8.kapitola

5. leden 2012 | 18.45 |

 Po mém nadávání na Abeho o jeho neustálé vzdálenosti, posraných místech, byla jsem nadšená z návštěvy Sin City. Bohužel jsem měla několik výhrad o mém dalším výletu. Zaprvé, něco jako Las Vegas bylo poslední místo, kde bych očekávala polo-šíleného samotáře. Odněkud jsem slyšela, že Robert zešílel a chtěl být sám. Rušné, turisty-naplněné město opravdu nevyhovovalo tomu popisu. Za druhé, taková města byla perfektním místem pro krmení Strigojů. Přecpané. Bezohledné. Malé zákazy. Velmi snadné, aby lidé mizeli - zvláště v noci.

Část mě si byla jistá, že to musela být součást Viktorova triku, ale přísahal pořád dokola, že je to pravda. Takže bez jiné možnosti se Las Vegas stalo naším dalším cílem. Neměli jsme moc času na diskusi, což nevadilo, protože jsme věděli, že strážci nás hledají ve Fairbanks. Připusťme,že Lissina kouzla změnila naše podoby natolik, že si nás nikdo nebude spojovat s popisem. I když věděli, jak vypadal Viktor, takže čím dříve budeme z Aljašky, tím lépe.
Bohužel jsme měli menší problém.
"Viktor nemá ID," řekl Eddie. "Nemůžeme ho vzít do letadla."
Byla to pravda. Všechny majetky Viktora byly zabaveny ve vězení a uprostřed dozoru půl tucty strážci, bych sotva měla čas pátrat po jeho osobních věcech. Lissin nátlak byl fenomenální, ale byla vyčerpaná po tolika ovládání ve vězení. Kromě toho, strážci pravděpodobně letiště hlídají.
Náš 'přítel' Bud-chlap,co nám pronajal auto- nám nakonec přinesl řešení. Nebyl nadšený vidět své auto vrácené se všemi škrábanci od ďábelské jízdy Eddieho, ale dostatek hotovosti nakonec zastavil jeho mumlání o 'pronájmu dětem.' Byl to Viktor, kdo přišel na alternativní plán a zeptal se na něj Buda.
"Existuje poblíž soukromé letiště? S lety, které si můžeme najmout?"
"Jistě," řekl Bud. "Ale to nebude levné."
"To není problém," řekla jsem.
Budovy oči byly nedůvěřivé. "Vykradli jste banku nebo tak něco?"
Ne, ale měli jsme spoustu peněz. Lissa měla svěřenecký fond, který ji měsíčně dával peníze, dokud jí nebude osmnáct, stejně jako limitové kreditní karty. Měla jsem vlastní kreditní kartu, zbytek z doby, kdy jsem 'sladce přemluvila' Adriana do financování mého ruského výletu. S mým malým jměním bych na to neměla, tak na mě nastavil svůj velký rodinný účet. Ale špatně nebo ne, já jsme se rozhodla mít jednu kartu po ruce, jen v případě nouze.
Tohle byl případ nouze, a tak jsme využili kartu k úhradě částky na soukromé letadlo. Pilot nás nemohl vzít tak daleko jako je Las Vegas, ale mohl nás vzít do Seattlu, odkud se mu podařilo nás spojit s jiným pilotem,kterého znal, a ten nás mohl vzít zbytek cesty. Víc peněz.
"A znovu Seattle," dumala jsem, těsně předtím, než letadlo vzlétlo. Malý interiér měl 'shluk' čtyř sedadel, dvě na každé straně proti sobě. Seděla jsem vedle Viktora a Eddie seděl naproti němu.

Mysleli jsme, že to bude nejlepší ochranné rozestavení.

"Co Seattle?" zeptal se Eddie, zmatený.
"Nech to být."
Malý soukromý tryskáče nejsou ani zdaleka tak rychlý jako velký cesťáky a tak naše cesta zabrala velkou část dne. Během ní jsem pokračovala ve vyptávání Viktora na jeho bratra v Las Vegas a nakonec dostala odpověď, kterou jsem chtěla. Viktor by nám to nakonec musel říct, ale myslím, že z prodloužení odpovědi dostal sadistické vzrušení.
"Robert vlastně nežije v Las Vegas," vysvětlil. "Má malý domek - srub, myslím - v Red Rock Canyon, míly za městem."
Ah. Teď to bylo víc to, co bych očekávala. Lissa ztuhla při zmínce o chatě a já jsem cítila neklid prostřednictvím pouta. Když ji Viktor unesl, vzal ji do chaty v lese a mučil ji tam. Dala jsem jí uklidňující pohled, jak jsem jen mohla. Byly časy, jako tyto,kdy jsem chtěla,aby pouto fungovalo na obou stranách, takže bych ji klidně mohla poslat zprávu.
"Tak pojedeme tam?"
Viktor si odfrkl. "Určitě ne. Robert příliš lpí na svém soukromí. On by nedovolil cizincům přijít do jeho domova. Ale přijede do města, když ho o to požádám."
Lissa se na mě podívala. Viktor si to nastavuje. Měl spoustu příznivců. Teď, když je venku, mohl by jim říct o místě našeho setkání s Robertem.
Dala jsem jí malé kývnutí, zase jsem jí chtěla poděkovat skrz pouto. Také jsem na to myslela. Bylo naprosto nezbytné, abychom nikdy neopustili Viktora samotného, ani hovory bez dozoru. A skutečně, plán, setkat se v Las Vegas mi přišel najednou lepší. Pro naší vlastní bezpečnost od jeho následovníků Viktora by bylo lepší být uprostřed města, než se uprostřed ničeho.
"Vidím, jak jsem užitečný," řekl Viktor, "mám právo vědět, co chcete s mým bratrem." Podíval se na Lissu. "Hledáte lekce ducha? Museli jste udělat některé vynikající vyšetřující práce, aby jste se o něm dozvěděli."
"Nemáš žádné právo vědět o našich plánech," odsekla jsem prudce. "A vážně? Pokud jsi sledoval toho, kdo tady byl nejužitečnější, ty prohráváš na plný čáře. Máš způsoby, jak dohonit to, co jsme udělali v Tarasovu."
Viktorovou jedinou reakcí byl malý úsměv.
Teď pro nás byla noc, což znamenalo, že bylo brzy ráno, když jsme přistáli v Las Vegas. Bezpečnost slunečního světla. Byla jsem překvapena, jak přeplněné je letiště. Letiště v Seattlu mělo slušné množství letadel, ale letiště Fairbanks bylo málem opuštěné. Toto letiště bylo přecpaný malými letadly, mnohé křičí 'luxus'. Neměla jsem být překvapena. Las Vegas bylo místo celebrit a dalších bohatých lidí, z nichž mnozí zřejmě nemohli létat s běžnými cestujícími.
Byly tady taxíky, šetřící naše utrpení při dalším půjčováním auta. Ale když se nás řidič zeptal, kam jdeme, všichni jsme zůstali zticha. Obrátila jsem se na Viktora.
"Centrum města, že jo? Řekni."
"Ano," souhlasil. Choval se,jako že by se Robert chtěl setkat s cizími lidmi někde na veřejnosti. Někde,kde mohl snadno uprchnout.
"Centrum je velké místo," řekl řidič. "Máte nějaké konkrétní místo nebo mám prostě zastavit uprostřed ulice?"
Bylo znovu ticho. Lissa mi dala významný pohled." Fascinující hodina?"
Zvažovala jsem. Las Vegas bylo oblíbeným místem pro některé Moroje. Jasné slunce bylo pro ně méně nepříjemné než pro Strigoje a okna kasina vytvořili pohodlný, tmavý prostředí. Fascinující hodina byl hotel s kasinem, o kterém jsme všichni slyšeli. I když měl spoustu lidských zákazníků, vlastně patřil Morojům, takže měl spoustu tajných funkcí, aby byl skvělý pro upíry na útěku za zábavou. Dárce v zadní místnosti. Speciální Morojské salonky. Značný počet strážců na hlídce.
Strážci. . .
Zavrtěla jsem hlavou a pohlédl úkosem na Viktora. "Nemůžeme ho tam vzít." Ze všech hotelů v Las Vegas, Fascinující Hodina byla poslední místo, kam jsme mohli jít. Viktorův útěk musel být novinkou pro celý svět Morojů. Vzít ho do největšího hotelu ve Vegas s Moroji a strážci byl pravděpodobně nejhorší nápad, co bychom mohli mít.
Ve zpětném zrcátku vypadala řidičova tvář netrpělivě. Byl to Eddie, kdo se nakonec ozval. "Luxor."
On a já jsme byli na zadním sedadle s Viktorem mezi námi a já jsem na něj koukla znovu. "Odkud to přišlo?"
"Je mezi námi a Fascinující hodinou." Eddie najednou vypadal trochu rozpačitě. "A já jsem se tam vždycky chtěl podívat. Mám na mysli, když přijdeš do Las Vegas, proč nebydlet v pyramidě?"
"Logicky se nemýlíš," řekla Lissa.
"Luxor," řekla jsem řidiči.
Jeli jsme mlčky, každý z nás - no, kromě Viktora - se díval na památky v úžasu. Dokonce i ve dne, v ulicích Las Vegas se hemžili lidi. Mladí a okouzlující kráčeli bok po boku se staršími páry ze Střední Ameriky, kteří si pravděpodobně ušetřili na tuto cestu. Hotely a kasina,které jsme míjeli byly obrovské, frajerské a vyzývavé.
A když jsme dorazili k Luxor. . . Jo. Bylo to tak, jak řekl Eddie. Hotel byl ve tvaru pyramidy. Zírala jsem se na to, když jsme se dostali ven z auta, snažila se, aby moje čelist neklesnula jako naivnímu turistu. Zaplatila jsem řidiči a zamířili jsme dovnitř. Nevěděla jsem, jak dlouho zůstaneme, ale rozhodně jsme potřebovali pokoj.
Vstoupit do hotelu bylo, jako bych byla zpět v nočních klubech v Saint Petersburgu a Novosibirsku. Blikající světla a ohromující vůně kouře. A hluk. Hluk, hluk, hluk. Hrací automaty zatroubily a zvonily, hranolky padly, lidé řvali v hrůze a potěšení a nízká hučící konverzace naplnila místnost jako bzučení včel. Ušklíbla jsem se. Podněty mi skřípaly v mozku.
Došli jsme na okraj kasina a dostali se k recepci, kde obsluha ani nemrkla po třech teenagerech a starého muže,jak se derou dovnitř. Dokázala jsme si představit, že tohle viděli pořád. Náš pokoj byl průměrné-velikosti, se dvěma dvojitými postelemi,ale s nádherným výhledem ven. Lissa stála u okna, uchvácena památky, lidmi a auty dole, ale já jsem se rovnou vrhla do práce.
"Dobře, zavolej mu," přikázala jsem Viktorovi. Už se usadil na jedné z postelí, ruce zkřížené a výraz klidný, jako by skutečně byl na dovolené. Přesto měl arogantní úsměv,z kterého jsem mohla vidět únavu vyrytou v jeho tváři. Dokonce i když se naplnil krví, únik a dlouhá cesta byly vyčerpávající, a vliv jeho pomalu se vracejícího onemocnění samozřejmě si vybíral jeho fyzickou sílu.
Viktor ihned sáhl po hotelovém telefonu, ale já zavrtěla hlavou. "Liss, nech ho použít tvůj mobil. Chci záznam toho čísla."
Opatrně mu předala mobil, jako by mohl kontaminovat. Vzal ho a dal mi skoro-andělský výraz. "Nemyslím, že bych mohl mít nějaké soukromí? Je to tak dávno, co jsem Robert a já spolu mluvili."
"Ne," odsekla jsem. Drsnost v mém hlase vylekala i mně, a napadlo mě,že Lissa nebyla jediná kdo utrpěl z tolika používání ducha.
Viktor trochu pokrčil rameny a začal vytáčet. Už nám řekl na jednom z letů, že uměl Robertovo číslo nazpaměť a musela jsem věřit, že to byl on, komu volá. Také jsem musela doufat, že se Robertovo číslo nezměnilo. Samozřejmě, i když Viktor neviděl svého bratra léta, Viktor byl vězněn krátkou dobu a měl pravděpodobně stále předem přehled o Robertovi.
Napětí naplnilo pokoj, jak jsme čekali, zatímco telefon vytáčel. O chvíli později jsem slyšela hlas, jak odpověděl prostřednictvím telefonu - i když jsem nemohla pochopit přesná slova.
"Roberte," řekl Viktor příjemně, "tady je Viktor."
Z druhého konce obdržel zběsilou reakci. Slyšela jsem je polovinu konverzace, ale bylo to zajímavé. Viktor nejprve musel strávit spoustu času přesvědčováním Roberta, že je z vězení. Zdá se, že Robert nebyl tak mimo společnost Morojů, když byl v kontaktu s aktuálními zprávami. Viktor mu řekl, že detaily se dozví později a pak na něj začal Viktor naléhat, ohledně setkání s námi.
Trvalo to dlouho. Mám pocit, že Robert žil ve strachu a paranoiích, který mi připomnělo paní Karpovou, když byla v pokročilých stádiích šílenství ducha. Lissin pohled zůstal zafixovaný na scéně za oknem po celou dobu hovoru, ale její pocity se odrážely v mých: strach, že by to mohl být někdy její osud. Nebo můj, pokud se nezbavím špatných účinků ducha. Cedule v Tarasovu krátce blýskla přes její mysli: VAROVÁNÍ - NYNÍ VSTUPUJE DO VĚZEŇSKÉHO PROSTORU (PSYCHIATRICKÉ).
Viktorův hlas se překvapivě změnil do lichotek, když mluvil se svým bratrem. Připomínalo mi to staré časy, než jsme věděli o dementních plánech Viktora o nadvládě Morojů. Tehdy se k nám choval příliš laskavě a byl prakticky členem Lissiny rodiny. Napadlo mě, jestli se někdy choval upřímně nebo to bylo jenom předstírané.
Konečně, po téměř dvaceti minutách, Viktor přesvědčil Roberta o našem setkání. Nesrozumitelná slova na druhém konci telefonu byly plné úzkosti a náhle jsem se cítila přesvědčena, že Viktor skutečně mluvil s jeho šíleným bratrem a ne s jedním z jeho kompliců. Viktor ho pozval na večeři v jedné z hotelových restaurací a konečně zavěsil.
"Večeře?" Zeptala jsem se, když Viktor mobil položil. "Není znepokojen tím, že to je po setmění?"
"Je to brzká večeře," odpověděl Viktor. "Čtyři čtyřicet. A slunce bude klesat až téměř v osm."
"Čtyři třicet?" Zeptala jsem se. "Panebože. Dostali jsme speciálního městského seniora?"
Ale udělal dobrý bod kvůli času a slunci. Bez bezpečnosti téměř nonstop letního světla na Aljašce jsem začala cítit dušení tlakem východu a západem slunce, i když zde bylo léto. Bohužel, to znamenalo, že musíme počkat ještě několik hodin.
Viktor se opřel o postel, ruce za hlavou. Myslím, že se pokoušel vypadat lhostejně, ale myslím, že byl vyčerpaný z cesty, tak odpočíval.
"Nechceš zkusit své štěstí dole?" Pohlédl na Lissu. "Uživatelé ducha mají pozoruhodně dobré karty. Nemusím ti říkat, jak dobrá jsi ve čtení lidí." Ona neodpověděla.
"Nikdo nebude opouštět místnost," řekla jsem. Nelíbila se mi představa,že jsem tu všichni jak v kleci, ale nemohla jsem riskovat jeho pokus o útěk nebo Strigoje číhající v temných koutech kasina.
Osprchování smylo hnědou barvu z jejích vlasů, Lissa si přitáhla židli u okna. Odmítala se dostat blíž k Viktorovi. Posadila jsem se zkříženýma nohama na druhé posteli, kde by byl dostatek místa i pro Eddieho, ale on zůstal vzpřímený proti zdi, v perfektní držení těla strážce, když sledoval Viktora. Neměla jsem pochyb o tom, že by tam Eddie dokázal stát hodiny bez ohledu na to, jak nepříjemné by to bylo. Všichni jsme byli vyškoleni, aby jsme dokázali vydržet drsné podmínky. Dělal dobrou práci, ale jednou za čas, jsme ho přistihla, jak zvědavě kouká po Viktorovi. Eddie stál při mě v této 'státní' zradě, ale stále nevěděl, proč jsem to udělala.
Byli jsme tam několik hodin, když někdo zaklepal na dveře. Vyskočila jsem.
Eddie a já jsem se chovali stejně, oba jsme zpozorněli s rukama na kůlech. Před hodinou jsme si objednali jídlo, ale servírka již dávno přišla a odešla. Na Roberta bylo příliš brzy, a kromě toho, neznal číslo našeho pokoje. Necítila jsem nevolnost. Strigoj za našima dveřmi nebyl. Setkala jsem s pohledem Eddieho, tiché zprávy procházeli mezi námi, co dělat.
Ale byla to Lissa, kdo jednal první, zvedla se ze židle a udělala pár kroků přes celou místnost. "Je to Adrian."
"Co?" Zvolala jsem. "Jsi si jistá?"
Přikývla. Uživatelé ducha obvykle neviděli jen auru, ale vycítili každého jiného, jako byli oni, když byl dost blízko - stejně jak to bylo ve vězení. Přesto se nikdo z nás nepohnul. Dala mi suchý pohled.
"On ví, že jsem tady," zdůraznila. "Cítí mě taky."
Povzdechla jsem, stále držela ruku na mém kůlu a zamířila ke dveřím. Přimhouřila jsem oči skrz kukátko. Stál tam, s pobaveným výrazem a neklidný, Adrian. Neviděla jsem nikoho dalšího a bez dalšího ujišťování o Strigojích jsem konečně otevřela dveře. Jeho tvář se rozzářila radostí, když mě uviděl. Naklonil se, dal mi letmý polibek na tvář, než vstoupil do místnosti.
"Opravdu jste si nemysleli, že byste mohli odejít na party víkend beze mě, viď? Zejména zde ze všech míst -"
Ztuhl , a to byl jeden z těch vzácných okamžiků, kdy Adrian Ivaškov byl zachycen zcela a naprosto nepřipravený.
"Víte," řekl pomalu, "že Viktor Daškov sedí na vaší posteli?"
"Jo," řekla jsem. "Taky to pro nás byl šok."
Adrian odtrhl pohled od Viktora a rozhlédl se po místnosti, poprvé si všiml Eddieho. Eddie stále ještě stál tak, jako by byl součást nábytku. Adrian se obrátil ke mně.
"Co se to sakra děje? Všichni venku ho hledají!"
Lissina slova ke mně přišla skrz pouto. Klidně mu to můžeš říct. Víš, že teď neodejde.
Měla pravdu. Nevěděla jsem, jak nás Adrian našel, ale teď, když tu byl, nebyl žádný způsob, jak by mohl odejít. Podívala jsem se váhavě na Eddieho, který uhodl mé myšlenky.
"Budeme v pořádku," řekl. "Jdi si promluvit. Nedovolím, aby se něco stalo."
A já jsem zase dost silná, že ho mohu donutit, jestli se o něco pokusí,přidala Lissa.
Povzdechla jsem si. "Dobře. Hned jsme zpátky."
Vzala jsem Adriana za ruku a vedla ho ven. Jakmile jsme byli v hale, začal znovu. "Rose, co je..."
Zavrtěla jsem hlavou. Teď jsem slyšela dost hluku od ostatních hotelových hostů v sále a věděla, že moji přátelé by slyšeli náš rozhovor, kdybychom mluvili tady. Místo toho jsem s Adrianem šla do výtahu a zamířila po schodech dolů, kde hluk z kasina skryje naše slova. Našli jsem trochu odlehlou část cesty a Adrian mě prakticky přitlačil ke zdi, jeho výraz temný. Jeho držení těla mě rozzlobilo, ale byla jsem raději, když byl naštvaný, a to především proto, že jsem se obávala, že duch se k mrzutosti přidá.
"Nechala jsem mě při vědomí, že jsi tady na poslední víkendové párty a místo toho tě tu najdu zalezlou s jedním z nejznámějších zločinců? Když jsem opustil Soud, všichni o tom mluvili! Copak se tě ten chlap nepokusil zabít?"
Odpověděl jsem mu otázku otázkou. "Jak jsi nás našel?"
"Kreditní karty," řekl. "Čekal jsem, že ji použiješ."
Mé oči se rozšířily. "Slíbil jsi mi, když jsem ji dostala, že mě nebudeš špehovat!" Vzhledem k tomu, že moje účty a karty přišel s jeho pomocí, jsem věděla, že má přístup k záznamům, ale věřila jsem mu, když mi řekl, že mi nechá soukromí.
"Když jsi byla v Rusku, to jsem slíbil. Toto je jiný. Pořád jsem kontroloval a kontroloval, a jakmile jsem viděl nějakou úhradu za letadlo, zavolal jsem a zjistil, kam jedeš." Adrian příjezd byl rychlý, což nebylo tak neuvěřitelný, kdyby mohl hlídat kartu. Jednou musel dostat informaci, kterou potřeboval a pak snadno obstarat let. Nonstop obchodní lety byly rychlejší, než nás multistop výlet. "Nebyl žádný způsob, jak bych mohl odolat Vegas," pokračoval. "Tak jsem si myslel, že tě překvapím a připojím se k vaší zábavě." Použila jsem svou kartu na koupení pokoje, uvědomila jsem si, což mu zase prozradilo naše umístění. Nikdo jiný neměl přístup k mé nebo Lissině kartě, ale jednoduchost, jak nás našel mě znervóznila.
"Neměl jsi to dělat," zavrčela jsem. "Mohli bychom být spolu, ale existují hranice, které musíš respektovat. Do tohohle ti nic není."
"Není to jako bych četl tvůj deník! Chtěl jsem najít svou přítelkyni a -" Bylo to znamení Adrianovi nouze, že jeho mysl se teprve začínala vracet a dávat si kousky dohromady. "Ach, bože. Rose, prosím, řekni mi,že vy nejste ti, kdo ho pustili? Všichni hledají dvě lidské dívky a dhampýrského muže. Popisy neodpovídají vůbec..." Zasténal. "Ale byli jste to vy, že? Nějak jste se vloupali do maximálně-bezpečnostního vězení. S Eddiem."
"Nebylo tak bezpečné," poznamenala jsem lehce.
"Rose! Tomu chlapovi jsou vaše životy u prdele. Proč jste ho pustili?"
"Protože... " Zaváhala jsem. Jak bych to mohla vysvětlit Adrianovi? Jak bych mohla vysvětlit něco, co všechny důkazy na světě dělali nemožným? A jak bych mu mohla vysvětlit, že jsem to vlastně řídila já? "Viktor má informace, které potřebujeme. Nebo, no, má přístup k někomu, koho potřebujeme. To byl jediný způsob, jak bychom se k němu mohli dostat."
"Co proboha potřebuješ vědět, aby ti tohle za to stálo?"
Polkla jsem. Šla jsem do vězení a hnízda Strigojů, ale říct to Adrianovi mě naplnilo obavami. "Protože by mohl být způsob, jak zachránit Strigoj. Myslím tím, vrátit je zpátky. A Viktor... Viktor zná někoho, kdo to už dokázal."
Adrian na mě zíral několik dlouhých vteřin, a to i navzdory pohybu a hluku z kasina, bylo to, jako svět ztichl a mlčel.
"Rose, to je nemožné."
"Nemusí být."
"Pokud by existoval způsob, jak to udělat, znali by jsme to."
"Vyžaduje to uživatele ducha. A my jsme se o nich teprve dozvěděli."
"To ovšem neznamená, že - oh. chápu." Jeho tmavě zelené oči blýskaly, a tentokrát naštvaně. "Je v tom on, ne? Tohle je tvůj poslední bláznivý pokus,jak se k němu dostat. K Dimitrijovi."
"Nejen on," řekla jsem neurčitě. "To by mohlo zachránit všechny Strigoje."
"Myslel jsem, že je po všem!" Adrian vykřikl. Jeho hlas zněl dost nahlas, že se několik lidí v okolí na hracích automatech ohlédlo. "Řekla jsi mi, že je po všem. Řekla jsi mi, že se dokážeš posunout dál a být se mnou."
"Tak jsem to taky myslela," řekla jsem, překvapená zoufalou poznámkou v mém hlase. "Je to něco, co jsme teprve zjistili. Museli jsme to zkusit."
"A co pak? Co když to hloupé fantasy funguje? Vysvobodíš Dimitrije některým zázračným způsobem a ty mě necháš takhle." Luskl prsty.
"Nevím," řekla jsem unaveně. "Udělali jsme další krok. Miluji být s tebou. Opravdu. Ale nemůžu to ignorovat."
"Samozřejmě že nemůžeš." Obrátil oči k nebi. "Sny, sny. Kráčím nimi, žiji nimi. Klamu jimi sám sebe. Je udivující, jak jsou pro mě skutečný." Divný zvuk jeho hlasu mě znervóznil. Nemohla jsem rozpoznat jeden z jeho lehce šílených účinků ducha. Pak se otočil ke mně s povzdechem. "Potřebuju se napít."
Jakákoliv lítost, kterou jsem k němu cítila se obrátila na vztek. "Oh, dobře. To spraví všechno. Jsem ráda v šíleném světě, kde je stále tvoje pomoc."
Trhla jsem sebou při jeho pohledu.Nedělal to moc často a když to udělal, byla to mocná věc. "Co očekáváte, abych udělal?" zeptal se.
"Dalo by se... jsi mohl..." Bože. "No, teď, když jsi tady, mohl bys nám pomoct. Plus je setkání s tím chlápkem. Je to jiný uživatel ducha."
Adrian neoklamal své myšlenky, ale měla jsem pocit, že jsem vzbudila jeho zájem. "Jo, to je přesně to, co chci. Pomoci své přítelkyni dostat svého bývalého milence zpátky." Obrátil se znovu na útěk, a slyšela jsem jeho mumlání: "Potřebuju dva nápoje."
"Půl páté," zavolala jsem za ním. "Sejdeme se v půl páté."
Neodpověděl a splynul s davem.
Vrátila jsem se do pokoje jako temný mrak, který musel být viditelný pro všechny. Lissa a Eddie byli dost chytří na to, aby mi nekladli otázky, ale Viktor, samozřejmě, takové zábrany neměl.
"Cože? Pan Ivaškov není s námi? Těšil jsem se jeho společnosti."
"Drž hubu," Řekla jsem, zkřížila ruce a opřela se o zeď v blízkosti Eddieho. "Nemluv, pokud jsi mluvil."
Příštích pár hodin se vleklo. Byla jsem přesvědčena, že se každou minutu Adrian vrátí a neochotně souhlasí s tím, že nám pomůže. Mohli bychom využít jeho nátlak, kdyby situace dospěla do špatného bodu, i když se nemohl rovnat s Lissou. Jistě.. . samozřejmě, že mě miluje natolik, aby mi přišel pomoc? Nechtěl mě opustit? Jsi idiot, Rose.Byl to můj vlastní hlas, který mě trestal v mé hlavě, ne Lissin. Nemá žádný důvod ti pomáhat. Prostě mu ubližuješ znovu a znovu. Stejně jako Masonovi.
Když bylo čtyři patnáct, Eddie se na mě podíval. "Neměli bychom jít?"
"Jo." Byla jsem neklidná a rozrušená. Nechtěla jsem zůstat déle v této místnosti,temný pocit být v pasti začínal mizet. Viktor vstal z postele, protáhnul se, jakby relaxoval. Přesto bych mohla přísahat, že v hlubinách jeho očí byl skrytý horlivý pohled. Podle všeho, on a jeho nevlastní bratr si byli blízcí, když jsem neviděla žádný náznak, že by Viktor ukazoval svou lásku a věrnost někomu jinému. Kdo ví? Možná, že tam někde byla pravá náklonnost k Robertovi.
Vytvořili jsme jakousi ochrannou sestavu se mnou v čele, Eddieho v zádech a dvěmi Moroji mezi námi. Otevřela jsem dveře místnosti a přišla tváří tvář s Adrianem. Jeho ruka byla ve vzduchu, jako by chtěl zaklepat. On zvedl obočí.
"Oh, ahoj," řekl. Měl normální uvolněný Adrianův výraz na tváři, i když jeho hlas byl napjatý. Věděla jsem, že nebyl šťastný z čehokoliv z tohoto. Viděla jsem to v těsném sevření jeho čelisti a neklidu v jeho očích. Nicméně, byl pro ostatní dobrá podpora, za což jsem byla vděčná. A co je nejdůležitější, vrátil se. To bylo to, co bylo důležité a já jsem mohla ignorovat vůni alkoholu a kouře, která z něho vycházela. "Tak... Slyšel jsem, že probíhá některá párty. Myslíte,že bych se k vám mohl připojit?"
Dala jsem mu slabý, vděčný úsměv. "Tak pojď."
Naše skupina- nyní pětičlenná- zamířila chodbou k výtahu. "Uklidnil jsem se u pokeru, víš," přidal Adrian. "Takže to lepší bude dobrý."
"Nevím, jestli to bude dobré," dumala jsem. Dveře výtahu se otevřely. "Ale myslím, že to bude nezapomenutelný."
Vstoupili jsme dovnitř a uviděli Roberta Doru. A co by mohla být Dimitrijova jediná záchrana

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře