8.kapitola

31. prosinec 2011 | 00.45 |
› 

 Někdy je to, co se zdá na míle daleko, blíž, než si myslíme.

Probudila jsem se celá zmatená a přelámaná. Nevěděla jsem, co přesně mě vzbudilo, ale jakmile se hlasitě ozval můj žaludek, došlo mi to. Měla jsem pořádný hlad. Měla jsem hlad jako... vlk. Zavrtěla jsem se a chtěla se protáhnout, ale zadní sedačka malého cadillacu mi v tom zabránila. Opatrně jsem se posadila, abych se nepraštila do hlavy a stáhla ze sebe kabát, který mi přes noc dělal peřinu, nijak teplou ani pohodlnou. Stáli jsme u benzínové pumpy a Tray nikde nebyl. Utekl přede mnou ještě dřív, než jsem čekala.
Shodila jsem nohy ze sedačky a v ten samý okamžik si uvědomila další potřebu. Méně příjemnou a mnohem naléhavější. Můj močový měchýř začal protestovat. Pokud jsem nechtěla, aby se mi stala dost trapná nehoda, musela jsem jednat. Nacpala jsem ruce do rukávů a šoupla zadek, abych mohla vylézt ven.
"Au!" zanadával Tray, když jsem ho omylem praštila dveřmi auta. "Snažíš se mě zlikvidovat?" Třel si loket a ublíženě semknul obočí. Němě jsem zartikulovala ‘promiň' a mazala ke dveřím s nápisem WC. Štěstí mi nepřálo, protože byly zamčené. Soustředěnými a dlouhými kroky jsem zamířila přímo na benzínu, kde jsem si od prodavače vzala klíč. Když jsem přebíhala zpátky k těm pitomým dveřím, všimla jsem si, že se Tray směje. Prevít!
Obrovsky se mi ulevilo. Konečně jsem mohla myslet i na něco jiného než na svůj svěrač, který by o chvíli později vypověděl službu. Líp mi ale nebylo, protože jsem začala myslet na ten prázdný pocit v břiše. Moje poslední jídlo byla včerejší snídaně, která rozhodně nebyla taková, aby mi doteď stačila. Odnesla jsem zpátky klíče a chtěla si dojít do auta pro peněženku, ale když jsem se vracela, Tray už se něčím cpal. V žaludku mi zoufale zakručelo.
"Není ti to blbý?" neodpustila jsem si, když jsem došla až k němu a pořádně se podívala, co to baští. Bageta, nijak zvláštní, ale v mém momentálním stavu neuvěřitelně lákavá.
"A tobě?" oplatil mi a zády se opřel o stranu auta. Nechápavě jsem nakrčila obočí. "Klidně bys tu nechala auto bez dozoru?" Hned jsem byla doma. Jeho auto. Evidentně téma číslo jedna. Jestli tohle byla jeho pýcha, nechtěla jsem si ani představovat, jakými dalšími šílenostmi se může pyšnit.
"Jsi docela naivní, když si myslíš, že by tohle někdo ukradl. Vlastně jsi docela naivní, když si myslíš, že je tohle ještě auto," rýpla jsem si.
"Ukončuju tenhle rozhovor a pevně doufám, že už se nikdy," na to slovo dal zvláštní důraz, "nebude opakovat. Jako mírumilovná lidská bytost ustupuju," řekl a natáhnul se pro něco na zadní sedačku. "Tady máš snídani," podal mi bílý papírový sáček. "Nevěděl jsem, na co budeš mít chuť, a když jsem parkoval, ještě jsi spala, takže jsem se tě nemohl zeptat.

Teď mi nezbývá nic jiného než počkat, jestli mi to hodíš na hlavu, nebo ne," uchechtl se.

Poslední slova jsem sotva vnímala, jen jsem hypnotizovala jídlo v jeho ruce. Spolu s nedočkavým žaludkem jsme spřádali plány, jak ho od něj dostat, kdyby se náhodou cuknul. Během vteřiny mě napadlo rovnou několik scénářů. Samozřejmě všechny končily tím, že jsem se pořádně najedla.
"Dej to sem," nezdržovala jsem se s etiketou a hrábla po tom. Jen se zasmál. Určitě si to dokonce užíval... Byla to kuřecí bageta a chutnala úžasně. "Tak mírumilovná lidská bytost, jo?" zamumlala jsem, když jsem polkla. I když jsem byla vyvenčená a konečně jsem jedla, byla jsem zvědavá. Zajímalo mě, jak bere sám sebe. Já to ještě určit nedokázala, nepřipadala jsem si jinak, ale podle toho, co jsem o něm věděla, pro něj to žádná novinka nebyla.
"Co?" divil se. "Něco se ti na tom nezdá?" Všimla jsem si toho lehce nahořklého tónu. Myslel si, že ho snad odsuzuju za to, čím je? Jestli jo, moc mu to nepálilo, já přece byla to samé. Možná v o trochu lepším provedení.
"Jsem zvědavá," přiznala jsem. "Jak to vlastně funguje? Jsi pořád čl..." zarazila jsem se, nebyla by to asi ta nejlepší formulace. On to ale vyřešil za mě.
"Jestli jsem pořád člověk?" odfrkl si pobaveně. "Nevím, co vidíš ty, ale já vidím dvě ruce a dvě nohy, nevyju a dokonce ani nemám ocas." Málem mi zaskočilo sousto, naštěstí jsem se nezakuckala.
"Nemáš ocas," zopakovala jsem. "To je vážně zvláštní volba slov," smála jsem se. Protočil oči, ale pokračoval.
"Vím, jak to myslíš, chceš vědět, jestli si připadám jako člověk... Kdybys už za sebou měla první proměnu, věděla bys, že tahle otázka je zbytečná. Většina z nás dokáže svoje dvě části od sebe celkem slušně oddělit. Když jsi člověk, jsi člověk. Když jsi vlk... U každého je to jiné, ale podstata je u všech stejná, když jsme v lidské podobě, jsme jako naprosto normální lidé. Cvikem sice dokážeme zostřit naše smysly, můžeme podávat lepší výkony, ale jinak se ničím nelišíme."
"Takže taková lehká schizofrenie," shrnula jsem to jedním slovem. Zašklebil se, moje pojmenování se mu asi příliš nezamlouvalo.
"I tak se to dá říct," souhlasil nakonec, i když bylo vidět, že je mu to proti srsti. Doslova. "Žijeme dva životy, ale přijde nám to normální. Popravdě, kdyby ne, asi bychom se brzy zbláznili..."
Ukousla jsem si další kus z bagety a zamyšleně ho kousala. Maso bylo dobře propečené a ani mi nevadilo, že je studené, hlavně, že jsem zahnala ten nesnesitelný hlad.
"Trochu mě to děsí," přemýšlela jsem nahlas. Úkosem jsem se po něm podívala. Upřeně mě sledoval, radši jsem pohled rychle zapíchla zpátky do země. "Ty o tom mluvíš, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě, ale já... Prostě si nedokážu představit, že se ze mě může stát něco jinýho, než tohle." Natáhla jsem zamyšleně ruku před sebe. "Nemělo by to být možný, je to nepřirozený. Ale nejhorší na tom je, že to tak nevnímám. Těším se na to, což mě děsí ještě víc."
"Není nic špatného na tom mít strach z něčeho, co neznáš. Cheyenee, kdybys v sobě necítila, že je něco takového vůbec možné, nestála bys tu, to mi věř. Uvidíš, že i tobě to bude připadat jako ta nejjednodušší věc na světě, až poprvé zažiješ transformaci."
"A kdy to bude?" zeptala jsem se na věc, která mě zajímala ze všeho nejvíc.
Pořád o tom mluvil, ale když jsem se měla přeměnit u nás doma, nějakým způsobem mě zastavil. Nevěděla jsem jak a proč, protože té jeho historce s domácím jsem moc nevěřila. Pravda byla taková, že jsem se nemohla dočkat toho, až to zkusím. Až to ucítím. Nemohla jsem tomu věřit, dokud jsem to nezažila. A myslím, že to Tray věděl stejně dobře jako já. Důkaz místo slibů se neříká jen tak pro nic za nic. Byla jsem trpělivá, ale momentálně mi připadalo, že se mi snaží odepřít něco, na co mám nárok, a to se mi vůbec nelíbilo.
"Brzy," odpověděl mi zamyšleně a zmuchlal v dlani obal od své bagety. Brzy... To nebyla zrovna odpověď, kterou jsem si představovala. Radši bych slyšela něco specifičtějšího, třeba datum a čas. Klidně by mohl dodat i minuty.
Hned mi došlo, že je tohle téma uzavřené, protože nastoupil zpátky do auta. Štvalo mě, jak se chová. Jako by mu vůbec nezáleželo na tom, že bych to chtěla vyřešit, nebo se aspoň něco dozvědět.
Nechtělo se mi zpátky do auta, ale v rozepnutém kabátu mi začínala být zima. Pořád jsem byla celá zlámaná a vidina toho, že strávím několik dalších hodin v autě, byla asi stejně příjemná, jako bych se nahá měla vyválet v nahrabaných kopách sněhu na krajnicích silnice. Ale překonala jsem to a nastoupila. Vevnitř bylo alespoň teplo. I když ta najednou napjatá atmosféra kolem nebyla příjemná ani trochu. Možná ji způsobovalo to, že nám oběma bylo jasné, že tohle téma není ani zdaleka uzavřené a ještě se k němu vrátíme. Netušila jsem, o co mu šlo. S čím měl problém. Stačila mi jedna jednoznačná odpověď. Nebylo to nedočkavostí, spíš jsem konečně chtěla vědět, kdy to bude definitivní. Kdy sama sobě přiznám, že jsem jiná, jinačí, než jsem si kdy myslela.
Z nějakého důvodu o tom mluvit nechtěl, čímž způsoboval jedině to, že jsem to chtěla rozebírat čím dál víc. Kdybych ho znala líp, možná bych se dohadovala, stála si víc za svým, ale jelikož jsme byli v podstatě cizí lidé, dávala jsem si pozor na to, co dělám. Ještě pořád tu byla možnost, že mě vyhodí někde uprostřed lesů, kudy projelo auto jednou za tisíc let, a to nebyla zrovna nejkrásnější představa budoucnosti.
Ujeli jsme sotva pár metrů a mně to nedalo. Věděla jsem, že bych měla být hodná a mlčet a to ideálně celou cestu, ale bylo to silnější než já.
"Řekni mi, proč to odkládáš," začala jsem a spokojeně zjistila, že zním vyrovnaně a nenaléhavě. To bylo důležitý.
"Já nic neodkládám," odfrkl si pohoršeně. Viděla jsem, že to v něm vře, ale nechápala jsem proč. Jo, byla jsem otravná, ale určitě ne tak, abych v něm vyvolala tak bouřlivou odezvu. Něco tu nehrálo.
"Ne?" pokračovala jsem opatrně. Cítila jsem se nesvá, když se zlobil. Nebyl to jen pocit, cítila jsem to i fyzicky. Jeho energie byla teplejší než normálně, už na kůži nebyla příjemná, skoro pálila. Jako by na mě útočila. "Protože mně přijde, že jo," stála jsem si za svým. Byla jsem tvrdohlavá a nehodlala jsem se vzdát dřív, než se něco dozvím. Třeba vybouchne a pak z něj všechno dostanu. S někým to prostě jinak nejde, Tray tak sice nevypadal, ale v odhadování lidí jsem nikdy přeborník nebyla.
"Já chápu, že jsi zmatená, ale ty zase pochop, že některé věci nejdou urychlovat. Tohle je jedna z nich, měla by ses s tím smířit, pokud mě nechceš během hodně krátké doby přivést k šílenství. Zatím k tomu máš slušně našlápnuto, takže bych být tebou zpomalil. Nevíš, do čeho se ženeš."
"Já taky ne! A právě o to mi jde!" vyjela jsem. Nepoznávala jsem se, ale jedním jsem si byla jistá, kdyby mě k sedačce nepoutal bezpečnostní pás, jednu bych mu vrazila. Takhle jsem si to mohla jen představovat. Potřeboval se probrat, začínal si myslet, že je pánem světa. Ne! Začínal si myslet, že je mým pánem, což bylo ještě stokrát horší. Neexistoval nikdo, kdo by mi mohl říkat, co mám a nemám dělat. Bohatě stačilo, že jsem souhlasila a jela s ním. Teď musel ustoupit on.
"Co po mně chceš, Cheyen? Abych tě nechal přeměnit? Nechal tě jen tak pobíhat po lese? Snad si nemyslíš, že jsem celou tuhle cestu absolvoval proto, abych tě kousek před cílem nechal zmizet," pronesl sarkasticky.
"A proč bych sakra měla mizet?" zajímala jsem se a měla co dělat, abych nezačala křičet. Rozhozeně pohodil rukama a pak silně sevřel volant. Auto se přitom ani o kousíček nevychýlilo ze své dráhy.
"A proč ne?"
"A proč jo? Ježiši, takhle tu můžeme být klidně do večera, protože jestli si myslíš, že to nevydržím, pleteš se! Můžu se tu s tebou dohadovat celou cestu a ani mě to neunaví!" mlela jsem a rozčíleně se dívala na silnici před námi.
"Panejo, tobě ta pusa ale jede!" zpražil mě a natáhnul pravou ruku blíž ke mně. Instinktivně jsem se naklonila blíž ke dveřím auta... Ale on nechtěl sáhnout na mě, jen zapnul rádio a pořádně ho zesílil. Z reproduktorů se ozvalo rovnou několik smyčcových nástrojů, které melodií přesně vystihovaly náladu v autě. Napjatou, skoro agresivní.
"Fajn!" ustoupila jsem po chvíli. Křičela jsem, ale nemělo to nic společného s tím, že bych chtěla, spíš s hlasitou hudbou, kterou jsem se snažila přeřvat. "Do háje," ujelo mi, "tak to ztlum!" Neochotně mě poslechl, ale nepromluvil. Ani jsem to nečekala, určitě si pán trucoval. "Nebudu na tebe tlačit," slíbila jsem. "Ale ty mi povíš, proč z toho máš takový strach. Vím, že mi něco tajíš a dostanu to z tebe, i kdybys nechtěl, to si pamatuj." S poraženým úsměvem zavrtěl hlavou. "No moc se nesměj, myslím to vážně," zamračila jsem se.
"Já vím, a to je právě na tom to vtipné."
"Co je na tom, prosím tě, vtipnýho?" chtěla jsem vědět, protože mě samotnou nic nenapadalo.
"Stojíš si tvrdě za svým, jsi víc vlk než většina z nás." Překvapeně jsem zamrkala. To měl být kompliment? Jistá jsem si tím rozhodně nebyla, ale tón, kterým to říkal, tomu nasvědčoval. Zničehonic si povzdechl. "A není to tak, že bych se bál..."
Ha, pán začíná mluvit!
"Jen jsem moc blízko cíle na to, abych něco riskoval. A v tvém případě je přeměna risk, říkal jsem ti, že jsem nikdy dřív nepotkal nikoho, jako jsi ty. Něco z tebe vyzařuje, máš potenciál, sílu, kterou ale nemusíš být schopná zezačátku ovládat. Nechci nést zodpovědnost za to, že by se ti něco stalo."
Chvíli jsem jeho odpověď zpracovávala. Popravdě jsem vůbec nerozuměla těm věcem o potenciálu. Nechápala jsem je a on se neměl k tomu, aby mi je vysvětlil. Mohla jsem si jen domýšlet, na to jsem měla představivost bujnou dost, ale nemohla jsem se spoléhat na domněnky. Ne, když jsem se mohla dozvědět něco přímo od zdroje.
"Takže se bojíš jen toho, že něco podělám," ujasňovala jsem si to. Nepatrně přikývl. Fajn, nečekala jsem tunu důvěry, ale trochu mi důvěřovat mohl. Jenže pak mi něco došlo... "Myslíš si, že to nezvládnu." Těžko říct proč, ale to zjištění skoro zabolelo.
"Přesně, jak jsem si myslel. Pochopila jsi to úplně špatně," zamručel. Jen jsem se na něj podívala, nevěděla jsem, co mu na to říct. Možná jsem neuměla odhadnout lidi, ale nebyla jsem blbá. Myslel si, že udělám nějakou kravinu a jemu tím přitížím. Nemohla jsem určit, jestli má pravdu, ale taky jsem to neměla jak vyvrátit.
"Tak jak to mám chápat?" dostala jsem ze sebe tiše.
Mlčel. A pak udělal něco, co jsem ani trochu nečekala. Prudce zabrzdil a sjel autem na kraj silnice. Všude kolem byly stromy a sníh. Rychle si odepnul pás, vylezl z auta a hlasitě za sebou prásknul dveřmi. Jen jsem vytřeštěně zírala, co to dělá. Ale pak otevřel dveře na mé straně, naklonil se, aby i mně odepnul pás a za ruku mě vytáhl do stoje.
"Tak do toho. Dokaž mi, že na to máš!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře