6.kapitola

5. leden 2012 | 18.44 |

 "Víte, co potřebujeme?"

Seděla jsem mezi Eddiem a Lissou v našem letu ze Seattlu do Fairbanks. Vzhledem k tomu, že jsem byla nepatrně lepší a vůdce, uvízla jsem na prostředním sedadle.
"Nový plán?" zeptala se Lissa.
"Zázrak?" zeptal se Eddie.
Odmlčela jsem se a pohlédla na oba,než jsem odpověděla. To se z nich, od té doby, co jsme se sem dostali, zrovna teď musejí stát komedianti?Ne. Nesmysly. Potřebujeme skvělé pomůcky, pokud se budeme chtít dostat dál." Poklepala jsme na vězeňský plán, který byl na mém klíně po téměř každou část našeho výletu, tak dalekého. Michail nás nechal vystoupit na malém letišti hodinu od Soudu. Odtud jsme letěli do Philadelphie, a odtamtud do Seattlu a nyní Fairbanks. Připomnělo mi to trochu bláznivé lety,které jsem musela podniknout ze Sibiře zpět do Spojených států, cesta byla také přes Seattle. Už jsem začínala věřit, že město bylo vstupní branou do všech míst.
"Myslel jsem, že nástroje, co potřebujeme jsou naše smysly," uvažoval Eddie. Většinou byl jako strážce vážný, ale když se uvolnil,mohl se také obrátit na svůj humor. Ne že by byl úplně v klidu s naším posláním, teď, když věděl ještě více (ale ne všechny) podrobností. Věděla jsem, že jakmile přistaneme, jeho smysly budou opět v pohotovosti. Byl pochopitelně šokovaný, když jsem mu řekla, že se chystáme osvobodit Viktora Daškova. Eddiemu jsem neřekla nic o Dimitrijovi nebo duchu, pouze to, že dostat Viktora přinese větší dobro. Eddie mi důvěřoval, vzal mě za slovo a sledoval okolí, nic dalšího vědět nechtěl. Zajímalo mě, jak by reagoval, kdyby se dozvěděl pravdu.
"Přinejmenším, budeme potřebovat GPS," řekla jsem. "Na mapě jsou pouze zeměpisné šířky a délky. Žádné skutečné směry."
"To by nemělo být těžké," řekla Lissa, obracela náramek znova a znova v ruce. Otevřela svou tašku a rozložila Tašiny šperky. "Jsem si jistá, že i Aljaška má moderní technologii." Také se přepnula na humorný postoj, a to i s úzkostí vyzařující prostřednictvím pouta.
Eddieho dobrá nálada trochu vybledla. "Doufám, nemyslíte zbraně nebo něco takového."
"Ne, absolutně ne. Pokud to bude fungovat jak chceme, nikdo nebude ani vědět, že jsme tam." Fyzický boj byl pravděpodobný, ale já jsem doufal, že nenastane žádné velké zranění.
Lissa si povzdechla a podala mi ten náramek. Měla strach, protože spousta mých plánu záviselo na jejím půvabu - doslova i obrazně. "Nevím, jestli to bude fungovat, ale možná ti to dám větší odolnost."
Vzala jsem si náramek a dala na mém zápěstí. Necítila jsem nic, ale to se tak většinou stávalo. Opustila jsem Adriana se vzkazem, že Lissa a já jsem byly 'dívky na útěku' před mým přiřazením a její návštěvou vysoké školy. Věděla jsem, že ho to bude bolet. Vědě, že jsem dívka se spousty břemeny, ale on se cítil ublížený za to, že nebyl pozvaný na další odvážný útěk - když věřil, že jsme na stejné straně.

On mě asi znal natolik dobře, aby mu došlo, že většina z mých akcí měla postranní úmysly. Moje naděje byla, že rozšíří nějaký příběh o divoké akci u dospělých, kdyby zaznamenali náš útěk. Stále bychom se mohli dostat do problémů, ale divoký víkend byl lepší než útěk z vězení. A upřímně, jak by pro mě věci mohly být horší? Jedna vada tady byla, Adrian může navštívit mé sny a pomocí nátlaku zjistit, co se vlastně děje. Byl to jeden z nejzajímavějších - a občas nepříjemných - schopností ducha. Lissa se nenaučila chodit sny, ale měla hrubé pochopení principu. Mezi tímto a nátlakem se ještě snažila okouzlit náramek způsobem, který by blokoval Adrian, když bych spala později.

Letadlo začalo klesat do Fairbanks, a já jsem se dívala z okna na vysoké borovice a úseky zeleně. V myšlenkách Lissy jsem četla, jak ona z poloviny očekávala ledovce a závěje, přesto že věděla, že je teď léto. Po Sibiři jsem se naučila mít otevřenou mysl o regionálních stereotypech. Můj největší zájem bylo slunce. Bylo plné denního světla, když jsme utekli ze soudu, a pokud naše cesty byly na západ, časové pásmo zaznamenalo změnu, že slunce s námi zůstalo. Teď, když bylo téměř devět večer,jsme vstoupili do sluneční modré oblohy, díky naší severní šířce.
Byla to jako obří bezpečnostní přikrývka. Nezmínila jsem to Lisse nebo Eddiemu, ale zdálo se pravděpodobné, že Dimitrij má špehy všude. U svatého Vladimíra a Soudního dvora jsem byla nedotknutelná, ale jeho dopisy jasně uvedly, že na mě bude čekat, jakmile opustím pozemek. Neznala jsem rozsah jeho logistiky, ale že by lidé sledovali soud v denním světle by mě vůbec překvapilo. A i když už jsem byla ukrytá v kufru, byla silná možnost, že Dimitrij už mě lovil. Ale světlo, které střežilo vězně nám zajistilo bezpečnost taky. Budeme mít stěží nějaký čas na noční stráž a když tuto akci provedeme rychle, mohli bychom být z Aljašky pryč poměrně brzo. Samozřejmě, to nemusí být tak dobrá věc. Měli bychom se ztratit ze slunce.
Naše první komplikace přišla poté, co jsme přistáli a snažili si půjčit auto. Eddie a já jsme byli osmnáctiletí, ale nikdo z automobilové společnosti neměl zájem půjčovat auto někomu, kdo je tak mladý. Po třetím odmítnutí můj hněv začal růst. Kdo by si myslel, že nás bude zdržovat něco tak hloupého? A konečně, u čtvrtého pultu nám žena váhavě řekla, že asi kilometr od letiště je kluk, který by nám pravděpodobně pronajmul auto, kdybychom měli kreditní kartu a dost velký vklad.
Šli jsme v příjemném počasí, ale já jsem mohla říct, že slunce začínalo Lissu obtěžovat v době, kdy jsme dosáhli svého cíle. Bud - Budovo pronajímání aut - se nezdál zcela jako povrchní, jak jsem očekávala a skutečně nám pronajmul auto, když jsme předložili dost peněz. Odtud jsme se dostali na skromný pokoj v motelu a znovu se vrátili k našem plánům.
Všechny naše informace uvedly, že věznice běžela na upírském rozvrhu, což znamenalo, že tohle byla jejich aktivní denní doba. Naším plánem bylo zůstat v hotelu až do následujícího dne, kdy přišla Morojská 'noc', aby jsme zachytili již některé ve spánku. Poskytla jsem Lisse více času k práci na jejích půvabech. Náš pokoj byl snadno obhajitelný.
Můj spánek byl bez Adriana, za což jsem byla vděčná, protože to znamená, že buď přijal náš 'dívčí výlet' nebo se nemohl dostat přes Lissin náramek. Ráno jsme koupila nějaké koblihy k snídani a jedla. Jít proti našemu upírskému rozvrhu nás všechny trochu rozhodilo.
Cukru nám pomohl nastartovat, a Eddie a já jsme opustili Lissu. Koupili jsme mé vytoužené GPS a pár dalších věcí ve vedlejším obchodu a používali jej k navigaci vzdálené země, silnic, které zřejmě nikam nevedou. Když GPS potvrdila, že jsme byli jen míly od vězení, zamířili jsme na malou prašnou cestu a vyrazili pěšky přes pole vysoké trávy, která se táhla donekonečna před námi.
"Myslel jsem, že Aljaška je tundra," řekl Eddie, křupání bot přes vysoké stonky. Obloha byla modrá a jasná jen s pár mraky,které ale neudělaly nic, aby slunce zmizelo. Vzala jsem si lehkou bundu, ale teď jsem si ji uvázala kolem pasu, jak jsem se potila. Občas jsem vítala poryv větru, který se hnal přes trávu a házel si mými vlasy kolem.
"Myslím, že ne všechny části. Nebo možná jen budeme muset jít dál na sever. Oh, hej. To vypadá slibně."
Zastavili jsme před vysokým, ostnatým plotem s obrovským SOUKROMÝ POZEMEK - NEOPRÁVNĚNÝM OSOBÁM VSTUP ZAKÁZÁN. Písma bylo červený, zřejmě zdůrazňovalo, jak závažné to je. Osobně bych přidala lebku a kosti.
Eddie a já jsme studovali plot na několik okamžiků, pak se setkaly s pohledy. "Lissa bude zavřená, než se vrátíme," řekla jsem s nadějí.
Lezení přes ostnatý plot není nemožné, ale není to legrace. Hodila jsem bundu na dráty,rukama se po ní šplhala, aby mě chránila, ale stále jsem skončila s několika škrábanci a rozseknutým oblečením. Když jsem byla nahoře, skočila jsem dolů, přistání bylo příjemnější než lezení. Eddie udělal totéž, šklebící se na tvrdý dopad.
Šli jsme trochu dál, a pak se objevila tmavá budova. Oba jsme se zastavili jako jeden a poklekli, hledali, kde by jsme se v trávě mohli skrýt. Vězeňské spisy uvedly, že kamery jsou na vnější straně, což znamenalo,že jsme riskovali odhalení, pokud budeme příliš blízko. Koupila jsem skvělý dalekohled spolu s GPS a vzala ho, studovala okolí budovy.
Dalekohled byl dobrý - opravdu dobrý - jako by měl být, za tu vysokou cenu. Úroveň detailu byla úžasná. Stejně jako tolik výtvorů Morojů, stavba byla směs starého a nového. Stěny byly vyrobeny z šedých, zlověstných kamenů a téměř úplně zakrývala skutečnou věznici, jejíž střecha byla sotva viditelná. Dívala jsem se na zdi, mé oči byly jako kamery. Místo vypadalo jako pevnost, neproniknutelná a nevyhnutelná. Zasloužila si být na skalnatém útesu, se zlověstnou černou oblohou za ní. Pole a slunce se zdály na místě.
Podala jsem dalekohled Eddiemu. Sám si dělal hodnocení a pak ukázal nalevo. "Tam."
Mžourala jsem na kamion jak vjížděl dovnitř. Jel kolem a zmizel z dohledu. "Naše jediná cesta dovnitř," zamumlala jsem, s odkazem na plán. Věděli jsme, že jsme neměli snímek stěn nebo jsme se nemohli dostat dost blízko, aniž by jsme nebyli spatřeni. Potřebovali jsme doslova projít hlavním vchodem, a to se zdálo trochu povrchní.
Eddie spustil dalekohled a pohlédl na mě, svraštil obočí. "Myslím na to, co jsem řekl předtím. Věřím ti. Ať už je důvod k tomuhle jakýkoliv, věřím, že je správný. Ale dříve, než věci dají do pohybu, jsi si jistá, že to je toto, co chceš?"
Vydala jsem krutý smích. "Chci? Ne, ale je toto, co musíme udělat."
Přikývl. "Dobře."
Sledovali jsme vězení trochu déle, pohybovali se do všech směrů a přitom zůstávali při obvodu. Bylo to takové, jak jsme očekávali, ale s 3-D by to bylo ještě užitečnější.
Asi po půl hodině jsme se vrátili do hotelu. Lissa seděla se zkříženýma nohama-na jedné z postelí, stále pracovala na kouzlech. Skrz její pocity procházelo teplo. S duchem se vždycky cítila dobře - a to i když to potom mělo nežádoucí účinky - a ona si myslela, že pokročila.
"Adrian mi na mobil dvakrát volal," řekla mi, když jsme vstoupili.
"Ale ty jsi neodpovídala?"
"Ne. Chudák kluk."
Pokrčila jsem rameny. "Je to takhle lepší."
Pověděli jsme ji o tom, co jsme viděli, a její šťastná nálada začala strmě klesat. Naše návštěva znamenala,že to, co budeme dělat později během dnešního dne je více a více reálné, a tolik práce s duchem už ji vysilovalo. O několik okamžiků později, jsem vycítila její polykání strachu. Rozhodla se. Řekla mi, že to udělá a hodlala svá slova dodržet, i když se bála, že každý druhý krok ji přivedl blíž k Viktoru Daškovi.
Následoval oběd a pak o několik hodin později, bylo na čase dát plán do pohybu. Byl časný večer pro člověka, což znamenalo, že upíří noc se bude blížit ke konci brzy. Bylo to teď nebo nikdy. Lissa nám nervózně rozdala kouzlo,které pro nás udělala, bála se, že nebude fungovat. Eddie byl oblečený ve svém nově propůjčeném černobílém strážcovském obleku, zatímco Lissa a já jsem zůstaly v našem normálním oblečení - s několika změnami. Lissiny vlasy byly hnědé-jenom jednoduše smývatelná barva. Moje vlasy byly pevně svázané pod červenou kudrnatou parukou, což mi nepříjemně připomnělo mojí matku. Seděli jsme na zadním sedadle auta, zatímco Eddie jel jako náš šofér zpět po vzdálené silnici,na které jsme byli dříve. Na rozdíl od minulejška jsme ale zastavili. Zůstali jsme na silnici, jeli až do vězení - no dobře, na vrátnici. Nikdo nemluvil, když jsme jeli, ale napětí a úzkost v každém z nás rostla a rostla.
Než jsme se dokonce dostali blízko vnější zdi, bylo tam kontrolní stanoviště obsazené strážcem. Eddie zastavil vůz a já jsem se snažila vypadat klidně. Stáhl okno, a strážce ve službě přistoupil a poklekl, aby byl v úrovni očí.
"Za jakým účelem jste tady?"
Eddie mu předal kus papíru, jeho postoj jistý a lhostejný, jako by to bylo naprosto normální. "Nějaké nové dárkyně."
Soubor obsahoval všechny druhy formulářů a dokumentů pro obchodní vězení, včetně zprávy o stavu a objednávkových formulářů na dodávky - jako krmení. Udělali jsme kopii ze složky a vyplnili ji.
"Nebyl jsem informován o doručení," řekl strážce, ne tak podezřele,jako zmateně. Podíval se na papírování. "To je stará forma."
Eddie pokrčil rameny. "Je to přesně to, co mi dali. Jsem tu nový."
Muž se usmál." Jo, ty sotva vypadáš dost starý na to, abys byl ze školy."
Pohlédl k Lisse a mně a to i přes mé cvičenou kontrolu jsem byla napjatá. Strážce se zamračil, když nás studoval. Lissa mi dala náhrdelník a ona si vzala prsten, okouzlila je mírným nátlakem, aby si jiní mysleli,že jsme lidé. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby jsme měli kouzlo a sílu, aby si mysleli, že viděli lidi, ale to nebylo možné. Magie tímhle způsobem nebyla snadná. Šilhal, skoro jako by se díval přes páru. Pokud kouzla pracovala dokonale, on by nám nedal druhý pohled. Kouzla byla trochu chybná. Měla změnit náš vzhled, ale nebylo to tak jasné, jak jsme doufali. To byl důvod, proč jsme si změnili vlasy: pokud lidská iluze selhala, my bychom měli ještě nějakou identitu. Lissa se připravila na přímý nátlak, i když jsme doufali, že to nebude muset dělat s každým, koho potkáme.
O pár okamžiků později se od nás strážce odvrátil, zřejmě se rozhodoval, jestli jsme lidi. Vydechla jsem a uvolnila mé pěsti. Ani jsem si neuvědomila, že jsem je stiskla. "Vydržte chvilku, někam zavolám," řekl Eddiemu.
Strážce ustoupil a zvedl telefon uvnitř jeho budky. Eddie se ohlédl se na nás. "Zatím je to dobrý?"
"Kromě staré formy," zavrčela jsem.
"Není způsob, jak zjistit, jestli kouzlo funguje?" zeptal se Eddie.
Lissa mu dala jeden z prstenců od Taši, očarovaný, aby z něho udělal opáleného muže s černýma vlasama. Vzhledem k tomu, že se nezměnil, tak magii pouze potřebně rozmazala jeho rysy. Podobně jako naše lidské kouzlo, jsem měla podezření, že nedávalo přesný obraz,jak jsme doufali, ale změnilo jeho vzhled natolik, že nikdo by později Eddieho nepoznal. S naší odolností vůči nátlaku - a věděla jsem, že kouzlo fungovalo - Lissa a já jsme nemohly říct, jak vypadal.
"Určitě je to v pořádku," řekla Lissa konejšivě.
Strážce se vrátil. "Říkají, ať jedete dál a oni si to vyřeší tam."
"Díky," řekl Eddie, přičemž mu vrátil formulář.
Strážcův postoj naznačoval, že předpokládal, že to bylo kvůli administrativní chybě. On byl pracovitý, ale myšlenka na někoho, jak se plíží do vězení jako dárce byla sotva věc,která by se dala očekávat - nebo brát jako bezpečnostní riziko. Chudák.
Dva strážci nás pozdravili, když jsme dorazili ke dveřím do vězení ke zdi. My tři jsme vystoupili a byli vedeni mezi zdí a vězením. Vzhledem k tomu,že u svatého Vladimíra a Soudního dvora byla svěží krajina plná s rostlin a stromů, půda zde byla holá a osamělá. Ani tráva, jen hrubé kamínky. Bylo toto, co sloužilo jako vězeňská 'výkonná oblast'? Bylo jim vůbec dovoleno být venku? Byla jsem překvapena, že tu nebyl žádný příkop.
Vnitřek budovy byl stejně ponurý jako jeho exteriér. Vězení u soudu bylo sterilní a chladné, veškeré věci kovové a prázdné stěny. Očekávala jsem něco podobného. Ale ten, kdo navrhl Tarasov měl ušlý moderní vzhled a místo toho,aby napodobil vězení,které by se dalo najít v Rumunsku ve středověkých dnech. Drsné kamenné zdi pokračovaly chodbou a vzduch byl chladný a vlhký. Museli to udělat pro nepříjemné pracovní podmínky pro strážce,kteří zde byli přiděleni. Pravděpodobně si chtěli zajistit zastrašující průčelí, rozšířené všude kolem, dokonce i pro vězně při prvním vstupu do brány. Podle našeho plánu, jsme došli k místu, kde zaměstnanci bydleli. Doufejme, že to tam měli hezčí.
Temné věky nebo ne, občas jsme viděli kamery, když jsme kráčeli chodbou. Bezpečnost na tomto místě rozhodně nebyla jednoduchá. Občas jsme slyšeli těžké prásknutí dveří, ale celkově tam bylo perfektní, tajuplné ticho, které bylo téměř hroznější než křik a jekot.
Vzali nás do kanceláře, místnost, která stále měla stejnou ponurou architekturou,naplněna obvyklým administrativní příslušenstvím: stůl, počítač, atd. Vypadalo to efektivně, nic víc. Náš doprovod vysvětlil, že jsme šli za asistentem správce, protože senior byl ještě v posteli. Samozřejmě. Podřízený dostal noční směny. Doufala jsem, že to znamenalo, že byl unavený a nevšímavý. Pravděpodobně ne. Stávalo se málokdy, aby takoví byli strážci, bez ohledu na jejich přidělení.
"Theo Marx," řekl asistent správce, třásl s Eddieho rukou. Byl dhampýr,ne o moc starší než my, a já jsem uvažovala, jestli si tu byl jen čerstvě přiřazen.
"Larry Brown," odpověděl Eddie. Vymysleli jsme pro něj nudné jméno, který by vyniknulo a použili jej v papírování.
Theo nemluvil s Lissou a mnou, ale dal nám stejný zmatený pohled, jako první strážce, protože kouzlo usilovalo o iluzi. Další chvíle uplynula, ale znovu nám to proklouzlo. Theo se znovu obrátil k Eddiemu a vzal si papíry.
"Toto je odlišné od běžného jednání," řekl.
"Já o tom nemám tušení," řekl Eddie omluvně. "Tohle je moje první."
Theo si povzdechl a podíval se na hodiny. "Správce tu bude za pár hodin. Myslím, že prostě budeme muset počkat, až tady bude, aby zjistil, co se děje. Sommerfield vždycky posílá nové."
Bylo několik Morojských zařízení, které shromažďovalo dárce - ti na okraji lidské společnosti, kteří byli rozhodnuti strávit svůj život vysoko na upírských endorfinech - a pak je rozdávali. Sommerfield bylo jméno jednoho takového zařízení, která se nachází v Kansas City.
"Nejsem pouze nová osoba, kterou právě obdrželi,"řekl Eddie. "Možná, že někdo byl zmatený."
"Typické," odfrkl si Theo. "No, můžeš si sednout a čekat. Můžeš dostat kávu, jestli chceš."
"Kdy půjdeme na krmení?" Najednou jsem požádala, pomocí zasněného křičícího hlasu,jakým jsem mohla. "Je to už tak dlouho."
Lissa po mým vedením. "Říkali, že dostaneme, jakmile se sem dostaneme."
Eddie obrátil oči v sloup nad tím, jak bylo typické dárcovské chování. "Tohle dělají celou dobu."
"To si dovedu představit," řekl Theo. "Hmm. Dárci." Dveře do jeho kanceláře byla částečně pootevřené a on z nich zavolal. "Hej, Wesi? Můžeš sem přijít?"
Jeden z doprovodu strážců strčil hlavu dovnitř. "Jo?"
Theo na nás ukázal. "Vezmi si tyto dvě dolů do krmící oblasti, než se tady zblázníme. Pokud je někdo bude chtít použít, bude jen dobře."
Wes přikývl a pokynul nám ven. Eddie a já jsme si dali kraťoučký kontakt očí. Jeho tvář nic neprozradila, ale věděl jsem, že byl nervózní. Získání Viktora ven bylo nyní naším úkolem a Eddie nás nerad pouštěl do Dračího doupěte.
Wes nás vedl přes další dveře a bezpečnostní kontrolou, jak jsme šli hlouběji do vězení. Uvědomila jsem si, že každou vrstvu zabezpečení,přes které procházíme, se budeme muset dostat až budeme prchat. Podle plánku, oblasti krmení byly umístěny na opačné straně vězení. Čekala jsem, že půjdeme nějakou trasou podél obvodu, ale místo toho jsme šli centrem budovy - kde byli drženi vězni. Průzkum mi dal nákres trasy, ale Lissa netušila, kde jsme byli,dokud se před námi neukázala cedule: VAROVÁNÍ - NYNÍ VSTUPUJE DO VĚZEŇSKÉHO PROSTORU (ZLOČINCI). Pomyslela jsem si, že to byla divná formulace. Nebyli tady všichni zločinci?
Těžké dvoukřídlé dveře blokovaly tuto sekci a Wes použil jak elektronický kód tak fyzický klíč k otevření. Lissy tempo se nezměnilo, ale cítila jsem, jak se její úzkost zvýšila, když jsme vstoupili do dlouhé chodby lemovanou mřížemi-za nimiž byly cely. Necítila jsem se nic lépe, ale Wes - stále v pohotovosti- nezobrazoval žádné známky strachu. Chodil do této oblasti celou dobu,uvědomila jsem si. Znal jeho bezpečnost. Vězni by mohli být nebezpeční, ale být kolem nich byla pro něj rutinní činnosti.
Přesto, mžouráním dovnitř cel, se mi skoro srdce zastavilo. Malé prostory byly temné a ponuré, obsahující pouze základní vybavení. Většina vězňů spala, naštěstí. Několik sledovalo, jak jsme šli. Žádný z nich nic neřekl, ale ticho bylo ještě děsivější. Někteří Morojové vypadali jako obyčejní lidi,které by jste našli na ulici a já jsem uvažovala, co udělali, že se dostali sem. Jejich tváře byly smutné, zbavené všech nadějí. Darovala jsem jim druhý pohled a uvědomila si, že někteří vězni nebyli Morojové, byli dhampýři. Dávalo to smysl, ale stále mě to zastihlo nepřipravenou. Můj vlastní druh měl zločince, které je třeba zavřít také.
Ale ne všichni vězni se jevili jako vlídní. Jiní vypadali, jako by určitě patřily do Tarasova. Bylo v nich něco zlovolného, zlověstný pocit, protože jejich pohledy se setkaly se našimi a nepustily. Zkoumali každý náš detail, ale z jakého důvodu, to jsem nemohla říct. Hledali něco, co by jim pomohlo utéct? Prohlédli naše maskování? Měli prostě hlad? Nevěděla jsem, ale cítila jsem se vděčná za tiché strážce,kteří postávali v celé hale. Byla jsem také ráda, že jsem neviděla Viktora a tak předpokládala, že žil v jiné hale. Nemohli jsme riskovat,že nás pozná.
Nakonec jsme vyšli z chodby vězňů přes jiné těžké dvojité dveře a konečně dosáhli oblasti. Stejný pocit, jako středověké vězení, ale to muselo být uchováváno v zájmu vězňů. Dekorace stranou, místnost na krmení byla stejná, co je svatém Vladimírovi, kromě toho,že byla menší. Několik kójí nabízelo trochu soukromí, a znuděným pohledem Morojský chlap četl knihu, ale vypadal připravený usnout. V místnosti byl jenom jeden dárce, drsný-pohled, člověk středního věku, seděl v křesle s natvrdlým úsměvem na tváři a zíral do prázdna.
Moroj sebou trhl, když jsme vstoupili, oči se rozšířili. Bylo jasné, že jsme byli nejvíce vzrušující věcí, co se stala za celou noc.V momentě, když nás sledoval, dezorientace byla pryč: zřejmě měl malý odpor na nátlak, což bylo dobré vědět.
"Co je to?"
"Jen přišli dvě nové," řekl Wes.
"Ale my jsme nic takového neočekávali,"řekl Moroj. "A nikdy jsme nedostali tak mladé. Vždy posílají staré, použité."
"Mě se neptej," řekl Wes, pohybující se směrem ke dveřím, jakmile nás uvedl s Lissou na sedačky. Bylo jasné, že byl doprovod vězňů ke krmení. "Marx je chce tady, dokud Sullivan nevstane. Domnívám se, že se venku stala nějaká chyba, ale ony si stěžovaly, že to potřebují."
"Skvělé," zasténal Moroj. "No, našeho dalšího 'hosta' očekáváme za patnáct minut, takže můžu dát Bradleymu přestávku. Je pryč a já pochybuji, že to znamená, že nemůžu poslat na krmení místo něho někoho jiného."
Wes přikývl. "Zavoláme dolů, když to máme cestou."
Strážce odešel a Moroj zvedl s povzdechem složky. Měla jsem pocit, že všichni tady jsou tak trochu unavení z jejich pracovních míst. Chápala jsem, proč. Muselo to být nešťastný místo na práci. Z tolika míst na světě.
"Kdo přijde na krmení za patnáct minut?" Zeptala jsem se.
Moroj trhl v úžasu hlavou. Dárci nepokládali takové otázky. "Co jsi to říkala?"
Lissa vstala a podívala se mu do očí. "Odpověz na její otázku."
Mužova tvář zmalátněla. Nechal se snadno ovlivnit. "Rudolf Kaiser."
Nikdo, koho známe. Mohl to být masový vrah nebo zpronevěřoval všechno, co jsem znala. "Kdy je na řadě Viktor Daškov?" Zeptala se Lissa.
"Za dvě hodiny."
"Změna v rozvrhu. Informuj jeho stráže,že se stalo předělání a má přijít se nyní místo Rudolfa."
Morojovy oči byly prázdný - nyní jako omámený vypadal jako dárce Bradley, opravdu. "Ano," řekl.
"Je to něco, co se stává běžně. Nebude to vyvolávat podezření."
"Nebude to vyvolávat podezření," zopakoval monotónním hlasem.
"Udělej to," přikázala, hlas pevný. "Zavolej je, domluv to a nekoukej na mě."
Moroj splnil. Během své řeči v telefonu, se představil jako Northwood. Když zavěsil, bylo zařízeno. Nemuseli jsme dělat nic jiného než čekat. Celé mé tělo bylo napjaté. Theo řekl, že jsme měli více než hodinu, dokud správce nebude ve službě. Nikdo do té doby nebude klást otázky. Eddie prostě musel zabít čas s Theoem a nevzbudit podezření za papírovací chybu. Uklidni se, Rose. Zvládneš to.
Zatímco jsme čekali, Lissa donutila dárce Bradleyho do hlubokého spánku. Nechtěla jsem žádné svědky, a to ani ty omámené. Stejně tak jsem se obrátila kameru tak, že byla vidět jen část místnosti. Samozřejmě, budeme se muset vypořádat se systémem v celém vězení než odjedeme, ale teď jsme nepotřebovaly sledovat bezpečnostní personál a zahlédnout, co se asi stane.
Právě jsem se usadila do jednoho ze svých kójí, když se otevřely dveře. Lissa zůstala na židli u stolu Northwooda, aby na něm mohla udržet svůj nátlak. Nařídili jsme mu, že já budu krmit. Byla jsem zakrytá, ale přes pohled Lissy jsem viděla skupinu: dva strážce. . . A Viktora Daškova.
Stejnou úzkost cítila, když ho viděla u soudu. Její srdeční frekvence se zvýšila. Ruce se jí třásly. Jediná věc, která ji konečně uklidnila u soudu byl rozdíl od tohoto, protože věděla, že Viktor bude zavřený navždy a nebude moct ji znovu ublížit.
A teď jsme se chystali změnit všechno.
Násilně vystrčila Lissa strach z její mysli, aby mohla udržet Northwooda. Strážci vedle byli Viktorovi za zády a připraveni k akci, i když to opravdu nebylo nutné. Nemoc, která ho trápila léta - jednou ho Lissa dočasně uzdravila - začala znovu vycházet na povrch. Nedostatek pohybu a čerstvého vzduchu zřejmě vzali také svou cenu, tak jako omezené množství krve. Stráže ho vedli v poutech jako extra preventivní opatření, těžce ho vlekli, skoro až šoupali.
"Tamhle," řekl Northwood a ukázal na mě. "To je ona."
Strážci vedli Viktora kolem Lissy, a on jí sotva dal druhý pohled. Pracovala na dvou nátlacích: udržet Northwooda pod kontrolou a pomocí rychlého vzplanutí, se stala pro Viktora bezvýznamnou na pohled. Strážci ho usadili na židli vedle mě a pak se vrátili, stále ho udržovali v dohlednu. Jeden z nich přešel do konverzace s Northwoodem, zaznamenal naší novost a mladost. Pokud to někdy uděláme znovu, Lissa nás bude muset kouzlem postaršit.
Sedící vedle mě se Viktor naklonil ke mně a otevřel ústa. Krmení bylo přirozeností, pohyby vždy stejné, že sotva přemýšlet o tom, co dělal. Bylo to, jako kdyby mě ani neviděl.
Až na to, že. . . mě uviděl.
Ztuhl, oči se rozšířily. Královští Morojové měli určité vlastnosti a světlé, nefritově-zelené oči jako Daškovy a Dragomiry. Unavený, vzdávající pohled v zmizel a mazaná bystrost, která ho charakterizovala - bystrý rozum, který jsem dobře znala - vybuchla na místě. Připomnělo mi to děsivě některé vězně, kolem kterých jsme prošli dříve.
Ale on byl zmatený. Stejně jako na ostatní lidi, který jsme potkali, moje kouzlo zmátlo jeho myšlenky. Jeho smysly mu řekl, že jsem člověk. . . Dosud iluze nebyla dokonalá. Byl také fakt, že Viktor, který měl silný nátlak i bez toho, že nebyl uživatel ducha, byl poměrně odolný. A stejně jako Eddie, Lissa, a já jsme byli imunní proti kouzlům, protože jsme znali naše skutečné identity, na Viktora to mělo stejný účinek. Jeho mysl může trvat na tom, že jsem člověk, ale oči mu řekly,že jsem Rose Hathawayová a to i se svou paruku. A jakmile se vědění upevnilo, lidská iluze zmizela.
Pomalý, zajímavý úsměv na tváři, bezostyšně ukazoval jeho tesáky. "Ach můj bože. Ty bys mohla být nejlepší jídlo, jaké jsem kdy měl." Jeho hlas byla sotva slyšitelná, že je ostatní nemohli slyšet.
"Dej si zuby kdekoli blízko mě a bude to tvoje poslední jídlo," zamumlala jsem, hlas stejně tichý. "Ale pokud chceš nějakou šanci dostat pryč a vidět znovu svět, budeš dělat přesně to, co říkám."
Dal mi tázavý pohled. Zhluboka jsem se nadechla a děsila se toho, co jsem řekla dál..
"Zaútoč na mě."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře