17.kapitola

28. prosinec 2011 | 01.43 |

 Nepřirozeně klidná a bílá, s velkýma černýma očima upřenýma do mého obličeje, čekala moje návštěva zcela bez pohnutí uprostřed chodby, krásná nad všechno pomyšlení.

Na vteřinu se mi roztřásla kolena a málem jsem upadla. Pak jsem se na ni vrhla.
"Alice, ach, Alice!" zavolala jsem, jak jsem do ní narazila.
Zapomněla jsem, jak je tvrdá; bylo to jako naběhnout po hlavě do betonové stěny.
"Bello?" V jejím hlase byla podivná směsice úlevy a zmatenosti.
Pevně jsem ji objala a zhluboka jsem se nadechla, abych do sebe vtáhla co nejvíc vůně její kůže. Byla naprosto výjimečná – ani květinová, ani ovocná, citrusová nebo pižmová. Žádný parfém na světě se s ní nedal srovnávat. Moje vzpomínka se jí nevyrovnala.
Nevšimla jsem si, kdy se lapání po dechu změnilo v něco jiného – jenom jsem si uvědomila, že vzlykám, když mě Alice odtáhla do obývacího pokoje na gauč a přitáhla si mě na klín. Bylo to jako stočit se do klubíčka na chladném kameni, ale na kameni, který byl vytvarovaný pohodlně na obrysy mého těla. Hladila mě po zádech v něžném rytmu a čekala, až se ovládnu.
"Je mi to... líto," brečela jsem. "Jsem jen tak... šťastná... že tě vidím!"
"To je v pořádku, Bello. Všechno je v pořádku."
"Ano," bulila jsem. A pro jednou se to tak zdálo.
Alice si povzdechla. "Zapomněla jsem, jak jsi neukázněná," řekla a její tón byl káravý.
Vzhlédla jsem na ni přes své uslzené oči. Alice měla napjatý krk, který se ode mě odtahoval, rty měla pevně stisknuté k sobě. Její oči byly černé jako noc.
"Ach," zafuněla jsem, když jsem si uvědomila, v čem je problém. Měla žízeň. A já jsem jí voněla. Už to bylo nějakou dobu, co jsem si musela dávat pozor na takové věci. "Promiň."
"Je to moje chyba. Už jsem moc dlouho nebyla na lovu. Neměla bych se nechat takhle vyžíznit. Ale dneska jsem měla naspěch." Pohled, který na mě vrhla, byl vyčítavý. "Když o tom tak mluvím, mohla bys mi vysvětlit, jak to, že jsi naživu?"
To mě umlčelo a zarazilo vzlyky. Okamžitě jsem si uvědomila, co se muselo stát, a proč je Alice tady.
Hlasitě jsem polkla. "Ty jsi mě viděla padat."
"Ne," nesouhlasila a přimhouřila oči. "Viděla jsem tě skočit."
Našpulila jsem rty, jak jsem se snažila vymyslet vysvětlení, které by nevypadalo pitomě.
Alice zavrtěla hlavou. "Říkala jsem mu, že se to stane, ale on mi nevěřil. ‚Bella mi to slíbila,‘" napodobovala tak dokonale jeho hlas, že jsem ztuhla v šoku, zatímco mi bolest rozdírala trup.

"‚Ani se jí nedívej do budoucnosti,‘" pokračovala v jeho citování. "‚Už jsme napáchali dost škody.‘"

"Ale to, že se nedívám, ještě neznamená, že nevidím," pokračovala. "Nešmírovala jsem tě, Bello, to přísahám. To jenom že už jsem na tebe vyladěná... když jsem tě viděla skočit, nemyslela jsem, jenom jsem nasedla do letadla. Věděla jsem, že bude moc pozdě, ale nemohla jsem jen tak sedět a nic neudělat. A pak jsem dorazila sem, myslela jsem, že bych třeba mohla nějak pomoct Charliemu, a vtom jsi přijela." Zavrtěla hlavou, tentokrát zmateně. Její hlas byl napjatý. "Viděla jsem tě spadnout do vody, a tak jsem čekala a čekala, až se vynoříš, ale ty ses nevynořila. Co se stalo? A jak jsi to mohla udělat Charliemu? Zamyslela ses, co to s ním udělá? A s mým bratrem? Máš vůbec ponětí, co Edward –"
Jakmile vyřkla jeho jméno, v tu ránu jsem ji utnula. Nechala bych ji pokračovat, i když jsem si uvědomila to nedorozumění, ke kterému došlo, jen abych slyšela ten dokonalý zvonivý tón jejího hlasu. Ale musela jsem ji přerušit.
"Alice, já jsem nechtěla spáchat sebevraždu."
Pochybovačně si mě změřila. "Chceš říct, že jsi neskočila z útesu?"
"Ne, ale..." zašklebila jsem se. "Bylo to jenom z rekreačních důvodů."
Její výraz ztvrdl.
"Viděla jsem z toho útesu skákat nějaké Jacobovy kamarády," přesvědčovala jsem ji. "Vypadalo to jako... zábava, a já jsem se nudila..."
Vyčkávala.
"Nemyslela jsem na to, jak bouřka ovlivní mořské proudy. Vlastně jsem na vodu nemyslela vůbec."
Alice mi to nebaštila. Viděla jsem, že si pořád myslí, že jsem se snažila zabít. Rozhodla jsem se přehodit výhybku. "Takže když jsi mě viděla spadnout do vody, proč jsi neviděla Jacoba?"
Znepokojeně naklonila hlavu ke straně.
Pokračovala jsem. "Je pravda, že bych se asi utopila, kdyby pro mě Jacob neskočil. No, dobře, tak žádné asi, určitě bych se utopila. Ale on tam skočil a vytáhl mě ven, a hádám, že mě odtáhl zpátky na břeh, ačkoliv v tu chvíli jsem byla tak trochu mimo. Nemohla jsem být pod hladinou déle než minutu, pak už mě popadl. Jak to, žes to neviděla?"
Zmateně se zamračila. "Někdo tě vytáhl ven?"
"Ano. Jacob mě zachránil."
Zvědavě jsem sledovala, jak se jí ve tváři střídá záhadná škála pocitů. Něco jí dělalo starosti – její nedokonalé vidění? Ale nebyla jsem si jistá. Pak se schválně naklonila dopředu a přivoněla mi k rameni.
Ztuhla jsem.
"Nebuď směšná," zamumlala a přičichla si ke mně ještě víc.
"Co to děláš?"
Ignorovala mou otázku. "Kdo to tam teď byl s tebou venku? Znělo to, jako když se hádáte."
"Jacob Black. On je... takový můj nejlepší přítel, řekla bych. Alespoň byl..." Pomyslela jsem na Jacobův rozzlobený, zrazený obličej a přemítala, čím je pro mě teď.
Alice přikývla a zdálo se, že o něčem přemýšlí.
"Co je?"
"Já nevím," odpověděla. "Nejsem si jistá, co to znamená."
"No, alespoň nejsem mrtvá."
Obrátila oči v sloup. "Byl blázen, když si myslel, že bys dokázala přežít sama. Nikdy jsem neviděla nikoho s takovými sklony k životu nebezpečné pitomosti."
"Já jsem přežila," podotkla jsem.
Myslela na něco jiného. "Takže když ty proudy na tebe byly příliš, jak to zvládl ten Jacob?"
"Jacob je... silný."
Slyšela váhavost v mém hlase a zvedla obočí.
Chvíli jsem si žmoulala ret. Je tohle tajemství, nebo ne? A jestli je, komu jsem víc zavázaná mlčením, Jacobovi, nebo Alici?
Usoudila jsem, že je moc těžké uchovávat tajemství. Jacob všechno věděl, tak proč ne Alice?
"Víš, no, on je... tak trochu vlkodlak," vyhrkla jsem. "Quileuté se mění na vlky, když jsou někde poblíž upíři. Carlislea poznali už před dávnými lety. Byla jsi s ním tehdy?"
Alice na mě chvíli zírala a pak se vzpamatovala, rychle mrkajíc. "No, řekla bych, že tím se vysvětluje ten pach," zamumlala. "Ale vysvětluje se tím taky to, co jsem viděla?" Zamračila se, její porcelánové čelo se zvrásnilo.
"Pach?" opakovala jsem.
"Páchneš strašně," opáčila nepřítomně a stále se přitom mračila. "Vlkodlak? Víš to jistě?"
"Naprosto jistě," ujistila jsem ji a škubla jsem sebou, když jsem si vzpomněla, jak se Paul s Jacobem prali na silnici. "Hádám, že jsi nebyla s Carlislem, když tady ve Forks byli vlkodlaci naposledy?"
"Ne. Tehdy jsme se ještě nenašli." Alice byla stále ponořená v myšlenkách. Najednou vykulila oči, otočila se na mě a zírala s šokovaným výrazem. "Tvůj nejlepší kamarád je vlkodlak?"
Zbaběle jsem přikývla.
"Jak dlouho už to trvá?"
"Dlouho ne," hájila jsem se. "Vlkodlak je z něj teprve pár týdnů."
Nasupeně na mě hleděla. "Mladý vlkodlak? Ještě horší! Edward měl pravdu – ty jsi magnet na nebezpečí. Neměla ses držet dál od průšvihů?"
"Na vlkodlacích není nic špatného," zamumlala jsem, ohromená jejím kritickým tónem.
"Dokud se nerozzuří." Ostře zavrtěla hlavou. "Na tebe je spoleh, Bello. Každý jiný by byl rád, že jsou upíři z města, ale ty se musíš sčuchnout s prvními příšerami, na které narazíš."
Nechtěla jsem se s Alicí hádat – ještě jsem se tetelila radostí, že je opravdu, skutečně tady, že se můžu dotýkat její mramorové kůže a slyšet její zvonivý hlas –, ale pochopila to úplně špatně.
"Ne, Alice, upíři ve skutečnosti neodešli – alespoň ne všichni. To je celý problém. Kdyby nebylo vlkodlaků, Victoria by mě už touhle dobou dávno dostihla. No, kdyby nebylo Jaka a jeho kamarádů, tak by mě Laurent asi dostal dřív než ona, takže –"
"Victoria?" zasyčela. "Laurent?"
Přikývla jsem, maličko poplašená výrazem v jejích černých očích. Ukázala jsem na sebe. "Magnet na nebezpečí, vzpomínáš?"
Znovu zavrtěla hlavou. "Pověz mi všechno – začni od začátku."
Vysvětlila jsem jí to od začátku, vynechala jsem motorky a hlasy, ale vyprávěla jsem jí všechno ostatní až k dnešní nehodě. Alici se nelíbilo moje chabé vysvětlení o tom, jak jsem se nudila na útesech, takže jsem honem pokračovala o tom divném plameni, který jsem viděla na vodě, a co si myslím, že znamená. V tu chvíli přimhouřila oči skoro na štěrbinky. Bylo zvláštní dívat se na ni, jak vypadá tak... tak nebezpečně – jako upírka. Ztěžka jsem polkla a pokračovala jsem o tom ostatním kolem Harryho.
Poslouchala moje vyprávění bez přerušování. Příležitostně zavrtěla hlavou a vráska na jejím čele se prohloubila, až vypadala, jako kdyby byla do její mramorové pleti trvale vytesaná. Nemluvila, a já jsem nakonec zmlkla, jak se mě znovu zmocnil vypůjčený žal nad Harryho odchodem. Pomyslela jsem na Charlieho; brzy se vrátí domů. V jakém bude stavu?
"Náš odchod ti vůbec nijak neprospěl, že je to tak?" zamručela Alice.
Zasmála jsem se – byl to lehce hysterický zvuk. "O to ovšem nikdy nešlo, že ne? Není to tak, že jste odjeli pro moje dobro."
Alice se chviličku mračila na podlahu. "No... myslím, že jsem se dneska zachovala impulzivně. Pravděpodobně jsem se sem neměla vtírat."
Cítila jsem, jak mi krev mizí z obličeje. Žaludek se mi zhoupl. "Neodjížděj, Alice," zašeptala jsem. Prsty se mi sevřely kolem límce její bílé košile a já jsem začala popadat dech. "Prosím tě, neopouštěj mě."
Její oči se otevřely víc doširoka. "Dobře," řekla a dál vyslovovala každé slovo s pomalou přesností. "Dneska večer nikam nepojedu. Nadechni se zhluboka."
Snažila jsem se poslechnout, ačkoliv jsem nedokázala přesně určit, kde mám plíce.
Dívala se mi do obličeje, zatímco jsem se soustředila na své dýchání. Počkala, až se trochu uklidním, a pak mě zhodnotila: "Vypadáš děsivě, Bello."
"Dneska jsem se topila," připomněla jsem jí.
"To je hlubší záležitost. Vypadáš děsně."
Škubla jsem sebou. "Hele, dělám, co můžu."
"Jak to myslíš?"
"Nebylo to jednoduché. Pracuju na tom."
Zamračila se. "Já jsem mu to říkala," zabručela si pro sebe.
"Alice," povzdechla jsem si. "Co sis myslela, že tu najdeš? Chci říct, kromě toho, že budu mrtvá? Čekala jsi, že mě najdeš, jak si tu poskakuju a pohvizduju písničky z televize? Na to mě snad znáš líp."
"To znám. Ale doufala jsem."
"Potom asi nejsem jediná, kdo má stánek na trhu s pitomostí."
Zazvonil telefon.
"To musí být Charlie," řekla jsem a klopýtavě jsem vstala. Popadla jsem Alici za kamennou ruku a táhla ji s sebou do kuchyně. Nechtěla jsem ji spustit z očí.
"Charlie?" zvedla jsem telefon.
"Ne, to jsem já," řekl Jacob.
"Jaku!"
Alice pozorovala můj výraz.
"Jenom se ujišťuju, že jsi pořád naživu," řekl Jacob kysele.
"Jsem v pořádku. Říkala jsem ti, že to není –"
"Jo. Pochopil jsem. Čau."
Zavěsil.
Povzdechla jsem si, zaklonila jsem hlavu a zírala na strop. "To bude problém."
Alice mi stiskla ruku. "Nemají radost, že jsem tady."
"To zrovna nemají. Ale stejně jim do toho nic není."
Alice mě objala paží. "Tak co budeme dělat teď?" přemítala. Zdálo se, jako by si chvíli pro sebe povídala. "Je tu spousta práce. Hodně vysvětlování."
"Jak to myslíš?"
Její obličej byl najednou obezřetný. "Nevím to jistě... Potřebuju vidět Carlislea."
Odjede mi tak brzy? Žaludek se mi zvedl.
"Můžeš tu zůstat?" prosila jsem. "Prosím! Jenom chviličku. Tolik se mi po tobě stýskalo." Hlas se mi zlomil.
"Jestli si myslíš, že je to dobrý nápad." Její oči byly nešťastné.
"Myslím. Můžeš zůstat tady – Charlie to určitě uvítá."
"Mám svůj dům, Bello."
Přikývla jsem, nespokojená, ale odevzdaná. Zaváhala, jak se na mě pozorně dívala.
"No, alespoň si musím dojít pro kufr s oblečením."
Rozhodila jsem kolem ní paže. "Alice, ty jsi jednička!"
"A myslím, že budu muset na lov. Okamžitě," dodala napjatým hlasem.
"Jejda." Ustoupila jsem o krok zpátky.
"Vydržíš se hodinu nedostat do průšvihu?" zeptala se skepticky. Než jsem však mohla odpovědět, zvedla prst a zavřela oči. Její obličej byl pár vteřin klidný a bezvýrazný.
A pak se její oči otevřely a ona si odpověděla na svou vlastní otázku. "Ano, nic se ti nestane. Alespoň ne dneska v noci." Zašklebila se. I když dělala obličeje, vypadala jako anděl.
"Vrátíš se?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem.
"Slibuju – hodinu."
Podívala jsem se na hodiny nad kuchyňským stolem. Zasmála se a rychle se naklonila, aby mě políbila na tvář. Pak byla pryč.
Zhluboka jsem se nadechla. Alice se vrátí. Najednou jsem se cítila mnohem líp.
Měla jsem toho hodně na práci, čím jsem se mohla při tom čekání nějak zaměstnat. Sprcha byla rozhodně první bod programu. Přičichla jsem si k ramenům, jak jsem se svlékala, ale necítila jsem nic, jen pach slané vody a mořské trávy z oceánu. Divila jsem se, jak to Alice myslela, když říkala, že páchnu.
Když jsem byla umytá, šla jsem zpátky do kuchyně. Neviděla jsem žádné známky toho, že Charlie v poslední době něco jedl, a pravděpodobně bude mít hlad, až se vrátí. Tiše jsem si pobrukovala, když jsem chodila po kuchyni.
Zatímco se v mikrovlnce otáčel kastrol s dušeným masem a zeleninou od čtvrtka, rozestlala jsem na pohovce prostěradla a starý polštář. Alice to nebude potřebovat, ale Charlie to bude potřebovat vidět. Dávala jsem si pozor, abych se nedívala na hodiny. Nebyl důvod, abych začala panikařit: Alice mi to slíbila.
Spěchala jsem s večeří, ale nevychutnala jsem si ji – jenom jsem cítila bolest, jak mi jídlo klouzalo v odřeném krku. Byla jsem hlavně žíznivá; musela jsem vypít aspoň tři litry vody, než jsem tu žízeň uhasila. Všechna ta sůl v těle mě pořádně dehydrovala.
Chtěla jsem si zkrátit čekání sledováním televize v obýváku.
Alice už tam byla, seděla na své improvizované posteli. Oči měla jako tekutý karamel. Usmála se a poklepala na polštář. "Díky."
"Jsi tu brzy," řekla jsem potěšeně.
Posadila jsem se vedle ní a opřela si hlavu o její rameno. Objala mě studenými pažemi a povzdechla si.
"Bello. Co s tebou uděláme?"
"Já nevím," přiznala jsem. "Opravdu jsem se snažila ze všech sil."
"Já ti věřím."
Bylo ticho.
"A – on..." Zhluboka jsem se nadechla. Bylo těžší říct jeho jméno nahlas, ačkoliv už jsem si ho dokázala aspoň myslet v hlavě. "Ví Edward, že jsi tady?" nemohla jsem se nezeptat. Konec konců, byla to moje bolest. Vypořádám se s ní, až Alice odjede, slíbila jsem si a při té myšlence se mi udělalo špatně.
"Ne."
Existovalo pro to jenom jedno vysvětlení. "On není s Carlislem a Esme?"
"Staví se tam každých pár měsíců."
"Aha." Asi je pořád pryč a někde si užívá. Zaměřila jsem svou zvědavost na bezpečnější téma. "Říkala jsi, že jsi sem letěla... Odkud jsi přijela?"
"Byla jsem v Denali. Na návštěvě u Tanyiny rodiny."
"Je tady Jasper? Přijel s tebou?"
Zavrtěla hlavou. "Nesouhlasil se mnou, nechtěl, abych se do toho pletla. Slíbili jsme si..." odmlčela se, a pak se její tón změnil. "A ty si myslíš, že Charliemu nebude vadit, že jsem tady?" zeptala se a znělo to ustaraně.
"Charlie si myslí, že jsi báječná, Alice."
"No, to brzy uvidíme."
Samozřejmě, o pár vteřin později jsem slyšela, jak na příjezdovou cestu vjíždí policejní auto. Vyskočila jsem a spěchala otevřít dveře.
Charlie se vlekl po chodníčku, oči zabodnuté do země a ramena svěšená. Vyšla jsem mu naproti; neviděl mě, dokud jsem ho neobjala kolem pasu. Zuřivě mě objal.
"Je mi líto Harryho, tati."
"Bude mi opravdu chybět," zamumlal Charlie.
"Jak se vede Sue?"
"Je jako omámená, jako kdyby jí to ještě nedošlo. Sam tam zůstal s ní..." Síla jeho hlasu kolísala. "Ty ubohé děti. Leah je jenom o rok starší než ty a Sethovi je teprve čtrnáct..." Zavrtěl hlavou.
Pevně mě objímal, když se znovu vydal ke dveřím.
"Ehm, tati?" usoudila jsem, že bude lepší ho varovat. "To bys neuhodl, kdo k nám přijel."
Podíval se na mě bez výrazu. Otočil hlavu a přes ulici uviděl Mercedes, na jehož černém laku se odráželo světlo z verandy. Než stihl zareagovat, Alice se objevila ve dveřích.
"Dobrý večer, Charlie," pozdravila tlumeným hlasem. "Omlouvám se, že jsem přijela v tak nevhodnou dobu."
"Alice Cullenová?" koukal na štíhlou postavu před sebou, jako by nevěřil svým očím. "Alice, jsi to ty?"
"Jsem to já," potvrdila. "Byla jsem tu poblíž na návštěvě, tak jsem se stavila."
"Je Carlisle...?"
"Ne, jsem tu sama."
Obě jsme s Alicí věděly, že se ve skutečnosti neptá na Carlislea. Jeho paže kolem mého ramene se napjala.
"Že u nás může zůstat, viď?" prosila jsem. "Už jsem ji pozvala."
"Samozřejmě," řekl Charlie mechanicky. "Bude nám potěšením, Alice."
"Děkuju, Charlie. Vím, že je to příšerné načasování."
"Ne, to nevadí, vážně. Já budu mít opravdu moc práce s tím, abych udělal pro Harryho rodinu, co bude v mých silách; bude hezké, že Bella bude mít nějakou společnost."
"Na stole máš večeři, tati," řekla jsem mu.
"Díky. Bell." Ještě jednou mě stiskl a pak se šoural ke kuchyni.
Alice se vrátila na gauč a já jsem šla za ní. Tentokrát to byla ona, kdo si mě přitiskl na rameno.
"Vypadáš unaveně."
"Jo," souhlasila jsem a pokrčila rameny. "Tak to se mnou bývá, když slezu hrobníkovi z lopaty... Tak co si Carlisle myslí o tom, že jsi tady?"
"On to neví. Byli s Esme na lovecké výpravě. Budu s ním mluvit za pár dní, až se vrátí."
"Jemu to ovšem nepovíš... až se zase staví?" zeptala jsem se. Věděla, že teď nemluvím o Carlisleovi.
"Ne. Ukousl by mi hlavu," řekla Alice ponuře.
Zasmála jsem se a pak jsem vzdychla.
Nechtělo se mi spát. Chtěla jsem zůstat vzhůru celou noc a povídat si s Alicí. Říkala jsem si, že přece nemůžu být unavená, když jsem celý den proležela u Jacoba na gauči. Ale topení mi opravdu vzalo hodně sil, a tak jsem nedokázala udržet oči otevřené. Položila jsem si hlavu na její kamenné rameno a nechala jsem se unést do poklidnějšího zapomnění, než v jaké jsem mohla doufat.
Probudila jsem se brzy z hlubokého a bezesného spánku. Připadala jsem si dobře odpočinutá, ale ztuhlá. Ležela jsem na pohovce, stulená pod přikrývkami, které jsem odestlala Alici, a slyšela jsem ji, jak si s Charliem povídá v kuchyni. Znělo to, jako by jí Charlie chystal snídani.
"Jak zlé to bylo, Charlie?" zeptala se Alice tiše a já jsem si napřed myslela, že si povídají o Clearwaterových.
Charlie si povzdechl. "Hodně zlé."
"Povězte mi o tom. Chci vědět, co se přesně stalo, když jsme odjeli."
Nastala odmlka, zatímco se zavíraly dveře od kredence a někdo ťukal na displej mikrovlnky. Čekala jsem přikrčená.
"Nikdy jsem se necítil tak bezmocný," začal pomalu Charlie. "Nevěděl jsem, co dělat. Ten první týden – myslel jsem, že ji budu muset nechat hospitalizovat. Nechtěla jíst ani pít, nechtěla se hnout. Doktor Gerandy se oháněl slovy jako "katatonická," ale já jsem ho k ní nepouštěl. Bál jsem se, že by ji vystrašil."
"Ale dostala se z toho?"
"Domluvil jsem s Renée, že přijede a vezme ji na Floridu. Prostě jsem nechtěl být ten, kdo... kdyby musela jít do nemocnice nebo tak něco. Doufal jsem, že když bude s matkou, tak jí to pomůže. Ale když jsme jí začali balit oblečení, probrala se a začala zuřit. Nikdy jsem neviděl Bellu takhle vyvádět. Nikdy ji neužilo na nějaké scény, ale páni, tentokrát se vážně rozlítila. Házela své oblečení na všechny strany a nakonec se rozplakala. Myslel jsem, že to bude bod zvratu. Nehádal jsem se, když trvala na tom, že zůstane tady... a zpočátku to vypadalo, že se opravdu zotavuje..."
Charlie se odmlčel. Bylo těžké tohle poslouchat a dozvídat se, kolik bolesti jsem mu způsobila.
"Ale?" naléhala Alice.
"Vrátila se do školy a do práce, jedla a spala a dělala domácí úkoly. Odpovídala, když jí někdo položil přímou otázku. Ale byly to spousty drobností – už neposlouchala žádnou hudbu; našel jsem hromádku rozbitých cédéček v odpadkovém koši. Nečetla si; nezůstávala v místnosti, kde byla puštěná televize, i když ani předtím se na ni moc nedívala. Nakonec jsem na to přišel – vyhýbala se všemu, co by jí mohlo připomínat... jeho.
Skoro jsme spolu nemluvili; tolik jsem se bál, že řeknu něco, co ji rozruší – trhala sebou při nejdrobnější zmínce – a ona sama od sebe nikdy nemluvila. Jenom odpovídala, když jsem se jí na něco ptal.
Celý čas byla sama. Když jí zavolali kamarádi, nezavolala jim zpět, a oni po nějaké době přestali volat.
V noci si procházela peklem. Slyšel jsem ji křičet ze spaní..."
Téměř jsem viděla, jak se otřásl. Také jsem se otřásla při té vzpomínce. A pak jsem si povzdechla. Nijak jsem ho neobalamutila, ani na vteřinku.
"Je mi to tak líto, Charlie," řekla Alice zasmušile.
"Není to tvoje chyba." Způsob, jak to řekl, nade všechnu pochybnost dával najevo, že podle něj je za to zodpovědný někdo jiný. "Ty ses k ní vždycky chovala jako dobrá kamarádka."
"Ale zdá se, že už je na tom líp."
"Jo. Od té doby, co začala chodit s Jacobem Blackem, jsem si všiml skutečného zlepšení. Má barvu ve tvářích, když přijde domů, světlo v očích. Je šťastnější." Odmlčel se, jeho hlas byl jiný, když znovu promluvil. "On je asi tak o rok mladší než ona, a já vím, že ho považovala jen za kamaráda, ale myslím, že teď už je to možná něco víc, nebo to tam alespoň směřuje." Charlie to řekl tónem, který byl téměř útočný. Bylo to varování, ne pro Alici, ale aby ho předala dál. "Jake vypadá starší na svůj věk," pokračoval, jako by ho hájil. "Stará se fyzicky o svého otce tak, jak se Bella starala o svou matku emocionálně. Pomohlo mu to dospět. A taky je hezký – po mamince. Je to pro Bellu dobrý kluk, víš," přesvědčoval ji Charlie.
"Tak to je dobře, že ho má," souhlasila Alice.
Charlie vydechl velké množství vzduchu – rychle splaskl, když neměl žádnou opozici. "No, asi to zas tak růžové není. Já nevím... i s Jacobem ale čas od času vídám něco v jejích očích a říkám si, jestli jsem někdy pochopil, kolik bolesti ve skutečnosti prožívá. Není to normální, Alice, a... a děsí mě to. Vůbec to není normální. Není to, jako kdyby ji někdo... opustil, ale jako kdyby umřel." Jeho hlas byl chraplavý.
Bylo to jako kdyby někdo umřel – jako kdybych umřela já. Protože nešlo jen o to, že jsem ztratila tu nejopravdovější z opravdových lásek, což by samo o sobě stačilo na to, aby člověk umřel. Pro mě to taky znamenalo ztratit celou budoucnost, celou rodinu – celý život, který jsem si vybrala...
Charlie pokračoval dál beznadějným tónem. "Nevím, jestli se přes to dostává – nejsem si jistý, jestli je v její přirozenosti uzdravit se z něčeho takového. Ona byla vždycky taková stálá. Nepřechází věci jen tak, nemění názor."
"Ano, je taková," souhlasila Alice suchým hlasem.
"A Alice..." Charlie zaváhal. "No, víš, jak moc tě mám rád, a vidím, že je šťastná, že jsi tady, ale... trochu se bojím, co s ní tvoje návštěva provede."
"To já taky, Charlie, to já taky. Nepřijela bych, kdybych to tušila. Je mi to líto."
"Neomlouvej se, děvenko. Kdo ví? Možná to pro ni bude dobré."
"Doufám, že máte pravdu."
Nastala dlouhá pauza, zatímco vidličky škrábaly o talíře a Charlie žvýkal. Přemítala jsem, kde asi Alice schovává jídlo.
"Alice, musím se tě na něco zeptat," řekl Charlie nejistě.
Alice byla klidná. "Jen do toho."
"On s tebou na návštěvu nepřijel, že ne?" Slyšela jsem v Charlieho hlasu potlačený hněv.
Alice odpověděla tichým, uklidňujícím tónem. "On ani neví, že jsem tady. Když jsem s ním naposledy mluvila, byl v Jižní Americe."
Ztuhla jsem, když jsem uslyšela tuto novou informaci, a poslouchala pečlivěji.
"To je tedy něco." Charlie si odfrkl. "No, doufám, že se tam dobře baví."
Poprvé měl Alicin hlas v sobě ocelový osten. "Nečinila bych ukvapené závěry, Charlie." Věděla jsem, jak její oči žhnou, když použije tenhle tón.
Židle letěla od stolu a vrzala hlasitě o podlahu. Představila jsem si Charlieho, jak vstává; nepřipadalo v úvahu, že by takový hluk mohla nadělat Alice. Ozval se kohoutek a cákání vody na talíř.
Neznělo to, jako kdyby se chystali ještě něco říkat o Edwardovi, takže jsem usoudila, že je čas, abych se jako probudila.
Obrátila jsem se a narážela přitom do pružin, aby vrzaly. Pak jsem hlasitě zívla.
V kuchyni všechno ztichlo.
Protáhla jsem se a zasténala.
"Alice?" zeptala jsem se nevinně; bolavý krk, v kterém mě škrábalo, hezky přispěl k mému divadélku.
"Jsem v kuchyni, Bello," zavolala Alice, v hlase ani náznak, že by mě podezírala z odposlouchávání. Ale ona uměla takové věci dobře skrývat.
Charlie pak musel odjet – pomáhat Sue Clearwaterové zařizovat pohřeb. Bez Alice by to byl velmi dlouhý den. Vůbec nemluvila o odjezdu a já jsem se jí neptala. Věděla jsem, že je nevyhnutelný, ale vystrkovala jsem ho z hlavy.
Místo toho jsme si povídaly o její rodině – o všech členech až na jednoho.
Carlisle pracoval na noční směny v Ithace a učil na částečný úvazek na Cornellu. Esme restaurovala dům ze sedmnáctého století, historickou památku, v lese na sever od města. Emmett a Rosalie odjeli na pár měsíců do Evropy na další svatební cestu, ale touhle dobou už byli zpátky. Jasper studoval taky na Cornellu, tentokrát filosofii. A Alice dělala nějaký osobní průzkum, který se týkal informace, kterou jsem pro ni náhodou získala loni na jaře. Úspěšně vystopovala ústav, kde strávila poslední roky svého lidského života. Života, na který si vůbec nepamatovala.
"Jmenovala jsem se Mary Alice Brandonová," řekla mi tiše. "Měla jsem mladší sestru jménem Cynthia. Její dcera – moje neteř – stále žije, bydlí v Biloxi."
"Zjistila jsi, proč tě dali do... toho zařízení?" Co by dohnalo rodiče k takovému extrému? I kdyby jejich dcera měla vidění budoucnosti...
Jenom zavrtěla hlavou, topazové oči zamyšlené. "Nepodařilo se mi toho o nich moc zjistit. Prošla jsem všechny staré noviny na mikrofiši. Moje rodina nebyla zmiňovaná často; nepatřili k společenskému okruhu lidí, o kterých se v novinách psalo. Bylo tam oznámení o zasnoubení mých rodičů a o zasnoubení Cynthie." To jméno jí na jazyku znělo nejistě. "Oznámení o mém narození... a o mé smrti. Našla jsem svůj hrob. Také jsem ukradla přijímací protokol ze starých archivů blázince. Datum přijetí se shoduje s datem na mém náhrobním kameni."
Nevěděla jsem, co na to říct, a Alice po krátké pauze přešla na lehčí témata.
Cullenovi teď byli všichni pohromadě, až na jedinou výjimku, a trávili jarní prázdniny v Denali s Tanyou a její rodinou. Poslouchala jsem až příliš dychtivě i ty nejtriviálnější novinky. Nikdy se nezmiňovala o tom, kdo mě zajímal nejvíc, a za to jsem jí byla vděčná. Bylo už tak dost těžké poslouchat příhody rodiny, o které jsem kdysi snila, že do ní budu patřit.
Charlie se vrátil až za tmy a vypadal ještě unavenější než tu noc předtím. Brzy ráno se musel vypravit znovu do rezervace na Harryho pohřeb, takže šel brzy spát. Já jsem zůstala zase s Alicí na gauči.
* * *
Charlie vypadal skoro jako cizí, když ještě před východem slunce sešel dolů po schodech, na sobě starý oblek, který jsem na něm nikdy neviděla. Sako měl rozepnuté; tušila jsem, že je mu moc těsné a že nedopne knoflíky. Kravatu měl trochu moc širokou na současnou módu. Přešel ke dveřím po špičkách ve snaze nás nevzbudit. Nechala jsem ho jít, předstírala jsem spánek, stejně jako Alice.
Jakmile byl ze dveří, Alice se posadila. Pod přikrývkou byla úplně oblečená.
"Tak co budeme dělat dneska?" zeptala se.
"Já nevím – vidíš, že by se dělo něco zajímavého?"
Usmála se a zavrtěla hlavou. "Ale je ještě moc brzy."
Za celý ten čas, který jsem strávila v La Push, se mi doma nahromadila spousta věcí, které jsem zanedbala, a tak jsem se rozhodla dohonit svoje domácí povinnosti. Chtěla jsem něco dělat, cokoliv, co by usnadnilo život Charliemu – možná se mu bude o trochu lépe přicházet domů, když tu najde čistý, uspořádaný dům. Začala jsem s koupelnou – vykazovala největší známky zanedbání.
Zatímco jsem pracovala, Alice se opírala o rám dveří a nezaujatě se vyptávala na mé, no, na naše kamarády ze školy, a co je u nich nového od té doby, co s rodinou odjela. Její obličej zůstával uvolněný a nevzrušený, ale cítila jsem její nesouhlas, když si uvědomila, jak málo toho mám co říct. Nebo jsem možná měla jenom špatné svědomí, že jsem včera ráno potají poslouchala její rozhovor s Charliem.
Byla jsem doslova po lokty v saponátu a drbala jsem dno vany, když se ozval domovní zvonek.
Okamžitě jsem se podívala na Alici, ale její výraz byl zmatený, téměř ustaraný, což bylo divné; Alici nikdy nic nepřekvapilo.
"Hned jsem tam!" zakřičela jsem směrem k domovním dveřím, vstala jsem a spěchala k umyvadlu, abych si opláchla ruce.
"Bello," řekla Alice se stopou frustrace v hlase, "mám celkem slušný odhad, kdo by to tak mohl být, a myslím, že bych se radši měla stáhnout."
"Odhad?" opakovala jsem. Odkdy musí Alice něco odhadovat?
"Jestli se opakuje můj ohromný výpadek v předpovídání jako včera, tak je to velmi pravděpodobně Jacob Black nebo jeden z jeho... kamarádů."
Zírala jsem na ni a dávala si to dohromady "Ty nevidíš vlkodlaky?"
Ušklíbla se. "Zdá se." Ta skutečnost ji zjevně znepokojovala – velmi znepokojovala.
Zvonek se ozval znovu – zabzučel dvakrát, rychle a netrpělivě.
"Nemusíš nikam chodit, Alice. Tys tady byla první."
Zasmála se svým stříbrným drobným smíchem – měl temný osten. "Věř mi – nebyl by dobrý nápad, mít mě a Jacoba Blacka společně v jedné místnosti."
Políbila mě rychle na tvář, než zmizela za dveřmi Charlieho pokoje – a bezpochyby utekla ven jeho zadním oknem.
Zvonek se znovu rozezvučel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře