1.kapitola

5. leden 2012 | 18.41 |

 Je valiký rozdíl mezi vyhrožováním smrtí a milostným dopisem, dokonce o když ten kdo píše ty vyhružky stále tvrdá, že mě miluje. Ale vzhledem k tomu, že i já jsem se pokusila zabít někoho, koho miluji mi nedává právo to odcuzovat. Dnešní dopis přišel s dokonalým načasováním, což jsem vlastně čekala. Přečetla jsem si ho čtyřikrát a přestože jsem měla zpoždění, nemohla jsem si pomoct a přečetla jsem ho ještě po páté.

Moje nejdražší Rose,
jedna z mála stinných stránek, když jsi probuzena je ,že už nepotřebuješ spát, tudíž nemáš sny. Je to škoda, protože kdybych mohl snít, zdálo by se mi určitě o tobě. Nechal bych si zdát o tvé vůni a o tom jaké to je. Cítit mezi prsty tvoje tmavé hedvábné vlasy. Snil bych o tvé hebké kůži a žhavých rtech při našem polibku. Když ale já nemám sny, musím se spokojit se svou představivostí. Která je skoro stejně dobrá. Všechno si dovedu dokonale představit, dokonce i to, jak tě připravím o život. Je mi to líto, že to budu muset udělat, ale nedalas mi na vybranou. Odmítla jsi semnou žít navěky a prožít tak věčnou lásku, takže nemám jinou možnost, než tě zabít. Někoho tak nebezpečného jako jsi ty nemohu nechat naživu. I kdybych tě teď probudil proti tvé vůli, máš už mezi Strigoly tolik nepřátel, že by tě někteří z nich jistě brzy zabil. Pokud tedy musíš zemřít, pak to bude mou rukou a ne rukou někoho jiného.
I tak ti přeju hezký den a zvládni zkoušky, ne že by jsi k tomu potřebovala štěstí. Je to jenom mrháním času, když tě nutí podstoupit zkoušku. Jsi nejlepší ze všech a od dnešního večera se budeš pyšnit značkou slibu. To samozdřejmě znamená, že až se znovu setkáme, boj stebou bude pro mě větší výzvou a já si to rozhodně užiju.
A my se opravdu setkáme. Po maturitě odejdeš z Akademie a jakmile se ocitneš za ochranou zdí tak si tě najdu. Nikde na světě neexistuje místo, kde by jses mohla předemnou schovat. Sleduju tě.
S láskou Dimitri.
Přestože mi tak " přátelsky" popřál úspěch mi ten dopis nepřipadal moc povzbudivý. Hodila jsem ho na postel a zachmuřeně jsem vyšla z pokoje. Snažila jsem si to moc nepřipouštět, ačkoli to bylo nemožné, aby mě něco takového vyděsilo. Nikde na světě neexistuje místo, kde by jses mohla předemnou schovat.O tom nepochybuji. Věděla jsem, že Dimitri má svoje špehy. Když se můj instruktor a milec proměnil ve Strigola se po nějakém čase stal vůdcem Strigolů. Tak trochu jsem jeho kariéru urychila, když jsem zabila jeho bývalou šéfku. Mám za to, že má dost špehů i v řadách lidí, kteří mě sledují, kdy překročím hranici pozemků.Žádný Strigol se nemůže dostat přes ochranou bariéru, která funguje čtyřiadvacet hodin denně. Lidé ovšem ano. A jak jsem před nedávnem pochopila, tak sposta lidí dobrovolně složila Strigolům v naději, že je probudí a oni budou nesmrtelní. Těmhle lidem připadá, že věčný život stojí za to aby zatratili svoji duši a zabíjeli jiné, aby smi přežili. Dělá se mi z toho zle.

Ale trápilo mě to, když jsem šla trávou, která byla odpočátku jara jasně zelená. Trápil mě Dimitri. Vždycky jen Dimitri. Muž, kterého miluji. Strigol, kterého chci zachránit. Zrůda kterou budu nejspíš muset zabít. Láska, kterou jsem k němu cítila byla stále silná a nezáleželo na tom, kolikrát jsem si opakovala, že bych se měla pohnout dál. Nezáleželo na tom, že si ostatní mysleli, že jsem to překonala. Byl neustále semnou, pořád jsem na něj myslela a stále jsem pochybovala o sobě.
" Vypadáš jako by ses chystala postavit armádě."
Zaplašila jsem svoje pochmurné myšlenky. Tolik jsem uvažovala o Dimitrim a jeho dopisech, že jsem šla přes kampus a nevnímala okolí. Ani jsem si nevšimla své nejlepší kamarádky Lissy, která se na mě usmívala a srovnala semnou krok. To, že mě takhle překvapila bylo něco neobvyklého, protože máme spolu psychické pouto, díky němuž vím, kde je a co cítí. Mesela jsem být opravdu zamyšlená, že jsem si ji nevšimla. A takhle zamyšlená jsem byla proto, že se mě někdo snaží zabít. Odbařila jsem Lissu čímsi, co jsem považovala za přesvědčivý úsměv. Věděla, co se Dimitrimu stalo a věděla i to, že čeká na příležitost, aby mě mohl zabít po tom co jsem se snažila zabít já jeho a nepovedlo se mi to. Dopisy, které jsem od něj dostávala každý týden ji samozdřejmě znepokojovaly. Sama měla dost starostí i bez mého nemrtvého pronásledovalele.
"Svým způsobem už stojím proti armádě," odpověděla jsem ji. Byl už podvečer, ale teď v létě bylo slunce stále vysoko na obloze a zalévalo nás zlatým světlem. Já ho milovala, ale pro Moroje- mírumilovné živé vampíryy, jako je Lissa to bylo nepříjemné a oslabovalo je to. Zasmála se a své platinově blond vlasy si hodila přez rameno. Sluneční svit ji dodávál záři až andělskou.
"Já si to myslela. Čekala jsem, že tě to takhle sebere."
Chápala jsem na co naráží. I Dimitri psal, že zkoušky pro mě budou ztráta času. Koneckonců jsem se ho vydala hledat do Ruska, kde jsem čelila skutečným Strigolům a spousty jsem jich zabila sama. Nadcházející zkoušky bych se nejspíš bát neměla, ale všechna ta sláva a očekávání na mě najednou dolehly. Srdce se mi rozběhlo jako o závod. Co když to nezvládnu? Co když nejsem tak dobrá, jak si myslím? Strážci se kterými budu bojovat, sice nebudou opravdovými Strigoly, ale přece jen jsou velmi zkušení a bojují o dost lépe než já. Namyšlenost mě může dostat do problémů a pokud selžu znemožním se předevšemi na nichž mi záleží. Přede všemi, co ve mně vkládají velkou důvěru. A ještě jedna věc mě znepokojovala.
"Bojím se, jak tyhle známky ovlivní moji budoucnost," řekla jsem. Byla to pravda. Tyhle zkoušky byly pro strážce novice, jako jsem já, závěrečné. Zajišťovaly, že můžu u Sv. Vladimíra odmaturovat a zařadit se mezi opravdové strážce, kteří chrání Moroje před Strigoly. A také rozhodnou o tom, který strážce bude přidělem ke kterému Moroji.
Prostřednictvím našeho pouta jsem cítila Lissin soucit - a starost. "Alberta si myslí, že je tu velká šance, že můžeme zůstat spolu-, že budeš i nadále moje strážkyně."
Ušklíbla jsem se. "Myslím, že to Alberta říkala, abych se vrátila do školy." Před několika měsíci jsem vypadla na lov Dimitrije a pak se vrátila - což nevypadalo moc dobře v mém akademickém zápise. Byl tam také malý fakt, že královna Morojů, Taťána, mě nenávidí a pravděpodobně bude dělat všechno možné, aby zmařila můj úkol - ale to byl jiný příběh. "Myslím, že Alberta zná jediný způsob, jak by mi mohli dovolit tě chránit-abych byla poslední strážce na zemi. A i potom, by šance byla dost mizivá."
Před námi řev davu rostl. Jedna z mnoha školních sportovišť byla přeměněna na arénu jako za nějakých gladiátorských dní. Tribuny byly vytvořeny, rozšiřovaly se od jednoduchých dřevěných sedadel do luxusně polstrovaných lavic se stříškami se stíny pro Moroje proti slunci. Vlajky obklopovaly pole, jejich světlé barvy ve větru vypadaly jako šlehačka. Neviděla jsem to tam ještě, ale věděla jsem, že tam bude nějaký druh kasáren postaven v blízkosti vchodu na stadion, kde čekali nováčci,s nervy k prasknutí. Pole samo o sobě se proměnilo v překážkovou dráhu nebezpečných testů. A od zvuku toho ohlušujícího jásotu, bylo jasné, že je tam spousta fanoušků.
"Nevzdala jsem se naděje," řekla Lissa. Prostřednictvím pouta jsem věděla, že to myslí vážně. Byla to na ní jedna z úžasných věcí - neochvějná víra a optimismus, které přečkají nejhorší utrpení. Byl to ostrý kontrast k mé nedávné cynismu. "A já mám něco, co by ti dnes mohlo pomoct."
Zastavila se a sáhla do kapsy džínů, vytáhla malý stříbrný prsten s rozptýlenými drobnými kameny, které vypadaly jako olivíny. Nepotřebovala jsem pouto,abych pochopila, jaká to od ní byla oběť.
"Oh, Liss... Já nevím. Já nechci, um, neoprávněnou výhodu."
Lissa obrátila oči v sloup. "To není ten problém a ty to víš. Je v pořádku, přísahám."
Prsten, který mi nabízela byl naplněný vzácným typem magie,který ovládala. Všichni Morojové měl kontrolu nad jedním z pěti elementů: země, vzduch, voda, oheň nebo duch. Duch byl nejvzácnější - tak vzácný, že byl po staletí zapomenuto. Pak se Lissa a několik dalších s ním nedávno vynořili. Na rozdíl od ostatních prvků, které byly spíše fyzické povahy, duch byl vázaný na mysli a všechny druhy psychických jevů. Nikdo ho plně nepochopil.
Tvorba kouzla s duchem bylo něco,s čím Lissa začala experimentovat teprve nedávno - a ona v tom nebyla moc dobrá. Její nejlepší schopnost ducha bylo uzdravování, a tak se stále snažila předat léčivé účinky do věcí. Ten poslední byl náramek, který spálil mou paži.
"Tohle je jedinečná práce. Sice malá, ale pomůže zachovat temnotu pryč,během zkoušení."
Mluvila lehce, ale my obě jsme znaly závažnosti jejích slov. Za všechny schopnosti ducha se i platilo: tma, která se projevovala jako hněv a zmatek, a nakonec vedla k šílenství. Tma, která se někdy přes pouto přemísťovala na mě. Lissa a já jsme slyšely, že kouzly a jejím léčením jsme s tím mohly bojovat. To bylo také něco, co jsme se pokoušely zvládat.
Dala jsem jí slabý úsměv, dojatá jejími obavami a vzala si prsten. Nespálil mi ruku, což jsem brala jako slibný znamení. Byl tak malý,že se vešel jen na můj malíček. Necítila jsem se vůbec nic. Někdy se to stalo, když kouzlo hojilo. Nebo by to mohlo znamenat,že prsten byl zcela k ničemu. Ať tak či onak, nic zlého se nestalo.
"Díky," řekla jsem. Cítila jsem její radost a pak jsme pokračovaly v chůzi.
Držela jsem ruku přede sebou, obdivovala způsob, jakým se zelené kameny leskly. Šperky nebyly dobrý nápad na fyzické utrpení s kterým se budu potýkat, ale vezmu si rukavice.
"Těžké uvěřit, že po tomto odsud odejdeme a půjdeme do reálného světa, "Uvažovala jsem nahlas, nezvážila svá slova.
Vedle mně Lissa ztuhla a okamžitě jsem litovala svých slov." Být venku v reálném světě,"mínila Lissa a já jsem ji pověřila úkolem - nešťastně -když mi slíbila pomoct před několika měsíci.
Zatímco jsem byla na Sibiři, dozvěděla jsem se, že by mohl být způsob, jak vrátit Dimitrije zpět k na dhampýra, jako jsem já. Byl to velký výstřel- možná lež - a vzhledem k tomu způsobu, jakým byl zafixovaný na mé zabití jsem neměla iluze, že bych měla jinou možnost než ho zabít, když narazím na něho nebo on na mě. Ale pokud byl způsob, jak jsem ho mohla zachránit před tím, co se mu stalo, musela jsem to zkusit.
Bohužel, abych získala ty informace, musela jsem se dostat ke zločinci. A ne k jen tak ledajakému zločinci: Viktor Daškov, královský Moroj, který mučil Lissu a udělal nám spoustu jiných násilností, které nám ze života učinily peklo. Spravedlnost ale vyhrála a Viktor byl pod zámkem ve vězení, což komplikovalo věci. Dozvěděli jsme se, že tak dlouho, jak on bude předurčen k životu za mřížemi, nevidí žádný důvod, aby nám řekl co ví o jeho nevlastním bratrovi - jediný člověk, který kdysi údajně zachránil Strigoje. Rozhodla jsem se - možná nelogicky - že Viktor by nám mohl říct informace, kdyby jsme mu dali jedinou věc, o kterou stojí: Svobodu.
Tato myšlenka nebyla stoprocentní z mnoha důvodů. Za prvé, nevěděla jsem, jestli to bude fungovat. To byla velká věc. Za druhé jsem netušila, jak učinit fázi útěk-z-vězení, natož kde jeho vězení dokonce je. A konečně tu byla skutečnost, že bychom pomohli našemu úhlavnímu nepříteli. Pro mě to bylo zničující, natož pro Lissu. Přesto jak ji ta myšlenka trápila - a věřte mi, že moc - pevně přísahala,že mi pomůže. Několikrát jsem jí za ty měsíce řekla, že to nemusí dělat, ale ona si stála pevně za svým. Samozřejmě s ohledem,že jsme neměli žádný způsob, jak najít vězení, slib se nemohl dotáhnout do konce.
Snažila jsem se zaplnit trapné ticho mezi námi, říct, že bych opravdu chtěla abychom oslavili její narozeniny ve velkém stylu příští týden. Moje pokusy byly přerušeny Stanem, jedním z mých dlouholetých instruktorů.
"Hathawayová!" vyštěkl, přicházel ze směru od pole. "Pěkné, že jsi mezi nás zavítala. Vlez tam, hned!"
Myšlenky na Viktora zmizely z Lissiny mysli hned. Lissa mě rychle objala. "Hodně štěstí," zašeptala. "Ne, že bys ho potřebovala."
Stanův výraz mi řekl, že to desetisekundové objetí bylo příliš dlouhé. Dala jsem Lisse úsměv formou poděkování a ona pak zamířila pryč najít naše přátele v hledišti, zatímco já pobíhala za Stanem.
"Máš štěstí, že nejsi jedna z prvních," zavrčel. "Lidé dokonce uzavírají sázky o tom, jestli to uděláš."
"Opravdu?" Zeptala jsem se vesele. "Jaké jsou sázky? Protože si ještě rozmyslím, jak se sama vsadím. Mám trochu kapesného."
Přimhouřenýma očima po mě střelil upozornění, že nejsou potřeba žádná slova, když jsme vstoupili do čekací plochy-poblíž pole. Vždycky mě ohromilo v minulých letech kolik práce se dávalo do těchto zkoušek a teď jsem neměla menší překvapení, když jsem to viděla zblízka. Kasárna pro nováčky, kteří čekaly, byla ze dřeva s kompletní střechou. Struktura vypadala, jako kdyby byla součástí stadionu navždy. Byla postavena s pozoruhodnou rychlostí a bylo třeba složit ji stejně rychle, jakmile zkoušky budou u konce. Dveře široké asi pro tři lidi mi dalo dobrý výhled na pole, kde jeden z mých spolužáků čekal netrpělivě až zavolají jeho jméno. Všechny druhy překážek byly postavěny tam, testy na rovnováhu a koordinaci, zatímco jsme ještě museli bojovat a vyhnout se dospělým strážcům, kteří číhali kolem předmětů a rohů. Dřevěné stěny byly vytvořeny na jednom konci pole, vytvářely temné a matoucí bludiště. Sítě a vratké plošiny zavěšené v jiných oblastech, jež nás mají testovat, jak dobře bychom mohli bojovat v těžkých podmínkách.
Několik dalších noviců čekali ve dveřích v naději, že získají výhodu tím, že sledují ty, kteří šli před nimi. Ne já. Já bych byla slepá při koukání, co se jim přihodilo přede mnou. Zachvátily mě nesmyslné myšlenky a panika. Uklidnit se bylo to, co jsem teď potřebovala.
Tak jsem se opřela o jednu ze stěn kasáren a pozorovala lidi kolem mě. Zdálo se, že jsem opravdu byla poslední, kdo půjde na řadu a přemýšlela jsem, jestli lidé skutečně ztrácely peníze při sázení na mě. Někteří z mých spolužáků si šeptali v chlumech. Někteří se protahovali a cvičili. Jiní stáli s instruktory, kteří dělali trenéry. Ti učitelé mluvili soustředěně, aby svým studentům dali poslední rady. Pořád jsem slyšela slova jako koncentruj se a uklidni se.
Vidět instruktory sevřelo mé srdce. Není to tak dávno, co to takové bylo pro mě. Představovala jsem si Dimitrije a mě,jak jsme spolu stáli a on mi říkal, abych to brala vážně a neztratila svou uvolněnost,až budu venku na hřišti. Alberta mi udělala slušné množství instruktáží, protože jsem se vrátila z Ruska, ale jako kapitán byla venku na hřišti zaneprázdněna s nejrůznějšími úkoly. Ona neměla čas být tady a držet mě za ruku. Moji přátelé, kteří by si se mnou mohli povídat - Eddie, Meredith a další - byli zaneprázdněni vlastními obavami. Byla jsem sama.
Bez ní nebo Dimitrije - nebo, no, někoho - jsem se cítila překvapivou vlnu osamělosti, která proudila skrze mne. Nebylo to v pořádku. Neměla jsem být sama. Dimitrij by tu měl být se mnou. Tak to bylo, tak to má být. Zavřela jsem oči, předstírala, že tu opravdu je, jen pár centimetrů od mě a mluvil se mnou.
"Neboj se, soudruhu. Dokážu to poslepu. K čertu, možná,že to budu muset dělat. Máš něco, co mohu použít? Kdyby jsi byl tak hodný, dal by jsi mi kravatu." Vzhledem k tomu, že tato fantazie byla po tom, co jsme spolu spali, bylo velmi pravděpodobné, že on by mi později pomohl,jak bojovat poslepu - mimo jiné.
Mohla jsem dokonale vidět obrázek,jak podrážděně zavrtěl hlavou. "Rose, přísahám, někdy je být s tebou každý den má osobní zkouška."
Ale věděla jsem, že by se v každém případě usmíval a díval se hrdě a povzbuzoval mě, což jsem potřebovala, aby zkoušky zvládla -
"Medituješ?"
Otevřela jsem oči, nad udiveným hlasem. "Mami? Co tady děláš?"
Moje matka, Janine Hathawayová, stála přede mnou. Byla jen o pár centimetrů menší než já, ale dokázala bojovat i s někým vysokým dvakrát ,jako já. Nebezpečný pohled na její opálené tváři říkal, že by vzala každou výzvu. Dala mi ironický úsměv a dala si ruce v bok.
"Copak si vážně myslíš, že bych si to nechala ujít?"
"Já nevím," připustila jsem, cítila se provinile, že jsem pochybovala. Ona a já jsme nebyly moc kontaktu v průběhu let a byly to poslední události - většina z nich špatné - které obnovily naše spojení. Stále jsem ještě nevěděla, jak se k ní chovat. Kmitala jsem mezi malou holčičkou, která potřebovala nepřítomnost matky a teenager v nelibost nad jejím opuštěním. Také jsem si nebyla úplně jistá, jestli bych jí někdy odpustila, kdyby se vysmívala 'prohře' v mém boji. "Myslela jsem, víš, že máš důležitější věci na práci."
"Neexistuje způsob, jak bych tu mohla chybět." Sklonila hlavu, takže se její kaštanové kadeře houpaly na straně. "Ani tvůj otec."
"Co?"
Spěchala jsem ke dveřím a vyhlédla ven na pole. Můj pohled na tribuny nebyl fantastický, díky všem překážkám na poli, ale byl dost dobrý. Byl tam: Abe Mazur. Byl malá tečka, se svým černým plnovousem a knírem, stejně jako se smaragdově zeleným šátkem uvázaným přes košili. Mohla bych dokonce stěží rozeznat záblesk jeho zlaté náušnice. Musel se roztavit v tomhle vedru, ale byla jsem si jistá, že i sebevětší pot by nezkrotil jeho okázalý smysl pro módu.
Pokud můj vztah s matkou byl povrchní, můj vztah s otcem prakticky neexistoval. Potkala jsem ho již v květnu, a dokonce až potom, co jsem se vrátila zpět jsem zjistila, že jsem ho dcera. Všichni dhampýři měli jednoho rodiče Moroje a on byl můj. Pořád jsem si nebyla jistá, co k němu cítím. Většina z jeho 'prostředí' zůstávala záhadou, ale byla spousta zvěstí, že byl zapletený s nelegálním podnikáním. Lidé s ním také jednali, jako by byl ve'vysokém' okruhu významných lidí, a když jsem viděla, že o tom bylo jen málo důkazů, nepřekvapilo mě to. V Rusku mu říkali Zmey: had.
I když jsem na něj zírala v údivu, moje máma ke mně přišla. "Bude šťastný,že jsi tu včas," řekla."Musel se zbavit některých důležitých schůzek, aby tě viděl. Vsadil si na tebe peníze, jestli se cítíš líp."
Zasténala jsem. "Samozřejmě. Samozřejmě, že se sem dostal. Měla jsem vědět, co nejdříve -" Moje čelist poklesla. "On mluví s Adrianem?"
Jo. Sedící vedle Abeho byl Adrian Ivaškov - můj více-nebo-méně přítel. Adrian byl královský Moroj - a jiný duch uživatele jako Lissa. Byl do mě blázen (a často jen blázen) od té doby,co jsme se poprvé setkali, ale já jsem měla oči jen pro Dimitrije. Po neúspěchu v Rusku, jsem se vrátila a slíbila Adrianovi šanci. K mému překvapení to bylo. . . dobré mezi námi. Skvělé. O mi napsal, proč by jsme měli být spolu. Byly to věci jako "Vzdám se cigaret, i když je vážně, vážně potřebuju," a "každý týden pro tebe budu mít romantické překvapení, jako například: improvizovaný piknik, růže nebo výlet do Paříže - ale tyhle věci ne,protože by skutečnosti už nebyly překvapením. "
Být s ním nebylo takové, jaké to bylo s Dimitrijem, ale pak jsem si uvědomila,že žádné dva vztahy by nemohli být naprosto stejní. Byli různými muži. I přesto jsem se probouzela po celou dobu bolestí nad ztrátou Dimitrije a naší lásky. Mučila jsem se, že jsem ho nedokázala zabít na Sibiři a osvobodit ho od jeho nemrtvého stavu. Přesto, mé zoufalství neznamenalo,že můj milostný život skončil - což mi trvalo chvíli přijmout. Změna byla tvrdá, ale Adrian mě udělal šťastnější. A to nyní stačilo.
Ale to ještě nutně neznamená, že jsem chtěla, aby byl s mým otcem nebo pirátským gangsterem.
"Má na něj špatný vliv!" Protestovala jsem.
Moje matka si odfrkl. "Pochybuji, že by měl Adrian na Abeho špatný vliv."
"Ne Adrian! Abe. Adrian se snaží chovat se dobře. Abe všechno zničí." Spolu s kouřením Adrian přísahal, že přestane pít a i další neřesti padly v jeho návrhách. Mžourala jsem na něj a Abeho přes přeplněné stánky, snažila se zjistit, jaké téma by mohlo být tak zajímavé. "Co to povídáš?"
"Myslím, že je to teď nejmenší z tvých problémů." Janine Hathawayová neřeší nic, pokud to není praktické. "Dělej si starosti se zkouškami a terénem."
"Myslíš si, že mluví o mně?"
"Rose!" Moje matka mi dala malý úder do paže a tak jsem strhla oči zpátky k ní. "Musíš to brát vážně. Udržuj se v klidu a nenech se rozptylovat."
Její slova byla jako ta, co jsem si představovala,že Dimitrij říká, malý úsměv se vplížil se na můj obličej. Nebyla jsem tady sama po tom všem.
"Co je tady k smíchu?" zeptala se opatrně.
"Nic,"řekla jsem a objala ji. Nejdřív ztuhla a pak se uvolnila, vlastně mě krátce objala před mým ustoupením zpět. "Jsem ráda, že jsi tady."
Moje matka nebyla příliš něžný typ a já jsem ji přistihla nepřipravenou. "No," řekla očividně nervózní, "Říkala jsem ti, že bych si to nenechala ujít."
Podívala jsem se zpět na sedadla. "Abem si na jednu stranu nejsem tak jistá."
Nebo. . . počkat. Zvláštní nápad mě napadl. Ne, ne tak divný, ve skutečnosti. Temný nebo ne, Abe má kontakty - dostatečně rozsáhlé, aby poslal zprávu Viktoru Daškovi do vězení. Abe byl ten,kdo požádal o informace o Robertu Doru Viktora-udělal to jako laskavost pro mě. Když Viktor poslal zprávu zpět,řekl, že nemá žádný důvod, proč pomáhat Abemu a říct mu,co potřeboval, okamžitě jsem napsala svému otci o pomoc a skočila po mém nápadu o útěku-z-vězení. Ale teď -
"Rosemarie Hathawayová!"
Byla to Alberta, kdo mě volal, její hlas vyzněl hlasitě a jasně. Bylo to jako trubka, volání k boji. Všechny myšlenky na Abeho a Adriana - a ano, dokonce i Dimitrije - zmizely z mé mysli. Myslím, že mi moje matka přála hodně štěstí, ale přesné znění se ztratilo v mé hlavě, když jsem zamířila k Albertě a na pole. Adrenalin mě ovládl. Všechna moje pozornost se nyní zaměřila na to, co mě čeká: test, který ze mě konečně udělá strážce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře