5.kapitola

5. leden 2012 | 18.43 |

 Rozhodla jsem se, že bude nejlepší, když Lissa a já jsem tu zůstaly dýl a když jsme se vrátily do jejího pokoje, zíraly jsme do dokumentů. Ona měla změť pocitů, když jsem jí řekla o svém setkání s Michailem - které jsem nezmínila Mie. Lissina počáteční reakce byla překvapení, ale byly tam také jiné věci. Strach z problémů, které jsem mohly dostat. Trochu romantiky nad tím, co jsme oba-Michail a já- byli ochotni udělat pro ty, které milujeme. Zajímalo jí, jestli by dělala to samé kdyby Christian byl v této situaci. Rozhodla se okamžitě, že ano, její láska k němu byla stále silná. Pak si však řekla, že ona se už o něj vlastně nestarala, když jsem zjistila tuto nepříjemnost, byla jsem ještě více roztržitá.

"Co se děje?" zeptala se.
Povzdechla jsem si nahlas v hrůze, aniž by si to uvědomovala, četla jsem jí myšlenky. Nechtěla jsem, aby věděla, že jsem prohrabávala její mysl, a tak jsem upozornila na papíry rozložené na posteli. "Snažím se v tom najít smysl." Ne zcela tak daleko od pravdy.
Věznice byla složitá. Cely obsazené ve dvou patrech a byly malé - jen jeden vězeň na celu. Papíry nevysvětlily proč, ale důvod byl zřejmý. To šlo s tím, co Abe řekl o udržení zločinců od Strigojů. Kdybych byla pod zámkem ve vězení několik let, nemohla bych odolat pokušení a zabila bych svého spolubydlícího, abych se stala Strigojem a uniknula. Cely byly také umístěny v samém centru budovy, obklopené strážemi, kancelářemi, 'výcvikové pokoje,' kuchyně a prodavačskou místnost. Dokumenty vysvětlily střídání stráží, stejně jako krmení vězňů. Zřejmě doprovázeli jednoho po druhém k dárcům, silně střežených a povoleno bylo pouze velmi málo krve. Opět platilo, že je to udrželo být slabým a neproměnit se ve Strigoje.
Byly to všechno dobré informace, ale já neměla žádný důvod se domnívat, že vše bylo stejné, protože tyto soubor byly staré pět let. Bylo také pravděpodobné,že věznice měla mnoho nových zařízení na bezpečnost o místě. Asi jediné, s čím jsme mohly počítat bylo stejné vězeňské umístění a nákres budovy.
"Jak dobře se cítíš po svém vytvářecím kouzle?" Zeptala jsem se Lissy.
Ačkoli ona nebyla schopna dát tolik ducha léčení do mého prstenu jako žena, kterou jsem znala-jménem Oksana-, jsem si všimla, že mě trochu uklidňoval. Lissa očarovala prsten taky pro Adriana, i když jsem nemohla říct,jestli jsem si byla jistá, že je toto, co mu pomáhalo kontrolovat jeho nectnosti v poslední době - alkohol totiž pomáhal utlumit ducha perfektně.
Pokrčila rameny a převalila se na záda. Byl vyčerpaná, ale snažila se zůstat vzhůru kvůli mně. "Mohlo by být lepší. Kéž bych se mohla setkat s Oksanou."
"Možná jednou," řekla jsem neurčitě. Nemyslela jsem, že by Oksana někdy opustila Sibiř. Ona utekla se svým strážcem a chtěla zůstat nevýrazná. Kromě toho jsem nechtěla Lissu poblíž mého utrpení-alespoň v dohledné době. "Už jsi byla schopna vytvořit něco kromě uzdravení?" O chvíli později jsem odpověděla na mou vlastní otázku. "Oh, dobře. Lžíce."
Lissa se zašklebila, ale to se změnilo na zívnutí. "Nemyslím si, že to fungovalo tak dobře."
"Hmm."
"Hmm?"
Podívala jsem se zpět na plány. "Přemýšlím, že kdybys použila nátlak, mohlo by nám to hodně pomoci. Potřebujeme, aby lidé viděli, co chceme, aby viděli." Jistě, pokud se Viktorovi - jehož nátlak byl oproti ní nic- podařilo kouzlo chtíče, mohla udělat to, co jsem potřebovala. Prostě potřebuje více praxe. Pochopila základní zásady, ale měla co dělat, aby to mělo požadované účinky. Jediným problémem bylo, že když jsem ji o tohle žádala, žádala jsem taky o více používání ducha. I když se nežádoucí účinky neukázaly hned, pravděpodobně přijdou v budoucnu.
Podívala se na mě zvědavě , ale když jsem ji viděla znovu zívnout, řekla jsem jí, aby si s tím nedělala starosti. Vysvětlím jí to zítra. Neřekla žádný argument a po rychlém objetí, každá z nás odešla do vlastní postele. Moc jsme toho nenaspaly, ale museli jsme brát to, co nám bylo dáno. Zítra byl velký den.
Nosila jsem již strážcovský černo-bílý oblek, když jsem šla na Viktorův soud. V běžných situacích bodyguardi na sobě měli obyčejné šaty. Ale pro efektní akce, chtěli ,aby jsme vypadaly svěží a profesionálně. Ráno po naší odvážné přepadovce, jsem dostala první skutečnou chuť na strážcovskou módu.
Normálně jsem nosila obnošené šatstvo, ale teď jako oficiální strážce jsem měla oblečení, přesně podle mých představ: rovné-úzké černé kalhoty, bílou halenku na knoflíky a černé sako, které mi padnulo perfektně. Určitě to nebylo moc sexy, ale způsob, jakým mi to objalo břicho a boky byl úžasný. Cítila jsem spokojená s mým odrazem v zrcadle, a po několika minutách si pomyslela, že bych si měla vlasy vyčesat nahoru, abych odkryla své molnijské značky. Kůže byla stále podrážděná, ale alespoň byly obvazy pryč. Podívala jsem se, velmi. . . Profesionální. Určitým způsobem mi to připomnělo Sydney. Byla Alchymista - člověk, který pracoval s Moroji a dhampýry se skrytím existence upírů ze světa. S jejím řádným smyslem pro módu, vždycky vypadala připravená pro obchodní jednání. Pořád jsem jí chtěla poslat něco k Vánocům.
Pokud existoval čas, abych se pochlubila, bylo to dnes. Po studiích a absolvování, to byl další krok, abych se stala největším strážcem. Byl oběd, kterého se zúčastní všichni noví strážci. Morojové navštíví nové strážce v naději, že získají ty nejlepší. Naše skóre ze školy a zkoušek bylo zveřejněno nyní, a to byla šance pro Moroje se s námi setkat a dát nabídky těm, od kterých chtěli střežit. Samozřejmě, že hosté byli většinou královský, ale několik dalších důležitých Morojů mělo také nárok.
Opravdu jsem neměla zájem o tuhle maškarádu a nechat se očumovat bohatýma Morojema. Lissa byla jediná, kterou jsem chtěla. Přesto jsem musela udělat dobrý dojem. Potřebovala jsem, aby bylo jasné, že jsem ten, kdo by měl být s ní.
Ona a já jsem přišly do královského sálu spolu. Bylo to jediné místo, kde bylo dost velké pro nás všechny, protože víc než absolventů ze sv. Vladimíra bylo návštěvy. Všechny americké školy zaslaly své nové rekruty, a za chvíli jsem zjistila,že moře černé a bílé je závratné. Kousky barevné - oblečení královských - zpestřilo trochu paletu. Kolem nás, měkké nástěnné malby pověšené na zdi se zdály, že zářily. Lissa na sobě neměla plesové šaty nebo tak něco, ale vypadala velmi elegantně v přiléhavých zelenomodrých šatech ze surového hedvábí.
Královští se mísili se kolem jednoduše, ale mí spolužáci se přesunovali o rozpačitě. Nikomu to nevadilo. Nebylo naším úkolem hledat jiné, abychom se blížili. Všichni absolventi nosili jmenovky - ryté v kovu. Nebylo to žádné: Ahoj, Moje jméno je. . . ze samolepek. Štítky nám identifikovaly, aby Královští mohli přijít a dělat jejich výslechy.
Nečekala jsem nikoho kromě svých přátel, že by se mnou chtěl mluvit, tak Lissa a já jsme šly rovnou na bufet a pak obsadily tichý kout a daly si kaviár. No, Lissa jedla kaviár. Mně to připomnělo až moc Ruska.
Adrian, samozřejmě, se nás snažil najít na prvním místě. Dala jsem mu křivý úsměv. "Co tady děláš? Já vím, že nejsi schopný na strážce."
Se žádnými konkrétními plány pro jeho budoucnost, se prostě předpokládalo,že Adrian bude žít u dvora. Jako takový, by on nepotřeboval žádné vnější ochrany - i když by měl jistě nárok, kdyby se hodlal vydat někam ven.
"To je pravda, ale já sotva můžu chybět na párty," řekl. Držel sklenici šampaňského v ruce, a já jsem přemýšlela, jestli účinky prstenu od Lissy vyprchaly. Samozřejmě, občas pít opravdu není konec světa. Bylo to hlavně kouření, o co mi šlo, aby přestalo. "Už jsi byla oslovena tucty nadějných lidí?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Kdo chce bezohlednou Rose Hathawayovou? Kdo vypadne bez varování dělat svou vlastní věc?"
"Hodně," řekl. "Určitě ano. Nakopala jsi zady Strigojů v bitvě a nezapomeň - všichni si myslí, že jsi šla na nějaké Strigojské-řádění. Někoho by mohlo napadnout, že to stojí za tvou bláznivou osobností."
"Má pravdu," řekl hlas náhle. Podívala jsem se nahoru a uviděla Tašu Ozerovou stojící blízko nás, s malým úsměvem na zjizvené tváři. Navzdory znetvoření jsem si pořád myslela, že je krásná- než jiní Královští, které jsem viděla. Její dlouhé černé vlasy se leskly, a měla na sobě sukni a námořnické krajkové tílko. Dokonce byla na vysokých podpatcích a měla šperky - něco, o čem jsem si byla jistá, že na sobě nikdy neměla.
Byla jsem rád, že ji vidím,jen jsem nevěděla, že ona přijde k soudu. Zvláštní, napadlo mě. "Přidělili ti konečně strážce?" Královští měli hodně tiché, zdvořilé způsoby,jak se vyhýbat těm, kdo byli v nemilosti. V případě Ozerových to byl druh trestu za to, co udělali Christianovi rodiče. Bylo to naprosto nespravedlivé. Ozerovi si zasloužili stejná práva jako jakékoli jiné královské rodiny.
Přikývla. "Myslím, že doufali, že to pro mě nebude možné za Morojské bojování s dhampýry. Druh úplatku."
"To nebude potřeba, jsem si jistá."
"Ne. Kdyby nic jiného, bude to jen někdo, koho mi dají do praxe." Její úsměv zmizel, najednou vypadala nejistá. "Doufám, že nebudeš uražena... Ale já jsem požádala o tebe, Rose."
Lissa a já jsme si vyměnily překvapené pohledy. "Aha." Nevěděla jsem, co jiného na to říct.
"Doufám, že ti dají Lissu," doplňovala chvatně Taša, cítila se nepříjemně. "Ale královna vypadá, že má vlastní plány. Pokud je tomu tak..."
"To je v pořádku," řekla jsem. "Když nemůžu být s Lissou, pak opravdu raději budu s tebou." To byla pravda. Chtěla jsem Lissu víc než kohokoli jiného na světě, ale kdyby nás drželi od sebe, pak bych naprosto raději Tašu,než některého snobského královského. Samozřejmě, jsem si byla jistá, že moje šance na získání jejího přidělení byla tak špatná, jako na přidělení Lissy. Ti, kteří na mě byli naštvaní kvůli mému útěku, se snažili mi udělat co nejnepříjemnější budoucnost. A i kdyby jí povolili strážce, měla jsem pocit, že Taša nebyla vysokou prioritou. Moje budoucnost byla stále velkým otazníkem.
"Hej," zvolal Adrian, uražen, že jsem ho neměla jako druhého v pořadí.
Zavrtěla jsem na něj hlavou."Víš, že by mě stejně přiřadili k ženě. Kromě toho, musíš udělat se svým životem něco, aby sis nějakého strážce zasloužil."
Myslela jsem to žertem, ale on se malinko zamračil, jako bych opravdu zranila jeho city. Taše se mezitím ulevilo. "Jsem ráda, že ti to nevadí. Mezitím, udělám co budu moci, abych vám dvěma pomohla." Ona obrátila oči v sloup. "Ne, že by můj názor moc znamenal."
Sdílení mých obav o Tašu byly zbytečné. Místo toho jsem jí začala děkovat za nabídku, ale přišel k nám další návštěvník: Daniella Ivašková. "Adriane," řekla jemně trestně, malý úsměv na tváři, "Nemůžeš držet Rose a Vasilisu pro sebe." Otočila se k Lisse a mně. "Královna by si vás obě přála vidět."
Krásný. Obě jsme se zvedly, ale Adrian zůstal sedět, s žádnou touhu navštívit jeho tetu. Taša zřejmě taky ne. Vidět ji, Daniella se chovala odměřeně, zdvořile přikývla. "Lady Ozerová." Ona pak odešla, za předpokladu, že ji budeme následovat. Přišlo mi to jako ironie, že se Daniella zdála ochotna akceptovat mě, ale stále se držela předsudků o Ozerových. Myslím, že jí bylo příjemné jít pryč.
Taša však už byla dávno imunní proti tomuhle chování. "Bavte se," řekla. Pohlédla na Adriana. "Další šampaňské?"
"Lady Ozerová," řekl velkoryse, "Vy a já jsme dvě mysli se stejným myšlením."
Zaváhala jsem při následování Lissy k Taťáně. Byla jsem ze začátku překvapená z Tašinýho objevení, ale teprve nyní jsem něčemu doopravdy věnovala pozornost. "To jsou tvoje stříbrné šperky?" Zeptala jsem se.
Ona se roztržitě dotkla náhrdelníku kolem krku. Její prsty byly zdobeny třemi prsteny. "Ano," řekla zmateně. "Proč?"
"To bude opravdu znít divně... No, možná ne s porovnání s mou normální podivností. Ale mohla bych, ehm, si je půjčit všechny?"
Lissa po mě střelila pohledem a okamžitě uhodla mé motivy. Potřebovali jsme větší kouzlo a tak i stříbro. Taša nadzvedla obočí, ale tak jako mnoho mých přátel, ona měla pozoruhodnou schopnost brát podivné nápady.
"Jasně," řekla. "Ale můžu ti je dát později? Opravdu se nechci zbavit všech mých šperků uprostřed párty."
"Žádný problém."
"Dám ti je nechat poslat do tvého pokoje."
S tím usadila, Lissa a já jsme přešly k místu, kde byla Taťána obklopena obdivovateli a těmi, kteří se chtěli plazit kolem. Daniella se musela mýlit, když řekla,že Taťána chtěla vidět nás obě. Vzpomínka, jak na mě řvala kvůli Adrianovi se mi vpálila do hlavy, a večeře s Ivaškovými mě neoklamala od mého myšlení o královně, že jsme byli náhle nejlepší přátelé.
Přesto překvapivě, když zahlédla Lissa a mě, byla samý úsměv. "Vasilisa. A Rosemarie." Ona pokynula k nám blíž, a skupina se rozešla. Jsem se přiblížila s Lissou, mé kroky váhavé. Že by na mě jen nechtěla křičet před všemi těmi lidmi?
Zřejmě ne. Vždycky přišel někdo na pozdravení, a královna poprvé všem představila Lissu. Všichni byli zvědaví na princeznu Dragomirovou. Já byla představena také, i když královně na mě nešla zpívat chvála, jako na Lissu. Přesto jsem uznala, že to bylo neuvěřitelné.
"Vasiliso," řekla Taťána, jakmile formality byly hotové, "Myslela jsem, že bys měla brzy navštívit Lehigh. Úpravy budou pro tebe hotové asi, oh, možná týden a půl . Mysleli jsme si, že by to bylo pěkné potěšení na tvoje narozeniny. Serena a Grant tě budou doprovázet, přirozeně, a pošlu pár dalších." Serena a Grant byli strážci, kteří měli nahradit Dimitrije a mě jako budoucí ochrana Lissy. Samozřejmě, že pojedou s ní. Poté Taťána řekla nejvíce zarážející věc ze všech. "A můžeš jet taky, pokud bys chtěla, Rose. Vasilisa stěží může oslavovat bez tebe."
Lissa se rozzářila. Lehighská Universita. Návnada, aby přijala život u dvora. Lissa toužila po mnoha znalostech, jak jen mohla dostat, a královna jí dala šanci. Vyhlídka na návštěvu ji zcela naplnila nadšením a vzrušením - zejména pokud by mohla oslavit své osmnácté narozeniny se mnou. Dokázalo ji to dostat od Viktora a Christiana,a to už bylo co říct.
"Děkuji vám, Vaše Veličenstvo. To by bylo skvělé."
Byla silná možnost, věděla jsem, že bychom nemuseli uskutečnit tuto návštěvu- ne, pokus vyjde můj plán s Viktorem. Ale nechtěla jsem zničit Lissino štěstí - a těžko jsem jí to teď mohla připomenout. Byla jsem také ohromená, že jsem vůbec byla pozvána. Po mém pozvání mi královna neřekla nic jiného a pokračovala s mluvením s ostatními kolem ní. Přesto byla příjemná - alespoň na ni - což mi nedávala smysl, stejně jako v domě Ivaškových. Ne jako nejlepší přítelkyně, ale rozhodně ne nepříčetná, šílená děvka. Možná Daniella měla pravdu.
Následovalo hodně poklon, jak si povídali a snažili se zapůsobit na královnu, a brzy bylo jasné, že jsem tu již byla nepotřebná. Rozhlédla jsem se po místnosti, našla někoho,s kým jsem potřebovala mluvit a pokorně jsem oddělila od skupiny, protože jsem věděla, že Lissa se o sebe postará sama.
"Eddie," zavolala jsem a došla jsem na druhou stranu sálu. "Samotný poslední."
Eddie Kastilie, dlouholetý kamarád, se usmál, když mě uviděl. Byl také dhampýr, vysoký s dlouhým, úzkým obličejem, ale stále s ještě roztomilým, chlapeckým vzhledem. Pro změnu měl zkrocené jeho tmavé, písčito-blonďaté vlasy. Lissa kdysi doufala, že Eddie a já by jsme mohli být spolu, ale on a já jsme byli striktně jen přátelé. Jeho nejlepší přítel byl Mason, sladký kluk, který byl do mě blázen a byl zavražděn Strigoji. Po jeho smrti, Eddie a já jsem přijali ochranářské postoje vůči sobě navzájem. Později byl unesen během útoku na svatého Vladimíra, a jeho zážitky z něj udělaly vážného a odhodlaného strážce - někdy až příliš vážného. Chtěla jsem, aby se více bavil a měla jsem radost, když jsem teď viděla radostný záblesk v jeho očích.
"Myslím, že každý Královský v místnosti se tě snaží podplatit," škádlila jsem. Nebyl to úplně vtip. Po celou párty jsem se na něj chvilkami koukala a vždycky tam s ním někdo byl. Jeho záznam byl hvězdný. Hrozné události v životě ho mohly 'poškodit', ale odrážely se i na jeho dovednostech. Měl skvělé skóre a doporučení od soudu. A co je nejdůležitější, neměl mojí bezohlednou pověst. Byl to dobrý úlovek.
"Vypadá to tak." Zasmál se. "To jsem opravdu neočekával."
"Ty jsi tak skromný. Jsi nejžhavější věc v této místnosti."
"Ne, v porovnání s tebou."
"Jo. To je vidět z toho, jak se mnou lidi chtějí mluvit. Taša Ozerová je jediná, kdo mě chce,co já vím. A Lissa, samozřejmě."
Eddie se rychle zamyslel. "Mohlo by to být horší."
"Bude to ještě horší. Není způsob jak mít jednu z nich."
Zmlkla jsem, a náhlé mě naplnila úzkost. Přišla jsem požádat o laskavost Eddieho, což se nezdálo jako dobrý nápad. Eddie byl na pokraji zářící kariéry. Byl to věrný přítel, a já jsem si byla jistá, že by mi pomohl s tím, co jsem potřebovala. . . ale najednou jsem si nemyslela, že bych se ho mohla zeptat. Stejně jako Mia, nicméně, Eddie byl pozorný.
"Co se děje, Rose?" Jeho hlas byl znepokojený - měl ochranný charakter.
Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem to udělat. "Nic."
"Rose," řekl varovně.
Podívala jsem se pryč, nebyla jsem schopna koukat se mu do očí. "To není důležité. Opravdu." Najdu nějaký jiný způsob, někoho jiného.
K mému překvapení natáhl ruku a dotkl se mé brady a zvedl mou hlavu zpět nahoru. Jeho pohled zachytil můj, bez možnosti úniku. "Co potřebuješ?"
Zírala jsem na něj dlouho. Byla jsem tak sobecká, riskovat život a pověst přátel,na kterých mi záleželo. Kdyby Christian a Lissa nebyli rozhádání, požádala bych ho taky. Ale Eddie bylo vše, co mi zbylo.
"Potřebuju něco... Něco, co je dost extrémní."
Jeho tvář byla stále vážná, ale jeho rty se natáhly do ironického úsměvu. "Všechno, co děláš je extrémní, Rose."
"Ne, takhle ne. Tohle je... No, to je něco, co by vše pro tebe mohlo zničit. Dostane tě to do velkých potížích. To nemohu dovolit."
Úsměv se napolo ztratil. "To nevadí," řekl zlostně. "Kdybys mě potřebovala, udělám to. Bez ohledu na to, co to je."
"Ty nevíš, co to je."
"Věřím ti."
"Je to nezákonné. Protistátní."
To ho překvapilo jen na chvíli, ale zůstal odhodlaný. "Cokoli, co potřebuješ. Nezajímá mě to. Budu ti krýt záda." Zachránila jsem Eddiemu dvakrát život a věděla jsem, že to co řekl myslel vážně. Cítil se mi zavázaný. On by šel, kam bych mu řekla, nikoli z romantické lásky, ale z přátelství a věrnosti.
"Je to nezákonné," opakovala jsem. "Musel bys vyklouznout ze dvora... Dnes. A já nevím, kdy bychom se vrátili zpátky." Bylo docela možné, že bychom se nevrátili. Až bychom utíkali před strážemi. . . No, oni by mohli udělat smrtící opatření, aby splnili své povinnosti. Bylo toto, pro co se každý strážce cvičil. Ale nemohla jsem tam jít sama bez Lissinýho nátlaku. A taky jsem potřebovala někoho, kdo by mi kryl záda.
"Jen mi řekni, kdy."
A to bylo všechno, co chtěl. Neřekla jsem mu v náš plán v plném rozsahu, ale řekla jsem mu naše noční setkání a řekla mu, co si bude muset přinést. Nikdy mě nezpochybňoval. Řekl, že tam bude. V tu chvíli si s ním přišli promluvit noví Královští a já jsem ho nechala, věděla, že se uvidíme později. Bylo to těžké, ale já jsem odstrčila svůj pocit vinny na možné ohrožení jeho budoucnosti.
Eddie přišel, stejně jak slíbil na můj plán později v noci. Lissa přišla taky. Opět platilo, že noc znamenala 'za bílého dne.' Cítila jsem její stejné obavy, jako když jsme se plížili s Miou. Světlo bylo všude, ale všichni spali. Lissa, Eddie a já jsme se stále pohybovali po Královském dvoře, tak skrytě, jak jsme jen mohli, na setkání s Michailem v místě, které byly všechny druhy vozidel v garáži. Garáže byly velké, kovové, průmyslové stavby-na kraji dvora, kde nikdo nebydlel.
Vklouzli jsem do garáže. Byl sice noc, ale ulevilo se mi, že tam nikdo jiný nebyl. Podíval sena nás tři, zřejmě ho překvapil můj 'tým,' ale neměl žádné otázky a žádná další pokusy se k nám připojit. Přepadlo mě více viny. Byl tady někdo jiný, kdo byl riskoval svou budoucnost pro mě.
"Budete tam namačkaný," přemítal.
Nutila jsem se k úsměvu. "Všichni jsme tady přátelé."
Michail se ani nezasmál mému vtipu, ale místo toho dal mojí tašku do kufru černého Dodge Charger. Nedělal si legraci s 'namačkáním'. Byl to novější model. Starší model by byl větší, ale strážci měli kolem sebe pouze nejnovější a nejrychlejší věcičky.
"Jakmile se dostaneme dost daleko, zastavím a nechám vás," řekl.
"Budeme v pořádku," ujistila jsem ho. "Pojďme na to."
Lissa, Eddie, a já jsme si vlezli do kufru. "Ach Bože," zamumlala Lissa. "Doufám,že nikdo netrpí klaustrofobií."
Bylo to jako špatná hra z Twistru. Kufr byl dostatečně velký pro některé zavazadla, ale nebyl určen pro tři lidi. Byli jsme pevně namačkaní a osobní prostor neexistoval. žádné místo navíc nezbylo. Uspokojivě jsme si lehli, Michail zavřel kufr a nás pohltila tma. Motor naskočil o minutu později a cítila jsem,jak se auto pohybuje.
"Jak dlouho si myslíte, že bude trvat, než zastavíme?" zeptala se Lissa. "Nebo umřeme z otravy oxidem uhelnatým?"
"Ještě jsme neopustili Soud," všimla jsem si. Povzdechla si.
Vůz jel, a ne příliš dlouho potom jsme zastavili. Michail musel dosáhnout brány a pozdravil se se strážemi. Předtím mi řekl, že přijde na nějakou záminku nebo nějakou záležitost, a tak jsme neměli důvod se domnívat, že mu stráže budou klást otázky nebo prohledávat auto. Soudní dvůr neměl starosti o lidi,kteří chodili potají ven, jako je naše škola. Největší zájem byl o lidi, kteří se snažili dostat dovnitř.
Minuta uplynula a já jsem neklidně uvažovala, jestli tam je nějaký problém. Pak se auto opět rozjelo a všichni tři jsme vydechli úlevou. Potom jsme zrychlili, z čehož jsem měla podezření, že se přece jenom něco pokazilo,ale auto se otočilo a zastavilo. Kufr se otevřel a my jsme z něj vyklouzli. Ještě nikdy jsem nebyla tak vděčná za čerstvý vzduch. Vlezla jsem na sedadlo spolujezdce vedle Michaila a Lissa s Eddiem vlezli dozadu. Jakmile jsme nastoupili, Michail pokračoval v řízení bez dalšího slova.
Dovolila jsem si několik okamžiků viny za lidi,kteří do toho byli zapojeni, ale hned jsem to nechala být. Nyní bylo příliš pozdě na starosti. Také jsem se trápila kvůli Adrianovi. Byl by dobrým spojencem, ale já bych ho sotva požádala v tomhle o pomoc.
A s tím jsem se uvelebila a obrátila své myšlenky na práci před námi. Dostat se na letiště trvalo asi hodinu a odtamtud jsme my tři pokračovali na Aljašku.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře