15.kapitola

9. prosinec 2011 | 14.41 |

 Klaus vykřikl. Ten výkřik připomněl Bonnii prehistorické predátory, jako byli šavlozubí tygři a obří mamuti. Spolu s výkřikem mu z úst vytekla zpěněná krev a změnila jeho pěkný obličej v masku zuřivé nenávisti.

Rukama se snažil dosáhnout na záda, aby uchopil jasanový kůl a vyrval ho ven. Ale byl zabodnutý příliš hluboko. Byl to dobrý hod.
"Damon," zašeptala Bonnie.
Stál na okraji mýtiny mezi duby. Zatímco přihlížela, pokročil o krok blíž ke Klausovi, pak o další; mrštné přískoky lovce, ze kterých čišel smrtící záměr.
A byl rozzlobený. Bonnie by utekla jen při pohledu na jeho tvář, kdyby neměla svaly strnulé hrůzou. V životě neviděla tolik zloby držené na tak tenkých otěžích.
"Pracky... pryč... od mého bratra," zopakoval téměř šeptem a aniž spustil pohled z Klause, učinil další krok.
Klaus znovu vykřikl, ale zoufalé pohyby rukou ustaly. "Ty pitomče! My spolu přece nemusíme bojovat! Říkal jsem ti to u toho domu! Můžeme se navzájem ignorovat!"
Damonův hlas nebyl o nic silnější než předtím. "Pracky pryč od mého bratra." Bonnie cítila, jak to v něm vře, příval Sil jako tsunami. Pokračoval tak tiše, že Bonnie musela napínat uši, aby mu rozuměla. "Než ti vyrvu srdce z těla."
Bonnie se konečně dokázala odlepit z místa. Ustoupila dozadu.
"Přece jsem ti to říkal!" křičel Klaus a u úst se mu objevila další pěna. Damon nedal nijak najevo, že jeho slova slyšel. Zdálo se, že se celou svou bytostí soustředí na Klausovo hrdlo, na jeho hruď, na tlukoucí srdce uvnitř, které se chystá vyrvat.
Klaus zvedl druhý, nezlomený oštěp a zaútočil jím.
Navzdory krvácení to vypadalo, že mu zbývá ještě mnoho sil. Útok byl náhlý, divoký a téměř se mu nedalo vyhnout. Bonnie viděla, jak mrštil kopím po Damonovi, a bezděčně zavřela oči. Když je o vteřinu později otevřela, uslyšela pleskot křídel.
Klaus bodnul přesně do míst, kde předtím stál Damon, ale teď se tu vznášel jen černý havran, kterému upadlo jediné pírko a zvolna se snášelo k zemi. Zatímco Bonnie zírala na tu scénu, síla útoku vynesla Klause do temnoty mimo mýtinu, kde zmizel.
Na lesy se sneslo hrobové ticho.
Bonnii pomalu opouštělo ochromení. Nejdřív šla a potom utíkala k místu, kde ležel Stefan. Když k němu doběhla, ani neotevřel oči; zdálo se, že je v bezvědomí. Klekla si vedle něho. A pak ucítila, jak se jí zmocňuje děsivý mír - jako když člověk dlouho plave v ledové vodě a začíná pociťovat první příznaky podchlazení. Kdyby už za sebou neměla tolik strašných zážitků, asi by s křikem utekla nebo propadla hysterii. Ale s tím, jak věci byly, to byl prostě poslední krok, poslední malý krůček mimo realitu. Do světa, který nemůže být pravdivý, a přesto je.
Protože to bylo zlé. Hodně zlé. Tak zlé, jak to jen mohlo být.
Nikdy neviděla nikoho takhle zraněného. Ani pana Tannera, který na svoje rány zemřel.

Nic, co jí kdy vyprávěla Mary, nepomůže napravit tyhle rány. I kdyby měli Stefana na vozíku před operačním sálem, nebylo by to k ničemu.

Ve stavu toho úděsného klidu vzhlédla a všimla si černých křídel třepotajících se v měsíčním svitu. A pak se Damon objevil vedle ní a ona dokázala promluvit celkem logicky a rozumně:
"Pomůže, když dostane krev?"
Zdálo se, že ji neslyší. Oči měl úplně černé, jak měl roztažené zorničky. To stěží zvládané násilí, ten příval divoké energie, všechno bylo pryč. Poklekl a dotkl se tmavé hlavy na zemi.
"Stefane?"
Bonnie zavřela oči.
Damon má strach, uvědomila si. Damon má strach - Damon! - panebože, a já nevím, co mám dělat. Tady se nedá dělat nic. Všechno skončilo a my jsme všichni ztraceni a Damon se bojí o Stefana. On se o nic nepostará, on nezná řešení a někdo tohle musí dát do pořádku. Panebože, pomoz mi, protože já jsem tak hrozně vyděšená a Stefan umírá a Meredith a Matt jsou zranění a Klaus se určitě vrátí.
Otevřela oči a podívala se na Damona. Byl bledý a jeho obličej najednou vypadal děsivě mladý, když měl takhle roztažené zornice.
"Klaus se vrací," řekla Bonnie tiše. Už se Damona nebála. Už mezi nimi neležel rozdíl mezi staletími protřelou šelmou a sedmnáctiletou lidskou dívkou - tady, na hraně světa, byli jen dva lidé, Damon a Bonnie, kteří museli udělat to nejlepší, co umějí.
"Já vím," odpověděl Damon. Beze studu držel Stefana za ruku a působilo to naprosto logicky a přirozeně. Bonnie cítila, jak Stefanovi posílá své Síly, a také cítila, že to nestačí.
"Pomohla by mu krev?"
"Moc ne - možná trochu."
"Musíme vyzkoušet všechno, co by mohlo pomoct."
A Stefan zašeptal: "Ne."
Bonnie to překvapilo. Myslela, že je v bezvědomí. Ale oči měl teď otevřené, bdělé a žhavě zelené. Byly na něm to jediné živé.
"Nebuď blázen," řekl Damon tvrdším hlasem a svíral Stefanovu ruku, až mu klouby zbělaly. "Jsi těžce zraněný."
"Neporuším svůj slib." Ze Stefanova hlasu zaznívala stále ta neotřesitelná tvrdohlavost, přestože měl tvář úplně bílou. A když Damon otevřel znova pusu, bezpochyby aby mu řekl, že ho bude muset porušit, nebo mu Damon zpřeráží hnáty, Stefan dodal: "Zvlášť když to stejně nepomůže."
Rozhostilo se ticho, kdy se Bonnie pokoušela vyrovnat s tou syrovou pravdou. Tam, kde se teď nacházejí, na tomhle příšerném místě mimo veškerou realitu, je veškeré předstírání a falešné ujišťování k ničemu. Sem patří jen pravda. A Stefan jim říká pravdu.
Stále ještě se díval na svého bratra a Damon mu pohled vracel a veškerou tu divokou zuřivou energii soustředil na Stefana, stejně jako ji předtím soustředil na Klause. Jako by to nějak mohlo pomoct.
"Nejsem vážně zraněný, jsem mrtvý," řekl Stefan surově, pohled stále zaklesnutý s Damonovým. Jejich poslední a největší souboj, uvědomila si Bonnie. "A musíš odsud dostat Bonnii a ostatní."
"My tě neopustíme," vložila se do toho Bonnie. To byla pravda; tohle může říct.
"Musíte!" Stefan neodvrátil pohled od bratra. "Damone, ty víš, že mám pravdu. Klaus se každou chvíli vrátí. Nezahazuj svůj život. Nezahazuj jejich životy."
"Pendrek mi záleží na jejich životech," zasyčel Damon. Tohle je taky pravda, pomyslela si Bonnie a kupodivu ji to ani neurazilo. Tady je jediný život, na kterém Damonovi záleží - a není jeho vlastní.
"Ale ano, záleží!" štěkl Stefan. Svíral Damonovi ruku tak divoce, jako by soupeřili a mohl takhle Damona přinutit k souhlasu. "Elena měla jedno přání; no, a tohle je moje. Ty máš Síly, Damone. Chci, abys je použil na jejich ochranu."
"Stefane..." zašeptala Bonnie zoufale.
"Slib mi to," naléhal Stefan na Damona a pak se mu tvář sevřela návalem bolesti.
Dlouhé vteřiny Damon jen shlížel bratrovi do tváře. Pak řekl: "Slibuju," rychle a ostře jako úder dýkou. Pustil Stefanovu ruku, postavil se a obrátil se k Bonnii. "Tak pojď."
"Nemůžeme ho opustit..."
"Ale ano, můžeme." V Damonově tváři už nebylo vůbec nic mladého, nic zranitelného. "Ty a tvoji lidští přátelé odsud odejdete. Já se sem vrátím."
Bonnie zavrtěla hlavou. Matně si uvědomovala, že Damon Stefana nezrazuje, že v tuhle chvíli svým způsobem dává přednost Stefanovým ideálům před Stefanovým životem, ale všechno to pro ni bylo příliš nesrozumitelné a nepochopitelné. Nechápala to, a ani to nechtěla chápat. Jediné, co věděla, že tu Stefana nemůžou nechat takhle ležet.
"Půjdeš ihned," prohlásil Damon hlasem tvrdým jako ocel a natáhl se po ní. Bonnie byla připravena bojovat, ale vtom se stalo něco, co ukončilo veškeré debaty. Ozvalo se prásknutí jako od obřího biče a záblesk světla tak jasného, že Bonnii na chvíli oslepilo. Když konečně zase viděla, spatřila plameny šlehající z nově vyryté díry u kořenů stromu.
Klaus se vrátil. A s bleskem.
Bonnie na něj pohlédla, na jedinou pohybující se postavu na mýtině. Mával zakrváceným jasanovým kůlem, který si vyrval ze zad, jako nějakou krvavou trofejí.
Hromosvod, napadlo Bonnii nelogicky, a pak nastal další třesk.
Uhodilo z čistého nebe a blesk jako obří modrobílá vidlice ozářil všechno kolem jako slunce za poledne. Bonnie sledovala, jak blesky tříští jeden strom za druhým, blíž a blíž k nim. Plameny se plazily po kmenech vzhůru jako vyhladovělí rudí draci.
Stromy po obou stranách místa, kde stála, explodovaly s tak hlasitým třeskem, že spíš cítila, než slyšela, jak jí proniká ušními bubínky. Damon, který měl citlivější oči, vztáhl ruku, aby je ochránil.
Pak vykřikl: "Klausi!" a vyrazil k němu. Teď už nebyl šelmou na lovu; tohle byl smrtící výpad. Výboj rychlosti útočícího levharta nebo vlka.
Blesk ho zasáhl v půli skoku.
Bonnie při tom pohledu vykřikla a vyskočila na nohy. Objevil se modrý záblesk a zápach spáleniny a pak jen viděla Damona ležet nehybně tváří k zemi. Všimla si, že z něj stoupají jemné proužky dýmu, stejně jako ze zasažených stromů.
Oněmělá hrůzou pohlédla na Klause.
Vykračoval si mýtinou a držel svůj krvavý klacek jako golfovou hůl. Když procházel kolem Damona, sklonil se nad ním a usmál se. Bonnie měla chuť znovu zakřičet, ale neměla dechu nazbyt. Připadalo jí, že tu už nezbyl žádný vzduch, kterého by se mohla nadechnout.
"S tebou si to vyřídím později," ušklíbl se Klaus na omdlelého Damona. Pak pozvedl tvář k Bonnii.
"Teď ty," oznámil jí. "S tebou si to vyřídím hned."
Chvilku jí trvalo, než pochopila, že se nedívá na ni, ale na Stefana. Ty elektrizující modré oči byly upřené na Stefanovu tvář. Pak sjely k jeho zakrvácené hrudi.
"Teď tě sežeru, Salvatore."
Bonnie zůstala sama. Jediná, kdo ještě stál na nohou. A měla strach.
Ale věděla, co musí udělat.
Znovu klesla na kolena vedle Stefana.
Tak takhle to teda skončí, pomyslela si. Klekneš si vedle svého rytíře a budeš čelit nepříteli.
Podívala se na Klause a posunula se tak, aby svým tělem chránila Stefana. Zdálo se, že si jí poprvé opravdu všiml. Zamračil se, jako by v salátu našel brouka. Rudooranžové světlo ohňů mu pohrávalo na tváři.
"Vypadni mi z cesty."
"Ne."
Tohle je začátek konce. Jen tak, jednoduše, řekneš jedno slovo a pak umřeš za letní noci. Za letní noci, kdy září měsíc a hvězdy a ohně planou jako obětní plameny, kterými kdysi druidové vyvolávali své mrtvé.
"Bonnie, jdi," zasténal Stefan bolestně. "Zmiz, dokud můžeš."
"Ne," odpověděla Bonnie. Promiň, Eleno, pomyslela si. Nedokázala jsem ho zachránit. Tohle je všechno, co dokážu.
"Vypadni mi z cesty."
"Ne." Může stát v cestě a dát Stefanovi šanci umřít v klidu, a ne s Klausovými zuby na hrdle. Možná už to není nijak velký rozdíl, ale víc pro něj prostě nedokáže udělat.
"Bonnie..." zašeptal Stefan.
"Ty snad nevíš, kdo jsem, děvče? Kráčel jsem po boku samotného ďábla. Když mi uhneš, nechám tě umřít rychle."
Bonnii zradil hlas. Jenom zavrtěla hlavou.
Klaus zaklonil hlavu a pustě se rozchechtal. Vyteklo i něco málo krve. "Tak dobře," řekl. "Uděláme to po tvém. Půjdete oba najednou."
Za letní noci, šeptala si Bonnie. Za večera slunovratu. Kdy je hranice mezi světy nejtenčí.
"Řekni dobrou noc, srdíčko... jako v té písničce 'Goodnight Sweetheart'..."
Nebyl čas na tranz ani na cokoli jiného. Nebyl čas na nic, než na jediné zoufalé zvolání.
"Eleno!" vykřikla Bonnie. "Eleno! Eleno!"
Klaus ucouvl.
Na okamžik se zdálo, že samotné její jméno ho dokáže vyplašit. Nebo že čeká, že snad Bonniin výkřik dojde nějaké odpovědi. Stál tam a naslouchal.
Bonnie sebrala všechny své schopnosti, vložila do toho výkřiku úplně všechno, všechnu touhu a zoufalství vykřičela do prázdnoty vesmíru.
A pocítila... jen tu prázdnotu.
Nic nenarušilo letní noc, kromě zvuků praskajícího ohně. Klaus se otočil zpět k Bonnii a Stefanovi a zašklebil se.
Pak si Bonnie všimla mlhy, která se začala přikrádat při zemi.
Ne, to nemůže být mlha. To musí být dým z ohně. Ale nechoval se tak. Svíjel se při zemi a pak se vzedmul do výše jako drobný prachový vír. Získávalo to tvar vzdáleně připomínající mužskou postavu.
O kus dál se objevil další. Pak Bonnie zahlédla třetího. To samé se dělo všude kolem.
Mlha se plížila při zemi mezi stromy. Tvořila jezírka, každé samostatné a ohraničené. Bonnie, která jen němě přihlížela, dokázala skrz každé z nich vidět duby i plameny ohňů i cihly z komína. Klaus se přestal usmívat, přestal se pohybovat a pozoroval to také.
Bonnie se obrátila ke Stefanovi, neschopná ani formulovat otázku.
"Neklidné duše," zašeptal chraplavě. "Slunovrat."
Bonnie pochopila.
Přicházejí. Přicházejí zpoza řeky, kde leží starý hřbitov. Přicházejí z lesů, kde bylo vykopáno nespočet provizorních hrobů, aby se mrtví uložili dříve, než začnou tlít. Neklidné duše vojáků, kteří tu bojovali a umírali během občanské války. Nadpřirozená armáda odpovídá na její volání o pomoc.
Vynořovali se odevšad. A byly jich stovky.
Bonnie už dokázala rozeznat tváře. Mlhavé postavy se vyplnily bledými odstíny barev, jako když vymalujete omalovánku vodovkami. Viděla záblesky modré a lesklou šedou. Byli tu vojáci Unie i Konfederace. Bonnie si všimla tu pistole zaražené za opaskem, tu záblesku zdobeného meče. Prýmky na rukávech. Rozježený tmavý vous a pak další - bílý, dlouhý a udržovaný. Malé postavy, dětské postavy, s temnými dírami místo očí a s bubny zavěšenými u pasu.
"Ach bože," zašeptala. "Ach bože." Ale nebylo to naříkání, spíš modlitba.
Ne že by z nich neměla strach, to měla. Bylo to, jako by se každá noční můra, která se jí zdála o starém hřbitově, naplnila. Jako první sen, který se jí zdál o Eleně, kdy z temných děr v zemi začala vylézat různá stvoření; jenže tahle stvoření se neplazila, ale vznášela, klouzala a svíjela se, dokud nenabyla lidské podoby. Všechno, co kdy Bonnie cítila na starém hřbitově - že je živý a plný přihlížejících očí, že za jeho čekající nehybností číhají jakési mocné Síly - se ukázalo jako skutečnost. Země Fell's Church vydala své krvavé vzpomínky. Duchové těch, kdo tu zemřeli, znovu povstali.
A Bonnie cítila jejich hněv. Děsilo ji to, ale ty postavy v ní probouzely ještě další pocity, které ji přiměly zadržet dech a chytit se pevně Stefanovy ruky. Protože ta mlžná armáda měla svého vůdce.
Jedna z postav se vznášela před ostatními a byla nejblíže místu, kde stál Klaus. Zatím neměla ještě pořádný tvar ani obrys, ale oslnivě zářila a blikotala bledě zlatým světlem jako svíce. Pak, přímo před Bonniinýma očima, se najednou zhmotnila ve vzduchu a každou vteřinou zářila oslnivěji tím nezemským světlem. Byla jasnější než okolní ohně. Byla tak zářivá, že Klaus polekaně ucouvl a Bonnie zamrkala, ale když se otočila za podivným hlubokým zvukem, uviděla, že Stefan zírá přímo do světla - beze strachu a s doširoka rozevřenýma očima. A že se mírně usmívá, skoro neznatelně, jako by byl šťastný, že tohle je ta poslední věc, kterou uvidí.
A Bonnie už měla jistotu.
Klaus upustil hůl. Odvrátil se od Bonnie a Stefana, aby čelil oné světelné bytosti, která se vznášela nad mýtinou jako anděl pomsty. Elena na něj shlížela a zlaté vlasy jí povlávaly v neznatelném vánku.
"Ona přišla," zašeptala Bonnie.
"Požádalas ji o to," zamumlal Stefan. Hlas mu přešel do namáhavého sípání, jak bojoval o dech, ale stále se usmíval. Pohled měl vyrovnaný a klidný.
"Odstup od nich," vyzvala Elena Klause. Bonnie slyšela její hlas zároveň v uších i v mysli. Bylo to jako hra desítek zvonků, které jsou zároveň blízko i daleko. "Je po všem, Klausi."
Ale Klaus se rychle vzchopil. Bonnie viděla, jak se zhluboka nadechl a poprvé si všimla obrovské díry vzadu na plášti, tam, kde jím proniklo jasanové kopí. Plášť byl zakrvácený a teď, když Klaus rozhodil rukama, začala vytékat čerstvá krev.
"Myslíš, že se tě bojím?" zařval. Otočil se a řehtal se sinalým postavám do tváří. "Myslíte, že se bojím vás? Jste mrtví! Jste jen prach ve větru! Nemůžete se mě dotknout!"
"Mýlíš se," řekla mu Elena svým zvonkovým hlasem.
"Já jsem jeden ze Starobylých! Patřím mezi První! Víš, co to znamená?" Klaus se znovu obrátil a oslovil je všechny. Jeho oči odrážely část svitu ohňů. "Já jsem nikdy neumřel. Každý z vás tady chcípnul, vy přehlídko strašidel! Ale já ne. Smrt na mě nemůže vztáhnout ruku. Jsem neporazitelný!"
Poslední slovo vykřikl tak hlasitě, že se odrazilo ozvěnou mezi stromy. Neporazitelný... neporazitelný... neporazitelný. Bonnie slyšela, jak postupně zaniká ve zvucích hladového ohně.
Elena počkala, dokud poslední ozvěna neodumřela. Pak prostě odpověděla: "Ne úplně." Otočila se a pohlédla na mlžné postavy kolem: "On se chystá tady prolévat další krev."
Promluvil další hlas, dutý hlas, který plynul jako proud studené vody: "Já říkám, že už bylo dost zabíjení." Byl to voják Unie s dvojitou řadou knoflíků na uniformě.
"Víc než dost," přidal se další hlas, který zněl jako dunění vzdálených bubnů. Voják Konfederace, s bajonetem v ruce.
"Přišel čas, aby to už někdo zastavil," prohlásil starý muž v uniformě Konfederace z podomácku barvené látky.
"Nemůžeme dovolit, aby to pokračovalo," přidal se malý chlapec, bubeník, s černými otvory místo očí.
"Nebude více prolévána krev!" zvolalo několik hlasů společně. "Nebude více zabíjení!" Výkřiky se ozývaly ze všech stran, až síla jejich křiku přehlušila i zvuky ohně. "Nebude více krveprolití!"
"Nemůžete na mě vztáhnout ruku! Vy mě nemůžete zabít!"
"Na něj, vezmem si ho, chlapci!"
Bonnie nevěděla, kdo vydal ten poslední příkaz. Ale poslechli ho všichni, vojáci Unie i vojáci Konfederace zajedno. Povstali, vznášeli se a přecházeli z postav opět v mlhu - v temnou mlhu s tisíci rukou. Snesli se na Klause jako vlna z oceánu, smetli ho a uchvátili mezi sebe. Každá z těch rukou pevně držela, a ačkoli Klaus vzdoroval vší silou a mlátil rukama nohama, bylo jich na něj příliš mnoho. Ve vteřině byl přemožen, obklopen a pohlcen temnou mlhou. Ta se pak zvedla a vířila jako tornádo, z kterého bylo slyšet Klausovy výkřiky jen velmi slabě.
"Nemůžete mě zabít! Jsem nesmrtelný!"
Mlžný vír zmizel do temnot, Bonnii z dohledu. Následovali jej zbylí duchové jako ocas komety, vyřítili se k noční obloze.
"Kam ho vlečou?" Bonnie to nechtěla říct nahlas; prostě jí to vypadlo z pusy, aniž přemýšlela. Ale Elena ji slyšela.
"Tam, kde už nikomu neublíží," odpověděla a výraz její tváře zarazil Bonnii další otázky v hrdle.
Z druhé strany mýtiny se ozvalo kvílivé zafňukání. Bonnie se otočila a uviděla Tylera v jeho příšerné, napůl lidské a napůl vlčí podobě, jak se zvedá na nohy. Nebylo ani zapotřebí Carolinina klacku. Zíral na Elenu a na pár posledních zbylých duchů a breptal.
"Nechci, aby mě taky odnesli! Nenech je mě odnést!"
Než mu mohla Elena odpovědět, otočil se na patě. Na okamžik si měřil pohledem oheň, který mu sahal až nad hlavu, a pak se vrhl přímo do plamenů a proskočil do lesa za nimi. Mezerou mezi šlehajícími plameny Bonnie zahlédla, jak dopadl na zem, chvíli se tam převaloval, aby uhasil hořící srst, a potom se zdvihl a uháněl pryč. Pak oheň zaplápolal výš a už nic neviděla.
Ale na něco si vzpomněla: Meredith - a Matt. Meredith ležela s hlavou opřenou u Caroline v klíně a dívala se. Matt stále ještě ležel na zádech, kde padl. Byl zraněný, ale ne tak hrozně jako Stefan.
"Eleno," oslovila Bonnie světelnou bytost a jen pohledem ukázala na Stefana.
Záře se přiblížila. Stefan ani nemrkl. Díval se přímo do oslňujícího světla a usmíval se. "Teď jsme ho konečně zastavili. Díky tobě."
"To Bonnie nás zavolala. A nemohla by to učinit ve správný čas a na správném místě, kdyby nebylo tebe a ostatních."
"Pokoušel jsem se dodržet svůj slib."
"Já vím, Stefane."
Bonnii se tón rozhovoru vůbec nelíbil. Znělo to až příliš jako loučení. Loučení navždy. Vzpomněla si na svá vlastní slova: Mohl by přijít na úplně jiné místo - nebo prostě odejít. A ona nechtěla, aby Stefan odešel, ať už tak, nebo onak. Určitě by někdo, kdo se tolik podobá andělu...
"Eleno," vmísila se, "nemůžeš... něco udělat? Nemůžeš mu pomoct?" Hlas se jí třásl.
Elena se obrátila k Bonnii a její výraz, něžný, ale tak přesmutný, ji ještě více vystrašil. Někoho jí připomněl - a pak si vzpomněla. Honorii Fellovou. Honoriiny oči se také dívaly takhle, jako kdyby viděly nevyhnutelnou nespravedlnost světa. Nespravedlnost a všechny věci, které by neměly být, ale jsou.
"Něco udělat můžu," odpověděla. "Ale nevím, jestli je to taková pomoc, o kterou by stál." Otočila se zpátky ke Stefanovi. "Stefane, můžu vyléčit to, co ti udělal Klaus. Dnes v noci mám tolik Sil. Ale nedokážu vyléčit to, co udělala Katherine."
Bonniin otupělý mozek s tou větou chvíli zápasil, než se jí rozsvítilo. Co udělala Katherine? Ale z Katherinina mučení v hrobce se Stefan zotavil už před mnoha měsíci. Pak pochopila. Elena mluví o tom, co Katherine udělala předtím - učinila ze Stefana upíra.
"Už je to příliš dlouho," odpověděl Stefan Eleně. "Kdybys vyléčila i to, zbyla by ze mě jenom hromádka prachu."
"Ano." Elena už se neusmívala, jen se na něj upřeně dívala. "Přeješ si moji pomoc, Stefane?"
"Pokračovat v životě na tomhle světě plném stínů..." Stefanův hlas už byl jen šepot a v zelených očích měl vzdálený pohled. Bonnie měla chuť s ním zatřást. Žij, křičela na něj v duchu, ale neodvážila se to říct nahlas ze strachu, že by ho přiměla k právě opačnému rozhodnutí. Pak si vzpomněla na něco dalšího.
"Musíš se alespoň pokusit," připomněla mu a oba na ni pohlédli. Vracela jim pohled s tvrdohlavě vystrčenou bradou a pak si všimla, že se Elena začíná usmívat. Elena se obrátila ke Stefanovi a náznak úsměvu se objevil i na jeho rtech.
"Ano," souhlasil tiše a pak řekl Eleně: "Přeju si tvoji pomoc."
Sklonila se k němu a políbila ho.
Bonnie viděla, jak záře z ní plyne ke Stefanovi jako řeka jiskřivého světla, které ho pomalu obklopilo. Zalévalo ho podobně, jako předtím temná mlha obklopovala Klause - jako kaskáda démantů, až celé jeho tělo zářilo stejně jako Elenino. Bonnie měla na okamžik pocit, že vidí, jak se mu rozžhavila krev v těle a jak proudí každičkou cévou i žilkou a uzdravuje vše, čeho se dotkne. Pak se záře změnila na zlatavou auru a vsákla se Stefanovi do kůže. Košili měl stále rozedranou, ale pod ní byla hladká a pevná tkáň. Bonnii se rozšířily oči údivem. Nedokázala si pomoci, musela natáhnout ruku a dotknout se toho zázraku.
Cítila úplně normální kůži. Ty příšerné rány byly pryč.
Rozesmála se radostí a vzrušením, ale pak zavzlykala a vzhlédla: "Eleno... Meredith taky..."
Světelná bytost, kterou se teď Elena stala, už byla na cestě přes mýtinu. Meredith k ní vzhlédla z Carolinina klína.
"Ahoj, Eleno," řekla skoro normálně, až na to, že měla hrozně slabý hlas.
Elena se sklonila a políbila ji. Záře opět plynula a zahalila Meredith. A když pohasla, Meredith se dokázala postavit na nohy.
Pak Elena vyléčila stejně i Matta, který se konečně probudil. Byl zmatený, ale bdělý. Políbila i Caroline, a ta se přestala třást a napřímila se.
Pak přešla k Damonovi.
Stále ležel tam, kde padl. Duchové ho obešli a nebrali ho na vědomí. Elenina záře se nad ním vznášela. Pak vztáhla jednu jiskřivou ruku a dotkla se jeho vlasů. Naklonila se a políbila tu tvář spočívající na zemi.
Když jiskřivá záře pohasla, Damon se posadil a potřásl hlavou. Jak zahlédl Elenu, ztuhl. Pak se postavil, každý pohyb pečlivě provedený a ovládaný. Neřekl vůbec nic, jen přihlížel, jak se Elena znovu obrátila ke Stefanovi.
Jeho postava se rýsovala jako silueta proti ohni. Bonnie předtím nevnímala, jak se rudá záře rozrostla - téměř obklopovala Elenino zlatavé světlo. Ale teď si toho všimla a polekalo ji to.
"Můj poslední dar pro vás," řekla Elena a začalo pršet.
Nebyla to bouřka s hromy a blesky, ale pořádný bubnující déšť, který všechno důkladně promočil - včetně Bonnie - a udusil oheň. Byl osvěžující a chladivý a odplavil všechnu tu hrůzu posledních hodin. Smyl z mýtiny všechno, co se tu odehrálo. Bonnie k němu zvedla tvář, zavřela oči a pocítila touhu vztáhnout paže a ten déšť obejmout. Když nakonec polevil, podívala se na Elenu.
Elena hleděla na Stefana a už se neusmívala. Žal beze slov jí opět čišel z tváře.
"Je půlnoc," oznámila. "A já musím jít."
Bonnie okamžitě poznala z toho, jak ono "jít" znělo, že to neznamená jen pro tuhle chvíli, ale navždycky. Elena odchází někam, kam žádný tranz ani sen nedosáhne.
A Stefan si to uvědomil také.
"Ještě chviličku," řekl a objal ji.
"Je mi to tak líto..."
"Eleno, počkej... musím ti říct..."
"Nemůžu!" Poprvé z té zářivé tváře zmizela vyrovnanost. Vyjadřovala nejen něžný smutek, ale přímo srdcervoucí žal. "Stefane, nemůžu počkat... strašně mě to

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře