2.kapitola

9. prosinec 2011 | 14.48 |

 Damon si musel pár hodin počkat na další příležitost nakrmit se - kolem bylo tolik hluboce spících dívek - a byl pěkně vzteklý.

Ten hlad,který v něm neznámý manipulátor vzbudil,byl skutečný,přestože se mu nepodařilo si z něj učinit svou loutku.
Potřeboval krev ; a potřeboval ji brzy.
Teprve pak bude přemýšlet nad důsledky toho,co viděl u Caroline v zrcadle:toho skutečně démonického démona - milovníka,který ji nabídl Damonovi,aby ji zabil,přestože předtím předstíral,že s ní má dohodu.
V devět ráno už seděl v autě a projížděl hlavní městskou ulicí,kolem starožitnictví,restaurací a trafiky.
Moment - tady to je.Nový obchod se slunečními brýlemi.Zaparkoval a vystoupil s elegancí vypěstovanou staletími,kdy nevyplýtval ani ždibec energie navíc.
Damonovi se ve tváři na okamžik zableskl úsměv,když na sebe obdivně pohlédl v tmavém skle okénka.Ano,ať to vezmete,z které strany chcete,jsem vážně skvělej,pomyslel si nepřítomně.
Na dveřích byl zvonek,který zaklinkal,když vešel.Uvnitř prodávala kyprá,velmi hezká dívka s hnědými vlasy sepnutými do ohonu a s velikýma modrýma očima.
Když zahlédla Damona,plaše se usmála.
"Ahoj."A ačkoliv se nezeptal,dodala rozechvělým hlasem: "Já jsem Page."
Damon jí věnoval dlouhý neuspěchaný pohled,který zakončil úsměvem - pomalým,zářivým a spikleneckým.
Page polkla :"Přeješ si?"
"Ale ano,"odpověděl Damon a stále se jí díval do očí. "Myslím,že ano."
Zvážněl. "Věděla,že ve skutečnosti jsi stvořená k tomu,abys byla paní domu na středověkém hradě?" zeptal se.
Page zbledla a pak se dokrvava zarděla - a slušelo jí to ještě víc. "Já...já jsem si vždycky přála žít v té době.Ale jak jsi to mohl vědět?"
Damon se jen usmál.
Elena pohlédla na Stefana rozšířenýma očima,které měly tmavou modř lapisu lazuri s roztroušenými zlatavými tečkami.Právě jí řekl,že bude mít Návštěvu!
Za celých sedm dnů nového života,co se vrátila z života po smrti,neměla ještě Návštěvu.
Nejdříve musí zjistit,kdo ta Návštěva je.
Patnáct minut poté,co Damon vstoupil do obchodu,už kráčel po chodníku s úplně novými brýlemi Ray-Ban na nose a hvízdal si.
Page si dopřávala malé zdřímnutí na podlaze.Později ji šéf donutí,aby ty brýle zaplatila sama.Ale momentálně se cítila v teploučku a bláznivě šťastná - a v paměti jí utkvěla vzpomínka na extázi,která už nikdy úplně nevymizí.
Damon nakukoval do výloh,i když en úplně stejně jako lidé.Roztomilá stařenka za pokladnou trafiky...ne.Mužský v obchodu s elektronikou...ne.
Ale...něco ho táhlo zpátky k obchodu s elektronikou.
Takové chytré mašinky se dneska vyrábějí.Dostal chuť si koupit malou videokameru.Damon byl zvyklý takovým náhlým hnutím mysli vyhovět a nebyl vybíravý,co se týče dárců.

..krev je krev,bez ohledu na to,z jaké nádoby pochází.

Pár minut poté,co mu ukázali,jak se s tou hračkou zachází,si ji odnášel v kapse.
Vychutnával si procházku,přestože ho začínaly zase bolet špičáky.Zvláštní,měl by být sytý,ale je pravda,že včera skoro nic neměl.Asi proto má pořád hlad.A také proto,že na toho proklatého parazita z Carolinina pokoje použil tolik Sil.
Ale zatím si užíval potěšení z toho,jak jeho svaly spolupracují,hladce a bez viditelného úsilí,jako dobře naolejovaný stroj...měl radost z každého pohybu.
Protáhl se jen tak,pro ten živočišně příjemný pocit,a pak se znovu zastavil,aby se zhlédl ve výloze obchodu se starožitnostmi.Trošku rozcuchaný,ale jinak hezký jako vždycky.A měl pravdu ; v těch tmavých brýlích vypadá přímo hříšně.Věděl,že obchod se starožitnostmi patří jedné vdově s velmi pěknou a velmi mladou neteří.
Uvnitř bylo šero a klimatizovaný vzduch.
"Víš,"oslovil mladou neteř, "že mi připadáš jako někdo,kdo by chtěl poznat mnoho cizích zemí?"
Chvíli poté,co Stefan vysvětlil Eleně,že Návštěva jsou její přátelé - její dobří přátelé,se ji snažil přesvědčit,aby se oblékla.Elena nechápala proč.Bylo přece horko.Nosila většinou noční košili ( alespoň v noci ),ale ve dne bylo ještě větší horko a denní košili neměla.
Kromě toho,oblečení,které jí nabízel - své džíny vyhrnuté u kotníků a sportovní košili,která jí byla velká - bylo...jaksi špatné.Když se dotkla košile,viděla stovky žen v těsných místnostech,jak pracují u šicích strojů v nedostatečném osvětlení,všechny v horečné práci.
"Je to od firmy,kde vykořisťují lidi?"zmateně se ptal Stefan,když mu ten obraz ukázala ve své mysli. "Fakt?"Spěšně upustil oblečení na dno šatníku.
"A co tahle?"podal jí jinou košili.
Elena ji rozvážně studovala a přiložila si ji k tváři.
Žádné upocené,horečně pracující ženy.
"Dobrý?"zeptal se Stefan.Ale Elena ztuhla.Přešla k oknu a hleděla ven.
"Co se děje?"
Tentokrát mu poslala jenom jeden obraz.Poznal ho hned.
Damon.
Stefan ucítil,jak se mu cosi sevřelo v hrudi.Starší bratr Stefanovi ztrpčoval život,jak mohl,po celou polovinu tisíciletí.Pokaždé,kdy se Stefanovi podařilo mu uniknout ho Damon vystopoval a hledal...co?Snad pomstu?
Nebo nějaké konečné zadostiučinění?Zabili jeden druhého v ten samý okamžik,kdysi dávno,v renesanční Itálii.
Jejich tasené meče pronikly druhému do srdce téměř zároveň v souboji o upíří dívku.A věci se od té doby jen zhoršily.
Ale taky Ti párkrát zachránil život,pomyslel si najednou Stefan kajícně.A slíbili jste,že dáte jeden na druhého pozor,budete se jeden o druhého starat...
Stefan ostře pohlédl na Elenu.To ona je oba přinutila složit tu přísahu - když umírala.Elena mu vrátila pohled očima křišťálově průzračnýma jako hluboká modrá jezera nevinnosti.
Ať je to jak chce,bude si muset s Damonem poradit - zrovna parkuje své ferrari vedle Stefanova porsche před penzionem.
"Zůstaň tady a - a nedívej se z okna.Prosím,"požádal spěšně Stefan Elenu.
Vyrazil z pokoje,zavřel dveře a seběhl po schodech.
Damona našel venku,jak zkoumá zchátralý zevnějšek penzionu - nejdřív s nasazenými brýlemi,pak bez nich.Jeho výraz říkal,že v tom není velký rozdíl.
Ale to Stefana nezajímalo.Zaujala ho Damonova aura a množství nejrůznějších pachových stop,které na něm ulpěly.Lidský nos by je ani nebyl schopen zaznamenat,natož rozluštit.
"Co jsi to prosím Tě dělal?"zeptal se Stefan,příliš šokovaný,než aby ho alespoň formálně pozdravil.Damon mu věnoval jeden ze svých elektrizujících úsměvů. "Nakupoval jsem starožitnosti," odpověděl a povzdechl si.
"A vůbec jsem byl po nákupech."Dotkl se nového koženého opasku,pak kapsy,kde měl videokameru a nakonec si posunul na čelo sluneční brýle.
"Ani bys nevěřil,že takové mrňavé městečko má docela slušné obchody.Rád nakupuju."
"Rád kradeš,jsi chtěl asi říct.A to ani z poloviny nevysvětluje všechno,co z tebe cítím.Rozhodl ses usmířit nebo ses prostě jenom zbláznil?"Někdy,když se upíři přiotráví nebo na ně zaútočí některá z několika málo záhadných nemocí,které napadají jejich druh,tak se horečnatě a nekontrolovatelně krmí - kdekoliv a čímkoliv,co je po ruce.
"Jsem jenom hladovej,"odpověděl Damon uhlazeně a stále zkoumal penzion.
"A co se vlastně stalo se základní slušností?Jedu sem takovou dálku a dočkám se alespoň ,Čau Damone'?nebo ,Rád tě vidím,Damone'?Ne.Místo toho slyším 'Cos to udělal,Damone?'Předvedl výsměšnou parodii ufňukaného výrazu.
"Co by si o tom asi pomyslel signore Marino,bratříčku?"
"Signore Marino se obrátil v prach už před stovkami let - a my jsme tak měli skončit taky,"procedil Stefan mezi zuby a přitom se divil,jak je možné,že se mu Damon pokaždé dostane pod kůži,dnes připomínkou jejich dávného učitele etikety a tance. "Ale to nemá nic společného s naším rozhovorem,bratře.Ptal jsem se,cos to udělal, a ty víš,co tím myslím - musel jsi vypít půlku dívek z města."
"Dívek i žen,"opáčil Damon a zvedl nejapně prst.
"Musíme být přece politicky korektní.A možná bys měl věnovat větší péči svému vlastnímu stravování.Kdybys víc pil,mohl by ses trošku zakulatit,kdovi?"
"Kdybych pil víc..."Bylo mnoho způsobů,jak zakončit tuto větu,ale žádný z nich dobrý. "Jaká škoda,"řekl místo toho malému,štíhlému Damonovi, "že nikdy nevyrosteš ani o milimetr víc,ať budeš žít,jak dlouho chceš.A proč mi vlastně neřekneš,co tu chceš,když už jsi po sobě ve městě nechal tolik nepořádku,který,jak tě znám,budu muset po tobě uklízet."
"Jsem tu,protože chci zpátky svoji koženou bundu."odpověděl kategoricky Damon.
"Proč si prostě neukradneš dal-?"Stefan se prudce zarazil,když zjistil,že letí pozadu vzduchem.Nakonec skončil přiražený na sténající zdi penzionu a Damon mu prskal zblízka do tváře.
"Já jsem tu věci neukradl,chlapče.Já jsem za ně zaplatil - svojí vlastní měnou.Sny,fantaziemi a potěšením,které není z tohoto světa."Damon pronesl tato poslední slova s důrazem,jelikož věděl,že Stefana naštvou nejvíc.
Stefan byl naštvaný - a měl dilema.Věděl,že Damon je zvědavý na Elenu.Už to bylo špatné.Ale právě teď viděl Damonovi v očích podivný lesk.Jako by v jeho očích na okamžik probleskl odraz plamene.A ať už dnes dělal Damon cokoliv nebylo to normální.Stefan nevěděl,co se to děje,ale věděl,jak to Damon zakončí.
"Skutečný upír by neměl platit,"pokračoval Damon svým nejvýsměšnějším tónem. "Koneckonců,jsme tak zlotřilí,že jsme se už dávno měli rozpadnout v prach.Není to snad tak bratříčku?" Zvedl ruku,na které měl prsten s lapisem lazuli,jež ho chránil před smrtícími účinky zlatého odpoledního slunce.
Když se Stefan pokusil pohnout,Damon mu tou rukou přitiskl zápěstí ke zdi.
Stefan předstíral únik doleva a pak sebou škubl doprava,aby se vyprostil z Damonova sevření.Ale Damon byl rychlý jako kobra - vlastně rychlejší.
Mnohem rychlejší než obvykle.Rychlý a posílený vší tou životní silou,kterou vstřebal z lidské krve.
"Damone,ty..."Stefan byl tak naštvaný,že na okamžik ztratil schopnost logického uvažování a pokusil se Damonovi podrazit nohy.
"Jo jsem to já,Damon,"prohlásil Damon s vítězoslavnou jízlivostí v hlase.
"A neplatím,když se mi nechce,prostě si beru. Beru si co chci,a nedávám nic na oplátku."
Stefan hleděl do těch žhnoucích černočerných očí a opět zahlédl drobné zablesknutí plamene.Pokoušel se přemýšlet.Damon měl vždycky rychlý útok a vždy se snadno urazil,Ale ne takhle.Stefan ho znal dost dlouho na to,aby poznal,že něco není v pořádku,něco bylo špatně.Damon vypadal jako v horečce.Stefan vyslal k bratrovi drobný zášleh Sil jako radarový paprsek a snažil se zjistit,co je jinak.
"Jo,vidím,že ti něco došlo,ale takhle se nikam nedostaneš,"poznamenal Damon sarkasticky.Pak najednou Stefan ucítil ohnivou bolest po celém těle,jak Damon vypálil svůj vlastní zášleh Síly.
Bez ohledu na bolest,Stefan si teď musel zachovat chladnou hlavu ; musel myslet,nejen reagovat.Trochu se pohnul,aby mohl otočit hlavu k penzionu.Kéž by Elena zůstala uvnitř...
Ale bylo těžké přemýšlet,když na něj Damon stále útočil.Zrychleně dýchal.
"Tak to je,"pokračoval Damon. "My upíři bereme - to je lekce,kterou se musíš naučit."
"Damone,od nás se čeká,že se budeme jeden o druhého starat,slíbili jsme..."
"Ano. A já se postarám o Tebe hned teď."
Pak se Damon zakousl.
A pil jeho krev.
Bolelo to ještě víc než zášleh Síly.Stefan se úzkostlivě snažil ani nehnout a odmítal bojovat.Jeho zuby ostré jako břitva neměly působit bolest,když se zanořily do krkavice,ale Damon ho úmyslně držel v takovém úhlu - momentálně za vlasy - aby ho to bolelo.
A pak přišla skutečná bolest.Když vám pijou krev proti vaší vůli,je to hotová agónie.Jsou to taková muka,kterou lidé srovnávají s vyrváním duše z jejích živoucího těla.Udělali by cokoliv,aby se tomu vyhnuli.Stefanovi bylo jasné,že to je nejhorší fyzická trýzeň,kterou kdy musel snést,až se mu nakonec v očích zaleskly slzy a pak sklouzly po spáncích do tmavých kučeravých vlasů.
A co hůř,pro upíra je hrozné ponížení,když s ním jiný upír zachází jako s člověkem,jako s masem. Stefan slyšel v uších tepat krev,když se kroutil pod dvěma ostrými noži Damonových špičáků, a pokoušel se unést to pokoření,že je takto využíván. Díky bohu,že ho alespoň Elena poslechla a zůstala v pokoji.
Už začínal přemýšlet,jestli se Damon doopravdy zbláznil a má v úmyslu ho zabít,když ho konečně odstrčil,až ztratil rovnováhu,a pustil ho. Stefan zakopl a spadl. Když pak vzhlédl,uviděl zase Damona,jak nad ním stojí. Přitiskl si prsty na rozervané maso na krku.
"A teď,"prohlásil Damon chladně, "vstaň a přines mi moji bundu."
Stefan se pomalu postavil. Věděl,že si tohle Damon musí vychutnávat: Stefanovo pokoření, jeho elegantní oděv zmačkaný a plný bláta a stébel trávy ze zanedbaného záhonu paní Flowersové. Udělal,co mohl,aby se jednou rukou oprášil,zatímco druhou si stále držel krk.
"Mlčíš,"poznamenal Damon a postavil se vedle svého ferrari. Olízl si jazykem rty a dásně,oči měl zúžené blahem. "Nebude žádné kousavé odmlouvání?Ani slovíčko?Mám dojem,že tuhle lekci bych ti měl dávat častěji."
Stefan měl problémy rozhýbat nohy. No. Líp to dopadnout nemohlo,pomyslel si,když se obracel zpátky k penzionu. Pak se zarazil.
Elena se vykláněla z otevřeného okna jeho pokoje a držela Damonovu bundu. Měla strnulý výraz, který naznačoval, že všechno viděla.
Pro Stefana to byl šok, ale předpokládal, že ještě věší šok, to byl pro Damona.
Pak Elena zatočila bundou a hodila ji tak,že přistála přímo Damonovi u nohou a omotala se kolem nich.
Ke Stefanově údivu Damon zbledl. Zvedl bundu, jako by se jí ani neměl chuť dotknou. Celou dobu se díval na Elenu. Pak nasedl do auta.
"Na shledanou, Damone. Nemůžu říct, že mi bylo potěšením..."
Bez dalšího slova Damon nastartoval a vypadal přitom jako zlobivé dítě, které právě dostalo výprask.
"Dej mi pokoj," prohlásil bezvýrazně tichým hlasem.
Vyrazil, až za ním vyletěl oblak prachu a kamínků.
Když za sebou Stefan zavřel dveře pokoje, Elena už neměla poklidný pohled. Její oči plály takovým světlem, až ho to téměř zarazilo ve dveřích.
On tě zranil.
"On zraňuje každého. Zdá se, že si nemůže pomoct. Ale dneska na něm bylo něco divného. Jenom nevím co. A zrovna teď je mi to jedno. Ale podívej se na sebe, vždyť ty už tvoříš věty!"
On... Elena se zarazila a poprvé od chvíle, kdy otevřela oči tam na mýtině, kde znovu přišla na svět, se jí na čele objevila vráska. Nedokázala utvořit obraz. Neznala ta správná slova. Něco uvnitř něj. Roste to v něm. Jako...studený oheň, temné světlo, vyjádřila konečně. Ale skryté. Jako oheň, který prorůstá zevnitř ven.
Stefan se to pokusil spojit s něčím, o čem kdy slyšel, ale nepodařilo se mu to. Stále se styděl, že Elena viděla, co se stalo. "Jediné, co vím, je, že uvnitř něj je moje krev. A k tomu krev půlky holek z města."
Elena zavřela oči a pomalu zavrtěla hlavou. Pak, jako by se rozhodla v tématu nepokračovat, poklepala na postel vedle sebe.
Pojď, vyzvala ho a vzhlédla. Zlaté skvrnky v jejích očích se nyní výjimečně jasně třpytily. Nech mě... odbolet... tu bolest.
Když k ní Stefan hned nepřistoupil,vztáhla paže. Stefan věděl, že by ji neměl poslechnout, ale opravdu byl zraněný - zvláště na své pýše.
Přešel k ní a sklonil se, aby jí políbil.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře