17.kapitola

5. leden 2012 | 18.51 |

 Zdálo se, jako by celá místnost zadržela dech.

Přesto, i tváří v tvář zázraků, strážci - nebo Strigojové, když na to přijde - se dali jen těžko rozptýlit. Boje, které se zastavily nyní byly obnoveny stejně vztekle. Strážci měli navrch, a ti z nich, kteří se nezabývali posledními Strigoji náhle přiskočili směrem k Lisse, snažili se ji odtáhnout od Dimitrije. K překvapení každého, ho pevně držela a udělala pár slabých pokusů rozehnat ten shluk kolem ní. Ona byla tvrdá a ochranná, znovu mi přišla na mysl jako máma, která se snaží chránit své dítě.
Dimitrij ji držel stejně soustředěně, ale on i Lissa byli slabí. Strážci je od sebe nakonec s námahou odtrhli. Ozývaly se zmatené výkřiky strážců,kteří se pokoušeli zjistit, zda mají dimitrije zabít. Nebylo by to těžké. Teď byl bezmocný. Mohl by sotva stát, když ho prudce vytáhli na nohy.
To mě probudilo. Prostě jsem zírala, zmrazená a ohromená. Setřásla jsem se ze svého snu, vyskočila jsem kupředu, i když jsem si nebyla jistá, ke komu jsem šla: Lissu nebo Dimitrije.
"Ne! Přestaňte!" Zařvala jsem, viděla jsem, jsem se někteří strážci pohybují s kůly. "On není to, co si myslíte! On není Strigoj! Podívejte se na něj!"
Lissa a Christian křičeli podobné věci. Někdo mě popadl a táhl mě zpátky, říkal mi, abych to nechala na ostatních. Bez přemýšlení jsem se otočila a praštila mého únosce do tváře, zjistila příliš pozdě, že to byl Hans. On trochu ustoupil, zdánlivě více překvapený než naštvaný. Můj útok na něj stačil, aby přilákal pozornost ostatních, a brzy jsem měla vlastní skupinu strážců, kteří mě drželi. Moje úsilí nebylo k ničemu, částečně proto, že jsem byla proti přesile a částečně proto, že jsem na ně nemohla útočit způsobem, jako na Strigoje.
Jakýsi strážci mě vytáhli ven, pak jsem si všimla, že Lissa a Dimitrij již byli z místnosti pryč. Požadovala jsem vědět, kde jsou, křičela, že je musím vidět. Nikdo mě neposlouchal. Táhli mě pryč z budovy, kolem znepokojivého množství těl. Většina byli Strigojové, ale poznala jsem také pár tváří strážců od soudu. Ušklíbla jsem se, i když jsem je moc neznala. Bitva skončila a naše strana vyhrála - ale za skvělou cenu. Přežívající strážci to t budou muset vyčistit. Já bych nebyla překvapena, kdyby se objevili Alchymisté, ale v okamžiku, nic z toho nebyla moje starost.
"Kde je Lissa?" Pořád jsem požadovala, jak mě strkali dovnitř jednoho z SUV. Dva strážci vklouzli ke mně, každý z jedné strany. Neznala jsem se. "Kde je Dimitrij?"
"Princezna byla přijata do bezpečí," řekl jeden ze strážců rázně. On a ten druhý se dívali přímo před sebe a uvědomil jsem si, že mi nehodlali odpovědět na druhou otázku. Bylo také možné, že na se na to nedalo odpovědět, protože byl...
"Kde je Dimitrij?" Opakovala jsem, mluvila hlasitěji v naději, že bych mohla dostat odpověď. "Je s Lissou?"
Na to reagovali. "Samozřejmě že ne," řekl strážce, který mluvil předtím.
"Je... Je naživu?" Byla to jedna z nejtěžších otázek, na které jsem se kdy zeptala, ale musela jsem to vědět. Nenáviděla jsem to přiznat, ale kdybych byla na místě Hanse, nevěřila bych na zázraky. Zahubila bych všechno, co bych vnímala jako hrozbu.
"Ano," řekl nakonec řidič. "On... To... Je naživu."
A to bylo vše, co jsem z nich mohla dostat, bez ohledu na to, jak moc jsem tvrdila a požadovala, aby mě pustili z auta - a věřte mi, že jsem toho udělala hodně. Jejich schopnost ignorovat mě byla docela působivá, opravdu. Abychom byli spravedliví, nejsem si ani jistá, že věděli, co se stalo. Všechno bylo tak rychlé. Jediné, co tito dva věděli bylo, že jim bylo nařízeno, aby mě doprovodili ven z budovy.
Pořád jsem doufala, že někdo, kdo něco ví, se připojí k našemu SUV. Ne. Jen další neznámí strážci. Žádný Christian nebo Taša. Ani Hans - samozřejmě, to bylo pochopitelné. Pravděpodobně měl strach, abych ho náhodou neudeřila znovu.
Když jsme byli naložení a vyjeli na silnici, konečně jsem to vzdala a klesla zpátky do sedadla. Ostatní SUV jeli s naším, ale neměla jsem tušení, zda moji přátelé byli v nich.
Pouto mezi Lissou a mnou bylo ještě otupělé. Po tomto počátečním šoku, kdy jsem necítila nic, tak jsem v ní začínala cítil malý pocit, říkaly, že jsme stále spojeny a že ona je naživu. To stačilo. Se vší tou magií, kterou použila, bylo naše pouto dočasně oslabeno. Magie mezi námi byla křehká. Pokaždé, když jsem se snažila použít vazbu k její kontrole, to bylo, jako bych se dívala příliš vesele na něco a ještě byla oslepená. Jen jsem musela předpokládat, že to půjde znovu brzo, protože jsem potřebovala její pohled na to, co se stalo.
Ne, vybledlý pohled. Potřebovala jsem vědět, co se stalo. Byla jsem ještě trochu v šoku a dlouhá cesta zpět k soudu mi dovolila zapracovat na tom, k jakým faktům jsem se dokázala dostat. Okamžitě jsem chtěla skočit k Dimitrijovi, ale bylo potřeba začít od začátku, pokud jsem chtěla analyzovat vše, k čemu došlo.
Za prvé: Lissa okouzlila kůl a zadržela to info ode mě. Kdy? Před jejím výletem na vysokou školu? Na Lehighu? Zatímco byli v zajetí? Nezáleželo na tom.
Zadruhé, i přes její nepodařené pokusy s polštářem, se jí dostal kůl do Dimitrijova srdce. Byl to boj, ale Christianův oheň to umožnil. Trhla jsem sebou, připomínajíc si popáleniny,které Lissa utrpěla v průběhu toho utrpení. Cítila jsem bolest, kterou posílala skrz pouto. Adrian nebyl na světě nejlepší léčitel, ale doufejme, že jeho kouzlo bude stačit, aby se jí postaral o zranění.
Třetí a poslední skutečnost je. . . no. . . je to pravda? Lissa bodla Dimitrije a použila stejné kouzlo na uzdravení. . . A pak? To byla těžká otázka. Co se stalo, kromě toho, co se cítila jako jaderný výbuch magie přes naše pouto? Kdyby jsem opravdu viděla, co si myslím, že jsem viděla?
Dimitrij se. . . změnil.
On už nebyl Strigoj. Cítila jsem to v mém srdci, i když jsem na něj měla jen krátký pohled. Bylo to dost, abych viděla pravdu. Strigojské rysy byly pryč. Lissa udělal všechno, v co Robert přísahal, měla všechno, co potřebovala, aby obnovila Strigoje, a určitě po tom všem, magie. . . No, to bylo snadné věřit něčemu,co bylo možné. Že se Dimitrij vrátil, přitiskl se k Lisse se slzami utíkajícími po tváři. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak zranitelného. Nějak jsem nevěřila, že by Strigoj plakal.
Něco v mém srdci se bolestně zkroutilo a já jsem zamrkala, abych přestala plakat taky. Rozhlížela jsem zpátky po svém okolí. Mimo vůz, obloha byla zesvětlená. Skoro vyšlo slunce. Strážci měli příznaky únavy na tvářích, přesto záznam výrazy v jejich očích nikdy nezaváhal. Ztratila jsem přehled o čase, ale moje vnitřní hodiny mi řekly, že už jsme nějakou chvíli na cestě. Museli jsme být skoro zpět u dvora.
Opatrně jsem se dotkla pouta a zjistila, že se vrátilo, ale stále křehké. Bylo to, jako by blikalo a stále se obnovovalo. To bylo dost, a já jsem vydechla úlevou. Když pouto poprvé přišlo před několika lety, bylo to. . . neskutečný. Teď jsem jej přijala jako součást svého života. Jeho absence mi dnes připadala nepřirozená.
Pohlédla jsem do Lissy. Jela v SUV, okamžitě jsem doufala, že s ní uvidím Dimitrije. Jeden pohled v budově mi nestačil. Potřebovala jsem ho vidět znovu, potřebovala zjistit, jestli se tento zázrak skutečně stal. Chtěla jsem se utopit v jeho očích, dívat se na Dimitrije, jako kdysi dávno. Dimitrije,kterého jsem milovala.
Ale nebyl s Lissou. Nicméně tam byl Christian a on pohlédl na ni, jak se pohnula. Už spala a stále se necítila ve své kůži. To, s kombinací té spalující bolesti drželo naše pouto zamlžené. Věci se posunuly ze zaměření na mě a dál, ale celkově jsem mohla sledovat, co se děje.
"Jak se cítíš?" zeptal se Christian. Jeho hlas a oči, když na ni zíral,byly naplněni tolika náklonnosti, že se zdálo nemožné, že si toho nevšimla. Ale ona teď byla moc zaujatá.
"Unavená. Opotřebovaná. Jako... Já nevím. Stejně jako bych byla v hurikánu. Nebo mě přejeli autem. Vyber cokoliv hrozného, tak jsem se cítila."
Dal jí malý úsměv a jemně ji pohladil po tváři. Otevřela jsem se víc, cítila jsem,jak v ní její bolest hoří a on se jemně dotknul její kůže, i když opatrně, aby ji to nebolelo.
"Je to hrozné?" zeptala se ho. "Je všechna kůže spálená? Vypadám snad jako nějaká cizí?"
"Ne," řekl s malým smíchem. "Není toho tolik. Jsi krásná, jako vždycky. Muselo by toho být víc, aby ses změnila."
Cítila pulzující bolest a jak si myslím, bylo tam více škod, než přiznal, ale kompliment jí uklidnil. Na okamžik se jí celá existence zaměřila na jeho tvář, způsob, jakým vycházejíc slunce se začíná zářit.
Pak se zbytek jejího světa zřítil na ni.
"Dimitrij! Musím vidět Dimitrije!"
V autě byli strážci, a jak promluvila, rozhlédla se po nich. Jako se mnou, nikdo jí zřejmě nebyl ochoten přiznat, co se stalo.
"Proč ho nemůžu vidět? Proč jste ho odvedli pryč?" To bylo namířeno na všechny, kdo by něco odpověděl a konečně to udělal Christian.
"Protože si myslí, že je nebezpečný."
"On není. Je prostě... potřebuje mě. Bolí ho to uvnitř."
Christianovy oči byly najednou široký, jeho tvář naplněná panikou. "On není... Ty s ním máš pouto?"
Myslela jsem,že podle toho, jak se tvářil, si vzpomněl na Avery a jak propojení s více lidmi je strašně nebezpečné. Christian tam nebyl při Robertových vysvětlení o duších,které přicházejí do světa mrtvých a že obnovením Strigoje se nevytvoří pouto.
Lissa pomalu zavrtěla hlavou. "Ne... Prostě to vím. Když jsem se... Když jsem ho uzdravovala, spojili jsme se a cítila jsem to. To, co jsem musela udělat. . . Nedokážu to vysvětlit. "Přejela si rukou vlasy, frustrovaná, že nemůže dát své kouzlo do slov. Únava jí začala lapit." Bylo to, jako bych operovala jeho duši," řekla nakonec.
"Oni si myslí, že je nebezpečný," opakoval Christian jemně.
"On není!" Lissa se zamračila kolem sebe na zbytek cestujících ve vozu, kteří se dívali někam jinam. "On už není Strigoj."
"Princezno", začal jeden ze strážců nejistě, "Nikdo doopravdy neví, co se stalo. Nemůžete mít jistotu, že -"
"Jsem si jistá,"řekla, hlasem příliš hlasitě v tak malém prostoru. Vzduch kolem ní byl velící. "Já to vím. Zachránila jsem ho. Přivedla jsem ho zpátky. Vím, že každou částí mého těla i duše, že už není Strigoj!"
Strážci vypadali nesví, že by měli opět promluvit. Myslím, že byli jen zmateni a opravdu, jak by nemohli být? Nebylo pro to žádné vysvětlení.
"Pst,"řekl Christian, položil ruku na její."Neexistuje nic, co můžeš udělat, dokud nejsme zpátky u soudu. Stále jsi zraněná a vyčerpaná - máš to na sobě celé napsané."
Lissa věděla, že má pravdu. Byla zraněná a vyčerpaná. Magie jí úplně vyčerpala. Současně, co udělala pro Dimitrije, ji k němu vytvořilo pouto - nikoli magické, ale psychické. Opravdu byla jako matka. Cítila, že ho musí chránit a měla o něj strach.
"Potřebuju ho vidět," řekla.
Ona potřebuje? Co já?
"Uvidíš," řekl Christian, znějící jistější, než jsem měla podezření, že byl. "Ale teď se snaž odpočívat."
"Nemůžu," řekla, i když potlačila zívnutí.
Úsměv přelétl přes jeho rty, a objal ji kolem ramen a přitáhl si ji co nejblíže,jak bezpečnostní pásy povolili. "Zkus to," řekl jí.
Položila si hlavu na jeho hruď a jeho blízkost jí hojila sama o sobě. Starosti a obavy o Dimitrije jí stále procházely, ale její tělo bylo pro svou potřebu tentokrát silnější. Nakonec upadla do spánku v Christianově objetí, sotva ho slyšela zamumlat "Veselé narozeniny."
O dvacet minut později, náš konvoj dorazil zpátky u soudu. Myslela jsem, že to znamenalo okamžitou svobodu, ale moji strážci se nechystali vyjít ven, čekali na nějaký signál nebo instrukce, o kterých se mi nikdo neobtěžoval zmínit. Ukázalo se, že čekali na Hanse.
"Ne," řekl, pevně položil ruku na moje rameno, jak jsem vystřelila z auta a snažila se dostat pryč. . . No, nebyla jsem si jistá kam. Tam, kde je Dimitrij. "Počkej."
"Musím ho vidět!" Zvolala jsem a snažila se ho přetlačit. Hans byl jako cihlová zeď. Vzhledem k tomu, že dneska pobil víc Strigojů než já, bych si myslela, že bude unavený a slabý. "Musíš mi říct, kde je."
K mému překvapení, to Hans udělal. "Pod zámkem. Daleko, daleko mimo tvůj dosah. Nebo kohokoli jiného. Vím, že to býval tvůj učitele, ale je lepší, když bude pro teď stranou."
Můj mozek, unavený z noční aktivity a rozrušený emocemi se s tím nemohl smířit. Christianova slova se vrátila ke mně. "On není nebezpečný," řekla jsem. "On už není Strigoj."
"Jak si můžeš být tak jistá?"
Stejná otázka byla položena Lisse. Jak bychom mohli opravdu odpovědět? Věděli jsme to, protože jsme vynaložili neuvěřitelné úsilí, abychom zjistili, jak změnit Strigoje, a když se řídili podle těch pokynů, vybuchla atomová bomba magie. Nebylo to dost důkazů? Copak Dimitrijův vzhled nestačil?
Místo toho, moje odpověď byla, jako Lissina. "Prostě to vím."
Hans zavrtěl hlavou a teď jsem mohla vidět, že ve skutečnosti byl vyčerpaný. "Nikdo neví, co se děje s Belikovem. Ti z nás, kteří tam byli... No, nejsem si jistý, co jsem viděl . Všechno co vím je, že byl před chvílí vedoucí Strigojů a teď je venku na slunci. Nedává to žádný smysl. Nikdo neví, co je."
"Je to dhampýr."
"A to zjistíme," pokračoval, ignoroval můj komentář, "Belikov musí zůstat pod zámkem, než ho prověříme." Prověřit?To se mi nelíbilo. Bylo to, jako by Dimitrij byl laboratorní zvíře. To moje nálada vzplanula a málem jsem na Hanse začala řvát. O chvíli později jsem se dostala sama pod kontrolu.
"Pak musím vidět Lissu."
"Ona byla přijata do zdravotnického zařízení k ošetření - což ona potřebuje velmi nutně. Nemůžeš tam jít," dodal v očekávání nad mou další reakcí. "Je tady polovina strážců. Je tu chaos a ty překážíš."
"Tak co mám sakra dělat?"
"Jdi se vyspat." Dal mi ironický pohled. "Stále si myslím, že máš špatný názor, ale po tom, co jsem viděl tam... Dobře, řeknu to. Víš, jak bojovat. Potřebujeme tě - zřejmě pro více než papírování. Teď běž o sebe pečovat."
A bylo to. Zamítnutí v jeho hlase bylo jasné a jak strážci spěchali kolem, bylo to, jako bych neexistovala. Ať už jsem předtím měla potíže, zdálo se, že se na ně zapomnělo. Žádné další papírování. Ale co jsem měla dělat? Byl Hans blázen? Jak bych mohla spát? Musela jsem něco udělat. Musela jsem vidět Dimitrije - ale nevěděla jsem, jak to provést. Pravděpodobně byl ve stejným vězení, jako byl kdysi Viktor, což pro mě bylo nepřístupné. Také jsem potřebovala vidět Lissu - ale ona byla hluboko v lékařském centru. Tady jsem neměla moc. Potřebovala jsem apelovat na někoho, kdo má vliv.
Adrian!
Kdybych šla k Adrianovi, možná by mohl vytáhnout nějaké kontakty. Měl své královské připojení. Sakra, královna ho milovala, i přes jeho flákačské způsoby. Zabíjelo mě, když jsem si uvědomila, že dostat se k Dimitrijovi a vidět ho hned je nemožné. Ale lékařské centrum? Adrian mě mohl dostat k Lisse, i když to tam bylo přeplněné a chaotické. Pouto bylo ještě rozmazané a mluví s ní přímo by mi dovolilo, abych získala přímé odpovědi o Dimitrijovi. Plus, jsem ji chtěla vidět na vlastní oči, že je v pořádku.
Přesto, když jsem dospěla k Adrianovu bydlení u soudu, byla jsem informována vrátný, že Adrian už odešel před malou chvílí - dost ironicky - šel do zdravotnického střediska. Zasténala jsem. Samozřejmě, že už tam bude. Kvůli jeho léčitelským schopnostem ho povolali z postele. Slabý, nebo ne, mohl by určitě pomoct.
"Byla jsi tam?" Zeptal se mě vrátný, jak jsem začala vyrážet zase pryč.
"Cože?" Na chvíli jsem si myslela, že mluvil o zdravotnickým středisku.
"Bitva se Strigoji! Záchrana. Slyšeli jsme celou řadu věcí."
"Už? Co jsi slyšel?"
Oči toho chlapa byly široké a nadšené. "Říká se, že téměř každý strážce zemřel. Ale chytili jste Strigoje a přivedli ho zpět."
"Ne, ne... Tam bylo více zranění, než smrti. A taky..." Na okamžik jsem nemohla dýchat . Co se stalo? Co se vlastně stalo s Dimitrijem? "Strigoj byl změněn zpět na dhampýra."
Dveřník zíral. "Dostala jsi ránu do hlavy?"
"Já říkám pravdu! Vasilisa Dragomirová to udělala. Se silou duchem. Rozšiř to kolem."
Nechala jsem ho s ústy dokořán. A stejně jako to, že jsem neměla více možností, jak získat více informací. Vrátila jsem se do svého pokoje s poraženým pocitem, ale také strašně ospalým. Alespoň to, co jsem původně myslela. Po nějakém tempu jsem seděla na posteli, abych přišla na nějaký plán. Přesto, že před chvílí jsem si myslela, že půjdu spát, upadnout do spánku bylo těžké.
Probudila jsem s vyskočením, zmatená a s bolestmi v každé části mého těla, že jsem si ani neuvědomila, že jsem v boji získala také rány. Nakoukla jsem na hodiny, ohromena, jak dlouho jsem spala. V upírském rozvrhu bylo pozdě ráno. Během pěti minut jsem se osprchovala a převlékla do neroztrhaného a nekrvavého oblečení. Stejně jako to, že jsem byla venku ze dveří.
Lidé byli venku s jejich každodenními činnostmi, ale každý pár nebo skupina,která prošla se zdála, že hovořila o bitvě ve skladu- a o Dimitrijovi.
"Víš, že ona může uzdravovat," slyšela jsem jednoho Morojského kluka mluvit ke své ženě. "Proč ne Strigoje? Proč ne mrtví?"
"Je to šílenství," opáčila žena. "Nikdy jsem nevěřila, v toho ducha. Je to lež, zakrýt skutečnost, že dívka Dragomirová se nikdy specializovala."
Neslyšela jsem zbytek jejich konverzaci, ale ostatní,kolem kterých jsem prošla, měli podobné témata. Lidé byli přesvědčeni, že buď celá věc byla podvod nebo že Lissa je světec. Každý tak často mluvil o tom, že strážci experimentují se Strigojem. Ve všech spekulací. Ale nikdy jsem neslyšela Dimitrijovo jméno ani nevěděla, co se s ním opravdu děje.
Soustředila jsem se pouze na svůj plán: Přijít ke strážím, kteří hlídali vězení u Soudu, i když jsem si nebyla jistá, co bych vlastně měla dělat, když se tam dostanu. Nebyla jsem ani úplně jistá, že tam Dimitrij ještě byl, ale zdálo se to s největší pravděpodobností. Když jsem prošla kolem strážce podél cesty, trvalo mi několik vteřin,než jsem si uvědomila, že ho znám. Zastavila jsem se a otočila.
"Michaile!" Ohlédl se a uviděl mě, přistoupil. "Co se děje?" Zeptala jsem se, ulevilo se mi dívat se na přátelský obličej. "Už pustili Dimitrije?"
Zavrtěl hlavou. "Ne, stále se snaží zjistit, co se stalo. Všichni jsou zmatení, i když princezna stále přísahá co ho viděla, že už není Strigoj."
V Michailově hlase byl zázrak - a taky nedočkavost. Doufal, že je to pravda, že by mohla být šance pro jeho milovanou, aby byla spasena. Mé srdce bolelo za něj. Doufala jsem, že on a Soňa mohli mít šťastný konec, stejně jako -
"Počkej. Cos to říkal?" Jeho slova mě vytáhla z mého romantického přemítání. "Říkal jsi,že Lissa ho viděla? Myslíš po boji?" Okamžitě jsem se koukla skrz pouto. Bylo postupně rostoucí a jasnější - ale Lissa spala, tak jsem se nedozvěděla nic.
"Požádal o ni," vysvětloval Michail. "Tak ji nechali- hlídanou samozřejmě."
Dívala jsem se, moje čelist skoro spadla na zem. Dimitrije mohli vidět návštěvníci. Oni skutečně nechali návštěvníky, aby ho viděli. To mi rozzářilo mou temnou náladu, která se ve mně zakořenila. Obrátila jsem se pryč. "Díky, Michaile."
"Počkej, Rose -"
Ale já jsem se nezastavila. Běžela jsem ke strážcům,kteří hlídali vězení, vzpomínala na to, co jsem se právě dozvěděla. Byla jsem příliš nadšená, moc oživená touto novou informací. Můžu vidět Dimitrije. Mohla bych být konečně s ním, zpátky jako dřív.
"Nemůžeš ho vidět."
Doslova jsem se zastavila, když mě strážce zastavil v přední recepci.
"C-co? Musím vidět Dimitrije."
"Ne návštěvníci."
"Ale Lissa - ehm, Vasilisa Dragomirová ho viděla."
"Ptal se na ni."
Dívala jsem se nevěřícně. "Musel o mě požádat taky."
Strážce pokrčil rameny. "Jestli to udělal, nikdo mi to neřekl."
Hněv,který jsem držela ode včerejška se konečně probudil. "Tak běž najít někoho, kdo to ví! Dimitrij mě chce vidět. Musíš mě nechat jít dovnitř. Kdo je tvůj šéf?"
Strážce se na mě zamračil. "Já nikam nejedu, dokud moje služba nebude u konce. Když odejdeš, někdo pro tebe potom pošle. Až pak, bez zvláštního povolení tam nikdo nesmí."
P překonání zabezpečení v Tarasovu, jsem se cítila docela jistá, že bych tohohle chlapa dokázala odstranit rychle. Nicméně, jsem se cítila stejně přesvědčena, že kdybych se tam dostala, narazila bych na mnohem více strážců. Musela jsem vymyslet něco rozumného. Bylo to Dimitrij. Něco pro něj musím udělat. Mírným podívám do pouta jsem viděla možnost. Lissa se právě probudila.
"Fajn," řekla jsem. Zvedla jsem bradu a dala mu povýšený pohled. "Díky za 'pomoc'." Nepotřebovala jsem odpověď. Šla jsem za Lissou.
Ona bydlela na téměř opačném konci dvora a já jsem tu vzdálenost překonala rychlostí světla. Když jsem konečně dosáhla svého, a když otevřela dveře do jejího pokoje, uviděla jsem, že ona byla připravena skoro stejně rychle, jako já. Ve skutečnosti jsem cítila, že ona byla velmi blízko k odchodu. Studováním obličeje a rukou jsem zjistila úlevou, že téměř všechny popáleniny byly pryč. Několik červených skvrn zůstalo na prstech, ale na tom nezáleželo. Adrianovo dílo. Žádný doktor by tohle nedokázal. V bledě modrém tílku se svými blond vlasy staženými dozadu,se ale vůbec nedívala se jako někdo, kdo zažil takové velké utrpení před méně než dvacet čtyřmi hodinami.
"Jsi v pořádku?" zeptala se. I přes všechno ostatní, co se stalo, nikdy se o mě nepřestala obávat.
"Jo, dobře." Fyzicky, přinejmenším. "Ty?"
Přikývla. "Fajn."
"Vypadáš dobře," řekl jsem. "Včera v noci... Myslím, že jsem se docela bál. S ohněm..." Nemohl jsem se docela dokončit.
"Jo," řekla a podívala se ode mě pryč. Zdálo se, že je nervózní a nesvá. "Adrian léčí docela dobře."
"Je to, kam jdeš?" V poutu bylo rozrušení a neklid. Bylo by rozumné, kdyby chtěla, aby si pospíšila k lékařskému centru a pomohla taky. S výjimkou. . . Další zkoumání mi dalo překvapivou pravdu. "Jdeš se podívat na Dimitrije!"
"Rose -"
"Ne," řekla jsem netrpělivě. "Je to perfektní. Půjdu s tebou. Byla jsem tam a oni mi nedovolili jít dovnitř."
"Rose -" Lissa teď vypadala velmi trapně.
"Dali mi nějaký kecy o tom, jak že se ptal na tebe a ne na mě a že to je důvod, proč mě nemůžou nechat jít dovnitř. Ale jestli půjdeš ty, budou mě muset pustit.
"Rose," řekla pevně, konečně prorazila mé tlachání. "Nemůžeš jít."
"Já - co?" Přehrála jsem její slova, jen v případě,že jsem přeslechla. "Samozřejmě že můžu. Musím ho vidět. Ty víš, že ano. A on musí vidět mě."
Pomalu zavrtěla hlavou, stále ještě nervózní - ale také soucitná. "Ten strážce měl pravdu," řekla. "Dimitrij se po tobě neptal. Pouze po mně."
Všechny mé dychtivosti, všechno, co mě spalovalo, se najednou zmrazilo. Byla jsem ohromená, zmatená víc než cokoliv jiného. "No..." Připomněla jsem si, jak jí minulý večer držel, jeho zoufalý výraz ve tváři. Nenáviděla jsem to přiznat, ale to jaksi nedávalo smysl, proč by o ni požádal první. "Samozřejmě, že mě chce vidět. Všechno je to nové a cizí, a ty jsi ten, kdo ho zachránil. Jakmile přijde víc, bude mě chtít vidět taky."
"Rose, nemůžeš jít." Tentokrát byl smutkem v jejím hlase,který se odrážel přes pouto, což mě zaplavilo. "Nejen to, že se po tobě neptal. Konkrétně řekl, že tě nechce vidět."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře