22.kapitola

5. leden 2012 | 19.20 |

 "Vypadáš nějak šťastně."

Zamrkala jsem a zjistila, že se Soňa na mě dívá.
CRV jelo a byli jsme na I-75 a jediné, co jsem viděla, byly středozápadní pláně a stromy. Soňa se nejevila jako strašidelný blázen jako u ní doma. Většinou se zdála rozptýlená nebo zmatená, ale to se dalo očekávat. Váhala jsem odpovědět, ale pak jsem se rozhodla, že není žádný důvod k tomu, abych to tajila.
"Lissa prošla svým druhým testem na panovníka."
"Samozřejmě, že ano," řekl Viktor. Zíral pryč z okna. Tón jeho hlasu napovídal, že řekl něco, co už bylo dávno jasné.
"Je v pořádku? " zeptal se Dimitrij. "Zraněná? "
Vyvolalo to ve mně žárlivost. Teď se ale staral o Lissu.
"Je v pořádku," řekla jsem, ale nebyla to úplná pravda. Nebyla fyzicky zraněná, ale potom co viděla?
Zadní dveře pro ni byly docela překvapení, když předtím viděla jenom malý dav, myslela si, že tady to bude stejně. Ne. Ukázalo to, že většina čekala vzadu, aby mohli vidět vítěze. Ale nezmátlo jí to. Vyšla ven se vztyčenou hlavou a usmála se na diváky a své fanoušky, jako by už vlastnila korunu.
Byla jsem stále ospalá, ale Lissin triumf mi přihrál úsměv na tváři po dlouhou dobu. Byla tady nekonečná únava a neznámý úsek dálnice.
Viktor měl zavřené oči a byl opřen o sklo. Když jsem se otočila dozadu, Sydney jsem neviděla, což znamenalo, že taky spala.
Zívla jsem a rozhodovala se, jestli by bylo moudré, kdybych taky spala.
Když jsme opouštěli Sonin dům, řekl mi Dimitrij, abych využila těch pár hodin, co mi Soňa dala. Proto jsem si naklonila hlavu o sedadlo a zavřela oči a hned jsem usnula.
Temnota spánku ustoupila a já pocítila ducha éteru. Srdce mi poskočilo panikou a radostí. Po té, co Lissa zažila svůj sen s duchem... no už jsem se ho docela bála.
Ale mohla to být příležitost vidět Adriana. A to byla. Ale objevila jsem se na nečekaném místě. Na Sonině zahradě. V úžasu jsem zírala na jasně modrou oblohu a na brilantní květiny.
A Adrian. Měl na sobě tmavě zelený kašmírový svetr. Chcete-li znát pravdu - on byl krásnější, než všechny květiny na zahradě.
"Adriane!" Běžela jsem k němu a lehce ho objala. Když mě dal zpátky na nohy, studoval zahradu a kývl na souhlas.
"Měla bys vybírat místo častěji. Máš dobrý vkus. Samozřejmě, že jsem to věděl už předtím."
"Co tím myslíš, vybrat místo?" zeptala jsem se a dala mu ruce kolem krku.
Pokrčil rameny.
"Když jsem se natáhl do podvědomí a zjistil jsem, že spíš, zavolal jsem tě do snu, ale nemyslel jsem na místo. To je z tvého podvědomí."
Podrážděně koukl na svůj svetr.
"Nejsem oblečený na tuhle příležitost, ačkoliv - " Svetr se zatřpytil a brzy byl nahrazen za šedé tričko s abstraktním designem na přední straně.

"Lepší? "
"O hodně."
Usmál se a políbil mě na čelo.
"Stýskalo se mi po tobě, malá dhampýrko. Můžeš špehovat Lissu a nás po celou dobu, ale nejlepší jsou tyto sny, a upřímně řečeno, nemůžu přijít na to, jaký máte rozvrh."
Věděla jsem, že s mou špionáží jsem věděla právě teď mnohem víc informací, než on.
"Lissa právě udělala druhý test," řekla jsem mu.
"Jo?" Nevěděl o té zkoušce pravděpodobně proto, že spal.
"Kdy? "
"Právě teď. Byl to tvrdý oříšek, ale prošla."
"Ke své velké radosti. Není pochyb. Stejnak... snad máme dost času očistit tvé jméno a dostat tě domů. Ale nejsem si jistý, jestli bych se chtěl dostat domů, kdybych byl tady." Znovu se rozhlédl po zahradě. "Západní Virginie je mnohem hezčí, než jsem si myslel."
Zasmála jsem se.
"Není to západní Virginie - což není tak špatné, mimochodem. Tohle je u Soni Karpový..." Ztuhla jsem a nemohla jsem uvěřit, co jsem to řekla. Byla jsem tak šťastná, že ho vidím, tak v pohodě... Že jsem to málem zkazila.
V Adrianově tváři rostl velmi, velmi vážný výraz.
"Řekla jsi Soňa Karpová?"
Několik možností mi hrálo v hlavě. Lhaní bylo nejjednodušší. Mohla jsem tvrdit, že to bylo místo, kam nás jednou vzala na exkurzi. Ale to bylo dost chatrné. Plus jsem věděla, že by na mé tváři viděl vinu. Byla jsem chycena. Adrian nebyl hlupák.
"Rose, Soňa Karpová je Strigoj."
"Teď už ne."
Adrian si povzdechl.
"Já jsem věděl, že to, že jsi v bezpečí, je moc dobré na to, aby to byla pravda. Co se stalo?"
"Hm... Robert Dora jí přeměnil."
"Robert." Adrianův ret se zkroutil opovržením. Dva uživatelé éteru spolu nevycházeli moc dobře.
"A jen proto, že mám pocit, že jste napochodovali do nebezpečného území, si myslím, že je s vámi i Viktor Daškov."
Přikývla jsem, a chtěla se zoufale vzbudit, abych se dostala pryč z Adrianova výslechu. Sakra. Jak jsem mohla padnout až takhle hluboko?
Adrian mě pustil a přecházel v malých kruzích.
"Dobře, takže, ty, Belikov, Alchymista, Soňa, Viktor a Robert jste spolu, a vysedáváte v Západní Virginii."
"Ne," řekla jsem.
"Ne?"
"Nejsme v západní Virginii."
"Rose!" Adrian se zastavil a vykročil směrem ke mně.
"Kde ksakru potom jste? Starý pán, Lissa - všichni si myslí, že jsi v bezpečí!"
"Já jsem," řekla jsem pyšně. "Jen ne v západní Virginii."
"Tak kde teda?"
"Nemůžu... nemůžu ti to říct." Nenáviděla jsem ta slova. "Hlavně kvůli bezpečnosti a taky pro to, že to vlastně... hmm ani nevím."
Chytil mě za ruce.
"Nemůžete to udělat. Nemůžete utéct jen z nějakého rozmaru téhle doby. Copak si to neuvědomuješ? Zabijí tě, pokud tě najdou."
"To není bláznivý rozmar! Děláme něco důležitého. Něco, co pomůže všem."
"Něco, co mi nemůžeš říct," hádal.
"Je to lepší, když v tom nejsi zapojený," řekla jsem a stiskla mu pevně ruce. "Lepší, když neznáš detaily."
"A mezitím můžu být v klidu, protože vím, že máš za zády elitní tým."
"Adriane, prosím! Prosím, věř mi. Věř, že mám dobrý důvod," prosila jsem ho.
Pustil mé ruce.
"Věřím, že si myslíš, že máš dobrý důvod. Prostě si jen nedokážu představit, co to je za důvod, abys kvůli němu riskovala život."
"To je to, co dělám," řekla jsem a byla jsem překvapená, jak vážně to znělo. "Některé věci za to stojí."
Něco zablikalo, jako když blbne televize a světla začala slábnout.
"Co se děje? " zeptala jsem se.
Zamračil se. "Někdo, nebo něco mě probouzí. Asi moje máma."
Natáhla jsem se pro něj, ale on už mizel.
"Adriane, prosím, nikomu to neříkej... nikomu!"
Nevím, jestli mě slyšel, protože ten sen úplně zmizel.
Probudila jsem se v autě. Ohlédla jsem se a málem jsem vyskočila, když jsem viděla, jak se na mě Soňa upřeně kouká.
"Byla jsi v éterovém snu," řekla.
"Jak to víš?"
"Tvoje aura."
"Aury bývaly v pohodě, ale teď už mě začínají otravovat."
Tiše se zasmála ... Slyšela jsem jí smát se poprvé od její přeměny.
"Jsou velmi informativní, když víš, jak je používat. Byla jsi s Vasillisou?"
"Ne, S mým přítelem. Je taky uživatelem éteru."
Její oči se rozšířili překvapením. "To s ním jsi teď byla?"
"Jo, proč? Co se děje?"
Zamračila se a vypadala zmateně. O několik okamžiků později, když se podívala dopředu k Dimitrijovi a Robertovi se nic nedělo, a pak se podívala na mě, a mě běžel mráz po zádech.
"Nic," řekla. "Nic není špatně."
Musela jsem se smát. "No to určitě, vypadalo-"
"Tam!" Soňa se náhle otočila ode mě a naklonila se. "Támhle je exit."
Byli jsme téměř za exitem, a tak musel Dimitrij udělat jemné manévrování - něco jako při našem útěku do Pensylvánie. Auto sebou trhlo a slyšela jsem, jak sebou Sydney škubla.
"Malé varování by příště bodlo," poznamenal Dimitrij.
Soňa ho neposlouchala. Její pohled byl totálně fixovaný na silnici. Přijeli jsme na červená světla a já zahlédla radostný plakát: VÍTEJTE V ANN ARBOR, MICHIGAN. V jejích očích jsem viděla jiskru, ale za chvilku byla zase pryč.
"Jsme tady?" zeptala jsem se dychtivě. " A jak dlouho jsme na cestě?" Já jsem byla vzhůru jen na jednu část, pak jsem byla zaměstnaná Lissou a Adrianem.
"Šest hodin," řekl Dimitrij.
"Jeď doleva na druhý světla," řekla Soňa. "Teď hned na roh."
V autě bylo napjetí. Všichni byli vzhůru a my jsme jeli hlouběji a hlouběji do předměstí. Který dům? Byli jsme blízko? Všichni jsme zatajili dech, když najednou Soňa řekla.
"Támhle."
Dimitrij zajel na příjezdovou cestu k roztomilému cihlovému domu s perfektním trávníkem.
"Jsi si jistá, že tady tví příbuzní pořád žijí?" zeptala jsem se Soni.
Neřekla nic.
"Myslím, že existuje pouze jeden způsob, jak to zjistit," řekla jsem a rozepnula jsem si pás. "Stejný plán?"
Dříve jsme se s Dimitrijem bavili, kdo půjde dovnitř, pokud nás Soňa dostane na správné místo. Nad odchodem bratrů jsme nepřemýšleli.
Otázka byla, kdo by je hlídal. Rozhodli jsme se, že Dimitrij a Sydney zůstanou s nimi a já půjdu se Soňou na návštěvu.
"Stejný plán," souhlasil Dimitrij. "Jděte do domu. Vypadáš méně hrozivě."
"Hej!"
"Řekl jsem, vypadáš."
"Buď opatrná," řekl Dimitrij, jak jsme vylézali z auta.
"Ty taky," odpověděla jsem a on mi věnoval další úsměv, tentokrát teplejší a hlubší.
Pocity, které ve mně vzbudil, odešly ve chvíli, kdy Soňa, Sydney a já šli nahoru.
Tak, bylo to, nebo ne? Vážně jsme dospěli k závěru naší cesty? Našli jsme dalšího Dragomira? Nebo zase jedem od začátku? Nebyla jsem jediná, kdo byl nervózní.
Mohla jsem cítit, že Sydney a Soňa jsou na tom stejně. Udělala jsem krok dopředu, zhluboka jsem se nadechla a zazvonila.
O několik sekund později přišel muž - Moroj. Slibný signál. Podíval se na naše tváře a nebylo pochyb o tom, že přemýšlel, co dělá Moroj, Dhampýr a člověk u jeho dveří. Znělo to jako špatný vtip.
"Mohu vám pomoct?" zeptal se.
Najednou jsem byla v rozpacích. Náš plán se vztahoval k jedné věci: najít Ericovu milenku a dítě. Čekala jsem, že někdo promluví a pak...
"Soňo?" zalapal po dechu. "Jsi to ty? "
Pak jsem uslyšela mladý hlas.
"Hej, kdo je to?"
Někdo se objevil vedle něho, někdo vysoký, někdo, koho jsem znala. Můj dech se zastavil, když jsem se dívala na světle hnědé vlnité vlasy a světle zelené oči - oči, které mi měly docvaknout už dávno. Nemohla jsem mluvit.
"Rose!" vykřikla Jill Mastranová "Co tady děláš?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře