10.kapitola

31. prosinec 2011 | 00.46 |
› 

 Tray si o Cheyen dělal starosti, proto jsou právě tam, kde jsou. A ne, není to to slovo na pět ;))

Park Rapids, Minnesota (861 km/3 743 km)
Někdy se i ty nejzvláštnější sny stanou skutečností. Většinou ale ne.
Voda byla uklidňující. Nádherně hřála a tišila moje rozvibrované tělo, které se ještě pořád nemohlo vzpamatovat. Tlak v břiše už sice nebyl tak hrozný, ale nedalo se říct, že bych byla v pohodě. Cítila jsem se slabá a malátná, což se k pohodovému stavu neblížilo ani trochu... Nechala jsem po sobě stékat teplou vodu a užívala si masáž ramen pod silným proudem.
Zmoženě jsem se opřela o vlhké dlaždice sprchového koutu a zavřela oči. Potřebovala jsem odpočívat, nabrat sílu, ale nebyla jsem schopná udělat těch pár pohybů, abych se dostala z koupelny. Určitě se to jen zdálo složitější, než to doopravdy bylo, ale nedokázala jsem se k tomu přinutit. Ještě jednou jsem strčila hlavu pod proud vody a nechala si smáčet vlasy. Mohla bych tak zůstat věčně, protože tady a teď se zdálo všechno v pořádku.
Byla jsem tu jen já, Cheyenee. Žádní vlci, ani žádný Tray, který by mi říkal, že něco dělám špatně. Bylo úlevné být chvíli jen sama sebou. Za dvaadvacet let jsem si nikdy pořádně neuvědomila, jak úžasná věc je jen tak vypnout a nic neřešit. Neuměla jsem to ocenit, to až teď, když se kolem mě všechno změnilo.
Donutila jsem se natáhnout ruku, abych vodu vypla, ale dlaň, která se otřela o tu mou, mi v tom zabránila. Při tom doteku jsem neucukla, nelekla jsem se. Jen jsem znovu zavřela oči a usmála se. Ruka putovala přes můj loket, po paži až k rameni, kde se k ní přidala i druhá. Obě mi jemně třely ramena a já nemohla uhlídat spokojený povzdech, který mi vyšel z pootevřených rtů.
Nechala jsem se masírovat a užívala si ten božský pocit uvolnění, který mi jeho doteky způsobovaly. Byl to ten nejlepší balzám na všechny ty neuvěřitelné věci, které se mi za poslední dobu staly. Zmizela ta věc s vlky, se smečkou, s odjezdem. Zbyl jen dokonalý klid.
O něco se přiblížil a já tak mohla cítit jeho vlastní teplo, které mě uklidňovalo ještě víc. Bradou se mi otřel o klíční kost a mně při doteku jeho strniště přejel po kůži mráz. V horké vodě to byl skoro nesnesitelný kontrast. Jeho ruce sjely níž, dolů, až na mé břicho. Už se mě dotýkalo hodně mužů, ale žádný z nich ve mně nedokázal vyvolat takovou salvu emocí jen pouhým dotekem... Zaklonila jsem hlavu a vzrušeně si skousla ret.
Naprosto nečekaně si mě otočil čelem k sobě. Okouzleně jsem se dívala do jeho modrých očí, úplně pohlcená tím okamžikem. Shlížel na mě shora, protože byl o něco vyšší než já, a z konečků vlasů mu odkapávala voda, která mi stékala po tváři. Ale to jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo to, že jsem chtěla, abych z něj všechny ty malé kapičky mohla slíbat.

A on, jako by mi četl myšlenky, se sklonil a provokativně zastavil své rty jen centimetr od mých. Jestli si myslel, že nemám dostatek odvahy na to, abych udělala ten poslední krok, náramně se pletl. Stačilo se jen lehce zhoupnout na špičkách a...
Byl to jemný polibek, opatrný, jak jsme se navzájem zkoušeli, ale pak se to zničehonic zvrtlo... Prudce mě přitáhl k sobě a už se vůbec nedržel zpátky. Každým pohybem, každým dotekem, dával jasně najevo, že si na mě dělá nárok. A mně to nevadilo, chtěla jsem to, přála si to, toužila po tom. Stejně jako po jeho chtivém jazyku, který útočil na ten můj a párkrát vyzývavě přejel po mém spodním rtu.
Nebyla v tom láska nebo jiné city, tohle byla čirá potřeba nás obou, která se smísila a dávala dohromady výbušnou směs... Zasténala jsem, když mi jednou rukou odvážně přejel přes bok až k prsu a stiskl ho.
Chtěla jsem ho, tak strašně moc jsem potřebovala vědět, jaký je, že se to ani nedalo vydržet. Najednou, stejně tak prudce, jako si mě k sobě přitáhl, mě zase otočil zády k sobě a tlakem ruky mě donutil, abych se předklonila. Víc než ochotně jsem udělala to, co po mně chtěl, a nadšeně očekávala ten okamžik, kdy udělá ten poslední krok a já konečně zjistím, jaký to s ním je pocit. Už jsem cítila, jak se jím o mě zezadu tře, když...
... jsem se celá zpocená probudila. Srdce mi bilo šílenou rychlostí a snažilo se mi vyskočit ven z hrudi. Zmateně jsem se rozhlédla kolem a ještě zmatenější se posadila. A když ze mě sjela deka a já zjistila, že jsem pod ní úplně nahá, krve by se ve mně nedořezal. Ležela jsem na posteli, v místnosti, kde jediným zdrojem světla byla blikající cedule naproti z ulice. Přitáhla jsem si deku těsně k tělu a snažila se nevšímat si nepříjemného pocitu v břiše.
"Trayi?" dostala jsem ze sebe nesměle, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. Kde to, sakra, jsem?! Sedla jsem si na kraj postele a snažila si vybavit, co se stalo. Pamatovala jsem si jen to, že jsem zvracela, přesně se mi vybavil ten hnusný pocit, když se moje snídaně drala zpátky ven, ale pak bylo všechno mlhavé a nepřesné.
Omotala jsem kolem sebe deku a bosa došla až k oknu. Venku byla tma, ale podle všeho jsem byla ve městě, nebo to tak alespoň vypadalo. Venku byl sníh, ale nebyly to žádné silné vrstvy, silnice byla udržovaná a v pár oknech protějších domů se svítilo. Jenže tu ve vzduchu viselo pořád rovnou několik otázek. Kde to jsem, jak jsem se sem dostala a kde je, krucinál, Tray? Na zodpovězení té poslední jsem naštěstí nemusela dlouho čekat, protože se skoro ve stejný okamžik otevřely dveře. Polekaně jsem uskočila od okna a pak si oddechla, když jsem zjistila, že je to opravdu Tray a ne další moje halucinace.
Při té vzpomínce jsem musela zrudnout, ještě jsem před sebou živě viděla všechny ty obrazy. Jeho ruce na mém břiše, jeho rty tisknoucí se k těm mým, já v předklonu a on za mnou,... Bylo to prostě příliš.
"Jsi vzhůru," konstatoval, když si mě všiml. Jednou rukou rozsvítil, na postel položil papírovou nákupní tašku a nervózně si zastrčil ruce do kapes džínů. Jen jsem přikývla. Nedokázala jsem zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Musela bych se propadnout někam hodně hluboko, kdybych to udělala. "Jak se cítíš?" zeptal se a já jen pokrčila rameny. Jakmile jsem to udělala, hlavou mi probleskl jasný obrázek toho, jak mi je ve snu masíroval. Proboha. Zatřepala jsem hlavou a odkašlala si, abych ze sebe mohla dostat alespoň nějakou odpověď.
"Už mi bylo líp," řekla jsem tiše a ochraptěle. Dlouho jsem nemluvila a moje hlasivky si to uvědomovaly stejně dobře jako já.
"To jsem si taky myslel," přiznal a přešlápl. Proč je tak nervózní? "Omdlela jsi." Omdlela? To se mi ještě nestalo. Nikdy jsem neměla problémy s tlakem nebo s nevolností, byla jsem zdravá jako rybička, nepamatovala jsem si, že bych někdy na něco trpěla... Už o dost klidnější jsem se rozhlédla kolem a pořádně si pokoj prohlédla. Nemusela jsem se ani ptát, začal mluvit sám. "Přišlo mi jako nejlepší nápad někde zastavit. Nechtěl jsem, aby ses musela mačkat v autě," řekl a při tom se díval někam za mě. Proč? Snad se mu nezdál stejný sen jako mně. "A to..." mávl neurčitě rukou směrem ke mně. "Chci, abys věděla, že..." zarazil se.
"Abych věděla co?" snažila jsem se mu pomoct.
"Že jsem se nedíval," prohodil a zadíval se někam ke stropu.
"Ježiši," vydechla jsem. Tohle mě v tom všem zmatku vůbec nenapadlo. Díval se na mě? Jo jasně, že jo, je to chlap! Ale proč by to říkal? U něj jsem si nemohla být jistá tím, jak moc vážně to myslí. Na druhou stranu nevypadal jako někdo, kdo by si zvrhle užíval pohled na holku v nesnázích. Navíc... už jednou mě mohl vidět nahou, u mě v bytě, když jsem ze sebe strhala oblečení a chtěla se proměnit v chuchvalec chlupů přímo v centru New York City. Už předtím měl příležitost a stejně jsem mu věřila, že se nedíval. Tak proč jsem si tím teď nebyla jistá?
"Přinesl jsem nějaké jídlo," snažil se odvést pozornost jinam. A taky se mu to povedlo, protože můj žaludek byl opět prázdný a nadával. "Musíš mít hlad."
"Jo, to mám," zamumlala jsem pořád v rozpacích. Zachumlaná do deky jsem přešla k posteli. Bosá chodidla nebyla na studené podlaze zrovna nejspokojenější, takže jsem si vylezla zpátky na postel, kde bylo aspoň teplo. Zvědavě jsem otevřela tašku a hned se nadšeně usmála. Stačilo jedno začichání a už jsem byla doma. Maso. Rychle jsem v ní zahrabala a vytáhla igelitový sáček sušeného masa. I přes obal nádherně vonělo a mně se v puse začaly sbíhat sliny.
"Voní?" přerušil moji gurmánskou chvilku Tray. Zvedla jsem oči a zamrkala, když stál blíž, než jsem ho čekala. Nakláněl se nad taškou a natahoval ruku, aby si z ní něco vzal. Myslím, že jsem na krátkou chvíli přestala dýchat, než mi zase došlo, jak se to dělá.
"Jo, krásně," usmála jsem se zdráhavě.
"Je to silnější," zakřenil se na mě, až mě z toho zamrazilo v zádech. Vypadal tak uvolněně a bezstarostně, přehnaně se nekontroloval, nedržel se zpátky, to bylo... nové. Líbilo se mi to. "A bude se to zlepšovat, když se budeš snažit." Nechápavě jsem nakrčila obočí. "Čich. Jako vlk máš mnohonásobně citlivější čich než člověk, ale tréninkem se ti zlepšuje i v téhle podobě."
"Jak děláš to, že každá odpověď v tvém podání zní strašně složitě, i když složitá vlastně vůbec není?" nadzvedla jsem pobaveně jedno obočí a sklonila hlavu, abych mohla zuby odtrhnout růžek igelitu z obalu. Podařilo se mi to hned napoprvé, ne jako dřív, kdy jsem se musela hodně snažit, než jsem obal alespoň natrhla.
"Léta cviku," uchechtl se a naklonil hlavu ke straně. Vzal si z tašky nějakou čokoládovou sušenku a rozbalil si ji. Já se s chutí zakousla do masové tyčinky. Žvýkala jsem ji a snažila se přijít na to, proč se chová najednou tak jinak. Nic se přeci nezměnilo. Pořád měl ten svůj zvláštní úkol přivést mě ke smečce, to zůstávalo stejné. Tak o co šlo? Vrtalo mi to hlavou. Po očku jsem po něm pokukovala a nelogicky přemýšlela nad tím, jak se mi ve snu podařilo tak přesně si vybavit jeho obličej. Nikdy jsem ho nepozorovala nijak do hloubky, ale teď, když jsem měla šanci ho nenápadně sledovat, mi docházelo, že jsem znala i ty nejmenší detaily jeho tváře.
"Kde to vlastně jsme?" zajímala jsem se s plnou pusou, snad abych přišla na jiné myšlenky.
"V Park Rapids. Bylo to nejbližší větší město, kde se dal předpokládat nějaký slušnější motel," odpověděl mi, dojedl zbytek tyčinky a obal zmuchlal v ruce. Park Rapids. Nikdy jsem o něm neslyšela, ale to nebylo nic zvláštního. Neměla jsem zas takový přehled, nebyla jsem zrovna cestovatelský typ.
"A kdy pojedeme dál?"
Ledabyle pokrčil rameny. "Až budeš připravená, nechci nic uspěchat." Starostlivý a sdílný Tray? Kam se jen poděl ten morous?
"Jasně," pokývala jsem hlavou a v duchu se usmála. Nebere mě jen jako úkol, záleží mu i na tom, jak se cítím. Po tom, co předvedl dnes ráno, jsem si tím nebyla tak úplně jistá. Byl okamžik, možná dva, kdy bych řekla, že mu jde o jediné – dostat mě na místo určení a tím to pro něj skončí. Ale teď se to tak nezdálo a já doufala, že znovu neobrátí. Mrzelo by mě to. Asi víc, než by mělo.
"Byla jsi skvělá," řekl najednou a já moc nepobírala to, o čem mluví. Nechápavě jsem nadzvedla jedno obočí. "Dneska ráno, tam v lese. Zvládla jsi to skvěle," pochválil mě ještě jednou a já věděla, že pokud jsem nebyla rudá předtím, teď jsem se určitě polepšila.
"Skvělá? Nepřišlo mi, že bych předvedla něco, co by se podobalo slovu skvělý," zasmála jsem se, ale zároveň byla ráda, že to řekl. Potřebovala jsem slyšet, že jsem si vedla dobře. Neměla jsem to s čím srovnat, což mi situaci moc neusnadňovalo. "Ale stejně díky," usmála jsem se na něj vděčně. Trocha podpory se vždycky hodí... obzvlášť teď, když jsem tu před ním seděla skoro nahá.
"Máš to v sobě, Cheyenee," usmál se. "Věděl jsem, že to zvládneš. Ne jenom proto, že je to součástí toho, kdo jsi. Stačilo všechno to odhodlání, co jsem ti viděl na očích. Dokážeš se pro věci tak nadchnout... to na tobě obdivuju." No teda. Věřila jsem, že ho tohle vyznání hodně stálo. I když občas překvapil, neviděla jsem ho na zrovna moc velkého řečníka. "Chtěl jsem, abys věděla, že jsem nečekal, protože bych ti nedůvěřoval. To já jsem byl tím, komu jsem nevěřil. Byl jsem už u hodně přeměn nováčků, možná u víc, než bych si sám přál, ale ze vší té tvé energie jsem dostal strach. Z toho, že tě v případě nouze nedokážu ukočírovat. Měl jsem předpokládat, že to zvládneš sama. Jsi na to dost silná."
"Měl bys problémy, kdybych to nezvládla. Já to chápu," uklidnila jsem ho a protočila oči. Zavrtěl hlavou a najednou vypadal tak nějak... jinak. Nerozuměla jsem mu.
"Jo, to bych měl," souhlasil nakonec a uchechtl se, jako by si vzpomněl na dobrý vtip. "Ale i kdybych neměl, neriskoval bych," dodal věcně a vážně se mi zadíval do očí. Ten pohled... Přes tváře mi přejela horkost. Byl to ten samý pohled jako v mém snu. Upřímný a všeříkající. Provrtával se mi až do morku kostí a nutil mě k tomu, abych ho nepřerušila. Na sucho jsem polkla a hloupě uvažovala nad tím, jak dlouho vydržím nemrknout. Nevydržela jsem to dlouho, a spolu s mrknutím se to kouzlo, kterým mě chytil, rozplynulo. Několikrát jsem rychle zamrkala. "Najez se," poradil mi. Zvedl se a přešel k oknu, odkud se zadíval na své zaparkované auto... A byli jsme u něj zase. Jeho pýcha na čtyřech kolech.
"Opravdu věříš, že by ti ten křáp někdo ukradl?" nadhodila jsem sarkasticky. Byla to ale jen snaha, jak se dostat ze stavu, kdy jsem pomalu nevěděla, čí jsem. Dokázal mě rozhodit jediným pitomým pohledem, což nebylo vůbec dobře.
"Ten křáp, jak mu neprávem říkáš, nás dostal až sem. Zaslouží si trochu úcty," zamručel uraženě.
"Už mlčím," zahihňala jsem se a hladově se vrhla po balení Cheetos.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře