Moje-kniha | 3.kapitola

A samozřejmě,se školním letním počasím,všichni ostatní studenti odešli také. Někteří neměli rodinu, obvykle dhampýři, tak zůstali rok kolem, přičemž měli zvláštní volitelné předměty, ale bylo jich málo. Kampus byl každým dnem prázdnější, jak mí kamarádi odjížděli, a já jsem čekala na den, kdy odletíme na Královský Soud. Loučili jsme se s ostatními Moroji nebo s mladšími dhampýry, kteří brzy půjdou v našich stopách.

S jednou se mi loučilo těžko, s Jill. Náhodou jsem ji chytila, když jsem šla k koleji Lissy, v den před mým odletem. S Jill byla žena, pravděpodobně její matka, a nesli krabice. Jill se rozzářila, když mě viděla.

"Ahoj Rose, rozloučila jsem se s ostatními, ale tebe jsem nemohla najít," řekla nadšeně.

Usmála jsem se. "No, já jsem ráda, že jsi mě zastihla."

Nemohla jsem jí říct, že jsem se s ní chtěla taky rozloučit. Strávila jsem své poslední dny v procházkách po sv. Vladimírovi, po všech známých místech, počínaje základním školním areálem, kde jsme se Lissa a já poprvé setkaly v mateřské škole. Prozkoumala jsem sály a zákoutí mého pokoje, prošla jsem oblíbené učebny, a dokonce navštívila kapli. Také jsem strávila hodně času v oblastech plněnými hořkosladkými vzpomínky, což byli třeba výcvikové prostory, kde jsem se poprvé poznala s Dimitrijem. Místo, kde mě nutil běhat. Chata, kde jsme se konečně milovali. Byla to jedna z mých nejúžasnějších nocí v životě, a přemýšlení o tom mi vždycky přineslo radost a bolest.

Jill nemusela být zatížena ničím z tohoto. Obrátila jsem k její matce a začala nabízet ruku, dokud jsem si neuvědomila, že jí nemohla uchopit, doku držela krabice. "Já jsem Rose Hathawayová. Dovolte mi, abych vám to odnesla."

Vzala jsem to dřív, než mohla protestovat, protože jsem byla jistá, že by to udělala. "Děkuji vám," řekla, mile překvapená. Srovnala jsem s nimi krok, když jsme opět vyšli. "Já jsem Emily Mastranová. Jill mi o vás hodně vyprávěla."

"Jo?" Zeptala jsem se, dala Jill škádlivý úsměv.

"Ne tak moc. Prostě, jak jsem si s vámi občas vyšla ven." Došlo k mírnému varování v zelených očích Jill a napadlo mě, že Emily zřejmě nevěděla,že její dcera cvičila zakázané formy magie ve svém volném čase na 'zabíjení Strigojů'.

"Byli jsme rádi, když Jill byla kolem," řekla jsem, nezradila její krytí . "A jeden z těch dnů, jsme se snažili zkrotit jí vlasy."

Emily se zasmála. "Snažila jsem se o téměř patnáct let. Hodně štěstí."

Jillina matka byla ohromující. Tyhle dvě si nebyly podobné, moc, alespoň ne povrchově. Emily měla nádherné vlasy-byly rovné a černé, oči tmavě modré a hluboké. Pohybovala se jako vrba, velmi odlišné od Jilliny rozpačité chůze. Přesto jsem sem tam viděla sdílené geny, obličej tvaru srdce a tvar rtů. Jill byla ještě mladá, a až vyroste, bude pravděpodobně Lamačka srdcí - něco, co by jí zřejmě teď vůbec nenapadlo. Doufejme, že její sebevědomí vzroste.

"Kde bydlíte?" Zeptala jsem se.

"Detroit,"řekla Jill, tvářila se smutně.

"Není to tak špatný," smála se její máma.

"Neexistují žádné hory. Prostě dálnice."

"Dělám tam balet," vysvětlovala Emily. "Takže zůstáváme tam, kde bychom mohli platit účty." Myslím, že jsem byla více překvapena, že lidé chodili na balet do Detroitu, než že Emily byla baletka. Dávalo to smysl, když ji člověk pozoroval a opravdu, s její vysokou a štíhlou postavou-Morojové by byli ideální tanečníci, kdyby lidé nebyli tolik upjatí.

"Hele, je to velké město,"řekla jsem Jill. "Užij si vzrušení, zatímco můžeš, než se vrátíš do nudy uprostřed ničeho." Samozřejmě, nedovolený bojový výcvik a útoky Strigojů nebyly téměř nudný, ale chtěla jsem, aby se Jill cítila lépe. "A nebude to tak dlouho." Morojské letní prázdniny byly sotva dva měsíce. Rodiče byli dychtiví vrátit své děti do bezpečí akademie.

"Nejspíš," řekla Jill, nebyla moc nadšeně. Dosáhli jsme auta a já jsem naložila krabice do kufru.

"Napíšu ti e-mail, když budu moct," slíbila jsem. "A vsadím se,že Christian taky. Možná bych o tom mohla promluvit i s Adrianem."

Jill se rozzářila, a já jsem byla ráda, vidět ji vrátit se do její normality. "Opravdu? To by bylo skvělé. Chci slyšet všechno, co se děje u soudu. Pravděpodobně se dostaneš s Lissou a Adrianem k těm nejúžasnějším věcem, a vsadím se, že Christian se dozví všelijaké věci... o věcech."

Emily se nezdála, že by ji to zvláštní zakončení překvapilo a místo toho se usmála. "Díky za vaši pomoc, Rose. Bylo skvělé se s Vámi setkat."

"Taky mě - umph!"

Jill se na mě vrhla do objetí. "Hodně štěstí se vším," řekla. "Ty jsi tak šťastná - ty teď budeš mít tak skvělý život!"

Objímala jsem ji, nedokázala vysvětlit, jak jsem žárlila. Její život byl stále ještě v bezpečí a nevinný. Mohlo ji vadit léto v Detroitu, ale pobyt byl rychlý, a ona se brzy vrátí do známého a snadného světa svatého Vladimíra. Ona nepůjde do neznáma a jeho nebezpečí.

Teprve poté, co jí její matka odehnala, jsem se mohla přinutit reagovat na její komentář. "Doufám, že ano," zamumlala jsem a přemýšlela o tom, co se bude dít. "Doufám, že ano."

Moji spolužáci a zvolení Morojové odletěli brzy další den, přicházející skalnaté hory Montany byly za kopci v Pensylvánii. Královský Soud byl stejný, jak jsem si pamatovala, se stejným starověkým pocitem, jako sv. Vladimír se snažil ukázat jeho čnící budovy a složité kamenné architektury. Ale škola se také zřejmě chtěla předvést moudrý, pilný vzduchu, zatímco Královský Soud byl více okázalý. Bylo to, jako by se budovy samotné snažily ujistit, že jsme všichni věděli, že to bylo sídlo síly a licenčních poplatků mezi Moroji. Královský Soud chtěl, abychom se divili a možná i trochu zastrašili.

A i když jsem tady byla předtím, byla jsem stále ohromena. Dveře a okna kamenných staveb byly ražené a zarámované v nedotčené zlaté výzdobě. Byli daleko od jasu, co jsem viděla v Rusku, ale uvědomila jsem si, že teď dvorní návrháři modelovali tyto budovy daleko od těch evropských - Hrady a zámky Saint Petersburgu. Na sv. Vladimírovi jsme měli lavičky a cesty na nádvoří, ale oni zašli ještě o krok dále. Kašny a propracované sochy panovníků minulosti zdobily trávníky, nádherné mramorové díla, která předtím byla skryta ve sněhu. Nyní, v urputném, létě, byly jasné a výstavní. A všude, všude byly květiny a stromy, keře, cesty - to bylo oslňující.

Dávalo to smysl, že noví absolventi navštíví strážcovské 'centrum', ale napadlo mě, že tam byl jiný důvod, proč sem přivedli nové strážce v létě. Chtěli mým spolužákům a mně ukázat toto všechno, aby jsme byli ohromení a vnímali slávu, pro kterou jsme bojovali. Při pohledu na tváře nových absolventů, jsem věděla, že taktika působila. Většina tu nikdy předtím nebyla.

Lissa a Adrian letěli se mnou, a tři skupiny se shlukly a šly dohromady. Bylo tu teplo, jako bylo v Montaně, ale vlhkost vzduchu zde byla mnohem silnější. Byla jsem zpocená po troše světla při chůzi.

"Přinesla sis tentokrát šaty, že jo?" zeptal se Adrian.

"Samozřejmě," řekla jsem. "Mají tady fantastický akce, které je vyžadují, vedle hlavní recepce. Ačkoliv, na mě zřejmě myslí černou-a-bílou barvu."

Zavrtěl hlavou, a všimla jsem si jeho ruku jak se pohybují směrem k jeho kapsám a náhle se zase vrací zpět. Možná že byl v pokroku odvykání kouření, ale byla jsem si jistá, že podvědomá touha ho nutila, aby automaticky sáhnul pro balíček, bylo těžké se toho zbavit.

"Myslím na dnešní večer. Na večeři."

Podívala jsem se tázavě na Lissu. Její rozvrh u dvora byl vždycky plný nejrůznějších akcí, kterých se 'průměrní lidi' nezúčastňovali. S mým novým a nejistým postavením, jsem si nebyla jistá, jestli budu moct chodit s ní. Cítila jsem její nechápavost prostřednictvím pouta a poznala, že neměla ponětí o žádných zvláštních plánech na večeři.

"Jakou večeři?" Zeptala jsem se.

"Připravil jsem večeři s mojí rodinou."

"Tys připravil -" Zastavila jsem e a vytřeštila oči-, úšklebek na jeho tváři mě trochu rozladil. "Adriane!" Několik nových absolventů se na mě zvědavě podívalo a pokračovalo v chůzi kolem nás.

"No tak, chodíme spolu už pár měsíců. Setkání s rodiči je součástí zastaralého zvyku. Setkal jsem se s tvojí matkou. Dokonce jsem potkal tvého děsivého-bláznivého tátu. Teď je řada na tobě. Ručím ti, že nikdo z mé rodiny ti nebude dávat takové návrhy, jako tvůj táta mně."

Já jsem se vlastně už s Adrianovým tátou potkala. Nebo, no, viděla jsem ho na párty. Pochybovala jsem,že má tušení, kdo jsem - mojí šílenou pověst stranou. O Adrianový matce jsem nevěděla skoro nic . On vlastně mluvil velmi málo o jeho rodině- no, většině z nich.

"Jen tvoji rodiče?" Zeptala jsem se opatrně. "Nikdo jiný z rodiny?"

"No..." Adrianova ruka sebou škubla znovu. Myslím, že tentokrát chtěl cigaretu jako na nějakou ochranu před varováním v mém hlase. Lissa, jak jsem zpozorovala,se zdála velmi pobavená, všemi těmito věcmi. "Moje oblíbená skvělá-teta by se mohla zastavit."

"Taťána?" Zvolala jsem. Posté jsem se divila, jak jsem mohla chodit s klukem, který má blízký vztah s vůdcem světa Morojů. "Nenávidí mě! Víš, co se stalo posledně,když jsme spolu mluvily." Její královská výsost na mě křičela,že jsem příliš bezcenná, abych se dala dohromady s jejím synovcem, a jaké má 'velké' plány pro něj a pro Lissu.

"Myslím si, že ji to už přešlo."

"Ale no tak."

"Ne, opravdu." Málem to vypadalo, že mluví pravdu. "Mluvil jsem s mámou a... Já nevím. Teta Taťána se nezdá, že tě zas tak nenávidí."

Zamračila jsem se, a všichni tři jsme opět vyšli. "Možná, že obdivuje tvoji nedávnou...práci," uvažovala Lissa.

"Možná,"řekla jsem. Ale já jsem tomu ve skutečnosti nevěřila. Kdyby nic jiného, určitě bych viděla opovržení v královských očích.

Cítila jsem určitou zradu od Adriana, že na mě připravil takovou večeři, ale s tím se už nedalo nic dělat. Jedinou světlou stránkou bylo, že jsem měla dojem, že si dělal ze mě legraci s návštěvou jeho tety. Řekla jsem mu, že půjdu, a mé rozhodnutí ho uvedlo do dobré nálady, že nás nebombardoval otázkami, když Lissa a já jsem řekly, že si odpoledne musíme zařídit 'naše věci'. Moji spolužáci měli prohlídku po soudu-odůvodnění-bylo to školení, ale já jsem viděla všechno předtím a byla schopna se z toho vykroutit. Lissa a já daly naše věci do našich pokojů,a pak vyrazily na druhou stranu Královské dvora, kde nežili-tak-královští lidé.

"Řekneš mi ještě, jaká je další část v tvém plánu?" zeptala se Lissa.

Od té doby,co mi Abe vysvětlil to Viktorovo vězení , jsem dělala další duševní seznam problémů, které budeme muset vyřešit. Hlavně tam byly dva, jeden byl o něco jednodušší, než původně byl, protože mi ho Abe řekl. Ne, že by to bylo opravdu mnohem jednodušší. Za prvé, jsme neměli tušení, kde na Aljašce by to místo mohlo být. Za druhé, my jsme nevěděli, jakou obranu vězení mělo. Neměli jsme nápad, jak to zjistit.

Přesto, mi něco řeklo, že všechny z těchto odpovědí lze nalézt u jednoho zdroje, což znamenalo, že jsem opravdu měla jen jeden bezprostřední problém: Jak se dostat k tomuto zdroji. Naštěstí jsem znala někoho, kdo by nám mohl pomoci se tam dostat.

"Musíme se vidět s Miou," řekla jsem jí.

Mia Rinaldiová byla náš bývalý Morojský spolužák - bývalá nepřítelkyně ve skutečnosti. Ona také vypadala jako hodně mladší dívenka. Byla to děvka, která byla ochotna nás zničit - a spát s - někým, kvůli jejímu úsilí o vysokou popularitu, potom se změnila a byla ochotna se naučit bojovat se Strigoji. Žila zde u soudu se svým otcem.

"Myslíš, že Mia ví, jak proniknout do vězení?"

"Mia je dobrá, ale nemyslím, že až tak dobrá. Myslím, že nám může pravděpodobně pomoct intelektuálně."

Lissa zasténala. "Nemůžu uvěřit, že jsi právě použila slovo 'intelekt'. Toto se skutečně mění na špionážní film." Mluvila uštěpačně, ale cítila jsem v ní strach. Lehký tón maskoval její strach, stále cítila neklid z Viktora, i přes její slib, který mi dala.

Tito nekrálovští, kteří pracovali a dělali obyčejné věci u soudu žili v apartmánech daleko od královské čtvrti a přijímací budovy. Já jsem dostala Miinu adresu předem, a tak jsme se vydaly přes dokonale upravený trávník, brblaly si navzájem po cestě o horkém dni. Našly jsme ji doma, nedbale oblečenou v džínách a tričku se zmrzlinou v ruce. Oči se jí rozšířily, když viděla, jak procházíme jejími dveřmi.

"No, já se propadnu," řekla.

Zasmála jsem se. Byl to druh odpovědi, který jsem jí dala. "Taky tě ráda vidím. Můžeme dál?"

"Samozřejmě." Udělala krok stranou. "Chcete zmrzlinu?"

Samozřejmě. Vzala jsem si jednu a sedla si s Lissou v malém obývacím pokoji. Bylo to daleko od bohatství v ubytování pro královského hosta, ale bylo to tu útulné a čisté, a nepochybně i milované Miou a jejím otcem.

"Věděla jsem, že absolventi dorazili," řekla Mia, odhrnula si blond kadeře z obličeje. "Ale já jsem si nebyla jistá, jestli jste byli s nimi, nebo ne. Jsi vůbec jednou z nich?"

"To jsem," řekla jsem. "Mám značku slibu a všechno." Zvedla jsem vlasy a tak viděla obvaz.

"Divím se, že tě vzali zpět poté, co začala řádit venku. Nebo jsi za to dostala extra uznání?"

Zdá se, že Mia slyšela stejný příběh, jako ostatní. Pro mě to bylo fajn. Nechtěla jsem mluvit o pravdě. Nechtěla jsem mluvit o Dimitrijovi.

"Myslíš, že by někdo mohl zastavit Rose v tom, co chce dělat?" Zeptala se Lissa s úsměvem. Snažila se také udržet v bezpečí mé pravé poslání, za což jsem byla vděčná.

Mia se zasmála a vzala si do úst velký kus ledu. To bylo zvláštní, že jí mozek neumrzl. "To je pravda." Její úsměv se vytratil, polkla sousto. Její modré oči, vždy chytré, mě studovaly v tichu na pár okamžiků. "A Rose chce něco hned."

"Hele, my jsme jen rádi, že tě vidíme," řekla jsem.

"Věřím ti. Ale taky ti věřím, že máš skrytý úmysl."

Lissa se usmála. Pobavila se tou špionážní hrou. "Co to říkáš? Umíš číst Rose nebo si prostě vždycky předpokládala, že má postranní úmysly?"

Teď se opět usmála Mia. "Oboje". Ona si poposedla na gauči, který se mi vážně moc líbil. Kdy vzrostla její vnímavost? "Tak jo. Nemá smysl ztrácet čas. Co potřebuješ ode mne?"

Povzdechla jsem si poraženě. "Musím se dostat dovnitř, do strážcovského hlavního bezpečnostního úřadu."

Vedle mě mi Lissa začala škrtit ruku. Cítila jsem, že se necítí dobře z toho. Zatímco mi občas dokázala skrýt své myšlenky, nebylo moc,co mohla udělat nebo říct, když přišlo skutečný překvapení. Já? Neustále ji ničím. Neměla tušení co přijde, ale upřímně, jestli jsme měli v plánu dostat se do přísně střeženého vězení, tak dostat se do bezpečnostního úřadu by neměl být tak velký šok.

"Wow," řekla Mia . "Nemusíš ztrácet čas s tak malou věcí." Její úsměv se zacukal. "Samozřejmě, že jsi za mnou přišla s velkou věcí. Malou by jsi udělala sama."

"Mohla bys mi - nám - tam?" Zeptala jsem se. "Jsi tu spřátelená s některými strážci... A tvůj otec má přístup k mnoha místem...." Neznala jsem přesnou práci pana Rinaldiho.

"Co hledáte?" zeptala se. Zvedla ruku, když jsem otevřela ústa k protestu. "Ne, ne. Nepotřebuji detaily. Jen obecnou představu. Vím, že tam nejdeš na výlet."

"Potřebuju nějaké záznamy," vysvětlila jsem.

Obočí se zvlnilo. "Personální? Snahu získat si práci?"

"Já - ne."Huh. Nebyl to špatný nápad, vzhledem k mému nejistému postavení, abych mohla být Lissiným strážcem. Ale ne. Potřebuju odpověď. "Potřebuju nějaké záznamy o vnější bezpečnosti na jiných místech - školy, královské domy, vězení." Snažila jsem se držet mého bezstarostného výrazu, jak jsem se zmínila o tom posledním. Mia byla často součástí některých šílených věcí, ale i ona měla své limity. "Myslela jsem, že dokumenty jsou tady?"

"To ano," řekla. "Ale většina z toho jen v elektronickém záznamu. A bez urážky, ale myslím, že je to nad tvoje schopnosti. I kdybychom se dostali k jednomu z jejich počítačů, vše je chráněno heslem. A když odcházejí, zamykají počítač. Hádám, že jsi v poslední době nenabourávala do počítačových sítí."

Ne, to určitě ne. A na rozdíl od hrdinů z těch špionážních filmů s kterými mě Lissa škádlila, neměla jsem ty-důvtipné přátele, kteří vždycky dokážou takovou věc rozšifrovat. Sakra. Zírala jsem mrzutě na mé nohy a přemýšlela, jestli jsem měla vůbec nějakou šanci dostat více informací z Abeho.

"Ale," řekla Mia, "v případě, že informace, které potřebuješ nejsou příliš aktuální, možná by tu byly ještě papírové kopie."

Prudce jsem zvedla hlavu. "Kde?"

"Mají hromadné skladovací prostory, skryté v jedněch ze sklepních prostorů. Spisy a záznamy. Stále zamčené a pod zámkem - ale zřejmě bude snazší se tam dostat , než do boje s počítačem. Opět platí, že záleží na tom, co budeš potřebovat. Jak staré to je."

Abe mi dal dojem, že věznice Tarasov byla poněkud starší. Určitě byl záznam v těchto archivech. Nepochybovala jsem,že strážci již psali digitální záznamy, což znamenalo, že bychom nenašli 'minutové' informace o tom místě a jeho bezpečnosti, ale já bych se spokojila s mapou.

"Mohlo by to být to, co potřebujeme. Můžeš nás tam dostat?"

Mia byla klidná na několik sekund a já jsem mohla vidět, jak její mysli pracovala. "Možná."Podívala se na Lissu. "Umíš stále donutit lidi, aby byli tvými otroky?"

Lissa se ušklíbla. "Nelíbí se mi myslet na to takhle, ale jo, můžu." Byla to další schopnost Ducha.

Mia se zamyslela zase a pak rychle kývla. "Dobře. Vraťte se kolem dvou a uvidíme, co můžeme udělat."

Dvě odpoledne pro zbytek světa znamenala půlnoc. Morojský běžel na noční harmonogramu. Být v bílém dni mi nepřipadalo zvlášť lstivé, ale musela jsem si představit Miu plánující, že ve skutečnosti tu bude málo lidí.

Snažila jsem se rozhodnout, zda bychom se měli stýkat více, když se ozvalo zaklepání a přerušilo mé myšlenky. Mia sebou trhla a najednou vypadala nesvá. Zvedla se a došla ke dveřím, a známý hlas se rozlehl chodbou směrem k nám.

"Promiň, že jdu brzy, ale já -"

Christian vstoupil do obývacího pokoje. Náhle zklapnul, když uviděl Lissu a mě. Každý vypadal zmrazený, takže to vypadalo, že to bylo na mně, abych předstírala, že to není nepříjemná situace.

"Hej, Christiane," řekla jsem vesele. "Jak to jde?"

Jeho oči se upíraly na Lissu a trvalo mu chvíli přetáhnout je na mě. "Fajn." Podíval se na Miu. "Můžu se vrátit...."

Lissa rychle vstala. "Ne," řekla hlasem chladným a 'princeznovským'. "Rose a já musíme jít tak jako tak."

"Jo," souhlasila jsem. "Máme... Věci... Na práci. A nechceme přerušit vaše..." Sakra, neměla jsem tušení, co se chystají dělat. Nebyla jsem si jistá.

Mia našla svůj hlas. "Christian chtěl vidět některé z mých chmatů, které jsem se naučila se strážci."

"Cool." Pořád s úsměvem na tváři jako Lissa jsem vyrazila ke dveřím. Když Lissa procházela kolem Christiana, řekla mu. "Jill bude žárlit."

A nejen Jill. Po dalším kole loučení, Lissa a já jsme odešli. Cítila jsem její vztek a žárlivost vyzařující přes pouto.

"Je to pouze jejich Bojující Klub, Liss," řekla jsem, bez potřeby jejího mluvení. "Nic se neděje. Začnou mluvit o úderech a kopech a dalších nudných věcech." No vlastně, ty věci byly hodně sladké, ale nebyla jsem schopná oslavovat, že Mia a Christian budou spolu.

"Možná že teď se nic děje," zavrčela, dívala se chladně dopředu."Ale kdo ví, co by se mohlo stát? Tráví čas společně , cvičí některé fyzické pohyby, jedna věc vede k další - "

"To je směšné,"řekla jsem. "Tento druh věcí není vůbec romantický." Další lež, přesně tak začal můj vztah s Dimitrijem. Znovu, neměla jsem se o tom zmiňovat. "Kromě toho, Christian nemůže chodit s každou holkou, na kterou se zavěsí. Mia, Jill - bez urážky, ale on není na 'mužné' holky."

"On je opravdu hezký," namítla, temné pocity se v ní stále vařily.

"Jo," připustila jsem, mé oči pozorovaly cestu. "Ale ony ho tak neberou. A navíc jsem myslela, že se nestaráš o to, co dělá."

"Taky že ne," souhlasila, dokonce ani nepřesvědčila sama sebe, natož mně. "Vůbec ne."

Moje pokusy odvrátit od toho pozornost byly po celý den zbytečné. Tašina slova se vrátila ke mně: Proč to nespravíš? Vzhledem k tomu,že Lissa a Christian jsou strašně nerozumní, jsem zachytila své vlastní naštvané pocity- které mě na oplátku nasraly. Christian by byl docela užitečný v mých nezákonných eskapádách, ale musela jsem si držet kvůli Lisse odstup.

Nakonec jsem ji nechala se špatnou náladou, když přicházela večeře. Srovnání s její romantickou situací, můj vztah s polo-zkaženým královským playboyem a nesouhlasy z jeho rodiny se zdál vyloženě optimistický. Jaký smutný a děsivý svět to byl. Ujistila jsem Lissu, že si ji najdu hned po večeři, abychom spolu mohly hned vyrazit za Miou. Zmínka o Mie neudělala Lissu šťastnou, ale pomyšlení na možné vloupání ji odvedlo na okamžik od Christiana.

Šaty,které jsem měla na večeři byla kaštanové, z lehkého, průsvitného materiálu, který byl skvělý pro letní počasí. Výstřih byl slušný, a jen malé rukávy jim daly 'nóbl' vzhled. Z vlasů jsem si udělala nízký culík, aby skrylo moje tetování, málem jsem vypadala jako slušná přítelkyně - která se ukazovala v klamným vzhledu, kdyby viděli, jak moje bláznivá část toužila po mém minulém příteli,který vstal z mrtvých.

Adrian si mě prohlédl od hlavy až k patě, když jsem dorazili k domu jeho rodičů. Měli trvalý pobyt tady u soudu. Malý úsměv na tváři mi řekl, že se mu líbilo, co viděl.

"Schvaluješ?" Zeptala jsem se, otočila se dokola.

Protáhl ruku kolem mého pasu. "Bohužel ano. Doufal jsem, že bys ses ukázala v něčem hodně...no, jako 'drzá holka'. Něco, co by pohoršilo moje rodiče."

"Někdy to vypadá, jako by ses o mě nestaral jako o člověka," všimla jsem si, když jsme šli dovnitř . "Je to, jako bys mou pomocí chtěl ostatní šokovat."

"Je to tak, malá dhampýrko. Mám tě rád, a s tvým používáním šokuju ostatní."

Schovávala jsem úsměv, když nás hospodyně Ivaškových vedla domem. Soud vlastně měl restaurace a kavárny zastrčené daleko ve svých budovách, ale královští, jako rodiče Adriana považovali za samozřejmost, mít efektní večeři v jejich domácnosti. Já bych raději byla na veřejnosti. Víc únikových možností.

"Vy musíte být Rose."

Moje zkoumání východů bylo přerušeno, když velmi vysoká, velmi elegantní Morojská žena přišla do místnosti. Měla na sobě dlouhé, tmavě zelené saténové šaty, které dokonale ladily s jejíma očima- s Adrianovýma očima. Tmavé vlasy měla stažené do drdolu, a usmála se na mě,vzala mě za ruku.

"Já jsem Daniella Ivašková," řekla. "Těší mě tě konečně poznat."

Byla to pravda? Moje ruka s ní automaticky potřásla. "Taky mě těší, paní Ivašková."

"Říkej mi Daniella, prosím." Otočila se, aby pozdravila Adriana a narovnala mu límec. "Upřímně, miláčku," řekla. "Myslíš si, že bys ses mohl dokonce podívat do zrcadla, než vyjdeš ven ze dveří? Tvoje vlasy jsou šílené."

Uhnul jejím rukám směrujícím k jeho hlavě. "Děláš si srandu? Strávil jsem hodiny před zrcadlem, aby to vypadalo takhle."

Vydala trýznila povzdech. "Někdy si říkám, jestli je štěstí nebo není, že nemám žádné další děti." Za ní, tichí služebníci přinesli na stůl podnosy. Zvedly víka a můj žaludek zamručel. Doufala jsem, že to nikdo jiný neslyšel. Daniella se podívala chodbou za ní. "Nathane, mohl by sis pospíšit? Jídlo bude studené."

O několik okamžiků později, těžké kroky zněly na zdobené dřevěné podlaze, a Nathan Ivaškov vtrhl do pokoje. Stejně jako jeho manželka byl oblečen formálně, modrá saténová kravata se leskla vedle jeho těžkého, černého kabátu. Vypadal stejně, jak jsem si pamatovala: výrazně stříbrné vlasy a vousy. Napadlo mě, jestli takhle budou vypadat Adrianovy, až zestárne. Ne, to já nikdy nezjistím. Adrian si pravděpodobně obarví vlasy při prvním náznaku šedých - nebo stříbrných.

Adrianův otec by mohl být přesně takový, jakého jsem si pamatovala, ale bylo jasné, že nemá ponětí, kdo jsem. Ve skutečnosti se zdál opravdu překvapen, že mě vidí.

"Tohle je Adrianova, ah, přítelkyně, Rose Hathawayová," řekla jemně Daniella. "Pamatuješ - řekl, že ji přivede dnes večer."

"Těší mě, Pane Ivaškove."

Narozdíl od jeho manželky mi nenabídl, abych mu tikala-upřímně, ulevilo se mi. Strigoj, který přeměnil Dimitrije se jmenoval Nathan, a tak to nebylo jméno, které bych chtěla vyslovovat. Adrianův otec s i mě prohlížel, ale ne tak, že jsem byla Adrianova přítelkyně. Bylo to spíš, jako bych byla zvláštnost. "Ach. Dhampýrská holka."

Nebyl hrubý, jen bez zájmu. Myslím, že to nebylo, jako by mě nazval krvavou děvkou nebo tak něco. Všichni jsme zasedli k jídlu, a když Adrian držel jeho typický ďábelský úsměvem na tváři, ke mně opět dolehla atmosféra, že on opravdu, opravdu potřebuje cigaretu. Pravděpodobně taky tvrdý alkohol. Být kolem s jeho rodiči nebylo něco, co by si užíval. Když jeden ze služebníků nalil nám všem víno, Adrian vypadal, že se mu nesmírně ulevilo a nedržel se zpátky. Střelila jsem na něj varovný pohled, ať na to ani nemyslí.

Nathanovi se podařilo rychle hltat jeho vepřové medailonky, zatímco stále vypadal elegantně a správně. "Takže," řekl, pozornost zaměřil na Adriana, "Teď, když Vasillisa odmaturovala, co se sebou hodláš dělat? Nebudeš zůstávat na škole s maturanty, že ne? Nemá smysl už tam být."

"Já nevím, "řekl Adrian líně. Zavrtěl hlavou, další porušení jeho pečlivě rozcuchaných vlasů. "Bylo pěkné tam být s nimi. Mysleli si, že jsem vtipnější, než opravdu jsem."

"Překvapivý," odvětil otec."Ty nejsi vtipný vůbec. Je na čase udělat něco výnosného. Pokud se nevrátíš do školy, měli bys ses alespoň podílet na nějakém obchodním jednání rodiny. Taťána tě kazí, ale mohl by ses toho hodně naučit od Rufuse."

Věděla jsem toho hodně o královské politice,rozpoznala jméno. Nejstarší člen každé rodiny byl "princ" nebo "princezna" a každý z nich měl své místo v radě- a pak se jeden z nich stal králem nebo královnou. Když se Taťána stala královnou, Rufus převzal jméno princ, jako další nejstarší v rodině.

"Pravda," řekl Adrian suše. Nesnědl moc jídla z toho, co měl u sebe. "Já bych opravdu rád věděl, jak dokáže utajit své dvě milenky před jeho manželkou."

"Adriane!" vyštěkla Daniella, rudá barva polila její tvář. "Neříkej takové věci u našeho stolu- a rozhodně ne před hostem."

Nathan se nezdál, že by upozornění na mě bral na vědomí a odmítavě pokrčil rameny. "Na ní nezáleží." Skousla jsem si ret, potlačovala nutkání zjistit, jestli bych mohla hodit můj talíř s Čínou a udeřil ho do hlavy. Rozhodla jsem se proti tomu. Nejenže by to zničilo večeři, ale talíř bych stejně pravděpodobně nemohla zvednout tak, jak jsem potřebovala. Nathan obrátil svoje mračení opět na Adriana. "Ale na tobě ano. Nenechám tě posedávat kolem a nic nedělat- a používat naše peníze na financování."

Něco mi řeklo, že bych měla zůstat mimo, ale nemohla jsem snést pohled na Adriana od jeho mrzutého otce. Adrian sedával kolem a plýtval penězi, ale Nathan neměl právo dělat si legraci za to z něho legraci. Myslím, určitě, že jsem v tom měla velkou 'zásluhu'. Ale to byla jiná.

"Možná bys mohl jít na Lehigh s Lissou," nabídla jsem. "Pokračovat s ní ve zkoumání ducha a pak... Dělat, cokoliv jiného, co jsi dělal, když jsi byl naposledy ve škole...."

"Pití a přeskakování třídy," řekl Nathan.

"Umění," řekla Daniella. "Adrian dělal umění."

"Opravdu?" Zeptala jsem se, obrátila se k němu překvapeně. Nějak jsem si ho dokázala představit při umění. Je zvláštnost jeho nevyzpytatelné osobnosti. "Tak to by bylo perfektní. Mohl bys to dělat znovu."

Pokrčil rameny a vypil svou druhou sklenici vína. "Já nevím. Měl bych v této akademii stejné problémy jako v té předchozí."

Zamračila jsem se. "Jaké?"

"Domácí úkoly."

"Adriane," zavrčel otec.

"To je v pořádku," řekl Adrian nenuceně. Položil ležérně ruku na stůl. "Já opravdu nepotřebuju práci nebo extra peníze. Až se Rose a já vezmeme, děti a já budeme žít z její strážcovské mzdy."

Všichni jsme ztuhli, i já. Věděla jsem dobře, že si dělá legraci. Myslím, že použil manželství a děti jako 'útočiště' (a byl jsem docela jistá, že to nemyslel vážně), hubený plat strážce nikdy nebude dostatečný pro jeho luxusní život, který vyžadoval.

Adrianův otec si nicméně vůbec nemyslel, že si dělá legraci. Daniella se zdála nerozhodnutá. Já, já jsem se prostě cítila nepříjemně. Bylo to velmi, velmi špatné téma na večeři, jako je tato a já jsem nemohla uvěřit,že Adrian došel tak daleko. Ani jsem si nepomyslela, že vina byla na vině. Adrianovi se prostě líbilo mučit jeho otce.

Hrozné ticho bylo těžší a těžší. Můj instinkt vyplnit rozhovor zuřil, ale místo abych něco řekla jsme raději zůstala ticho. Napětí se zvýšilo. Když zazvonil zvonek, všichni čtyři jsme leknutím nadskočili na našich židlích.

Hospodyně, Torrie, běžela ke dveřím a jsem si oddechla úlevou. Nečekaný návštěvník by pomohl zmírnit napětí.

Nebo možná ne.

Torrie si odkašlala když se vrátila, zjevně nervózní, když se dívala z Danielly na Nathana. "Její královská výsost, královna Taťána je tady."

Ne. Bože.

Všichni tři Ivaškovi náhle vstali a o půl vteřiny později jsem se k nim přidala. Předtím jsem Adrianovi nevěřila, že by Taťána mohla přijít. Z jeho obličeje jsem teď poznala, že byl překvapený taky. Ale opravdu, byla tady. Vešla do pokoje, elegantně oblečená v tom, v čem právě musela řešit obchodní jednání: na míru černé kalhoty a sako z červeného hedvábí a pod ním krajkovou halenku. Malé drahokamy zářily v jejích tmavých vlasech, a ty panovačné oči se podívaly se dolů na nás všechny, jak jsme se rychle ukláněly. Dokonce i její vlastní rodina následovala formality.

"Teto Taťáno," řekl Nathan, nutil se do něčeho, co vypadalo jako úsměv na tváři. Nemyslím si, že to dělal velmi často. "Nechcete se k nám připojit na večeři?"

Mávla rukou odmítavě. "Ne, ne. Nemohu zůstat. Jsem na cestě k setkání s Priscillou, ale řekla jsem si, že se zastavím, když jsem slyšela, že se Adrian vrátil." Její pohled padl na něj. "Nemůžu uvěřit, že jsi tu celý den a nepřišel jsi mě navštívit." Její hlas byl chladný, ale přísahám, že pobavení zajiskřilo v jejích očích. Bylo to děsivé. Ona nebyla někdo, o kom bych si myslela, že je vřelý a zmatený. Zážitek, vidět ji venku mimo její luxusní pokoje byl zcela nereálný.

Adrian se na ni usmál. On byl hned v pokoji jednoznačně nejpohodlnější osoba. Z důvodů, které jsem nikdy nepochopila, Taťána milovala a rozmazlovala Adriana. Tím nechci říct, že nemilovala ostatní členy rodiny, bylo jen jasné, že on je její oblíbenec. Vždycky to mě překvapilo, protože on byl někdy darebák.

"Ále, Myslel jsem, že máš důležitější věci na práci než mě," řekl jí. "Kromě toho jsem přestal kouřit, takže teď už spolu nebude moci jít propašovat cigarety za trůn."

"Adriane!" trestal ho Nathan, obličej přešel do jasně červené. Tehdy mě napadlo, že by jsme mohli hrát hru na pití, kolikrát on vysloví jméno svého syna. "Tetičko, já se omlouv-"

Taťána zvedla ruku. "Oh, buď zticha Nathane. Nikdo to nechce slyšet." Skoro jsem se dusila. Být ve stejné místnosti s královnou bylo příšerný, ale vidět tu děvku jak slovně fackuje pana Ivaškova se nedalo srovnávat. Otočila se zpátky k Adrianovi, obličej rozmrazoval. "Konečně jsi přestal? Šlo jen o čas. Předpokládám, že to je tvoje práce?"

Trvalo mi chvíli,než jsem si uvědomila, že mluví ke mně. Až do této chvíle jsem doufala, že si mě nevšimne. Zdálo se to jako normální rozhovor, lepší než když na mě křičela a nazvala mě krvavou děvkou. Bylo to šokující. Její hlas nebyl obviňující. Byl to. . . Ohromující.

"N-no, to jsem nebyla já, Vaše Veličenstvo," řekla jsem. Moje trpělivost byla daleko od mého chování při našem posledním setkání. "Adrian byl ten, kdo měl, ehm, odhodlání to udělat."

Bože, pomoz mi, Taťána se zasmála. "Velmi diplomatické. Měli by tě přiřadit, aby se stala politikem."

Nathanovi se nelíbilo, že pozornost je zaměřená na mě. Nebyla jsem si jistá,jestli mi to je nepříjemné nebo není. "Vy a Priscilla něco dnes večer vyřizujete? Nebo jdete jen na přátelskou večeři?"

Taťána uhnula pohledem ode mne. "Obojí. Existuje určité rodinné neshody. Nejsou veřejně, ale dostaly se ven. Lidé dělají hluk o zabezpečení. Někteří jsou připraveni zahájit přípravy až teď. Jiní se ptají, jestli strážci musejí spát. "Obrátila oči." A to jsou ty nejsmyslnější názory."

O tom není pochyb. Tato návštěva byla mnohem zajímavější.

"Doufám, že zavřete ty rádoby bojovníky, "zavrčel Nathan." Naše bojování společně se strážci je absurdní."

"Co je absurdní,"řekla Taťána," je spor mezi královskými. To, co chci je 'Drž hubu'." Její tón vyrostl do výšky, velmi královského."Jsme vedoucí mezi Moroji. Musíme jít příkladem. Musíme být jednotní, aby jsme přežili."

Studovala jsem ji zvědavě. Co to znamená? Souhlasí nebo nesouhlasí s postojem Nathana-proti bojům Morojů. Ona zmínila pouze nastolení míru mezi jejími lidmi. Ale jak? Její metoda byla povzbudit tento nový návrh nebo ho srovnat se zemí? Bezpečnost byla pro všechny důležitá věc, od těch útoků, a na ní bylo, aby to uklidnila.

"Pro mě to zní příliš složitě," řekl Adrian, mluvil lhostejně k důležité věci. "Pokud si přesto chceš dát cigaretu, udělám malý ústupek."

"Budu na tebe čekat zítra," řekla suše. "Nech cigarety doma." Podívala se na jeho prázdné sklenice. "a další věci." Záblesk nezlomného odhodlání zkřížilo její pohled, a i když to odešlo tak rychle, jak přišlo, cítila jsem skoro úlevu- Věděla jsem, že tam byla ledová Taťána.

Rozloučil se. "Poznamenáno."

Taťána dala nám ostatním krátké pohledy."Přeju příjemný večer," bylo její jediné rozloučení. My jsme se znovu uklonili a pak zamířila zpět ke dveřím. Jak opustila místnost, uslyšela jsem mumlání. Cestovala s doprovodem, uvědomila jsem si, a nechala je všechny v hale, zatímco ona přišla pozdravit Adriana.

Večeře potom byla tichá. Taťánina návštěva nás všechny překvapila. Alespoň to znamenalo, že jsem nemusela poslouchat Adrianova a jeho otce hašteření. Daniella většinou zachovala to málo rozhovoru, jaký tam byl, snažila se zjistit moje zájmy, a já jsem si uvědomila, že ona neřekla ani slovo během krátké návštěvy Taťány. Daniella se přivdala k Ivaškovým a já jsem přemýšlela, jestli ji královna zastrašovala.

Když nadešel čas našeho odchodu, Daniella byla samý úsměv, zatímco Nathan odešel do své pracovny.

"Musíš chodit častěji," řekla Adrianovi, uhladil mu vlasy přes jeho protesty. "A ty jsi vítána kdykoli, Rose."

"Děkuji," řekla jsem, vyjevená. Pořád jsem studovala její tvář, abych zjistila, jestli lže, ale myslela jsem si, že mluvila pravdu. Nedávalo to smysl. Morojové neschvalovali dlouhodobý vztah s dhampýry. Královští Morojové obzvláště ne. A Královský Moroj sblížený s královnou zejména ne, alespoň pokud by se nestal nějaký zázrak.

Adrian si povzdechl. "Možná, když on nebude kolem. Oh, sakra. To mi připomíná. Naposledy jsem si tu nechal kabát - chtěl jsem se dostat ven příliš rychle."

"Ty máš asi padesát kabátů," poznamenala jsem.

"Zeptej se Torrie, "řekla Daniella. "Bude vědět, kde je."

Adrian odešel hledat hospodyni, takže jsem zůstala s jeho matkou. Chovala jsem se zdvořile, bezvýznamně mluvit, ale moje zvědavost vyhrála.

"Večeře byla opravdu skvělá," řekla jsem jí upřímně. "A doufám, že vám večer nepřišel špatná... Ale myslím... no, vypadáte v pořádku, že chodím s Adrianem."

Přikývla vyrovnaně. "Já jsem."

"A..." No, musela jsem to říct. "Tať - královna Taťána se s tím zdála taky v pohodě."

"Je."

Byla jsem si jistá, že kdybych nezastavila čelist, spadla by mi až na podlahu. "Ale... Myslím, že v posledně, když jsem s ní mluvila, byla opravdu šílená. Pořád mi říkala, znovu a znovu, jak nám nedovolí být spolu v budoucnosti nebo se vzít, nebo něco takového." Zděsila jsem se, připomínaje Adrianův vtip. "Myslel jsem, že budete cítit to samé. Pán Ivaškov to tak cítí. Nemůžete opravdu chtít, aby váš syn byl navždy s dhampýrkou."

Daniellin úsměv byl laskavý, ale ironický. "Máš v plánu být s ním navždy? Plánuješ svatbu a usadit se?"

Otázka mě zastihla naprosto nepřipravenou. "Já... ne... Myslím, že by nebylo špatné být s Adrianem. Jen jsem nikdy -"

"Neplánovala se usadit?" Přikývla moudře. "To je to, co jsem si myslela. Věř mi, že vím, že Adrian nebyl předtím vážný. Všichni děláme ukvapené závěry, které nic neznamenají. Slyšela jsem o tobě, Rose - každý. A obdivuji vás. A na základě co jsem se dozvěděla, hádám, že nejsi typ, který by přestal být strážkyní a stala se ženou v domácnosti."

"Máte pravdu,"připustila jsem.

"Pak nevidím problém. Oba jste mladí. Máte právo se bavit a dělat, co chcete, ale já - ty a já - víme, že i když bys byla s Adrianem po zbytek života, nehodláš se vdát nebo usadit. A to nemá nic společného s tím, co Nathan nebo někdo říká. Tak to na světě chodí. Je to druh člověka, který jsi. Vidím to v tvých očích. Taťána si to uvědomila taky, a to je důvod, proč se stáhla. Musíš bojovat,a to je to, co budeš dělat. Alespoň pokud máš opravdu v úmyslu být strážcem."

"Mám." Zírala jsem na ni v úžasu. Její postoj byl úžasný. Ona byla první královská s kterou jsem se setkala,která ihned nezcvokla a nebláznila kvůli myšlence Moroje a dhampýrce jako páru. Pokud ostatní lidé sdílí její názor, bylo by hodně ostatních životů jednodušších. A měla pravdu. Nezáleželo na tom, co si myslel Nathan. Ani nevadilo, jestli byl Dimitrij kolem. Pointa byla, že Adrian a já jsme neměli v úmyslu být spolu po zbytek života, protože já vždycky budu strážce a mít povinnosti, nikoli lenošení, jak to dělal on. Chápala jsem že věci jsou tak jednodušší. . . Přesto se mi bylo trochu smutno.

Za ní jsem viděla,jak se Adrian blíží chodbou. Daniella se naklonil dopředu, nízkým hlasem mi řekla. Byla tam nostalgická poznámka v jejích slovech, když promluvila, tón jako matka. "Ale Rose? Když jsem v pořádku s vámi dvěma a vy jste šťastní, prosím, snaž se mu moc nezlomit srdce, až přijde čas.