24.kapitola

5. leden 2012 | 19.00 |

 Muž se usmál. "Říkáš to, jako by to bylo něco špatného."

Udělala jsem obličej a podívala se zpátky do tašky s novým zájmem. "Co se děje?"
"Já jsem posel. Jen dělám pochůzky pro pana Mazura."
"Je to hezký způsob, jak říkáš, že jsi jeho špion? Zjistíš o všech špinavé tajemství tak, že on je může použít proti lidem a tak hrát své hry?" Abe se zdál, že ví všechno o všem - především o královské politice. Jak jinak by udělal, aby měl oči a uši všude? Řekni, u soudu? Nedivila bych se,kdyby měl v mém pokoji zabudované mikrofony.
"Špehovat je drsné slovo." Ten chlap to ale nepopřel. "Kromě toho, platí stejně. A on je dobrý šéf." Otočil se ode mě, ale dal poslední varování. "Jak jsem řekl - čas běží. Přečti si to co nejdříve to půjde."
Měla jsem sto chutí, hodit to na toho chlapa. Zvykala jsem si na myšlenku, že jsem Abeho dcera, ale to neznamená, že jsem chtěla být vázána v některých jeho Praštěných plánech. Taška s počítačem mi dávala předtuchu.
Nicméně jsem vlezla do svého pokoje a vyprázdnila její obsah na posteli. Bylo tam několik listů papíru, jeden dopis.
Rose,
doufám, že Tad byl schopný dostat to k toběvčas. A doufám, že jsi na něj nebyla drzá. Dělám to pro někoho, kdo s tebou chce mluvit o naléhavé záležitosti. Nicméněje to rozhovor, který nikdo jiný neuslyší. Laptop a satelitní modem v této tašce ti umožní mít soukromý rozhovor, tak dlouho, jak budeš na soukromém místě. Uvedl jsem ti krok-za-krokem. jak na to, jak to nakonfigurovat. Schůzka bude v 7 hodin ráno.
Na konci nebylo jméno, ale nepotřebovala jsem ho. Podívala jsem se dolů a zírala na změť kabelů. Sedm hodin bude moc brzy.
"Ale no tak, starý muži," zvolala jsem.
Musím Abemu přiznat, že návod měl velmi základní navigaci, které nevyžadovaly pohled počítačového technika. Jediný problém byl, že toho bylo mnoho, podrobně kam každý kabel šel, všechny možný hesla, jak nakonfigurovat modem, a tak dále. Na okamžik jsem pomyslela, že se na to vykašli. Přesto, když někdo jako Abe používá slovo naléhavé, tak si myslím, že bych možná neměla být tak ukvapená ve svém rozhodnutí.
Takže, s nějakými obtížemi, jsem se řídila jeho pokyny. Trvalo mi to skoro celou dobu, ale podařilo se mi připojit modem a kameru a přístup k bezpečnému programu, který mi dovolil, abych měla video rozhovor s tajemným kontaktem Abeho. Když jsem to dodělala a čekala, přemýšlela jsem s upřeným pohledem na černé okno na obrazovce, kdo to bude.
Přesně v sedm, obrazovka oživla, a známá - ale neočekávaná - tvář se objevila.
"Sydney?" Zeptala jsem se překvapeně.
Video bylo stejné, s mírným zrněním, jako měly kanály na Internetu, ale přesto se na mě tvář kamarádky usmála. Její úsměv byl se suchou náladou, ale pro ni bylo typické.
"Dobré ráno," řekla a potlačila zívnutí.

Podle stavu jejích blond vlasů, bylo pravděpodobné, že se zrovna dostala z postele. I v chudém osvětlení,se její zlaté tetování na tváři lesklo. Všichni Alchymisté měli stejné tetování. Bylo z inkoustu a Morojské krve, které dodá od Morojů zdraví a dlouhověký věk jeho nositeli. Bylo to pro Alchymisty naoplátku za to, že pomůžou před lidmi skrývat upíří svět.

"Večer," řekla jsem. "Ne ráno."
"Můžeme se dohadovat o vašem bezbohém rozvrhu někdy jindy," řekla. "To není to, proč jsem tady."
"Proč jsi tady?" Zeptala jsem se, stále s úžasem ji vidět. Alchymisté dělali svou práci téměř neochotně, a zatímco si mě Sydney oblíbila lépe než většinu Morojů nebo dhampýrů, ona není ten typ, aby vedla přátelský telefonní (nebo video) volání. "Počkej... Nemůžeš být v Rusku. Ne, pokud je ráno..." Snažila jsem se vzpomenout na změnu času. Ano, pro lidi tam bylo slunce dole nebo se teď chystalo.
"Jsem zpátky ve své rodné zemi," řekla s předstíranou vznešeností. "Mám nový místo v New Orleans."
"Vau, pěkné." Sydney nesnášela, když byla přidělena do Ruska, ale můj dojem byl, že tam uvízla až do konce její stáži Alchymistů. "Jak se ti to podařilo?"
Její malý úsměv se obrátil k nepohodlí. "Oh, no. Abe, um, mi udělal laskavost. Zařídil to."
"Ty s ním obchoduješ?" Sydney opravdu nenáviděla Rusko. A Abeho vliv musel být opravdu velký, když mohl ovlivnit lidské organizace. "Co na oplátku? Tvojí duši?" Vtip, pro někoho tak náboženského, pro ni nebyl moc zdvořilý. Samozřejmě myslím, že si myslela, že Morojové a dhampýři jedli duše, takže možná můj komentář nebyl daleko od pravdy.
"To je věc," řekla. "Bylo to něco jako: Dám ti vědět, až budu něco potřebovat v budoucnosti."
"Kojenče," řekla jsem.
"Hej," odsekla. "Já tohle nemusím dělat. Já ti vlastně dělám laskavost, že mluvím s tebou."
"Proč se mnou vlastně chceš mluvit?" Chtěla jsem jí položit víc otázek ohledně jejího podepsání smlouvy s ďáblem, ale bála jsem se, aby se neodpojila.
Vzdychla a uhnula si nějaký vlasy z obličeje. "Musím se tě na něco zeptat. A přísahám, že na tebe nebudu žalovat... Prostě potřebuju znát pravdu, abychom s něčím neztráceli čas."
"Tak jo..." Prosím, neptej se mě na Viktora, modlila jsem se.
"Vkradla jsi se nedávno do některého úřadu?"
Sakra. Pořád jsem se tvářila dokonale neutrálně. "Co tím chceš říct?"
"Alchymistům nedávno ukradli nějaké záznamy," vysvětlovala. Najednou se tvářila vážně. "A všichni blázní a snaží se zjistit, kdo to udělal - a proč."
Duševně jsem vydechla úlevou. Ok. Nebylo to o Tarasovu. Díky Bože, že je v tom zločin, z kterého nejsem vina. Pak mě plný význam jejích slov praštil. Zamračila jsem se.
"Počkej. Vás oloupili, a já jsem ta, koho podezíráš? Myslela jsem, že jsem na tvém seznamu jako stvoření zla?"
"Ne, dhampýr je na mém seznamu stvoření zla," řekla. Její poloviční úsměv se vrátil, ale nemohla jsem říct, jestli žertovala nebo ne. Vybledlo to rychle, ukazovala, jak velký problém to byl pro ni. "A věř mi, kdyby někdo mohl ukrást naše záznamy, ty bys mohla. Není to snadné. Prakticky nemožné."
"Ehm, děkuji ti?" Nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla polichocena nebo ne.
"Samozřejmě," pokračovala opovržlivě, "Oni jen ukradli pár papírových dokumentů, což bylo hloupý. Všechno je v dnešní době digitálně, takže si nejsem jistá, proč se dobývaly přes dinosauří kartotéky."
Mohla bych jí dát mnoho důvodů, proč by to někdo dělal, ale zjistit, proč jsem její podezřelý číslo-jedna, bylo mnohem důležitější. "To je blbost. Tak proč si myslíš, že bych to dělala?"
"Kvůli tomu, co bylo ukradeno. Byly to informace o Moroji jménem Erik Dragomir."
"Já - co?"
"To je tvůj přítel, ne? Jeho dcera, chci říct."
"Jo..." skoro jsem oněměla. Téměř. "Máte soubory o Morojích?"
"Máme soubory o všem," řekla pyšně. "Ale když jsem se snažila myslet, kdo by tohle mohl udělat azajímat se o Dragomiry... No, tvoje jméno mi vyskočilo do hlavy."
"Já to neudělala. Dělám spoustu věcí, ale ne tohle. Ani jsem nevěděla, že takové záznamy vůbec máte."
Sydney vypadala nedůvěřivě.
"Je to pravda!"
"Jak jsem řekla předtím," řekla mi, "Nebudu to na tebe práskat. Jen to chci vědět, abych mohla přimět lidi, aby tím přestali plýtvat čas. "Její samolibost zvážněla. "A no, pokud jsi to... Potřebuji udržet pozornost mimo tebe. Slíbila jsem to Abemu."
"Prostě mi věř, že jsem to neudělala! Ale teď chci vědět, kdo to udělal. Co ukradli? Všechno o něm?"
Kousla se do rtu. Díky dluhu Abemu, by to mohlo znamenat, že by byla ochotná zradit vlastní lidi, ale omezovala se na to, jak moc zradit.
"No tak! Pokud máš digitální kopie, musíš vědět, co vzali. To, o čem mluvíme, se týká Lissy." Napadlo mě. "Mohla bys mi poslat kopie?"
"Ne," řekla rychle. "V žádném případě."
"Tak prosím... Jenom náznak toho, co to bylo! Lissa je moje nejlepší přítelkyně. Nemůžu nechat být něco, co se jí týká."
Byla jsem plně připravená na odmítnutí. Sydney se nezdála moc sympatická. Měla přátele? Mohla by pochopit, co jsem cítila?
"Většinou bio věci," řekla nakonec." Něco z jeho historie a jeho sledování."
"Sledování - "Nechala jsem to, rozhodla se o tom, že jsem opravdu nechtěla vědět víc o tom, že nás alchymisté sledují. "Ještě něco?"
"Finančních záznamy ." Zamračila se."Zejména některé velké vklady, na bankovní účet v Las Vegas. Vklady, které se snažil skrýt."
"Las Vegas? Byla jsem tam. . . . "Ne, že by to bylo důležité.
"Já vím," řekla. "Viděla jsem nějaké bezpečností pásky z Fascinující hodinky tvého dobrodružství. Skutečnost, že jsi utekla, byl částečně důvod, proč jsem tě podezírala. Zdálo se, že to máš v povaze." Zaváhala." Ten chlap s tebou. . . vysoký Moroj s tmavými vlasy. . . je to tvůj přítel?"
"Ehm, jo."
Trvalo dlouho a velké úsilí, než znovu promluvila." Je roztomilý."
"Na zlé stvoření noci?"
"Samozřejmě. "Zaváhala znovu. "Je to pravda, že jste tam uprchli?"
"Co? Ne! Ty kecy k tobě došly taky?" Zavrtěla jsem hlavou, skoro se smíchem, jak směšné to vše bylo, ale věděla jsem, že jsem se potřebovala dostat zpět do skutečnosti. "Takže, Erik měl účet v Las Vegas a vkládal do něj peníze?"
"Ten nebyl jeho. Byl nějaký ženský."
"Jaké ženy?"
"Žádné - no, nikoho, koho můžeme sledovat. Víme jen, že to byla Jane Doe."
"Originální," zamumlala jsem. "Proč by to dělal?"
"To nevíme. Nebo na tom nezáleží. Chceme jen vědět, kdo se vloupal dovnitř a ukradl naše věci."
"Jediné, co vím o tom je, že jsem to nebyla já." Když jsem zkoumala její pohled, rozhodila jsem rukama. "No tak! Kdybych o něm něco chtěla vědět, zeptala bych se Lissy. Nebo ukradla vlastní záznamy."
Několik okamžiků ticha prošlo.
"Dobře. Já ti věřím," řekla.
"Vážně?"
"Nechceš, abych věřila?"
"Ne, jen tě bylo přemluvit jednodušší, než jsem čekala."
Povzdechla si.
"Chci se dozvědět více o těch záznamech," řekla jsem zlostně. "Chci vědět, kdo je Jane Doe. Pokud bys pro mě mohla dostat jiné soubory -"
Sydney zavrtěla hlavou. "Ne. To je místo, kde končím. Víš už moc. Abe chtěl, abych tě dostala z problémů a to jsem udělala. Splnila jsem dohodu."
"Nemyslím, že Abe tě nechá být tak snadno. Ne, pokud jsi měla tak snadné řešení. "
Ona to nepotvrdila, ale pohled v jejích hnědých očích říkal, že souhlasila. "Dobrou noc, Rose. Ráno. Cokoli."
"Počkej, já -"
Obrazovka zčernala.
"Sakra," zavrčela jsem a zavřela laptop důrazněji, než jsem měla.
Každá část tohoto rozhovoru byla šok, počínaje Sydney a končící někým, kdo ukradl Alchymistům záznamy o Lissině otci. Proč by se někdo staral o mrtvého muže? A proč o něm krást záznamy? Chce se něco dozvědět? Nebo se pokusit skrýt informace? Pokud to poslední byla pravda, pak Sydney měla pravdu, že to bylo neúspěšné úsilí.
Přehrála jsem si to všechno v mé hlavě, jak jsem vstala z postele a zírala na svůj odraz, zatímco jsem si čistila zuby. Proč, proč, proč? Proč to udělal? A kdo? Nepotřebovala jsem už více intrik v mém životě, ale něco zahrnující Lissu muselo být zváženo důkladně. Bohužel, brzy bylo jasné, že dnes večer na to nepřijdu,a jakmile jsem usnula, všechny myšlenky se mi v hlavě rozplynuly.
Probudila jsem se ráno a cítila se trochu ohromena - ale stále jsem měla málo odpovědí. Přemýšlela jsem, zda říct Lisse o tom, co jsem se se dozvěděla, a nakonec jsem souhlasila. Pokud někdo pídil po informacích jejího otce, měla právo to vědět, a kromě toho to byly téměř stejný jako fámy o jeho -
Myšlenka mě vylekala uprostřed mytí vlasů šampónem. Byla jsem příliš unavená a překvapena, jak se mi ty kousky ze včerejška poskládaly. Ten chlap, ve Fascinující hodince řekl, že Lissin táta tam byl často. Nyní záznamy od Sydney hlásily, že dělal velký vklady na účet v Las Vegas. Náhoda? Možná. Ale jak šel čas, přestala jsem věřit v náhody.
Najednou rozhodnutá, jsem se vydala směrem k Lissině pokoji - ale nedostala se příliš daleko. Adrian na mě čekal ve vstupní síni mé budovy, klesl zpátky do křesla.
"To je na tebe brzy, ne?" Škádlila jsem, došla až k němu.
Očekávala jsem úsměv na oplátku, ale Adrian dnes ráno nevypadal zvlášť veselý. Ve skutečnosti, vypadal dost podrážděně. Vlasy postrádaly svojí obvyklou stylingovou péči a jeho oděv - neobvykle elegantní pro tuto denní dobu - byl zmačkaný. Vůně hřebíčkových cigaret visel kolem něj.
"Snadné tu být brzy, když moc nespíš," odpověděl. "Hodně dlouho jsem na někoho v noci čekal."
"Čekal na - oh. Bože." Party. Úplně jsem zapomněla, jak mě jeho matka pozvala. Abe a Sydney mě rozhodili. "Adriane, je mi to tak líto."
Pokrčil rameny a ani se mě nedotknul, když jsem se posadila na opěradlo křesla. "Co vlastně? Asi bych už neměl být překvapený. Začínám si uvědomovat, že jsem klamal sám sebe."
"Ne, ne. Chtěla jsem jít, ale pak nebudeš věřit, co -"
"Ušetři mě toho. prosím." Jeho hlas byl unavený, oči podlité krví. "To není nutné. Moje máma mi řekla, že viděla, jak jsi byla u Dimitrijova výslechu."
Zamračila jsem se. "Ale to není důvod, proč jsem nešla na party. Bylo tam chlap- "
"O to nejde, Rose. Jde o to, že se ti podařilo udělat si čas na to - a na návštěvu jeho cely, jestli to, co jsem slyšel, je pravda. Přesto, nemohla ses obtěžovat ukázat něco, co by řeklo, že jsi se mnou - nebo dokonce poslat zprávu. To bylo vše, cos měla udělat: Říct, že nemůžeš jít. Čekal jsem na tebe více než hodinu v domě mých rodičů, než jsem to vzdal. "
Začala jsem říkat, že mě měl dát vědět, ale upřímně, proč by měl mít? Nebyla to jeho odpovědnost. Byla jsem ten, kdo řekl Danielle, že se s ním setkám. Byla to moje chyba.
"Adriane, je mi líto." Sepjala jsem jeho ruce, ale on mi je nestiskl zpět. "Vážně, jsem chtěla, ale-"
"Ne," přerušil mě opět. "Od té doby, co se Dimitrij vrátil... Ne, předtím. Od té doby, co ses stala posedlá jeho proměnou, ztrácela jsi mě. Bez ohledu na to, co se stalo mezi námi, nikdy jsi se skutečně o náš vztah nesnažila. Chtěl jsem věřit tomu, co jsi mi řekla. Myslel jsem, že jsi byla připravena... ale tys nebyla."
Protesty se hrnuly na mé rty, ale ještě jednou jsem je zastavila. A měl pravdu. Řekla jsem, že s ním budu randit. Klidně jsem byla i zapuštěná do pohodlné role jeho přítelkyně, ale po celou dobu. . . Po celou dobu, část mě byla pořád s Dimitrijem. Věděla jsem to, ale udržovala svůj život pohromadě. Podivná vzpomínka s Masonem vskočila do mé hlavy. Vedla jsem stejný dvojí život s ním, a on proto zemřel. Zpackala jsem to. Nevyznala jsem se ve vlastním srdci.
"Omlouvám se," řekla jsem znovu. "Opravdu chci, abychom měli něco...." I mně ta slova zněla tak chabě. Adrian mi dal vědoucí úsměv.
"Nevěřím tomu. Ani ty." Vstal a přejel si rukou po vlasech, a ne, že by to bylo k něčemu dobré. "Pokud opravdu chceš být se mnou, pak to musíš myslet vážně."
Nenáviděla jsem vidět ho tak ponurého. Zvláště jsem nesnášel, že je to kvůli mně. Sledovala jsem ho ke dveřím. "Adriane, počkej. Pojď si ještě promluvit."
"Teď ne, Malá dhampýrko. Potřebuji se vyspat. Já prostě teď nemůžu zvládnout hraní této hry."
Mohla jsem jít za ním. Mohla jsem ho svalit na zem. Ale to by za to nestálo. . . protože jsem neměla odpověď. Měl ve všem pravdu, a dokud jsem si to sama nesrovnala v hlavě, neměla jsem žádné právo nutit ho k mluvení. Kromě toho, vzhledem jeho okolnostem, jsem pochybovala, že jakékoli další konverzace by byla prospěšnější.
Přesto, jak začal odcházet, nemohla jsem si pomoct s mými dalšími slovy. "Než odejdeš - a chápu, proč - je tu něco, co ti musím říct. Něco, co není o nás. Postihuje - ovlivňuje Lissu."
To ho pomalu zastavilo. "Vždy laskavost." S těžkým povzdechem se na mě podíval přes rameno. "Ať je to rychle."
"Někdo se vloupal k záznamům Alchymistům a ukradl informace o Lissině tátovi. Něco z toho byla obyčejná historie života, ale byly tam některé dokumenty o něm, jak tajně vkládal peníze na bankovní účet v Las Vegas. Nějaké ženy na bankovní účet. "
Adrian čekal pár okamžiků."A?"
"A já se snažím přijít na to, proč by to někdo dělal. Nechci nikoho šmejdit kolem její rodiny. Máš nějakou představu, co jí táta dělal?"
"Slyšela jsi toho chlapa v kasinu. Její otec tam byl často. Možná, že měl dluhy a splácel vyžírkám."
"Lissina rodina měla vždycky peníze," poukázala jsem." Nemohli se dostat do tolika dluhů. A proč by někdo kradl takové informace? "
Adrian rozhodil ruce. "Nevím. To je všechno, co mám, alespoň tak brzy ráno. Nemám teď mozek. Nemůžu si teď vybavovat nic, co je hrozbou pro Lissu."
Přikývla jsem, zklamaná. "Dobře. Díky."
Pokračoval ve své cestě, a já se za ním dívala. Lissa bydlela v jeho blízkosti, ale nechtěla jsem jít za ním. Když byla mezi námi dostatečná vzdálenost, vyšla jsem ven a začala hlavu otáčet kolem dokola. Slabý zvuk zvonů mě zastavil. Zaváhala jsem, najednou si nebyla jistá, kam jít.
Chtěla jsem mluvit s Lissou a říct jí, co mi Sydney řekla. Lissa byla pro změnu sama, což byla ideální příležitost. A přesto. . . zvony. Byla neděle ráno. Mše u soudu právě začala. Tušila jsem něco, a to i přes všechno, co se stalo - a to i s Adrianem - a musela jsem zjistit, jestli mám pravdu.
Tak jsem se rozběhla pryč směrem ke kostelu, v opačném směru od Lissy. Dveře byly zavřené, když jsem dorazila, ale několik dalších opozdilců se snažilo nenápadně proklouznout dovnitř, tak jsem vstoupila s nimi, zastavila se. Mraky kadidel viselo ve vzduchu, a moje oči se za okamžik přizpůsobily od slunečního světla svíčkám. Vzhledem k tomu,že kostel svatého Vladimíra byla zakrslá kaple, tady bylo mnohem víc lidí, než jsem byla zvyklá vídat. Většina míst byla plná.
Ale ne všechny z nich.
Moje tušení bylo správné. Dimitrij seděl v jedné z lavic. Několik strážců taky. Blízko sebe, samozřejmě, ale to bylo ono. I v přeplněném kostele, nikdo jiný se k němu na lavičce nepřidal. Reece požádal Dimitrije včera, aby vstoupil do kostela, a Dimitrij šel ještě dál, řekl, že půjde na nedělní mši.
Farář už začal mluvit, takže jsem se přesunula dolů k Dimitrijovi na lavici tak tiše, jak jsem jen mohla. Na tichosti nezáleželo, protože jsem stále přitahovala slušné množství pozornosti od blízkých lidí, kteří se divili, že mě vidí sedět vedle Strigoje-přeměněného- dhampýra. Oči se upíraly a několik tichých konverzací vypuklo.
Strážci mi nechal trochu místa u Dimitrije, a když jsem seděla vedle něj, jeho výraz ve tváři mi ukázal, že byl překvapený, ale ne tímto.
"Nedělej to," řekl tlumeným hlasem. "Nezačínej - ne tady."
"To by mě ani nenapadlo, soudruhu," zamumlala jsem zpět. "Jen přišla pro dobro mé duše, to je všechno."
Nepotřebovala jsem odpověď, že v to pochyboval, že jsem tu byla ze svatých důvodů. Zůstala jsem zticha po celou dobu. Dokonce jsem dodržela určité hranice. Po několika minutách, napětí v těle Dimitrije se trochu zmírnilo. Když jsem se k němu připojila, napjal se, ale musel se nakonec rozhodnout pro dobré chování. Jeho pozornost se přesunula pryč ze mě a zaměřila se na zpěv a modlil se, a já jsem to brala jako nejlepší dar, dívat se na něj dívat, aniž by to bylo zřejmé.
Dimitrij chodil do školní kaple kvůli tomu, že mu přinášela mír. Vždycky říkal, že i když jeho zabíjením ničil na zemi zlo, ještě cítil, že je třeba přemýšlet o svém životě a hledat odpuštění za své hříchy. Když jsem ho teď viděla, jsem si uvědomila, že to bylo pravdivější než kdy jindy.
Jeho výraz byl vynikající. Byla jsem zvyklá vídat ho skrývat emoce, že to bylo trochu překvapující, najednou jich tolik vidět. Byl zaujatý knězovými slovy, jeho nádherný obličej se dokonale soustředit. A já jsem si uvědomila, že všechno, co kněz říká, je o hříchu. Dimitrij si přehrával všechny hrozné věci, co udělal jako Strigoj. Ze zoufalství v jeho tváři, bylo jasné, že Dimitrij se cítil sám zodpovědný za všechny hříchy světa, o kterých kněz mluvil.
Na okamžik jsem si myslela,že jsem také viděla naději na tváři Dimitrije, jen jiskřičku, ve směsi viny a smutku. Ne, uvědomila jsem si. Ne naději. Naděje znamenala, že si myslíte, že máte šanci na něco. Co jsem viděla v Dimitrijovy byla tužba. Nenaplněná touha. Dimitrij si přál, že tím, že bude zde na tomto svatém místě a poslouchat předávání informací, by mohl najít vykoupení za to, co udělal. Přesto. . . ve stejné době bylo jasné, že nevěřil, že to bylo možné. Chtěl by, ale nikdy tomu nebude věřit, byl zaujatý.
Vidět to v něm mi ubližovalo. Nevěděla jsem, jak reagovat na takový ponurý postoj. Myslel si, že pro něj není žádná naděje. Já? Nedokázala jsem si představit svět bez naděje.
Také jsem si nikdy nepředstavovala, že bych mu dala lekci citátem z návratu z kostela, ale když zbytek davu vstal a utvořil skupiny, ocitla jsem se říkat Dimitrijovi: "Nemyslíš, že když ti Bůh pravděpodobně odpustí, je určitým druhem sobecký, že ty sám si neodpustíš?"
"Jak dlouho jsi čekala na použití této věty na mě?" zeptal se.
"Vlastně, to ke mně prostě přišlo. Docela dobrý, ne? Vsadím se s tebou, že sis myslel, že jsem nedávala pozor."
"Nedávalas. To nikdy. Pozorovala jsi mě."
Zajímavé. Vědět, že jsem Dimitrije pozorovala znamenalo, že musel Dimitrij pozorovat mě, když jsem já pozorovala jeho? Má mysl vrávorala. "Neodpověděl jsi na mou otázku."
Zúžil oči, zatímco skládal odpověď. "Je to vedlejší. Nemám na to, odpustit si, i když Bůh ano. A nejsem si jistý, že to udělá."
"To kněz právě řekl. Bůh. Řekl, že Bůh odpouští všechno. Říkáš, že kněz je lhář? To je velké rouhání."
Dimitrij zasténal. Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít radost z jeho mučení, ale frustrovaný výraz v jeho tváři nebyl z jeho osobního smutku. Byl proto, že jsem byla drzá. Viděla jsem na něm tento výraz stokrát, a znalost toho mě ohřála jako blázen, jak to znělo.
"Rose, ty jsi ten, kdo rouhá. Překrucuješ lidskou víru pro vlastní účely. Nikdy jsi v nic z toho nevěřila. Pořád ne."
"Věřím, že se mrtví mohou vrátit k životu," řekla jsem vážně. "Důkaz sedí vedle mě. Jestli je to pravda, pak myslím, že odpouštět sobě není mnohem větší skok."
Jeho oči ztvrdly, a když se pomodlil, přál si, aby mše byla u konce, aby mohl vypadnout a být daleko ode mne. Oba jsme věděli, že musel čekat do konce. Kdyby vyběhl ven, vypadal by jako Strigoj.
"Nevíš, co mluvíš," řekl.
"Nevím?" Sykla jsem a naklonila se blíž. Udělala jsem to, abych dodala mým slovům sílu, ale vše, co to způsobilo (pro mě, alespoň) bylo, že jsem díky svíčkám měla lepší pohled na jeho krásné vlasy a dlouhé, štíhlé tělo. Někdo zřejmě rozhodl, že byl tak důvěryhodný, že se mohl oholit a jeho tvář byla hladká, ukazující jeho úžasné, dokonalé rysy.
"Vím přesně, co mluvím," pokračovala jsem a snažila se ignorovat, jak na mě jeho blízkost zapůsobila. "Vím, že jsi si prošel hodně věcmi. Vím, že jsi dělal hrozné věci - já je viděla. Ale je to minulost. Bylo to mimo tvou kontrolu. Teď by jsi je neudělal."
Divný, strašidelný pohled se zkřížil na jeho tváři. "Jak to víš? Možná mě monstrum neopustilo. Možná je tu ještě něco ze Strigoje, číhající ve mně."
"Pak to musíš porazit tím, že se vrátíš ke starému životu! A to nejen prostřednictvím svého rytířského slibu chránit Lissu. Musíš znovu žít. Musíte se otevřít lidem, kteří tě milují. Ne, Strigoj by to neudělal. To je to, jak budeš ušetřen."
"Nemůžu mít lidi, kteří mě milují," zavrčel. "Nejsem schopen někoho milovat na oplátku."
"Možná bys to měl zkusit, ne jen se litovat!"
"To není tak jednoduché."
"St -" Jen tak tak jsem si uvědomila, že jsem v kostele." Nic, co jsme kdy udělali nebylo jednoduché! Náš život před - před útokem nebyl jednoduchý a udělali jsme to i přes to! Můžeme to přes to udělat taky. Můžeme dát všechno dohromady. Je mi jedno, že v to nevěříš. Je mi to jedno. Důležité je, aby jsi dal svou víru v nás."
"Není nás. Už jsem ti to řekl."
"A víš, že nejsem moc dobrým posluchačem."
Měli jsme udržet naše hlasy nízko, ale myslím, že naše řeč těla jasně argumentovala. Další věřící byli příliš roztržití na upozornění, ale kolem Dimitrije byli strážci. Opět jsem se připomněla, co Lissa a Michail řekli. Tím, že Dimitrij se rozzlobí na veřejnosti, nezpůsobí nic dobrého. Problém byl, že i když už jsem něco řekla, nerozzlobilo ho to.
"Přeji si, abys sem nepřišla," řekl nakonec. "Opravdu pro nás bude lepší, když zůstaneme od sebe."
"To je legrační, protože bych přísahala, že jsi jednou řekl, že chceš, aby jsme byli spolu."
"Chci, aby ses držela dál ode mě," řekl, ignoroval můj komentář. "Nechci, abys ses dál snažila přivést zpět pocity, které jsou pryč. To je minulost. Nic z toho se znovu nestane. Nikdy. Je to lepší pro nás, že budeme k sobě jako cizinci. Je to lepší pro tebe."
Milující, soucitný pocity mě vzbudily a zahřály ve mně - zuřivost. "Pokud mi chceš říkat, co můžu nebo nemůžu dělat," zavrčela jsem co nejnižším tónem, jak jsem svedla, "tak alespoň měj odvahu mi to říct do očí!"
Otočil se tak rychle, že to vypadalo, jako by byl opravdu ještě Strigoj. Jeho tvář byla plná. . . čeho? Ne dřívějších depresí. Ne vztekem, i když trochu jo. Bylo toho víc. . . zoufalství, frustrace, a možná dokonce i strach. Podtrhovala to všechno bolest, jako by hrozně trpěl, intenzivní muka.
"Nechci tě tady," řekl s očima planoucíma. Slova bolela, ale něco v tom ve mně vyvolalo nadšení, stejně jako jeho dřívější neklid na můj prostořeký komentář. Tohle nebyl chladný a vypočítavý Strigoj. To nebyl poražený muž v cele. Byl to můj starý instruktor, můj milenec, který se vypořádal se vším v životě s nebývalou intenzitou a vášní. "Kolikrát ti to musím říct? Musíš zůstat pryč od mě."
"Neublížíš mi. Vím to."
"Už jsem ti ublížil. Proč to nemůžeš pochopit? Kolikrát ti to musím říct?"
"Řekl jsi mi... předtím jsi mi řekl, než jsi odešel, že mě miluješ." Můj hlas se třásl. "Jak mě můžeš nechat jít?"
"Protože je příliš pozdě! A je to jednodušší, než si připomínat, co jsem ti udělal!" Jeho ovládání zmizelo, jeho hlas se rozléhal po zadní části kostela. Kněz a ti, kteří byli vepředu si nás nevšimli, ale určitě jsme získali pozornost těch zadní polovině kostela. Několik strážců ztuhlo a znovu jsem si musela opakovat varování. Bez ohledu na to, jak naštvaná jsem na Dimitrije byla, bez ohledu na to, jak zrazeně jsem se cítila, že by se ode mne odvrátil. . . Nemohla jsem riskovat, že by si ostatní mysleli, že je nebezpečný. Dimitrij skoro vypadal, že se chystá někoho popadnout za krk, ale byl jasně rozrušený, což mohlo zmást jeho frustraci a bolest o něco víc, než že byl zlověstný.
Otočila jsem se od něj a snažila se uklidnit mé vířící emoce. Když jsem se ohlédla, naše pohledy se setkaly, výkon a elektrická energie spalovala mezi námi. Dimitrij mohl ignorovat všechno, co chtěl, ale spojení - to hluboké volání našich duší - bylo ještě tam. Chtěla jsem se ho dotknout, a to nejen tímto dotkáním mých nohou, ale vším. Chtěla jsem se zabalit do jeho náručí a držet ho proti mně, ujišťovat ho, že bychom mohli být spolu. Aniž bych si to uvědomila, došla jsem k němu, potřebovala, aby se mě dotýkal. On vyskočil, jako bych byla had, a všichni jeho strážci vystřelili vpřed, připraveni na to, co by mohl udělat.
Ale on neudělal nic. Nic kromě zírání na mě s výrazem, že moje krev ztuhla. Jako bych byla něco divného a špatného. "Rose. Prosím, přestaň. Prosím, drž se dál." Snažil se zůstat v klidu.
Nyní jsem z něj byla frustrovaná a naštvaná. Měla jsem pocit, kdybych zůstala, oba by jsme pukli. V podtextu jsem zamumlala, "To není konec. Nevzdám se tě."
"Já se tě vzdal," řekl zpět, hlasem měkkým. "Láska mizí. Moje zmizela."
Zírala jsem na něj nevěřícně. Celou tu dobu ...nikdy to neformuloval takhle. Jeho protesty byly vždy o nějakém větším dobru, o lítosti, kterou cítil, že byl monstrum, nebo jak to zjizvilo jeho lásku. Vzdal jsem se tě. Láska mizí. Moje zmizela.
Couvla jsem, tyhle slova mě ranily tak těžce, jak kdyby mi dal facku. Něco se změnilo v jeho rysech, stejně jako by možná věděl, jak moc mi ublížil. Nerozhlížela jsem se. Místo toho jsem si tlačila mojí cestu ven z kostela a vyběhla zadními dveřmi ze strachu, že kdybych zůstala déle, všichni v kostele by mě viděli brečet.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře