15.kapitola

5. leden 2012 | 18.49 |

 V mé zpanikařené mysli jsem chtěla vstát a běžet pěšky na Lehigh - i přes to,že je to míle a míle daleko - což se mi zdálo jako nejlepší plán. Později jsem věděla, že to bylo z mé ligy. Cesta, cesta byla z mé ligy.

Tak jsem vyskočila od mého stolu a vrhla se ven z místnosti, cítila jsem náhlou touhu po Albertě. Viděla jsem ji skočit do akce na svatém Vladimírovi a věděla jsem, že uměla řešit každou situaci. V tomto bodě v našem vztahu, by zareagovala na jakoukoli hrozbu, kterou bych jí oznámila. Strážci u dvora pro mě stále byli cizinci. Za kým jsem mohla jít? Hansem? Chlap, který mě nenávidí? Nebude mi věřit, jako by to udělala Alberta nebo moje matka. Zastavila jsem se v tiché chodbě, odmítla teď řešit takovéhle problémy. Nezáleželo na tom. Já bych mu věřila. Chtěla bych najít někoho, koho bych jen mohla. Každý, kdo by z toho mohl dostat Lissu a Christiana.
Jen ty můžeš,hlas syčel v mé hlavě. Ty jsi ta, co Dimitrij chce.
Ignorovala jsem to, co jsem si myslela a to především proto, že v mém rozptýlení jsem narazila na někoho, když jsem zabočovala v rohu.
Dala jsem tlumený výkřik, který zněl jako "Oomph", jak můj obličej narazila do něčí hrudi. Podívala jsem se nahoru. Michail. Bylo by se mi ulevilo, s výjimkou, že jsem byla příliš plná adrenalinu a starostí. Chytila jsem ho za rukáv a začala ho tahat ke schodům.
"Pojď! Musíme se dostat pro pomoc!"
Michail zůstal na místě, nereagoval moje tahání. Zamračil se, tvářil se klidně. "Co to mluvíš?"
"Lissa! Lissa a Christian. Dostali jsem Strigojové - Dimitrij. Můžeme je najít. Mohu najít. Ale musíme si pospíšit."
Michailův zmatek rostl. "Rose... Jak dlouho už jsi tady?"
Neměla jsem čas. Nechala jsem ho, utíkala po schodech nahoru do hlavního patra budovy. O chvíli později jsem slyšela jeho kroky za mnou. Když jsem dospěla k hlavní kanceláři, čekala jsem někoho, že mě potrestá za mé opouštění trestu, s výjimkou. . . Nikdo si mě nevšiml.
Kancelář byla v chaosu. Strážci pobíhali kolem, volali a hlasy byly ve vysoké úrovni. Vědí to, uvědomila jsem si. Oni už to vědí.
"Hansi!" Zavolala jsem, probourávala si svou cestu davem. On byl na druhé straně místnosti a právě zběsile hovořil. "Hansi, já vím, kde jsou. Kam Strigojové vzali Lissu a Christiana."
"Hathawayová, nemám čas na tvoje -" Jeho zamračení zaváhalo. "Máte pouto."
Zírala jsem v úžasu. Byla jsem připravena, že mě odežene jako otravný hmyz. Byla jsem připravena na dlouhý boj v přesvědčování. Dala jsem mu ukvapené kývnutí.
"Viděla jsem to. Viděla jsem všechno, co se stalo." Teď jsem se zamračila. "Jak to, že už to víte?"
"Serena," řekl zachmuřeně.
"Serena je mrtvá..."
Zavrtěl hlavou. "Ne, ještě ne. I když tak po telefonu zněla.

Ať už se stalo cokoliv, ještě dokázala zatelefonovat. Alchymisté jsou u ní a... Uklidí."

Přehrávala jsem si události, vzpomínala, jak se Serena udeřila proti asfaltu. Byla to tvrdá rána, a když se ani nepohnula, tak bych předpokládala nejhorší. Přesto kdyby přežila - a zřejmě musela - dokázala jsem si jen stěží ji představit, jak vytáhla mobilní telefon ze své kapsy s krvavou rukou. . . .
Prosím, prosím, nech ji naživu, pomyslela jsem si, nevěděla, ke komu jsem se modlila.
"Pojď," řekl Hans. "Potřebujeme tě. Tvoříme týmy."
Tam bylo další překvapení. Nečekala jsem, že mě přijme tak rychle. Nový respekt k Hansovi mě přepadl. Mohl by působit jako kretén, ale byl vůdce. Když viděl výhodu, využil ji. V jednom rychlým pohybu spěchal ven ze dveří, několika strážců za ním. Snažila jsem se držet krok s jejich delšími kroky a viděla,že Michail přichází také.
"Děláš záchranu," řekla jsem Hansovi. "To je... Vzácné." Váhala jsem v mluvení. Rozhodně jsem ho nechtěla odradit. Ale zachraňování Morojů nebylo normální. Když je Strigoj vzal, oni byli často považováni za mrtvé. Záchranu,kterou jsem udělali po útoku na akademii byla podivná, a chtěla hodně přesvědčování.
Hans mi dal ironický pohled. "Jde o Dragomirskou princeznu."
Lissa byla drahá, měla větší hodnotu, než cokoliv na světě. A pro Moroje, uvědomila jsem si, ona byla příliš drahé. Mnoho Morojů zajatých Strigoji mohlo být považováno za mrtvé, ale ona nebyla většina Morojů. Ona byla poslední v její linii, poslední jedna z dvanácti starých rodin. Její ztráta by byla ráno pro Morojskou kulturu. Jednalo by se o znamení, znamení, že nás Strigojové opravdu porazili. Pro ni by strážci riskovali záchranou misi.
Ve skutečnosti se ukázalo, že riskovali spoustu věcí. Když jsme dorazili do garáže, kde byla vozidla, viděla jsem přicházet spoustu dalších strážců - spolu s Moroji. Poznala jsem pár. Taša Ozerová byla mezi nimi a jako ona, ostatní byli také uživatelé ohně. Když jsem se něco učili, tak to, že oni byli v boji cení. Zdálo se,že hádky Morojů se budou právě teď při bitvě ignorovat, a byla jsem ohromena, jak rychle byli předvoláni. Tašiny oči se setkaly s mými, nerozhodné a dychtivé. Neřekla mi nic. Nemusela.
Hans štěkal rozkazy, rozděloval lidi do skupin a vozidel. S každou trochou sebeovládání, kterou jsem mohla sehnat, jsem trpělivě čekala poblíž něj. Má neklidná povaha mě chtěla ovládnout a začít požadovat, aby věděli, co jsem mohla udělat. On o mně ví, ujistila jsem se. Měl pro mě roli, takže jsem prostě musela počkat.
Moje sebeovládání bylo rovněž testováno Lissou. Po tom, co ji a Christiana vzal Dimitrij pryč, jsem opustila její mysl. Nemohla jsem se vrátit, ještě ne. Nemohla jsem ho ještě vidět - vidět Dimitrije. Věděla jsem, že jednou budu muset navádět strážce, ale teď jsem se rozhodla počkat. Věděla jsem, že je Lissa naživu. To bylo vše, na čem teď záleželo.
Přesto jsem mě to likvidovalo a byla jsem naplněná napětím, že když se někdo dotkl mé paže, málem jsem do něj vrazila kůl.
"Adriane..." Vydechla jsem. "Co tady děláš?"
Stál tam a díval se na mě a jeho ruka jemně přejela přes mou tvář. Díval se tak vážně, ponurým výrazem ve tváři. Jako obvykle se mi to nelíbilo. Adrian byl jeden z těch lidí, kteří by měli být vždy s úsměvem.
"Jakmile jsem slyšel novinky, věděl jsem, kde budeš."
Zavrtěla jsem hlavou. "Stalo se to ... Nevím, před deseti minutami?" Čas byl pro mě rozmazaný. "Jak to každý může tak brzo vědět?"
"Rozhlásilo se to po celém Soudu, jakmile se to zjistilo. Mají tam okamžitý varovný systém. Ve skutečnosti je královna pod zámkem."
"Co? Proč?" Nějak mě to zlobilo. Taťána nebyla jediná v nebezpečí. "Proč plýtvat zdroji na ni?" Blízký strážce mi dal kritický pohled.
Adrian pokrčil rameny. "Strigojský útok poměrně blízko? Berou to jako docela vážnou bezpečnostní hrozbu."
Relativně bylo klíčovým slovem. Lehigh byla asi hodina a půl od soudu. Strážci byli vždy na pozoru, s každou vteřinou jsem si přála, abychom se pohybovali rychleji. Pokud by se Adrian neukázal, byla jsem docela jistá,že bych ztratila trpělivost a řekl Hansovi, aby si pospíšil.
"Je to Dimitrij," řekla jsem tiše. Nebyla jsem si jistá, jestli to měla říct ještě někomu jinému. "To on je ten, kdo je unesl. S jejich použitím mě tam chce nalákat."
Adrianova tvář potemněla. "Rose, nemůžeš..." Umlkl, ale já věděla jeho význam.
"Copak mám na výběr?" Zvolala jsem. "Musím jít. Je to moje nejlepší přítelkyně a já jsem jediná, kdo je k ní může dovést."
"Je to past."
"Já vím. A on ví,že já to vím."
"Co budeš dělat?" Opět platilo, že jsem přesně věděla, co to znamená.
Podívala jsem se dolů na kůl,který jsem předtím nevědomky vytáhla. "Co musím. Musím... Musím ho zabít."
"Dobře," řekl Adrian, úleva zaplavila jeho rysy. "Jsem rád."
Z nějakého důvodu mě to dráždilo. "Bože," odsekla jsem. "To se toužíš zbavit jakékoliv konkurence?"
Adrianova tvář zůstala vážná. "Ne, já jen vím, že tak dlouho, jak on je stále naživu - nebo, dobře, druh naživu - pak jsi v nebezpečí. A já to nevydržím. Nevydržím vědomí, že tvůj život je na hraně. A to je to, Rose. Nikdy v bezpečí, dokud není pryč. Chci, abys byla v bezpečí. Potřebuji, abys byla v bezpečí. nemohu... nemohu pomyslet na to, že se ti něco stane."
Moje vzplanutí hněvu zmizelo stejně rychle, jako přišlo. "Ach, Adriane, omlouvám se...."
Nechala jsem ho vklouznout mi do náruče. Položil mou hlavu na hruď, cítila jsem jeho tep a měkkost jeho košile, na okamžik jsem měla pohodlí. Jen jsem se chtěla ponořit se do něj. Nechtěla jsem být opotřebována těmito pocity strachu: strach o Lissu a strachu z Dimitrije. Celé to poznání do mě vklouzlo. Bez ohledu na to, co se stane, dnes večer jednoho z nich ztratím. Pokud zachráníme Lissu, Dimitrij zemře. Kdyby přežil, ona zemře. Nebylo šťastného konce pro tento příběh, nic, co by mohlo zachránit mé srdce rozdrcené na kousky.
Adrian přejel rty po mém čele a pak se sklonil k mých rtům. "Buď opatrná, Rose. Nezáleží na tom, co se stane, prosím, prosím, buď opatrná. Nemůžu tě ztratit."
Nevěděla jsem, co na to říct, jak reagovat na vše, co které teď z něj vyzařovaly. Moje vlastní mysl a srdce bylo zaplaveno tolika smíšenými pocity, že jsem mohla sotva tvořit smysluplné myšlení. Místo toho jsem přitáhl mé rty k sobě a políbil je. Uprostřed všech těch smrtí dnes - smrt, které už byla a která přichází - ten polibek vypadal silnější, než jakýkoliv jiný, který jsme kdy sdíleli. Bylo to živý. Byla jsem naživu a chtěla jsem,aby to tak i zůstalo. Chtěla jsem, aby Lissa byla zpátky a já jsem se chtěla vrátit do náruče Adriana, opět se vrátit ke rtům a žít tenhle život. . . .
"Hathawayová! Proboha, musím tě zchladit hadicí?"
Odtrhla jsem se od Adriana a spatřila Hansem, jak na mě zírá. Většina SUV byla naplněna. Teď byla řada na mně, abych jednala. Dala jsem Adrianovi pohled na rozloučenou a přinutila se k malému úsměvu, myslím, že byl statečný.
"Buď opatrná," zopakoval. "Přiveď je zpátky - a sebe taky."
Dala jsem mu rychlé kývnutí a pak následovala netrpělivého Hanse do jednoho SUV. Nejbláznivější pocit deja vu byl stále nade mnou, když jsem vklouzla na zadní sedadlo. Bylo to tak, jako v době,kdy Viktor unesl Lissu, málem jsem ztuhla. Taky jsme jeli v podobném černám SUV, strážci se chystali zachránit Lissu. Jen Dimitrij seděl vedle mě - nádherný, odvážný Dimitrij, už je to tak dávno. Přesto tyto vzpomínky byly tak zapuštěné do mé mysli a srdce, že bych mohla vidět každý detail: způsob, jakým si zastrčil vlasy za uši, divoký pohled v jeho hnědých očích, když si šlápl na plyn,a by jsme se k Lisse dostali dřív. Byl tak odhodlaný, tak připraven dělat to, co je správné.
Tenhle Dimitrij - Dimitrij Strigoj - byl také rozhodnut. Ale velmi odlišným způsobem.
"Budeš schopná to udělat?" zeptal se Hans z předního sedadla. Ruka mi jemně stiskla ruku a byla jsem překvapena, že jsem uviděla Tašu vedle mě. Ani jsem si nevšimla, že jede s námi "Spoléháme na tebe."
Přikývla jsem, chtěla být hodna jeho úcty. V nejlepším strážcovském zvyku, jsem si své pocity z mého obličeje smyla a snažila se nemyslet na konflikt mezi dvěma Dimitriji. Snažila jsem se nemyslet na to, že v noci,kdy jsme šli po Lisse a Viktorovi, že tu noc jsme s Dimitrijem podlehli kouzlo chtíče. . . .
"Jeďte do Lehighu," řekla jsem v pohodovým hlasem. Byla jsem teď strážce. "Budu konkrétnější, až se dostaneme blíž."
Byli jsme na cestě dvacet minut, když jsem cítila, že se Lissina skupina zastavila. Dimitrij zřejmě vybral úkryt ne příliš daleko od univerzity, což pro nás bylo snazší je najít. Samozřejmě, že jsem si musela připomenout, že Dimitrij chce, abych ho našla. Věděla jsem, že strážci nebudou potřebovat mé pokyny, dokud nebudeme blíže k Lehighu, tak jsem se uvolnila, skočila Lisse do hlavy a viděla, co se děje.
Lissa a Christianovi nebylo ublíženo nebo napadeni, kromě toho, že je tahali a vlekli kolem. Seděli v něčem, co vypadalo jako skladovací prostor - skladovací prostor, které nebyl použit velmi dlouhou dobu. Prach potahoval vše v těžké vrstvě, tak moc, že bylo těžké rozeznat některé věci nahromaděné na vratké polici. Některé nástroje. Papíry tu a tam, stejně jako příležitostné pole. Holá žárovka byla jediným světlem v místnosti, čímž všechno vypadalo kruté a špinavé.
Lissa a Christian seděli rovně na dřevěných židlí, ruce svázané za zády lanem. Na okamžik,mě znovu udeřilo deja vu. Vzpomněla jsem si ,že loni v zimě, spolu s kamarády, jsem byla svázaná na židli a drželi nás Strigojové v zajetí. Od Eddieho pili a Mason zemřel. . . .
Ne. Nemysli na to takhle, Rose. Lissa a Christian jsou naživu. Nic se nestalo. Nic se s nimi stane.
Lissina mysl byla tady a teď, ale trochu to vypadalo, jako by věděla, že s dívám, rozhlížela se kolem. Vzpomínala na stavbu, ji dovlekli do skladu - stará, opuštěná - což bylo hezké místo pro Strigojské zajatce.
Byli tam čtyři Strigoji v místnosti, ale co se Lissy týkalo, jenom na jednom jí záleželo. Dimitrij. Pochopila jsem její reakci. Vnímat ho jako Strigoje bylo pro mě těžké. Neskutečné, dokonce. Trochu jsem si na to zvykla, prostě proto, že jsem s ním takhle nějakou dobu strávila. Přesto, dokonce jsem byla přistižena někdy při pohledu na něj takhle. Lissa nebyla připraven na tohle všechno a byla celkem v šoku.
Dimitrij tmavě hnědé vlasy nosil volně-měl je až k bradě- což jsem na něm milovala a přecházel rychle, což způsobilo, že jeho kabát vířil kolem něj. Hodně času byl k Lisse a Christianovi otočený zády, což bylo pro ni ještě více znepokojující. Když neviděla jeho obličej, mohla by skoro věřit, že to byl ten známý Dimitrij. Byl tam s dalšími třemi, když kráčel sem a tam po malém prostoru, neklid vyzařující z něj byl téměř hmatatelný.
"Pokud strážci skutečně jdou," zavrčel jeden Strigoj, "pak bychom měli být vysláni ven." Byla to vysoká, protáhlá zrzka, která se zdála být Morojka, než se přeměnila. Její tón naznačil, že si nemyslela, že strážci skutečně přichází.
"Už jdou," řekl Dimitrij tlumeným hlasem, jeho krásný přízvuk mi lámal srdce. "Já vím, že jdou."
"Tak mě nech jít ven a být užitečnou!" vyštěkla. "Nemusíš nás nechat hlídat tyhle dva." Její tón byl odmítavý. Opovržlivý, dokonce. Bylo to pochopitelné. Všichni upíři na světě věděli,že se Morojové neumějí bránit a Lissa a Christian byli pevně svázáni.
"Neznáš je," řekl Dimitrij. "Jsou nebezpeční. Nejsem si ani jist, že tohle je dostatečná ochrana."
"To je směšné!"
V jednom plynulém pohybu se Dimitrij otočil a hřbetem ruky ji udeřil. Úder byl do zad,oči se rozšířily zuřivostí a šokem. On pokračoval v jeho chůzi, jako by se nic nestalo.
"Zůstaneš tady a budeš střežit tak dlouho, jak ti řeknu, chápeš?" Couvla a opatrně se dotkla své tváře, ale neřekla nic. Dimitrij se podíval na ostatní. "A vy zůstanete také.Jestli se strážci dostanou tak daleko, budete třeba na více než jen strážní služby."
"Jak to víš?" požadoval další Strigoj, měl černé vlasy a zřejmě býval člověkem. Raritou mezi Strigoji. "Jak víš, že přijdou?"
Strigoj měl úžasné jednání, ale mezi jejich hašteřením měla Lissa krátkou příležitost promluvit ke Christianovi."Můžeš spálit moje lana?" zamumlala v téměř neslyšném hlase. "Stejně jako s Rose?"
Christian se zamračil. Když jsem byla zajata, bylo to, co udělal, abych byla volná. Bolelo to jako čert a měla jsem na rukou puchýře. "Oni by si toho všimli," vydechl zpátky. Rozhovor nepokračoval, protože se Dimitrij náhlé zastavil a obrátil se k Lisse.
Vydechla a nehýbala se. Rychle se k ní blížil, poklekl před ní a zadíval se jí do očí. Zachvěla se navzdory svému nejlepšímu úsilí. Ještě nikdy nebyla tak blízko k Strigoji a skutečnost, že to byl Dimitrij,to bylo mnohem horší. Červené kruhy kolem jeho čoček se zdály, že v ní hořely. Jeho tesáky vypadaly připravený k útoku.
Ruka mu hadovitě vylétla ven a chytil ji za krk, naklonil její obličej tak, že mohl dostat ještě lepší pohled do jejích očí. Jeho prsty se zabořily do její kůže, neodřízly ji os vzduchu, ale dost na to, že později bude mít modřiny. Pokud k nějakému později dojde.
"Vím, že strážci přijdou, protože Rose se dívá," řekl Dimitrij. "Nejsi, Rose?" Sevření se trochu uvolnilo, on přejel prsty Lisse po kůži na krku, tak jemně. . . Dosud nebylo pochyb, že by jí dokázal lehce zlomit krk.
Bylo to, jako by se mináhle díval do očí. Mojí duše. Dokonce jsem se cítila, jako by hladil můj krk. Věděla jsem, že to bylo nemožné. Pouto existuje mezi Lissou a mnou. Nikým jiným. Přesto, zrovna v tu chvíli, bylo to, jako by nikdo jiný neexistoval, jen on a já. Bylo to, jako by Lissa nebyla mezi námi.
"Jsi tam, Rose." Nelítostný úsměvu mu hrál přes ústa. "A nedokážeš opustit jednoho z nich. Ty také nejsi tak hloupá, že bys přišla sama, ne? Možná jednou budeš muset - ale už ne."
Prudce jsem vylítla z její hlavy, nemohla zírat do těch očí - a vidět, jak hleděli na mě. Ať už to byl můj vlastní strach nebo Lissin, zjistila jsem, že se moje tělo také třáslo.Donutila jsem se přestat a snažila se zpomalit mé závodící srdce. Polkla jsem a rozhlédla se, jestli si toho někdo všiml, ale všichni byli zaujati diskutováním o strategii - kromě Taši.
Její chladné modré oči mě studovaly, její tvář byla s obavami. "Co jsi viděla?"
Zavrtěla jsem hlavou, nemohla jsem se na ní podívat. "Noční můra," zamumlala jsem. "Moje nejhorší noční můra se stává skutečností."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře