granát?" zeptala jsem se nevěřícně. Není divu, že ustupoval.
"Jedině tak se rozjedeš, Bello. Jenom to udělej pozvolna."
Když jsem začala uvolňovat sevření, šokovaně jsem si uvědomila, že mě přerušil hlas, který nepatřil chlapci stojícímu vedle mě.
"Tohle je lehkomyslnost, dětinskost a pitomost, Bello," zuřil ten sametový hlas.
"Och!" zalapala jsem po dechu a ruka mi sklouzla ze spojky.
Motorka pode mnou vyhodila, trhla mnou dopředu a pak se zhroutila na zem a mě přimáčkla pod sebou. Řvoucí motor se škytnutím zhasl.
"Bello?" Jacob ze mě s lehkostí zvedl těžkou motorku. "Neublížila sis?"
Ale já jsem neposlouchala.
"Já jsem ti to říkal," zamumlal ten dokonalý, křišťálově čistý hlas.
"Bello?" zatřásl mi Jacob ramenem.
"Jsem v pohodě," zamumlala jsem omámeně.
Víc než v pohodě. Hlas v mé hlavě byl zpátky. Stále mi zněl v uších – jako tichá, sametová ozvěna.
V duchu jsem rychle probrala možnosti. Tady jsem nic neznala – tu silnici jsem nikdy neviděla, na motorce jsem seděla poprvé v životě – nemohlo jít o žádné déjà vu. Takže ty halucinace muselo spustit něco jiného... cítila jsem, jak mi adrenalin zase proudí v žilách a myslela jsem, že jsem na to přišla. Určitá kombinace adrenalinu a nebezpečí, nebo jenom hlouposti...
Jacob mě vytahoval na nohy.
"Neuhodila ses do hlavy?" zeptal se.
"Myslím, že ne." Pro kontrolu jsem zavrtěla hlavou ze strany na stranu. "Neponičila jsem motorku, že ne?" To jediné mi dělalo starosti. Honem jsem to chtěla zkusit znovu, hned teď. Lehkomyslnost se vyplácela víc, než bych si myslela. Nějaké podvádění! Možná jsem našla způsob, jak vyrábět halucinace – to bylo mnohem důležitější.
"Ne. Jenom ti chcípnul motor," řekl Jacob a přerušil moje rychlé spekulace. "Pustila jsi tu spojku moc rychle."
Přikývla jsem. "Zkusíme to znovu."
"Víš to jistě?" zeptal se Jacob.
"Samozřejmě."
Tentokrát jsem se to snažila nakopnout sama. Bylo to komplikované; musela jsem trochu nadskočit, abych dupla na pedál s dostatečnou silou, a pokaždé, když jsem to udělala, se motorka pokusila mě shodit. Jacobova ruka se vznášela nad řídítky, připravená mě chytit, kdybych to potřebovala.
Chtělo to několik úspěšných pokusů a ještě víc těch neúspěšných, než se motor chytil a naskočil. Měla jsem na paměti, že musím držet granát, a přitom jsem zkusmo túrovala motor. Zavrčel při sebemenším dotyku. Usmívala jsem se stejně jako Jacob.
"Zlehka na tu spojku," připomínal mi.
"Takže ty se chceš zabít? O tohle ti jde?" promluvil znovu ten druhý hlas přísným tónem.
Zlehka jsem se usmála – pořád to fungovalo – a nevšímala si těch otázek. Jacob nedopustí, aby se mi něco vážného stalo.
"Jeď domů za Charliem," poroučel hlas. Jeho dokonalá krása mě ohromovala. Nemohla jsem dovolit, aby se mi vytratil z paměti, ať to stojí, co to stojí.
"Pomalu povoluj," povzbuzoval mě Jacob.
"Provedu," řekla jsem. Trochu mi vadilo, když jsem si uvědomila, že odpovídám oběma.
Hlas v mé hlavě zasténal s řevem motocyklu.
Tentokrát jsem se snažila soustředit se, nedovolit, aby mě ten hlas zase vyplašil, a pomaloučku polehoučku jsem uvolňovala ruku. Najednou motorka zabrala a já se zvrátila dozadu. Ale držela jsem se pevně.
Letěla jsem.
