14.kapitola

9. prosinec 2011 | 14.39 |

 On se snad už úplně zcvoknul," prohlásil Matt a zíral na prázdné dveře, ve kterých zmizel Stefan.

"Ne, nezcvoknul," odpověděla Meredith. Hlas měla tichý a žalostný, ale zněl v něm i podtón bezmocného smíchu. "Copak nechápeš, o co mu jde, Matte?" pokračovala, když se k ní otočil. "Řve na nás, chce, abychom ho nenáviděli, chce nás odehnat. Chová se co nejhnusněji, abychom se na něj naštvali a nechali ho to udělat samotného." Pohlédla ke dveřím a zdvihla obočí. "Zabiju každého, kdo by šel za mnou - to už ovšem trochu přehnal."
Bonnie se náhle rozhihňala a nešlo to zastavit. "Myslím, že tohle si vypůjčil od Damona: Ujasněme si to, nepotřebuju nikoho z vás!"
"Jste jenom smečka blbejch lidí," přidal se Matt. "Ale já to furt nechápu. Tys právě měla předtuchu, Bonnie, a Stefan tyhle věci obvykle nepřehlíží. Neexistuje způsob, jak s ním bojovat a zvítězit, je to tak?"
"Bonnie netvrdila, že neexistuje způsob, jak s ním bojovat a zvítězit. Řekla, že neexistuje způsob, jak s ním bojovat a přežít. Je to tak, Bonnie?" obrátila se na ni Meredith.
Záchvat hihňání Bonnii přešel. Pokoušela se rozebrat svoji předtuchu, ale nevybavovala si nic víc než ta slova, která se jí vloudila do mysli. Nikdo nemůže bojovat s ním a přežít.
"Ty chceš říct, že si Stefan myslí..." V Mattových očích se pomalu rozhořel bouřlivý hněv. "On si myslí, že půjde a zastaví Klause, i když při tom sám přijde o život? Jako nějaký obětní beránek?"
"Spíš jako Elena," opravila ho Meredith střízlivě. "A možná - prostě chce být s ní."
"Hm-hmmm," zavrtěla hlavou Bonnie. Možná si nepamatuje nic víc z toho proroctví, ale tímhle si je jistá. "To si nemyslí, to vím určitě. Elena je výjimečná. Stala se tím, čím teď je, protože umřela tak mladá; zanechala příliš mnoho věcí v životě nedokončených a - no prostě, ona je výjimečný případ. Ale Stefan už je upírem asi pět set let, a tak určitě neumře mladý. Nikdo mu nemůže zaručit, že by skončil tam, co Elena. Mohl by přijít na jiné místo - nebo prostě odejít. A on to ví. Jsem si jistá, že to ví. Myslím, že se prostě snaží dodržet slib, který jí dal: zastavit Klause, ať to stojí, co to stojí."
"Nebo se alespoň pokusit," řekl Matt tiše a znělo to, jako by někoho citoval. "I když víš, že prohraješ." Náhle vzhlédl k dívkám. "Půjdu za ním."
"Samozřejmě," potvrdila Meredith trpělivě.
Matt zaváhal. "Ehm - myslím, že se mi asi nepodaří vás dvě přesvědčit, abyste zůstaly tady?"
"Po všech těch květnatých slovech o týmové práci? Ani náhodou."
"Toho jsem se bál. Takže..."
"Takže," prohlásila Bonnie, "padáme odsud."
Posbírali všechny zbraně, které měli. Mattův kapesní nůž, který Stefan upustil, když dodělal kopí, slonovinou vykládanou dýku ze Stefanova prádelníku a nůž z kuchyně.

Venku nebylo po paní Flowersové ani stopy. Obloha byla bledě fialová a na západě přecházela do meruňkové barvy. Soumrak v den slunovratu, připomněla si Bonnie a zježily se jí chloupky na pažích.
"Klaus psal o staré farmě v lesích - to musí být Francherovic usedlost," přemítal Matt. "Tam, co Katherine nechala Stefana té vyschlé studni."
"To by dávalo smysl. Pravděpodobně používá Katherinin tunel, aby mohl procházet pod řekou," poznamenala Meredith. "Pokud teda Starobylí nejsou tak mocní, že by mohli překročit tekoucí vodu, aniž by jim to ublížilo."
To je pravda, uvědomila si Bonnie, zlé bytosti nemůžou překročit tekoucí vodu - a čím jsou zlovolnější, tím je to pro ně obtížnější. "Ale my o nich nevíme vůbec nic," řekla nahlas.
"Ne - a to znamená, že musíme být opatrní," připomněl Matt. "Já tyhle lesy znám hodně dobře a vím, kterou cestu si asi Stefan vybere. Myslím, že bychom měli jít jinudy."
"Aby nás Stefan nenačapal a nezabil?"
"Aby nás Klaus nenačapal, nebo alespoň ne všechny. Možná se nám podaří dostat ke Caroline. Nějak ji musíme odstranit ze hry - dokud Klaus může vyhrožovat, že jí ublíží, může Stefana donutit, aby dělal, co po něm chce. A vždycky je nejlepší plánovat dopředu, být o krok před nepřítelem. Klaus se tam chce setkat se Stefanem po setmění; takže my tam budeme ještě před setměním a možná ho překvapíme."
Na Bonnii jeho strategie udělala dojem. Není divu, že hraje jako zadák, pomyslela si. Já bych tam prostě vtrhla s řevem.
Matt je vedl po téměř neviditelné stezičce mezi duby. Podrost byl v tomhle ročním období obzvlášť bujný všude plno mechů, trávy, květin a kapradí. Bonnie musela věřit, že Matt ví, kam jde, protože ona to tedy určitě nevěděla. Nad nimi ptáci končili svoje poslední večerní písně, než se vydají hledat hnízdečko na noc.
Začalo se šeřit. Můry poletovaly Bonnii kolem tváře. Když zakopla o trs prašivek schovaných pod drnem, byla zvlášť vděčná, že si tentokrát vzala džíny.
Nakonec je Matt zastavil. "Už se blížíme," řekl tiše. "Kousek dál je takový hájek, odkud se můžeme dívat dolů a Klaus nás neuvidí. Pojďte úplně zticha a opatrně."
Bonnie ještě nikdy nevěnovala takovou péči tomu, kam šlape. Naštěstí bylo spadané listí vlhké a nešustilo. Po několika minutách se Matt natáhl na břicho a naznačil dívkám, aby udělaly totéž. Bonnie si důrazně opakovala, že jí nevadí stonožky ani červi, které občas ucítila pod rukou, a že jsou jí ukradené pavučiny ve tváři. Tady jde o život, nebo o smrt, a ona obstojí. Není moula ani děcko, ona to zvládne.
"Támhle," zašeptal Matt sotva slyšitelným hlasem. Bonnie se pošoupla na břiše k němu a podívala se.
Shlíželi dolů na farmu Francherových - nebo spíš na její zbytky. Rozpadla se už dávno a les si ji vzal zpátky. Teď už zbyly jenom základy, kamení pokryté plevelem a pichlavými ostružinami a jediný vysoký komín jako osamělý pomník.
"Támhle je Caroline," vydechla Meredith Bonnii do druhého ucha.
Viděli ji jako nezřetelnou postavu sedící u komína. Její bledě zelené šaty se v houstnoucí tmě daly ještě rozeznat, ale kaštanové vlasy už vypadaly prostě tmavé. Na tváři jí svítilo cosi bílého a Bonnie si po chvíli uvědomila, že to bude roubík. Lepicí páska nebo obinadlo. Podle jejího podivného držení těla - paže dozadu a nohy natažené vpředu - Bonnie uhádla, že je také spoutaná.
Chudák Caroline, pomyslela si a odpustila jí všechny ty hnusné, přízemní a sobecké podrazy, které kdy provedla - a byla by jich povážlivá řádka, kdyby se to mělo všechno sečíst. Ale Bonnie si nedovedla představit nic horšího než být v zajetí bláznivého upíra, který už vám zabil dvě spolužačky, odvlečená do lesů a spoutaná a pak ponechaná v nejistotě s tím, že váš život závisí na jiném upírovi, který má pořádně dobrý důvod vás nenávidět. Vždyť Caroline na začátku o Stefana usilovala a pak nenáviděla Elenu a pokoušela se ji ponížit, protože ho získala. Stefan Salvatore byl ta poslední osoba na světě, která by měla chovat vlídné city ke Caroline Forbesové.
"Podívejte!" zašeptal Matt. "Je to on? Klaus?"
Bonnie už to viděla také - drobný vlnivý pohyb na druhé straně za komínem. Když napjala zrak tím směrem, objevil se: světlý tenký kabát mu vlál kolem těla jako duchovi. Pohlédl dolů na Caroline a ona před ním ucukla, jak se snažila být co nejdál. Jeho smích se nesl večerním vzduchem tak jasně, až sebou Bonnie cukla.
"To je on," potvrdila a přikrčila se za kapradím. "Ale kde je Stefan? Už je skoro tma."
"Možná dostal rozum a rozhodl se, že nepřijde," zadoufal Matt.
"Takové štěstí nemáme," upozornila je Meredith. Dívala se skrze kapradiny k jihu. Bonnie se také podívala tím směrem a strnula.
Stefan stál na kraji mýtiny, vynořil se tam jako duch. Ani Klaus ho neviděl přicházet, povšimla si Bonnie. Stál tam tiše a neučinil sebemenší pokus skrýt sebe nebo bílé kopí, které si nesl. V jeho postoji a v tom, jak přehlížel scénu před sebou, bylo něco, co Bonnii připomnělo, že v patnáctém století býval šlechticem. Neříkal nic, jen čekal, až si ho Klaus všimne, nenechal se vyprovokovat.
Když se Klaus otočil, strnul a Bonnie vycítila, že ho Stefan překvapil. Ale pak se zasmál a rozhodil paže.
"Salvatore! Jaká náhoda; zrovna jsem na tebe myslel!"
Stefan Klause zvolna přejížděl pohledem od okraje rozedraného kabátu až po rozčepýřené vlasy. Pak odpověděl:
"Žádal sis mě. Jsem tady. Nech tu dívku jít."
"Já jsem řekl něco takového?" Klaus si v upřímně překvapeném gestu přitiskl dlaň na prsa. Pak zavrtěl hlavou a tlumeně se zachechtal. "Myslím, že neřekl. Nejdřív si popovídáme."
Stefan přikývl, jako by Klaus potvrdil nějakou trpkou skutečnost, kterou očekával. Sňal kopí z ramene a držel ho před sebou. S dlouhým těžkým kusem dřeva zacházel obratně. "Poslouchám tě," odpověděl.
"Není tak blbej, jak vypadá," zamumlal Matt zpoza kapradí a v hlasu mu zazněl tón respektu. "A není tak žhavej umřít, jak jsem myslel," dodal. "Dává si bacha."
Klaus pokynul směrem ke Caroline, až se špičkami prstů dotkl její kaštanové hřívy. "Proč nepřijdeš sem, ať na sebe nemusíme křičet?" Ale zatím nehrozí, že své zajatkyni ublíží, zaznamenala Bonnie.
"Já tě slyším výborně," odpověděl mu Stefan.
"Super," zašeptal Matt. "To je ono, Stefane!"
Ale Bonnie si mezitím prohlížela Caroline. Zajatá dívka se zmítala a házela hlavou ze strany na stranu, jakoby v bolestech či v záchvatu šílenství. Bonnie měla z Carolininých pohybů podivný pocit, zvlášť z toho divokého trhání hlavou, jako by se dívka snažila vzepnout k obloze. Obloha... Bonnie k ní zvedla zrak. Už se snesla úplná tma a ubývající měsíc zářil nad stromy. Tak proto teď zase vidí kaštanovou barvu Carolininých vlasů: to ten měsíční svit, pomyslela si. Pak jí oči s úlekem sjely ke stromu těsně nad Stefanovou hlavou, jehož větve se zlehka komíhaly, přestože nebyl žádný vítr. "Matte?" zašeptala poplašeně.
Stefan se soustředil na Klause každičkým svým smyslem - každým svalem, každým atomem svých Sil se upínal na Starobylého před sebou. Ale ten strom přímo nad ním...
Bonnie v mžiku zapomněla na strategii nebo na to, že se zeptá Matta, co dělat. Vyskočila ze svého úkrytu a zaječela:
"Stefane! Nad tebou! Je to past!"
Stefan odskočil stranou hbitě jako kočka zrovna ve chvíli, kdy se cosi vrhlo přesně na místo, kde ještě před okamžikem stál. Měsíc dokonale ozařoval celou scénu - takže Bonnie viděla i Tylerovy bílé obnažené tesáky.
A taky bílý záblesk bělma Klausových očí, když obrátil zrak k ní. Na jediný mrazivý okamžik hleděla přímo na něj a pak se zablesklo.
Z čisté oblohy.
Teprve později si Bonnie uvědomila, jak to bylo divné - a děsivé. V tu chvíli matně zaznamenala, že obloha je jasná a že hvězdy najednou zmizely a klikatá modrá čára udeřila přímo do Klausovy dlaně. To, co spatřila potom, bylo tak strašné, že to překrylo všechny ostatní vjemy: Klaus sevřel prsty kolem toho blesku, nějak ho uchopil a mrštil jím po ní.
Stefan zařval, křičel na ni, ať vypadne pryč, pryč! Bonnie ho slyšela, ale stála dál jako zkamenělá. Vtom ji cosi popadlo a strhlo stranou. Blesk jí proletěl nad hlavou se zvukem jako prásknutí obřího biče a ucítila závan ozonu. Přistála nosem v mechu. Pak se otočila, aby chňapla Meredith za ruku a poděkovala jí za záchranu, když zjistila, že to byl Matt.
"Zůstaň tady! Ani se nehni!" křikl na ni a zmizel.
Zase ta zatracená věta! Ta slova zvedla Bonnii rovnou na nohy a ona se rozběhla za ním ještě dřív, než si uvědomila, co vlastně dělá.
A pak se svět změnil v chaos.
Klaus se obrátil zpátky ke Stefanovi, který se potýkal s Tylerem a řezal ho jako koně. Tyler ve své vlčí podobě vydával děsivé zvuky, když vtom s ním Stefan mrštil o zem.
Meredith utíkala ke Caroline oklikou za komínem, aby si jí Klaus nevšiml. Bonnie viděla, jak se k ní dostala, a zaznamenala záblesk Stefanovy stříbrné dýky, jak jí přeťala pouta na rukou. Pak ji napůl odnesla a napůl odtáhla za komín, aby jí mohla osvobodit i nohy.
Zvuk připomínající třesk parohů přiměl Bonnii se otočit. Klaus vyrazil na Stefana se svou vlastní větví - předtím ji asi musel mít položenou na zemi. Vypadala stejně ostrá, jako ta Stefanova, což z ní činilo nebezpečné kopí. Ale Klaus se Stefanem se nepokoušeli jenom jeden druhého bodnout; používali větve i jako obušky. Hotovej Robin Hood, pomyslela si Bonnie omámeně. Malej John a Robin. Přesně tak to vypadalo: Klaus byl o tolik větší a těžší než Stefan.
Pak Bonnie zahlédla ještě něco a bezhlesně vykřikla. Za Stefanem se Tyler opět vyhrabal na nohy a krčil se ke skoku stejně jako předtím na hřbitově. Ale Stefan k němu stál zády. A Bonnie ho nestihne varovat včas.
Jenže zapomněla na Matta. Předklonil hlavu a bez ohledu na drápy a zuby se vrhl na Tylera. Srazil ho jako prvotřídní hráč ragby ještě předtím, než mohl skočit. Tyler odletěl stranou a Matt přistál na něm.
Bonnie byla zahlcená dojmy. Dělo se toho tolik najednou. Meredith bojovala s pouty na Carolininých kotnících; Matt bušil do Tylera způsobem, za který by ho ve fotbale určitě diskvalifikovali; Stefan točil jasanovou tyčí, jako by to trénoval celý život. Klaus se bláznivě smál, zdálo se, že je tím cvičením nadšený - vyměňovali si údery se smrtící rychlostí a přesností.
Ale zdálo se, že Matt má potíže. Tyler ho tiskl, vrčel a snažil se prokousnout mu hrdlo. Bonnie se divoce rozhlížela po nějaké zbrani a úplně zapomněla na kuchyňský nůž ve své kapse. Zrak jí padl na uschlou dubovou větev. Popadla ji a utíkala k místu, kde se rvali Tyler s Mattem.
Když se k nim dostala, zaváhala. Neodvážila se udeřit ze strachu, že trefí Matta. Převalovali se s Tylerem dokola hned sem, hned tam.
Pak se Matt zase dostal nahoru na Tylera, přidržel mu hlavu dole a pohyb na okamžik strnul. Bonnie vycítila svoji šanci a napřáhla se. Ale Tyler ji uviděl. Nadpřirozenou silou stáhl nohy pod sebe a odmrštil Matta dozadu. Matt se praštil hlavou o strom s takovým zvukem, že ho Bonnie do smrti nezapomene. Znělo to dutě, jako když praskne shnilý meloun. Sjel po stromě dolů a znehybněl.
Bonnie zděšeně lapala po dechu. Asi by vyrazila k Mattovi, ale Tyler už byl před ní, ztěžka dýchal a krvavé sliny mu stékaly po bradě. Vypadal ještě mnohem víc jako zvíře než tehdy na hřbitově. Bonnie jako ve snu zvedla klacek, ale cítila, že se jí v rukou chvěje. Matt je tak nehybný - dýchá vůbec? Bonnie slyšela svůj vlastní vzlyk, když se obrátila k Tylerovi. Tohle je přece směšné; tohle je kluk z jejich školy. Kluk, se kterým loni na plese tancovala. Jak jenom může stát mezi ní a Mattem, jak jenom může chtít jim všem ublížit? Jak jenom může!
"Tylere, prosím..." začala a chtěla se s ním domluvit, prosit ho...
"Ty jsi sama v lese, holčičko?" řekl a jeho hlas zněl jako hluboké hrdelní vrčení, které na poslední chvíli přetváří ve slova. V tom okamžiku Bonnie pochopila, že tohle není ten kluk, se kterým chodila do školy. Tohle je zvíře. Ach bože, ten je šerednej, pomyslela si. Provazce rudých slin mu visely z tlamy. A ty žluté oči s úzkou zorničkou - čišela z nich krutost žraloka nebo krokodýla nebo vosiček, které kladou svá vajíčka do ještě živých housenek. Veškerá krutost zvířecího světa v těch dvou žlutých očích.
"Někdo tě měl varovat," pokračoval Tyler a rozevřel čelist do úsměvu, jakým se smějí psi. "Jestli se budeš procházet po lesích sama, mohla bys potkat velkého zlého..."
"Pitomce!" dořekl nějaký hlas za něj. S pocitem úlevy, který se blížil nábožné úctě, si Bonnie všimla, že dorazila Meredith. Meredith se Stefanovou dýkou v ruce. Zářila v měsíčním svitu jako tekuté stříbro.
"Stříbro, Tylere," potvrdila Meredith a zamávala s ní. "Zajímalo by mě, co stříbro udělá s vlkodlakem? Chtěl bys to vyzkoušet?" Veškerá elegance, rezervovanost a odstup nezaujatého pozorovatele, které byly pro Meredith tak typické, byly pryč. Tohle byla skutečná Meredith, Meredith válečnice - a přestože se usmívala, byla úplně šílená.
"Jo!" vykřikla Bonnie škodolibě a ucítila příval adrenalinu. Najednou už se mohla hýbat. Ona spolu s Meredith jsou silné. Meredith útočila na Tylera z jedné strany a Bonnie se chystala s klackem z druhé. Projela jí touha, jakou předtím nikdy nepocítila, touha udeřit Tylera tak silně, že mu uletí hlava. Úplně cítila v paži sílu to udělat.
A Tyler to svým zvířecím instinktem vycítil - z toho, jak ho svíraly z obou stran. Ucouvl a otočil se, aby jim unikl. Ale ony se otočily s ním. Obíhali kolem sebe jako tři planety v miniaturní sluneční soustavě: Tyler se uprostřed obracel stále dokola a Bonnie a Meredith kolem něj kroužily a číhaly na příležitost zaútočit.
Jedna, dvě, tři. Mezi Bonnii a Meredith přeskočil jakýsi bezhlesný signál. Zrovna ve chvíli, kdy Tyler skočil po Meredith a přitom se pokoušel srazit dýku stranou, Bonnie udeřila. Vzpomněla si na radu jednoho bývalého přítele, který ji kdysi učil hrát baseball, a představila si, ne že chce Tylera udeřit po hlavě, ale skrz hlavu, jako by chtěla trefit něco na druhé straně. Vložila do toho úderu veškerou váhu svého drobného těla a síla nárazu jí otřásla od hlavy až k patě. Bolestivě jí škublo v paži a klacek se roztříštil. Ale Tyler padl jako pták, kterého hajný sestřelil z oblohy.
"Dostala jsem ho! Jo! Super! Jo!" vyjekla Bonnie a zahodila klacek. Triumfální pocit z ní vyrazil v primitivním vítězném výkřiku: "Zmákly jsme ho!" Popadla těžké tělo za chlupy na zádech a stáhla ho z Meredith, kam padlo. "My..."
Pak zmlkla, jako když utne, a slova jí zamrzla v hrdle. "Meredith!" vykřikla.
"To je dobrý," zalapala Meredith po dechu, hlas sevřený bolestí. A slabostí, pomyslela si Bonnie a zamrazilo ji, jako by ji polil studenou vodou. Tyler jí drápy rozpáral nohu až na kost. Meredith měla na stehně dlouhé zející rány, které prosvítaly skrze rozedrané džíny. K Bonniinu zděšení bylo vidět nejen kůži, ale pod ní roztrhané svaly a šlachy a proudící rudou krev.
"Meredith!" vykřikla zoufale. Musí ji dostat k doktorovi. Teď toho všichni musí nechat; to přece každý pochopí. Mají tu zraněnou; potřebují sanitku. "Meredith," zalapala po dechu a skoro plakala.
"Něčím to stáhni." Meredith měla tvář úplně bílou. Šok. Upadá do šoku. A ztratila tolik krve; hrozně krvácí. Bože, pomyslela si Bonnie, pomoz mi. Rozhlížela se po něčem, čím by ránu stáhla, ale nic tu nebylo.
Něco dopadlo vedle ní na zem. Kus nylonové šňůry podobné té, kterou svázali Tylera, jenomže tahle měla roztřepené konce. Bonnie vzhlédla.
"Šlo by použít tohle?" zeptala se Caroline nejistě a zuby jí cvakaly.
Měla na sobě ještě ty zelené šaty, kaštanové vlasy měla rozcuchané a přilepené k tváři potem a krví. Když mluvila, tak se zlehka zapotácela a pak padla na kolena vedle Meredith.
"Jsi taky zraněná?" zalapala po dechu Bonnie.
Caroline zavrtěla hlavou, ale pak se předklonila, přemožená nevolností, a Bonnie si všimla ranek na jejím krku. Ale teď nebyl čas dělat si starosti o Caroline. Meredith má přednost.
Bonnie utáhla šňůru nad zraněním a v mysli si zběsile přehrávala všechno, co se naučila od svojí sestry Mary, která je zdravotní sestra. Mary říkala, že škrtidlo nesmí být příliš těsné a nesmí se ponechat příliš dlouho, aby nedošlo ke gangréně. Ale ona musí zastavit krvácení. Ach, Meredith.
"Bonnie, pomoz Stefanovi," vydechla Meredith mezi zuby téměř neslyšným šepotem. "Bude to potřebovat..." klesla na zem a chroptivě dýchala, její pootevřené oči hleděly kamsi k nebi.
Mokro. Všechno je tu mokré. Bonniiny ruce, oblečení, tráva. Mokré Mereditinou krví. A Matt pořád ještě leží pod tím stromem v bezvědomí. Nemůže je tu nechat, zvlášť dokud je Tyler poblíž. Mohl by se probrat.
Bezradně se obrátila ke Caroline, která se třásla a zvracela a po tvářích jí perlil pot. Ta je k ničemu, pomyslela si. Ale neměla na výběr.
"Caroline, poslouchej mě," oslovila ji. Popadla největší kus klacku, který použila na Tylera, a dala ho Caroline do ruky. "Zůstaneš tu s Mattem a s Meredith. Povolíš to škrtidlo asi tak každých dvacet minut. A pokud se Tyler začne probouzet, i kdyby se jenom zavrtěl, praštíš ho tímhle, jak nejvíc dokážeš. Rozumíš?"
"Caroline," dodala, "tohle je tvoje velká šance dokázat, že za něco stojíš. Že nejseš k ničemu. Jasný?" Zachytila pohled těch tajemných zelených očí a zopakovala: "Jasný?"
"Ale co budeš dělat ty?"
Bonnie pohlédla směrem k mýtině.
"Ne, Bonnie," Caroline ji popadla za ruku. Bonnie jednou částí své mysli zaznamenala polámané nehty a odřená zápěstí od provazů. "Zůstaň tady, kde je to bezpečnější. Nechoď za nimi. Nemůžeš vůbec nic udělat..."
Bonnie setřásla její ruku a zamířila k mýtině, než ztratí poslední zbytek odhodlání. V srdci věděla, že Caroline má pravdu. Nemůže vůbec nic dělat. Ale něco, co předtím řekl Matt, jí znělo v mysli. Alespoň se pokusit. Musí to zkusit.
Přesto to jediné, co mohla v několika následujících strašlivých minutách dělat, bylo dívat se.
Klaus a Stefan si pořád ještě vyměňovali údery se stejnou vehemencí a přesností. Vypadalo to jako nádherný smrtící tanec. Ale byl to vyrovnaný, nebo alespoň skoro vyrovnaný souboj. Stefan se držel.
Viděla, jak Stefan jasanovým kopím srazil Klause na kolena, tlačil ho vzad, stále dál a dál dozadu, jako kdyby chtěl vyzkoušet, kam až to půjde. A Bonnie teď viděla i Klausův obličej, ústa lehce pootevřená, jak vzhlíží ke Stefanovi a v jeho pohledu se mísí cosi jako překvapení a strach.
A pak se všechno změnilo.
Na konci toho pohybu, když se Klaus zaklonil, jak nejdál to šlo, když už to vypadalo, že buď spadne, nebo se zlomí, se něco stalo.
Klaus se usmál.
A pak začal tlačit proti Stefanovi.
Bonnie viděla, jak se Stefanovi napínají svaly, jak mu tuhnou paže v marném úsilí odolat. Ale Klaus, stále s tím šíleným úsměvem a doširoka otevřenýma očima, nepřestával získávat, co předtím ztratil. Narovnal se jako nějaký příšerný čertík z krabičky, jenom pomaleji. Pomalu. Nevyhnutelně. Jeho úšklebek se stále rozšiřoval, až to vypadalo, že mu upadne dolní část tváře. Křenil se jako kočka Šklíba.
Jako kočka, pomyslela si Bonnie.
Jako kočka s myší.
Teď byla řada na Stefanovi, aby se zaťatými zuby hekal a supěl námahou a snažil se Klause odrazit. Ale Klaus a jeho hůl se dál přibližovali a tlačili Stefana vzad, až k zemi.
A celou dobu se šklebil.
Dokud Stefan neležel až na zemi. Vlastní oštěp měl přitisknutý na hrdle Klausovým kopím. Klaus na něj shlédl a radostně se usmál. "Hra už mě unavila, chlapečku," řekl, narovnal se a zahodil vlastní oštěp. "Teď přišel čas umírání."
Sebral Stefanovi jeho kopí stejně snadno, jako by ho sebral dítěti. Stačil jeden švih zápěstí a zlomil ho přes koleno, čímž ukázal, jakou má sílu - jakou sílu ve skutečnosti měl celou tu dobu. Jak krutě si se Stefanem hrál.
Jednu půlku tyče zahodil přes mýtinu a druhou bodnul Stefana. Ne naostřeným koncem, ale tím roztřepeným na tucet drobných třísek. Bodnul téměř ležérně, ale Stefan vykřikl. A pak bodal znovu a znovu a Stefan pokaždé zakřičel.
Bonnie neslyšně plakala.
Nikdy předtím neslyšela Stefana křičet. Nikdo jí nemusel říkat, jak hrozná bolest to asi musela být. Nikdo jí nemusel říkat, že jasanové dřevo je možná jediné dřevo smrtící pro Klause, ale že pro Stefana je smrtící každé dřevo. A že pokud Stefan teď ještě neumírá, tak určitě umře.
Klaus zvedl ruku a chystal dokončit práci jedním mocným úderem. Tvář pozvedl k měsíci s výrazem zvrácené rozkoše, který ukazoval, že tohle je to, co ho těší, tohle si užívá. Zabíjení.
A Bonnie se nemohla ani pohnout, nemohla ani plakat. Svět se s ní točil. Všecko to byla chyba, ona neobstála; nakonec je přece jenom jako malá holka. Nechtěla vidět tu poslední ránu, ale nedokázala odvrátit pohled. Tohle všechno přece nemůže být pravda. Ale byla.
Klaus máchl rozštěpeným koncem hole a s výrazem čiré extáze napjal svaly k poslednímu úderu.
Vtom přes mýtinu přilétla druhá půlka kopí a zabodla se mu doprostřed zad tak prudce, až se zachvěla jako obrovský šíp - jako polovina obrovského šípu. Klaus rozhodil paže a upustil klacek. Ta rána mu v mžiku smazala extatický výraz z tváře. Chvíli tam stál s rozhozenými pažemi a pak se otočil. Oštěp z bílého jasanového dřeva se mu v zádech zlehka komíhal.
Bonnie měla mžitky před očima, takže neviděla zřetelně, ale jasně slyšela hlas, který se zvonivě nesl přes mýtinu, studený, domýšlivý a plný neochvějné sebejistoty. Pouhých pět slov, která všechno změnila.
"Pracky pryč od mého bratra."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře