Moje-kniha | 29.Kapitola

Potom jsme zase zamířili ke dvoru. Dimitrij a Soňa mi říkali mé možnosti. Jelikož mé jméno ještě pořád nebylo očištěno, musela dovést Jill ke dvoru Soňa. Jill se zeptala, jestli by mohla zavolat rodičům, aby věděli, že je v pořádku, ale cítila jsem, že to Dimitrij považuje za riziko. Soňa řekla, že se snaží zachytit Emily ve snu a Jill se cítila mnohem lépe.

Během jízdy jsem zvládla zkontrolovat Lissu. Zaměřila jsem se na ni a to mě odvedlo od té příšerné viny a prázdnoty, kterou jsem cítila. Když jsem byla s Lissou, nebyla jsem to já a to bylo to největší přání, které se mi mohlo splnit. Nechtěla jsem být sama sebou.

Ale nebylo to ideální ani pro ni. Cítila, že už je jen kousek od toho, aby zjistila, kdo zabil Tatianu... Joe - vrátný ‒ přiznal, že ho Daniella podplatila. Pak také přiznal, že v tu noc byl trošku mimo. Ale to v žádném případě nebylo svědectví, které by mě zachránilo... Lissa a Ambrose měli dopis, ve kterém někdo Tatianě vyhrožuje, Pisatel nesouhlasil se zákonem o věku a myslel si, že to je příliš měkké. Dopis byl napsán zduřele, ale ten, kdo ho psal, musel cítit zášť proti královně.

Samozřejmě tam byly i jiné motivy pro vraždu. Špinavé hrátky s Ambrosem, Blakem a jinými muži. Byla tam i Daniella Ivašková, která podplatila vrátného...

A také tam byl poslední Lissin test. Hádanka. Hádanka, u které vypadalo, že má tolik odpovědí a i přesto je na ni pouze jedna správná. Jaká musela být královna, aby ji lidé následovali a poslouchali ji? V některých ohledech to bylo těžší než předešlé testy. Ty byly o síle. Tahle byla o jejím vlastním intelektu. Nemusela stavět žádný oheň. Nemusela se postavit svému strachu... Nenáviděla, že bere tu hádanku tak vážně. Teď se opravdu nesměla stresovat. Život by byl jednodušší, kdybychom si mohli koupit čas. Ona mohla sotva chodit po ulicích, aniž by slyšela, jak po ní lidé pokřikují Drak nebo znovuzrození Dragomirů... Ona byla ráda za své obdivovatele.

Ale nejvíce ji štvalo, že díky starému zákonu nemohla zasahovat do hlasování. A pak tu byl ještě její věk. Byla o moc mladší než její soupeři. Kdo by chtěl, aby na trůně sedělo dítě? Ale její obdivovatelé na tom asi byli jinak... pořád jí provolávali slávu. Věk byl irelevantní. Vyvolávali, že Morojové potřebují mladou krev. A také požadovali, aby se změnila hlasovací práva.

Také není překvapení, že si ji její oponenti spojovali s vrahem... Ale ona to brala jinak.

"Jsem z toho tak unavená," řekla Lissa Christianovi, když byli zpátky ve svém pokoji. To byl jejich jediný úkryt. Ležela na posteli v jeho náruči. Moje máma tam stála na stráži.

"Ta královská věc byl hrozný nápad."

Christian ji pohladil po vlasech.

"Není... Abe řekl, že volby byly odloženy. A bez ohledu na to, jak si stěžuješ, vím, že jsi hrdá na to, co jsi udělala a že jsi došla až takhle daleko."

Byla to pravda... Tolik testů snížilo kandidáty na polovinu. Zůstalo jich už jenom pět. Ariana Szelská byla jedna z nich, stejně jako Daniellin bratranec, Rufus Tarus, Lissa byla třetí, pak Marcus a Lazar Mario Conta, který zakončoval skupinu... Ronald Ozera to nezvládl.

Moje matka promluvila.

"Nikdy jsem neviděla nic podobného - je to neuvěřitelné, jak velkou podporu jsi dostala. Rada a další členové získali spoustu žádostí o změnu zákona. Co je drží zpátky je myšlenka, že bys mohla opravdu vyhrát. Takže teď jenom argumentují a argumentují."

Lissa ztuhla.

"Jak vyhrát... Není to opravdu možné, že jo? Ariana to vyhraje, že?"

Vítězství nikdy nebylo součástí tohohle bláznivého plánu a teď, když byl tlak ještě větší, tak jediný cíl bylo dostat Arianu na trůn. Pokud jde o Lissu, tak si myslela, že žádný jiný kandidát neprokázal žádný příslib, že zlepší životy Morojů. Ariana musela vyhrát.

"Řekla bych, že ano," řekla Janine a v jejím hlase byla pýcha.

"Ariana je brilantní a kompetentní a většina lidí to ví. Také nechce ten zákon o věku."

Při pomyšlení na posunutí věku Dhampýrů se Lisse zvedl žaludek.

"Bože, doufám, že vyhraje. Nemůžeme mít někoho, kdo všechno pokazí."

Zaklepání na dveře probudilo mojí mámu na plný strážcovský režim, ale pak Lissa řekla.

"To je Adrian."

"No," zamumlal Christian "Alespoň je jeho načasování lepší než to minulé."

Vstoupil můj přítel, zahalený v jeho obvyklé vůni kouře a alkoholu...

"Vstávejte lidi!" řekl.

Vypadal velmi spokojeně sám se sebou.

"Jdeme na návštěvu."

Lissa se zmateně posadila.

"O čem to mluvíš?"

"Já s Blakem znova ven nejdu," varoval ho Christian.

"Vy i já," řekl Adrian. "Mám něco lepšího. A přitažlivějšího. Vzpomínáte, jak jsme byli zvědaví, jak si byl Grant se Serenou blízký? No vypadá to, že se jich můžeme zeptat sami. Našel jsem ji. A ano. Není zač."

Má matka se zamračila.

"Naposledy jsem slyšela, že Serena byla poslána pryč, aby učila ve škole. Někam na východní pobřeží, myslím."

"Ona tam byla, ale teď se vrátila, aby pomohla, když budou volby. Pracuje u přední brány."

Lissa a Christian si vyměnili pohledy.

"Musíme s ní mluvit," řekla Lissa vzrušeně. "Mohla by vědět, koho Grant tajně učil."

"Ale to neznamená, že jeden z nich zabil Tatianu," varovala má matka.

Lissa přikývla.

"Ne, ale je tam spojení, a pokud je Ambrosův dopis pravdivý... Je tam teď? Před branami?"

"Jo," řekl Adrian.

"Tak pojďme." Lissa vstala a sáhla po botách.

"Jsi si jistá?" zeptal se Christian. "Víš, co může tam venku čekat."

Lissa zaváhala. Bylo pozdě v noci, pro Moroje, ale to neznamenalo, že jsou všichni v posteli - zvlášť u brány... A očištění mého jména bylo až příliš důležité. A tak se Lissa rozhodla.

"Jo. Pojďme na to."

Mí přátelé šli společně s mou matkou. Soudní dvůr byl obklopen sloupy, a tak to tam skoro vypadalo jako na nějaké elitní škole. Kovová železná brána u vchodu byla otevřená, ale stálo tam pár strážců.

"Nekrč se," řekl Christian Lisse. "Jsi kandidát na královnu. Zasloužíš si to. Jsi poslední Dragomir. Máš královskou hodnost."

Lissa mu věnovala udivený pohled, když slyšela divokost v jeho hlase. Otočila se tedy ke svým fanouškům, kteří stáli u brány, a usmívala se na ně a mávala jim. Ber to vážně, řekla si, Žádná ostuda naší rodině.

Nakonec se ukázalo, že se k Sereně dostanou docela snadno. Máma měla rychlý rozhovor s jedním strážcem. Připomněla mu Lissinu pozici a nabídla se, že Serenu na chvilku zastoupí.

Serena se už dávno uzdravila z útoku strigojů. Byla asi v mém věku, blond vlasy a byla hezká. Byla zřejmě překvapená, že vidí svého bývalého svěřence.

"Princezno," řekla a zachovávala formalitu. "Jak vám mohu pomoci?"

Lissa odtáhla Serenu od hluku a strážců.

"Můžeš mi říkat Lissa, to víš. Ty jsi mě učila, jak bodat do polštáře."

Serena se na ni usmála.

"Věci se změnily. Teď by si mohla být naše příští královna."

Lissa se ušklíbla.

"Nepravděpodobně." Zejména proto, že nemám tušení jak rozlousknout tu hádanku, pomyslela si.

"Ale já potřebuji tvou pomoc. Ty a Grant jste spolu strávili spoustu času. Zmínil se ti někdy, že školí Moroje pro Tatianu? Nebo o nějakých tajných bojových trénincích?"

Serena odvrátila oči.

"Nemám o tom s nikým mluvit. On mi to dokonce ani neměl říct."

Lissa jí sevřela paži.

"Musíš mi říct, co víš... Cokoliv... Kdo trénoval... Jak se cítili.... Kdo uspěl... Cokoliv."

Serena zbledla.

"Nemůžu," zašeptala.

"Vše to bylo provedeno v tajnosti. Na královnin rozkaz."

"Moje teta je mrtvá," řekl Adrian. "A ty sama jsi řekla, že bychom mohli mluvit o budoucí královně."

Serena zaváhala a pak se zhluboka nadechla.

"Můžu vám dát jeden seznam jmen. Pamatuji si všechny, ale nemám tušení, jak dobře to dělali."

Lissa ji stiskla ruku.

"Děkuji. Děkuji moc."

Serena se bolestně podívala. Oni byli vždy na prvním místě...

"Budu se k vám muset dostat později. Teď mě potřebují tady."

Serena se vrátila ke svému místu a moje matka se vrátila zpátky k Lisse. Pokud jde o mě, já se vrátila do své vlastní reality zpátky do auta, které zastavovalo. Zamrkala jsem a koukla se po okolí. Další hotel.

"Co se děje?"

"Zastavujeme," řekl Dimitrij. "Potřebuješ si odpočinout."

"Ne, nepotřebuju. Musíme jet dál ke dvoru. Musíme tam dostat Jill před volbami."

Dimitrij se na mě podíval.

"Ty jsi teď byla s Lissou? Bude se v blízké době volit?"

"Ne," přiznala jsem.

"Pak si tedy trošku odpočineš."

"Jsem v pořádku," odsekla jsem.

Ale ti hlupáci mě neposlouchali. Zapsat se na pokoj nebylo tak jednoduché, protože nikdo z nás neměl kreditku. Proto si Soňa podmanila recepčního a zanedlouho jsme měli rezervované dva pokoje.

"Nechte mě s ní promluvit o samotě," zamumlal Dimitrij k Soně. " Já to zvládnu."

"Buď opatrný," varovala ho Soňa. "Ona je křehká."

"Hej vy, já jsem pořád tady!" zvolala jsem.

Soňa vzala Jill za ruku a vedla ji do druhého pokoje.

"Pojďme sehnat pokojovou službu."

Dimitrij otevřel další dveře a podíval se na mě s očekáváním. S povzdechem jsem ho následovala a sedla si na postel se zkříženýma rukama. Ten pokoj byl stokrát hezčí než v západní Virginii.

"Můžu dostat pokojovou službu?"

Přitáhl si židli a posadil se naproti mně, jen pár metrů.

"Musíme si promluvit o tom, co se stalo s Viktorem."

"Není o čem mluvit," řekla jsem zachmuřeně. "Jsem opravdu vrah, všichni říkají, že jsem. Nezáleží na tom, že to byl Viktor. Chladnokrevně jsem ho zabila."

"To bylo sotva chladnokrevně."

"Sakra, to ne." Plakala jsem. "V plánu bylo podmanit si jeho a Roberta, tak abychom dostali zpátky Jill. Podmanit. Viktor pro mě nebyl hrozba. Byl to starý muž, proboha."

"Zdál se jako hrozba," řekl Dimitrij a jeho klid mě deptal. "Používal na tebe magii."

Zavrtěla jsem hlavou a zabořila obličej do dlaní.

"Nezabil by mě. Nejspíš by mě ani nechytil. Měla jsem ho nechat jít, ale místo toho jsem ho hodila proti betonový zdi. On pro mě nebyl žádný protivník. Byl to starý muž. Zabila jsem starého muže. Jo, možná byl zkorumpovaný, ale nechtěla jsem, aby umřel. Chtěla jsem ho chytit. Chtěla jsem, aby zbytek svého života strávil ve vězení, aby žil jako zločinec. Žil Dimitriji."

Zdálo se podivné, že jsem se tak cítila, když jsem Viktora nenáviděla. Ale byla to pravda: Nebyl to férový boj. Jednala jsem bez přemýšlení. Můj trénink byl vždy o obraně a zabíjení monster. Čest pro mě ničím nikdy nebyla, ale teď najednou znamenala hodně.

"V tom nebyla žádná čest, že jsem ho zabila."

"Soňa říkala, že to nebyla tvoje chyba," řekl Dimitrij a jeho hlas byl stále něžný a proto mi bylo ještě hůř. Přála jsem si, aby mě káral a potvrdil tak mou vinu. Chtěla jsem kritického instruktora.

"Řekla, že za to mohl éter."

"To mohl..." Zastavila jsem se. "Nikdy jsem Lissu moc nechápala... myslím v tom nejhorším okamžiku. Ale já jsem se koukla na Viktora a viděla jsem to nejhorší zlo na světě... já ho musela zastavit. Bylo to špatné a on si to nezasloužil. Neměl šanci."

"Nebyla jsi to ty, Rose. Nebyla to tvá vina. Éter je mocný a my mu nerozumíme. A je schopen strašných věcí. Nejde kontrolovat."

Zvedla jsem oči.

"Měla jsem být silnější."

To bylo... Ta myšlenka... Všechny ty strašné emoce.

"Měla jsem být silnější. Byla jsem slabá."

Dimitrij mi řekl uklidňující slova.

"Nejsi neporazitelná," řekl nakonec . "Nikdo z nás neočekává, že budeš."

"Já ano. Co jsem to udělala..." Polkla jsem "Co jsem udělala je neodpustitelné."

Jeho oči se rozšířily v šoku.

"To je šílené Rose. Nemůžeš se trestat za něco, za co nemůžeš."

"Jo? Tak proč jsi ještě..." Zarazila jsem se, protože jsem chtěla obvinit Dimitrije, že trestal sám sebe. Výjimka... On se netrestal. Už necítil vinu, za to co udělal, když byl strigoj? Byla jsem si jista. Někde vzal nad tím vším kontrolu, kousek po kousku...

"Kdy?" zeptala jsem se." Kdy se to změnilo? Kdy sis uvědomil, že můžeš zase žít?"

"Nejsem si jistý." Jestliže ho otázka překvapila, nedal to na sobě znát.

"Když za mnou přišel Abe s Lissou, byl jsem připraven, když mě požádal, abych s tebou utekl. Potom, čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi docházelo, že to bylo příliš osobní. Nemohl jsem snést představu, že budu celý život v cele. To by nebylo správné. Nikdo by neměl žít takhle, odříznutý od světa. A pak jsem si uvědomil, že jsem si vlastně za to mohl sám... na základě vlastní volby. Sám jsem se odlučoval od světa... s pocitem viny. Dostal jsem druhou šanci žít, ale já ji zahodil,"

Pořád jsem byla zmatená a plná žalu, ale slyšet ho vylít si své srdce byla zvláštní příležitost.

"Slyšela jsi mě o tom mluvit už dříve." Pokračoval. "O mých citech ocenit drobné detaily. A čím víc jsme pokračovali v naší cestě, tím víc jsem si vzpomínal, kdo vlastně jsem. Nejsem jen bojovník. Bojovat je snadné. To je důvod, proč také bojujeme... s Donovanem v uličce..." Otřásl se. "To byl moment, kdy jsem mohl přejít od někoho, kdo bojuje, k někomu, kdo nesmyslně zabíjí, ale ty jsi mě zachránila, Rose. To byl ten zlom. Zachránila jsi mě stejně jako Lissu. Musel jsem to přijmout. Krásu, lásku, čest."

"Pak bys mě měl pochopit," řekla jsem hořce.

"Sám jsi to řekl: čest. Je to důležité. Oba víme, že to děláme. Já ji ztratila venku na parkovišti, když jsem zabila nevinného."

" A já jsem zabil stovky," řekl bezvýrazně. "Více nevinných lidí, než byl Viktor Daškov."

"To není to samé. Ty sis nemohl pomoct." Moje pocity explodovali na povrch. "Proč opakujeme ty stejné chyby pořád a pořád dokola?"

"Protože to jinak nejde. Ty sis taky nemohla pomoct." Jeho trpělivost praskala. "Pocit viny. Truchli, ale jdi dál. Nenech se tím zničit. Odpusť sama sobě."

Vyskočila jsem na nohy. Naklonila jsem se dolů, takže jsme si byli tváří v tvář.

"Odpusť sama sobě? To je to, co chceš? Ty, ze všech lidí?"

Podařilo se mu přikývnout.

"Tak mi to řekni. Řekl jsi, abych posunula vinu za sebe, že si mám užívat života a tak dále... Ale co ty? Odpustil jsi ve svém srdci sám sobě? Já ti říkala dávno, že jsem ti už všechno odpustila, co se stalo na Sibiři, ale co ty? Už jsi to taky udělal?"

" Já jsem jen řekl ‒"

"Ne, to není totéž. Ty jsi mi řekl, abych si odpustila a šla dál. Ale sám to neuděláš. Jsi pokrytec, soudruhu. Buď jsme oba vinní, nebo nevinní. Vyber si."

On se zvedl také a díval se na mě z výšky.

"To není tak jednoduché."

Odmítla jsem se nechat zastrašit.

"Je to jednoduché. Jsme stejní. Říkala to dokonce i Soňa. Vždycky jsme byli stejní. Jsme na vyšší úrovni, než všichni ostatní."

Dimitrij se zamračil.

"I Soňa? Co ta s tím má co do činění?"

"Říkala, že naše aury září. Řekla, že kolem sebe mají světlo. Řekla, že to znamená, že mě pořád miluješ a že jsme synchronizovaní a..." povzdechla jsem si a otočila jsem se pryč. "Nevím. Neměla jsem to říkat. Neměla jsem se míchat do té aury-věci..."

Došla jsem k oknu a opřela své čelo proti chladnému sklu, snažíc se rozhodnout, co dělat. Nedopustím to. Mohla bych? Jen jsem věděla, že se musím pohnout v životě dál.

"Kdybych to nechala, aby mě to zastavilo," mumlala jsem. "Když nic neudělám, tak to bude ještě větší zlo. Budu dělat více dobrých věcí a tím přežiju. Budu nadále bojovat a chránit ostatní."

"Co to říkáš?" zeptal se Dimitrij.

"Já jen říkám... Že si to neodpustím. Neznamená to, že je všechno dokonalé, ale je to začátek. Kdo ví. Možná ten výbuch na parkovišti ze mě vyhnal nějakou temnotu. Soňa měla pravdu, že jsem byla na bodu zlomu a vše, co jsem potřebovala, byla jiskra."

"Měla pravdu také v něčem jiném," řekl Dimitrij po dlouhé odmlce. A já jsem se otočila.

"A v čem?" zeptala jsem se.

"Že tě pořád miluju."

S tou jedinou větou se pro mě změnil celý vesmír. Čas se zpomalil. Svět byl jeho hlas a oči. To nebyla pravda. Nebylo to reálné. Nic z toho nemohlo být reálné. Připadalo mi to jako sen. Odolala jsem nutkání zavřít oči... Ale pak jsem si uvědomila, že to je opravdu skutečné. Je to život.

"Od- od kdy?" konečně se mi podařilo zeptat.

"Od vždycky." Jeho hlas byl jasný. "Popíral jsem to, když jsem byl přeměněn. Neměl jsem pro nic prostor v mém srdci s výjimkou viny. Především jsem se cítil provinile za to, co jsem ti provedl a jak jsem tě tlačil. Tak jsem tě radši odmítal, abys byla v bezpečí. A pak mé srdce konečně začalo přijímat i jiné emoce. A vše se vrátilo zpátky. Vše, co jsem k tobě cítil. Nikdy mě to neopustilo, jen to ve mně bylo skryto, dokud jsem na to nebyl připraven. A pak... Byl tam zlomový bod. Podíval jsem se na tebe... a viděl jsem tvou dobrotu, víru a naději. To je tím, že jsi tak krásná. Tak, tak krásná."

"Tak to nebyly moje vlasy," řekla jsem a ani nevím, jak jsem si v té chvíli z toho mohla dělat legraci...

"Ne," řekl jemně "Tvé vlasy byly krásné. Jsou krásné. Ty jsi byla úžasná, když jsme se poprvé setkali. Vždy jsi byla čistá, plná energie a teď nad sebou dokážeš udržet kontrolu. Jsi nejúžasnější žena, jakou jsem kdy poznal a jsem rád, že jsem tě ve svém životě mohl milovat. Lituju toho, že tě ztrácím." Vypadal zamyšleně "Dal bych všechno na světě za to, abych se mohl vrátit zpátky. Chtěl bych ti padnout do náruče hned, jak mě Lissa zachránila. Chtěl bych život strávit s tebou. Ale je příliš pozdě a já jsem to samozřejmě přijal."

"Proč... proč je příliš pozdě?"

Dimitrijovy oči byli smutné.

"Kvůli Adrianovi. Protože ses posunula dál. Ne poslouchej," řekl a přerušil mé protesty. "Měla jsi na to právo, po tom, jak jsem s tebou jednal. A víc než cokoliv jiného chci, abys byla šťastná, jakmile očistíš své jméno. Sama jsi řekla, že tě Adrian dělá šťastnou. Řekla jsi, že ho miluješ."

"Ale... ty jsi právě řekl, že miluješ mě. Že chceš být se mnou." Moje slova byla hrozně nemotorná.

Šla jsem k němu a kolem nás bylo napětí. Za poslední týden se během mě a Dimitrije odehrálo mnoho romantických chvil. Ale přesto... Já? Co byla láska? Opravdu? Květiny, čokolády a poezie? Nebo to bylo něco jiného? Bylo to, že jste dokončil něčí vtip? Bylo to, že jste znali někoho tak dobře, že jste ho hned pochopili... že jste sdíleli stejné názory? Celý týden jsem si tvrdila, že má láska k Dimitrijovi pomíjí. Ve skutečnosti byla větší a větší. Já si ani neuvědomila, že se to děje. Ale já to myslela vážně: Miluju Adriana. Bylo to těžké představit si život bez něj, ale zradila mě má vlastní slova. Je s ním legrace... Ale Dimitrij mi dokonale rozumí...

Ale něco z toho nebyla pravda. Adrian byl pohodový. Jeho znalosti a humor byly důležité součásti mého života. Ale když byl v ohrožení? Riskovala bych svůj život pro něho stejně jako pro Lissu... Snažil se. Chtěl být kvůli mně lepším člověkem... Ale nedělal to pro sebe.

Ale teď jsem byla tady. Stála jsem před Dimitrijem a jeho tmavýma očima, které jsem tolik milovala. Položila jsem mu ruce na hruď a cítila jsem, jak jeho srdce bije ‒ možná trochu rychleji než obvykle. Teplo se šířilo prostřednictvím mých prstů. Natáhl se a chytil mě za zápěstí, ale nedal mi ruce pryč. Linie jeho nádherného obličeje byla napjatá. Ale teď jsem to viděla. Viděla jsem jeho lásku ke mně. Bylo to tak zřejmé.

" Měl jsi to dělat už dávno," řekla jsem "Měl jsi mi to říct už dávno. Miluju tě. Nikdy jsem tě nepřestala milovat. To bys měl vědět."

Jeho dech se zastavil, když jsem řekla 'miluju tě' a já jsem mohla vidět, jak sám se sebou bojuje.

"Teď to ale nemůžu změnit. Ne, když tu není Adrian," řekl. Prsty kolem mé ruky držel pevně...

"Myslím to vážně. Nebudu ten chlápek, Rose. Nebudu chlap, který vezme jinému muži ženu. Teď prosím. Nech to být. Nedělej to ještě těžší."

Ignorovala jsem jeho žádost. Rozevřenou rukou jsem se ho dotýkala ještě více.

"Já mu nepatřím," řekla jsem tiše a zaklonila jsem se, takže jsem mohla vidět zřetelně jeho tvář, tolik emocí. Tolik konfliktů. Jak se jeho srdce snažilo rozhodnout mezi správným a špatným.

"Já nepatřím nikomu. Dělám svá vlastní rozhodnutí."

"Ale teď jsi s Adrianem," řekl Dimitrij.

"Ale byla jsem určená pro tebe."

A najednou se vše rozplynulo. Stěny opadly a všechny city, které jsme drželi v sobě, vypluly na povrch. Natáhla jsem se a políbila ho.

Tenhle polibek jsem neukončila tím, že bych ho uhodila. Jeho paže se kolem mě obtočily a on mě zvedl na postel. Jedna jeho ruka klouzala po mé noze, která byla napůl holá díky mým roztrhaným šatům.

Každý nerv v mém těle svítil a já jsem cítila, jak se touha vrátila ještě o něco větší. Po světě mrtvých se zdálo, že mě miloval ještě víc. Nejen to, on to potřeboval. Potřeboval život. Potřeboval mě ‒ nejen fyzicky, ale stejně tak mé srdce a duši... Být s ním po tak dlouhé době, po všem, co jsme prožili... Bylo to jako návrat domů. Stejně jako konečné bytí tam, kam patřím. Můj svět, mé srdce... Rozbilo by se, kdybych ho ztratila. Ale jak jsem se na něj dívala, jak jeho rty vyslovovaly mé jméno a jak se mě dotýkal... Věděla jsem, že ty kusy můžeme složit dohromady. A já jsem věděla s naprostou jistotou, že bylo správné počkat na sex ‒ můj druhý sex ‒ právě do teď. S kýmkoliv jiným, v jiný čas... to by bylo špatné

Zavřela jsem oči a zasněně jsem si povzdechla.

Když jsme skončili, zdálo se, že se nám ještě pořád nepodařilo dostat se co nejblíže k sobě. Navzájem jsme se pevně drželi. Naše končetiny byly propletené. Zavřela jsem oči a zasněně jsem si povzdechla.

" Jsem ráda, že jsi to vzdal. Jsem ráda, že tvoje sebeovládání není tak silné jak to moje."

On se zasmál a já jsem to cítila v jeho hrudi.

"Rozo, moje sebeovládání je desetkrát silnější než to tvoje."

Otevřela jsem oči a podívala se do jeho. Prohrábl si vlasy a usmál se.

"Oh vážně?"

"Počkej na příště," varoval mě "Budu dělat věci, při kterých ztratíš kontrolu během několika sekund."

Za tím nenásledoval žádný vtipný komentář Rose Hathawayové. To byl také důvod, proč jsme byli oba překvapeni, když jsem řekla:

"Možná žádné příště nebude."

Dimitrijova ruka na mém rameni ztuhla.

"Cože? Proč?"

"Je tu pár věcí, které se musí změnit."

"Adrian," hádal.

Přikývla jsem

"Ale to je můj problém. Musím mu to vysvětlit. Ale ty..." Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem chtěla říct. Nemohla jsem uvěřit, že jsem na to myslela.

"Ty si musíš odpustit, pokud chceš být se mnou."

Jeho zmatený výraz se obrátil v bolestný.

"Rose ‒"

"Myslím to vážně." Setkala jsem se s jeho očima bez mrknutí oka.

"Musíš si odpustit. Pokud se ti to nepodaří, tak nemůžeme být spolu. Nemůžeme."

To byl jeden z největších hazardů v mém životě. Nyní... po všem, čím jsem si prošla, jsem se změnila. Milovala jsem ho. Milovala jsem ho hrozně moc. Ale pokud by Dimitrij neudělal to, co jsem chtěla, tak bych ztratila muže a bylo lepší být sám se sebeúctou, než ve špatném vztahu.

"Nevím," řekl Dimitrij nakonec. "Nevím, jestli můžu... jestli jsem připraven."

"Potom se tedy rozhodni brzy." řekla jsem.

Nakonec jsem to pro tuto chvíli nechala být. Věděla jsem, že na to mám právo. Nemohla jsem být šťastná, jestliže on by sám se sebou nebyl smířený. Ale nyní jsme si byli opravdu rovni. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a cítila jsem, jak se uvolnil. Mohli jsme si užívat tuhle chvíli ještě o něco déle. Soňa řekla, že potřebujeme odpočinek... Jak jsem byla blízko Dimitrije, cítila jsem, že na mě jde spaní. Byla jsem vyčerpaná z boje... A můj pocit viny a zoufalství si taky vybral svou daň.

A ano, myslela jsem si s lehkým úsměvem... Byla jsem hlavně vyčerpaná z toho, co jsme před chvíli dělali s Dimitrijem. Bylo docela hezké používat své tělo k něčemu, co nemělo za následek vážnou újmu.

Usnula jsem v jeho objetí a jeho paže byly obtočené kolem mě. Bylo to tak snadné. Byl to klidný, šťastný odpočinek. Ale jako obvykle jsem neměla takové štěstí.

Éterový sen mě vtáhl dovnitř a na půl vteřiny jsem si myslela, že to je Robert a že se mi jde pomstít za smrt svého bratra. Ale ne. Ne mstivý Daškov. Místo toho jsem hleděla do páru očí - smaragdově zelených očí.

Adrian.