23.kapitola

5. leden 2012 | 19.20 |

 Na několik sekund bylo ticho. Každý byl zmatený z úplně jiných důvodů.

Jill byla překvapená a teď i vzrušená, ale když se rozhlédla kolem, úsměv jí zmizel a vypadala stejně zmatená jako mi všichni.
"Co se děje?" zeptal se nový hlas.
O chvíli později se objevila Emily Masteranová.
Emily se podívala na mě a Sydney se zvědavostí, a pak zalapala po dechu, když spatřila třetího člena naší skupiny.
"Soňo!" Emily si dala Jill za záda, obličej plný paniky. Emily nebyla rychlá jako strážce, ale obdivovala jsem její citlivost.
"Emily?" Sonin hlas byl velmi tichý a na pokraji prasknutí. "To jsem já... Opravdu já."
Emily všechny začala tlačit dovnitř do té doby, než se opravdu na Soňu koukla. Stejně jako kdokoliv jiný, musela uznat i Emily, že je Soňa jiná. Nevypadala jako Strigoj. Emily zaváhala a otevřela ústa, aby promluvila, ale její rty to nezvládly. Nakonec se ke mně otočila.
"Rose? Co se to děje?"
Byla jsem překvapená, že mě bere jako vůdce naší skupiny, jednak proto, že jsme se setkali jenom jednou, a taky proto, že jsem si ani já nebyla jistá, co se to vlastně děje.
Trvalo mi chvilku, než jsem našla hlas.
"Myslím... myslím, že bychom měli jít dovnitř."
Emiliin pohled padl na Soňu. Jill se snažila protlačit dopředu, aby viděla celé to drama, ale Emily pokračovala v blokování dveří. Ještě pořád nebyla přesvědčená, zda to je bezpečné. Nakonec pomalu přikývla a odstoupila, abychom mohli projít.
Sydneyin pohled padl k autu, kde čekal Viktor, Robert a Dimitrij.
"A co oni?" zeptala se mě. Zaváhala jsem. Chtěla jsem, aby byl Dimitrij se mnou, ale Emily by to už asi nezvládla. Zavrtěla jsem hlavou.
"Oni mohou počkat."
Usadili jsme se v obývacím pokoji na gauči a poznali muže, který nám otevřel dveře, Emiliin manžel, John Mastrano.
Jakmile se posadila, položil svou ruku na Emily. Pořád se na nás koukal, ale nejvíc se zajímal o ni.
"Co se to děje?"
Emiliiny oči byly stále omámené.
"Nevím, je tady moje sestřenice... Ale nechápu jak."
Podívala se na mě, Soňu a Sydney.
"Jak je to možné?" Hlas se jí třásl.
"To byla Lissa, že ano?" zvolala Jill, která o tom zřejmě věděla. Ona byla pochopitelně šokovaná - a trochu nervózní.
"Slyšela jsem, co se stalo s Dimitrijem. Je to pravda, nebo ne? Lissa může vyléčit Strigoje. Zachránila ho. Zachránila..."
Jill se obrátila k Soně s trochou váhání. Přemýšlela jsem, jaký druh toho příběhu slyšela.
"Zachránila tě?"
"Lissa to neudělala," řekla jsem. "Další uživatel éteru to udělal."
Jillina tvář se rozšířila.
"Adrian?" Zapomněla jsem, že je do něj zamilovaná.

"Ne, někdo jiný. To není důležité," dodala jsem spěšně. "Soňa... no, je zase Moroj. Zmatená, ale je to ona."
Soňa se koukala do očí své sestřenice, ale teď se zamračila. A obrátila se na mě s ironickým úsměvem.
"Já dokážu mluvit sama, Rose."
"Je mi líto," řekla jsem.
Emily se obrátila k Sydney a zamračila se.
"Proč jste tady?" Emily neměla říkat, to, co si právě myslela. Chtěla vědět, proč tu je člověk.
"Vy jste dárce?"
"Ne!" zvolala Sydney a pokročila směrem ke mně. Nikdy předtím jsem jí neviděla tak pobouřenou a znechucenou.
"Řekni to ještě jednou a asi se pobliju. Jsem alchymista."
Setkala se s prázdnými pohledy, a já jsem stáhla Sydney zpátky dolů.
"Klid, holka. Myslím si, že nevědí, co to alchymista je."
Tajně jsem byla ráda. Když jsem poprvé objevila alchymistu, tak jsem se cítila jako poslední člověk, který to zjistil. Bylo hezké vědět, že ne úplně poslední. Tak jsem to Emily vysvětlila.
. "Sydney nám pomáhá."
V Emiliiných očích přetékaly slzy, když se otočila zpátky k sestřenici.
Emily Masteranová byla jedna z nejkrásnějších žen, které jsem kdy potkala. Dokonce i ty slzy na ní byli krásné.
"Jsi to opravdu ty? Přijela jsi zpátky ke mně?"
Emily držela svou sestřenku v objetí.
"Stýskalo se mi po tobě. Nemůžu tomu uvěřit."
Skoro jsem cítila, jak pláču, ale pak jsem si vzpomněla na své poslání.
Věděla jsem, jak to bude překvapující. Teď jsem otočila rodině Mastranových svět vzhůru nohama. A já jsem se snažila věci ještě zkomplikovat. Nenáviděla jsem to. Přála jsem si, aby jediný zázrak byl, že jsme přivezli Soňu, ale hodiny u soudu tikaly. Hodiny v mém životě tikaly.
"My jí přivedli," řekla jsem nakonec. "Ale je tu i další důvod, proč jsme tady."
Nevím, co říkal tón mého hlasu, ale Emily ztuhla a ustoupila od Soni a posadila se vedle svého manžela.
Nějak v té chvíli určitě věděla, proč tam jsme. Viděla jsem to v jejích očích, že se děsila tohohle typu návštěvy už pár let.
Tlačila jsem to dopředu.
"My to víme... Víme to o Ericu Dragomirovi."
"Ne," řekla Emily a v jejím hlase byla tvrdost a zoufalství. "Ne, nedělejte to."
V okamžiku, kdy jsem viděla Jill, poznala jsem ty oči, byli jsme na správném místě.
"Musíme," řekla jsem. "Je to vážné."
Emily se obrátila k Soně.
"Slíbila jsi... slíbila jsi, že to nikomu neřekneš!"
" Nechtěla jsem," řekla Soňa a v tváři měla své dřívější pochybnosti.
"Ona to neudělala," řekla jsem pevně a doufala jsem, že je to obě uklidní. "Dodržela svůj slib."
"Ne," opakovala Emily. "Není to pravda, nemůžeme o tom mluvit."
"Co... co se děje?" dožadoval se John. Hněv vzplanul v jeho očích. Neviděl rád, když cizinci rozrušují jeho manželku.
Řídila jsem svá slova k Emily.
"Musíme si o tom promluvit. Potřebujeme vaší pomoc. Potřebujeme její pomoc." Ukázala jsem na Jill.
"Co tím myslíš?" zeptala se Jill. Její dřívější, horlivá jiskra byla pryč, teď byla zmrazená matčinou reakcí.
"Jde o tvého-" přestala jsem. Byla jsem připravena najít Lissina sourozence - její sestru, ale nemyslela jsem na následky. Měla jsem vědět, že to bylo tajemství všech - včetně toho dítěte. A tohle nebyl žádný náhodný cizinec. Byla to Jill.
Jill. Má přítelkyně. Dívka, která pro nás pro všechny byla jako malá sestřička. Jak jsem jí to mohla udělat? Při pohledu na Johna jsem si uvědomila, že to může být ještě horší. Líbil se Jill jako otec? Tato rodina by mohla být otřesena až do morku kostí a já bych za to byla zodpovědná.
"Ne!" vykřikla Emily a znovu vyskočila. "Vypadněte! Všichni. Nechci, abyste tady byli."
"Paní Masteranová," začala jsem. "Nemůžete předstírat, že to není reálné. Musí tomu čelit."
"Ne." Ukázala na dveře. "Vypadněte. Vypadněte, nebo na vás.... Zavolám policii. Nebo strážce! Vás..." Její počáteční šok, když viděla Soňu, byl tatam. Viktor nebyl jediný uprchlý Moroj.
"Ty jsi uprchlík. Jsi vrah!"
"Ona není," řekla Jill a naklonila se. "Řekla jsem ti to, mami. Říkala jsem vám, že to byla chyba. "
"Vypadněte," opakovala Emily.
"Tím, že nás vyhodíte, pravdu nezměníte," řekla jsem a nutila se zůstat v klidu.
"Buďte někdo prosím té ochoty, a řekněte mi, co se to tady vlastně děje!" Johnova tvář byla rudá vzteky. "Pokud mi neodpovíte do 30 vteřin, tak volám strážce a policii!"
Pohlédla jsem na Jill a nemohla mluvit. Nevěděla jsem, jak to říct. Sydney ovšem ten problém neměla.
"On není tvůj otec," řekla stroze a ukázala na Johna. V místnosti bylo ticho. Jill téměř vypadala zklamaně, zdálo se, že čekala něco lepšího.
"Já vím. Je to můj nevlastní otec. Ale pro mě je pravej táta."
Emily klesla zpátky na gauč a zabořila si obličej do dlaní. Zdálo se, že pláče, ale byla jsem si jistá, že by mohla v každém okamžiku vyskočit a zavolat policii. Museli jsme se přes to rychle dostat, bez ohledu na to, jak to mohlo být bolestivé.
"Pravda. On není tvůj biologický otec," řekla jsem a dívala se stále na Jill. Oči. Jak jsem si jich mohla nevšimnout? "Tvůj otec je Eric Dragomir."
Emily vzlykala. "Ne, prosím, nedělejte to."
Johnům hněv se změnil na zmatek. "Co?"
"To... ne." Jill pomalu zavrtěla hlavou. "To je nemožné. Můj otec nás opustil."
V některých cestách nebyla daleko od pravdy.
"To byl Eric Dragomir," řekla jsem. "Ty jsi součástí jeho rodiny. Jsi Lissina sestra. Jsi..." Byla jsem překvapena, protože jsem si to uvědomila, když jsem se na Jill podívala. "Jsi z královské rodiny."
Jill byla vždy plná energie a optimismu. Ale teď byla její tvář po ponurá a střízlivá, takže vypadala starší, než na 15 let.
"Ne, to není vtipný. Můj táta je mrtvý. Nejsem... Přestaň Rose!"
"Emily," řekla jsem a ona sebou trhla, když zaznělo její jméno. Byla jsem více překvapená jejím výrazem. Autoritativním.
"Emily. Je čas říct pravdu. Musíte jí to říct. Proboha, musíte to říct Johnovi. Teď už se to nedá vrátit."
Emily vzhlédla a setkala se se Soninýma očima.
"Nemůžu. Víš, co se bude dít. Nemůžu jí to udělat."
"Nikdo z nás neví, co se bude dít," řekla Soňa." Ale ještě se to zhorší, pokud neřekneš pravdu."
Po chvíli nakonec Emily odvrátila oči a dívala se na podlahu. Smutná, se smutným výrazem ve tváři.
"Mami?" zeptala Jill s třesoucím se hlasem. "Co se děje? Tohle je nějakej zmatek, že jo?"
Emily si povzdechla a podívala se na svou dceru.
"Ne. Jsi dcera Erica Dragomira. Rose má pravdu."
John udělal malý škrtivý zvuk, ale nepřerušil svou ženu.
"To, co jsem ti řekla v průběhu let... byla to pravda. Většinou. Měli jsme krátký vztah. Ne nevážný, ale krátký," odmlčela se a pohlédla na Johna a její zrak změkčil. "Já jsem ti to říkala."
Přikývl. "A já jsem ti řekl, že na minulosti nezáleží. Nikdy by to neovlivnilo to, jak bych se cítil k Jill. Ale nikdy jsem si nepředstavil, že..."
"Já taky ne," souhlasila. "Já jsem ani nevěděla, kdo je, když jsme se poprvé setkali. Bylo to tehdy, když jsem žila v Las Vegas a měla svou první práci. V taneční show, v hodině duchů."
Cítila jsem, jak se mé oči rozšířily. Hodina duchů. Moji přátelé a já jsme byli v tomhle kasinu, když jsme se měli setkat s Robertem, a tam ten člověk řekl vtip o Lissině otci.
Nikdy jsem nemyslela, že ona začínala jako-pírky-odívaná tanečnice, ale vlastně proč ne? Musela někde začít a byla velmi elegantní.
"Byl tak sladký. A tak smutný." Emily pokračovala. "Jeho otec právě zemřel a on se utápěl v žalu. Pochopila jsem, jak ho to zničilo, a věděla jsem, že mu rozumím. Byla to další ztráta pro jeho rodinu. Čísla pořád klesala." Zamračila se a pokrčila rameny. "Byl to dobrý člověk, a myslím, že opravdu miloval svojí ženu. Ale byl na tmavém místě. Nemyslím si, že by mě využíval. Staral se o mě. Mimochodem, byla jsem spokojená, jak to skončilo. Přišla Jill. Kontaktovala jsem Erica, protože jsem si myslela, že by to měl vědět, ale nic jsem od něj neočekávala. Kdybych ho nechala, tak by tě měl ve svém životě." Emiliiny oči se upíraly na Jill. "Ale já jsem znala jeho svět. Život na dvoře, politika a lži. Nakonec jsem od něj přijala pouze peníze. Nechtěla jsem mít pocit, že ho vydírám, ale chtěla jsem, abys měla hezkou budoucnost."
"Vy nemůžete žít, když používate ty peníze." Ihned jsem svých slov litovala, ale už byli venku. Jejich domov byl krásný.
" Ne," řekla Emily. "Je to pro případ nouze, ale většinou jsem dala všechny stranou pro Jill, pro její budoucnost. Aby mohla dělat, co bude chtít."
"Co tím myslíš?" zeptala se zděšeně Jill. "O jakých penězích to mluvíš?"
"Jsi dědička," řekla jsem. "S královskou hodností."
"Já nejsem žádná z těch věcí," řekla. Teď byla zoufalá a rozhlédla se po všech. "Je to chyba. Všichni jste se museli splést."
Emily vstala a přešla k Jill. Vzala jí za ruku.
"Je to všechno pravda. A je mi líto, že jsi to musela zjistit. Naše životy se nezmění. Budeme žít stejně jako předtím."
Přes Jill se hnala škála emocí a pak se sklonila a zabořila matce tvář do ramene.
"Dobře."
Byl to dojemný okamžik, a skoro jsem zase cítila, jak pláču. Měla jsem vlastní podíl na tomto rodinném dramatu.
" Nemůžete," řekla jsem. " Nemůžete žít tak, jako předtím. Jill... Jill musí jít ke dvoru."
Emily se Jill vyškubla a zírala na mě.
Ještě před sekundou vypadala Emily smutně a zoufale, teď jsem ale viděla dravost a intenzitu. Její modré oči byly bouřlivé a věnovala mi ostrý pohled.
"Ne. Ona nikam nepůjde. Nikdy!"
"Musí jít," řekla jsem naléhavě. "Rodina Dragomirů musí hrát svou roli a musí dát věci do pořádku. Lissa sama nemá pravomoc, bez rodiny toho není schopná. Všichni ostatní královští ji ušlapou. Chystají se vydat zákony, které nikomu z nás nepomůžou."
Emily stále klečela, ale teď řekla. "A to je přesně důvod, proč Jill nemůže jít. Nechci jí do toho zatahovat," řekla Emily jedovatě a dala mi další ostrý pohled. "Všichni ti královští. Jsou zlý. Nechci, aby se Jill stala jedním z nich."
"Ne všichni členové jsou zlý. Lissa není. Snaží se změnit systém."
Emily měla hořký úsměv. "A jak myslíš, že to udělá? Určitě tam jsou členové královské rodiny, kteří jsou rádi, že je zticha... Řekla jsem vám: Eric byl dobrý člověk. Nikdo si nemyslí, že to je náhoda, že jeho rodina vymřela."
Otevřela jsem ústa. " To je směšné." Ale najednou jsem si nebyla tak jistá.
"Je to tak." Emiliiny oči se na mě upíraly. "Co si myslíš, že by se stalo, kdyby přišel další Dragomir? Lidé, kteří jsou proti Vasilisse. Co si myslíš, že by se stalo?"
Její slova byli šokující. Ohlédla se na Jill. Sladká, nevinná Jill.
A pak ta Jill najednou promluvila.
"Udělám to."
Všichni jsme se na ní otočili a zírali. Teď jsem byla překvapena, jak odvážně vypadla.
"Co?" vykřikla Emily.
"Udělám to," řekla Jill, stabilnějším hlasem. "Pomůžu Lisse a Dragomirům. Půjdu s Rose zpátky ke dvoru."
"Ne! Nenechám tě!"
"Nemůžeš se rozhodovat za mě!" vykřikla Jill. "Já nejsem dítě!"
"Ale taky nejsi dospělá," odsekla Emily.
Ty dvě se začali dohadovat a brzy do toho skočil i John.
Sydney se naklonila ke mně a zašeptala. "Vsadím se, že sis nemyslela, že to bude tak těžký."
Měla pravdu, potřebovali jsme Jill, ale nechtěla jsem to komplikovat, Soňa ještě jednou skočila do rozhovoru.
"Emily, ty to neslyšíš? Stejnak se to stane bez tvého souhlasu. Za měsíc, za rok, za 5 let. Jednou se to stane."
Emily klesla zpět na židli. "Ne, nechci to."
Sonina hezká tvář zhořkla. "Život bohužel není vždy takový, jaký bychom ho chtěli. Teď můžeš zastavit katastrofu."
"Prosím mami," prosila Jill. Věděla jsem, že by Jill opravdu mohla utéct, ale nechtěla jsem to.
Emily se dívala do dálky a její oči byly prázdné.
"Dobře," řekla nakonec. Povzdechla si. "Jill může jít, ale já půjdu s ní. Nepůjde tam beze mě."
"Nebo mě," řekl John. Pořád vypadal zmateně, ale podporoval svou manželku a nevlastní dceru.
Emily a John nebyli součástí mého plánu, ale nemohla jsem jim to mít za zlé.
"Děkuji," řekla jsem. "Děkuju moc."
John mi řekl. "To ještě pořád nemění nic na tom, že uprchlík je v našem domě."
"Rose to neudělala," řekla znova Jill "Byla to past."
"To byla," řekla jsem a zaváhala. " Pravděpodobně to udělali lidé, kteří jsou proti Lisse."
Emily zbledla a nadechla se. "Věřím ti, věřím, že jsi to neudělala. Nevím proč, ale vážně ano." Málem se usmála. "Ne, já vím proč. Je to kvůli tomu, co jsem řekla předtím, o těch zmijích u soudu. Oni jsou ti, kteří dělají takovéhle věci, ne ty."
"Jsi si jistá?" zeptal se stísněně John. "To s Jill je dost zlé a ještě abychom bydleli se zločincem."
"Jsem si jistá," řekla Emily. "Soňa a Jill Rose důvěřují a já také. Dnes jste tu všichni vítáni, protože těžko můžeme hned vyrazit ke dvoru."
Otevřela jsem ústa, že bychom určitě mohli vyrazit hned, ale Sydney mě šťouchla loktem
"Děkujeme vám, paní Mastranová," řekla. "To by bylo skvělé."
Potlačila jsem zamračení. Čas nás stále tlačil, ale já věděla, že Mastranovi se museli připavit.
"Ano, děkujeme. A je tu ještě něco. V autě na nás čeká ještě pár přátel"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře