15.kapitola

28. prosinec 2011 | 01.36 |

 Ve Forks byly znovu jarní prázdniny. Když jsem se v pondělí ráno probudila, ležela jsem pár vteřin v posteli a vstřebávala ten pocit. O loňských jarních prázdninách mě taky honil upír. Doufala jsem, že tím nezakládám nějakou tradici.

Už jsem si začínala zvykat na to, jak to v La Push chodí. Neděli jsem strávila většinou na pláži, zatímco Charlie byl s Billym u Blackových doma. Já jsem měla být s Jacobem, ale Jacob měl na práci jiné věci, takže jsem se toulala sama, to ale bylo před Charliem tajemství.
Když Jacob zaskočil, aby mě zkontroloval, omlouval se, že ode mě tak často utíká. Říkal, že jeho rozvrh hlídek není vždycky tak bláznivý, ale dokud vlci nezastaví Victorii, mají pohotovost nejvyššího stupně.
Když jsme se teď sami procházeli po pláži, vždycky mě držel za ruku.
To mě přimělo přemítat o tom, co říkal Jared, o tom, že do toho Jacob zatáhl svou holku. Takhle to asi mezi námi dvěma vypadalo zvenčí. Dokud jsme s Jakem věděli, jak je to ve skutečnosti, mohly mi takové dohady být ukradené. A možná by mi ukradené byly, kdybych ovšem nevěděla, že by Jacob byl moc rád, kdyby věci byly tak, jak se jeví. Ale jeho ruka byla příjemná a hřejivá na dotyk, a tak jsem neprotestovala.
V úterý odpoledne jsem byla v práci – Jacob jel za mnou na motorce, aby se ujistil, že jsem v pořádku dojela – a Mike si toho všiml.
"Chodíš s tím klukem z La Push? S tím druhákem?" zeptal se a chabě zastíral nevoli, která mu čišela z hlasu.
Pokrčila jsem rameny. "Prakticky vzato ne. Ale opravdu s Jacobem trávím většinu času. Je to můj nejlepší přítel."
Mike přimhouřil zchytrale oči. "Kam tě vede, Bello. Ten kluk je do tebe udělaný až po uši."
"Já vím," povzdechla jsem si. "Život je komplikovaný."
"A holky jsou kruté," poznamenal Mike pro sebe.
Říkala jsem si, že v jeho situaci nebylo těžké dojít k takovému závěru.
Toho večera jsme byli s Charliem zase u Billyho na večeři. Na dezert přišli Sam s Emily. Emily přinesla dort, kterým by si naklonila i tvrdšího muže, než byl Charlie. Příjemný rozhovor se vedl o všem možném a já jsem viděla, že jakékoliv pochybnosti, které Charlie mohl mít ohledně gangu v La Push, mizejí.
My s Jakem jsme si brzy odskočili ven, abychom měli trochu soukromí. Šli jsme do garáže a sedli si do Rabbitu. Jacob zaklonil hlavu, obličej ztrhaný vyčerpáním.
"Potřebuješ se trochu vyspat, Jaku."
"Taky na to dojde."
Natáhl se a vzal mě za ruku. Jeho kůže na dotyk pálila.
"Tohle taky patří mezi vlčí záležitosti?" zeptala jsem se ho.

"To teplo, myslím."

"Jo. Naše provozní teplota je trochu vyšší než u normálních lidí. Kolem čtyřicet tří stupňů. Už se nikdy nenastydnu. Dokázal bych takhle být...," ukázal na svůj nahý trup, "v sněhové bouři a nevadilo by mi to. Tam, kde bych stál, by se vločky měnily v déšť."
"A jak se vám rychle hojí všechna zranění – to je taky vlčí záležitost?"
"Jo, chceš to vidět? Je to docela hustý." Vykulil oči a usmál se. Sáhl za mě do přihrádky v palubní desce a chvilku se v ní hrabal. Pak vytáhl kapesní nůž.
"Ne, já to nechci vidět!" zakřičela jsem, jakmile jsem si uvědomila, co chce udělat. "Dej to pryč!"
Jacob se zachechtal, ale zastrčil nůž zpátky, kam patřil. "Fajn. Ale je dobré, že se nám všechno rychle hojí. Nemůžu se dát ošetřit u doktora, když mám teplotu, při které bych měl normálně být mrtvý."
"No, to asi nemůžeš." Na chvilku jsem se nad tím zamyslela. "A že jste tak velcí – to k tomu taky patří? Proto si všichni děláte starosti o Quila?"
"Proto, a taky proto, že Quilův dědeček říkal, že by se tomu klukovi dalo na čele usmažit vajíčko." Jacobův obličej dostal nešťastný výraz. "Už to nebude dlouho trvat. Není žádný přesný věk... prostě to roste a roste a pak najednou –" Odmlčel se a chvilku trvalo, než zase dokázal promluvit. "Někdy, když se člověk opravdu rozzlobí nebo tak něco, se to může spustit dřív. Ale já jsem nijak rozzlobený nebyl – byl jsem šťastný." Hořce se zasmál. "Většinou díky tobě. Proto se mi to nestalo dřív. Místo toho to ve mně jen dál rostlo – byl jsem jako načasovaná bomba. Víš, co mě odpálilo? Dojel jsem domů z toho kina a Billy mi řekl, že vypadám divně. Nic víc, ale já jsem jen odsekl. A pak – pak jsem vybuchl. Málem jsem mu utrhl obličej – vlastnímu otci!" Otřásl se, ve tváři sinalý.
"Je to moc zlé, Jaku?" zeptala jsem se úzkostně a přála si, abych našla nějaký způsob, jak mu pomoct. "Jsi zoufalý?"
"Ne, nejsem zoufalý," odpověděl. "Už ne. Ne teď, když už to víš. Předtím to bylo těžké." Naklonil se tak, že mi jeho tvář spočívala na temeni hlavy.
Chvíli mlčel a já jsem si říkala, na co asi myslí. Snad jsem to nechtěla vědět.
"Co je na tom nejtěžší?" zašeptala jsem a stále si přála, abych mu mohla pomoct.
"Nejtěžší je na tom pocit..., že se nedokážu ovládnout," řekl pomalu. "Pocit, že si nemůžu být jistý sám sebou – že bys možná se mnou neměla být, že by se mnou možná neměl být nikdo. Že jsem příšera, která by mohla někomu ublížit. Viděla jsi Emily. Sam jenom na vteřinku ztratil kontrolu nad sebou samým... a ona stála moc blízko. A teď už to za nic na světě nedokáže napravit. Slyším jeho myšlenky – vím, jaký je to pocit...
Kdo chce být noční můra, příšera?
A pak, když vezmeš v úvahu, jak snadno to na mě přichází, že mi to jde líp než všem ostatním – znamená to, že jsem méně člověk než Embry nebo Sam? Někdy se bojím, že ztrácím sebe sama."
"Je to těžké? Znovu se najít?"
"Zpočátku to těžké bylo," odpověděl. "Vyžaduje to trochu praxe, měnit se tam a zpátky. Ale mně to jde snáz."
"Proč?" divila jsem se.
"Protože Ephraim Black byl otcův dědeček a Quil Ateara byl dědeček mé matky."
"Quil?" zeptala jsem se zmateně.
"Jeho pradědeček," vysvětloval Jacob. "Ten Quil, kterého znáš, je můj bratranec z druhého kolena."
"Ale proč na tom záleží, kdo jsou tvoji pradědečkové?"
"Protože Ephraim a Quil patřili do poslední smečky. Třetí byl Levi Uley. Já to mám v krvi z obou stran. Nikdy jsem neměl šanci. Jako nemá šanci Quil."
Jeho výraz byl bezútěšně smutný.
"A co je na tom úplně nejlepší?" zeptala jsem se ve snaze ho rozveselit.
"Nejlepší na tom," řekl a najednou se zase usmíval, "je ta rychlost."
"Je to lepší než na motorkách?"
Nadšeně přikývl. "To se nedá srovnat."
"Jak rychle dokážeš...?"
"Běžet?" dokončil mou otázku. "Dost rychle. Jak bych to poměřil? Chytili jsme toho... jak se jmenoval? Laurent? Myslím, že ty si z toho dokážeš udělat obrázek o naší rychlosti, na rozdíl od ostatních."
To tedy bylo něco. Nedokázala jsem si to představit – vlci běhají rychleji než upíři. Když běželi Cullenovi, byli rychlostí málem neviditelní.
"Tak teď ty, pověz mi něco, co nevím," požádal. "Něco o upírech. Jak jsi to dokázala, být s nimi? Copak ses jich nebála?"
"Ne," odpověděla jsem krátce.
Na chvilku se zamyslel.
"Hele, pověz mi, proč vlastně ta tvoje pijavice zabila toho Jamese?" zeptal se najednou.
"James se snažil zabít mě – bral to jako takovou hru. Prohrál. Pamatuješ si, jak jsem vloni na jaře byla v nemocnici ve Phoenixu?"
Jacob natáhl vzduch. "To se k tobě dostal tak blízko?"
"Dostal se velmi, velmi blízko." Pohladila jsem si jizvu. Jacob si toho všiml, protože držel ruku, kterou jsem pohnula.
"Co je to?" Vyměnil si ruce a zkoumal mou pravačku. "Tohle je ta tvoje legrační jizva, ta studená." Podíval se na ni zblízka novýma očima a zalapal po dechu.
"Ano, je to ono," řekla jsem. "James mě kousl."
Vykulil oči, jeho obličej nabral pod narudlým povrchem podivnou nažloutlou barvu. Vypadalo to, jako že se mu udělá špatně.
"Ale jestli tě kousnul...? Neměla bys být...?" Zajíkl se.
"Edward mě zachránil dvakrát," zašeptala jsem. "Vysál ten jed z rány – víš, jako když tě kousne chřestýš." Trhla jsem sebou, jak mě bolest šlehla po krajích díry.
Ale nebyla jsem jediná, kdo sebou trhal. Cítila jsem, jak se vedle mě třese celé Jacobovo tělo. I auto se otřásalo.
"Opatrně, Jaku. V klidu. Uklidni se."
"Jo," lapal po dechu. "Klídek." Zavrtěl rychle hlavou ze strany na stranu. Po chvíli už se mu třásly jenom ruce.
"Už je ti dobře?"
"Jo, skoro. Pověz mi něco jiného. Musíš mě přivést na jiné myšlenky."
"Co chceš vědět?"
"Já nevím." Zavřel oči a soustředil se. "Asi ty mimořádné věci. Měl ještě někdo z Cullenových nějaké... mimořádné schopnosti? Jako čtení mysli?"
Na vteřinku jsem zaváhala. Tohle znělo jako otázka, kterou by položil svému špionovi, ne své kamarádce. Ale jaký mělo smysl skrývat, co jsem věděla? Teď už na tom nezáleželo a jemu to pomůže lépe se ovládnout.
Honem jsem začala mluvit, v duchu jsem před sebou viděla obraz Emiliina znetvořeného obličeje a na rukou mi vstávaly chloupky. Nedokázala jsem si představit, jak by se rudohnědý vlk vtěsnal do Rabbita – Jacob by roztrhal na kusy celou garáž, kdyby se teď proměnil.
"Jasper dokázal... tak nějak ovládat emoce lidí kolem sebe. Nezneužíval toho, mohl tím třeba někoho uklidnit a tak. To by pravděpodobně hodně pomohlo Paulovi," snažila jsem se trochu zažertovat. "Alice zase viděla věci, které se teprve měly stát. Budoucnost, víš, ale nebylo to úplně spolehlivé. Věci, které viděla, se mohly změnit, když někdo změnil cestu, kterou se ubíraly..."
Jako když mě viděla umírat... a když viděla, že se stanu jednou z nich. Dvě věci, které se nevyplnily A jednu, která se nevyplní nikdy. Hlava se mi začala točit – jako kdybych nedokázala natáhnout ze vzduchu dost kyslíku. Jako kdybych neměla plíce.
Jacob už se dokonale ovládal a seděl vedle mě naprosto klidný.
"Proč tohle děláš?" zeptal se. Zatahal zlehka za jednu mou paži, kterou jsem měla ovinutou kolem hrudi, a pak toho nechal, když zjistil, že ji tak lehce neuvolní. Ani jsem si neuvědomila, že tam ty ruce mám. "Děláš to, když se rozrušíš. Proč?"
"Bolí mě, když na ně myslím," zašeptala jsem. "Jako kdybych nemohla dýchat... jako kdybych se rozpadala na kousky..." Bylo bizarní, kolik jsem toho teď dokázala Jacobovi říct. Už jsme před sebou neměli tajemství.
Pohladil mě po vlasech. "Už je to dobré, Bello, už je to dobré. Už se o tom nebudu zmiňovat. Omlouvám se."
"Už je mi dobře," vydechla jsem. "To se stává pořád. Není to tvoje chyba."
"To jsme ale povedený pár, co?" řekl Jacob. "Ani jeden z nás se nedokáže udržet pohromadě."
"K politování," souhlasila jsem, stále lapajíc po dechu.
"Aspoň že máme jeden druhého," řekl a ta myšlenka ho zjevně upokojovala.
I já jsem byla klidná. "Alespoň to," souhlasila jsem.
A když jsme byli spolu, bylo to dobré. Ale Jacob měl hrozný, nebezpečný úkol, který chtěl zodpovědně plnit, a tak jsem byla často sama, trčela jsem v La Push, protože jsem tam byla víc v bezpečí, a neměla jsem nic, čím bych se zabavila, abych zapomněla na své starosti.
Cítila jsem se divně, když jsem pořád překážela u Billyho doma. Trochu jsem se učila na další test z matematiky, který jsme měli psát příští týden, ale tak dlouho jsem do učebnice dokázala akorát tak koukat. Když jsem neměla nic zjevného na práci, měla jsem pocit, že bych si s Billym měla nějak povídat – tlak normálních společenských pravidel. Ale Billy nebyl zrovna z těch, co neudrží pusu zavřenou, a tak ten divný pocit ve mně přetrvával.
Ve středu odpoledne jsem se pro změnu snažila pobýt chvíli u Emily doma. Zpočátku to bylo docela milé. Emily byla veselá osoba, která chvilku neposeděla. Dělala jsem jí ocásek, zatímco kmitala po domě a po zahradě, drhla neposkvrněnou podlahu, vytrhávala droboučký plevel, spravovala rozbitý pant u dveří, tkala něco z vlny na starobylém tkalcovském stavu a taky neustále vařila. Lehce si stěžovala na to, jak chlapcům roste chuť k jídlu z toho, jak pořád někde běhají, ale nebylo těžké poznat, že se o ně stará ráda. Bylo mi s ní docela dobře – konec konců, obě jsme teď chodily s vlkem.
Ale když jsem tam byla už pár hodin, přišel domů Sam. Zůstala jsem jenom tak dlouho, abych se ujistila, že je Jacob v pořádku a že není nic nového, a pak jsem odtamtud musela utéct. Aura lásky a spokojenosti, která je obklopovala, se nedala užívat v koncentrovaných dávkách, když kolem nebyl nikdo, kdo by ji naředil.
Takže jsem se pak toulala u vody, chodila jsem po půlkruhovité skalnaté pláži tam a zpátky, zas a znova.
Být sama mi nedělalo dobře. Protože už jsme s Jacobem před sebou neměli žádná tajemství, mluvila jsem s ním o Cullenových a myslela jsem na ně, a v tom byla ta potíž. Nic nepomáhalo, že jsem se snažila zaplašit myšlenky na ně jinými starostmi, a bylo jich opravdu dost: zoufale a upřímně jsem se strachovala o Jacoba a jeho vlčí bratry, bála jsem se o Charlieho a ostatní, kteří si mysleli, že jsou na lovu zvěře, proti své vůli jsem se víc a víc zaplétala s Jacobem a nevěděla jsem, co s tím dělat. Žádná z těchto skutečných a naléhavých starostí, které jsem si potřebovala opravdu srovnat v hlavě, nedokázala na dlouho odtrhnout mou mysl od bolesti v hrudi. Nakonec už jsem ani nemohla chodit, protože jsem nemohla dýchat. Posadila jsem se na místečko, kde byly kameny skoro suché, a stočila jsem se do klubíčka.
Tak mě tam našel Jacob a z jeho výrazu jsem vyčetla, že pochopil.
"Promiň," omlouval se hned. Zvedl mě ze země a objal mě oběma pažemi kolem ramen. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že je mi zima. Otřásla jsem se, jak mě jeho dotyk pálil, ale aspoň jsem mohla dýchat, když tam byl.
"Kazím ti jarní prázdniny," obviňoval se, když jsme kráčeli zpátky po pláži.
"Ne, nekazíš. Neměla jsem nic v plánu. Myslím, že jarní prázdniny ani nemám ráda."
"Zítra dopoledne si vezmu volno. Ostatní můžou běhat beze mě. Vymyslíme něco, při čem bude legrace."
To slovo mi zrovna teď v mém životě připadalo nemístné, stěží pochopitelné, bizarní. "Legrace?"
"Legrace je přesně to, co potřebuješ. Hmm..." rozhlédl se po vzedmutých šedých vlnách a přemýšlel. Jak očima přelétl horizont, osvítil ho záblesk inspirace.
"Mám to!" zavýskl. "Splním další slib."
"O čem to mluvíš?"
Pustil mi ruku a ukázal k jižnímu okraji pláže, kde končil plochý skalnatý půlkruh a začínaly rozlehlé mořské útesy. Nechápavě jsem na ně zírala.
"Neslíbil jsem ti snad, že tě vezmu skákat z útesu?"
Otřásla jsem se.
"Jo, bude dost zima – ale ne taková, jako je dneska. Cítíš, jak se mění počasí? Tlak? Zítra bude tepleji. Jsi pro?"
Temná voda nevypadala lákavě a útesy z tohoto úhlu vypadaly ještě vyšší než tenkrát.
Ale už jsem několik dní neslyšela Edwardův hlas. V tom pravděpodobně spočívala část problému. Byla jsem závislá na hlasu svých přeludů. Když jsem se bez nich musela obejít příliš dlouho, všechno se zhoršovalo. Skákání z útesu tu situaci určitě vyléčí.
"Jasně, jsem pro. Bude to legrace."
"Tak domluveno," řekl a ovinul mi paži kolem ramen.
"Dobře – a teď pojďme, ať se trochu vyspíš." Nelíbilo se mi, že kruhy pod jeho očima začínají vypadat, jako by je měl do kůže trvale vyleptané.
* * *
Druhý den ráno jsem se probudila brzy a potají jsem si do auta uložila náhradní oblečení. Měla jsem pocit, že Charliemu by se plán na dnešní den líbil asi tak stejně jako motorky.
Představa, že se oprostím od všech svých starostí, mě téměř vzrušovala. Možná to opravdu bude legrace. Rande s Jacobem, rande s Edwardem... ponuře jsem se v duchu zasmála. Jake si mohl říkat, co chtěl o tom, že jsme povedený pár – z nás dvou jsem na tom byla hůř já. Vedle mě vlkodlak vypadal úplně normálně.
Čekala jsem, že na mě Jacob bude čekat před domem, jak to obvykle dělal, když mu hlasitý náklaďák ohlašoval můj příjezd. Nebyl tam, a tak jsem si říkala, že asi ještě spí. Potřeboval se vyspat, a než se vzbudí, vzduch se ještě víc oteplí. Jake měl pravdu ohledně počasí; v noci se změnilo. Tlustá vrstva mračen teď těžce doléhala na zem, takže bylo téměř dusno; zemi hřála šedá deka z mraků, která se zdála být skoro na dosah. Nechala jsem si svetr v autě.
Tiše jsem zaklepala na dveře.
"Pojď dál, Bello," pozval mě Billy.
Seděl u kuchyňského stolu a jedl studenou obilnou kaši.
"Jake spí?"
"Ehm, ne." Odložil lžíci, obočí stažené.
"Co se stalo?" zeptala jsem se. Vyčetla jsem z jeho výrazu, že něco se stalo.
"Embry, Jared a Paul našli ráno čerstvou stopu. Sam a Jake jim vyrazili na pomoc. Sam byl plný naděje – zabarikádovala se nedaleko hor. Myslí si, že mají dobrou šanci to ukončit."
"Ach ne, Billy," zašeptala jsem. "Ach ne."
Zachechtal se, hluboce a nahlas. "Vážně se ti v La Push tak líbí, že si tu chceš prodloužit svoje vězení?"
"Nežertujte, Billy. Na to je to příliš děsivé."
"Máš pravdu," souhlasil spokojeně. V jeho starých očích se nedalo nic vyčíst. "Tahle je záludná."
Kousla jsem se do rtu.
"Není to pro ně tak nebezpečné, jak si myslíš. Sam ví, co dělá. Sama o sebe by sis měla dělat starosti. Ta upírka nechce bojovat s nimi. Jenom se snaží najít si kolem nich cestu... k tobě."
"Jak to, že Sam ví, co dělá?" zeptala jsem se a smetla tak ze stolu jeho starost o mě. "Zatím zabili jenom jediného upíra – to mohla být šťastná náhoda."
"To, co děláme, bereme velmi vážně, Bello. Nic nebylo zapomenuto. Všechno, co potřebují vědět, se po generace předává z otce na syna."
To mě neuklidnilo tak, jak by si asi myslel. Vzpomínka na Victorii, divokou, úskočnou, smrtelně nebezpečnou, byla v mé paměti příliš živá. Jestli se jí nepodaří vlky obejít, nakonec se pokusí prorazit skrze ně.
Billy se vrátil ke své snídani; já jsem se posadila na pohovku a bezcílně přepínala televizní stanice. Netrvalo to dlouho. Začala jsem si v tom malém pokoji připadat jako zavřená, popadala mě klaustrofobie, děsila mě skutečnost, že přes záclony v okně nevidím ven.
"Budu na pláži," řekla jsem najednou Billymu a spěchala jsem ven ze dveří.
Myslela jsem, že se mi venku uleví, ale nestalo se. Mraky tlačily dolů na zem neviditelnou tíhou, takže moje klaustrofobie nepovolovala. Les se zdál podivně prázdný, když jsem kráčela k pláži. Neviděla jsem žádná zvířata – žádné ptáky, žádné veverky. Neslyšela jsem ani ptačí zpěv. To ticho bylo děsivé, skoro strašidelné; nebylo slyšet ani vítr ve větvích.
Věděla jsem, že to má na svědomí jen počasí, ale přesto mě to popuzovalo. Ten těžký, teplý tlak ovzduší byl vnímatelný i mými slabými lidskými smysly a naznačoval, že může přijít větší bouře. Pohled na nebe to podepřel; mraky se lenivě čeřily i přesto, že na zemi nezafoukal ani větřík. Nejbližší mraky byly kouřově šedé, ale mezi trhlinami jsem viděla další vrstvu, která byla děsivě fialová. Nebesa měla pro dnešek na skladě zuřivý plán. Zvířata se určitě schovávala.
Jen jsem došla na pláž, už mě mrzelo, že jsem tam chodila – měla jsem tohohle místa plné zuby. Byla jsem tady skoro každý den, toulala jsem se tu sama. Lišilo se to tak moc od mých nočních děsů? Ale kam jinam jít? Plahočila jsem se k naplavenému stromu a posadila jsem se na kraj, abych se mohla opřít o propletené kořeny. Zírala jsem zádumčivě na rozzlobené nebe a čekala, až první kapky prolomí ticho.
Snažila jsem se nemyslet na nebezpečí, v kterém jsou Jacob a jeho přátelé. Protože Jacobovi se nic nesmí stát. Ta myšlenka byla nesnesitelná. Už jsem toho ztratila příliš – vezme si osud i těch pár cárů klidu, které mi zbyly? To mi připadalo nefér, nevyvážené. Ale možná jsem porušila nějaké pravidlo, o kterém jsem nevěděla, překročila nějakou hranici a tím jsem se odsoudila. Možná mě osud trestá za to, že jsem se otočila zády ke světu lidí a vrhla se do říše mýtů a legend. Možná...
Ne. Jacobovi se nic nestane. Musela jsem tomu věřit, nebo bych nebyla schopná fungovat.
Zavrčela jsem a seskočila z klády. Nedokázala jsem klidně sedět; bylo to horší než přecházení.
Opravdu jsem počítala s tím, že dnes ráno uslyším Edwardův hlas. Připadalo mi, že je to jediná věc, která může učinit dnešní den snesitelnějším, pomůže mi ho přežít. Díra v hrudi se v poslední době podebírala, jako kdyby se mstila za dobu, kdy ji krotila Jacobova přítomnost. Okraje pálily.
Jak jsem přecházela, vlny se zvedly a začaly narážet o skály, ale stále nevál žádný vítr. Připadala jsem si tlakem bouřky jako přitisknutá. Všechno kolem mě vířilo, ale na místě, kde jsem stála, byl dokonalý klid. Vzduch měl slabý elektrický náboj – cítila jsem ve vlasech statickou elektřinu.
O kus dál byly vlny zlobnější než podél pobřeží. Viděla jsem, jak bijí o linii útesů, rozprašují do nebe velké bílé mraky mořské pěny. Vzduch se pořád nehýbal, ačkoliv mraky vířily rychleji. Byl to děsivý pohled – jako kdyby se mraky pohybovaly z vlastní vůle. Otřásla jsem se, ačkoliv jsem věděla, že je to jenom optický klam.
Útesy byly proti modrošedému nebi jako černé ostří nože. Když jsem se na ně dívala, vzpomněla jsem si na den, kdy mi Jacob vyprávěl o Samovi a jeho "gangu". Pomyslela jsem na kluky – vlkodlaky – jak se vrhají do prázdného vzduchu. Obraz toho, jak padají a v letu stihnou ještě třeba udělat salto, byl v mé mysli stále živý. Představila jsem si naprostou svobodu toho pádu... Představila jsem si, jak by mi Edwardův hlas zněl v hlavě – rozzuřený, sametový, dokonalý... Pálení v hrudi se mi bolestivě šířilo.
Musela jsem najít nějaký způsob, jak to potlačit. Bolest byla s každou vteřinou nesnesitelnější. Zírala jsem na útesy a na vlny, které se o ně tříštily.
No a proč ne? Proč to nepotlačit rovnou?
Jacob mi slíbil skákání z útesu, nebo ne? Přece se nevzdám rozptýlení, které tak zoufale potřebuju, jenom proto, že tu teď nemůže být se mnou! Rozptýlení, které potřebuju o to víc, že Jacob někde venku riskuje svůj život! Riskuje ho v podstatě kvůli mně. Kdyby nebylo mě, Victoria by nezabíjela lidi..., aspoň ne tady, ale někde jinde, daleko odsud. Jestli se Jacobovi něco stane, bude to moje vina. To poznání se mi zarylo hluboko a přinutilo mě běžet zpátky po silnici k Billyho domu, kde čekal můj náklaďáček.
Znala jsem cestu na silnici, která vedla podél útesů, ale musela jsem najít cestičku, která mě vyvede ze skaliska. Jak jsem po ní šla, hledala jsem odbočky a rozcestí, protože jsem věděla, že mě Jake chtěl vzít skákat z místa o kus níž, ne z úplného vrcholu, ale úzká pěšina vedla k okraji a odbočit se z ní nedalo. Neměla jsem čas hledat jinou cestu dolů – bouře rychle přicházela. Nakonec jsem ucítila i vítr, mraky se tiskly blíž k zemi. Když jsem došla k místu, kde se štěrková cesta vějířovitě rozprostírala do kamenné propasti, dopadly první kapky a rozstříkly se mi na obličeji.
Nebylo těžké přesvědčit sebe samu, že nemám čas pátrat po jiné cestě – chtěla jsem skočit z vrcholu. Ta představa mi utkvěla v hlavě. Chtěla jsem dlouhý pád, který by se podobal letu.
Věděla jsem, že tohle je ta nejpitomější a nejnezodpovědnější věc, jakou jsem kdy udělala. Ta myšlenka u mě vzbudila úsměv. Bolest už povolovala, jako kdyby moje tělo vědělo, že od zvuku Edwardova hlasu už ho dělí jenom vteřiny...
Zvuk vln ke mně přicházel z velké dálky, snad z ještě větší, než když jsem šla po cestě mezi stromy. Ušklíbla jsem se, když jsem pomyslela na to, jak je voda asi studená. Ale nehodlala jsem se tím nechat odradit.
Vítr teď foukal silněji, vytvářel kolem mě deštivé víry.
Vystoupila jsem na okraj a oči jsem upírala do prázdného prostoru před sebou. Prsty u nohou jsem naslepo hmatala před sebe a když jsem nahmatala okraj skály, prsty jsem ho objala. Zhluboka jsem nabrala dech do plic, zadržela jsem ho... a čekala.
"Bello."
Usmála jsem se a vydechla.
Ano? Neodpověděla jsem nahlas, protože zvuk mého hlasu by mi rozbil tu krásnou iluzi. Zněl tak opravdově, tak blízko. Jenom když byl tak nesouhlasný jako teď, jsem si ho dokázala plně vybavit – tu sametovou hebkost a melodičnost, které tvořily ten nejdokonalejší ze všech hlasů.
"Nedělej to," zaprosil.
Chtěl jsi, abych byla člověk, připomněla jsem mu. No, tak se na mě dívej.
"Prosím. Kvůli mně."
Ale ty se mnou nechceš zůstat.
"Prosím." Byl to jenom šepot ve větru a dešti, které mi rozcuchaly vlasy a promočily oblečení – byla jsem tak mokrá, jako kdybych už dneska skákala podruhé.
Přesunula jsem váhu na bříška pod palci u nohou.
"Ne, Bello!" Teď byl rozzlobený, a ten hněv byl tak roztomilý.
Usmála jsem se, zvedla jsem paže nad hlavu, jako kdybych chtěla skočit, a nastavila jsem obličej dešti. Ale zvyk z plavání ve veřejném bazénu – hlavu předklonit, nohy připravit – byl příliš zakořeněný. Naklonila jsem se dopředu, nakrčila jsem se, abych měla větší pružnost...
A vrhla jsem se z útesu.
Vykřikla jsem, když jsem padala volným vzduchem jako meteorit, ale byl to výkřik radosti, a ne strachu. Vítr mi kladl odpor, marně se snažil bojovat s nepřemožitelnou gravitací, tlačil proti mně a kroutil mě ve spirálách jako raketu, která se řítí k zemi.
Ano! To slovo mi opakovaně znělo v hlavě, když jsem prořízla vodní hladinu. Voda byla ledová, studenější, než jsem se bála, a přesto ten chlad ještě přispěl k mému radostnému vzrušení.
Byla jsem na sebe pyšná, když jsem se nořila hlouběji do mrazivé černé vody Neprožívala jsem jediný okamžik hrůzy – jen čistý adrenalin. Vážně, ten pád nebyl vůbec děsivý. V čem spočívala ta výzva?
V tu chvíli mě zachytil proud.
Tolik jsem se zaobírala velikostí útesů, zjevným nebezpečím plynoucím z jejich výšky a strmých stěn, že jsem si vůbec nedělala starosti s temnou vodou čekající pod nimi. Nikdy by mě nenapadlo, že opravdová hrozba číhá hluboko pode mnou, pod zejícím pěnivým příbojem.
Bylo to, jako by se vlny o mě praly, škubaly mnou a podávaly si mě, jako by mě při tom chtěly roztrhat na kusy. Znala jsem správný způsob, jak se vyhnout silnému mořskému dmutí: plavat souběžně s pláží a nesnažit se za každou cenu se dostat na břeh. Ale ta znalost mi nebyla moc platná, když jsem nevěděla, kterým směrem je pobřeží.
Nedokázala jsem ani říct, kterým směrem je hladina.
Rozzlobená černá voda mě obklopovala ze všech stran; nebylo tu žádné světlo, které by mě vyvedlo nahoru. Gravitace byla všemocná, když soutěžila se vzduchem, ale proti vlnám nic nezmohla – necítila jsem tah dolů, neměla jsem dojem, že se potápím. Vnímala jsem jenom bušení proudu, který mě unášel pořád dokola jako hadrovou panenku.
Měla jsem co dělat, abych udržela zadržený dech a sevřené rty, aby mi neunikla poslední zásoba kyslíku.
Nepřekvapilo mě, že se zase ozval můj přelud. Dluží mi to, vezmu-li v úvahu, že umírám, říkala jsem si. Překvapilo mě, s jakou určitostí jsem věděla, že nadešel můj konec. Utopím se. Topím se.
"Plav dál!" prosil Edward naléhavě v mé hlavě.
Kam? Nebylo nic než tma. Nebylo kam plavat.
"Přestaň!" poroučel. "Neopovažuj se to vzdávat!"
Chlad vody mi umrtvoval paže a nohy. Necítila jsem údery vln tak silně jako předtím. Teď už se mě zmocňovala spíš taková ochablost, bezmocně jsem se točila ve vodě.
Ale poslechla jsem ho. Dál jsem nutila paže dělat tempa, nohama jsem se snažila kopat silněji, ačkoliv jsem byla každou vteřinu otočená jiným směrem. Nemělo to smysl. K čemu to bylo?
"Bojuj!" křičel. "Zatraceně, Bello, bojuj!"
Proč?
Už jsem nechtěla bojovat. Byla jsem spokojená, že zůstávám tam, kde jsem. A nebylo to nerozumností, ani zimou, ani tím, že mi paže umdlévaly, protože svaly to vyčerpáním vzdaly. Byla jsem skoro šťastná, že je to za mnou. Tohle byla lepší smrt než ty ostatní, které se o mě pokoušely. Tahle byla tak zvláštně poklidná.
Vědomí nadcházejícího konce bylo uklidňující. Pomyslela jsem krátce na ta klišé o tom, jak by se vám měl život zrychleně přehrát před očima. Měla jsem mnohem větší štěstí. Kdo by stál o nějaké přehrávání, no ne?
Já jsem viděla jeho, a neměla jsem v sobě žádnou vůli bojovat. Bylo to tak jasné, daleko jasnější než jakákoliv vzpomínka. Moje podvědomí si uložilo Edwarda do všech detailů a uchovalo ho pro tuto poslední chvíli. Viděla jsem jeho dokonalý obličej, jako kdyby byl opravdu tady; přesný odstín jeho ledové kůže, tvar rtů, linii čelisti, zlaté jiskření zuřivých očí. Byl rozzlobený, přirozeně, že to vzdávám. Měl zaťaté zuby a nozdry se mu rozpalovaly hněvem.
"Ne! Bello, ne!"
Uši jsem měla zaplavené mrazivou vodou, ale jeho hlas byl jasnější než kdy dřív. Ignorovala jsem slova a soustředila se na zvuk jeho hlasu. Proč bych měla bojovat, když jsem tam, v tu chvíli, byla tak šťastná? I plíce mě pálily z nedostatku vzduchu a nohy jsem měla ochromené ledovým chladem, ale byla jsem spokojená. Už jsem zapomněla, jaký je to pocit, zažívat skutečné štěstí.
Štěstí. Díky němu se celá ta záležitost s umíráním stala celkem snesitelnou.
V tu chvíli nade mnou proud zvítězil, strhl mě najednou na něco tvrdého, na skálu v tom šeru neviditelnou. Pořádně mě to uhodilo do hrudi, narazilo to do mě jako železná tyč, a dech z mých plic vyšuměl, unikl v hustém mraku stříbrných bublin. Voda mi natékala do krku, dusící a pálivá. Ta železná tyč jako by mě vlekla, táhla mě pryč od Edwarda, hlouběji do tmy, na dno oceánu.
Sbohem, miluju tě, to byla má poslední myšlenka.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře