18.kapitola

5. leden 2012 | 18.56 |

 Věc, která je vážně otravná v tomto psychickém spojení s někým je, že hned poznáte, když lže - nebo, v tomto případě, nelže. Přesto, moje reakce byla okamžitá a instinktivní.

"To není pravda."
"Není?" Dala mi kousavý pohled. Ona věděla, že jsem mohla cítit pravdu v jejích slovech.
"Ale to... To nemůže..." Moc často jsem slova neztrácela - a určitě ne s Lissou. To já byla v našem vztahu ta pozitivní a vysvětlila jí, proč to muselo být tak, jak bylo. Někde v našem poutu jsem si uvědomila, že Lissa ztratila svojí křehkost.
"Mrzí mě to," řekla a hlas stále soucitný, ale také přísný. Pouto mi prozradilo, jak moc nenáviděla,že mi říká nepříjemné věci. "Žádal mě... konkrétně mi říkal, abys tam nechodila. Taky, že tě nechce vidět."
Zírala jsem na ni prosebně, můj hlas téměř dětský. "Ale proč? Proč by to říkal? Samozřejmě, že chce se mnou mluvit. Musel být zmatený...."
"Já nevím, Rose. Vím jen to, co mi řekl. Je mi to líto." Sáhla po mně, jako by mě chtěla obejmout, ale já jsem odstoupila. Moje hlava byla stále otřesena.
"Půjdu s tebou stejně. Budu čekat nahoře s jinými strážci. Potom, když řekneš Dimitrijovi,že jsem tam, tak si to rozmyslí."
"Nemyslím si, že bys měla," řekla. "Zdál se opravdu vážný,když říkal, aby tam nechodila- téměř zoufalý. Myslím, že věděl, že by jsi ho mohla rozrušit."
"Rozrušit ho? Rozrušit ho? Liss, to jsem já! On mě miluje. Potřebuje mě."
Trhla sebou, a já si uvědomila, že jsem na ni křičela. "Já udělám, co řekl. Je to všechno tak matoucí... Prosím. Nevkládejte mi v této pozici. Prostě... Počkáme a uvidíme, co se stane. A pokud chceš vědět, co se děje, můžeš vždycky... "
Lissa nedokončila, ale já jsem věděla, co navrhuje. Nabízela, abych byla s ní při setkání s Dimitrijem prostřednictvím pouta. Bylo to velký gesto z její strany - ne, že by mě mohla zastavit, kdybych to chtěla udělat. Přesto se jí obvykle nelíbila představa, že ji 'špehuju' . Bylo to to nejlepší, co ji napadlo, abych se cítila lépe.
Ne že by to skutečně pomohlo. Všechno bylo stále bláznivý. Mně je odepřen přístup k Dimitrijovi. Dimitrij mě údajně nechtěl vidět! Jak je to k čertu možný? Moje kurážná reakce ignorovala vše, co právě řekla a šla by spolu s ní, začala by řvát, kdyby odmítla. Pocity z pouta mě prosily. Nechtěla dělat problémy. Nemusí rozumět Dimitrijovu přání, ale cítila, že by měla být poctěna, dokud nemohla situaci lépe posoudit.
"Prosím," řekla. Žalostný slovo mě nakonec přesvědčilo.
"Dobře." To mě zabilo, že to říkám. Bylo to jako přiznat porážku. Ber to jako taktický ústup.
"Děkuji ti." Tentokrát mě obejmula. "Přísahám, že dostaneš víc informací a zjistíš, co se děje, ano?"
Kývla jsem, stále deprimovaná a šli jsme ven z budovy spolu. S ponurou neochotou, jsem se s ní rozešla, když přišel čas, nechat ji jít k budově strážců,já jsem mířila do pokoje. Jakmile byla z mého pohledu, okamžitě jsem vklouzla do její hlavy a sledovala jejíma očima, když procházela dokonale posečenou trávou. Pouto bylo ještě trochu zamlžený, ale po minutách stále jasnější.
Její pocity se míchaly. Cítila se kvůli mně špatně, vinu, že mě musela odmítnout. Současně se těšila na návštěvu Dimitrije. Ona ho potřebovala vidět taky - ale ne stejným způsobem jako já. Stále se za něj cítila zodpovědná, hořela v ní touha, aby ho chránila.
Když dorazila do hlavního sídla budovy, strážce, který mě zastavil se na ni kývl na pozdrav a pak se rychle volal. O několik okamžiků později vstoupili tři strážci a pokynuli Lisse,aby je následovala do hlubin budovy. Všichni vypadali neobvykle pochmurně, a to i na strážce.
"Nemusíte to udělat," řekl jí jeden z nich. "Jen proto, že se pořád ptá..."
"Je to v pořádku," řekla chladně, důstojný vzduch všech královských. "Mně to nevadí."
"Kolem bude spousta strážců, stejně jako minule. Nemusíte se starat o vaši bezpečnost."
Dala všem ostrý pohled. "Nikdy jsem z něj neměla strach."
Jejich sestup do budovy nižší úrovně přinesli bolestné vzpomínky, když Dimitrij a já jsme navštívili Viktora. Mezi Dimitrijem a mnou bylo dokonalé spojení, Dimitrijem, který mě úplně chápal. A po návštěvě byl rozzuřený z Viktorových výhružek proti mně. Dimitrij mě miloval natolik, že byl ochoten udělat cokoliv, aby mě ochránil.
Dveře chráněné klíčem na kartu konečně povolily přístup do patra, která se skládala většinou z dlouhé chodby lemovanou celami. Nebyl tu stejný skličující pocit, jako měl Tarasov, ale toto místo bylo ostré a lemovaný ocelemi, což vám nepřinášelo zrovna teplé a radostné myšlenky.
Lissa sotva dokázala jít po chodbě, protože byla přeplněná strážci. Vše, kvůli zabezpečení jediné osoby. Nebylo nemožné,aby Strigoj prorazil ocelové tyče cely, ale Dimitrij nebyl Strigoj. Proč to neviděli? Byli slepí?
Lissa a její doprovod si udělal cestu davem a zastavil se před jeho celou. Vypadala absolutně studená, jako všechno ostatní v této oblasti vězení, s ne více vybavením, které bylo nutné. Dimitrij seděl na úzké posteli, nohy byly natažené, nakláněl se do rohu zdi a stále byl zády ke vstupu do cely. Nebylo toto, co jsem očekávala. Proč nebil do tyčí? Proč nepožadoval, aby ho pustili a neříkal jim, že není Strigoj? Proč byl tak potichu?
"Dimitriji."
Lissin hlas byl měkký a jemný, naplněný teplem, které bylo výrazné oproti chladu cely. Byl to hlas anděla.
A jak se Dimitrij pomalu otočil, bylo jasné, že si to myslel taky. Jeho výraz se změnil před našima očima, z pochmurnosti do úžasu.
Nebyl jediný, plný údivu. Moje mysl mohla být spojena s Lissou, ale zpátky přes dvůr, mé vlastní tělo téměř přestalo dýchat. Letmý pohled,který jsem od něj dostala včera večer byl úžasný. Ale tohle. . . tento úplný pohled, jak se díval na Lissu - na mě - inspiroval úzkost. Byl to zázrak. Dárek. Div.
Vážně. Jak by si někdo mohl myslet, že byl Strigoj? A jak jsem se mohla nechat přesvědčit, že ten Dimitrij na Sibiři byl tenhle? Už byl čistý od bitvy a měl na sobě džíny a jednoduché černé tričko. Jeho hnědé vlasy měl stažené dozadu do krátkého ohonu, a slabý stín přes jeho spodní stranu ukázal, že se potřeboval oholit. Asi mu nikdo nechtěl nechávat břitvu. Bez ohledu na to, vypadal téměř sexy - reálnější, více dhampýr. Více naživu. Jeho oči byly rozšířené. Jeho smrtelně bílá kůže - nyní pryč - byla vždy překvapující, ale ty červené oči byly nejhorší. Teď byly perfektní. Přesně takové, jak bývaly. Teplé a hnědé a hluboké. Mohla bych se na ně dívat navždy.
"Vasiliso," vydechl. Zvuk jeho hlasu sevřel mou hruď. Bože, jak se mi stýskalo po jeho hlasu. "Ty ses vrátila."
Jakmile se začal blížit k mřížím, strážci kolem Lissy začali uzavírat pozice, připraveni jej zastavit, kdyby se pokusil praštit. "Zpátky!" vyštěkla královským tónem, mračil se na všechny kolem sebe. "Dejte nám nějaké místo." Nikdo nereagoval ihned a ona dala více energie do svého hlasu. "Myslím to vážně! Krok zpátky!"
Cítila jsem nejnepatrnější pramínek magie přes naše pouto. Nebylo to velké množství, ale ona podpořila svá slova trochou nátlaku. Bylo sotva možné ovládnout tak velkou skupinu, ale příkaz měl dost síly, aby se trochu pohnuli a vytvořili prostor mezi ní a Dimitrijem. Obrátila svou pozornost zpět k němu, chování okamžitě změnila z nelítostného.
"Samozřejmě jsem se vrátila. Jak se máš? Jsou..." Vrhla nebezpečný pohled na strážce v hale. "Zacházejí s tebou dobře?"
Pokrčil rameny. "Fajn. Nikdo mi neubližuje." Kdyby byl takový jako za starých časů, on by nikdy nepřiznal, že mu někdo ublížil. "Jen spoustu otázek. Tolik otázek." Jeho hlas zněl unaveně, znovu. . . velmi rozdílný od Strigoje, který nikdy nepotřeboval odpočinek. "A moje oči. Pořád chtějí zkoumat mé oči."
"Ale jak se cítíš?" zeptala se. "Ve tvé mysli? Ve tvém srdci?" Pokud by celá tahle situace nebyla tak smutná, tak bych byla pobavená. Bylo to velmi terapeutní výslech - něco, co jsem já a Lissa zažívaly často. Nesnášela jsem tyhle otázky, ale teď jsem opravdu chtěla vědět, jak se cítil Dimitrij.
Jeho pohled, který se tak soustředěně zaměřoval na ni,se teď rozplynul a rostl do rozostření. "Je to... Je to těžké popsat. Je to, jako bych se probudil ze snu. Noční můry. Jako bych sledoval někoho jiného jednat prostřednictvím mého těla - stejné, jako bych byl ve filmu nebo hře. Ale nebyl to někdo jiný. Byl jsem to já. Všechno jsem to byl já a teď jsem tady, a celý svět se změnil. Mám pocit, jako bych se všechno znovu učil."
"To přejde. Zvykneš si na to, jakmile se usadíš do svého starého já." To bylo asi na její straně, ale cítila se tak jistá.
Naklonil hlavu směrem ke shromážděným strážcům. "Oni si to nemyslí."
"Budou," řekla neústupně. "My jen potřebujeme více času." Rozhostilo se ticho a Lissa zaváhala před mluveních jejích dalších slov. "Rose... tě chce vidět."
Dimitrijův snový, nevrlý postoj se prudce změnil, až jsem slyšela jeho bušení srdce. Jeho oči se soustředily zpět na Lissu, a já jsem dostala náznak pravdy, jeho silných emocí. "Ne. Kdokoliv, ale jí ne. Nemůžují vidět. Nepouštěj ji sem. Prosím."
Lissa polka,nejistá, jak reagovat. Skutečnost, že měla publikum to dělalo těžší. Nejlepší co mohla udělat, bylo snížit její hlas tak, že ho ostatní nemohli slyšet. "Ale. . . ona tě miluje. Má o tebe strach. Co se stalo. . . že jsme tě dokázali zachránit? No, spoustu z toho jen díky jí."
"Ty jsi mě zachránila."
"Já udělala pouze poslední krok. Zbytek. . . No, udělala Rose, ehm, mnoho. "To řekla místo organizování útěku z vězení a získání uprchlíků.
Dimitrij se otočil od Lissy a oheň, který krátce zapálil jeho rysy vybledl. Přešel na stranu cely a naklonil se proti zdi. Zavřel oči na pár vteřin, zhluboka se nadechl a pak je otevřel.
"Kdokoli, ale ne její," zopakoval. "Ne potom, co jsem jí udělal. Udělal jsem spoustu věcí. . . hrozných věcí." Otočil ruce dlaněmi vzhůru a na okamžik na ně zíral, jako by ho mohl vidět krev."Co jsem udělal jí bylo nejhorší ze všech - zejména proto, že to byla ona. Přišla mě zachránit z toho stavu, a já.. ." Zavrtěl hlavou. "Udělal jsem jí strašné věci. Hrozné věci ostatním. Nemůžu jí potom čelit. Co jsem udělal je neodpustitelné."
"To ne," řekla Lissa naléhavě." Nebyl jsi to ty. Ne tak docela. Odpustí ti."
"Ne. Pro mě není odpuštění - ne po tom, co jsem udělal. Nezasloužím si ji, nezasloužím si být v jejím okolí. Jediné, co mohu udělat..." Vrátil se k Lisse a k úžasu obou z nás, před ní padl na kolena. "Jediné, co mohu udělat - jen vykoupení můžu zkusit - je ti oplatit mé zachránění."
"Dimitriji," začala nejistě, "Říkala jsem ti -"
"Cítil jsem sílu. V tu chvíli jsem cítil, že přinášíš mou duši zpět. Cítila jsem tě ji léčit. To je dluh, který nemůžu nikdy splatit, ale přísahám, že strávím zbytek života snažením se o to." Díval se na ni, okouzlený pohled zpět na jeho tváři.
"Nechci to. Není nic k splácení."
"Všechno je k splácení," namítl. "Dlužím ti svůj život - mojí duši. Je to jediný způsob, jak se mohu přiblížit k vykoupení sebe za všechno, co jsem udělal. Stále to není dost... Ale je to všechno, co můžu udělat." Sepjal ruce. "Přísahám, co budeš potřebovat, cokoli - pokud je to v mých silách - udělám to. Budu sloužit a chránit tě po zbytek mého života. Budu dělat, co řekneš. Máš mou věrnost navždy."
Opět Lissa začala říkat,že nechce, ale pak poučená myšlenka jí přišla na mysl. "Uvidíš se s Rose?"
Ušklíbl se. "Cokoli, jen ne to."
"Dimitriji -"
"Prosím. Udělám pro tebe cokoliv jiného, ale když jí uvidím... bude to strašně bolet."
To byl asi jediný důvod, proč se Lissa podvolila. To a zoufalý, sklíčený pohled na tváři Dimitrije. To bylo něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Vždycky byl tak nepřemožitelným v mých očích, a tento náznak zranitelnosti ho ve mně udělal slabším. Jednoduše je prostě složitější. Milovala jsem ho víc - a chtěla mu pomoci.
Lissa mu mohla jen dát malé přikývnutí jako odpověď dříve, než jeden ze strážců u cely řekl, že musí odejít. Dimitrij byl stále ještě na kolenou, když ji doprovodil ven a díval se za ní s výrazem, který říkal, že ona je nejbližší naděje, jak se vrátit na tento svět.
Mé srdce bylo zkroucené jak smutkem tak žárlivostí - a trochou vzteku taky. Byla jsem jediná, koho odmítal vidět. Jak se opovažuje? Jak se opovažuje jednat s Lissou jako by byla nejlepší věc na světě? Udělala toho hodně, aby ho zachránila, pravda, ale jájsem byla ten, který pro něj cestoval po celém světě. Jájsem ten, kdo pro něj neustále riskoval svůj život. A co je nejdůležitější, byla jsemten, kdo ho miloval. Jak se mohl obrátit zády?
Lissa a já jsme byly zmatený a rozrušený, když opustila budovu. Obě jsme byly bez sebe kvůli stavu Dimitrije. Přesto, jak jsem byla naštvaná kvůli jeho odmítnutí,být se mnou, jsem se ještě cítila hrozně při pohledu na něj,jak klesl. To mě zabíjelo. Nikdy předtím jednal tímto způsobem. Po útoku na akademii, byl jistě smutný a truchlil nad ztrátou. To byl jiný druh zoufalství. Byl to hluboký pocit deprese a pocit viny, z čehož se necítil schopný uniknout. Lissa a já jsme tím byly šokovány. Dimitrij byl vždy muž činu, někdo,kdo byl připraven vstát po tragédii a bojovat příští bitvu.
Ale tohle? To bylo obrovský rozdíl od toho, co jsem v něm kdy viděla, a Lissa a já jsme měly divoce různé představy o tom, jak jej řešit. Její jemnější, soucitný přístup byl, aby s ním mluvila a zároveň klidně přesvědčila Soudní úředníky, že Dimitrij už není hrozbou. Moje řešení tohoto problému bylo jít k Dimitrijovi, bez ohledu na to, co prohlašoval, že nechtěl. Dostala jsem se dovnitř vězení a zase zpátky ven. Dostat se do cely by měla být hračka. Byla jsem si stále ještě jistá, že jakmile mě spatří, změní se mu v srdci všechny ty kecy o vykoupení. Jak by mohl opravdu myslet, že mu neodpustím? Milovala jsem ho. Chápala jsem to. A pokud jde o přesvědčení úředníků, že není nebezpečný. . . No, můj způsob tam byl trochu stále neurčitý, ale měla jsem pocit, že by si vyžádalo hodně křičení a bití na dveře.
Lissa věděla dobře, že jsem sledovala její setkání s Dimitrijem, tak neměla pocit, že je povinna přijít mě vidět, ne když věděla, že ji stále můžou potřebovat v mediálním centru. Slyšela,že se Adrian málem zhroutil veškerými kouzly, aby pomohl ostatním. Zdálo se to u něj tak neobvyklý, tak nesobecký. . . udělal úžasné skutky, za velkou cenu pro sebe.
Adrian.
Tam byl problém. Neměla jsem šanci ho vidět po tom, co jsme se vrátili ze skladu. A kromě jednání o něm, jak léčí ostatní, opravdu jsem na něj vůbec nemyslela. Já bych řekla, že pokud by Dimitrij mohl být skutečně zachráněn, neznamenalo to konec mezi Adrianem a mnou. Přesto, Dimitrij byl sotva zpátky dvacet čtyři hodin, a tady jsem, už posedlá jen -
"Lisso?"
Navzdory tomu, že jsem se stáhla zpět do své vlastní mysli, část mě byla ještě roztržitě spolu s Lissou. Christian stál mimo lékařské centrum, opřený o její stěny. Z jeho držení těla to vypadalo, jako kdyby tam už chvíli čekal na něco - nebo spíš na někoho.
Ona se zastavila a nevysvětlitelně všechny myšlenky na Dimitrije zmizely. Ale no tak. Chtěla jsem ty dva dát zas do pořádku, ale my jsme neměli čas. Dimitrijův osud byl mnohem důležitější, než hašteření s Christianem.
Christian nevypadal, jako by byl v naštvané náladě. Jeho výraz byl zvědavý a starostlivý, když se na ni díval. "Jak se cítíš?" zeptal se. Nemluvili spolu, co jsme se vrátili zpátky, a ona byla hodně nesouvislá během toho všeho.
"Fajn." Dotkla se nepřítomně svých tváří. "Adrian mě uzdravil."
"Myslím, že je k něčemu dobrý." No, možná, že nakonec Christian dnes byl trochu naštvaný. Ale jen trochu.
"Adrian dělá spoustu dobrých věcí," řekla, i když si nemohla pomoci malým úsměvem. "Běhal celou noc."
"A co ty? Vím, jak se máš. Jakmile ses postavila na nohy, ihned si tu pravděpodobně byla vedle něj."
Zavrtěla hlavou. "Ne. Po tom, co mě uzdravil, jsem se šla podívat na Dimitrije."
Veškeré veselí zmizelo z Christianovi tváře. "Ty jsi s ním mluvila?"
"Dvakrát, teď. Ale jo. Mluvila."
"A?"
"A co?"
"Jaký je?"
"Je jako Dimitrij." Najednou se zamračila, znovu zvážila své slova. "No... Ne tak docela jako Dimitrij."
"Co,je v něm stále něco ze Strigoje?" Christian se napřímil, modré oči blikaly. "Jestli je stále nebezpečný, nemáš k němu chodit blízko -"
"Ne!" vykřikla. "On není nebezpečný. A..." Vzala několik kroků vpřed, opětovala jeho pohled. "I kdyby byl, nemáš právo mi říkat, co můžu, nebo nemůžu dělat!"
Christian si dramaticky povzdechl. "A to jsem si myslel,že Rose je jediná, kdo se vrhá do hloupých situací, bez ohledu na to, zda by ji to mohlo zabít."
Lissin hněv vzplanul rychle, pravděpodobně proto, že používala ducha. "Hej, neměl jsi žádné problémy při pomáhání probodnutí Dimitrije! Trénoval jsi mě pro to."
"To bylo něco jiného. Byli jsme ve špatné situaci a kdyby se to zvrtlo... No, mohl jsem ho zapálit." Christian si ji prohlížel od hlavy až k patě a v jeho pohledu něco bylo. . . něco, co vypadalo více než jen objektivní zhodnocení. "Ale já jsem nemusel. Bylas úžasná. Probodla jsi ho. Nevěděl jsem, jestli bys mohla, ale ty ano... A oheň... Vůbec jsi neváhala, ale muselo to být hrozné...."
Jak mluvil, zadrhl se mu hlas, jako by teprve teď posuzoval důsledky, co by se Lisse mohlo stát. Jeho zájem a obdiv jí zčervenal a naklonila hlavu - starý trik - tak, aby pramínky vlasů, který unikly z jejího ohonu spadly vpřed a skryly její tvář. Nebylo potřeba ji. Christian se nyní ostře díval do země.
"Musela jsem to udělat," řekla nakonec. "Musela jsem zjistit, jestli to je možné."
Podíval se nahoru. "A je... Ano? Opravdu nejsou žádné stopy po Strigoji?"
"Žádné. Jsem pozitivní. Ale nikdo tomu nevěří."
"Obviňuješ je? Chci říct, že jsem s tím pomohl a chtěl jsem, aby to byla pravda... ale nebyl jsem si jist, zda by se z toho opravdu, opravdu někdo mohl dostat." Podíval se znovu na Lissu. Lissa cítila jeho vůni, ale v dálce, ustaraný výraz v jeho tváři jí řekl, že jeho myšlenky nebyly přirozené. Ani jeho se netýkaly dimitrije, uvědomila jsem si. Přemýšlel o svých rodičích. Co když kolem byli uživatelé ducha, když se Ozerovi přeměnili na Strigoje? Co kdyby byl způsob, jak je zachránit?
Lissa, nehádala se, což jsem tipovala, poznamenala: "Já ani nevím, jestli jsem věřila já. Ale jakmile se to stalo, no... Věděla jsem. Já vím. Neexistuje v něm žádný Strigoj. Musím mu pomoci. Musím nutit ostatní, aby si to uvědomili. Nemohu ho nechat zamknout navždy - nebo ještě něco horšího." Dostat Dimitrije ze skladiště pro ni nebylo snadné, aniž by ho jiní strážci neprobodli, a ona se zachvěla připomínaje si těch prvních pár sekund po jeho změně, kdy všichni křičeli, aby ho zabili.
Christian se otočil a setkala se zvědavě s jejíma očima. "Co jsi myslela, když jsi řekla, že byl jako Dimitrij, ale ne jako Dimitrij?"
Její hlas se trochu třásl, když promluvila. "Je... Smutný."
"Smutný? Zdá se, že by měl být šťastný, že je zachráněn."
"Ne... Nerozumíš. Cítí se strašné za všechno, co dělal jako Strigoj. Trestuhodně, depresivně. Trestá se sám za to, protože si nemyslí, že mu může být odpuštěno."
"Do prdele, "řekl Christian, zaskočený. Několik Morojských dívek,které právě procházeli se na něj pohoršeně podívalo.Spěchaly,šeptající si mezi sebou. Christian si jich nevšímal. "Ale nemohl si pomoct -"
"Já vím, já vím. Už jsem mu to říkala."
"Může Rose pomoci?"
"Ne," řekla bez obalu Lissa.
Christian čekal, zřejmě doufal, že to řekne podrobněji . Naštvání rostlo, když ne. "Co tím chceš říct, že nemůže? Měla by mu být schopna pomoci více, než kdokoli jiný!"
"Nechci to probírat." Moje situace s Dimitrijem jí hodně vadila. To jsme byly dvě. Lissa se obrátila k lékařské budově. Vypadala královsky a uvnitř jako hrad, ale umístěné zařízení pro sterilní a moderní jako žádné jiné nemocnice. "Hele, musím se dostat dovnitř. A nedívej se na mě takhle."
"Jako co?" zeptal se, přičemž udělal pár kroků směrem k ní.
"Tak nesouhlasně, naštvaně, když nedostaneš to, co chceš."
"Nemám ten pohled!"
"Máš ho teď." Odvrátila se od něj, směrem ke dveřím centra. "Pokud chceš znát celý příběh,můžeme si promluvit později, ale nemám čas... A upřímně... Nemám opravdu pocit, že bych ti to měla říct."
Tak naštvaný pohled - a ona měla pravdu- trochu vyblednul. Téměř nervózně, řekl: "Dobře. Takže později. A Lisso..."
"Hmm?"
"Jsem rád, že jsi v pořádku. Co jsi včera v noci ... no, opravdu to bylo úžasné."
Lissa na něj zírala několik těžkých vteřin, její srdeční frekvence se mírně zvýšila, když sledovala, jak lehký vánek čechrá černé vlasy. "Nemohla bych to udělat bez tvojí pomoci," řekla nakonec. S tím se otočila a šla dovnitř a já jsem se vrátila úplně do své vlastní hlavy.
A jako dříve, byla jsem ztracená. Lissa bude obsazená celý den, a postavit se a křičet na strážce v kanceláři by nepomohlo, abych se dostala k Dimitrijovi. No, byla tam šance, že kdybych je obtěžovala opravdu hodně, hodili by mě do vězení také. Pak by jsme Dimitrij a já byli se vedle sebe. Okamžitě jsem odmítla ten plán, obávala se, že jediná věc, které bych dosáhla, by byla další halda papírů.
Co jsem mohla dělat? Nic. Potřebovala jsem ho vidět znovu, ale nevěděla jak. Nenáviděla jsem nemít plán. Lissino setkání s Dimitrijem pro mě nebylo dost dlouhé, a tak jako tak, cítila jsem, že je důležité, abych ho viděla mýma očima, ne jejíma. A oh, ten smutek. . . ten naprostý pohled beznaděje. Nemohla jsem to vydržet. Chtěla jsem ho držet. Říct mu, že všechno bude v pořádku. Chtěla jsem mu říct,že mu odpouštím a že bychom dělat všechno jako dřív. Mohli bychom být spolu, prostě tak, jak jsme plánovali. . .
Myšlenka mi vehnala slzy do očí, a se svou frustrací a nečinností, jsem se vrátila do svého pokoje a důrazně kráčela k posteli. Sama jsem konečně mohla uvolnit vzlyky, které jsem držela od včerejšího večera. Ani jsem úplně nevěděla ,pro co jsem plakala. Trauma a krev z posledního dne. Moje vlastní zlomené srdce. Dimitrijův smutek. Kruté okolnosti, které zničily naše životy. Opravdu, tam bylo hodně možností.
Zůstala jsem ve svém pokoji po značné části dne, ztratila se ve vlastním žalu a neklidu. Znovu a znovu jsem si přehrávala Lissino setkání s Dimitrijem, co řekl a jak vypadal. Ztratila jsem pojem o čase a zaklepání na dveře málem způsobilo, že mi puklo srdce.
Spěšně jsem si promnula oči, otevřela dveře a nalezla Adriana stojícího venku. "Ahoj," řekla jsem trochu překvapená jeho přítomnost - nemluvě o vině, protože myslela a plakala pro jiného muže. Nebyla jsem ještě připravená čelit Adrianovi, ale vypadalo to, že teď nemám na výběr. "Chceš ... Chceš jít dál?"
"Kéž bych mohl, Malá dhampýrko." Zdálo se, že spěchá, ne, že přišel mluvit o našem vztahu. "Ale tady ti předávám pozvánku."
"Pozvánku?" Zeptala jsem se. Moje mysl byla stále s Dimitrijem. Dimitrij, Dimitrij, Dimitrij.
"Pozvání na večírek."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře