Moje-kniha | 3.kapitola

"Matt Honey-cutt, Honey-cuc," cukrovala. "Ty ses vrátil. Já jsem věděla, že se vrátíš. Ale proč jsi s sebou přivedl tuhle hnusnou starou couru? Jak pak budeme..."

Elena rychle pokročila dopředu, protože Matt se bleskově otočil s napřaženou rukou. Byla si jistá, že Matt nikdy v životě neuhodil dívku, zvláště ne dítě, ale také věděla, že na některá témata je choulostivý... například když jde o ni. Eleně se podařilo dostat mezi Matta a překvapivě silnou Tamru. Když si prohlédla její kostým, musela skrýt úsměv. Ostatně ještě před pár dny naprosto nerozuměla tomu, proč je lidská nahota tabu. Teď už to sice chápala, ale nepřipadalo jí to zdaleka tak důležité jako kdysi. Lidé se přece narodili s nádherně dokonalou pokožkou a v duchu si přiznala, že nevidí jediný skutečný důvod, proč přes ni nosit ještě jednu kůži falešnou, pokud zrovna necítí zimu nebo nějaké nepohodlí. Ale společnost zastává názor, že nahý znamená nemravný. Tami se svým dětským způsobem snaží být nemravná.

"Sundej ze mě ty svoje pracky, ty stará couro," prskla Tamara na Elenu, která ji držela dál od Matta, a pak dodala ještě několik velmi dlouhých sprostých kleteb...

"Tam, kdy jsou tví rodiče? A kde je tvůj bratr?" zeptala se jí Elena.

Ignorovala všechna ta sprostá slova - jsou to přece jen zvuky - ale všimla si, že Matt ve tváři zbělal vzteky.

"Hned teď se Eleně omluvíš! Omluvíš se za to, cos řekla!" přikazoval.

"Elena je smrdutá mrtvola a oční důlky jí žerou červi," odsekla Tamra nenuceně. "Ale moji přátelé tvrdí, že když byla naživu, byla to coura. Opravdová..." (Následoval řetězec sprostých slov, při kterých Matt jenom zalapal po dechu.) "...laciná coura. Ty bys to měl vědět. Není nic lacinější než to, co je k mání zadarmo."

"Matte, prostě si toho nevšímej," sykla na něj Elena a zopakovala otázku: "Kde jsou tvoji rodiče a Jim?"

Odpověď byla prošpikovaná dalšími nadávkami, nicméně získali informaci - ať již pravdivou nebo ne - že manželé Bryceovi odjeli na několik dní na dovolenou a Jim že je se svou přítelkyní Isobel.

"No dobře, takže myslím, že bude na nás, abychom ti pomohli se trošku slušněji obléknout," prohlásila Elena.

"Nejdřív to asi bude chtít sprchu, abychom dostali dolů tyhle vánoční cetky..."

"Jen si to zkhuuuuus! Jen si to zkhuuuus!" Ten výkřik zněl jako něco napůl mezi koňským zařehtáním a lidskou řečí. "Přilepila jsem je vteřiňákem!" doplnila Tami a hystericky se zahihňala.

"Panebože, Tamro, uvědomuješ si, že pokud neexistuje nějaké rozpouštědlo, budeš potřebovat operaci?"

Tami odpověděla dalším přívalem škaredých slov. Najednou se objevil i škaredý odér. Ne, to není jen odér, pomyslela si Elena: to je dusivý, plíce trhající puch.

"Ach!" Tami se zase rozhihňala vysokým smíchem, který zněl, jako když se jezdí prstem po skle. "Pardon moi. Tohle je alespoň přirozený pach."

Matt si odkašlal. "Eleno - myslím, že bychom tady vůbec neměli být. Když jsou její rodiče pryč a tak..."

"Oni se mě bojí," hihňala se dál Tamra. "A co ty?" Náhle klesla hlasem o několik oktáv.

Elena se podívala Tamře do očí. "Ne, já ne. Jenom je mi líto malé holčičky, která byla ve špatný čas na špatném místě. Ale myslím, že Matt má pravdu. Musíme jít."

Zdálo se,že se Tamino chování najednou změnilo. "Omlouvám se... nevěděla jsem, že mám hosty takového kalibru. Neodcházej, Matte, prosím."Pak se spikleneckým šepotem obrátila na Elenu. "Je dobrej?"

"Cože?"

Tami kývla směrem k Mattovi, který se k ní okamžitě zase otočil zády. Vypadal, jako by se cítil zároveň odpuzován i fascinován Tamiiným směšným vzezřením.

"No on. Je k něčemu v posteli?"

"Matte, podívej se na tohle."Elena zvedla malou tubičku lepidla.

"Mám dojem, že si ty cetky opravdu přilepila na kůži vteřiňákem. Musíme zavolat Ligu na ochranu dětí nebo někoho takového, protože ji zatím nikdo neodvezl do nemocnice. Ať už o tomhle chování její rodiče věděli, nebo ne, neměli ji prostě jen tak opustit."

"Doufám, že jsou v pořádku. Myslím její rodina." Prohlásil Matt zasmušile, když odcházeli a Tami je vyprovázela k auttu a pokřikovala za nimi odpudivé podrobnosti o tom, jak by se "spolu poměli, všichni tři".

Elena na Matta nejistě pohlédla ze sedadla spolujezdce - vzhledem k tomu, že neměla ani občanku, ani řidičák, nemohla samozřejmě za volant.

"Možná bychom ji měli vzít nejdřív na policii. Panebože, ubohá rodina!"

Matt dlouho nic neříkal, bradu odhodlaně vysunutou a ústa sevřená. "Mám pocit, že za to do určité míry můžu. Chci říct, věděl jsem, že je s ní něco v nepořádku - měl jsem to říct jejím rodičům už předtím."

"Teď mluvíš jako Stefan. Neneseš zodpovědnost za každého, koho potkáš."

Matt jí věnoval vděčný pohled a Elena pokračovala.

"Vlastně chci požádat Bonnii a Meredith, aby udělaly jednu věc, která dokáže, že za to nemůžeš. Chci je poprosit, aby zkontrolovaly Isobel Saitou, Jimovu přítelkyni. Tys s ní nikdy nepřišel do kontaktu, ale Tami možná ano."

"Snad si nemyslíš, že ona to má taky?"

"Doufám, že právě to Bonnie a Meredith zjistí."

Bonnie se zarazila na místě a málem upustila nohy paní Forbesové. "Do toho pokoje nejdu."

"Musíš. Nedokážu ji tam odnést sama," opáčila Meredith. Pak ji začala přemlouvat: "Podívej, Bonnie, když tam se mnou půjdeš, povím ti tajemství."

Bonnie skousla dolní ret. Pak zavřela oči a dovolila Meredith, aby jí krůček po krůčku vedla do toho domu hrůzy. Věděla, kde je ložnice rodičů - vždyť si zde hrávala celé dětství. Projít chodbou a pak zahnout doleva.

Překvapilo jí, když se Meredith prudce zarazila po pouhých pár krocích. "Bonnie."

"No? Co je?"

"Nechci tě děsit, ale..."

Ta slova měla na Bonnii okamžitý účinek. Otevřela oči: "Cože? Co?" A než mohla Meredith odpovědět, ohlédla se strachy přes rameno a uviděla to. Za ní byla Caroline. Ale nestála na nohou. Plazila se - ne, cupitala, stejně jako u Stefana v pokoji. Jako ještěrka. Neudržované bronzové vlasy jí visely přes obličej. Kolena a lokty jí čněly v nepřirozených úhlech. Bonnie zavřískla, ale napětí v domě jako by jí ten výkřik zdusilo v hrdle.

Jediným důsledkem bylo, že Caroline k ní vzhlédla typicky plazím, rychlým pohybem hlavy.

"Ach, panebože, Caroline, co se ti to stalo na obličeji?"

Caroline měla pěkného monokla. Nebo spíš měla oko protkané červenými žilkami a víčko tak oteklé, že Bonnii bylo naprosto jasné, že se určitě časem vybarví dočerna. Na čelisti měla další rudou naběhlou modřinu. Caroline neodpověděla, pokud nepokládáte za odpověď zuřivé syčení, které vypustila, když se vrhla vpřed.

"Meredith utíkej! Je těsně za mnou!"

Meredith s vyděšeným výrazem ve tváři zrychlila tempo - což Bonnii vyděsilo ještě víc, protože její kamarádkou nedokázalo otřást skoro nic. Ale jak se tak potácely vpřed s bezvládnou paní Forbesovou mezi sebou, prokmitla Caroline rovnou pod svojí mámou a do rodičovské ložnice.

"Meredith, nevkročím do..." ale to už zakopla o práh. Bonnie střelila pohledem do každého rohu. Caroline nebylo nikde vidět.

"Možná je ve skříni," hádala Meredith. "Já půjdu první a položím jí hlavu na protější stranu postele,otočit ji můžeme potom."Couvala kolem postele a skoro táhla Bonnii za sebou.Uložila horní polovinu těla paní Forbesové tak, aby ležela hlavou na polštáři.

"Teď ji prostě popotáhni a polož jí nohy na svojí straně."

"Já nemůžu. Nemůžu! Caroline je pod postelí, je ti to jasné?"

"Nemůže být pod postelí. Je tam moc malá mezera." odsekla Meredith

"Je tam! Já to vím!" A dodala bojovně. "A kromě toho jsi slíbila, že mi povíš tajemství."

"No dobře!" Meredith jí věnovala spiklenecký pohled skrze své rozcuchané vlasy. "Včera jsem poslala telegram Alaricovi. Je tak daleko v divočině, že se dá zastihnout jenom telegramem, a asi bude trvat celé dny, než můj vzkaz dostane. Napadlo mě, že budeme potřebovat jeho radu. Mám blbý pocit z toho, že chci, aby se zabýval projektem, který nepotřebuje pro svůj doktorát, ale..."

"Komu záleží na doktorátu? Chválabohu, žes to udělala!" vykřikla Bonnie vděčně. "Udělalas dobře!"

"Tak pojď a šoupni paní Forbesové nohy na konec postele. Když se nakloníš tak to půjde."

Postel byla obrovské letiště. Paní Forbesová ležela šikmo přes ni, jako když pohodíte na zem panenku. Ale Bonnie se zarazila poblíž nohou postele.

"Caroline, ona mě chytí za nohu."

"Ale nechytí. Dělej Bonnie. Prostě popadni paní Forbesovou za nohy a šoupni jí..."

"Jestli přijdu k té posteli tak blízko, chytne mě!"

"Proč by to dělala?"

"Protože ví, že mě to vyděsí! A teď, když jsem to řekla, to udělá určitě!"

"Jestli tě chytí, tak půjdu a nakopu ji do obličeje."

"Nemáš tak dlouhou nohu, zarazí se ti o tu kovovou příčel..."

"Proboha, Boniie! Prostě mi pomooooooooz!" Poslední slovo přerostlo v plnokrevné zaječení.

"Meredith..." začala Bonnie a pak zaječela také.

"Co je?"

"Chytla mě!"

"To není možné! Chytla mě! Nikdo nemá tak dlouhé ruce!"

"A jak je silná! Bonnie! Nedokážu se jí zbavit!"

"Já taky ne!"

A pak už se slova rozplynula v jekotu.

Zanechali Tami na policii a Matt odvezl Elenu k lesu, kterému se říkalo Fell's State Park... a opravdu to bylo jako procházka parkem. Každou chvíli zastavili, Elena popošla pár kroků mezi stromy a pokoušela se o Volání - ať už je to co chce. Pak se zklamaně vrátila k jaguáru.

"Nejsem si jistá, jestli by tohle nedokázala líp spíš Bonnie," řekla Mattovi. "Pokud najdeme odvahu jít ven v noci."

Matt se bezděčně otřásl. "Dvě noci byly až dost."

"Víš, nikdy jsi mi vlastně nevyprávěl, co se tu první noc stalo. Nebo alespoň ne v době, kdy jsem už rozuměla slovům, vysloveným slovům."

"No, jel jsem autem podobně jako dneska, akorát že z druhé strany Starého lesa, poblíž místa, kde je ten bleskem rozštípnutý dub..."

"Jasně."

"A v tom se přímo vprostřed cesty něco objevilo."

"Liška?"

"No, ve světle reflektorů to bylo zrzavé, ale nepodobalo se to žádné lišce, kterou jsem kdy viděl. A to touhle cestou jezdím od doby, co jsem se naučil řídit."

"Tak vlk?"

"Myslíš jako vlkodlak? Ne - viděl jsem už vlky jenom za měsíčního svitu a jsou mnohem větší. Tohle bylo přesně něco mezi tím."

"Jinými slovy," upřela na něj Elena své lapisově modré oči. "hodně netypické stvoření."

"Asi. Rozhodně to vypadalo jinak než ten malach, co mi málem sežral ruku."

Elena přikývla. Podle toho, co věděla, malachové dokážou nabývat nejrůznějších podob. Ale v jednom si byli podobní: všichni využívali Síly, všichni potřebovaly Síly k přežití. A mohli být manipulováni větší Silou, než měli sami. A byli to zarytí nepřátelé lidí.

"Takže jediné, co doopravdy víme, je, že nevíme nic."

"Přesně. Támhle někde vzadu jsme to viděli. Prostě se to z ničeho nic objevilo uprostřed - hej!"

"Zahni vpravo! Doprava!"

"Takhle to vypadalo! Úplně stejně!"

Jaguár kvílivě zabrzdil a stočil se vpravo - ne do škarpy, ale na cestičku, které by si nikdo nevšiml, dokud by nestál přímo u ní. Když se vůz zastavil, oba ztěžka dýchali a hleděli vzhůru po stezce. Ani nebylo třeba se ptát, jestli ten druhý také zahlédl nazrzlé stvoření kličkovat přes silnici - větší než liška, menší než vlk. Prohlíželi si stezku.

"Otázka za milion: máme tam vyrazit?" zeptal se Matt.

"Není tu nikde zákaz vjezdu - na téhle straně lesa snad ani nejsou žádné domy. Na druhé straně silnice dál vepředu akorát bydlí Dunstanovi."

"Takže tudy pojedeme?"

"Pojedeme. Jenom jeď prosím tě pomalu. Je později, než jsem myslela."

Meredith samozřejmě nabyla rozvahy jako první. "Klid Bonnie," zavolala. "Přestaň! Hned! Tohle nám nijak nepomůže!" 

Bonnie měla dojem, že přestat nedokáže. Ale Meredith měla v tmavých očích ten svůj výraz, který znamenal, že to, co říká, myslí smrtelně vážně. Stejný výraz jako předtím, než složila Caroline u Stefana k zemi. Bonnie vynaložila veškeré úsilí a zjistila, že opravdu dokáže svůj vřískot zdusit. Mlčky pohlédla na Meredith a celá se přitom třásla.

"Skvěle. Výborně, Bonnie." Meredith polkla. "Taky nám nepomůže, když se budeme snažit vyškubnout. Takže jí zkusím odtrhnout prsty, jeden po druhém. Pokud se mi něco stane, kdyby... mě vtáhla pod postel nebo něco, pak utíkej Bonnie. A když nebudeš moct utíkat, zavolej Elenu a Matta. Budeš volat, dokud ti neodpovědí."

Bonnie se podařil téměř heroický výkon - nedovolila si představu, jak je Meredith vtahována pod postel. Zabránila své představivosti, aby jí vykreslila Meredith, jak vzpouzející se mizí pod postelí. Jaký by asi pak měla pocit, kdyby tu zůstala sama? Obě nechaly kabelky s mobilními telefony v předsíni u vchodu, aby mohly snadněji nést paní Forbesovou, takže jí bylo jasné, že Meredith nemluví o volání v běžném slova smyslu. Měla na mysli Volání. Náhle ji přemohla vlna rozhořčení. Na co vlastně nosí děvčata kabelky? Dokonce i ta zdatná, spolehlivá Meredith ji často nosí. I když ta spíš mívá originální brašny, které se jí hodí k oděvu a jsou plné užitečných věcí jako malý zápisník, baterka na klíčích a podobně... ale stejně, kluk by měl svůj mobil v kapse. Od teď budu nosit ledvinku u pasu, rozhodla se Bonnie s pocitem, že zdvihá prapor revoluce za všechna děvčata, a na okamžik její strach ustoupil. Viděla jak se Meredith shýbá - shrbená postava v přítmí - a ve stejnou chvíli ucítila, jak se sevření na jejím kotníku zesílilo. Neochotně pohlédla dolů a uviděla Carolininy opálené prsty a dlouhé, bronzové nalakované nehty, jak se rýsují proti krémovému koberečku na podlaze. Opět se jí plnou silou zmocnila panika. Vydala přidušený výkřik a ke svému vlastnímu překvapení spontánně upadla do tranzu a začala Volat. Nepřekvapilo ji ani tak to, že vysílá Volání, ale spíš to, co volá.

Damone! Damone! Jsme v pasti v Carolinině domě a ona se úplně zbláznila! Pomoz!

Ta slova z ní vytryskla jako podzemní pramen, který po naražení tryská gejzírem do výše.

Damone, ona mě drží za kotník - a nechce se pustit! Jestli zatáhne Meredith tam dolů, tak nevím, co budu dělat! Pomoz mi!

Byla v hodně hlubokém tranzu, takže jen matně slyšela Meredith říkat :

"Auvajs, vypadá to na prsty, ale ve skutečnosti jsou to úponky. Musí to být ty tykadla o kterých nám vyprávěl Matt. Pokouším se jednu z těch... smyček... odlomit..."

Najednou se zpod postele ozvalo šustění. A nejen z jednoho místa, ale spíš to znělo jako mohutné svištění a chvění, matrace se začala hýbat nahoru a dolů, dokonce i s ubohou paní Forbesovou. Toho hmyzu tam dole musejí být snad tisíce.

Damone, jsou to ty věci! A je jich tu spousta. Ach, panebože, myslím, že asi omdlím. A jestli omdlím... a jestli mě Caroline vtáhne tam dolů... Prosím tě, přijď sem a pomoz nám!

"Sakra,"zanadávala Meredith. "Nechápu, jak to Matt dokázal. Je to strašně těsné a - mám dojem, že tam bude víc než jenom jedno tykadlo."

To je konec, vyslala Bonnie s tichým smířením a cítila, jak jí podklesávají kolena. Umřeme.

"Nepochybně - to je s lidma vždycky problém. Ale ne právě teď," ozvalo se za ní. Uchopila ji silná paže a bez námahy ji zvedla.

"Caroline, zábava skončila. Myslím to vážně. Pusť!"

"Damone?" zalapala po dechu Bonnie. "Damone! Tys přišel!"

"Všechen ten nářek už mi lezl na nervy. To neznamená..."

Ale Bonnie ho neposlouchala. Ani nepřemýšlela. Později usoudila, že byla stále ještě napůl v tranzu a nebyla zodpovědná za to, co dělá... Nebyla ještě sama sebou. To nebyla ona, kdo propadl pustému nadšení, když stisk na kotníku povolil, a kdo se obrátil v Damonově sevření a objal ho pažemi kolem krku a věnoval mu polibek na ústa. A byla to ta "cizí"osoba, kdo si všiml, že Damon ztuhl překvapením, ale nijak se nesnažil polibek ukončit. Ta osoba si také všimla, že Damonova bledá kůže se snad dokonce zarděla. A to byl okamžik, kdy se Meredith pomalu a bolestně postavila na druhé straně postele, která pořád ještě poskakovala nahoru a dolů. Z polibku nezahlédla nic a hleděla na Damona, jako by nemohla uvěřit, že je skutečně tam. Byla ve velké nevýhodě a Bonnie věděla, že si to uvědomuje. Tohle byla situace, kdy by byl kdokoliv jiný příliš rozčilený, než aby dokázal promluvit, nebo i jen koktat. Ale Meredith se prostě jen zhluboka nadechla a pak tiše řekla:

"Damone. Děkujeme ti. Myslíš, že by tě příliš neobtěžovalo toho malacha sundat taky ze mě?"

Teď už to byl zase ten starý Damon. Zablýskl úsměvem na cosi neviditelného za nimi a ostře vyštěkl:

"A vy ostatní tam dole - taky zmizte!" Luskl prsty.

Postel se okamžitě přestala pohybovat. Meredith poodstoupila a na okamžik zavřela oči úlevou.

"Ještě jednou díky," zopakovala s důstojností princezny, ale energicky: "A teď, myslíš, že bys mohl něco udělat s Caro..."

"Právě teď," přerušil ji Damon ještě hruběji než obvykle, "musím běžet." Pohlédnul na své rolexky: "Už bylo 4:44 a měl jsem schůzku, na kterou jsem se už zpozdil. Pojď sem a podepři tu omdlívající hromádku neštěstí. Myslím, že se ještě neudrží na nohou sama."

"Počkej aspoň chvilku," rychle se ozvala Meredith.

"Elena s tebou potřebuje mluvit - naléhavě - "

Ale Damon byl už pryč, jako by ovládal umění prostě zmizet, ani nepočkal, až mu Bonnie poděkuje. Meredith se zatvářila zmateně, jako by si byla jistá, že zmínka o Eleně ho zastaví, ale Bonnii leželo v hlavě něco jiného.

"Meredith," zašeptala a položila si překvapeně ruku na ústa. "Já jsem ho políbila!"

"Cože? Kdy?"

"Než sis stoupla. Já - já ani nevím, jak se to stalo, ale udělala jsem to!"

Čekala, že se Meredith rozčílí. Ta se místo toho jenom přemýšlivě zahleděla a zamrmlala:

"No, možná to koneckonců nebyl zase až tak špatný nápad. Čemu nerozumím je hlavně to, proč se tu objevil."

"Aha, za to můžu taky já. Zavolala jsem ho. Taky nevím, jak se to stalo..."

"No, nemá smysl, abychom se na to snažily přijít tady." Meredith se obrátila k posteli. "Caroline, vylezeš odtamtud někdy v tomhle století? Nechceš si stoupnout a normálně si promluvit?"

Zpod postele se ozvalo výhružné plazí zasyčení a svištění tykadel a ještě další zvuky, které Bonnie nikdy předtím neslyšela, ale které ji instinktivně děsily, jako třeba klapání obřích klepet.

"Tahle odpověď mi stačí," řekla, popadla Bonnie Meredith a chystala se ji odvléct z pokoje.

Meredith žádné pobízení nepotřebovala. Ale poprvé za celý den teď zaslechly Carolinin posměšný hlas naladěný do dětsky vysokého tónu:

Bonnie a Damon na stromě sedí, on na ni dotírá,

Dej, pusu dej, LÍBAJÍ SE A LÍBAJÍ.

Nejdřív přijde láska, pak svatbu mají.

A už vozíme v kočárku upíra.

Meredith se na chvíli zastavila v chodbě a zavolala:

"Caroline, vždyť víš, že tohle k ničemu nevede. Pojď ven..."

Postel se bláznivě rozkymácela, vzpínala se a skákala. Bonnie se obrátila a dala se na útěk, Meredith hned za ní. Přesto ještě zaslechly posměšný popěvek:

"Vy nejste moje kamarádky, s tou courou radši kamarádíte - jen počkejte, jen počkejte!"

Bonnie a Meredith popadly svoje kabelky a zmizely z domu.

"Kolik je hodin?" zeptala se Bonnie, když byly bezpečně v Meredithině autě.

"Skoro pět."

"Zdálo se mi, že jsme tam byly mnohem dýl!"d

"Já vím, ale ještě nám zbývá několik hodin denního světla. A když už jsme u toho, mám tu od Eleny textovku."

"O Tami?"

"O tom ti ještě povím, ale nejdřív..." Nastal jeden z mála okamžiků, kdy Bonnie viděla Meredith rozpačitou. Nakonec vyhrkla: "Jaké to bylo?"

"Jaké bylo co?"

"No přece líbat Damona, ty číslo!"