10.kapitola

9. prosinec 2011 | 14.56 |

 Elena prožívala pocit pokojného štěstí. Teď byla na řadě ona. Stefan použil ostrý dřevěný otvírač dopisů, který měl na stole a řízl se s ním. Elena nikdy nesnášela se na něj přitom dívat a tak pevně zavřela oči a otevřela je teprve, až se červená krev řinula z malé ranky na jeho krku.

"Nepotřebuješ si vzít moc - a ani bys neměla," zašeptal Stefan a ona věděla, že jí to říká, dokud ještě může.
"Nedržím tě moc pevně? Neubližuju ti?"
Pořád si dělá s něčím starosti. Tentokrát políbila ona jeho. A viděla, jak zvláštní mu to připadá... že touží po polibcích víc, než po její krvi.
Elena se rozesmála a svalila ho na postel. Chvíli se na něj zblízka dívala a pak začala pomalu zkoumat oblast kolem rány a věděla, že si myslí, že ho bude škádlit. Ale místo toho se přisála k jeho ráně jako klíště a silně sála, opravdu silně, dokud nepřinutila jeho, aby jí v mysli vyslal své prosím. Ale nebyla spokojená, dokud ho nepřiměla, aby řekl prosím i nahlas.
V šeru auta Matta a Meredith napadla ve stejném okamžiku ta samá věc. Ona byla rychlejší, ale promluvil téměř současně.
"Jsem pitomec! Matte, kde se sklápí sedadla?"
"Bonnie, musíš sklopit její sedadlo dozadu! Je tam taková malá páčka, měla bys na ni dosáhnout a zatáhnout nahoru!"
Bonnii se teď zadrhával hlas: "Moje paže... oni mě bodají ... do paží..."
"Bonnie," pobízela jí Meredith zastřeně. "Já vím,že to dokážeš. Matte,je ta...páčka...hned pod...předním sedadlem... nebo... "
"Ano. Hned na kraji. "Mattovi se nedostávalo dechu na další vysvětlování. Jakmile popadl ten strom, musel ho držet - když na chvíli povolil, začal ho okamžitě bodat do krku.
Není na výběr, pomyslel si. Nabral dech, jak nejvíc to šlo, zatlačil na větev, až Meredith vykřikla, a zkroutil se dozadu. Ucítil, jak mu rozeklané štěpiny jako tenké dřevěné nože drásající hrdlo, ucho i kůži ve vlasech. Konečně se však osvobodil od tlaku vzadu na krku a překvapilo ho, kolik stromu v autě přibylo od té doby, co se na něj naposledy podíval. V klíně měl plno větví ; jehličí pokrývalo vše v husté vrstvě.
Nedivím se, že Meredith z toho byla tak na nervy, pomyslel si s pocitem závrati. Byla skoro pohřbená pod větvemi a jednou rukou zápasila s čímsi u krku, ale viděla na něj.
"Matte...sklop...svoje vlastní sedadlo.Rychle!Bonnie,já vím ,že to zvládneš!"
Matt se sklonil a rval větve,pak zatápal po páčce,která konečně sklopí opěradlo jeho sedadla.Klička se nechtěla ani pohnout.Tenké nepoddajné výhonky byly omotané kolem ní,byly pružné a nedaly se zlomit.Začal je divoce kroutit a škubat.
Konečně se jeho opěradlo sklopilo.Zanořil se pod hlavní větev - pokud se tomu tak vůbec ještě dalo říkat,protože auto teď bylo plné podobně tlustých větví.Pak,zrovna ve chvíli,kdy se natáhl,aby pomohl Meredith,se její sedadlo také prudce sklopilo.Ona spadla spolu s ním,pryč od té zlovolné zeleně a lapala po dechu.Chvíli jen nehybně ležela.Pak se prorvala na zadní sedadlo a táhla za sebou postavu prošpikovanou jehličím.Když promluvila,měla chraplavý hlas a ještě mluvila pomalu.
"Matte.Chválabohu...že máš...tuhle...hroznou...rachotinu."Kopnutím opět zdvihla opěradlo a Matt ji napodobil.
"Bonnie,"ochromeně vydechl Matt.
Bonnie se nedívala.Stále ji obepínala záplava drobných větviček,byly vpletené do vláken její košile i do jejich vlasů.
Meredith a Matt z ní začali ty větvičky tahat.Kdy ji konečně vysvobodili,viděli,že větvičky zanechaly na její kůži ranky a vpichy.
"Skoro,to vypadá,jako by se snažily do ní prorůst,"řekl Matt,když odtrhl dlouhou tenkou větev,která po sobě zanechala krvavé vpichy jako od špendlíků.
"Bonnie?"budila ji Meredith a vyplétala jí z vlasů další větvičky. "Bonnie?No tak,vzbuď se.Podívej se na mě."
Bonniino tělo se opět začalo třást,ale dovolila Meredith,aby jí zvedla tvář. "Myslela jsem,že to nedokážu."
"Zachránila si mi život."
"Měla jsem takový strach..."
matt pohlédl na Meredith zrovna ve chvíli,kdy vnitřní světlo zablikalo a zhaslo.Poslední věc,kterou viděl,byly její tmavé oči,z jejichž pohledu se mu sevřel žaludek ještě víc.Vyhlédl ven všemi třemi okénky,kterými mohl zezadu vidět.
Bylo těžké vůbec něco zahlédnout,ale to co hledal,bylo přitisknuté hned na skle.Jehličí.Větve.pevná zelená stěna opírající se o každý centimetr oken.
Přesto se oba s Meredith,aniž se museli domlouvat,natáhli po kličce zadních dveří.Dveře cvakly,o centimetr se pootevřely a pak se prudce zaklaply zpět s velmi definitivním CVAK.
Meredith s Mattem se na sebe podívali. Meredith opět pohlédla dolů a začala z Bonnie sundávat další větvičky.
"Bolí to?"
"Ne,jenom trošku."
"Chvěješ se."
"Je mi zima."
Opravdu byla teď zima. Venku kolem auta, skrze to, co bývalo otevřeným okénkem a co bylo nyní úplně ucpané zelení, slyšel Matt vítr. Svištěl a hvízdal, jako by se prodíral spoustou větví. Také se ozývalo skřípání dřeva, překvapivě hlasité a směšně vysoko nad nimi. Znělo to jako bouřka.
"Co to sakra vlastně bylo?"vybuchl Matt a nakopl vztekle přední sedadlo. "Ta věc, které jsem se snažil vyhnout na silnici?"
Meredith pomalu zvedla tmavou hlavu. "Já nevím ; zrovna jsem se chystala vytočit okýnko. Jenom jsem to letmo zahlédla."
"Prostě se to objevilo přímo uprostřed cesty."
"Vlk?"
"Nejdřív to tam nebylo a pak to tam najednou bylo."
"Vlci nemají takovou barvu. Bylo to červené,"ozvala se Bonnie rozhodně a zvedla hlavu z Meredithina ramene.
"Červené?" Meredith zavrtěla hlavou. "Na lišku to bylo moc velké."
"Ale myslím,  že to opravdu bylo červené,"souhlasil Matt.
"Vlci nejsou červení... a co vlkodlaci? Nemá Tyler Smallwood nějaké příbuzné se zrzavými vlasy?"
"Nebyl to vlk," trvala na svém Bonnie. "Šlo to... pozpátku."
"Pozpátku?"
"Mělo to hlavu na nesprávném konci. Nebo to možná má hlavy na obou koncích."
"Bonnie,ty mě fakt děsíš,"řekla Meredith.
Matt by to neřekl nahlas,ale i jeho děsila.Protože to,co z toho zvířete zahlédl,se mu zdálo stejně zdeformované,jak to popisovala Bonnie.
"Možná jsme to jenom viděli v podivném úhlu,"prohlásil a Meredith ve stejnou chvíli řekla: "Mohlo to být prostě nějaké zvíře vyděšené..."
"Čím?"
Meredith vzhlédla ke střeše auta.Matt sledoval její pohled.Velice pomalu a za skřípění kovu se střecha promáčkla.A pak znovu.Jako by se o ni opíralo něco hodně těžkého.
Matt zaklel. "Když jsem byl u volantu,proč jsem to prostě nesešlápl...?"Upřeně hleděl skrz větve a snažil se najít plyn a zapalování. "Klíče tam furt jsou?"
"Matte,skončili jsme napůl ve škarpě.A kromě toho,kdyby nám to k něčemu bylo,tak bych ti řekla,abys na to šlápl."
"Ta větev by ti utrhla hlavu!"
"Ano,"potvrdila Meredith prostě.
"Zabilo by tě to!"
"Kdyby to dostalo vás dva pryč,tak bych to navrhla.Ale tys byl uvězněný s hlavou do strany,kdežto já jsem si to mohla pořádně prohlídnout.Už tam byly - ty stromy.Na všech stranách."
"To...není...možné!"Matt bouchal pěstí do sedadla vepředu,aby podtrhnul každé slovo.
"Copak je tohle možné?"
Střecha znovu zaskřípěla.
"Přestaňte se hádat!"okřikla je Bonnie a hlas se jí zlomil ve vzlyk.
Ozvala se exploze,jako když vystřelí a auto najednou pokleslo dozadu a doleva.
Bonnie sebou trhla : "Co to bylo?"
"...praskla guma,"řekl překvapeně Matt.Nevěřil vlastnímu hlasu.Pohlédl na Meredith.
Stejně tak Bonnie. "Meredith - ty větve už vyplňují přední sedadla.Už skoro nevidím na měsíc.Je tu pořád větší tma."
"Já vím."
"Tak co budeme dělat?"
Matt viděl v Meredithině tváři děsivou úzkost a beznaděj,jako by to,co říká,procházelo skrze zaťaté zuby.Ale hlas měla tichý.
"Já nevím."
Zatímco se Stefan ještě třásl,Elena se stočila na posteli jako kočka.Usmívala se na něj úsměvem,který byl opilý rozkoší a láskou.Napadlo ho,že by ji mohl stáhnout k sobě a začít s tím znovu.
Tak moc ho dokázala pobláznit.Protože znal - ze zkušenosti až příliš dobře - nebezpečí,se kterým si zahrávají.Ale ještě chvíli pokračovat - a Elena by byla prvním duchovním upírem,stejně jako byla prvním upířím duchem,kterého zná.
Ale ta její krása!
Vyklouzl jí a jen tak se na ni díval,jak to občas dělal a srdce mu z toho pohledu bušilo až v krku.Její přirozeně plavé vlasy spadaly na postel jako hedvábná záplava.
Její tělo ve světle jediné malé lampičky vypadalo jako vytesané ze zlata.
Skutečně to vypadalo ,že se vznáší a spí ve zlatavé záři.
Bylo to děsivé.Připadalo mu to,jako by si do postele uložil živoucí slunce.
Zjistil,že potlačuje zívnutí.I za to mohla Elena - bezděky mu brala sílu,jako kdysi Dalila Samsonovi.I když byl neuvěřitelně nabitý životní silou z její krve,také se cítil blaženě ospalý.Stráví příjemnou noc v jejím náručí.
V Mattově autě byla čím dál větší tma,jak stromy postupně zakrývaly přístup měsíčnímu svitu.Chvíli se pokoušeli volat o pomoc.
K ničemu to nebylo a kromě toho,jak podotkla Meredith,potřebovali v autě udržet co nejvíc kyslíku.A tak zase seděli tiše.
Nakonec Meredith sáhla do kapsy a vytáhla svazek klíčů s malou baterkou.
Svítila modře a všichni se naklonili k ostrůvku světla.Taková drobnost a jaký má význam,pomyslel si Matt.
Přední opěradla se nyní vzdouvala tlakem.
"Bonnie?"řekla Meredith. "Tady náš křik nikdo neuslyší.Kdyby nás tu někdo mohl slyšet,uslyšel by
určitě tu pneumatiku a myslel by si,že je to výstřel."
Bonnie zavrtěla hlavou,jako by to nechtěla poslouchat.Stále si vytahovala jehličí z kůže.Má pravdu.Jsme několik kilometrů daleko od civilizace,pomyslel si Matt.
"Je tu něco hrozně zlého,"pronesla Bonnie.Řekla to tiše a jako by každé slovo ze sebe musela vyrážet,jako když se házejí oblázky do rybníka.
Matt ještě víc zbledl. "Jak ... zlého?"
"Je to tak zlé,že...nikdy jsem nic takového necítila.Ani když umřela Elena,ani od Klause,ani od nikoho.
Nikdy jsem necítila nic tak zlého jako je tohle.Je to strašně zlé a strašně silné.Útočí to na mě a já se bojím,že..."
Meredith ji utnula : "Bonnie,vím,že nás obě napadá jenom jediná cesta,jak z toho ven..."
"Žádná cesta ven není!"
"...já vím,že se bojíš..."
"Koho bych tak mohla zavolat?Mohla bych to udělat,kdyby bylo koho volat.Můžu se dívat do světla tvojí baterky a představovat si,že je to plamen a udělat to..."
"Přejít do transu?"Matt ostře pohlédl na Meredith. "Říkali jsme,že už to nebude dělat."
"Klaus je mrtvý."
"Ale..."
"Není nikdo,kdo by mě poslouchal!"vřískla na ně Bonnie a pak se rozvzlykala.
"Elena a Stefan jsou moc daleko a asi teď už spí!A nikoho jiného nemáme!"
Všichni tři se teď museli sesednout k sobě,jak na ně větve tlačily sedadla.Matt a Meredith byli dost blízko,aby na sebe mohli pohlédnout přes Bonniinu hlavu.
"Ale,"ozval se zaskočeně Matt. "Ale...jsem si tím jistí?"
"Ne,"odpověděla Meredith.Znělo to ponuře i nadějně zároveň. "Vzpomínáte na dnešní ráno?Nejsme si vůbec jistí.Vlastně jsem si jistá tím,že je pořád někde poblíž."
Mattovi se udělalo nevolno a Meredith i Bonnie vypadaly v podivném namodralém světle jako mrtvoly. "A..právě předtím,že se nám to stalo ,jsme mluvili o tom,že spousta věcí..."
"...vlastně všechno,co vedlo k proměně Eleny..."
"...byla jeho vina."
"V lesích."
"S otevřeným okýnkem."
Bonnie dál vzlykala.
Ale Matt s Meredith se na sebe dívali a dospěli k tiché dohodě.Meredith něžně promluvila: "Bonnie,uděláš,co jsi řekla ; prostě to musíš udělat.Pokus se dostat ke Stefanovi,nebo probudit Elenu,nebo...nebo se omluvit....Damonovi.Pravděpodobně asi to poslední,obávám se.Ale nikdy se nezdálo,že by nám všem přál smrt a musí vědět,že by mu u Eleny nepomohlo,kdyby zabil její přátele."
Matt skepticky zavrčel : "Možná nám nepřál smrt,ale může si počkat,až někteří z nás umřou,než ostatní zachrání.Nikdy jsem nevěř..."
"Nikdy si mu nepřál nic zlého,"přerušila ho Meredith silnějším hlasem.
Matt na ni mrkl a zmlknul.Připadal si jako pitomec.
"Tak tady máš baterku,"řekla Meredith Bonnii a navzdory krizové situaci už měla zase klidný,rytmický,hypnotický hlas.To ubohé malé světélko bylo pro ně velmi cenné.Ono jediné bránilo příchodu naprosté temnoty.
Ale až přijde naprostá temnota,přemýšlel Matt,bude to proto,že všechno světlo,všechen vzduch a všechno zvenčí bude odstíněno,vytlačeno stromy.A ten tlak jim pak poláme kosti.
"Bonnie?"Meredith teď mluvila tónem starší sestry,která vždycky přijde na pomoc svému mladšímu sourozenci ; něžným a plným sebeovládáním. "můžeš si zkusit představit,že to je plamen svíčky...plamen svíčky...plamen svíčky...a zkusit přejít do transu?"
"Už se mi to podařilo."Bonniin hlas přicházel jakoby z dálky - z takové dálky,až téměř vyvolával ozvěnu.
"Tak požádej o pomoc,"pobídla jí Meredith jemně.
Bonnie šeptala,stále znovu a znovu a bylo zřejmé,že vůbec nevnímá svět okolo : "Prosím,přijď a pomoz nám.Damone,jestli mě slyšíš,prosím přijmi naší omluvu a přijď.Příšerně jsi nás vyděsil a jsem si jistá,že jsme si to zasloužili,ale prosím,prosím,pomoz nám.Bolí to,Damone.Bolí to tak,až bych křičela.Ale místo toho vkládám všechnu tu energii do volání.Prosím,prosím,prosím,pomoc..."
Pět,deset,patnáct minut tak pokračovala,větve rostly a obklopovaly je svým nasládlým smolným pachem.Vydržela to daleko déle,než by Matt vůbec čekal.
Pak světlo zhaslo.Pak už se neozval žádný zvuk,jenom ševelení jehličnatých větví.
Ta technika si prostě zaslouží obediv.
Damon zase lenošil na větvi,tentokrát ještě mnohem výš,než když vešel ke Caroline oknem ve třetím patře.Stále ještě neměl ponětí,jak se ty stromy jmenují,ale to mu nijak nevadilo.Ta větev byla jako lóže s výhledem na drama,které se odehrávalo dole.Už se začínal trochu nudit,protože na zemi se nedělo nic nového.Odešel předtím od Damaris,když i ona začala být nudná a mluvila o manželství a o dalších tématech,kterým se chtěl vyhnout.Jako třeba její současný manžel.Nud-né.Odešel,aniž by se přesvědčil,jestli se skutečně proměnila v upíra - spíš si myslel,že ano,to ale bude překvapení,až se manžílek vrátí domů...Na rtech se mu zachvěl náznak úsměvu.
Dole pod ním představení už téměř dospělo k vyvrcholení.
A ta technika si prostě zaslouží obdiv.Lov ve smečce.Neměl ani ponětí,jaká odporná mrňavá stvoření manipulují těmi stromy,ale stejně jako vlci nebo lvice svou techniku zřejmě dovedla na úroveň umění.Spolupracovala,aby polapila kořist,která byla příliš rychlá a příliš nebezpečná,než aby ji některé z nich zvládlo samo.V tomto případě bylo kořistí auto.
Dokonalé umění spolupráce.Škoda,že upíři jsou takoví individualisté,pomyslel si.
Kdybychom dokázali spolupracovat,svět by byl náš.
Ospale zamrkal a pak vyslal do prázdna oslnivý úsměv.Samozřejmě,že kdybychom dokázali - řekněme,převzít město a podělit se o obyvatele - skončili bychom tak,že bychom se nakonec prali mezi sebou.
Mávali bychom zuby,nehty a Silami jako ostřím meče,až by nezbylo nic než kusy chvějícího se masa a krvavé vnitřnosti.
Ale je to krásná představa,pomyslel si a sklopil víčka,aby si ji vychutnal.Krev tvoří šarlatová jezírka magicky klidné tekutiny,která ještě neztuhla natolik,aby nestékala po bílém mramorovém schodišti třeba...řekněme Panathénského stadionu v Athénách.
Celé město ztichlo,očištěno od hlučných,chaotických a pokryteckých lidí,po kterých zůstalo jen pár kousků : několik cév,které pumpují ven záplavu sladké krve.Upíří verze krajiny oplývající mlékem a strdím.
Podrážděně otevřel oči.Teď to dole začalo být hlučné.Ti lidé křičí.Proč?K čemu?Králík vždycky křičí v zubech lišky,ale přiběhl snad někdy jiný králík,aby mu pomohl?
To by mohlo být nové přísloví - a důkaz,že lidé jsou stejně hloupí jako králíci,pomyslel si,ale už měl po náladě.Jeho mysl před tím uhýbala,ale nebyl to jen ten křik,co ho znepokojovalo.Mléko a strdí,to byl...chyba.
Přemýšlet o tom byl trapný omyl.
Elenina pleť před týdnem byla jako mléko,taková hřejivě bílá,ne chladná,i navzdory měsíčnímu svitu.Její plavé vlasy v šeru vypadaly jako rozlitý med.Elena by nebyl šťastná,kdyby viděla výsledek toho lovu ve smečce.
Tekly by jí slzy jako křišťálové kapky rosy a voněly by slaně.
Náhle Damon strnul.Vyslal do okolí jednu kradmou pátravou vlnu Sil jako kruh radarového paprsku.
Ale nic nenašel,jen bezduché stromy pod sebou.
Ať již to organizoval kosili,byl prostě neviditelný.
No dobrá.Tak zkusíme tohle,pomyslel si a soustředil se na krev,kterou během několika uplynulých dnů vypil - pak vypálil mocný zášleh syrové Síly,jako když Vesuv vybuchne ve smrtící pyroklastické explozi.
Zasáhl vše kolem,v každém směru jako stokilometrová bublina přehřátého plynu.
Protože TO bylo zpátky.Bylo to neuvěřitelné,ale ten parazit se o to pokusil znovu,pokusil se dostat do jeho mysli.Musel to být on.
Ukonejšilo mě to,uvažoval vztekle a nepřítomně si drbal zátylek,zatímco ta smečka dole dokončila lov na kořist v autě.Našeptávalo mu to různé věci,aby ho to udrželo v klidu,převzalo to jeho temné myšlenky a vracelo mu je to ozvěnou ještě o něco temnější v nekonečném kruhu,který mohl skončit tím,že by vpadl do města a zabíjel a zabíjel pro pouhý černě sametový pocit radosti ze zabíjení.
Teď však už byla Damonova mysl opět chladná a potemnělá zlostí.Vstal,protáhl si paže a ramena a pak znovu pátravými vlnami různých směrech vyhledával vetřelce.Musí tam někde být ; ty stromy stále pokračují ve své zábavě.
Ale nedokázal odhalit nic,ačkoliv použil nejrychlejší a nejútočnější metodu vyhledávání,jakou znal :tisíc náhodných zášlehů za sekundu vyslaných podle vyhledávacího vzorce náhodného výběru.Teoreticky měl okamžitě najít mrtvé tělo.Místo toho však nenašel nic.
To ho ještě víc rozzuřilo,ale v tom vzteku byl i nádech vzrušení.Přál si boj ; šanci zabíjet tak,aby smrt měla smysl.A konečně tu byl protivník,který splňoval kritéria - a Damon ho nemohl zabít,protože ho nedokázal najít.Vyslal všemi směry vzkaz planoucí zuřivostí : Už jsem tě jednou varoval.Teď tě VYZÝVÁM.Ukaž se - NEBO SE ODE MĚ DRŽ DÁL!
shromáždil Síly,zadržoval je a myslel přitom na všechny ty smrtelníky,kteří mu je poskytli.Držel Síly v sobě,živil je a cizeloval pro jejich účel,zvyšoval jejich účinek vším,co jeho mysl věděla o boji a o umění války.Zadržoval Síly,až měl pocit,že třímá jadernou bombu.
A pak je všechny najednou uvolnil,nechal je rozlétnout od sebe téměř rychlostí světla.
Teď už určitě ucítí smrtelný zápas čehosi nesmírně mocného a prohnaného - něčeho,co dokázalo přežít jeho předchozí bombardování určené výhradně tajemným bytostem.
Damon zaostřil smysly na maximální dosah,čekal,až uslyší nebo ucítí,jak se něco rozpadá nebo pálí,jak něco oslepeno spadne do své vlastní krve,z větví,ze vzduchu,odněkud.Odněkud se mělo nějaké stvoření zřítit k zemi nebo do ní rýt obřími drápy,nějaké stvoření napůl omráčené a plně odsouzené k smrti,uvařené zevnitř.
Avšak ačkoliv cítil zvedající se vichr a kupící se černá mračna,která nad ním visela jako reakce na jeho rozzlobenou náladu,stále ještě nedokázal vycítit žádného tvora,který by mohl být tak blízko,že mu vstoupil do myšlenek.
Jak asi může být ta věc silná?A odkud přišla?
Jen na okamžiku mu myslí proletěla představa.Kruh.Kruh s bodem uprostřed.
Ten kruh byl jeho všestranný výpad a ten bod byl jediným místem,které výpad nezasáhl.Už uvnitř mě..."
Prásk!V mysli měl náhle prázdno.A pak se pokusil zvolna a lehce omráčeně,posbírat skřípky té představy.Přemýšlel o vlně Sil,kterou vyslal,že ano?A jak předpokládal,že něco padne k zemi a zemře.
Sakra,vždyť v těch lesích necítí ani žádná obyčejná zvířata větší než liška.Ačkoliv svůj výpad pečlivě zacílil tak,aby zasáhl jen tvory stejně nadpřirozeného temného druhu,jako je on,obyčejná zvěř se tak vyděsila,že divoce prchla z lesa.Shlížel dolů.Hm.Kromě stromů kolem auta - a ty nešly po něm.A ať jsou zač,co jsou zač,jsou to jen pěšáci neviditelného zabijáka.Ve skutečnosti nic necítí - ne v oblasti,kterou si tak pečlivě vymezil.
Mohl se snad mýlit?Polovina toho vzteku patřila jemu samotnému za to,že byl tak neopatrný,tak přesycený a sebevědomý,že polevil v ostražitosti.
Přesycený...no,možná jsem jenom opilý,pomyslel si a zase vrhl do prázdna svůj oslnivý úsměv,aniž si to vůbec uvědomil.Opilý,paranoidní a podrážděný.
Zkárovaný a naštvaný.Damon se zase opřel o strom.Vichr nyní vyl ve větvích,hučel a ledově fičel a obloha byla plná převalujících se temných mraků,které zakrývaly světlo měsíce i hvězd.Jeho oblíbené počasí.
Byl pořád podrážděný a nedokázal přijít na to,proč.
Jediné,co narušovalo atmosféru lesa,bylo tenounké pípání té mysli v autě,jako ptáčete v kleci,které umí jen jednu notu.To bude ta maličká,ta zrzavá čarodějka s hebkým krkem.Ta,co tak fňukala,že se život moc mění.
Damon se opřel pohodlněji.Sledoval to auto svou myslí s nezúčastněným zájmem.Nebyla to jeho chyba,že je načapal při rozhovoru o něm,ale poněkud to snížilo jejich šance na záchranu.Pomalu zamrkal.
Je divné,že měli nehodu,když se snažili vyhnout zvířeti zhruba v té samé oblasti,kde skoro naboural svoje ferrari,když se snažil něco podobného přejet.
Škoda,že to jejich zvíře nezahlédl - ale stromy byly moc husté.Ten zrzavý ptáček stále volá.
Tak co,teď stojíš o nějakou změnu,co,ty malá čarodějnice?Tak se rozhodni.
Budeš muset hezky poprosit.
A já se pak samozřejmě budu muset rozhodnout,o jakou změnu se ti postarám

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře