Moje-kniha | 2.kapitola

"Meredith?"

"Mysleli jsme, že dneska dorazíš brzy ráno?"

"To ano, ale nejdřív budu muset vymyslet jak," odpověděl - nebo spíš zaskřehotal - Matt. Měl pocit že má hlavu dvakrát větší než obvykle a paži alespoň čtyřikrát. I přesto se pokoušel vymyslet, jak se dostat k penzionu, aniž by musel jet po cestě kolem Starého lesa. Nakonec se potřebných pár neutronů propojilo a rozbřesklo se mu.

"Matte? Jsi tam?"

"Nejsem si jistý. Včera v noci... Panebože, já si vlastně ani nepamatuju většinu včerejší noci. Ale cestou domů... Podívej, já vám to všechno povím, až se k vám dostanu. Nejdřív musím zavolat na policii."

"Na policii?"

"Jo... podívej... prostě mi dej hodinku, ano? Budu u vás za hodinku."

Když konečně dorazil do penzionu, bylo už k jedenácté. Ale sprcha ho konečně probrala k plnému vědomí, i když příliš neprospěla jeho bolavé paži. Sotva se objevil, zalila ho vlna ustarané ženskosti.

"Matte, co se proboha stalo?"

Vyprávěl jim všechno, na co si dokázal vzpomenout. Když Elena se semknutými rty odvinula obvaz, který si namotal kolem poraněné ruky, všichni zasykli. Dlouhé škrábance byly ošklivé zanícené.

"Takže ti malach jsou jedovatí."

"Ano," přitakala Elena stručně. "Jedovatí pro tělo i mysl."

"A ty si myslíš, že se můžou dostat do lidí?" zeptala se Meredith. Čmárala do zápisníku a pokoušela se namalovat to, co jim Matt popsal.

"Ano."

Na malý okamžik se Elena a Meredith setkaly pohledem - a obě sklopily oči. Nakonec Meredith řekla: "A jak poznáme jestli v člověku je, nebo ne?"

"Bonnie to pozná, když bude v tranzu," prohlásila Elena vyrovnaně.

"I já bych to měla být schopná poznat, ale nechci Bílou magii používat na tohle. Půjdeme dolů za paní Flowersovou."

Řekla to tím svým způsobem, který se Matt naučil rozpoznávat už před dlouhou dobou - a který znamenal, že jakákoliv diskuze k ničemu nepovede. Prostě si postavila hlavu a bylo to. A byla pravda, že Matt se na nějaké dohadování příliš necítil. Nerad si stěžoval - byl zvyklý dohrát fotbalové zápasy i se zlomenou klíční kostí, vyvrknutým kolenem nebo podvrtnutým kotníkem - ale tohle bylo jiné. Měl pocit, jako by mu paže měla každou chvíli explodovat.

Paní Flowersová byla dole v kuchyni, ale na stole v obýváku už stály čtyři sklenice ledového čaje.

"Hned budu u vás," zavolala přes lítačky, které oddělovaly kuchyň od obýváku. "Vypijte si ledový čaj, to platí zvlášť pro toho zraněného mladého muže. Pomůže mu to uvolnit se."

"Bylinkový čaj," zašeptala Bonnie ostatním, jako by to bylo nějaké obchodní tajemství.

Čaj vůbec nebyl špatný, i když Matt by dal přednost cole. Ale když to vzal jako lék a když si uvědomil, jak děvčata dávají pozor, aby pil, dokázal do sebe dostat půlku sklenice, než se paní domácí vynořila z kuchyně.

Měla na sobě svůj zahradnický klobouk - nebo alespoň klobouk s umělými květinami, který vypadal, jako by ho používala při zahradničení. Ale na podnosu měla hromadu různých nástrojů, které se blyštěly, jako by je právě vyvařila.

"Ano drahoušku, máš pravdu," řekla Bonnii, která se ochranitelsky postavila před Matta. "Bývala jsem zdravotní sestra stejně jako tvoje sestra. Tenkrát se ženy nestávaly doktorkami. Ale celý svůj život jsem byla taky čarodějka. To je pak člověk trochu osamělý, že ano?"

"Nebyla byste tak osamělá," odpověděla zmatená Meredith, "kdyby ste žila blíž k městu."

"Ach, to by mi ale lidi pořád koukali na dům a děti by se sázely, kdo k němu doběhne a dotkne se ho, nebo by mi házely kameny do oken a dospělí by na mě zírali, kdykoliv bych se vydala na nákup. A jak bych pak mohla udržovat svoji zahrádku?"

Byla to ta nejdelší řeč, kterou od ní kdokoliv z nich kdy slyšel. Tolik je to překvapilo, že chvíli trvalo, než se Elena vzpamatovala a řekla: "Nedovedu si představit, jak dokážete udržovat svoji zahrádku tady. Se vší tou vysokou a králíky a ostatními zvířaty kolem."

"No, většina těch bylin je stejně pro zvířata. "Paní Flowersová se blaženě usmála a zdálo se, jako by se její tvář rozzářila vnitřním světlem. "Skutečně jim chutnají. Ale nechutnají jim byliny, které pěstuji na škrábance a rány a podvrtnutí a tak. A možná i oni vědí, že jsem čarodějka, protože mi vždycky nechají kousek zahrádky, aby zbylo pro mě a možná pro jednoho dva hosty."

"A proč mi to říkáte až teď?" zajímalo Elenu. "Proč, když byly časy, kdy jsem si myslela... no vlastně nezáleží na tom, co jsem si myslela. Ale nebyla jsem si vždycky jistá, jestli patříte k našim přátelům."

"Pravda je, že ve svém věku jsem už nespolečenská a samotářská. Ale teď jste ztratila svého mladého muže, že ano? Kéž bych včera ráno bývala vstala o něco dřív. Promluvila bych s ním. Nechal tu v kuchyni peníze na rok nájmu za pokoj. Vždycky jsem pro něj měla slabost, tak tak..."

Eleně se rozechvěly rty. Matt spěšně a statečně zvedl zraněnou paži. "Dokážete nám s tímhle vůbec pomoct?" zeptal se a znovu sundal obvazy.

"Ajajaj, a od jakého je to živočicha?" ptala se paní Flowersová a zkoumala rány, zatímco děvčata soucitně usykávala.

"Myslíme, že malach," odpověděla tiše Elena. "Víte o nich něco?"

"Ano, to slovo znám, ale nevím nic určitého. Jak dlouho to je, co tě poranil?" zeptala se Matta. "Vypadá to spíš jako od zubů než od drápů."

"Taky že ano," zasmušile potvrdil Matt a popsal malacha, jak nejlépe dokázal. Alespoň se částečně mohl soustředit na něco jiného než na to, jak se mu paní Flowersová vrtá jedním z těch nablískaných nástrojů v rudé naběhlé paži.

"Drž ruku co nejklidněji tady na tom ručníku" vybídla ho. "Na ranách už se udělaly strupy, ale je potřeba to znovu otevřít, pořádně vyčistit a vysušit. Bude to bolet. Možná by tě některá z mladých dam mohla držet za ruku

a pomoct ti udržet paži v klidu?"

Elena začala vstávat, ale Bonnie byla rychlejší a skoro přeskočila Meredith, aby mohla Mantovu ruku vzít do svých dlaní. Čištění bylo bolestivé, ale Matt to všechno vydržel bez hlesu, dokonce se dokázal na Bonnii mdle zašklebit, když z paže vytryskla krev a hnis. Řez nejprve zabolel, ale uvolnění tlaku mu přineslo úlevu, a když byly rány čisté a suché a paní Flowersová na ně položila bylinný zábal, měl Matt pocit, že se bolest zklidnila a paže je připravená se řádně zahojit. Zrovna se chystal paní Flowersové poděkovat, když si uvědomil, že Bonnie na něj upřeně hledí. Konkrétně na jeho krk. Najednou se zahihňala.

"Co je? Co je ti k smíchu?"

"Ten brouk," chichotala se Bonnie, "ti nechal cucfleka. Teda pokud jsi minulou noc nedělal ještě jiné věci, o kterých jsi nám nevyprávěl."

Matt cítil jak se červená povytáhl výš límeček.

"Vždyť jsem vám to vyprávěl, to ten malach. Měl něco jako tykadla s přísavkami a držel mě tím kolem krku. Pokoušel se mě uškrtit!"

"Už si vzpomínám," odpověděla Bonnie pokorně. "Promiň."

Paní Flowersová měla dokonce i bylinnou mast na stopy po tykadlech i na Mantovy odřené klouby.

Když všechny šrámy namazala, cítil se Matt už tak dobře, že rozpačitě mrkl na Bonnii, která ho pozorovala svýma velikýma hnědýma očima.

"Já vím, že to vypadá jako cucflek, "přiznal. "Viděl jsem to dneska ráno v zrcadle. A mám ještě druhý o něco níž, ale ten je alespoň schovaný pod límečkem." Odfrknul si a sáhl si za košili, aby si namazal i ten poslední. Děvčata se zahihňala - alespoň se uvolnilo napětí, které všichni pociťovali.

Meredith se vydala zpátky po schodech do pokoje, který ještě všichni pokládali za Stefanův, a Matt šel automaticky za ní. Neuvědomil si, že Elena a Bonnie zůstaly pozadu, dokud nebyl v půlce schodiště, ale Meredith ho pobídla, aby pokračoval nahoru. "Jenom se radí," vysvětlila svým tichým, rozumným hlasem.

"Radí se o mně?" polkl Matt. "To určitě kvůli té věci, kterou Elena viděla v Damonovi, že jo? Toho neviditelného malacha. A jestli mám nebo nemám taky takového v sobě... právě teď..."

Meredith, která nikdy nebyla zastánkyní milosrdných lží, jednoduše přikývla. Ale když vcházeli do zšeřelého pokoje, krátce mu položila ruku na rameno. Chvíli poté se objevily i Elena s Bonnií a Matt z jejích tváří na první pohled vyčetl, že nejhorší obavy se nepotvrdily. Elena si všimla jeho výrazu a okamžitě k němu přistoupila a objala ho. Bonnie trochu stydlivěji, se k ní připojila.

"Cítíš se líp?" zeptala se Elena a Matt přikývl.

"Cítím se skvěle" odpověděl. Není nic krásnějšího, než objímat měkounké dívčí postavy.

"No, konzilium praví, že uvnitř nemáš nic, co by si tam mít neměl. Teď, když už nemáš bolesti, je tvoje aura čistá a silná."

"Díkybohu," upřímně se Mattovi ulevilo.

A v tu chvíli zazvonil jeho mobilní telefon. Zamračil se na neznámé číslo, ale hovor vzal.

"Dovolal jsem se Mathewa Honeycutta?"

"Ano."

"Vydržte na lince prosím."

Za okamžik se ozval jiný hlas: "Pan Honeycutt?"

"Ano jistě, ale..."

"Tady Rich Mossberg z policejního oddělení Fell's Church. Vy jste dnes ráno volal a hlásil padlý strom na Old Wood Road?"

"No, ano..."

"Pane Honeycutte, nesnášíme takovéhle falešné hovory. Zabírají cenný čas našich strážníků a kromě toho je falešné hlášení na policii kvalifikováno jako trestný čin. Kdybych chtěl, pane Honeycutte, mohl bych vás obvinit z tohoto činu a předvést před soudce. Prostě nechápu, co vám na tom připadá tak zábavné."

"Ale já jsem ne... nebylo na tom nic zábavného! Podívejte se, minulou noc..." Mattovi selhal hlas. Co jim má vlastně říct? Minulou noc mě přepadl strom a nestvůrný brouk? Slabý hlásek mu našeptával, že nejvíc svého cenného času strážníci stejně ztratí kolem občerstvení na náměstí, ale další slova, která uslyšel, ho naprosto umlčela.

"Ve skutečnosti, pane Honeycutte, je podle zákoníku státu Virginia, oddíl 18.2,§ 461, falešné oznámení na policii stejně postižitelné jako méně závažný trestní čin první kategorie. Mohl byste strávit rok ve vězení nebo zaplatit 25 000 dolarů pokuty. Připadá vám tohle snad jako zábava, pane Honeycutte?!"

"Podívej te, já..."

"Máte vůbec 25tisíc dolarů, pane Honeycutte?"

"Ne, já... já..." Matt zase čekal, že ho šerif přeruší a pak pochopil, že tentokrát k tomu nedojde. Připadal si jako trosečník bez mapy v neznámé krajině. Co má říct? Malachové ten strom odnesli... nebo se možná odnesl sám?Absurdní. Nakonec ze sebe vyrazil skřípavým hlasem. "Mrzí mě, že jste ten strom nenašli. Možná... už byl nějak odstraněn."

"Možná už byl nějak odstraněn," opakoval šerif bezvýrazně. "Možná sám zmizel, stejně jako mizí všechny ty stopky a přednosti z křižovatek. Neříká vám to náhodou něco,pane Honeycutte?"

"Rozhodně ne!" Matt cítil, že zrudl. "Nikdy bych neodnesl žádné dopravní značky." To už byly dívky shluknuté kolem něj, jako by mu snad nějak mohly pomoct, když za ním budou stát jako skupina. Bonnie divoce gestikulovala a z jejího rozhořčeného výrazu bylo jasné, že by to nejradši vytmavila šerifovi osobně.

"Ve skutečnosti, pane Honeycutte," vložil se do toho opět šerif Mossberg, "Jsme nejdřív volali vaše domácí číslo, jelikož jde o kontakt, který jste uvedl do policejního hlášení. A vaše matka tvrdí, že vás neviděla od minulého večera."

Matt ignoroval tenký hlásek, který mu našeptával odseknout To je snad zločin? "No to proto, že mě zdržel..."

"Strom s vlastním pohodem, pane Honeycutte ?Ve skutečnosti jsme měli z okolí vašeho domu včera v noci ještě jeden telefonát. Člen dobrovolné hlídky ohlásil podezřelé vozidlo zhruba před vším domem. Podle vaší matky jste nedávno zlikvidoval svoje auto, není tomu tak, pane Honeycutte?"

Matt už viděl, kam to všechno směřuje, a vůbec se mu to nelíbilo. "Ano," odpověděl a v duchu zoufale pátral po přijatelném vysvětlení. "Snažil jsem se vyhnout lišce a..."

"Jenže my máme hlášený úplně nový jaguár postávající před vaším domem, akorát tak daleko od pouličního osvětlení, aby nebyl... nápadný. Vozidlo natolik nové, že ještě ani nemá poznávací značky. Bylo to ve skutečnosti vaše auto, pane Honeycutte?"

"Pan Honeycutt je můj otec!!" bránil se Matt zoufale. "Já se jmenuji Matt a bylo to auto mých přátel..."

"Smím vědět jméno?"

Matt zíral na Elenu. Posunky mu naznačovala, ať počká a zjevně se snažila něco vymyslet. Říct Elena Gilbertová, to by byl totální konec. Právě policie přece musí naprosto jistě vědět, že Elena Gilbertová zemřela. A Elena teď ukazovala kolem sebe po pokoji a rty němě naznačovala jméno.

Matt zavřel oči a vyslovil je. "Stefan Salvatore. Ale on to auto daroval své přítelkyni?" Věděl, že větu končí nepřiměřeným otazníkem, ale nedokázal pochopit, co Elena svou nápovědou sleduje.

Šerifův hlas už zněl vyčerpaně a podrážděně. "To se ptáte vy mě, Matte? Takže vy jste řídil úplně nový vůz přítelkyně vašeho přítele. A její jméno zní jak?"

Nastal krátký okamžik, kdy se dívky zřejmě nemohly dohodnout a Matt zůstal v zapomnění. Pak ale Bonnie rozhodila rukama a Meredith postoupila vpřed a ukázala na sebe.

"Meredith Sulezová," odpověděl Matt slabým hlasem.

Slyšel ve svém hlase váhavý tón a zopakoval s větším důrazem: "Meredith Sulezová ."

Elena teď něco spěšně šeptala Meredith do ucha.

"A kde bylo zakoupeno ono vozidlo? Pane Honeycutte?"

"Ano," ozval se opět Matt. "Okamžik..." předal telefon do Meredithiny napřažené ruku.

"Tady Meredith Sulezová," promluvila Meredith vycizelovaným uklidňujícím tónem hlasatele radiostanice klasické hudby.

"Slečno Sulezová, slyšela jste dosavadní průběh konverzace?"

"Pani Sulezová, prosím. Ano, slyšela."

"Půjčila jste svůj vůz panu Honeycuttovi?"

"Ano půjčila."

"A kde je nyní pan..." ozvalo se šustění papírů "...Stefan Salvatore, původní majitel vozu?"

On se jí neptá, kde to auto koupili, uvědomil si Matt. To už si už určitě zjistili.

"Můj přítel je momentálně mimo město," odpověděla Meredith stále stejným ovládaným hlasem. "Nevím přesně, kdy se vrátí.Až dorazí,mám mu říct, aby vám zavolal?"

"To by bylo moudré," odvětil šerif Mosseberg suše.

"V dnešní době se jen málo aut prodává za hotové, zvláště pokud jde o zcela nové jaguary. Ve skutečnosti bych s panem Salvatorem velmi rád hovořil, až se vrátí."

"To by mohlo být velmi brzy," pokračovala Meredith poněkud pomaleji, podle Eleniných instrukcí. Pak zpaměti odříkala číslo svého řidičského průkazu.

"Děkuji vám," stručně uzavřel šerif Mossberg. "To bude pro tuto chvíli všechno..."

"Mohla bych ještě říct jednu věc? Matt Honeycutt by nikdy neodnášel dopravní označení. Je to velmi svědomitý řidič a byl předsedou své třídy na střední škole. Můžete si to ověřit u kteréhokoliv pedagoga ze Střední školy Roberta E. Lea nebo i u samotné ředitelky, pokud není nyní na dovolené. Všichni vám řeknou to samé."

Zdálo se, že na šerifa to vůbec dojem neudělalo. "Můžete mu ode mě vzkázat, že si na něj dám v budoucnu pozor. Možná by nebylo špatné, kdyby se dneska nebo zítra zastavil na policejní stanici." dodal a telefon oněměl.

Matt vybuchnul: "Stefanova přítelkyně? Jak to, Meredith? Co když v prodejně aut řeknou, že ta dívka byla blond? Jak to pak vysvětlíme?"

"My ne," ozvala se Elena zpoza Meredith. "To Damon bude vysvětlovat. Akorát ho musíme najít. Jsem si jistá, že se o šerifa Mosseberga dokáže postarat trochou té své sugesce - za vhodnou protislužbu. A nedělej si o mě starost." Dodala jemně. "Mračíš se, ale všechno bude v pořádku."

"Ty tomu věříš?"

"Jsem si tím jistá." Elena ho ještě jednou objala a dala mu pusu na tvář.

"Jenže já se mám dneska nebo zítra zastavit u šerifa."

"Ale sám tam nepůjdeš!" prohlásila Bonnie a oči jí plály pobouřením. "A když půjde i Damon, bude z šerifa Mosseberga nakonec tvůj nejlepší kamarád."

"No dobře," prohlásila Meredith. "Tak co přesně máme dneska na programu?"

"Problém je," uvažovala Elena a poklepávala si ukazováčkem na horní ret, "že čelíme příliš mnoha problémům najednou a přitom nechci, aby kdokoliv - a myslím opravdu kdokoliv - chodil ven sám. Je jasné, že ve Starém lese jsou malach a že se nám snaží provést spoustu ne zrovna přátelských věcí... jako třeba zabít..."

Matt si užíval úlevný pocit, že mu někdo věří. Rozhovor s šerifem Mossbergem jím otřásl víc, než přiznal.

"Takže vytvoříme týmy," navrhl Meredith, "a rozdělíme si úkoly. Jaké problémy potřebujeme vyřešit?"

Elena začala odpočítávat na prstech: "První problém je Caroline. Myslím, že by se někdo opravdu měl pokusit ji navštívit, i kdyby jen proto, abychom zjistili, jestli má v sobě jednu z těch věcí. Další problém je Tami - a vlastně kdoví kdo ještě. Pokud je Caroline... nějak nakažlivá mohla to předat i nějaké další dívce - nebo chlapci."

"Dobře," souhlasila Meredith. "Co dál?"

"Někdo musí zkontaktovat Damona a zkusit od něj zjistit cokoliv, co ví o Stefanově odjezdu, případně ho přesvědčit, aby se s námi vydal na policii a zapůsobil na šerifa Mossberga."

"No, tak to bys asi měla být v tomhle týmu, protože jsi jediná, s kým bude asi Damon ochotný mluvit," upozornila Meredith. "A taky Bonnie, aby mohla..."

"Ne. Dneska žádné Volání," zaprosila Bonnie. "Moc mě to mrzí, Eleno, ale já prostě nemůžu. Nejde to, když si mezitím den dva neodpočinu. A kromě toho, pokud s tebou bude chtít Damon mluvit, stačí jít na procházku - ne do lesa, ale poblíž - a zavolat ho sama. On ví o všem, co se kde šustne. Bude vědět, že tam jsi."

"Pak bych měl jít s Elenou já," argumentoval Matt.

"Protože šerif je můj problém. Rád bych jel kolem místa, kde jsem viděl ten strom..."

Všechny tři dívky najednou zaprotestovaly.

"Řekl jsem jenom, že bych rád," bránil se Matt, "ne, že to máme zahrnout do plánu. To je místo, o kterém víme, že je příliš nebezpečné."

"Tak fajn," shrnula Elena. "Takže Bonnie a Meredith zajdou za Caroline a ty se mnou půjdeš hledat Damona, dobře? Radši bych šla hledat Stefana, ale k tomu prostě ještě nemáme dost informací."

"Dobře, ale než vyrazíte, tak se možná ještě zastavte u Jima Brycea doma. Matt se tam může stavit kdykoliv, protože kamarádí s Jimem. A přitom můžete zjistit, jak je na tom Tami." navrhl Meredith.

"To zní skoro jako známé plány A, B a C," poznamenala Elena a najednou se všechny spontánně rozesmály.

Venku byl krásný den, jasná obloha a slunce zářilo. Ve slunečním svitu si, navzdory drobné mrzutosti se šerifem Mossbergem, připadali silní a zdatní. Nikdo z nich neměl ani ponětí o tom, že se právě chystají vkročit do nejhorší noční můry svého života.

U Forbesů Bonnie ustoupila stranou, zatímco Meredith zaklepala na vstupní dveře. Po chvíli, kdy jim bylo odpovědí jen ticho, to Meredith zkusila znovu. Tentokrát Bonnie zaslechla šepot, jak paní Forbesová něco tiše syčí, a pak vzdálený smích Caroline. Nakonec, když už se Meredith chystala zazvonit na zvonek - což se mezi sousedy ve Fell's Church pokládá za vrchol nezdvořilosti - se dveře otevřely. Bonnie elegantně nakročila nožkou na práh, aby se náhodou zase nezavřely.

"Zdravím paní Forbesová. My jsme jenom..." Meredith zaváhala. "Jenom jsme se chtěly podívat, jestli už se Caroline cítí líp," dokončila plechovým hlasem. Paní Forbesová vypadala, jako by spatřila ducha, před kterým se celou dlouhou noc snažila utéct.

"Ne, necítí se líp. Pořád je... nemocná." Hlas paní Forbesové zněl dutě, jakoby z velké dálky a očima zkoumala prostor někde těsně nad Bonniiným pravým ramenem. Bonnie cítila, jak se jí ježí chloupky na pažích a za krkem.

"Tak dobře, paní Forbesová," dokonce i Meredithin hlas zněl falešně a dutě.

Vtom se najednou někdo zeptal: "A vy se cítíte dobře?" a Bonnie si uvědomila, že to je její vlastní hlas.

"Caroline... se necítí dobře. Ona... nechce nikoho vidět," zašeptala žena.

Bonnie přejel mráz po zádech. Chtěla se otočit a prchat od toho domu a jeho aury plné nenávisti. Ale v tom okamžiku se paní Forbesové náhle podlomila kolena. Meredith jen tak tak dokázala zmírnit pád.

"Omdlela," oznámila Meredith stručně.

Bonnie měla sto chutí jí odpovědět. Tak ji polož na kobereček do chodby a uteč! Ale to by sotva mohly udělat.

"Musíme ji vzít dovnitř," prohlásila Meredith rozhodně. "Bonnie, budeš v pohodě, když půjdeme dovnitř?"

"Ne," odpověděla Bonnie stejně rozhodně, "ale copak máme na výběr?"

Paní Forbesová, i když malé postavy, byla dost těžká. Bonnie jí vzala za nohy a následovala Meredith do domu, jeden váhavý krůček za druhým.

"Prostě jí položíme na postel," rozhodla Meredith.

Hlas se jí chvěl. Na tomhle domě bylo něco tíživě znepokojivého - jako by se na ně neustále valily obří vlny tísně. A v tom to Bonnie viděla. Jen na okamžik, v tu chvíli, kdy vstoupily do obýváku. Bylo to vzadu v chodbě, mohla to klidně být i hra světel a stínů, ale přísahala by, že to vypadalo jako postava. Postava cupitající po ještěrčím způsobu - ale nikoliv na podlaze. Na stropě.