Cítila jsem vítr, který tam předtím nebyl, studil mě na kůži na hlavě a sfoukl mi vlasy dozadu s takovou silou, že jsem měla pocit, jako by mi za ně někdo tahal. Žaludek jsem nechala na startu; v těle mi koloval adrenalin a brněl mi v žilách. Stromy pádily kolem mě a splynuly v jednu zelenou stěnu.
Ale tohle byla jenom jednička. Noha mě svrběla na řadicí páce, když jsem rukou přidávala plyn.
"Ne, Bello!" poroučel ten rozzlobený, medově sladký hlas v mém uchu. "Dívej se, co děláš!"
Přestala jsem se zabývat rychlostí, když jsem si uvědomila, že se cesta pomalu začíná stáčet doleva, a já pořád jedu rovně. Jacob mi neřekl, jak se zatáčí.
"Brzdy brzdy," mumlala jsem si pro sebe a instinktivně jsem dupla pravou nohou, jak bych to udělala v autě.
Motorka pode mnou náhle ztratila stabilitu a zakymácela se napřed na jednu stranu, pak na druhou. Táhla mě k zelené stěně a já jsem jela moc rychle. Snažila jsem se otočit řídítka opačným směrem, a jak jsem najednou přenesla váhu, motorka se položila na zem a točila se kolem své osy směrem ke stromům.
Nakonec jsem zase skončila pod ní. S hlasitým řevem mě táhla po mokrém písku, až do něčeho narazila. Neviděla jsem. Obličej jsem měla namáčklý v mechu. Snažila jsem se zvednout hlavu, ale něco mi bránilo.
Byla jsem omámená a zmatená. Znělo to, jako by vrčely tři věci – motorka nade mnou, hlas v mé hlavě a ještě něco...
"Bello!" zakřičel Jacob a já jsem slyšela, jak řev druhé motorky ztichl.
Pak už mě motorka netlačila k zemi a já jsem se překulila, abych mohla dýchat. Všechno vrčení přestalo.
"Tý jo," zamumlala jsem. Byla jsem vzrušená. Tohle muselo být ono, recept na halucinaci – adrenalin plus nebezpečí plus pitomost. Nebo něco takového.
"Bello!" nahrbil se Jacob nade mnou úzkostlivě. "Bello, žiješ?"
"Jsem borec!" nadechla jsem se. Ohnula jsem paže a nohy. Zdálo se, že všechno funguje, jak má. "Zkusíme to znovu."
"Myslím, že ne." Jacobův hlas zněl stále ustaraně. "Myslím, že bych tě měl napřed dovézt do nemocnice."
"Jsem v pohodě."
"Ehm, Bello? Máš na čele velkou tržnou ránu a řine se z toho krev," informoval mě.
Připleskla jsem si ruku na hlavu. No jasně, byla mokrá a lepivá. Necítila jsem nic kromě vlhkého mechu na tváři, a to pozdrželo nevolnost.
"Ach, je mi to moc líto, Jacobe." Silně jsem tiskla ruku na ránu, jako kdybych mohla zatlačit krev zpátky do hlavy.
"Ty se omlouváš za to, že krvácíš?" divil se, zatímco mi ovinul paži kolem pasu a vytáhl mě na nohy "Pojedeme. Budu řídit." Natáhl ruku pro klíčky.
"A co motorky?" zeptala jsem se a podávala mu klíčky.
Na vteřinku se zamyslel. "Počkej tady. A vezmi si tohle." Stáhl si tričko, už zacákané krví, a hodil mi ho. Smotala jsem ho a držela ho pevně na čele. Začínala jsem cítit krev; dýchala jsem zhluboka pusou a snažila se soustředit na něco jiného.
Jacob naskočil na černou motorku, jediným pohybem nahodil motor a tryskem odjel po silnici, až za ním písek a kamínky odletovaly. Vypadal jako hotový profesionál, jak se nakláněl nad řídítky, hlavu nízko, obličej dopředu, jeho zářivé vlasy šlehaly rudou kůži na zádech. Závistivě jsem přimhouřila oči. Byla jsem si jistá, že já jsem při jízdě takhle nevypadala.
Překvapilo mě, jak daleko jsem ujela. Sotva jsem Jacoba v dálce viděla, když se konečně dostal k mému autu. Odhodil motorku na stranu a sprintoval ke dveřím.
Vážně mi nebylo nijak špatně. Jacob rozburácel náklaďáček ohlušujícím řevem, jak spěchal, aby už byl u mě. Trochu mě bolela hlava a zvedal se mi žaludek, ale tržná rána nebyla vážná. Rány na hlavě prostě krvácejí víc než ostatní. Nebylo nutné se plašit.
Jacob nechal auto běžet a utíkal zpátky ke mně. Znovu mi ovinul paži kolem pasu.
"Tak pojď, posadím tě do auta."
"Vážně je mi dobře," ujišťovala jsem ho, když mi pomáhal nastoupit. "Neděs se. Je to jen troška krve."
"Jen spousta krve," slyšela jsem ho mumlat, když se vracel pro mou motorku.
"Tak hele, zamysleme se nad tím na chviličku," začala jsem, když se vrátil. "Jestli mě takhle odvezeš na pohotovost, Charlie se o tom jistě dozví." Podívala jsem se na písek a špínu nalepené na mých džínách.
"Bello, myslím, že se to musí zašít. Nenechám tě tu vykrvácet."
"Já nevykrvácím," slíbila jsem. "Napřed vezmeme zpátky motorky a pak se stavíme u nás, abych se mohla zbavit důkazů, než pojedeme do nemocnice."
"A co Charlie?"
"Říkal, že má dneska práci."
"Víš to opravdu jistě?"
"Věř mi. Mám v krvácení praxi. Není to zdaleka tak strašné, jak to vypadá."
Jacob byl nešťastný – koutky se mu stáhly dolů, jak se škaredil –, ale nechtěl mi zadělat na malér. Cestou do Forks jsem se dívala ven z okna a přidržovala si na čele jeho zničené tričko.
Motorka byla lepší, než by mě napadlo. Jednak posloužila mým původním plánům. Podváděla jsem – porušila jsem svůj slib. Byla jsem zbytečně nezodpovědná. Už jsem si nepřipadala tak uboze, když teď byl slib porušený na obou stranách.
A pak jsem díky motorce objevila klíč k halucinacím! Alespoň jsem v to doufala. Měla jsem v úmyslu co nejdřív tu teorii zase otestovat. Možná se mnou budou na pohotovosti rychle hotoví a já to stihnu ještě dneska večer.
Ujíždět takhle po silnici bylo úžasné. Vítr mě šlehal do tváří, a ta rychlost a pocit svobody... připomínalo mi to můj uplynulý život, jak jsem letěla hustým lesem, kde nebyla žádná cesta, a on mě nesl na zádech a utíkal – v tu chvíli jsem přestala myslet, paměť se mi zadrhla s návalem bolesti. Škubla jsem sebou.
"Pořád jsi v pohodě?" ujišťoval se Jacob.
"Jo." Snažila jsem se znít stejně přesvědčivě jako předtím.
"Mimochodem," dodal. "Dneska večer ti odmontuju zadní brzdu."
Doma jsem se na sebe napřed šla podívat do zrcadla; vypadalo to opravdu děsivě. Krev mi uschla v hustých pruzích po tváři a krku, srážela se mi v zablácených vlasech. Zkušeným zrakem jsem zkoumala svoje zranění a namlouvala si, že krev je jenom barva, aby se mi nezvedal žaludek. Dýchala jsem pusou a bylo to dobré.
Umyla jsem se, jak nejlépe to šlo. Pak jsem schovala svoje zablácené a zakrvácené oblečení na dno koše se špinavým prádlem, nasoukala jsem se do čistých džín a co nejopatrněji jsem si natáhla košili (kterou jsem si nemusela přetahovat přes hlavu). Podařilo se mi udělat to jednou rukou a ještě přitom oba kusy oblečení nezamazat od krve.
"Pospěš si," zavolal Jacob.
"Už jdu, už jdu," zavolala jsem zpátky. Když jsem se ujistila, že jsem po sobě nezanechala nic inkriminujícího, vydala jsem se dolů.
"Jak vypadám?" zeptala jsem se ho.
"Líp," připustil.
"Ale vypadám, jako když jsem zakopla u tebe v garáži a rozrazila si hlavu o kladivo?"
"Jasně, to asi jo."
"Tak jedeme."
Jacob mě se spěchem vystrkal ze dveří a zase trval na tom, že bude řídit. Byli jsme na půl cesty do nemocnice, když jsem si uvědomila, že je pořád bez trička.
Provinile jsem se zamračila. "Měli jsme ti vzít bundu."
"To by vypadalo podezřele, jako bychom dělali kdovíco," žertoval. "Navíc není zima."
"Děláš si legraci?" Otřásla jsem se a natáhla ruku, abych zapnula topení.
Sledovala jsem Jacoba, jestli si jenom kvůli mně nehraje na drsňáka, ale opravdu vypadal, jako že mu to nevadí. Jednu paži měl přehozenou přes opěradlo mého sedadla, zatímco já jsem se choulila, abych se zahřála.
Jacob opravdu vypadal na víc než na šestnáct – ne zrovna na čtyřicet, ale klidně starší než já. Proti Quilovi nebyl tak svalnatý a byl hubenější. Měl takové ty dlouhé houževnaté svaly, které se zřetelně rýsovaly pod hladkou kůží. Jeho kůže měla tak hezkou barvu, až jsem mu záviděla.
Všiml si, že ho pozoruju.
"Co je?" zeptal se a celý zrozpačitěl.
"Nic. Jenom jsem si toho předtím nevšimla. Víš to, že jsi celkem krasavec?"
Jakmile mi to slovo vyklouzlo, lekla jsem se, aby si můj impulzivní postřeh nevysvětlil špatně.
Ale Jacob jenom obrátil oči v sloup. "Pořádně sis tu hlavu natloukla, viď?"
"Myslím to vážně."
"No, tak dík. Celkem."
Zakřenila jsem se. "Celkem nemáš zač."
* * *
K zašití té rány na čele bylo zapotřebí sedmi stehů. Poté, co jsem dostala injekci s lokálním anestetikem, mě zbytek procedury vůbec nebolel. Jacob mě držel za ruku, zatímco doktor Snow šil a já jsem se snažila nemyslet na to, proč je to ironické.
V nemocnici jsme strávili celou věčnost. Když jsem byla hotová, musela jsem vysadit Jacoba u nich doma a spěchat zpátky uvařit Charliemu večeři. Zdálo se, že Charlie mou historku o pádu u Jacoba v garáži zbaštil. Koneckonců, už z dřívějška věděl, že jsem schopná ocitnout se na pohotovosti bez cizího zavinění, jen zásluhou svých vlastních nohou.
Dnešní noc nebyla tak zlá jako ta první tehdy, když jsem slyšela ten dokonalý hlas v Port Angeles. Díra se vrátila, jako pokaždé, když jsem nebyla s Jacobem, ale na okrajích už nebolela tak strašně. Už jsem plánovala dopředu, těšila jsem se na další halucinaci, a to mě rozptylovalo. Také jsem věděla, že se zítra budu cítit lépe, až budu zase s Jacobem. To mi pomáhalo lépe snášet tu prázdnou díru a známou bolest s ní související; úleva byla na dohled. Noční můra také ztratila trochu ze své moci. Byla jsem vyděšená nicotou jako vždycky, ale také jsem byla podivně netrpělivá, jak jsem čekala na okamžik, kdy se s křikem probudím k vědomí. Věděla jsem, že ta noční můra musí skončit.
* * *
Příští středu, než jsem se stihla dostat z pohotovosti domů, zavolal doktor Gerandy mému otci a upozornil ho, že mám možná otřes mozku. Poradil mu, aby mě celou noc budil každé dvě hodiny, aby se ujistil, že to není vážné. Charlie podezíravě mhouřil oči, když jsem mu chabě vysvětlovala, že jsem zase zakopla.
"Možná bys do té garáže vůbec neměla chodit, Bello," nadhodil při večeři.
Zpanikařila jsem, bála jsem se, že Charlie vydá nějaký zákaz a já nebudu smět do La Push, a v důsledku toho i jezdit na motorce. A já jsem to nechtěla vzdát – dnes jsem měla úplně neskutečnou halucinaci. Moje mámení se sametovým hlasem na mě křičelo skoro pět minut, než jsem příliš zprudka dupla na brzdu a naletěla do stromu. Bez reptání bych za to dneska brala jakoukoli bolest, kterou jsem si tím mohla způsobit.
"Tohle se nestalo v garáži," protestovala jsem rychle. "Byli jsme na výletě a já jsem zakopla o kámen."
"Odkdy chodíš na výlety?" zeptal se Charlie skepticky.
"Práce u Newtonových se musela jednou projevit," podotkla jsem. "Když každý den prodáváš poslední výkřiky v outdoorovém vybavení, tak nakonec začneš být sám zvědavý."
Charlie si mě zlobně měřil a bylo vidět, že jsem ho moc nepřesvědčila.
"Já budu opatrnější," slíbila jsem a potají jsem pod stolem zkřížila prsty.
"Nevadí mi, když budeš chodit na výlety přímo tam kolem La Push, ale drž se blízko města, ano?"
"Proč?"
"No, poslední dobou máme spoustu stížností od turistů. Lesní správa to hodlá prověřit, ale do té doby..."
"Aha, ten velký medvěd," došlo mi najednou. "Jo, někteří z turistů, co chodí nakupovat k Newtonovým, ho viděli. Myslíš, že je někde v lese opravdu nějaký obrovský zmutovaný grizzly?"
Čelo se mu zvrásnilo. "Něco tam je. Drž se blízko města, ano?"
"Jasně, jasně," řekla jsem rychle. Nevypadal úplně uklidněný.
* * *
"Charlie do toho začíná strkat nos," stěžovala jsem si Jacobovi, když jsem ho v pátek vyzvedávala před školou.
"Možná bychom měli dát motorky na čas k ledu." Viděl můj nesouhlasný výraz a dodal: "Alespoň tak na týden. Abys předvedla, že se dokážeš aspoň týden držet dál od nemocnice, víš?"
"A co budeme dělat?" zakňourala jsem.
Vesele se usmál. "Co budeš chtít."
Chviličku jsem nad tím přemýšlela – co vlastně chci.
Nelíbila se mi představa, že bych měla přijít o ty krátké vteřiny, kdy jsem měla nablízku vzpomínky, které nezraňovaly – ty, které přicházely samy od sebe, aniž bych je vědomě vyvolávala. Když nemůžu mít motorky, budu muset najít nějakou jinou cestu k nebezpečí a adrenalinu, a to bude vyžadovat notnou dávku přemýšlení a kreativity. Nelíbilo se mi, že bych mezitím neměla co dělat. Co kdybych se zase dostala do deprese, i když mám Jaka? Musela jsem se udržet v činnosti...
Možná existoval nějaký jiný způsob, nějaký jiný recept... nějaké jiné místo.
Byla chyba vydávat se k nim domů, to rozhodně. Ale jeho přítomnost se musela někde otisknout, zanechat stopy někde jinde než jenom ve mně. Muselo existovat místo, kde se zdál skutečnější než mezi všemi těmi známými mezníky, které byly přeplněny dalšími lidskými vzpomínkami.
Napadlo mě jedno místo, kde by se tohle mohlo splnit. Jedno místo, které bude vždycky patřit jen jemu a nikomu jinému. Kouzelné místo, plné světla. Ta krásná louka, kterou jsem viděla jen jednou v životě, zalitou září slunce a jeho jiskřivé kůže.
Bylo vysoce pravděpodobné, že tento nápad ztroskotá – mohl by být nebezpečně bolestný. Stačilo, abych na to pomyslela, a už mě v prsou bolelo prázdnotou! Bylo těžké udržet se ve vzpřímené poloze, abych se neprozradila. Ale kde jinde než tam bych mohla slyšet jeho hlas? A už jsem Charliemu řekla, že chodím do přírody...
"O čem tak usilovně přemýšlíš?" zeptal se Jacob.
"No..." začala jsem pomalu. "Jednou jsem v lese našla takové místo – narazila jsem na něj, když jsem šla, ehm, na výlet. Malá loučka, bylo tam hrozně krásně. Nevím, jestli bych ho sama dokázala znovu vystopovat. Rozhodně by to asi bylo na několik pokusů..."
"Můžeme použít kompas a mapu se souřadnicemi," nabídl Jacob se sebejistou ochotou. "Víš, odkud jsi vyšla?"
"Ano, bylo to hned pod značenou cestou, kde končí dálnice sto deset. Myslím, že jsem šla většinou na jih."
"Super. To najdeme." Jacob jako vždycky ochotně souhlasil s čímkoliv, co jsem chtěla. I kdyby šlo o sebevětší bláznivinu.
Takže v sobotu odpoledne jsem si zašněrovala nové turistické boty – které jsem si koupila toho dne ráno, a poprvé jsem tak využila dvacetiprocentní zaměstnaneckou slevu –, popadla jsem novou topografickou mapu Olympijského poloostrova a vyjela jsem do La Push.
Nezačali jsme bez přípravy; napřed Jacob plných dvacet minut vleže na podlaze v obýváku – byla ho plná místnost – kreslil na klíčovou část mapy komplikovanou síť, zatímco já jsem dřepěla na židli v kuchyni a povídala si s Billym. Zdálo se, že Billyho náš zamýšlený výlet vůbec nezajímá. Byla jsem překvapená, že mu Jacob řekl, kam jdeme, když vezmu v úvahu, jaký povyk lidé nadělali kvůli tomu, že někdo viděl medvěda. Chtěla jsem požádat Billyho, aby o tom Charliemu nic neříkal, ale bála jsem se, že když to udělám, jen dosáhnu opačného výsledku.
"Možná uvidíme toho super medvěda," vtipkoval Jacob s očima upřenýma na mapu.
Rychle jsem koukla na Billyho, protože jsem se obávala reakce v Charlieho stylu.
Ale Billy se synovi jenom zasmál. "Možná byste si měli vzít sklenici medu, jeden nikdy neví."
Jake se uchechtl. "Doufám, že v těch nových botách budeš rychle utíkat, Bello. Jedna sklenička nezaměstná hladového medvěda na dlouho."
"Mně stačí, když budu rychlejší než ty."
"Tak to hodně štěstí!" popřál mi Jacob a zakoulel očima, jak skládal mapu. "Jdeme."
"Hezkou zábavu," zabručel Billy a odjel k ledničce.
S Charliem nebylo těžké žít, ale připadalo mi, že Jacob to má ještě snadnější než já.
Jela jsem až na samý konec té štěrkové silnice a zastavila jsem kousek vedle cedule, která označovala začátek turistické cesty. Už to bylo dlouho, co jsem tu byla naposledy, a žaludek se mi nervózně chvěl. Tohle by mohla být velmi zlá věc. Ale bude to stát za to, jestli se dostanu blízko k němu.
Vystoupila jsem a podívala se na hustou zelenou stěnu před sebou.
"Šla jsem tudy," zamumlala jsem a ukázala přímo před sebe.
"Hmm," zamručel Jake.
"Co je?"
Podíval se směrem, který jsem ukázala, pak na jasně vyznačenou cestu, a zase zpátky.
"Odhadoval bych tě spíš na holku, co půjde po vyznačené cestě."
"Na to mě neužije." Smutně jsem se pousmála. "Já jsem rebelka."
Zasmál se a pak vytáhl naši mapu.
"Dej mi vteřinku." Zkušeným gestem si podržel kompas a pak otáčel mapou, až našel správnou polohu.
"Dobře – první linie na mřížce. Jdeme na to."
Viděla jsem, že Jacoba brzdím, ale nestěžoval si. Snažila jsem se nevzpomínat na svůj poslední výlet tímto lesem s úplně jiným společníkem. Normální vzpomínky byly stále nebezpečné. Kdybych si dovolila trochu se jim poddat, skončila bych v klubíčku na zemi a žalostně bych lapala po dechu. Jak bych to vysvětlila Jacobovi?
Ale soustředit se stále na přítomnost nebylo zase tak těžké, jak jsem si myslela. Les vypadal jako každý jiný na tomto poloostrově, a s Jacobem byla nálada úplně jiná.
Vesele si pískal nějakou neznámou melodii, máchal rukama a zlehka si vykračoval hrubým podrostem. Stíny se mi nezdály tak tmavé jako obvykle. To proto, že jsem tu měla svoje osobní sluníčko.
Jacob každých pár minut kontroloval kompas. Drželi jsme se přímo jednoho z jeho paprsků vyzařujících na mřížce. Opravdu to vypadalo, jako že ví, co dělá. Chtěla jsem ho pochválit, ale udržela jsem se. Bezpochyby by si přidal dalších pár let ke svému už tak nafouknutému věku.
Při chůzi jsem si pustila myšlenky na špacír a najednou mě popadla zvědavost. Nezapomněla jsem na rozhovor, který jsme vedli u mořských útesů – čekala jsem, až s tím zase přijde, ale asi se mu do toho nechtělo.
"Hele... Jaku?" zeptala jsem se váhavě.
"No?"
"Jak se to má... s Embrym? Už se vrátil k normálu?"
Jacob chviličku mlčel a stále kráčel vpřed dlouhými kroky. Když byl asi tři metry přede mnou, zastavil se, aby na mě počkal.
"Ne. Nevrátil," odpověděl, když jsem ho došla, a pusa se mu v koutcích svěšovala. Zůstal stát. Okamžitě jsem litovala, že jsem s tím začínala. "Pořád je se Samem."
"Jo."
Položil mi paži kolem ramen a díval se tak ustaraně, že jsem ji s úsměvem nesetřásla, jak bych to jinak možná udělala.
"Pořád se na tebe divně dívají?" napůl jsem zašeptala.
Jacob se díval skrz stromy. "Někdy."
"A Billy?"
"Nápomocný jako vždycky," řekl kyselým, rozzlobeným hlasem, který mě zarazil.
"Gauč u nás je pořád volný," nabídla jsem mu.
Zasmál se a vytrhl se z nepřirozené sklíčenosti. "Ale mysli na situaci, do které bychom tak dostali Charlieho – až Billy zavolá na policii, aby nahlásil můj únos."
Také jsem se zasmála, byla jsem ráda, že je Jacob už zase normální.
Zastavili jsme se, když prohlásil, že už jsme ušli devět kilometrů, pak jsme to na chviličku střihli západním směrem. Potom jsme se vydali zpět podél další linie na jeho mřížce. Všechno vypadalo přesně tak jako cesta tam a já jsem měla pocit, že moje pošetilé hledání skončí naprostým krachem. Taky jsem to přiznala, když se začalo stmívat a zamračený den pomalu přecházel do bezhvězdné noci, ale Jacob byl sebejistější.
"Pokud víš jistě, že jsme začali ze správného místa..." Podíval se na mě.
"Ano, to vím jistě."
"Pak to najdeme," slíbil, popadl mě za ruku a táhl mě hustým kapradím. Na druhé straně stál můj náklaďák. Pyšně na něj ukázal. "Věř mi."
"Jsi dobrý," uznala jsem. "Ale příště si s sebou musíme vzít baterku."
"Odteď si turistiku necháme na neděli. Nevěděl jsem, že jsi tak pomalá."
Vytrhla jsem mu ruku a utíkala za volant. Tím jsem ho rozesmála.
"Takže souhlasíš s dalším pokusem zítra?" zeptal se a vklouzl na místo spolujezdce.
"Jasně. Pokud ovšem nechceš jít sám, abych tě nezdržovala svým belháním."
"To přežiju," ujistil mě. "Jestli ovšem půjdeme znovu, měla by sis vzít nějaké náplasti proti otlakům. Vsadím se, že ty nové boty pěkně cítíš."
"Trochu," přiznala jsem. Měla jsem pocit, že mám na nohách víc puchýřů, než kolik se jich tam může reálně vejít.
"Doufám, že zítra uvidíme toho medvěda. To mě trochu zklamalo."
"Jo, mě taky," souhlasila jsem sarkasticky. "Možná budeme mít zítra víc štěstí a něco nás sežere!"
"Medvědi nechtějí žrát lidi. Moc jim nechutnáme." Zakřenil se na mě v tmavé kabině. "Samozřejmě ty bys mohla být výjimka. Vsadím se, že ty bys chutnala dobře."
"Moc díky," ušklíbla jsem se a podívala se stranou. Nebyl první, kdo mi to řekl.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře