23.kapitola

5. leden 2012 | 18.59 |

 Nepotřebovala jsem pouto, abych Lissu našla. Zástup lidí mi řekl, kde ona - a Dimitrij - byli.

Moje první myšlenka byla, že jde o nějaký kamenování či středověké mučení. Pak jsem si uvědomila, že lidé stojící kolem se jen na něco dívají. Prodrala jsem se přes ně, nedbajíc na nadávky dokud jsem nestála v předních řadě. Co jsem našla, mě zastavilo.
Lissa a Dimitrij seděli bok po boku na lavici a tři Morojové a Hans naproti nim. Strážci stáli roztroušení kolem nich, nervózní a připraveni skočit na Dimitrije, kdy se něco zvrtlo. Než jsem dokonce slyšela slovo, věděla jsem přesně, co se děje. Byly to otázky, šetření, aby zjistili, co přesně je Dimitrij.
Ve většině případů, by to bylo divný místo pro vyšetřovací řízení. Bylo to ironicky jedno z nádvoří, na kterém jsme Eddie a já pracovali, to, které stálo ve stínu sochy mladé královny. Poblíž soudního kostela. Tato travnatá plocha nebyla přesně na svaté zemi, ale bylo to dost blízko kostela, aby tam lidé v případě nouze mohli doběhnout. Kříže nevadili Strigojům, ale oni nemohli přejít práh kostela, mešity nebo jiné posvátné místo. S tímto a také ranním sluncem, to bylo asi jak bezpečné místo a čas, tak aby úředníci dokázali najít odvahu být u Dimitrije.
Poznala jsem jednoho z Morojů, Reece Tarus. Byl v linii s Adrianem ze strany jeho matky, ale také mluvil ve prospěch vyhlášky věku. Takže jsem k němu pocítila nechuť, a to zejména s ohledem, jak povýšeným tónem mluvil na Dimitrije.
"Myslíte si, že slunce je oslepující?" zeptal se Reece. Měl před sebou papíry, které vypadaly jako nekonečný seznam.
"Ne," řekl Dimitrij, hlas hladký a kontrolovaný. Jeho pozornost byla zcela na jeho tazateli. Neměl ponětí, že jsem tam a mě to vcelku vyhovovalo. Chtěla jsem na okamžik jen pohled na něj a obdivovat jeho rysy.
"Co když zíráte do slunce?"
Dimitrij zaváhal a nejsem si jistá, ale zachytila jsem náhlý záblesk v jeho očích - nebo nevěděla, co to znamenalo. Ta otázka byla hloupá, a myslím, že Dimitrij - možná, jen možná - se chtěl smát. S jeho normální dovedností dokázal udržet klid.
"Každý, kdo oslepne, když hledí do slunce dost dlouho," odpověděl. "Myslím tím každého, kdo je tady."
Reece neodpověděl, ale v logice nebyla žádná chyba. Sevřel rty a přesunul se k další otázce. "Máte popálenou kůži?"
"Ne, v tuto chvíli."
Lissa pohlédla na dav a všimla si mě. Nemohla mě vycítit, jak jsem mohla já přes naše pouto, ale někdy se zdálo, že záhadným pocitem, když jsem byla kolem, tak mě poznala. Myslím, že vycítila mojí auru, když jsem byla dost blízko, protože všichni uživatelé ducha tvrdili, že aura Stínem políbených je oproti ostatním dost výrazná. Dala mi malý úsměv, než se otočila k výslechu.
Dimitrij, stále bdělý,si všiml jejího malého pohybu. Podíval se jejím směrem a uviděl mě a znejistěl trochu na následující otázku od Reece, která byla, "Všiml jste si, zda vaše oči občas zčervenají?"
"Já.

.." Dimitrij se na mě díval několik vteřin a pak trhl hlavou zpět k Reeceovi. "Neměl jsem moc zrcadel. Ale myslím, že mé stráže by si toho všimli a nikdo z nich nic neřekl."

Zajímavé bylo, že jeden strážce vydal malý zvuk. Sotva se mu podařilo zachovat vážnou tvář, ale myslím, že i on se chtěl smát směšnému směru výslechu. Nemohla jsem se vzpomenout na jeho jméno, ale když jsem byla u soudu už dávno, on a Dimitrij si povídali a smáli se docela dost, když byli společně. Pokud starý přítel začal věřit,že Dimitrij byl znovu dhampýr, pak to muselo být dobré znamení.
Moroj vedle Reece zíral kolem sebe, snažil se zjistit, odkud hluk pochází, ale nic neodhalil. Výslech pokračoval, tentokrát měli co do činění s tím, zda by Dimitrij vstoupil do kostela, pokud by ho o to požádali.
"Mohu jít hned teď," řekl jim. "Půjdu zítra na bohoslužbu, pokud chcete." Reece si udělal další poznámku, není pochyb o tom, že uvažoval, jestli by mohl požádat kněze, aby Dimitrije umyl ve svěcené vodě.
"To všechno je rozptýlení," řekl mi známý hlas do ucha. "Kouř a zrcadla. To je to, co teta Taša říká." Christian teď stál vedle mě.
"Je třeba to udělat," zamumlala jsem zpět. "Musí vidět, že on už není Strigoj."
"Jo, ale oni sotva podepsali zákon věku. Královna tohle poručila, jakmile zasedání skončilo, protože je to vzrušující a tím donutila, aby lidé věnovali svou pozornost něčemu jinému. Jakmile utišili halu, bylo to: "Hej, jděte se podívat na vedlejší atrakci."
Nemohla jsem slyšet, co Taša říkala slovo od slova. Bez ohledu na to, že to byla pravda. Cítila jsem se postřelená. Chtěla jsem, aby Dimitrij byl volný. Chtěla jsem, aby byl takový, jaký býval. Přesto jsem zuřila, že Taťána to dělá pro její vlastní politický zisk, a ne proto, že jí ve skutečnosti šlo o to, co bylo správné. To bylo možná nejdůležitější, co se stane v naší historii. Proto se k tomu také muselo chovat podobně. Dimitrijův osud by neměl být pohodlná "vedlejší show" jak odvrátit všechny od nekalého zákona.
Reece nyní žádal Lissu a Dimitrije, aby popsali, co přesně zažili při té noci. Měla jsem pocit, že tohle bylo něco, co popisovali již poněkolikáté. Přestože Dimitrij nejevil neklid, stále jsem cítila, že cítí pocit viny a utrpení nad tím, co udělal jako Strigoj. Přesto, když se obrátil k poslechu Lissina vyprávění, její verze příběhu, jeho tvář se rozzářila údivem. Úctou. Uctíváním.
Žárlivost mnou cloumala. Jeho city nejsou romantické, ale na tom nezáleželo. Důležité bylo, že on odmítl mě, ale ji považuje za největší věc na světě. On mi řekl, že se mnou už nikdy nechce mluvit a jí se zapřísahal ke službě. Znovu jsem cítila, že mi někdo trhá srdce na kusy. Odmítla jsem věřit, že už mě nemůže milovat. Nebylo to možné, ne po tom všem, co jsme on a já prožili. Ne po všem, co jsme k sobě cítili.
"Oni ho určitě podezírají," poznamenal Christian, podezřelý tón v jeho hlase. Neměla jsem čas mu říct, že jeho obavy byly neopodstatněné, protože jsem chtěla slyšet, co Dimitrij musel říct.
Příběh jeho změny bylo pro ostatní těžké pochopit, a to především proto, že duchovi stále moc nerozuměli. Reece dostal tolik toho, jak jen mohl a pak se obrátil výslechu Hans. Hans, vždy praktický, neměl potřebu rozsáhlých výslechů. Byl to muž činu, ne slov. Kůl mu zazářil v ruce, zeptal se Dimitrije, jestli se ho může dotknout. Strážci se napjali, pravděpodobně v případě,že by se Dimitrij snažil uchopit kůl a přejít do útoku.
Místo toho, Dimitrij klidně natáhl ruku a držel kůl na několik okamžiků. Všichni kolem zadrželi dech, jak čekali, že začne křičet příšernou bolestí, protože Strigoj se nemohl dotknout okouzleného stříbra. Místo toho, Dimitrij vypadal znuděně.
Pak překvapil všechny. Stáhl ruku zpět, držel kůl za konec, směroval špičku k jeho svalnatému předloktí, konec k Hansovi. Díky slunečnému počasí, Dimitrij měl na sobě tričko, čímž měl holou kůži.
"Řízni mě s ním," řekl Hansovi.
Hans nadzdvihl obočí. "Řezání tě bude bolet bez ohledu na to, co jsi."
"Bylo by to neúnosné, kdybych byl Strigoj," Dimitrij zdůraznil. Jeho tvář byla tvrdá a rozhodná. Byl Dimitrij, jakého jsem viděla v bitvě, Dimitrij, který nikdy neustoupil. "Udělej to. Nebuď jemný."
Hans nereagoval okamžitě. Je zřejmé, že to byl nečekaný průběh. Rozhodnutí nakonec blýsklo v jeho rysech a trhl sebou, jak bodl do Dimitrijovi kůže. Jak Dimitrij požádal, Hans se nedržel zpátky. Bod si vysloužil hlubokou a krvavou ránu. Několik Morojů, kteří nebyli zvyklí na krev (pokud ji nepili), zalapala po dechu v násilí. Jako jeden, my všichni jsme se naklonili dopředu.
Dimitrijova tvář ukázala, že rozhodně cítil bolest, ale okouzlené stříbro by Strigoji nejen ublížilo - to by pálilo. Řezala jsem do spousty Strigojů kůlem a slyšela je křičet bolestí. Dimitrij se ušklíbl a kousl se do rtu, jak krev tekla přes rameno. Přísahám, že tam byla hrdost v očích nad jeho schopností zůstat silný.
Když bylo jasné, že nebude řvát, Lissa se k němu natáhla. Cítila jsem její úmysly, chtěla ho uzdravit.
"Počkej," řekl Hans. "Strigojové by se uzdravili z tohoto během několika minut."
Musela jsem vzdát Hansovi čest. Udělal z jednoho testu dva. Dimitrij po něm střelil vděčný pohled a Hans mu dal malé kývnutí na potvrzení. Hans věřil, uvědomila jsem si. Bez ohledu na jeho chyby, Hans si opravdu myslel, že Dimitrij je znovu dhampýr. Za to jsem ho navždy milovala, bez ohledu na to, jak moc mě předtím buzeroval.
Takže jsme všichni stáli tam, pozorovali chudáka Dimitrije krvácet. Bylo to takové zvrácené, opravdu, ale test probíhal. Každému bylo zřejmé, že řez se neměnil. Lissu nakonec nechali, aby ho vyléčila, což v davu způsobilo velkou reakci. Šelesty divu mě obklopily, mluvili o ní jako o bohyni, která je hodná úcty.
Reece pohlédl na dav. "Má někdo nějaké otázky na přidání?"
Nikdo nemluvil. Všichni byli ohromeni tím, co již viděli. No, někdo musel udělat krok vpřed. Doslova.
"Já ano," řekla jsem, kráčící směrem k nim.
Ne, Rose,prosila Lissa.
Dimitrij měl stejně nespokojený pohled. Vlastně, tak jako -skoro- všichni sedí kolem něho. Když Reeceův pohled padl na mě, měla jsem pocit, že mě znovu vidí v místnosti Rady, jak řvu na Taťánu, jako na pokryteckou mrchu. Položila jsem ruce na mé boky a nestarala se, co si myslí. To byla moje šance, jak donutit Dimitrije, aby mě neignoroval.
"Když jsi bylStrigoj," začala jsem, aby bylo jasné, že jsem věřila, že je to minulost, "Byl jsi velmi dobře postavený. Věděl jsi o pobytu spousta Strigojů v Rusku a USA, ne?"
Dimitrij si mě pozorně prohlížel a snažil se přijít na to, kam jsem mířila. "Ano."
"Znáš je ještě?"
Lissa se zamračila. Myslela si, že jsem nedopatřením zaplétala Dimitrije, že je stále v kontaktu s ostatními Strigoji.
"Ano," řekl. "Pokud se nepřestěhovali." Odpověď přišla rychleji tentokrát. Nebyla jsem si jistá, jestli uhodl mojí taktiku nebo jestli zkrátka věřil, že logika Rose povede k něčemu dobrému.
"Sdílel by jsi tyto informace se strážci?" Zeptala jsem se. "Mohl bys nám říci o všech úkrytech Strigojů, takže by jsme proti nim mohli zasáhnout?"
To byla reakce. Aktivně hledání Strigojů bylo stejně vášnivě debatované jako jiné otázky, které se řešili právě teď, se silnými názory na všech stranách. Slyšela jsem ty názory znovu za mnou v davu, někteří lidé říkali, že je to sebevražda, zatímco jiní uznali, že máme cenný nástroj.
Dimitrijovy oči se rozzářily. Nebyl to zbožňující pohled, jaký on často dával Lisse, ale bylo mi to jedno. Byly podobné jako ty, co jsme použili na akcii, v těch chvílích, kdy jsme se pochopili navzájem tak dokonale,že jsme neměli ani potřebu promluvit, aby jsme věděli, co si ten druhý myslí. Tato souvislost bleskla mezi námi, stejně jako jeho schválení - a vděčnost.
"Ano," odvětil, hlas silný a hlasitý. "Můžu vám říct všechno, co vím o Strigojských plánech a místech. Budu jim čelit s vámi nebo zůstanu doma - podle toho, co budete chtít."
Hans se naklonil na židli, horlivý výraz. "To by mohlo být neocenitelné." Více bodů pro Hanse. On byl na straně jít proti Strigojům, než oni půjdou na nás.
Reece zrudlý - nebo možná jen pocitem ze slunce. V jejich úsilí zjistit, jestli se Dimitrij spálí ve světle, Morojové byli vystavení nepohodlí. "Teď počkejte," zvolal Reece přes zvyšující se hluk. "To nikdy nebyla schválená taktika. Kromě toho by mohl vždycky lhát -"
Jeho protesty byly přerušeny ženským výkřikem. Malý Morojský chlapec, ne víc než šestiletý, se náhle vynořil z davu a mířil směrem k nám. Byla to jeho matka, která křičela. Zastavila jsem ho, popadla za ruku. Neměla jsem strach, že by mu Dimitrij ublížil, jen, že chlapcova matka by mohla mít infarkt. Přišla dopředu, obličej vděčný.
"Mám otázky," chlapec, zřejmě se snažil být statečný, řekl tichým hlasem.
Jeho matka po něm sáhla, ale já jsem zvedla ruku. "Vydržte chvilku." Usmála jsem se na něj. "Na co se chceš zeptat? Pokračuj." Za ním, strach blýskl v matčině tváři, a hodila znepokojený pohled po Dimitrijovi. "Nedovolím, aby se mu něco stalo," zašeptala jsem, ale neměla tušení, zda mě věřila. Nicméně, zůstala kde byla.
Reece obrátil oči v sloup. "To je k smíchu -"
"Pokud jste Strigoj," přerušil ho chlapec hlasitě, "tak proč nemáte rohy? Můj přítel Jeffrey řekl, že Strigojové mají rohy."
Dimitrijovy oči padly na chlapce, ale na moment na mě. Opět, jiskra poznání proběhla mezi námi. Poté, obličej hladký a vážný,se Dimitrij obrátil k chlapci a odpověděl: "Strigojové nemají rohy. A i kdyby tomu tak bylo, neměl bych je, protože nejsem Strigoj."
"Strigojové mají červené oči," vysvětlila jsem. "Vypadají jeho oči červeně?"
Chlapec se naklonil dopředu. "Ne. Jsou hnědé."
"Co ty víš o Strigojích?" Zeptala jsem se.
"Mají tesáky, jako my," odpověděl chlapec.
"Máš tesáky?" Zeptala jsem se Dimitrije zpěvavým hlasem. Měla jsem pocit, že tohle už zaznělo poněkolikáté, ale byl to jiný pocit, když to bylo z pohledu dítěte.
Dimitrij se usmál - plný, nádherný úsměv, který mě zachytil nepřipravenou. Od něj tyto úsměvy byly tak vzácný. Dokonce i když byl šťastný nebo ho něco pobavilo, obvykle mi dával jen poloviční úsměvy. Tenhle byl skutečný, ukazující všechny jeho zuby, které byly ploché jako jakékoli lidské nebo dhampýří. Ne tesáky.
Chlapec vypadal ohromený. "Dobře, Jonathane," řekla jeho matka úzkostlivě. "Ptala ses. Teď pojďme."
"Strigojové jsou super silní," pokračoval Jonathan, což naznačovalo, že asi bude budoucí právník."Nic jim nemůže ublížit." Neobtěžovala jsem se s jeho opravování, ze strachu, že by chtěl vidět kůl přes Dimitrijovo srdce. Ve skutečnosti bylo úžasné, že o to Reece už nepožádal. Jonathan dal pevný pronikavý pohled Dimitrijovi. "Jste super silný? Můžete být zraněný?"
"Samozřejmě že můžu," odpověděl Dimitrij. "Jsem silný, ale celá řada věcí mi může způsobit bolest."
A pak, Rose Hathawayová řekla něco, co opravdu neměla. "Měl bys ho jít udeřil a zjistit to."
Jonathanova matka vykřikla znovu, ale on byl rychlý malý bastard, unikl z jejího sevření. Rozběhl se k Dimitrijovi než by ho někdo mohl zastavit - no, já jsme mohla - a uhodil pěstí do Dimitrijova kolena.
Potom se stejnými reflexy, které mu umožnily vyhnout se útoku protivníka, Dimitrij okamžitě předstíral pád dozadu, jako by ho Jonathan srazil. Chytil se za koleno, zasténal, jako by byl v hrozných bolestech.
Několik lidí se zasmálo a pak jeden jiný strážce chytil Jonathana a vrátil jej do blízkosti jeho hysterické matky. Jak byl vlečen pryč, Jonathan se podíval přes rameno na Dimitrije. "On se mi nezdá být moc silný. Nemyslím, že je to Strigoj."
To způsobilo větší smích, a třetí Morojský vyšetřovatel, který byl klidný zafuněl a zvedl se ze sedadla. "Viděl jsem všechno, co potřebuji. Nemyslím, že by měl chodit nehlídaný, ale není Strigoj. Dejte mu skutečné místo k pobytu a jen u něj držte stráž až do dalšího rozhodnutí."
Reece vystřelil nahoru. "Ale -"
Druhý muž ho odmávl. "Neztrácejme čas. Je horko a já chci jít do postele. Neříkám, že jsem pochopil, co se stalo, ale to je teď náš nejmenší problém, ne, když jedna polovina Rady chce zabít druhou kvůli věkové vyhlášce. Kdyby nic jiného, to, co jsme dnes viděli je - zázračný. Mohlo by to změnit to, jak jsme žili. Ohlásím to Jejímu Veličenstvu."
A stejně jako oni, shluk lidí se začal rozcházet, ale v jejich tvářích byl zázrak. I oni si začínali uvědomovat, že pokud to, co se stalo s Dimitrijem bylo skutečný, pak všechno, co jsme kdy mohli vědět o Strigojích se chystalo změnit. Strážci zůstali s Dimitrijem, samozřejmě, tak jako Lissa. Okamžitě jsem přistoupila k nim, toužící hřát se v našem vítězství. Když jsem poslala Jonathana ho 'udeřit' , Dimitrij mi dal malý úsměv a mé srdce poskočilo. Pak jsem poznala, že jsem měla pravdu. Ještě ke mně měl pocity. Ale teď, mrknutím oka, vztah byl pryč. Jak jsem šla k nim, viděla jsem, jak Dimitrijova se znovu měnila na studenou a kontrolovanou.
Rose,řekla Lissa prostřednictvím pouta. Jdi pryč, hned. Nech ho být.
"Sakra že ne," řekla jsem, odpověděla nahlas a řešila ho. "Jen jsem podporovala tvůj případ."
"Vedli jsme si bez tebe dobře," řekl Dimitrij škrobeně.
"Vážně?" Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. "Zdál ses mi docela vděčný před pár minutami, když jsem vymyslela myšlenku, že nám pomůžeš proti Strigojům."
Dimitrij se obrátil na Lissu. Jeho hlas byl tlumený, ale já ho slyšela. "Nechci ji vidět."
"Musíš!" Zvolala jsem. Několik odcházejících lidí se zastavilo, aby viděli, co to bylo. "Nemůžeš mě ignorovat."
"Pošli ji pryč," Dimitrij zavrčel.
"Nejsem -"
ROSE!
Lissa křičela v mé hlavě, zastavila mě. Ty pronikavé nefritové oči se na mě upíraly. Chceš mu pomoct, ne? Stát a křičet na něj způsobí, že bude ještě víc naštvaný! Je to to, co chceš? Přeješ si, aby to lidé viděli? Jak je naštvaný a křičí na tebe, protože se cítíš být neviditelná? Potřebují ho vidět v klidu. Potřebují ho vidět. . . Normálního. Je to pravda - pomohla jsi mu. Ale pokud neodejdeš právě teď, můžeš zničit všechno.
Zírala jsem na ně tak užaslá,mé srdce bušilo. Její slova byla všechna v mé mysli, ale Lissa vyvolávala dojem, že došla až ke mně a řvala na mě nahlas. Moje nálada se zhoršila ještě více. Chtěla jsem s oběma dvěma mluvit, ale pravda v jejích slovách ve mě vzbudila hněv. Taková scéna nepomůže Dimitrijovi. Bylo spravedlivé, že mě posílali pryč? Bylo to spravedlivé, že oni dva se spojili a ignorovali to, co jsem právě udělala? Ne, ale neměla jsem v úmyslu, aby moje hrdost ublížila tomu, čeho jsem právě dosáhla. Lidé museli přijmout Dimitrije.
Střelila jsem po nich pohledem, moje pocity nedala najevo a pak jsem zamířila pryč. Lissiny pocity se okamžitě změnily na sympatie prostřednictvím pouta, ale já je blokovala. Nechtěla jsem to slyšet.
Sotva jsem oběhla kostel, vběhla jsem do Danielly Ivaškové. Pot jí trochu rozmazal make-up, čímž mi došlo, že se právě taky byla dívat na Dimitrije. Zdálo se, že byla s přáteli, ale oni si drželi svou vzdálenost a povídali si mezi sebou, když se zastavila přede mnou. Polkla jsem svůj hněv, připomněla jsem sama sobě, že ona mě nenasrala. Vynutila jsem úsměv.
"Dobrý den, paní Ivašková."
"Daniella," řekla vlídně. "Bez titulů."
"Promiňte. Je to stále divné."
Kývla směrem, odkud Dimitrij a Lissa spolu se strážci odcházeli. "Viděla jsem tě tam, právě teď. Pomohla jsi s jeho případem, myslím. Chudák Reece byl dost nervózní."
Připomněla jsem si, že Reece s ní měl společnou krev. "Ach... Je mi to líto. Nechtěla jsem, aby -"
"Neomlouvej se. Reece je můj strýc, ale v tomto případě věřím v to, co Vasilisa a pan Belikov říkají."
Navzdory tomu, jak jsem byla rozzlobená kvůli Dimitrijovi, můj instinkt nesnášel svržení jeho titulu "strážce". Přesto jsem jí to odpustila, vzhledem k jejímu postoji.
"Vy... si myslíte, že ho Lissa uzdravila? Že Strigojové mohou být zachráněni?" Uvědomila jsem si, že tam bylo mnoho lidí, kteří tomu uvěřili. Dav se právě předvedl, jak moc je Lisse oddaný. Nějak, můj způsob uvažování vždy byl, že Královští jsou vždy proti mě. Daniella mi vrátila ironický úsměv.
"Můj vlastní syn je uživatel ducha. Vzhledem k tomu, připouštím, že jsem musela přijmout spoustu jiných věcí, ve které jsem nevěřila, že by byly možné."
"Předpokládám, že musíte," připustila jsem. Kromě ní jsem si všimla muže, Moroje stojícího v blízkosti některých stromů. Jeho oči občas padly na nás a já bych přísahala, že jsem už ho neviděla. Daniellina další slova vrátila mou pozornost zpět k ní.
"Když už mluvíme o Adrianovi... Hledal tě dříve. Je to hned po krátké době, ale někteří příbuzní Nathana pořádají pozdní cocktail party asi za hodinu a Adrian chtěl, abys šla." Další párty. Bylo to všechno skutečné? Masakry, zázraky. . . Nezáleželo na tom. Všechno bylo důvodem pro party, pomyslela jsem si hořce.
Asi jsem byla s Ambrosem a Rhondou, když mě Adrian hledal. Bylo to zajímavé. Mimochodem pozvání říkalo, že Daniella taky chtěla, abych šla. Bohužel, moc se mi tam nechtělo. Nathanova rodina znamenala Ivaškovi, a ti nebudou tak přátelští.
"Bude tam královna?" Zeptala jsem se nedůvěřivě.
"Ne, ona má jiné schůzky."
"Jste si jistá? Žádné neočekávané návštěvy?"
Smála se. "Ne, jsem si jistá. Říká se, že vy dvě ve stejném pokoji společně... Není tak dobrý nápad."
Mohla jsem si představit, jak se ty příběhy točí kolem mému výbuchu na Radě, zejména proto, že Adrianův otec byl svědkem.
"Ne, ne po tom rozhodnutí. Co udělala..." Vztek jsem cítila dříve, než mě plameny začaly znovu spalovat. "Bylo to neodpustitelné." Ten divný chlápek u stromu stále čekal kolem. Proč?
Daniella ani nepotvrdila ani nevyvrátila mé prohlášení, a já jsem přemýšlela, na jaké straně stála. "Je na tebe stále laskavá."
Ušklíbla jsem se. "Tomu se těžko věří." Obvykle, lidé, kteří na vás křičeli na veřejnosti, na vás nebyli příliš "laskaví", a dokonce i Taťánin chladný klid málem prasknul a skončil by naším prskáním.
"Je to pravda. To se přežene, a mohla by být dokonce šance, že můžeš být přiřazena k Vasilise."
"To nemůžeš myslet vážně," vykřikla jsem. Měla jsem to poznat lépe. Daniella Ivašková nebyla opravdu typ, který si dělá legraci, ale opravdu jsem byla přesvědčena, že jsem s Taťánou překročila hranici.
"Po všem, co se stalo, nechtějí mrhat dobrými strážci. Kromě toho, ona nechce, aby mezi vámi existovala nevraživost."
"Jo? No, nechci její úplatky! Pokud si myslí, že puštěním Dimitrije ven a mým přiřazením změní můj názor, mýlí se. Ona lže, plánuje-"
Náhle jsem se zarazila. Můj hlas byl dost nahlas, že přátelé Danielly teď na nás zírali. A já jsem opravdu nechtěla říct, která jsme si myslela o Taťáně Danielle.
"Promiň," řekla jsem. Pokusila jsem se o zdvořilost. "Řekni Adrianovi, že na párty půjdu... Ale to opravdu chcete, abych šla? Poté, co jsem byla na obřadu v noci? A po, ehm, ostatním, co jsem udělala?"
Zavrtěla hlavou. "Co se stalo na slavnostním ceremoniálu je stejně Adrianova chyba, ne tvoje. Je to pryč a Taťána to nechala být. Tato párty je mnohem veselejší událost, a pokud chceš jít tam, pak chci, abys byla šťastná."
"Projdu sprchovým koutem a upravím se a setkám se s ním tam za hodinu."
Byla dost taktní dost, že ignorovala můj předchozí výbuch. "Skvělé. Vím, že bude rád, když to uslyší."
Odmítla jsem jí říct, že bych byla vlastně ráda, aby to nevytahovala před Ivaškovými, aby se to nedostalo k Taťáně. Na okamžik jsem uvěřila, že se smířila s tím, co se děje s Adrianem a mnou, nebo že nechala můj výbuch jen tak být. A po pravdě, chtěla jsem ho vidět. Neměli jsme moc času, aby jsme si v poslední době promluvili.
Jakmile Daniella a její přátelé odešli, rozhodla jsem se, že tomu přijdu na kloub. Zamířila jsem přímo k Moroji, který tam číhal, s rukama na mých bocích.
"Fajn," požadovala jsem. "Kdo jsi a co chceš?"
Byl jen o pár let starší než já, a nevypadal vůbec rozladěný výhružným postojem mladý holky. Dal mi křivý úsměv a já jsem opět přemýšlela, kde jsem ho viděla.
"Mám pro tebe vzkaz," řekl. "A nějaké dárky."
Podal mi tašku. Podívala jsem se dovnitř a našla laptop, některé kabely, a několik kousků papíru. Zírala jsem na něj nevěřícně.
"Co je to?"
"Něco, co potřebuješ, aby ses dostala dál - a nikdo jiný o tom nesmí vědět. Ty papíry ti všechno vysvětlí-"
"Nehraj si se mnou na špionážní film! Neudělám nic, dokud ty - " Jeho tvář.... Viděla jsem ho zpátky na svatém Vladimírovi, zhruba v době mého studia - vždy se vznášel v pozadí. Zasténala jsem, náhle pochopila utajenou povahu - a domýšlivý postoj. "Pracuješ pro Abeho."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře