11.kapitola

31. prosinec 2011 | 00.46 |
› 

 Tak co myslíte, probíhá cesta v pohodě?

Tioga, Severní Dakota (2 102 km/3 743 km)
Dřív či později to v každém rupne.
"Nedělala jsem si legraci, když jsem říkala, abys se mnou klidně spal v posteli," opakovala jsem znovu, protože si už podruhé stěžoval na to, že ho bolí za krkem. Nejdřív jsem ho chtěla odpálit s tím, že si nemá co stěžovat, když mou velkorysou nabídku odmítnul, ale bylo mi ho moc líto. Potřeboval se pořádně vyspat, protože jsme před sebou měli ještě necelé dva dny cesty a on chtěl jet v kuse. Zatím jsem si úspěšně namlouvala, že to není tím, že se mě chce rychle zbavit. "Měl jsi mě poslechnout," neodpustila jsem si se zadostiučiněním. Gauč v našem motelovém pokoji toho zažil mnohem víc než my oba dohromady a už z dálky vypadal nebezpečně.
"Taky jsi říkala, že jsi na něm viděla krysu." I když se díval před sebe na cestu, poznala jsem, že protáčí oči. A popravdě mě děsilo, jak moc ho začínám znát a jak rychle si na něj zvykám.
"Byla tam!" bránila jsem se. "Nebo něco, co jí hodně připomínalo."
"Třicet centimetrů veliká?" uchechtl se pochybovačně. Ne, on si ze mě kvůli tomu utahovat nepřestane.
"Trayi, dovol, abych tě poučila, že takové věci se říkají naprosto běžně! Když vidíš plnou banánovou krabici a řekneš, že je velká jako kráva, rozhodně tím nemyslíš, že je doslova velká jako kráva. Je to metafora!" snažila jsem se znít chytře a poučně. Ale podle toho, jak se rozesmál, se mi to moc nepovedlo. "Fajn, směj se mi, ale až tě jednou taková krysa sežere, budu se smát já!"
"Už se toho dne nemůžu dočkat," podíval se na mě a zazubil se. Přes naši první společnou noc, kdy Tray nemusel věnovat pozornost silnici a řízení, jsem přišla rovnou na několik věcí. Nebyl to zas takový nemluvný trouba, jak mi zpočátku připadal. Naopak. Byl chytrý, všímavý, a když se rozmluvil, pomalu nešel zastavit. Ráda jsem ho poslouchala. Měl hluboký a příjemný hlas, který se dal vnímat celé hodiny. A i když nemluvil o osobních věcech, jeho příběhy mě bavily.
Barvitě mi vyprávěl o smečce, o jednotlivých členech, čímž docílil toho, že jsem se začala těšit. Už jsem si přestávala myslet, že mířím do centra strach nahánějící sekty, kde ze mě nějakým pitomým posvátným rituálem stáhnou kůži zaživa. Už to pro mě nebyli úplně cizí lidé, z kterých bych musela mít strach. Jen mi i po tom, co se přede mnou Tray takhle rozpovídal, něco říkalo, že v tom bude nějaký háček. Neměla jsem tušení jaký, ale můj skeptický pohled na svět mi zakazoval doufat, že bych mohla dorazit někam, kde bych byla spokojená a šťastná.
"Stejně nechápu tu věc s duchem," zavrtěla jsem se při pokusu odvést řeč jinam. Usmál se mé snaze, ale naštěstí byl ticho. Teda alespoň neříkal to, co by neměl.
"Co přesně na tom nechápeš?" zeptal se mile. Cesta rychle utíkala, jednou za pár kilometrů jsme potkali nějaké auto, jinak ji nic nerušilo.
"Je to divný," přiznala jsem. "To je tu ten duch teď s námi? Vznáší se nad náma? Protože jestli jo, je to fakt děsivý." Zasmál se a já si pro změnu připadala hloupě. Už mě to ale přestávalo štvát, protože kdyby ne, asi bych se zbláznila. Věděla jsem toho o vlčí kultuře, jak tomu Tray nadšeně říkal, poměrně dost, ale tahle věc mi nešla nijak rozumně odvodit, jako jsem to udělala u ostatních věcí. Všechny byly takové, že by se jim běžný člověk vysmál, ale já si v nich dokázala najít jistou logiku, i když třeba ani nedávala smysl. Bylo snazší situaci přizpůsobit, než z ní bláznit.
"Ne, nevznáší se tu," uklidňoval mě pobaveně. "Je součástí tebe, nemůže se jen tak vznášet nad tebou..."
"Ale..." chtěla jsem namítnout, že může, ale nenechal mě.
"Nepřerušuj mě," řekl vesele. "Vím, že si myslíš, že jsi ho viděla, ale to nebyl vlčí duch, když jsem se přeměňoval." Už se mi na jazyk dralo Tak co to bylo?, ale nedal mi příležitost to vyslovit nahlas. "To byla jen energie, do které se na pár vteřin přeskupilo moje tělo. Nemohlo jen tak zmizet, už by se dohromady nedalo. Ten tvůj duch není hmota, je to jen vlčí podstata v tvé mysli. Máš ji tam pořád, i když o ní teď nevíš," zamumlal a pak se uchechtl. "Už staří Keltové vlkům říkali Duchové bouře, možná odtud se odvodilo to, proč tomu tak říkáme," pokrčil ledabyle rameny. "Ve všem vidíš moc velkou vědu, zkus nad tím tak nedumat."
"Tobě se to snadno řekne," zakručela jsem. Tuhle teorii jsem mohla skousnout, byla uvěřitelná, a i když mi v podstatě nic nevysvětlila, uspokojila mě. V jednom měl Tray pravdu, neměla bych nad vším tak přemýšlet. Jenže to se snadno říká a hůř dělá. Prostě už jsem byla taková. Chtěla jsem mít přehled o všem, co se mě týkalo a tohle se mě teď týkalo víc než dost.
"Řekne se mi snadno hodně věcí," popichoval mě. Možná jsem si to vsugerovala, ale zdálo se mi, že s každým ujetým kilometrem, byl uvolněnější a uvolněnější. Užívala jsem si to, dokud jsem mohla. Bylo těžké sledovat i něco jiného, než jen jeho usmívající se tvář. Krajina kolem silnice byla nádherná, zasypaná sněhem, ale mě nelákala natolik, abych jí věnovala větší pozornost než jemu.
Nevěděla jsem, čím přesně to bylo, nejspíš tím, že se se mnou konečně začal normálně bavit, ale začínala jsem být ráda, že pro mě poslali zrovna jeho. Neznala jsem ho ani týden, ale připadalo mi, jako bych ho znala věčnost. Jak ale Tray sám říkal, pravděpodobně za to mohla další vlčí věc. Pomalu jsem se v nich začínala ztrácet, bylo jich totiž opravdu hodně.
"A ta věc s alfou..." nakousla jsem a doufala, že tentokrát bude s odpovědí trochu vstřícnější, než večer kdy z ní brilantně vybruslil. "Je to doopravdy jako u vlků?"
"Hezká formulace," pochválil mě, ale zněl o něco víc opatrně než před chvílí. "A ano, dá se to tak říct, ale to už jsem ti řekl včera."
"Nedopověděl jsi to," připomněla jsem mu. Nehodlala jsem ho nechat, aby se z toho znovu vyvlíknul. Poraženě si povzdech a já věděla, že mám vyhráno. Než ale začal mluvit, ještě chvíli jsme jeli v tichosti.
"Cheyenee, musíš si uvědomit, že i když můžeme být vlci, pořád jsme lidé. Zvířata nepřemýšlejí jako my, řídí se jen instinkty, pudem. Ty ve vlčí podobě dokážeš přemýšlet, logicky uvažovat, držet se morálky... Ve vlčí smečce je to jiné, když alfa samce některý z členů neposlechne, je automaticky potrestán a všem je úplně jedno, jestli rvačku s vůdcem přežije. Tak to u nás samozřejmě není. Vůdce musíš poslouchat, to se nemění, ale rozhodně ti nehrozí smrt, když uděláš krok vedle. Máme hodně nepsaných pravidel, ale nemáš se čeho bát."
Nehrozí smrt? Ani mě nenapadlo, že by to mohlo vést až do takových extrémů. Žili jsme přeci v 21. století! Jestli mě chtěl uklidnit, nepovedlo se mu to.
"Vypadáš zaraženě," prohodil jen tak a kývl ke mně hlavou. Z rádia tiše hrála Apocalyptica, ale mně stejně připadalo, jako by byla puštěná příliš nahlas. "Pro vlky je smečka skoro posvátná, je pro ně důležitá rodina a své členy chrání, když je třeba. V minulosti byli vlci spojování s ďáblem, celkově na ně lidé po staletí měli mylné názory, přitom jsou to náramně hrdá stvoření."
"Hrdá? Tak hrdá, že nemůžou přenést přes srdce, že by s jiným vlkem ve vší počestnosti sdíleli postel?" uchechtla jsem se a zněla protivně i sama sobě. Uměl perfektně docílit toho, že mi totálně zamíchal to, čím jsem si začínala být jistá. Přestávala jsem se strachovat, když na mě přijde s nějakou povídačkou, která v pár větách obsahuje rovnou slovo smrt i ďábel. Nebylo to zrovna povzbuzující.
"Až tak moc hrdá," zasmál se.
"Skvěle," chytila jsem se toho, "to máme první věc, kterou o tobě vím. Ba ne, druhou – ještě vím, že se měníš v přerostlého vlka. Vlastně třetí! Šmíruješ nahý holky v bezvědomí. Teda Trayi, zatím to o tvém charakteru nevypovídá zrovna v dobrém," rýpla jsem si a nechala návnadu hozenou. Chyť se, chyť se! Křičela jsem v duchu. Toužila jsem po tom, aby mi o sobě něco řekl. Když se ale jen dál pobaveně culil, neodpustila jsem si přídavek. "Dobře, čtyři! Máš tisíc a jednu metodu k tomu, jak se vyhnout osobním otázkám! Vážně smekám," zafuněla jsem a opřela se loktem o boční okýnko. Dívala jsem se ven a uvnitř pěnila. Štvalo mě, že jsem o něm nic nevěděla. Jo, klidně mohl být sériový vrah hledaný ve dvaceti státech a já o tom neměla ani páru. To mi moc na náladě nepřidalo. On o mně určitě věděl první poslední, a když jsem vzala v potaz fakt, že mluvil s mojí mámou, věděl pravděpodobně i to, co já ne.
Asi o mně nevěděl úplně všechno, protože jestli si myslel, že vzdám svoje trucování rychle, zase se pletl. Spokojeně jsem se usmála, když mlčení jako první přerušil on.
"Co bys chtěla vědět?" zeptal se smířeně. Konečně mu došlo, že to se mnou jinak nepůjde. Možná jsem ho přeci jen podcenila a pálilo mu to. Jenže když se mě takhle přímo zeptal, nic určitého mě nenapadalo. Chtěla jsem toho vědět tolik, ale chtěla jsem začít s něčím jednoduchým, co by ho hned nevyděsilo.
"Kolik je ti let?" Jo, normální otázka, která se běžně pokládá. Navíc nebyla nezdvořilá, holka se může zeptat vždycky, když ji to napadne.
"Dvacet osm," odpověděl mi poslušně. To byl slibný začátek. "Víceméně," dodal ještě.
"Tak víc, nebo míň?" nakrčila jsem obočí. Se smíchem pokrčil rameny. "Tak to ne! Opovaž se přestat komunikovat! Nemůžeš mě navnadit a pak přestat, to je jako... jako bys končil sex předehrou, prostě to tak nefunguje!" rozjela jsem se, že mi bylo dokonce jedno, co to z té pusy vypouštím.
"Hezká formulace," zopakoval frázi, kterou použil před chvílí. Mně to ale vtipné vůbec nepřišlo. Sklíčeně jsem zakňučela. "Jsi strašně zvědavá," obvinil mě a sjel mě kritickým pohledem. Jeho modré oči ale nebyly vůbec vážné. "To je jen další vlčí věc," začal vysvětlovat. "V životě jsou chvíle, kdy se musíš rozhodnout. Některé věci jsou vážnější než druhé, tohle je jedna z nich. Když se přidáš ke smečce, když se staneš vlkem a tvoje duše se spřízní s vlčím duchem, máš na vybranou, jakou cestou se tvůj život bude dál ubírat. Můžeš žít s lidmi, snažit se mezi ně zapadnout. Nebo si vybereš smečku, svou rodinu a zůstaneš s nimi tak dlouho, jak jen chceš, dokud se nerozhodneš nadobro odejít."
"Nechápu."
Zazubil se, ale ne vesele. "To byla ta tvá metafora, čekal jsem spíš ocenění, než nepochopení. Je to jednoduché. Můžeš si vybrat, jestli zůstaneš v podobě, jakou máš teď. Napořád stejná, dokud se nerozhodneš ukončit svůj život. Nebo můžeš stárnout, umřít přirozenou smrtí, prožít normální život. Máš na vybranou."
"Děláš si legraci," nevěřila jsem. Zavrtěl hlavou. "To není možné, nemůžeš být... nesmrtelný." Poslední slovo mi nešlo přes jazyk. Nedávalo to smysl. Nebylo to přirozené, člověk musel stárnout a musel umřít. To byl běžný koloběh života, tak to prostě bylo, nemohlo to být jinak. "Takže kolik ti je?" zeptala jsem se ještě jednou a bála se toho, co řekne.
"Dvacet osm," zopakoval. "Už třináct let," řekl jakoby nic. Pomalu jsem to zpracovávala, a když říkám pomalu, myslím hodně pomalu. Dvacet osm po třináct let. Je mu jednačtyřicet? Jemu? Trayovi, který sedí vedle mě? Tomu? Po zádech mi přejel mráz. Byly věci, které byly moc i na mě. A tohle byla bezpochyby jedna z nich.
"Třináct let," zopakovala jsem po něm užasle. Opatrně přikývl. Čeho se bál? Jednou už to vybalil a teď bylo jen na mně, abych se s tím vypořádala. Zatím jsem dokázala dál dýchat, takže jsem se ke kolapsu neuchýlila. To bylo minimálně povzbuzující. Asi jsem si začínala na ty šílenosti spojené s ním zvykat, což o něčem taky vypovídalo. "A jinak si přijdeš úplně normální," broukla jsem bez emocí a opět ho rozesmála. Já na tom ale nic vtipného neviděla. Byla to další věc, o které jsem měla vědět mezi prvními. Nemohl mi o tom prostě říct? Nechtěla jsem toho zas tak moc. Jen aby ke mně byl upřímný. A to nebyl ani náhodou. Doteď jsem žila s vědomím, že mě veze kluk jen o pár let starší než já... Ale zároveň se tím mnohé vysvětlovalo. Všechna ta jeho nabručenost a odměřenost. To byla jasná krize středního věku.
"Ano, přijdu si úplně normální," odpověděl mi s širokým úsměvem. Nedala bych za to ruku do ohně, ale všechno nasvědčovalo tomu, že se skvěle baví. "Je to jen další vl-" Zarazila jsem ho rukou dřív, než stihl pokračovat, a pevně semkla víčka.
"Prosím, neříkej, že je to další vlčí věc, protože to už vážně nesnesu," procedila jsem skrz zuby. Možná podle mého tónu poznal, že nakonec nejsem tak v pohodě, jak se mu zdálo, a zvážněl. "Nechceš mi říct ještě něco dalšího? Třeba že mi naroste druhá hlava? Noha? Nebo, nedej bože, penis! Ježiš, vždycky jsem si přála mít mezi nohama něco, co by mi překáželo!" žvanila jsem rádoby nadšeně. "Tak povídej, Trayi Ani-tě-neznám-příjmením! Co krásnýho mě ještě potká?" dokončila jsem kysele a byla na sebe hrdá, že jsem to zvládla, aniž by se mi chvěl hlas. Právě jsem totiž sváděla vnitřní boj. Navenek jsem dokázala být ironická a sarkastická, nad věcí, ale uvnitř... bála jsem se toho, co dalšího by mohl říct. Nepodepisovala jsem žádnou smlouvu, v které by se psalo, co všechno můžu čekat. Jen jsem nechala jednoho cvoka, aby mě nabalil do auta a odvezl někam, kde před stoletím žil bláznivej maniak, co zmasakroval celou řadu lidí.
Jednoznačně jsem se musela zbláznit.
"Nechtěl jsem na tebe vybalit všechno najednou," omlouval se najednou. Mě tím ale ještě víc dopálil. Natočila jsem se tělem k němu a nevšímala si toho, jak ten zrezivělý pás protestoval.
"To měla být omluva?!" vyjela jsem na něj. "Já vidím, že seš pořád děsně v pohodě, ale ráda bych ti připomněla, že jsi mě vytáhl z mýho celkem spokojenýho života, vláčíš mě bůhvíkam a neodpovídáš na žádné moje otázky! Byla jsem v pohodě, než ses mi do života připletl ty a ty tvoje vlčí věci! Vlčí věci! Vlčí věci! Do prdele s vlčíma věcma!" rupla jsem a bylo mi upřímně jedno, jak moc hlasitá a prostá jsem byla.
"Uklidni se," tišil mě a zněl naléhavě. Mně ale bylo jedno, co po mně chtěl. Teď jsem tu byla já a moje míň přátelská stránka, která za žádnou cenu nepřistupovala na vyjednávání.
"Zastav," řekla jsem monotónně. "Zastav!" zopakovala jsem už ostřeji, když se k ničemu neměl. "Říkám, zastav to auto!!!" Naštvaně jsem vydechla a hypnotizovala palubní desku, na které tachometr pořád ukazoval sedmdesátku. Byla jen jediná možnost, jak ho přinutit, aby zastavil. Začala jsem si odepínat pás a ve stejnou chvíli, kdy se mi to povedlo, a já se natáhla po otevírání dveří, začalo auto prudce brzdit. Do tváře mě šlehal studený vítr a moje odhodlání vyskočit za jízdy trochu ustoupilo. Ledový vzduch mě probral.
"Co to blbneš?!" vyjel na mě zase on. Neposlouchala jsem ho a vystoupila z auta ještě dřív, než úplně zastavilo. V podstatě ihned jsem se nohama zabořila do vysokého sněhu, který mě ještě víc napumpoval vztekem. Musela jsem hodně zvedat nohy a při každém dalším šlápnutí jsem si představovala Trayův obličej. Dokonale jsem viděla to, jak se mu podrážka boří do tváře a láme mu nos. Znovu a znovu. "Cheyenee!" volal na mě, ale já ho ignorovala. V tom jsem byla dobrá a nehodlala jsem na tom nic měnit. "Kam si myslíš, že jdeš? Kolem tu nikde nic není!" strašil mě. Jen jsem pokývala hlavou a zuřivě si to vyšlapovala dál. Pryč od něj, od vlčích věcí, od sebe. Neuvědomovala jsem si, jak moc toho v sobě dusím, dokud to ze mě všechno nezačalo stoupat ven. "No tak se zastav!" Dokázala jsem si představit, jak při těch slovech bezradně rozhazuje rukama. "Ty se zastavíš!" uslyšela jsem jenom kousek za sebou, ale než jsem stačila zrychlit, popadl mě za paži a trhnul se mnou tak, že jsem se otočila čelem k němu. Ale neměla jsem v plánu vzdát se tak rychle.
"Pusť mě!" nedala jsem se. "Co to máš za pitomej zlozvyk všechny u sebe držet násilím?! Jsi nemocnej, nebo co?!" pustila jsem se do něj. Překvapeně pustil moji ruku, jako bych ho kopla přímo do břicha, a šokovaně na mě zůstal zírat. "Kápla jsem na to, Trayi? To je to, co přede mnou tajíš? Žádná smečka není a ty mě vezeš někam úplně jinam? Tak mi to řekni, dokaž, že seš chlap a řekni mi pravd-"
Tentokrát jsem to byla já, kdo nestihl doříct to, co chtěl. Protože se po mně doslova vrhl, prudce po mně chňapl a bez jediného slova mě umlčel po svém. Políbil mě. Jeho rty nebyly něžné a moje rozhodně neměly v plánu spolupracovat. Kousla jsem ho do jazyku, ale jeho to neodradilo. Tvrdě na mě dorážel, ruce mi pevně svíral ve svých a nedával mi tak žádnou šanci k tomu, abych se bránila. A já nedokázala vnímat nic jiného, než šílený zmatek, jeho naléhavý jazyk, neústupné rty a snahu mě umlčet.
Jediné, co jsem mohla udělat, bylo dupnout mu vší silou na nohu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře