10.kapitola

28. prosinec 2011 | 01.30 |

 Jacob nezavolal.

Když jsem mu volala poprvé, vzal mi to Billy a řekl mi, že Jacob je stále v posteli. Vyptávala jsem se ho, chtěla jsem se ujistit, že ho vzal k lékaři. Billy mi odpověděl, že to udělal, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem mu tak docela nevěřila. Příští dva dny jsem volala znovu několikrát za den, ale nikdo mi to nebral.
V sobotu jsem se rozhodla, že se na něj pojedu podívat, ať se mu to líbí nebo ne. Ale červený domek byl prázdný. To mě vystrašilo – je Jacob tak nemocný, že ho museli odvézt do nemocnice? Cestou domů jsem se v nemocnici zastavila, ale sestra v recepci mi řekla, že ani Jacob, ani Billy tam nepřijeli.
Donutila jsem Charlieho, jakmile dorazil domů z práce, aby zavolal Harrymu Clearwaterovi. Čekala jsem úzkostlivě, zatímco si Charlie povídal se starým přítelem; zdálo se, že rozhovor bude pokračovat donekonečna, aniž vůbec padne Jakovo jméno. Vypadalo to, že Harry byl v nemocnici... šlo o nějaké srdeční testy. Charliemu se čelo celé zkrabatilo, ale Harry s ním vtipkoval, zlehčoval to, dokud se Charlie nezačal zase smát. Až pak se Charlie zeptal na Jacoba, a tentokrát jsem z jeho odpovědí moc nepochytila, bylo to samé hmm a jo, jo. Bubnovala jsem prsty o pult vedle něj, dokud mi na ně nepoložil ruku, abych přestala.
Konečně Charlie zavěsil a otočil se ke mně.
"Harry říkal, že měli nějaké potíže s telefonními linkami, takže proto ses nemohla dovolat. Billy vzal Jaka k doktorovi a vypadá to, že má Jake mononukleózu. Je vážně unavený a Billy mu zakázal návštěvy," hlásil mi.
"Zakázal návštěvy?" ptala jsem se nevěřícně.
Charlie zvedl jedno obočí. "Ne abys je otravovala, Bello. Billy ví, co je pro Jaka nejlepší. Brzy bude zase fit. Buď trpělivá."
Nedotírala jsem. Charlie měl plnou hlavu Harryho srdečních potíží. To bylo jasně nejdůležitější téma – nebylo by správné otravovat ho svými drobnými starostmi. Tak jsem radši šla rovnou nahoru a zapnula počítač. Našla jsem si na internetu lékařskou stránku a do vyhledávacího okna naťukala "mononukleóza".
Jediné, co jsem o mononukleóze věděla, bylo, že se dá chytit při líbání, což jasně nebyl Jakův případ. Rychle jsem si pročítala příznaky – horečku rozhodně měl, ale co ten zbytek? Žádná silná bolest v krku, žádné vyčerpání, žádné bolesti hlavy, alespoň ne předtím, než dojel domů z kina; říkal, že se cítí "zdravý jako řípa". Opravdu to postupovalo tak rychle? Z článku jsem nabyla dojmu, že to začíná tou bolestí v krku...
Zírala jsem na obrazovku počítače a říkala si, proč to vlastně vůbec dělám. Čím to, že jsem byla tak... tak podezíravá, jako kdybych nevěřila tomu, co mi Billy řekl? A proč by Billy lhal Harrymu?
Asi jenom zbytečně vyvádím, hubovala jsem se.

Měla jsem jenom starost o Jacoba, a abych byla upřímná, taky jsem se bála, že ho nebudu smět navštěvovat – to mě znervózňovalo.

Proletěla jsem zbytek článku a hledala další informace. Zarazila jsem se, když jsem se dostala k odstavci, kde se psalo, že mononukleóza může trvat i déle než měsíc.
Měsíc? Spadla mi brada.
Ale Billy přece nemohl Jakovi zakázat návštěvy na tak dlouho. Samozřejmě že ne. Jake by se zbláznil, kdyby měl takovou dobu trčet v posteli, a ani si nemohl s nikým popovídat.
A i kdyby, čeho se Billy bál? V článku se psalo, že člověk, který onemocní mononukleózou, se má vyhýbat tělesné námaze, ale o návštěvách tam nic nestálo. Nemoc nebyla příliš nakažlivá.
Dám Billymu týden, rozhodla jsem se, a pak začnu naléhat. Týden je velkorysá nabídka.
* * *
Týden byl dlouhý. Ve středu jsem byla přesvědčená, že do soboty nepřežiju.
Když jsem se rozhodla Billyho a Jacoba týden neobtěžovat, ve skutečnosti jsem nevěřila, že by Jacob poslechl Billyho nařízení. Každý den, když jsem dorazila domů ze školy, jsem honem utíkala k telefonu poslechnout si vzkazy. Nikdy tam žádný nebyl.
Třikrát jsem se snažila obejít své předsevzetí a zkoušela mu zavolat, ale telefonní linky stále nefungovaly.
Trávila jsem doma moc času a byla jsem moc opuštěná. Bez Jacoba, bez adrenalinu a bez rozptýlení se všechno, co jsem potlačovala, začalo plíživě vracet. Sny byly zase těžší. Už jsem jim nedohlédla na konec. Všude jenom ta strašlivá nicota – polovinu času v lese, polovinu času v prázdném kapradinovém moři, kde už nestál ten bílý dům. Někdy byl v lese Sam Uley a zase se na mě díval. Nevšímala jsem si ho – jeho přítomnost mi nepřinášela žádnou útěchu; necítila jsem se s ním méně sama. Zase jsem se noc co noc budila s křikem.
Díra v prsou byla horší než kdy předtím. Myslela jsem, že už to dostávám pod kontrolu, ale každý den jsem se svíjela schoulená do klubíčka, svírala jsem se za boky a lapala jsem po vzduchu.
Nevedlo se mi dobře, když jsem byla sama.
Nadmíru se mi ulevilo toho rána, kdy jsem se probudila – samozřejmě s křikem – a vzpomněla si, že je sobota. Dneska můžu zavolat Jacobovi. A jestli telefonní linky stále nebudou fungovat, tak pojedu do La Push. Ať tak či tak, dnešek bude lepší než ten poslední osamělý týden.
Vytočila jsem číslo a pak čekala s pramalou nadějí. Vyvedlo mě z míry, když to Billy vzal na druhé zazvonění.
"Haló?"
"Á, hele, telefon zase funguje! Dobrý den, Billy. Tady je Bella. Jenom jsem zavolala, abych se zeptala, jak se Jacobovi daří. Už k němu smí návštěvy? Myslela jsem, že bych k vám zaskočila..."
"Je mi líto, Bello," skočil mi do řeči Billy a mě napadlo, jestli se nedívá na televizi; znělo to nesoustředěně. "Není doma."
"Aha." Vteřinku mi to trvalo. "Takže už je mu líp?"
"Jo," váhal Billy dlouze. "Nakonec se ukázalo, že to přece jen nebyla mononukleóza. Jen nějaký jiný virus."
"Aha. Takže... kde je?"
"Vezl nějaké kamarády do Port Angeles – myslím, že půjdou do kina na dvojprogram nebo tak něco. Odjel na celý den."
"No, to se mi ulevilo. Dělala jsem si velké starosti. Jsem ráda, že mu bylo tak dobře, aby mohl ven." Můj hlas zněl příšerně falešně, jak jsem tak drmolila.
Jacobovi bylo líp, ale ne dost na to, aby mi zavolal. Byl pryč s kamarády. Já jsem seděla doma a stýskalo se mi po něm víc každou hodinou. Byla jsem sama, dělala jsem si starosti, nudila se... v prsou jsem měla díru – a teď jsem byla také opuštěná, když mi došlo, že s ním týdenní odloučení nezamávalo tak jako se mnou.
"Chtěla jsi něco konkrétního?" zeptal se Billy zdvořile.
"Ne, ani ne."
"No, já mu řeknu, že jsi volala," slíbil Billy. "Na shledanou, Bello."
"Na shledanou," odpověděla jsem, ale on už mezitím zavěsil.
Chvilku jsem stála se sluchátkem v ruce.
Jacob si to určitě rozmyslel, jak jsem se obávala. Vzal si mou radu k srdci a už nebude plýtvat časem na někoho, kdo nedokáže opětovat jeho city. Cítila jsem, jak mi z obličeje mizí krev.
"Něco se děje?" zeptal se Charlie, když sešel dolů ze schodů.
"Ne," zalhala jsem a zavěsila telefon. "Billy říká, že se Jacob už cítí líp. Nebyla to mononukleóza. Tak je to dobré."
"Přijede sem, nebo ty jedeš tam?" zeptal se Charlie nepřítomně a začal se prohrabovat v ledničce.
"Ani jedno," přiznala jsem. "Jel si vyrazit s nějakými kamarády."
Tón mého hlasu nakonec upoutal Charlieho pozornost. Vzhlédl ke mně s náhlým neklidem, ruce mu ztuhly na balíčku plátkového sýra.
"Není na oběd trochu brzo?" zeptala jsem se, jak jsem svedla nejveseleji, abych ho rozptýlila.
"Ne, jenom si chci sbalit něco, co bych si mohl vzít k řece..."
"Ach tak, jedeš dneska na ryby?"
"No, volal Harry... a neprší..." Zatímco mluvil, stavěl si na lince hraničku jídla. Najednou zase vzhlédl, jako kdyby si právě něco uvědomil. "Pověz mi, chtěla jsi, abych zůstal s tebou, když je Jake pryč?"
"To nevadí, tati," řekla jsem a snažila se, aby to znělo nevzrušeně. "Ryby líp berou, když je hezky."
Zíral na mě, v tváři se mu zračila nerozhodnost. Věděla jsem, že si dělá starosti, bojí se nechat mě tu samotnou, protože co kdybych zase propadla melancholii.
"Vážně, tati. Myslím, že zavolám Jessice," věšela jsem mu rychle bulíky na nos. Radši budu sama, než aby se tu na mě celý den díval. "Musíme se učit na písemku z matematiky. Její pomoc by se mi mohla hodit." To byla pravda. Ale budu se muset obejít bez ní.
"To je dobrý nápad. Trávila jsi s Jacobem příliš mnoho času, ostatní tvoji kamarádi si budou myslet, žes na ně zapomněla."
Usmála jsem se a přikývla, jako kdyby mi záleželo na tom, co si ostatní moji kamarádi myslí.
Charlie už se chystal k odchodu, ale pak se otočil zpátky se starostlivým výrazem. "Hele, budete se učit tady nebo u Jess doma, že jo?"
"Jasně, kde jinde?"
"No, já jen chci, abys byla opatrná a nechodila do lesa, jak už jsem ti říkal."
Trvalo mi chvilku, než jsem to pochopila, tak jsem byla myšlenkami jinde. "Další trable s medvědem?"
Charlie přikývl a mračil se. "Jeden turista se pohřešuje – jízdní policie našla dneska brzo ráno jeho tábor, ale po něm nebylo ani vidu. Byly tam nějaké opravdu velké zvířecí otisky... samozřejmě ty se tam mohly objevit později, když zvíře vyčenichalo jídlo... No, teď na ně zrovna líčí pasti."
"Aha," řekla jsem bez zájmu. Ve skutečnosti jsem jeho varování neposlouchala; daleko víc mě trápila situace kolem Jacoba, než abych se bála, že mě sežere medvěd.
Byla jsem ráda, že má Charlie naspěch. Nečekal, až zavolám Jessice, takže jsem nemusela hrát žádné divadýlko. S přehnaným zájmem jsem si nosila učebnice na kuchyňský stůl, abych si je sbalila do batohu; to jsem asi už trochu přehnala, a kdyby nebyl dychtivý už už nahodit udici, asi by to v něm vzbudilo podezření.
Tolik mě zaměstnávalo vypadat zaměstnaně, že ten zuřivě prázdný den přede mnou na mě dolehl až ve chvíli, kdy jsem se dívala, jak odjíždí. Pak jsem asi tak dvě minuty zírala na tichý telefon v kuchyni, než jsem se rozhodla, že dneska doma nezůstanu. Zvažovala jsem své možnosti.
Nebudu volat Jessice. Jestli jsem to správně pochopila, tak Jessica přešla na temnou stranu.
Mohla jsem jet do La Push a vyzvednout si motorku – přitažlivá myšlenka, až na jeden menší problém: kdo by mě dovezl na pohotovost, kdybych to nakonec potřebovala?
A nebo... mapu a kompas už jsem měla v náklaďáčku. Věřila jsem si, že jsem se je naučila používat natolik, abych se neztratila. Možná bych dneska svedla ujít další dvě linie a vytvořila bych tak náskok oproti rozvrhu, až se zas Jacob rozhodne poctít mě svou přítomností. Odmítala jsem myslet na to, jak dlouho to možná potrvá. Nebo jestli už to nikdy nebude...
Pocítila jsem krátké hryzáni svědomí, když jsem si uvědomila, jaký postoj k tomu zaujme Charlie, ale bylo mi to jedno. Dneska jsem prostě nemohla zůstat doma.
O pár minut později jsem už byla na známé štěrkové cestě, která nikam pořádně nevedla. Měla jsem stažená okýnka a jela jsem tak rychle, jak to jen šlo, aby to můj náklaďáček ve zdraví přežil, a snažila jsem se vychutnat si pocit větru na tváři. Bylo zamračeno, ale téměř sucho – na Forks velmi pěkný den.
Začátek mi trval déle, než by trval Jacobovi. Když jsem zaparkovala na obvyklém místě, musela jsem strávit dobrých patnáct minut studováním malé střelky kompasu a poznámek na teď už odrbané mapě. Když jsem si byla rozumně jistá, že sleduju tu správnou linii na mřížce, vydala jsem se do lesa.
Les byl dneska plný života, všichni malí tvorové se radovali z momentálního sucha. Přes všechno to ptačí cvrlikání a krákání, hlasité bzučení hmyzu, který mi kroužil kolem hlavy, a občasný šustot polní myši v křoví mi les připadal takový děsuplný; připomínal mi mou nejčerstvější noční můru. Věděla jsem, že je to tím, že jsem sama. Chybělo mi tu Jacobovo bezstarostné hvízdání a zvuk dalšího páru nohou čvachtajících na mokré zemi.
Nepříjemný pocit zesiloval tím víc, čím hlouběji jsem se dostávala do lesa. Dýchalo se mi hůř a hůř – ne kvůli vynaložené námaze, ale protože jsem zase měla potíže s tou pitomou dírou v hrudi. Držela jsem si ruce pevně přitisknuté kolem trupu a snažila se vyhnat myšlenky na bolest z hlavy. Měla jsem chuť otočit se a vrátit se zpátky, ale bylo mi líto zmarnit úsilí, které jsem už vynaložila.
Jak jsem se vlekla dál, rytmus kroků mi začal otupovat mysl. Přestala jsem myslet na bolest. I dýchání se mi nakonec vyrovnalo a byla jsem ráda, že jsem to nevzdala. Bylo znát, jak jsem se zlepšila v pěší turistice; rozhodně už jsem v terénu byla rychlejší.
Nějak mi nedocházelo, že když víc vydržím, taky víc ujdu. Myslela jsem si, že jsem ušla tak šest kilometrů, a ještě jsem se po tom místě ani nezačala dívat. A tak když jsem se prodrala kapradím, které mi sahalo po prsa, a prošla jsem pod nízkým obloukem z dvou popínavých javorů, znenadání jsem vstoupila na tu louku.
Bylo to opravdu to samé místo, tím jsem si byla okamžitě jistá. Nikdy jsem neviděla jinou tak symetrickou mýtinu. Byla dokonale kulatá, jako kdyby někdo úmyslně vytvořil bezchybný kruh, vyrval stromy, ale nezanechal ve vlnící se trávě žádné stopy po tom násilí. Na východě jsem slyšela tiše bublat potůček.
Bez slunečního svitu nebylo tohle místo zdaleka tak ohromující, ale přesto bylo velmi krásné a poklidné. Na kytky bylo špatné roční období; na zemi byl hustý porost vysoké trávy, která se kývala v lehkém větříku jako vlnky na jezeře.
Bylo to to samé místo... ale nebylo tam to, co jsem hledala.
Zklamání mě zasáhlo téměř okamžitě poté, co jsem si uvědomila, že jsem to místo našla. Svezla jsem se k zemi přímo tam, kde jsem stála, klečela jsem tam na kraji mýtiny a začínala jsem lapat po dechu.
Jaký mělo smysl jít dál? Nic tu neulpělo. Nic víc než vzpomínky, které jsem si mohla přivolat, kdykoliv se mi zachtělo, kdybych ovšem byla ochotná protrpět si bolest s tím spojenou. Ale ta bolest, která mě držela teď, mě úplně ovládala. Bez něj na tomhle místě nebylo nic zvláštního. Nebyla jsem si přesně jistá, co jsem doufala, že tu pocítím, ale louka postrádala tu atmosféru, postrádala všechno, byla to prostě obyčejná louka. Zrovna jako v mých nočních můrách. Hlava se mi omámeně točila.
Alespoň že jsem přišla sama. Když jsem si to uvědomila, pocítila jsem nával vděčnosti. Kdybych tu louku objevila s Jacobem... no, zkrátka bych nedokázala nijak zakrýt propast, do které jsem teď padala. Jak bych mu vysvětlila, že mám pocit, že se rozlomím na kousky, že se stáčím do klubíčka, abych zabránila té prázdné díře roztrhat mě na kusy? Bylo daleko lepší, že jsem neměla žádné publikum.
A ani nebudu muset nikomu vysvětlovat, proč tolik spěchám, abych už byla zase pryč. Jacob by předpokládal, že když jsme podstoupili takové těžkosti, abychom to pitomé místo našli, budu tu chtít strávit víc než pár vteřin. Ale já už jsem se snažila najít sílu zase vstát, přinutila jsem se rozbalit se z klubíčka, abych odtamtud mohla utéct. Na tom prázdném místě jsem trpěla příliš velkou bolestí – odplazila bych se odtud, kdybych musela.
Jaké štěstí, že jsem byla sama!
Sama. Opakovala jsem si to slovo s ponurým uspokojením, když jsem se navzdory bolesti vyškrábala na nohy. Přesně v tom okamžiku na severní straně louky vystoupila ze stínu stromů nějaká postava, tak na třicet kroků ode mě.
Ve vteřině se u mě vystřídalo několik emocí. První bylo překvapení; byla jsem tu daleko od jakékoli vyznačené cesty, a nečekala jsem žádnou společnost. Pak, když mi oči zaostřily na tu nehybnou postavu a já jsem viděla, jak stojí naprosto bez pohnutí a že má bledou kůži, zalomcoval mnou nával pronikavé naděje. Zlomyslně jsem ho potlačila a pak jsem musela snášet stejně ostré šlehání bolesti, když jsem pohledem přejela k obličeji pod černými vlasy, který ovšem nepatřil tomu, koho jsem chtěla vidět. Následoval strach; tohle nebyl obličej, po kterém jsem tesknila, ale byl dost blízko na to, abych poznala, že ten muž stojící přede mnou není žádný zbloudilý turista.
A nakonec, jako poslední, mnou proniklo poznání.
"Laurente!" zavolala jsem s překvapenou radostí.
Byla to nerozumná reakce. Pravděpodobně jsem se měla zastavit u strachu.
Když jsem Laurenta viděla poprvé, patřil ještě do Jamesovy smečky. Neúčastnil se lovu, který následoval – lovu, kde jsem byla kořistí –, ale jenom proto, že se bál; byla jsem pod ochranou větší smečky, než byla ta jeho. Za jiných okolností by si mě tehdy bez výčitek dal k obědu. Určitě se ale od té doby změnil, protože odešel na Aljašku, aby tam žil s jinou civilizovanou smečkou, s jinou rodinou, která z etických důvodů odmítala pít lidskou krev. S jinou rodinou, podobnou té... ale nemohla jsem si dovolit ani v duchu vyslovit to jméno.
Ano, strach by rozhodně byl víc na místě, ale jediné, co jsem cítila, bylo obrovské uspokojení. Louka se znovu stala kouzelným místem. Jistě, to kouzlo bylo temnější, než jsem čekala, ale přesto to bylo kouzlo. Tady bylo to napojení, které jsem hledala. Důkaz, jakkoliv vzdálený, že – někde ve stejném světě, kde žiju i já – on opravdu existuje.
Bylo neskutečné, jak Laurent vypadal úplně stejně. Předpokládám, že bylo lidské a velmi hloupé očekávat za poslední rok nějakou změnu. Ale bylo tam něco... co jsem nedokázala přesně definovat.
"Bello?" zeptal se a zatvářil se ještě užasleji, než jsem se já cítila.
"Vy si mě pamatujete," usmála jsem se. Bylo směšné, že mě tolik potěšilo, že si nějaký upír zapamatoval moje jméno.
Usmál se zeširoka. "Nečekal jsem, že tě tady uvidím." Kráčel ke mně se zadumaným výrazem.
"Nemělo by to být naopak? Já tady bydlím. Myslela jsem, že jste odjel na Aljašku."
Zastavil asi deset kroků ode mě a naklonil hlavu ke straně. Měl tak krásnou tvář, jakou jsem neviděla už... celou věčnost. Pozorně jsem si prohlížela jeho rysy s podivně nenasytným pocitem uvolnění. Tady byl někdo, před kým jsem nemusela nic předstírat – někdo, kdo už věděl všechno, co jsem nemohla nikdy před žádným člověkem vyslovit.
"Máš pravdu," souhlasil. "Opravdu jsem odjel na Aljašku. Přesto, nečekal jsem... Když jsem našel dům Cullenových prázdný, myslel jsem, že se přestěhovali."
"Ach." Kousla jsem se do rtu, jak to jméno rozbolavělo hrubé okraje mé rány. Chviličku mi trvalo, než jsem se sebrala. Laurent čekal se zvědavým pohledem.
"Oni se opravdu odstěhovali," dostala jsem ze sebe nakonec.
"Hmm," zamručel. "Překvapuje mě, že tě tady nechali. Nebyla jsi takový jejich domácí mazlíček?" V jeho očích nebylo ani stopy po tom, že mě chtěl urazit.
Křivě jsem se usmála. "Něco takového."
"Hmm," řekl znovu zamyšleně.
Přesně v tu chvíli mi došlo, proč vypadá stejně – až moc stejně. Když nám Carlisle řekl, že Laurent zůstal s Tanyinou rodinou, začala jsem si ho představovat, pokud jsem na něj vůbec pomyslela, se stejnýma zlatýma očima, které měli... Cullenovi – s cuknutím jsem se přiměla vyslovit to jméno. Které měli všichni hodní upíři.
Ustoupila jsem o krok zpátky a jeho zvědavé, temně rudé oči můj pohyb sledovaly.
"Jezdívají často na návštěvu?" zeptal se stále nenuceně, ale pomalu se začal přesunovat ke mně.
"Lži," zašeptal úzkostně ten krásný sametový hlas v mé paměti.
Trhla jsem sebou při zvuku jeho hlasu, ale nemělo mě to překvapit. Neocitla jsem se snad v tom nejhorším možném nebezpečí? V porovnání s tímhle byla jízda na motorce krotká a neškodná zábava.
Udělala jsem, co mi ten hlas napověděl.
"Tu a tam." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl bezstarostně, uvolněně. "Mně to asi připadá delší než jim. Však víte, jak se rádi povyrazí..." Začínala jsem blábolit. Měla jsem co dělat, abych se přinutila sklapnout.
"Hmm," zamručel znovu. "Podle pachu v domě bych řekl, že je už nějakou dobu prázdný..."
"Musíš lhát lépe, Bello," naléhal hlas.
Zkusila jsem to. "Budu muset povědět Carlisleovi, že jste se tu zastavil. Bude mu líto, že vaši návštěvu zmeškali." Předstírala jsem, že chviličku přemýšlím. "Ale asi bych se o tom neměla zmiňovat... Edwardovi, předpokládám..." Stěží jsem to jméno dokázala vyslovit, a když se mi to povedlo, obličej se mi zkroutil, že jsem se málem prozradila – "je to takový pruďas... no, však vy si to jistě pamatujete. Celá ta záležitost s Jamesem je pro něj stále ještě citlivá." Obrátila jsem oči v sloup a mávla odmítavě rukou, jako kdyby to celé byla jen dávno zapomenutá historka, ale v hlase mi zněla stopa hysterie. Přemítala jsem, jestli to pozná.
"Opravdu?" zeptal se Laurent mile... a skepticky.
Snažila jsem se odpovídat krátce, aby můj hlas neprozradil mou paniku. "Mm-hmm."
Laurent udělal nedbalý úkrok a rozhlížel se po loučce. Neušlo mi, že se tím krokem přenesl blíž ke mně. Hlas v mé hlavě odpověděl tichým zavrčením.
"Tak co je nového v Denali? Carlisle říkal, že bydlíte s Tanyou?" Hlas mi přeskakoval moc vysoko.
Po té otázce se zastavil. "Mám Tanyu moc rád," prohlásil. "A její sestru Annu ještě víc... nikdy předtím jsem nezůstal na jednom místě tak dlouho, a tak jsem si užíval výhody a novost takové situace. Ale ta omezení se těžko dodržují... Udivuje mě, že je dokážou zachovávat tak dlouho." Spiklenecky se na mě usmál. "Já občas podvádím."
Nemohla jsem polknout. Nohy mi začínaly couvat, ale ztuhla jsem, když jeho rudé oči střelily dolů, aby zachytily ten pohyb.
"Och," řekla jsem slabým hlasem. "Jasper s tím má také problémy."
"Nehýbej se," zašeptal hlas. Snažila jsem se udělat, co říkal. Bylo to těžké; instinkt vzít nohy na ramena byl téměř neovladatelný.
"Vážně?" Zdálo se, že to Laurenta zaujalo. "Tak proto odjeli?"
"Ne," odpověděla jsem upřímně. "Jasper je doma opatrnější."
"Ano," souhlasil Laurent. "To já jsem taky."
Krok vpřed, který teď učinil, byl naprosto vědomý.
"Našla vás vůbec Victoria?" zeptala jsem se bez dechu, jak jsem ho zoufale chtěla přivést na jiné myšlenky. Byla to první otázka, která mi v hlavě naskočila, a které jsem litovala okamžitě, jak jsem ji vyslovila. Victoria – která pomáhala Jamesovi mě ulovit, a pak zmizela – nebyla ta, na kterou bych chtěla myslet zrovna v tuhle chvíli.
Ale ta otázka ho opravdu zastavila.
"Ano," odpověděl a zaváhal, než udělal další krok. "Vlastně jsem sem přišel, abych jí prokázal službu..." Zašklebil se. "Tohle ji zrovna nepotěší."
"A co?" zeptala jsem se dychtivě a vyzývala ho tak k pokračování. Zíral někam mezi stromy, daleko ode mě. Využila jsem jeho nesoustředěnosti a kradmo jsem o krok ustoupila.
Podíval se zpátky na mě a usmál se – v tu chvíli vypadal jako černovlasý anděl.
"Když tě zabiju," odpověděl se svůdným zapředením.
Zapotácela jsem se o další krok vzad. Zuřivé vrčení v mé hlavě bylo tak hlasité, že jsem Laurenta skoro neslyšela.
"Chtěla si to nechat pro sebe," pokračoval vesele. "Ona je na tebe tak nějak... rozzlobená, Bello."
"Na mě?" vypískla jsem.
Zavrtěl hlavou a uchechtl se. "Já vím, mně to taky připadá trochu starosvětské. Ale James byl její druh, a tvůj Edward jí ho zabil."
I teď, na pokraji smrti, jeho jméno rvalo moje nezhojené rány jako zubaté ostří.
Laurent si mojí reakce nevšiml. "Myslela si, že je víc namístě zabít tebe než Edwarda – spravedlivě oko za oko, druh za druha. Požádala mě, abych jí takříkajíc připravil pozice. Nenapadlo mě, že bude tak snadné se k tobě dostat. Takže její plán byl možná chybný – zjevně by to nebyla odplata, kterou si představovala, protože tys pro něj nemohla moc znamenat, když tě tu nechal bez ochrany."
Další rána, další trhlina do hrudi.
Laurentovo těžiště se zase posunulo a já jsem klopýtla o další krok zpátky.
Zamračil se. "Stejně si myslím, že se bude zlobit."
"Tak co kdybychom na ni počkali?" vypravila jsem ze sebe přidušeně.
Na rtech mu zahrál zlomyslný úsměv. "No, zastihla jsi mě ve špatnou dobu, Bello. Nepřišel jsem na tohle místo, že by mě sem Victoria poslala – byl jsem na lovu. Mám pořádnou žízeň, a ty voníš tak... prostě se mi sbíhají sliny."
Díval se na mě s takovým uspokojením, jako kdyby to myslel jako kompliment.
"Pohroz mu," přikázal krásný hlas poznamenaný hrůzou.
"On se dozví, že jste to byl vy," zašeptala jsem poslušně. "Tohle vám neprojde."
"A proč ne?" Laurentův úsměv se rozšířil. Rozhlédl se po malé mýtině. "Pach se smyje s příštím deštěm. Tvoje tělo nikdo nenajde – budeš prostě nezvěstná, jako mnoho, mnoho dalších lidí. Není žádný důvod, aby Edward myslel na mě, jestli se vůbec bude obtěžovat zjistit, kdo to udělal. Tohle není nic osobního, to tě mohu ujistit, Bello. Jenom žízeň."
"Pros," zaprosila moje halucinace.
"Prosím," ztěžka jsem oddechovala.
Laurent zavrtěl hlavou, v obličeji laskavý výraz. "Podívej se na to takhle, Bello. Máš velké štěstí, že jsem tě našel já."
"Vážně?" ušklíbla jsem se a couvla o další krok zpátky.
Laurent šel za mnou, pružný a půvabný.
"Ano," ujistil mě. "Budu velmi rychlý. Vůbec nic neucítíš, to ti slibuju. Och, pro Victorii si pak vymyslím nějakou povídačku, přirozeně, abych si ji usmířil. Ale kdybys věděla, co si pro tebe chystala, Bello..." Pomalým pohybem zavrtěl hlavou, jako by chtěl dát najevo znechucení. "Přísahám, že mi za tohle budeš děkovat."
Zírala jsem na něj v hrůze.
Začenichal do vánku, který mi svál pramínky vlasů směrem k němu. "Sbíhají se mi sliny," zopakoval a zhluboka se nadechl.
Napjala jsem se ke skoku, moje oči se podívaly úkosem, jak jsem se přikrčila, a zvuk Edwardova zuřivého řevu mi vzdáleně zvučel v hlavě. Jeho jméno prorazilo všemi zdmi, které jsem si zbudovala, abych ho ovládla. Edwarde, Edwarde, Edwarde. Čekala mě smrt. Nemělo by vadit, jestli na něj teď pomyslím. Edwarde, miluju tě.
Svýma přimhouřenýma očima jsem sledovala, jak se Laurent zarazil uprostřed vdechu a náhle rychle stočil hlavu doleva. Bála jsem se odtrhnout od něj oči a následovat jeho pohled, ačkoliv sotva potřeboval rozptýlit mou pozornost nebo nějaký podobný trik, aby mě přemohl. Byla jsem příliš udivená, abych cítila úlevu, když přede mnou začal pomalu couvat.
"Tomu nevěřím," pronesl a jeho hlas byl tak tichý, že jsem ho sotva slyšela.
Pak jsem se musela podívat. Očima jsem přejela louku a pátrala po tom, co ho vyrušilo a o pár vteřin mi prodloužilo život. Zpočátku jsem nic neviděla a můj pohled střelil zpátky k Laurentovi. Ten se teď stahoval rychleji, oči upřené do lesa.
Pak jsem to spatřila; ze stromů se vynořila obrovská černá postava, tichá jako stín, a pomalu kráčela k upírovi. Byl to ohromný tvor – vysoký jako kůň, ale mohutnější a mnohem svalnatější. Měl dlouhý čenich a jeho vyceněná tlama odhalovala řadu dýkám podobných zubů. Mezi zuby mu vycházelo hrozné vrčení, které dunělo po mýtině jako protahovaný úder hromu.
Medvěd. Jenže tohle vůbec nebyl žádný medvěd. Bezpochyby však tohle obrovské černé monstrum bylo tím stvořením, které vyvolalo všechno to zděšení. Na dálku mohl každý předpokládat, že je to medvěd. Jaké jiné zvíře by mohlo být tak rozložité, tak mohutně stavěné?
Přála jsem si mít to štěstí, abych to zvíře viděla na dálku. Ale ono si tiše našlapovalo v trávě chabé tři metry od místa, kde jsem stála.
"Nehýbej se ani o píď," zašeptal Edwardův hlas.
Zírala jsem na to přízračná stvoření a v duchu jsem váhala, kam ho mám vlastně zařadit. Tvarem těla i způsobem pohybu rozhodně připomínalo psovitou šelmu. Jak mě svírala hrůza, napadla mě jen jediná možnost. Přesto bych nikdy nevěřila, že by vlk mohl být tak velký.
Z jeho chřtánu zahřmělo další zavrčení a já jsem se při tom zvuku otřásla.
Laurent ustupoval ke kraji mýtiny, a do mě se přes tu ochromující hrůzu vkrádal zmatek. Proč se Laurent stahuje? Jasně, ten vlk byl obrovský, ale bylo to jenom zvíře. Jaký důvod by měl upír bát se zvířete? A Laurent opravdu byl vystrašený. Oči měl hrůzou vytřeštěné stejně jako já.
Jakoby v odpověď na mou otázku mamutí vlk najednou nebyl sám. Na louku se tiše připlížila další dvě obrovská zvířata a postavila se mu z obou stran po boku. Jedno bylo sytě šedé, druhé hnědé, žádné však nebylo tak vysoké jako to první. Ten šedý vlk prošel mezi stromy jenom pár kroků ode mě, oči upíral na Laurenta.
Než jsem mohla vůbec zareagovat, následovali je další dva vlci, drželi sevření do véčka, jako husy když letí na jih. Což znamenalo, že ta rezavě hnědá potvora, která se protáhla mlázím jako poslední, byla ode mě tak blízko, že jsem si na ni mohla sáhnout.
Proti své vůli jsem vyjekla a uskočila zpět – což byla ta nejhloupější věc, kterou jsem mohla udělat. Znovu jsem ztuhla a čekala, že se vlci otočí ke mně, slabší z dostupné kořisti. Krátce mi hlavou prolétlo přání, aby se do toho Laurent dal a s tou vlčí smečkou se vypořádal – měla by to pro něj být docela hračka. Domnívala jsem se, že ze dvou možností, které se mi naskýtají, být sežrána vlky je téměř jistě ta horší varianta.
Ten vlk, co stál nejblíž u mě, narudle hnědý, zlehka otočil hlavu po zvuku mého vyjeknutí.
Jeho oči byly tmavé, skoro černé. Na zlomek vteřiny je na mě upíral a mně se zdálo, že ty hluboké oči jsou na divoké zvíře příliš inteligentní.
Jak na mě tak zíral, najednou jsem znovu s vděčností pomyslela na Jacoba. Byla jsem ráda, že jsem na tuhle pohádkovou louku plnou temných příšer přišla sama. Alespoň Jacob nezemře se mnou. Alespoň nebudu mít jeho smrt na svědomí.
Ozvalo se další tiché zavrčení vůdce smečky a hnědočervený vlk střelil hlavou zpátky k Laurentovi.
Laurent zíral na smečku příšerných vlků s neskrývaným šokem a strachem. To první jsem chápala. Ale byla jsem ohromená, když se bez varování otočil na místě a zmizel mezi stromy.
Utekl.
V tu chvíli vlci vyrazili za ním, přeletěli louku několika mohutnými skoky, vrčeli a cvakali zuby tak hlasitě, že mi ruce instinktivně vylétly nahoru, abych si přikryla uši. Ten zvuk s překvapivou rychlostí odezněl, jakmile vlci zmizeli v lese.
A pak jsem byla zase sama.
Kolena pode mnou podklesla a já jsem padla na ruce, v hrdle mi škubalo vzlyky.
Věděla jsem, že se odtamtud musím dostat, a musím to udělat hned. Jak dlouho budou vlci honit Laurenta, než se vrátí, aby dohonili mě? Nebo Laurent vyjede po nich? Bude to on, kdo se pro mě vrátí?
Zpočátku jsem se ovšem nedokázala pohnout; ruce i nohy se mi třásly, a já jsem nevěděla, jak vstát.
Moje mysl se nedokázala rozhýbat, ochromená strachem, hrůzou nebo zmatením. Nechápala jsem, čeho jsem to právě byla svědkem.
Upír by neměl takhle utéct před přerostlými psy. K čemu by jim byly jejich zuby, když by si je vylámali o jeho žulovou kůži?
A vlci se měli Laurentovi vyhnout na sto honů. I kdyby je jejich mimořádná velikost naučila nebát se ničeho, nedávalo mi smysl, proč by ho měli pronásledovat. Pochybovala jsem, že jeho ledová mramorová kůže bude vydávat pach jako potrava. Proč by pustili něco teplokrevného a slabého, jako jsem byla já, a vydali se pronásledovat Laurenta?
Nedokázala jsem si to srovnat v hlavě.
Louku bičoval studený vítr, takže se tráva vlnila, jako kdyby se v ní něco hýbalo.
Vyškrábala jsem se na nohy a škubla sebou, ačkoliv se kolem mě jenom neškodně otíral vítr. V panice klopýtajíc, otočila jsem se a střemhlav utíkala do lesa.
Příštích několik hodin jsem si prožila martyrium. Trvalo mi třikrát tak dlouho uniknout z lesa, než kolik času mi zabralo dostat se na louku. Zpočátku jsem nedávala pozor, kterým směrem běžím, soustředila jsem se jen na to, před čím utíkám. Když jsem se sebrala natolik, abych si vzpomněla na kompas, už jsem byla hluboko v neznámém a hrozivém lese. Ruce se mi třásly tak divoce, že jsem musela položit kompas na blátivou zem, abych byla schopná z něj něco vyčíst. Každých pár minut jsem se zastavovala, pokládala kompas na zem a kontrolovala, jestli stále mířím na severozápad. Jak přitom ustalo horečnaté čvachtání mých kroků, slyšela jsem tiché šeptání tvorů, kteří se neviditelně pohybovali v listí.
Když zakřičela sojka, uskočila jsem dozadu a dopadla do hlubokého porostu mladého smrčí, o které jsem si poškrábala ruce a vlasy jsem si zamazala smůlou. Nahoře v koruně stromu zaharašila veverka a já jsem zaječela tak hlasitě, až mě bolely uši.
Nakonec se přede mnou přece jen objevil průsek mezi stromy. Vyšla jsem na prázdnou silnici asi tak kilometr a půl jižněji, než jsem nechala auto. Byla jsem vyčerpaná, ale klopýtala jsem po cestě dál, až jsem ho našla. Než jsem se nasoukala do kabiny, znovu jsem vzlykala. Napřed jsem rychle zastrčila obě páčky zámku, až pak jsem z kapsy vydolovala klíčky. Řev motoru byl uklidňující. Pomáhal mi potlačit slzy. Řítila jsem se nejvyšší rychlostí, kterou jsem z náklaďáčku vymáčkla, k hlavní dálnici.
Když jsem dojela domů, už jsem byla trochu klidnější, ale pořád dost rozhozená. Charlieho policejní auto už stálo na příjezdové cestě – neuvědomila jsem si, jak je pozdě. Snášel se soumrak.
"Bello?" zeptal se Charlie, když jsem za sebou zabouchla vstupní dveře a spěšně jsem otočila zámky.
"Ano, to jsem já." Můj hlas byl neklidný.
"Kde jsi byla?" zahřměl táta a objevil se v kuchyňských dveřích se zlověstným výrazem.
Zaváhala jsem. Pravděpodobně už telefonoval ke Stanleyovým. Radši se budu držet pravdy.
"Jela jsem trochu do přírody, na vzduch," přiznala jsem.
Provrtával mě očima. "A co tvůj plán, že půjdeš k Jessice?"
"Neměla jsem dneska na matematiku chuť."
Charlie si založil ruce na prsou. "Myslel jsem, že jsem tě žádal, aby ses držela dál od lesa."
"Jo, já vím. Neboj se, už to příště neudělám." Otřásla jsem se.
Zdálo se, že se na mě Charlie poprvé doopravdy podíval. Vzpomněla jsem si, že jsem dneska byla v lese každou chvíli na zemi; musela jsem být pěkně zřízená.
"Co se ti stalo?" zeptal se Charlie.
Znovu jsem usoudila, že pravda, tedy aspoň částečná, je ta nejlepší možnost. Byla jsem příliš otřesená, abych předstírala, že jsem prožila nezáživný den s flórou a faunou.
"Viděla jsem medvěda." Snažila jsem se to říct klidně, ale hlas jsem měla vysoký a třaslavý. "Ale není to medvěd – je to nějaký druh vlka. A bylo jich tam pět. Velký černý, šedý, hnědočervený..."
Charlie vytřeštil oči hrůzou. Šel rychle ke mně a popadl mě za ramena.
"Nestalo se ti nic?"
Slabě jsem zavrtěla hlavou.
"Pověz mi, co se stalo."
"Vůbec si mě nevšímali. Ale když byli pryč, utíkala jsem a hodně jsem padala."
Pustil mi ramena a objal mě pažemi. Dlouho nic neříkal.
"Vlci," zamručel.
"Cože?"
"Chlapi od jízdní policie říkali, že to nejsou medvědí stopy – ale vlci prostě nebývají tak velcí..."
"Tihle byli obrovští."
"Kolik jsi říkala, že jich bylo?"
"Pět."
Charlie zavrtěl hlavou a znepokojeně se mračil. Nakonec promluvil tónem, který nepřipouštěl odmlouvání. "Už žádné výlety."
"No jasně," slíbila jsem horlivě.
Charlie zavolal na stanici, aby ohlásil, co jsem viděla. Trošku jsem si vymýšlela, když chtěl vědět, kde přesně jsem ty vlky viděla – tvrdila jsem, že jsem byla na turistické cestě, která vedla na sever. Nechtěla jsem, aby tatínek věděl, jak hluboko do lesa jsem zašla navzdory jeho příkazu, a co bylo důležitější, nechtěla jsem, aby se někdo potuloval blízko místa, kde mě Laurent mohl hledat. Při tom pomyšlení se mi zvedal žaludek.
"Máš hlad?" zeptal se táta, když zavěsil telefon.
Zavrtěla jsem hlavou, ačkoliv jsem musela být vyhladovělá. Celý den jsem nejedla.
"Jenom jsem unavená," odpověděla jsem mu. Otočila jsem se ke schodům.
"Hele," řekl Charlie, a jeho hlas byl najednou zase podezíravý. "Neříkala jsi, že je Jacob celý den pryč?"
"To mi řekl Billy," bránila jsem se, zmatená jeho otázkou.
Chvilku se na mě upřeně díval a zdálo se, že ho uspokojilo, co mi vyčetl ve tváři.
"Hm."
"Proč?" ptala jsem se. Znělo to, jako kdyby nepřímo říkal, že jsem mu dneska ráno lhala. Nejenom o tom učení s Jessikou.
"No, já jen, že když jsem jel vyzvednout Harryho, viděl jsem Jacoba s pár kamarády před obchodem. Zamával jsem mu na pozdrav, ale on... no, zkrátka nevím, jestli mě viděl. Myslím, že se asi s kamarády o něčem hádal. Vypadal divně, jako kdyby byl kvůli něčemu rozzlobený. A... byl takový jiný. Jako by ty děti rostly před očima! Pokaždé je větší, když ho vidím."
"Billy říkal, že Jake jede s kamarády do kina do Port Angeles. Tak to asi jenom čekali na někoho, kdo měl jet s nimi."
"Aha." Charlie přikývl a zamířil do kuchyně.
Stála jsem v chodbě a myslela na Jacoba, jak se hádá s kamarády. Přemítala jsem, jestli se postavil Embrymu kvůli té situaci se Samem. Možná to byl důvod, proč přede mnou dneska vzal roha – jestli to znamenalo, že si vyříkal věci s Embrym, pak jsem byla ráda, že to udělal.
Než jsem odešla do svého pokoje, zastavila jsem se, abych znovu překontrolovala zámky. Byla to samozřejmě pošetilost. Jakou překážku by představoval nějaký zámek pro všechny ty příšery, které jsem viděla dneska odpoledne? Jedině snad kulatá klika by mohla pro vlky znamenat drobný problém, protože nemají palce postavené proti ostatním prstům. A kdyby sem přišel Laurent...
Nebo... Victoria.
Lehla jsem si do postele, ale třásla jsem se tak silně, že jsem stejně nemohla usnout. Stulila jsem se pod dekou do těsného klubíčka a přemítala o té děsivé situaci, ve které jsem se ocitla.
Nemohla jsem nic dělat. Nemohla jsem udělat žádná bezpečnostní opatření. Nebylo místo, kam bych se mohla schovat. Nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci.
Uvědomila jsem si, že situace je ještě mnohem vážnější, a žaludek se mi ošklivě zhoupl. Protože všechny tyhle hrozby byly namířené i proti Charliemu. Můj otec, který spal ve vedlejším pokoji, byl jenom o vlásek vedle středu terče, který byl zacílený na mě. Můj pach je dovede sem, ať tu budu nebo ne...
Strach mě roztřásl tak, až mi zuby drkotaly o sebe.
Abych se uklidnila, fantazírovala jsem o nemožném: představovala jsem si, že ti velcí vlci chytili Laurenta v lese a zmasakrovali toho nezničitelného nesmrtelníka tak, jako by to byl normální člověk. Jakkoli byla ta představa nesmyslná, docela mě uklidňovala. Kdyby ho vlci dostali, pak by nemohl říct Victorii, že jsem tu sama. Kdyby se nevrátil, možná by si myslela, že mě Cullenovi stále chrání. Kdyby jenom vlci dokázali takový souboj vyhrát...
Moji hodní upíři se už nikdy nevrátí; jak uklidňující byla představa, že také ti druzí mohou zmizet.
Pevně jsem stiskla víčka a čekala na nevědomí – málem jsem dychtila po tom, aby moje noční můra už začala. Lepší než ten bledý krásný obličej, který se na mě pod víčky smál teď.
V mých představách byly Victoriiny oči černé žízní a jiskřily nedočkavostí; zuby měla radostně vyceněné. Její červené vlasy zářily jako oheň; chaoticky jí povlávaly kolem divokého obličeje.
V hlavě mi zněla Laurentova slova: Kdybys věděla, co si pro tebe chystala...
Přitiskla jsem si pěst na ústa, abych nevykřikla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře