14.kapitola

5. leden 2012 | 18.49 |

 Minule, když na mě Taťána křičela, si mě prostě nechala zavolat do soukromého salonku. To udělala pro zvláštní atmosféru, jako bychom byli na čaji - s výjimkou, že lidi na sebe při čaji většinou nekřičí. Neměla jsem důvod se domnívat, že to teď bude jinak. . . dokud jsem si nevšimla,že můj doprovod mě vede do hlavní obchodní budovy soudu, místa, kde probíhá vše Královské. Do prdele. To je vážnější, než jsem si myslela.

A skutečně, když jsem byla nakonec zavedena do místnosti, kde Taťána čekala. . . No, málem jsem se zastavila a nemohla vstoupit. Pouze mírný dotek na zádech od jednoho ze strážců mě přinutil jít kupředu. Bylo tam plno.
Nevěděla jsem jistě, v jakém místnosti jsem se ocitla. Morojové vlastně stále uctívali na trůně krále nebo královnu, ale já jsem si nemyslela, že to bylo ono. Tato místnost byla ještě silně zdobená, stále se starým královským pocitem, s pečlivě vyřezávanými květinami na římse a zářivě zlatými svícny na stěnách. Skutečně v nich také byly zapáleny svíčky. Jejich světlo se odráželo od kovových dekorací v místnosti. Všechno se třpytilo a jsem se cítila jako bych klopýtala na jeviště divadla.
A opravdu to tak asi bylo. Po chvíli pozorování, jsem si uvědomila, kde jsem byla. Lidi v místnosti byli rozděleni. Dvanáct z nich sedělo u dlouhého stolu na stupínku, což mělo jasně být ústředním bodem místnosti. Taťána sama seděla u středu stolu, se šesti Moroji na jedné straně a pěti Moroji na straně druhé. Na druhé straně místnosti byly prostě řady židlí - ještě propracovaný a s čalouněnými polštáři ze saténu -, které byly také plné Morojů. Publikum.
Lidem, kteří seděli po obou stranách Taťány byli významní. Byli to starší Morojové, ale kolem nich byl královský vzduch. Jedenáct Morojů za jedenáct královských rodin. Lisse nebylo osmnáct - i když by tu měla být, začínala jsem si uvědomovat - a tudíž dosud neměla žádné místo. Někdo tu seděl místo Priscilli Vodové. Dívala jsem se na radu, princů a princezen ze světa Morojů. Nejstarší člen každé rodiny zdědil královský titul a poradenské místo vedle Taťány. Někdy se nejstarší vzdal místa a předal ho někomu rodině, kdo cítil, že by byl schopnější, ale vždycky jim bylo alespoň čtyřicet pět. Rada zvolila krále nebo královnu Morojů, a ten pozici zastával až do smrti nebo odchodu do důchodu. Ve vzácných případech s dostatečnou podporou z královské rodiny, vládce mohl být násilně svržen z trůnu.
Každý princ nebo princezna v Radě,byli doporučení rodinnou radou a když jsem se podívala na publikum, poznala jsem uskupení členů rodiny sedících spolu: Ivaškovi, Lazarovi, Badicovi. . . Velmi dál za nimi byli další obdivovatelé. Taša a Adrian seděli spolu a já jsem věděla, že ve skutečnost nebyli členy královské nebo rodinné rady. Přesto, vidět je tu mě trochu uklidnilo.
Zůstala jsem u vchodu do místnosti, přenášela váhu z nohy na nohu a přemýšlela, o co tu jde. Nechtěla jsem získat veřejné ponížení a zřejmě získám, a to před důležitými Moroji světa.Báječné.
Protáhlý Moroj s nerovnoměrnými bílými vlasy vykročil vpřed, kolem strany dlouhého stolu a odkašlal si. Okamžitě šum konverzace ztichnul. V místnosti bylo ticho.
"Toto zasedání Morojské Královské Rady je nyní v pořádku," prohlásil. "Její královská výsost, Taťána Marina Ivašková je předseda." Dal lehký úklon směrem k ní a pak nenápadně ustoupil na stranu místnosti, stojící v blízkosti některých strážců, kteří lemovali zdi jako dekorace sami.
Taťána vždy oblečená stejně,jak jsem viděla ze strany, ale pro formální událost, jako je toto, opravdu měla královský vzhled. Její šaty byly s dlouhými rukávy z námořnického hedvábí a zářící korunu s modrými a bílými kameny. Pod ní složitě spletené vlasy. V krásným průvodu, tak bych popsala drahokamy jako kamínky. Na ní jsem se okamžitě poznala, že jsou to skutečné safíry a diamanty.
"Děkuji vám," řekla. Používala svůj královský hlas, zvučný a působivý, plnící místnost. "Budeme pokračovat v našem rozhovoru ze včerejška."
Počkat. . . co? Diskutovali o mně i včera? Pak jsem si všimla, že mám zamotané své paže kolem sebe v jakémsi obranném postoji a ihned jsem pustila. Nechtěla jsem vypadat slabá, bez ohledu na to, co po mně chtěli.
"Dnes máme výpověď nové strážkyně." Taťánin ostrý pohled padl na mě. Celá místnost to udělala taky. "Rosemarie Hathawayová, můžete prosím přistoupit?"
Zvedla jsem hlavu vysoko a držela ji hrdě. Nevěděla jsem přesně, kam se postavit, a tak jsem si vybrala střed místnosti, přímo proti Taťáně. Když jsem pochodovala na veřejnosti, přála jsem si, abych na sobě měla strážcovské černo-bílé oblečení. Cokoliv. Předváděla jsem se beze strachu, dokonce i v džínách a tričku. Dala jsem malou, vhodnou úklonu a pak jsem se setkala přímo s jejíma očima a čekala, co se bude dít.
"Mohla byste prosím uvést Vaše jméno?" zeptala se.
Ona už to udělala za mě, ale já jsem ještě řekla: "Rosemarie Hathawayová."
"Kolik je vám let?"
"Osmnáct?"
"A jak dlouho už osmnáct?"
"Pár měsíců."
Čekala několik momentů, jako by to byly důležité informace. "Slečno Hathawayová, slyšeli jsem, že v době studování, jste sv. Vladimíra opustila. Je to správně?"
To je to, co to bylo? Ne výlet do Vegas s Lissou?
"Ano." Nenabídla jsem žádné další informace. Bože. Doufala jsem, že se nedozvěděla o Dimitrijovi. Neměla by vědět o mém vztahu s ním, ale nedalo se říct, jaké informace se tady mohly rozšířit.
"Vy jste šla do Ruska na lov Strigojů."
"Ano."
"Jako typ osobní pomsty za útok na sv. Vladimíra?"
"Ehm... ano."
Nikdo nic neřekl, ale moje odpověď v místnosti určitě způsobila rozruch. Lidé rozpačitě přešlapovali a dívali se na své sousedy. Strigojové vždy inspirovali strach a že se někdo aktivně snaží k nim dostat, mezi námi způsobovalo jisté myšlenky. Kupodivu, Taťána se zdála velmi potěšena tímto potvrzením. Bylo to bude používat jako další munici proti mně?
"Potom tedy předpokládáme," pokračovala, "že jste jedním z těch, kdo věří v přímé údery proti Strigojům?"
"Ano."
"Mnozí měli různé reakce na strašný útok na sv. Vladimíra," řekla. "Nejste jediný dhampýr, který chtěl provést odvetný úder proti Strigojům - i když jste byla jistě nejmladší."
Neznala jsem další dhampýři, kteří řádili a vlastní pěst - no, až na některé neuvážené dhampýry v Rusku. Pokud tady šlo o můj výlet, vypadala přesvědčivě, že je se mnou spokojená.
"Máme zprávy od strážců a Alchymistů v Rusku, že jste byla úspěšná." To bylo poprvé, co jsem slyšela Alchymisty uvedené na veřejnosti, ale samozřejmě pro radu to bylo opravdu běžné. "Můžete mi říct, kolik jste jich zabila?"
"Já..." Zírala jsem překvapeně. "Nejsem si jistá, Vaše Veličenstvo. Přinejmenším..." Trápila jsem svůj mozek. "Sedm." Bylo jich víc. Ona si to myslela taky.
"To by mohl být skromný odhad v porovnání s tím, co naše zdroje říkají," poznamenala velkolepě. "Nicméně, stále ještě působivé číslo. Zabila jste je sama?"
"Někdy ano. Někdy jsem měla pomoct. Byli tam... Někteří další dhampýři se mnou jednu dobu pracovali." Technicky vzato, jsem s nimi od Strigojů hledala pomoc, ale to jsem tady nehodlala zmiňovat.
"Oni byli blízko ve vašem věku?"
"Ano."
Taťána neřekla víc a žene vedle ní promluvila. Věděla jsem, že to byla princezna Contová.
"Kdy jste zabila svého prvního Strigoje?"
Zamračila jsem se. "Loni v prosinci."
"A to vám bylo sedmnáct?"
"Ano."
"Zabila jste ho sama?"
"No... Více méně. Pár přátel mi pomáhalo s rozptýlením." Doufala jsem, že nebudu usilovat o bližší informace. K mému prvnímu zabití došlo, když Mason zemřel a kromě událostí kolem Dimitrije, mě tohle trápilo nejvíce.
Ale princezna Contová nechtěla mnoho dalších detailů. Ona a další - kteří se brzy zapojili do výslechu - většinou chtěli vědět o mým zabíjení. Mírně se zajímali o další dhampýry,kteří mi pomáhali-ale nechtěli nic vědět o mém pomáhání Morojům. Oni také přišli s mým disciplinárním rekordem, který se zdál matoucí. Byly také uvedeny ostatní údaje z Akademie - moje výjimečné boje ve třídě, jak jsem byla jedním z nejlepších, když jsme Lissa a já musely utéct z druhého ročníku a jak rychle jsem dohnala ztracený čas, abych se stala znovu nejlepší ve třídě (alespoň pokud jde o boj). Mluvili také o tom, jak jsem chránila Lissu, kdykoliv jsme byly ve světě samy a nakonec dospěli k závěru s mým mimořádným zkouškovému skóre.
"Děkujeme vám, Strážkyně Hathawayová. Můžete odejít."
Taťánin odmítavý hlas nenechal žádný prostor pro pochybnosti. Chtěla, abych vypadla. Až příliš horlivě jsem jí chtěla vyhovět, přičemž jsem se znovu uklidnila a pak vyběhla ven. Dala jsem rychlý pohled na Tašu a Adriana jako oni mně a královnin hlas zazněl, když jsem zavřela dveře, "To je závěr našeho dnešního sezení. Bude se konat opět zítra."
Nebyla jsem překvapena, když mě Adrian dohonil o pár minut později. Hans mně nenařídil, abych se vrátila a pracovala po zasedání, a tak jsem se rozhodla užít svobodu.
"Dobře," řekla jsem, chytila Adrianovu ruku. "Pouč mě se svou královskou politickou moudrostí. Co to všechno bylo?"
"Nemám ponětí. Já jsem poslední, kdo se ptá na politické věci," řekl. "Já tam ani nechodím, ale Taša mě našla na poslední chvíli a řekla, aby šel s ní. Myslím, že zprávu, že tam budeš - ale byla stejně zmatená."
Ani jeden z nás nic neřekl, ale uvědomila jsem si, že ho vedu k jedné z budov, kde sídlili budovy - restaurace, obchody, atd. Najednou jsem měla hlad.
"Mám dojem, to bylo součástí něčeho, o čem už mluvili - Zmínila se o jejich minulém zasedání."
"To bylo tajné. Stejně jako zítra. Nikdo neví, co se bude diskutovat."
"Tak proč je tahle jedna veřejná?" Nebylo fér, že si královna a Rada vybírají, o co se podělí s ostatními. Vše by mělo být veřejné.
Zamračil se. "Pravděpodobně proto, že budou brzy hlasovat a to bude veřejné. Pokud tvoje svědectví hraje nějakou roli, pak Rada může chtít, aby ujistili další Moroje - tak, že každý chápe jejich rozhodnutí." Odmlčel se. "Ale co já vím? Já nejsem žádný politik."
"Zní to, jako by už bylo rozhodnuto," zabručela jsem. "Proč vůbec volit? A proč bych já měla mít něco společného s vládou?"
On otevřel dveře do malé kavárny, která prodává lehké obědy - hamburgery a sendviče. Adrian byl vychován v luxusních restaurací a lahůdkách. Myslím, že by tomu dal přednost, ale i on věděl, že jsem neměla vždy ráda pozornost nebo co připomínalo, že jsem byla s královskou elitní rodinou. Ocenila jsem, že dnes to bylo obyčejné.
Nicméně to, že jsme byli spolu vyvolalo zvědavé pohledy a šeptání v restauraci. Ve škole, jsme si byli zdrojem spekulací, ale tady u soudu? Byli jsme hlavní atrakcí. U soudu to bylo důležité, a většina vztahů dhampýr-Moroj byly prováděny v tajnosti. Náš tak otevřený - zejména s ohledem na Adriana - byl skandální a šokující, a lidé se ne vždy chovali diskrétně s jejich reakcemi. Slyšela jsem, celou řadu věcí, když jsem se vrátila k soudu. Jedna žena mě nazvala nestydatou a drzou. Jiný spekuloval nahlas, proč to Taťána "neřešila se mnou."
Naštěstí, většina našich diváků se dnes spokojila se zíráním, takže je bylo snadné ignorovat. Na Adrianově čele byla vráska, jak přemýšlel, když jsme si sedli ke stolu. "Možná, že to bylo hlasování, jestli ti mám být po všem přidělena Lissa."
Byla jsem tak překvapena, že jsem nemohla nic říct na několik sekund, když se servírka náhle objevila. Nakonec jsem vykoktala mojí objednávku a pak se podívala na Adriana s vykulenýma očima.
"Vážně?" Zasedání posuzovalo mé schopnosti. To dávalo smysl. S výjimkou. . . "Ne. Rada by se nesešla na řešení budoucnosti jednoho strážce." Moje naděje padla.
Adrian pokrčil rameny v potvrzení. "To je pravda. Ale tohle není obyčejný strážcovský úkol. Lissa je poslední svojí pokrevní linie. Každý - včetně mé tety - má o ni speciální zájem. Dát ji někomu jako tobě, kdo je..." Dala jsem mu nebezpečný pohled, jak jsem zachytila jeho slova. "... Kdo by mohl svou hádavostí rozrušit některé lidi."
"A to je důvod, proč vlastně chtěli, abych tam popsala, co jsem udělala. Přesvědčit lidi, osobně, že jsem schopná." Dokonce i když jsem mluvila ta slova, jsem ještě neměla odvahu jim věřit. Bylo to příliš dobré, než aby to byla pravda. "Já si to prostě nedokážu představit, když vidím, jaké mám problémy se strážci."
"Já nevím," řekl. "Je to jen dohad. Kdo ví? Možná si myslí, že Las Vegas byl jen neškodný žert." Přes to byl v jeho hlase zahořklý tón. "A já jsem ti řekl, že teta Taťána má v tobě naději. Možná, že tě teď chce jako Lissinýho strážce,ale potřebuje veřejný projev, aby to ospravedlnila."
To byla překvapující myšlenka. "Ale když odejdu s Lissou co budeš dělat? Budeš slušný a půjdeš taky na vysokou?"
"Já nevím," řekl a zelené oči byly zamyšlené. "Možná že půjdu."
To bylo také neočekávaný a můj rozhovor s jeho matkou se vrátil do mé mysli. Co když bych byla Lissin strážce a on by byl s námi ne příští čtyři roky? Byla jsem jistá,že Daniella si myslela, že se rozdělíme v tomto létě. Já si to taky myslela. . . a byla překvapena, jakou jsem cítila úlevu, že bych mohla zůstat s ním. Dimitrij bude vždy zůstane v mém srdci plném bolesti a touhy, ale pořád jsem chtěla Adrian ve svém životě.
Já se na něj usmála a položila ruku na jeho. "Nejsem si jistá, co bych s tebou dělala, kdyby jsi byl slušný."
Zvedl ruku k ústům a políbil ji. "Mám nějaké návrhy," řekl mi. Nevěděla jsem, jestli to byla jeho slova nebo cítit jeho ústa na své kůži, které skrze mne poslalo chvění. Chystala jsem se zeptat, co je to za návrhy, když byla naše předehra přerušena. . . Hansem.
"Hathawayová," řekl, jedno obočí zvednutý, když stál nad námi. "Ty a já máme velmi rozdílné představy o definici 'trest'."
Měl pravdu. V mé mysli byly tresty brány jako bičování a hladovění. Ne práce s papíry.
Místo toho jsem odpověděla: "Neřekl jsi mi, abych se vrátila poté, co jsem viděla královnu."
Dal mi podrážděný pohled. "Také jsem neřekl, aby ses vydala na procházku. Pojď. Zpátky do sklepa."
"Ale můj oběd se blíží!"
"Dostaneš oběd jako zbytek z nás ."
Snažila jsem se potlačit mé rozhořčení. Neměli jsme k jídlu chleba a vodu, ale jídlo nechutnalo o moc lépe. Právě v té chvíli se servírka vrátila s naším jídlem. Popadla jsem sendvič, než vůbec stihla položit talíř a zabalila ho do ubrousku. "Můžu si to vzít s sebou?"
"Pokud to sníš dřív, než se vrátíme." Jeho hlas byl skeptický, když viděl, jak je sklepení blízko. Je jasné, že podceňoval mé schopnosti o konzumaci jídla.
Přes nesouhlasné vyjádření Hanse,jsem dala Adrianovi polibek na rozloučenou a pohled, který mu řekl, že možná budeme pokračovat v našem rozhovoru. On mi dal šťastný, vědoucí úsměv, který jsem viděla jen vteřinu předtím, než mě Hans nasměroval pryč. Podle mého očekávání se mi podařilo sendvič spořádat předtím, než jsme dorazili zpátky do strážcovské budovy, i když jsem cítila trochu nevolnosti při příští půl hodině nebo tak nějak.
Můj čas oběda byla už skoro Lissina večeře, v lidském světě . Vrátila jsem se k mému ubohému trestu, rozveselila jsem se tou trochou štěstí, které protékalo skrz naše pouto. Strávila celý den na akademické půdě v Lehighu a všechno tam bylo takové, jaké doufala, že by mohlo být. Milovala všechno. Milovala krásné budovy, areály, pokoje. . . a zejména třídy. Pohled na katalog předmětů , které tahle škola nabízela,byl obrovský. Byly tu i předměty, které Akademie sv. Vladimíra nenabízela. Chtěla vidět a dělat všechno, co škola nabízí.
A i když si přála, aby jsem tam byla, byla stále nadšená, že tam byla na své narozeniny. Priscilla jí dala nějaké propracované šperky a slíbila fantastickou večeři. Nebyl to přesně ten typ oslavy,ve který Lissa doufala, ale vzrušení z jejích osmnáctých narozenin byl příliš opojný - zejména, když se rozhlédla po škole, o které dřív snila.
Musím přiznat, že jsem pocítila žárlivost. Přes teorie Adriana o tom, proč mě královna povolala na dnešní schůzi, jsem věděla - stejně jako Lissa -, že šance, abych šla na vysokou s ní neexistuje. Některé drobné části mě nemohly pochopit, jak Lissa teda může být nadšená, že když nebylo v úmyslu, že budeme spolu. Dětinské, já vím.
Nemusela jsem dlouho trucovat, protože jakmile prohlídka skončila, vrátili se do hotelu. Priscilla jim řekla, že se za hodinu, nebo tak nějak sejdou a půjdou na večeři. Pro Lissu to znamenalo další čas praxe v boji. Moje skličující nálada se okamžitě změnila na rozzlobenou.
Věci se zhoršily, když jsem si uvědomila, že Serena již Grantovi řekla o Lissině a Christianově touze se bránit. On zřejmě myslel, že to byl dobrý nápad. Bylo to typické. Lissa měla dva moderní strážce. Proč nedostala nějaké nezáživný lidi ze starý školy, která by se zděsili při pomyšlení, že Morojové uvažují o boji se Strigoji?
Takže, když jsem seděla bezmocná a neschopná ve svých myšlenkách, Lissa a Christian měli nyní dva instruktory. Nejenže to znamenalo více příležitostí ke vzdělávání, ale také to znamenalo, že Serena s partnerem můžou ukazovat pár určitých pohybů. Ona a Grant zápasili vysvětlujícími manévry, což Lissa a Christian sledovali s rozšířenýma očima.
Naštěstí (dobře, ne pro Lissu), ona a já jsme si brzy něčeho všimly. Strážci neznali skutečný důvod,proč se Lissa zajímá o boj. Neměli o tom ponětí - jak by mohli mít? - že chce jít lovit a probodnout Strigoje ve slabé naději, že mu dokáže vrátit předchozí život. Mysleli si, že se jen chtěla naučit základní obranu, což se jim zdálo velmi rozumné. Taky to bylo to, co učili.
Grant a Serena také nechávali, aby Lissa a Christian pracovali spolu. Měla jsem podezření, že k tomu bylo pár důvodů. Jedním z důvodů bylo, že Lissa a Christian neměli takovou dovednost, aby si ublížili. Druhým důvodem bylo, že to strážce bavilo.
To ale nebavilo Lissu a Christiana. Mezi nimi bylo ještě tolik napětí a to jak sexuální tak vztek, že nesnášeli tuhle touhu a blízkost. Grant a Serena vždycky zastavili dva bijící se Moroje,když si šli po tváři, ale jednoduché uskakování často znamenalo tření o sebe, prsty dotýkající se druhé při akci. Každý jednou za čas hrál Strigoje-ze strážců- a Lissa a Christian útočili. Tito dva Morojové to uvítali do jisté míry, vždyť přímé útoky byly to, co se chtěli učit.
Ale když Christian (hrál Strigoje) se vrhl na Lissu a tlačil ji ke zdi, tohle učení se jí najednou nezdálo jako dobrý nápad. Manévr je přitlačil k sobě, rukama držel její. Voněl jí a cítit ho jí ohromilo, držel ji a najednou jí políbil.
"Myslím, že vy dva by jste se měli vrátit k základní obraně," řekl Grant, přerušil její zrádný pocity. Znělo to, jako by se více staral o jejich bolest než o to, co se teď stalo.
Lisse a Christianovi trvalo chvíli než zaregistrovali jeho slova, natož aby se od sebe odtrhli. Když se tak stalo, vyhnula se jeho očím a vrátila se na pohovku. Strážci se pustili do dalších příkladů toho, jak se vyhnout útočníkovi. Lissa a Christian to viděli tolikrát, že si ji pamatovali nazpaměť a jejich dřívější přitažlivost ustoupila v frustraci.
Lissa byla příliš zdvořilá, aby něco řekla, ale po patnácti minutách ukazování Sereny a Granta, co udělat s rukama, když vás někdo chytí, Christian konečně promluvil. "Jak probodáváte Strigoje?"
Serena ztuhla na Christianova slova. "Říkal jsi kůl?"
Spíše než šokovaný se Grant zasmál. "Nemyslím si, že je to něco, co bys potřeboval vědět. Měl by ses zaměřit, jak se dostat od Strigojů, ne k nim."
Lissa a Christian si vyměnily nepříjemný pohled.
"Pomáhal jsem zabít Strigoje už předtím," poukázal Christian. "Použil jsem oheň ve škole při útoku. Říkáš, že to není v pořádku? To, co jsem udělal?"
Teď si Grant a Serena vyměnily pohledy. Ha, pomyslela jsem si. Tito dva nebyly tak moderní, jak jsem si myslela. Brali to jako obranu, nikoli trestný čin.
"Samozřejmě že bylo," řekl Grant nakonec. "Co jsi udělal, bylo úžasné. A v podobné situaci? Jistě. Neměl bys chtít být bezmocný. Ale to je bod - máš oheň. Kdyby přišlo na boj se Strigoji, tvoje kouzla budou nejlepší. Už víš, jak je používat - a bezpečně tě to udrží z dosahu."
"A co já?" zeptala se Lissa. "Nemám žádnou takovou magii."
"Nikdy se nedostaneš do blízkosti Strigoje, aby to byl problém," řekla Serena divoce. "Nenecháme tě."
"Kromě toho," dodal Grant pobaveně, "kolem se jen tak nerozdávají kůly." Byla bych dala cokoli za to, aby se podívali do jejího kufru.
Lissa se kousla do rtu a odmítla oční kontakt s Christianovým, opět ze strachu,aby nepoznali její záměry. Tohle není správná cesta k jejich šílenému nápadu. Christian se opět ujal vedení.
"Můžeš to alespoň ukázat?" zeptal se a snažil se - a dařilo se to - vypadat jako někdo,kdo jen hledá senzaci a vzrušení. "Je těžké to udělat? Vypadá to, že vše, co musíte udělat je najít cíl a bodnout."
Grant si odfrkl. "Těžko. Je toho trochu víc, než jen to."
Lissa se naklonila dopředu, spráskla ruce, když následovala Christianovo vedení. "No, pak se nemusíte starat o naší výuku. Stačí nám to ukázat."
"Jo. Ukažte to." Christian se neklidně zavrtěl vedle ní. Jak to udělal, jejich touha vzrostla, takže se zase okamžitě odsunuli od sebe.
"Není to hra," řekl Grant. Nicméně, přešel ke kabátu a vyndal jeho kůl. Serena zírala nevěřícně.
"Co hodláš dělat?" zeptala se. "Probodnout mě?"
Vydal malý hrdelní smích a prohledával pokoj bystrýma očima. "Samozřejmě že ne. Ah. Tamhle." Přešel k malému křeslu, které mělo dekorativní polštář. Zvedl ho a zkoušel jeho šířku. Byl tlustý a hustě naplněný jakousi hustou hmotou. Vrátil se k Lisse a pokynul jí vstát. Ve všech údivech jí podal kůl.
Postavil se do ztuhlé pozice. Popadl polštář ,stiskl ho mezi rukama pár metrů před ním. "Jen do toho," řekl. "Zamiř a udeř."
"Zbláznil jsi se?"zeptala se Serena.
"Neboj se," řekl. "Princezna Vodová může dovolit zábavu. Jsem bod. Probodni polštář."
Lissa zaváhala jen na několik okamžiků. Vzrušení, která se zdálo neobvykle intenzivní jí naplnilo. Věděla jsem, že bych byla dychtivá se učit, ale její touha se zdála vyšší než dříve. Zaťala zuby, vykročila vpřed a neobratně se pokusila propíchnout polštář s kůlem. Byla opatrná - ze strachu, že ublíží Grantovi- ale nebylo třeba se strachovat. Ani se k němu nepřiblížila a všechno, co se jí podařilo s kůlem bylo mírné zablokování tkaniny na povrchu. Pokusila se ještě několikrát, ale nedosáhla ničeho.
Christian, byl ten, kdo to řekl: "To je všechno, na co se zmůžeš?"
Zlostně mu podala kůl. "Udělej to lépe."
Christian se postavil, výsměšný úsměv zmizel, jak studoval kriticky polštář a svou ránu. Jak to dělal, Lissa se rozhlédla a spatřil humor v očích strážců. Dokonce i Serena byla uvolněná. Dosáhli toho,že jí dokázali, že probodnutí není jednoduchá věc se naučit. Byla jsem ráda a uvolnila se.
Christian konečně udělal krok. Pokusil se bodnout, ale polštář a jeho vycpávka se ukázala, jako příliš těžká na proražení. A opět se Grant vůbec nehnul. Po více neúspěšných pokusech se Christian posadil a podal mu kůl zpět. Bylo to docela zábavné, vidět Christianův domýšlivý postoj sestřelený. Dokonce i Lisse se to líbilo, přestože její frustrace byla stejná, jak je to těžké.
"Vycpávka je příliš těžká na probodnutí," stěžoval si Christian.
Grant podal svůj kůl Sereně. "Co, a vy si myslíte, že tělo Strigoje bude snazší probodnout? Přes svaly a žebra v cestě?"
Grant se dostal zpět do své polohy a bez váhání Serena udeřila s kůlem. Jeho špička se objevila na druhé straně polštáře, zastavila se jen kousek od Grantovi hrudi, a malé kousky vycpávky létaly vzduchem. Probodla ho, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.
Christian a Lissa zírali v úžasu. "Já to zkusím znovu," řekl.
V době, kdy je Priscilla povolala na večeři, v hotelovém pokoji nezůstal žádný polštář nedotčený. Bude překvapená, až dostane účet. Lissa a Christian jim vrátili kůl, zatímco strážci se dívali do vzduchu, jistí, že jejich zpráva byla doručena. Probodnutí Strigoje nebylo jednoduché.
Lissa se to konečně povedlo. Uvědomila si, že v některých ohledech, probodnout polštář - nebo Strigoje - nebyl ani o pochopení z principu. Jasně, slyšela mě mluvit o tom, že se musí dostat do srdce skrz žebra, ale byly to více než znalosti. Mnoho z toho bylo o síle - síle, kterou dosud nemá. Serena, ač zdánlivě drobná, strávila léta budováním svých svalů a mohla dostat kůl přes prakticky cokoliv. Jedna dlouhá hodina lekce nedala Lisse takovou sílu a zašeptala to Christianovi, když skupina šla na večeři.
"Vzdala jsi to?" zeptal se hlasem stejně nízkým, jak jeli na zadním sedadle SUV. Grant, Serena, a třetí strážce tam byli taky, ale byli hluboko v diskusi.
"Ne!" Lissa sykla zpátky. "Ale musím cvičit víc, než dřív."
"Jako břímě váhy?"
"Já... Já nevím." Ostatní stále mluvili mezi sebou, ale Lissino téma bylo příliš nebezpečné pro riskování, že je uslyší. Naklonila se blíž ke Christianovi, zdeptaná opět tím, jak na ní jeho blízkost působí. Polkla, snažila se udržet tvář nezúčastněně a držet se tématu. "Ale já jsem prostě nejsem dost silná. Je to fyzicky nemožné."
"Zní to, jako bys ses vzdávala."
"Hele, neprobodl jsi ani jeden polštář."
On se mírně začervenal. "Málem jsem dostal ten v zelené barvě."
"To těžko!"
"Já jen potřebuji více praxe."
"Nemusíš nic dělat," odsekla, bojovala o zachování tichého hlasu v jejím hněvu. "To není tvůj boj. Je můj."
"Hele," vyštěkl, oči zářící jako bledě modré diamanty, "Ty jsi blázen, pokud si myslíš, že tě prostě nechám jít a riskovat -"
Přestal sám, vlastně se kousnul do rtu, jako by sám nestačil na to, aby přestal mluvit. Lissa na něj zírala a obě jsme začaly přemýšlet, jak by to asi skončilo. Co nemohl riskovat? Že se objeví v nebezpečí? To byl můj dohad.
I bez diskuse, za něj mluvil jeho výraz. Přes Lissiny oči jsem ho viděla hltat její rysy a snažit se skrýt své emoce. Nakonec se z toho vytrhnul a zlomil intimní prostor mezi nimi, jak se od ní držel nejdál, jak jen mohl.
"Fajn. Dělej si co chceš. Je mi to jedno."
Ani jeden z nich po tom nemluvil a protože pro mě byl oběd, vrátila jsem se do své vlastní reality a přivítala přestávku- jen aby byl informován Hans, že jsem pořád pracovala.
"No tak! Není oběd ? Musíš mě pustit," zvolala jsem." To je krutý. Alespoň mi hoď nějaké drobky."
"Už jsi jedla.Nebo, no, najedla ses, když jsi měla sendvič. Chtěla jsi v tu dobu oběd. Dostals ho. Teď pokračuj v práci."
Moje pěsti narazili do nekonečných stohů papíru přede mnou." Nemohla bych alespoň něco jiného? Malovat budovy? Tahat skály?"
"Obávám se, že ne." Úsměv mu zkroutil koutky rtů. "Je tu spousta věcí, které potřebujeme udělat."
"Jak dlouho? Jak dlouho mě budete trestat?"
Hans pokrčil rameny. "Až mi někdo řekne, aby přestal."
Nechal mě samotnou a já se opřela ve svém křesle, násilně se snažila otočit se ke stolu přede mnou. Myslela jsem, že se cítím momentálně lepší, ale to také znamenalo, budu muset předělat práci, kterou jsem udělala. S povzdechem jsem se vrátila k mému úkolu.
Lissa byla na večeři, když jsem se k ní později vrátila. Je možné, že technicky byla na počest jejích narozenin, ale vlastně to bylo celé královský rozhovor s Priscillou. Nebyly to narozeniny, jaké by si přála, rozhodla jsem se. Udělám jí lepší, jakmile získám svobodu. Měli bychom mít skutečnou svobodu a já bych jí mohla udělat skutečnou oslavu: nádherné kožené boty, které by mi pro ní pomohl získat Adrian mimo školu.
Myslela jsem si, že být v Christianově hlavě by bylo zajímavější, ale jelikož tady ta možnost nebyla, vrátila jsem se do své vlastní a přemýšlela nad mým rozhovorem s Adrianem. Skončí někdy tenhle trest? Budu moct být s Lissou, a to navzdory normální strážcovské politice?
Snažila jsem se na to přijít, jako křeček, který pořád dokola běhá v kolečku. Hodně práce. Žádný pokrok. Ale dostala jsem se na večeři konverzace a než jsem se nadála, Lissa a její skupina vstala a zamířila ke dveřím restaurace. Venku byla tma a Lissa se nemohla ubránit pocitu, podivnosti, že jsou na lidském rozvrhu. Zpátky ve škole nebo u soudu, byl prostředek dne. Místo toho, oni teď mířili zpátky do jejich hotelu a chystali se spát. No, asi ne hned. Neměla jsem pochyb o tom, že pokud se Lissa a Christian dostanou přes své nedávné hašteření, vrátí se zpátky k probodávání polštářů. Stejně jako vždycky jsem chtěla, aby zase byli spolu, ale nemohla jsem si pomoct, že takhle to bude bezpečnější.
Nebo možná ne.
Skupina sem často chodila na večeři a vždycky v jinou dobu, než lidé, takže spousta míst na parkovišti byla prázdných, jak přes něj přecházeli. Strážci neměli zaparkováno vzadu, ale ani ne blízko východu. Nicméně, zaparkovali blízko jedné svítí lampy.
Výjimkou,že teď auto nebylo osvětlené. Světlo bylo rozbité.
Grant a Priscilliny strážci si toho všimli hned. Byl to malý detail, ke kterému byli vyškoleni, aby je upozornil: nic neobvyklého, něco, co by se změnilo. V blesku dva z nich vytáhli kůly a doprovázeli Moroje. Trvalo jen pár sekund,než Serena a strážce přidělený Christianovi jim pokynuli, aby je následovali. To bylo něco jiného,pro co jsme byli vyškoleni. Buďte ve střehu. Reagujte. Následujte své kolegy.
Byli rychlí. Všichni z nich byli rychlí. Ale na tom nezáleželo.
Vzhledem k tomu, že najednou Strigojové byli všude.
Nejsem si úplně jistá, odkud přišli. Možná, že byli za autem nebo vzadu na parkovišti. Kdybych měla 'ptačí oči' na tuhle situaci nebo tam byla sama se svým "alarmem nevolnosti," měla bych z toho lepší povit. Ale já jsem se dívala na scénu přes oči Lissy a strážci zablokovali její cestu ke Strigojům, kteří se zdáli, že se objevili z ničeho nic, pokud se jí týkalo. Většina akcí byla rozostřená. Její strážci ji strkali kolem sebe, snažili se ji udržet v bezpečí, jak se červené oči a bílé tváře objevili všude. Viděla to všechno celá naplněná strachem.
Ale netrvalo dlouho, a obě jsme uviděly lidi umírat. Serena, stejně jako byla rychlá a silná v hotelovém pokoji, vsadila kůl čistě mužskému Strigoji přes srdce. Pak, na oplátku, žena od Strigojů skočila na strážce Priscilli a zlomila mu vaz. Lissa si byla vzdáleně vědoma, že jí obalila Christianova paže, tlačil ji k SUV a stínil ji vlastním tělem. Zbývající strážci také stále tvořili ochranný kruh, jak nejlépe mohli, ale je rozptýlili. Jejich okruh slábnul - a oni byli opuštění.
Strigojové zabíjeli jednoho strážce po druhém. Nebylo to nedostatkem dovedností strážců. Oni byli prostě v přesile. Jeden Strigoj roztrhl Grantovi krk jeho zuby. Serena byla tvrdě sražená proti asfaltu, přistála hlavou dolů a ani se nepohnula. A hrůza hrůz, Strigoj nešetřil ani Moroje. Lissa - tlačená tak tvrdě proti SUV, se zdálo, že by se mohla stát jedním z nich - vytřeštěnýma očima sledovala,jak jeden ze Strigojů rychle a účinně roztrhl krk Priscille a začal ji pít krev. Morojská žena neměla ani čas zaregistrovat překvapení, ale aspoň neměla žádný skutečný utrpení. Endorfiny zakryly bolest, krev a život vyprchávaly z jejího těla.
Lissiny emoce se posunuly do něčeho mimo strach, něco, co sotva cítila. Byla v šoku. Znehybněla. A studená, tvrdá jistota. Věděla, že její smrt se blíží a přijala ji. Její ruka našla Christianovu, mačkala ji pevně a obrátila se k němu, vzala malý štěstí,že poslední co uvidí, budou jeho krásné, průzračné oči. Z pohledu na jeho tvář, bylo poznat, že myslí na podobné věci. V jeho očích byla touha, teplo a láska a -
Obrovský šok.
Jeho oči se rozšířily, zaměřily se na něco, co bylo hned za Lissou. V tom stejném okamžiku, ruka popadla Lissu za rameno a trhla s ní. To je ono, malý hlas šeptal v ní. To je místo, kde umřu.
Potom pochopila Christianův údiv.
Čelila Dimitrijovi.
Stejně jako já, měla neskutečný pocit, že je to Dimitrij a přitom není Dimitrij. Mnoho jeho rysů bylo stejné. . . a přece tolik jiné. Snažila se něco říct, něco, ale zároveň slova, tvořící se jí rtech prostě nemohla dostat ven.
Intenzivní teplo náhle vzplanulo za ní a oslnivé světlo zapálilo Dimitrijovy bledé rysy. Ani Lissa ani já jsme nemusely vidět,co Christian dělal, jeho kouzly vytvořil ohnivou kouli. Buď šok vidět Dimitrije či strach o Lissu ho pobídl do akce. Dimitrij přimhouřenýma očima lehce koukal světlo, ale pak mu krutý úsměv zkřivil rty a ruka spočívající na rameni sklouzla až ke krku.
"Vzdej se," řekl Dimitrij. "Zbav se toho nebo zemře."
Lissa konečně našla svůj hlas, dokonce s odříznutím od vzduchu. "Neposlouchej ho," vydechla. "Chce nás zabít stejně."
Ale za ní teplo zemřelo. Stíny spadly přes obličej Dimitrije znovu. Christian nebude riskovat, i když má pravdu. Sotva se zdálo, že na tom záleželo.
"Vlastně," řekl Dimitrij, hlas příjemný uprostřed ponuré scény, "Raději bych,aby jste vy dva zůstali naživu. Alespoň o chvíli déle."
Cítila jsem, jak se Lissina tvář zamračila. Já bych nebyla překvapena, kdyby to Christian udělal taky, soudě podle zmatku v jeho hlase. Nedokázal ani říct sarkastický komentář. Mohl se jen zeptat na to, co bylo zjevné: "Proč?"
Dimitrijovy se zaleskly oči. "Protože potřebuji, abyste byli návnada pro Rose."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře