9.kapitola

31. prosinec 2011 | 00.45 |
› 

 Není moudré si myslet, že se všechna našeho očekávání splní.

"Děláš si srandu?" vypadlo ze mě dřív, než jsem se nad tím mohla pořádně zamyslet. Ne, nevypadal, že by si ze mě utahoval. Tvářil se vážně, tvrdě a odhodlaně. Úplně jinak, než před chvilkou, kdy v autě vtipkoval na můj účet. Měnil nálady častěji než ponožky, nestíhala jsem ho. "Neděláš," odpověděla jsem si sama a polkla. Tohle jsem nečekala. Co po mně vlastně chtěl? Chtěl mě v tom vymáchat? Chtěl docílit toho, že konečně přestanu žvanit a budu hodná? No, šel na to víc než dobře... "Snažíš se mě ponížit?" zeptala jsem se naprosto vážně. Mně to tak připadalo. Musel vědět, že absolutně nevím, co bych měla dělat. Jak bych to měla udělat.
"Ne, dávám ti příležitost. To jsi přece chtěla," kývnul hlavou a o krok ucouvnul. Zůstala jsem na něj zírat, tohle přece nemyslel vážně!
"Tak to fakt díky..." zamumlala jsem a sklopila pohled ke svým botám. Tohle se mu opravdu povedlo. Pokud jsem se na něco těšila, totálně mi to znechutil a zošklivil. Jestli mu o to šlo, povedlo se mu to dokonale.
Nevšímal si mě a jedním silným záběrem nohou přeskočil odhrnutou haldu sněhu v příkopu. Elegantně dopadl do vysokého sněhu a otočil se zpátky na mě. Vyčkával, ale já nevěděla proč. Nemohl čekat, že si poradím sama. Zklamaně jsem zavrtěla hlavou. Ne z toho, že se nic nevyvíjelo tak, jak bych chtěla, ale kvůli němu. Zklamal mě on. Myslela jsem, že je jiný, že se mi snaží pomoct. Zatímco on...
Moje nehezké myšlenky přerušil zvuk, který mě řezal do uší a který způsobil to, že mi srdce začalo uhánět neuvěřitelnou rychlostí.
Vytí.
Prudce jsem trhla hlavou a otočila se za tím zvukem. Sama jsem nevěděla, co jsem myslela, že uvidím. Možná obrovského bílého vlka, kterého jsem viděla ve svém snu, ale to jsem se pletla. Žádný takový tam nebyl. Pořád tam stál jen Tray. Široce, skoro divoce, se usmíval. Byl to ten úsměv, který jsem u něj už několikrát viděla, plný zubů a zbrklosti. Vyzývavě na mě mrknul a nepřirozeně zaklonil hlavu.
To vytí vycházelo z něj.
Ani se nepotřeboval přeměnit, aby zněl jako vlk. A co mě překvapilo ještě víc, byl fakt, že jsem nezačala utíkat. Fascinovaně jsem ho sledovala a všimla si, jak jeho oči opět nabírají tu zářivě modrou barvu, která za žádnou cenu nemohla patřit člověku... Udělala jsem krok blíž k němu a jeho vlčí úsměv se ještě víc rozšířil. Bavil se.
"Snad se nebojíš!" zavolal na mě a jeho hlas zněl jinak, chraplavě a zhruble.
Na důkaz toho, že se nebojím, jsem instinktivně udělala další krok dopředu. A hned po něm další a další. Měla jsem trochu problémy s tím, že se mi nohy zabořovaly do sněhu, ale když jsem je zvedala dostatečně vysoko, dalo se to přebrodit.

Došla jsem až k němu a upřeně se mu zadívala do očí. I když byla zima a od pusy mi šla pára, začínala jsem cítit teplo. Nebylo to, jako bych seděla doma ve Westfieldu u krbu, tohle bylo vnitřní teplo. Začínalo mnou proplouvat, naplňovat každičkou mou část. Znala jsem ten pocit, už jsem ho jednou zažila. Ale teď to bylo jiné, nezaskočil mě, nebála jsem se ho, naopak jsem ho uvítala. Nemohla jsem zkontrolovat svoje oči, ale vsadila bych se, že už dávno nemají svou obvyklou barvu. Musely teď být světle oříškové, zářící.
"Co mám dělat?" vydechla jsem roztřeseně. Ruce a nohy mě hřály tak, že už to s okolním studeným vzduchem začínalo být nepříjemné.
"Co myslíš, že bys měla udělat?" zachechtal se, zvrátil hlavu dozadu, aby znovu skučivě zavyl. Byl to hlasitý zvuk, který rval uši, ale zároveň byl tak známý, že jsem chtěla, aby nepřestával, protože i v téhle pustině, kde vůbec nikdo nebyl, ve mně vzbuzoval něco známého. Znamenal domov.
Neměla jsem ponětí, jak jsem to udělala, ale přísahala bych, že jsem ten zvuk vydala já.
Táhlé vytí, posazené jen o oktávu níž, než bylo to jeho. Překvapeně jsem sebou trhla a málem se tím pohybem převrátila na záda, ale Trayova ruka, kterou ke mně v rekordním čase natáhl, mě nenechala. Pevně obemknul prsty kolem mého zápěstí a pomohl mi získat balanc. Ale i když jsem ho našla, nepouštěl mě. Dál mě držel a já cítila jeho horkou energii, jak doráží na mou pokožku, jak se mi malými jehličkami snaží projít skrz kůži a spojit se s tou mojí. Byl to zvláštní a lechtivý pocit. Sklonila jsem hlavu, abych se podívala na naše spojené ruce a bezděky se usmála.
"Budu tady, nemáš se čeho bát," zašeptal. Nebo to řekl úplně normálně, ale já ho neslyšela tak jasně.
Uvnitř mě se totiž cosi vznítilo a začalo si to nárokovat celé mé tělo. Svíralo ho a snažilo se ho dostat pod svou kontrolu. Nebylo to bolestivé, ani nepříjemné, jen nové. Jiné než cokoliv, co jsem do té doby zažila. Zavřela jsem oči a prudce trhla hlavou dozadu. Z mých hlasivek, které už vůbec nezněly jako moje, vyšlo vzrušené zavytí.
A pak se to stalo hrozně rychle.
Cítila jsem tlak, který vycházel zevnitř mě, zvětšoval se a nabíral na intenzitě, až jsem se rozpadla... Nebo mi to tak alespoň připadalo. Všude kolem bylo zářivě bílé světlo, které mě dočista oslepilo. Mžourala jsem kolem sebe, ale nic neviděla. Nevěděla jsem, jestli ještě pořád stojím, kde jsem nebo co se děje. Dokud jsem doopravdy neotevřela oči.
Nechápala jsem, jak se to stalo. Pořád jsem to byla já. Cítila jsem se tak. Mohla jsem svobodně myslet, pamatovala jsem si všechno, co se do téhle doby stalo, ale stejně jsem věděla, že je něco jinak. Zvedla jsem oči a polekaně couvla. Ne před něčím konkrétním, couvala jsem před vším.
Všechno bylo tak strašně velké a jasné, tyčilo se to vysoko nade mnou, zneklidňovalo mě to. Zatřepala jsem hlavou a všimla si drobných vloček, které spadaly vedle mě. Bylo to jako ve zpomaleném filmu, viděla jsem je pár centimetrů nad zemí a sledovala je celou dobu, než dopadly do sněhové přikrývky pode mnou a ztratily se. V ten samý okamžik jsem si všimla i zimy, která se do mě pouštěla od nohou. Přešlápla jsem a zapotácela se.
Rozrušeně jsem se posadila a zadívala se před sebe. Co se to sakra dělo? Sklonila jsem hlavu a šokovaně zůstala zírat. Už jsem nepotřebovala žádný další důkaz. Tenhle byl totiž dostatečný. Obrovské tlapy pode mnou patřily totiž mně. Protáhla jsem prsty, a drápy, na které jsem nepřestala fascinovaně koukat, udělaly to samé. Roztáhly se a sníh se pod nimi křupavě rozjel.
Postavila jsem se na všechny čtyři a připadala si hrozně neohrabaně. Bylo zvláštní rozložit váhu na čtyři nohy. Opatrně jsem nadzvedla jednu přední a udělala první krok. Tělo mě moc neposlouchalo, ale alespoň jsem se už nepotácela. Nedokázala jsem popsat, jaké to bylo. Jako by mi místo nohou narostly chůdy a já se s nimi teď snažila naučit chodit. Připadala jsem si hloupě, ale už po pár krocích jsem byla jistější. Došlapovala jsem a plně si uvědomovala to, jak se mi studený sníh dostává mezi polštářky na tlapách. Lepil se na chlupy a během chviličky ledovatěl.
Trhla jsem sebou, když jsem za sebou uslyšela rušivý zvuk. Vzhlédla jsem a viděla Traye. Taky vypadal o hodně větší, ale to nebylo to, co na něm bylo nejvíc jiné. Ostražitě mě sledoval. Ale i přes ten jeho zatvrzelý výraz jsem poznala, že je spokojený s tím, co vidí. V jednu krátkou chvíli jsem zalitovala, že nemá po ruce foťák a nemůže mě vyfotit. Moc lidí se takovou fotkou určitě chlubit nemohlo.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a o něco se ke mně přiblížil. Všechno ve mně mě varovalo, abych si na něj dávala pozor, nohy před ním chtěly samy couvat, ale dokázala jsem myslet rozumně. Je to Tray a on je tím posledním, kdo by mi teď chtěl ublížit. "Cheyenee?" připomenul se mi obezřetně. Naklonila jsem hlavu ke straně. Jeho hlas zněl pořád jinak, tiše a tlumeně. Jako bych ho slyšela skrz nějaký obal nebo vodu. Bylo to divné, protože všechny ostatní zvuky jsem vnímala mnohem ostřeji, líp.
Vzpomněla jsem si na to, jak mi vyprávěl, co při první přeměně cítil on. Já cítila jen zmatek. Tak moc jsem se snažila všechno pochopit, všemu přijít na kloub, že mi hlavou myšlenky vířily jedna přes druhou a dohromady nedávaly vůbec žádný smysl.
"Cheyen!" ozval se ještě jednou a i přes tu zvukovou bublinu jsem poznala, že zvýšil hlas. Donutila jsem své nohy, aby se pohnuly dopředu, blíž k němu. Zhluboka jsem se nadechla a překvapeně zjistila, kolik toho dokážu jedním nádechem zjistit. Necítila jsem jen Traye a jeho nasládlou vůniv, ale i les a silnici, dokonce jsem dokázala poznat slabší pach jídla z papírových obalů, které se povalovaly v autě... Cítila jsem všechno. Naklonila jsem hlavu na druhou stranu. Tentokrát jsem to byla já, kdo se na něj díval vyčkávavě. "Jsi v pořádku?" zeptal se znovu. Nebyla jsem si úplně jistá tím, co po mně vlastně chce, ale kývla jsem hlavou. Vsadila bych se, že kdyby tu kolem byl někdo nezasvěcený, nebude nic chápat. Zvířata nejsou schopná takových gest. "Co tomu říkáš?"
Vyšel ze mě další hrdelní zvuk, který měl hodně blízko k psímu štěkotu, ale byl o něco hrubší... Jakmile mi cvaklo v hlavě, že čtyři nohy nejsou to jediné, co je úplně nové, otočila jsem se. Bílý, huňatý ocas se mi hýbal ze strany na stranu, koordinace toho pohybu byla stejně jednoduchá jako pokrčení nohy. Bylo to přirozené, a i když jsem si připadala trochu jako slon v porcelánu, bylo to skvělý. Celá tahle věc byla skvělá. Připadala jsem si, jako bych dokázala cokoliv. Chtěla jsem běžet sněhem a vnímat droboučké vločky, které by se mi odrážely od tlap. Chtěla jsem běžet a nezastavit se. Toužebně jsem zakňučela.
"Copak?" naklonil Tray zvědavě hlavu. Podívala jsem se na něj a snažila se vnitřně promluvit k jeho pořád zářivě modrým očím. Jedinou nevýhodou tohohle nového těla bylo přesně tohle. Nemohla jsem mu říct, co bych chtěla. Mohla jsem se s ním dorozumět jen řečí těla. A protože jsem ještě sama moc dobře nevěděla, co a jak mám dělat, šlo to špatně. "O tohle ti jde..." usmál se chápavě a popošel blíž ke mně.
Zazubil se a pak zmizel... Nebo jsem si to nejdřív myslela, ale jakmile jsem se podívala pozorněji, viděla jsem, co se děje. Jeho tělo zmizelo, nebylo tam, nahradila ho jen čirá energie, která proudila kolem. Vznesla se do vzduchu a jeho oblečení se bezvládně svezlo k zemi. Během okamžiku se energie začala formovat do tvaru, který jsem instinktivně předem znala. Na sněhem pokrytou zem první dopadly dvě obrovské bílé tlapy a po nich následovalo celé tělo. Elegantně se narovnal, podíval se na mě jasně modrýma očima a zavyl. Nadšeně a uvolněně.
A pak se rozeběhl pryč.
Bylo víc než přirozené se rozeběhnout za ním... A tak jsem to udělala. Nejdřív byly moje kroky spíš skoky, ale po chvíli jsem našla tempo, při kterém se mi nohy nepletly jedna pod druhou.
Je to senzace, že jo? ozvalo se mi v hlavě. Bylo to jako podivná ozvěna mého vlastního já. Jen měla Trayův hlas. Zasmál se a já polekaně napálila do jehličnatých větví před sebou, odkud se na mě sesypala hromada sněhu. Jsi v pohodě? strachoval se. Zatřepala jsem hlavou, abych ze sebe setřásla sníh, a snažila se vstřebat to, co se tu dělo.
Tohle je ale nechutně zvrhlý, zkonstatovala jsem nakonec. Připadala jsem si jako blázen, který si mluví sám pro sebe, ale když se Tray rozesmál, došlo mi, že to tak není. Slyšel mě. Nevěděla jsem, jak jsem to udělala, ale fungovalo to. Jak je to možný? ptala jsem se... I když i mně samotné docházelo, že když se dokážu proměnit v přerostlého psa, je možné snad naprosto všechno.
Evoluce? Těžko říct, nikdy jsem to blíž nezkoumal, prostě to tak je. Navzájem se slyšíme, umožňuje nám to mnohem lepší komunikaci. Hlavně při lovu, odpověděl mi a vlk nade mnou se zazubil. Přesně tím úsměvem, který jsem vídala i na jeho lidské verzi, teď už nepůsobil nijak rušivě.
Páni, zvládla jsem vydolovat zahučení ve všem tom zmatku, který jsem měla rozházený v hlavě. Vstala jsem a oklepala se. Byl to zvláštní pocit, uvolňující. Počkat, takže slyšíš úplně všechno? Rozesmála jsem ho. Paráda, i v téhle podobě jsem k smíchu, to jsem se to dopracovala.
Ber to jako normální rozhovor, slyším jen to, co je mířeno mně. Neslyším tvé myšlenky, jen to, co mi říkáš.
Víš, že jsi teď řekl naprostou kravinu? dobírala jsem si ho. Protočil oči a v jeho momentální podobě to vypadalo extrémně vtipně. No co, mám pravdu! bránila jsem se a hravě na něj štěkla. Samozřejmě nereagoval tak, jak jsem chtěla. Nevyzval mě k dalšímu běhu, nechtěl nic riskovat. I jako vlk se až křečovitě ovládal. Svěsila jsem ocas a snížila hlavu.
Měli bychom se vrátit, nebo ti bude špatně, řekl a rozeběhl se směrem k autu. Co? To bylo všechno? Tak dlouho jsem na tohle čekala a on mě ani nenechá si to užít? Co to s ním sakra je?!
Trayi! volala jsem za ním a připadala si jako hrozná vtěrka, když se ani neobtěžoval zpomalit. Přestaň mě laskavě ignorovat! Já s tebou mluvím! Tak Trayi! Otočil se tak prudce, že jsem do něj skoro narazila. Dřepla jsem si na zem.
Co?!
O co ti jde? Myslela jsem, že je to zábava! nechápala jsem. Copak si nemůžeme chvilku jen tak užívat?
Nikdy to není jen o užívání, Cheyenee, na to pamatuj zase ty, zabručel a znovu se ode mě odvrátil. Odrazil se zadníma nohama a ve vzduchu se změnil v chuchvalec průsvitné energie. Na zem už nedopadl vlk, ale Tray. A byl nahý. Naštěstí stál zády ke mně, takže než jsem stihla uhnout pohledem jinam, viděla jsem jen jeho odhalený zadek... Panebože. Zrovna tohle byla věc, kterou jsem měla vědět předem! Bylo tak těžký se jen tak mezi řečí zmínit, že až se změním zpátky, zůstanu nahá? Se zaskučením, které bylo podobné spíš tomu lidskému, jsem se podívala na hromádku svého oblečení. Ležela ledabyle rozházená kousek od auta. Zatraceně.
"Nebudu se dívat," slyšela jsem Traye, jak mě ujišťuje. Opatrně jsem se koukla jeho směrem a doufala, že neutrpím žádnou doživotní újmu tím, co uvidím, ale nemusela jsem si dělat starosti. Už měl na sobě kalhoty i boty a zrovna si oblékal mikinu. Plíživými krůčky jsem nešťastně došla ke svým věcem. Nemělo cenu to zdržovat, teď už jsem věděla, jak na to. Stačilo se soustředit a přišlo to samo.
Ani trochu to nebolelo.
Ale jen co jsem bosýma nohama dopadla na zmrzlý sníh, zatočila se mi hlava. Spadla jsem na kolena a lokty se zabořila ještě hlouběji do sněhu.
"Cheyen!" mluvil na mě Tray odněkud z dálky. Cítila jsem jeho ruce na zádech a vlasech, ale nemohla jsem mu říct, že jsem v pořádku. Protože jsem v pořádku rozhodně nebyla a protože jsem měla příliš práce se zvracením své snídaně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře