32.kapitola

5. leden 2012 | 19.25 |

 Sydney a ani její přátelé nebyli nadšeni z toho, že je nevezmeme sebou.

"Chtěla bych," řekla jsem jí a stále jsem se ještě vzpamatovávala z toho, co jsem se dozvěděla od Iana.
"Ale dostat se dovnitř a zase ven bylo opravdu těžké. Pokud to jen trošku zoráme, všechny nás zatknou. Kromě toho, brzy to bude úplně jedno. Až všem u dvora řekneme, co víme a očistíme mé jméno, tak už tě nebudou potřebovat."
"Nejsou to strážci, o které se bojím," odpověděla. Použila ten svůj znuděný tón, ale já jsem viděla v jejích očích strach a přemýšlela jsem, koho tím asi myslí. Alchymisty? Nebo někoho jiného?
"Sydney," řekla jsem váhavě, přestože jsem věděla, že se musíme dostat s Michaelem ven.
"Co pro tebe Abe skutečně udělal? Musí tady být ještě něco víc, než jenom převoz."
Sydney mi věnovala smutný úsměv.
"To je jedno, Rose. Vypořádám se s tím, co přijde. Teď jdi, ano? Pomoct svým přátelům."
Chtěla jsem říct víc... Dozvědět se víc. Ale Michaelův výraz mi napověděl, že s ní souhlasí, a tak s krátkým rozloučením jsme on a já odešli.
Když jsme se vrátili zpátky na parkoviště, viděla jsem, že se situace moc nezměnila. Dimitrij stál na místě, neklidný tím, co se dělo. Jill byla u Soni, jako by hledala ochranu u starší ženy a Adrian byl daleko za všema, sotva se na nás podíval, když auto zastavilo.
Když jsme řekli skupince, co jsme zjistili, jediný kdo reagoval, byl Adrian.
"Nemožné. Tomu nevěřím." Típl cigaretu. "Tvůj alchymistický kamarád se spletl."
Nemohla jsem tomu taky věřit, ale přesto jsem neměla žádný důvod si myslet, že Ian neříkal pravdu. A upřímně, Adrian byl teď hodně naštvaný, takže nemohl logicky uvažovat. Zírala jsem pryč do noci a snažila se smířit s tím, kdo zabil Tatianu, a vše hodil na mě. Bylo to těžké i pro mě, uvěřit tomu. Zrada byla krutá.
"Jsou tam motivy," řekla jsem neochotně. Jakmile mi Ian popsal, koho viděl, hned mi vletělo do hlavy tucty motivů pro vraždu. A Ambrose měl pravdu, bylo to politické."
"Ianův popis je nezvratný důkaz," řekl Dimitrij, stejně šokovaný jako my všichni ostatní.
"Ale je tu mnoho dalších děr, které nedávají smysl."
"Jo." Jedna z nich mě trápila. "Třeba proč to narafičili na mě."
Nikdo na to neměl odpověď.
"Musíme se dostat zpátky ke dvoru," řekl Michael nakonec. "Nebo tě začnou postrádat."
Věnovala jsem Jill povzbudivý úsměv.
"A je čas na tvůj velký debut."
"Nevím, co je bláznivější," řekl Adrian. "Zabijákova totožnost, nebo JailBait jako Dragomir."
Jeho slova byla dráždivá, ale jeho pohled byl jemný.

Bláznivá věc byla, že Adrian vůbec nepochyboval, že je Jill Dragomirová. Myslím, že to co řekl Ian, zranilo Adriana víc, než by si přiznal.

Zjištění vraha jeho tety mu zesílilo jeho bolest. A to, že to zjistil o mě a Dimitrijovi mu asi taky moc nepomohlo.
K Michaelově hrůze se Soňa nabídla, že zůstane mimo hru, zatímco náš zbytek půjde ke dvoru. Nemohli jsme jet oběma vozy a jeho mělo pouze 5 míst. Ona sama by v tomhle byla nejméně užitečná. Se spoustou objímáním a slzami slíbila Michaelovi, že se hned zase shledají, až se tenhle nepořádek vyřeší. Doufala jsem, že má pravdu.
Moje kouzlo by mi mělo změnit obličej natolik, abych se dostala přes bránu. S Jill to ale bylo složitější. Její únos byl horká novinka ve světě Morojů, a pokud by jí některý ze strážců poznal, museli bysme se zastavit na hodně dlouho. Hazardovali jsme s tím, aby nás stráže nekontrolovali stejně jako Jill. A to také znamenalo, že Dimitrij měl přednost, což vyžadovalo Adrianovu pomoc.
Adrian nebyl s iluzí tak dobrý jako Soňa, ale dokázal změnit Dimitrijův vzhled. Udělal něco podobného, jak když se mě pokoušeli dostat z vězení. Otázka byla, zda to Adrian dělal skutečně pro nás. Neřekl ani slovo o tom, co viděl mezi mnou a Dimitrijem, ale všichni jsme cítili, jak se mezi námi vznášelo napětí.
"Musíme pomoct Lisse," řekla jsem mu, když nereagoval na mou žádost. "Čas nám běží. Prosím. Prosím, pomoz nám."
Klidně bych i kňučela, kdybych věděla, že to pomůže. Naštěstí to ale nebylo potřeba. Adrian se zhluboka nadechl a na krátkou chvíli zavřel oči. Byla jsem si jistá, že si přál, aby měl něco silnějšího než cigarety. Nakonec přikývl.
"Tak pojďme."
Nechali jsme Soňu s klíči u druhého vozu a ona tam stála s rozzářenýma očima a dívala se, jak odjíždíme.
Dimitrij, Michael a já jsme strávili skoro celou cestu tím, že jsme dávali do kupy naše důkazy. Popis ženy, který nám řekl Ian, by asi u soudu nestačil.
Seděla jsem na zadním sedadle s Adrianem a Jill. Byla jsem předkloněná a počítala na prstech.
"Motiv? Ano. Schopnost? Ano. Zaplacení Joovi?. Ano. Přístup do Tatianiných komnat," zamračila jsem se a najednou jsem myslela na to, o čem jsem slyšela mluvit Lissu. "Ano."
Dimitrij mi věnoval překvapený pohled.
"Opravdu? To byla část, na kterou jsem nemohl přijít."
"Docela určitě vím, jak to udělala," řekla jsem. "Ale ten anonymní dopis pro Tatianu nedává smysl. Nemluvně o tom pošpinit Lissinu rodinu, nebo jí dokonce zabít." Nebo se snažit nechat mě shnít v žaláři.
"Možná za tím stojí více osob," řekl Dimitrij.
"Jako spiknutí?" zeptala jsem se překvapeně.
On zavrtěl hlavou.
"Ne, myslím někoho, kdo ke královně cítil zášť. Ale ne natolik, aby jí dokázal zabít. Dva lidé, dvě události. Pravděpodobně se ani navzájem neznají. Jen promíchali důkazy."
Zmlkla jsem a zamyslela jsem se nad jeho slovy. Dávalo to smysl a já jsem měla tušení, že tím někdo myslí Daniellu.
Ráda bych znala pravdu, proč neměla Tatianu tak ráda, protože ten zákon o věku není dostatečný. A hlavně by nebyla schopná zavraždit. Ale napsat rozzlobený dopis a uplatit vrátného, aby byl její syn v bezpečí? To by bylo pro Daniellu Ivaškovou typické.
V následujícím tichu jsem slyšela, jak se Adrian s Jill tiše bavili, zatímco my jsme organizovali naši strategii.
"Co mám dělat?" zeptala se ho Jill slabým hlasem.
Jeho odpověď byla rychlá a jistá.
"Podle zákona si tam zasloužíš být. Nesmíš se nechat zastrašit."
"A co Lissa? Co si o mně bude myslet?"
Adrian zaváhal jen na okamžik.
"Na tom nezáleží. Jen jednej tak, jak jsem ti řekl."
Můj žaludek se potopil, když jsem ho poslouchala, jak jí dával seriozní, věcné rady. Byl to rváč, arogantní a prostořeký. Ale jeho srdce bylo dobré. Srdce, které jsem právě rozbila. Věděla jsem, že jsem měla pravdu o jeho potenciálu. On mohl dokázat velké věci. Alespoň jsem mu nemusela říct, že je jeho matka vrah... ale stejnak.
Všichni jsme ztichli, když jsme dorazili k bráně. Byla tam řada automobilů a my jsme byli čím dál více nervózní. Koukla jsem se na chvilku k Lisse, abych zjistila, jak to jde v radě.
Chaotická situace byla skoro stejná jako dříve. Nathan měl podrážděný výraz na tváři a vypadalo to, jako by řízení mělo pokračovat až zítra. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo dobré, nebo špatné znamení.
Strážci znali Michaela a samozřejmě netušili, že by udělal něco nekalého. On jenom nejasně řekl, že byl vyzvednout pár lidí. Strážci se v autě koukli na Dimitrije, mě a Jill. Adrian byl v pohodě. Po povinné kontrole nás pustili skrz bránu.
"O, bože. Fungovalo to," vydechla jsem jak Michail zajel na parkoviště.
"Co teď?" zeptala se Jill.
"Teď obnovíme linii Dragomirů a oznámíme vraha," řekla jsem.
"Oh, a to je všechno?" Adrianův sarkasmus byl zřejmý.
"Víte," poznamenal Michail, "že v okamžiku, kdy se prozradíte, vás strážci chytnou a vy půjdete zpátky do vězení nebo ještě něco horšího."
Dimitrij a já jsme si vyměnili pohledy.
"My víme," řekla jsem a snažila se ignorovat vzpomínky na celu.
"Ale pokud všechno vyjde, tak tam nebudeme muset zůstat moc dlouho. Použijí to, co jsme zjistili a pak nás pustí ven." To znělo mnohem optimističtěji, než jsem se cítila.
Poté, co zaparkoval, jsme vyrazili do tanečního sálu budovy, který byl vidět na míle daleko, protože kolem něj všude byli lidé. Jak podivné. Není to dávno, co jsem byla mezi těmi stejnými lidmi a spěchala od dvora.
Teď jsme se ale hlavně museli dostat do bezpečí. Sonino kouzlo pracovalo perfektně. Neměla jsem důvod o tom pochybovat, ale strach stále číhal v mojí mysli: Co když to přestane fungovat? Co když převlek selže a oni si mě všinou dříve, než se dostaneme do budovy? Zatknou mě? Nebo mě zastřelí?
Dveře byly pro diváky zavřeny, ale strážci tam měli volný přístup, takže Michail mluvil za nás a pomocí Adriana - jako smutného synovce královny nás pustily dovnitř. Adrian držel Jill kolem ramen, jak jsme vešli.
Vklouzli jsme do sálu zcela bez povšimnutí. Viděla jsem Lissu, jak tam o něčem argumentovala.
Moji přátelé a já jsme si vyměnili pohledy. Nebyla jsem připravená na tolik lidí - ale byl to i test mých schopností.
"Potřebujeme někoho, kdo by nám zajistil pozornost," řekla jsem. "Někdo, kdo se nebojí udělat podívanou, kromě mě samozřejmě."
"Michaeli? Kde jsi byl?"
Obrátila jsem se a viděla jsem Abeho, jak stojí před námi.
"No, mluvíme o ďáblu," řekla jsem. "Přesně ten, koho potřebujeme."
Abe se na mě podíval a zamračil se. Sonino kouzlo bylo příliš silné, takže mě nepoznal.
"Co se děje?" zeptal se.
"Jako obvykle, starý pane," odpověděla jsem vesele. "Nebezpečí, šílené plány. Znáš to, běžné věci v naší rodině."
On přimhouřil oči a stále nebyl schopný rozpoznat, kdo jsem. Asi jsem vypadala rozmazaně.
"Rose? To jsi ty? Kde jsi byla?"
"Potřebuju, aby mi věnovali pozornost," řekla jsem.
Vypadalo to, že se mnou nesouhlasil.
"Máme způsob, jak tohle vše vyřešit."
"No," poznamenal Adrian suše. "Nebo tu máme aspoň další cestu jak zapůsobit."
"Já ti věřila u soudu," řekla jsem Abemu. "Můžeš teď ty věřit mě?"
Abe se zatvářil ironicky.
"No, zřejmě jsi mi nevěřila dost, abys zůstala v západní Virginii."
"Technicky," řekla jsem. "Prosím. Potřebuju to."
"A máme málo času," řekl Dimitrij.
Abe ho začal taky studovat
"Nechte mě hádat. Belikov?" V otcově hlase byla nejistota - Adrian odváděl dobrou práci.
"Tati, musíme si pospíšit. Našli jsme vraha a máme taky Lissinu..." Jak jsem to měla vysvětlit? "Je tu šance, že Lisse změníme život."
To moc nezabralo, ale mé předchozí nazvání ho tátou asi ano. Prozkoumával místnost, pak se jeho oči upřely na jedné osobě a on kývl hlavou, aby šla k nám. O několik sekund později si k nám má matka razila cestu. On zavolal, ona přišla. V poslední době z nich byli nějací moc dobří kamarádi.
"Kdo jsou ti lidé?" zeptala se má matka.
"Hádej," řekl Abe. "Kdo by byl tak hloupý, aby vnikl ke dvoru po jeho útěku?"
Moje matka vytřeštila oči.
"Jak-?"
"Na to není čas," řekl Abe. "Mám pocit, že brzy tu bude spoustu strážců. Jste na to připraveni?"
Moje ubohá, zákon-dodržující matka vypadala bolestně, protože si uvědomila, na co se ptal.
" Ano."
"Já také," řekl Michail.
Abe nás všechny studoval.
"Myslím, že tu jsou i horší šance."
Vyšel nahoru, kde se Nathan Ivaškov a opíral o své podium. Vypadal unaveně a poraženě a naprosto v rozpacích.
Lissa mohla vidět skrz svého ducha kouzlo. Cítila jsem její dech, když se na nás podívala. V jejím obličeji byl strach, šok a úleva. Byla tak ráda, že nás vidí, že zapomněla, že pořád ještě kandiduje. Rychle jsem jejím směrem potřásla hlavou a ona se po chvilce váhání znova posadila. Měla strach, ale věřila mi.
Nathan přišel k životu, když nás uviděl, zvlášť když ho Abe prostě odstrčil z cesty a popadl mikrofon.
"Hej, co jste-"
Čekala jsem, že Abe začne křičet, aby každý držel hubu, nebo něco takového. Samozřejmě Nathan se snažil dostat se zpátky, ale bezvýsledně. Byl docela šokován, jako snad všichni, když si Abe přiložil prsty ke rtům a co nejvíc, ostře hvízdl. Přes mikrofon to znělo jako příšerně hlasitá píšťalka. Jo, bolely mě z toho uši.
Místnost se uklidnila natolik, aby ho slyšeli.
"Nyní, když už jste konečně sklapli," řekl Abe. "Máme... některé věci, které vám musíme říct."
Jeho hlas byl jistý, ale věděla jsem, že mi musí hodně důvěřovat.
"Jednej rychle," zamumlal a posunul mikrofon ke mně.
Začala jsem.
"Zákon může zůstat tak, jak je. Vasillisa Dragomirová má nárok na hlasování v Radě a také je právoplatný kandidát na trůn. Ona není poslední Dragomir."
Najednou vypukl šelest a šepot, především proto, že Morojové milují intriky. Viděla jsem, jak se kolem nás seskupují strážci. Jejich zájem byla ale pouze bezpečnost a ne skandál.
Pokývala jsme na Jill, aby šla ke mně. Na okamžik ztuhla, a pak si asi vzpomněla na to, co jí řekl Adrian v autě. Vykročila ke mně, bledá jak stěna. Napětí a tlak byl ohromující.
"Toto je Jillian Mastrano Dragomirová. Je to nelegitimní dcera Erica Dragomira - ale je jeho dcera, takže je i členem linie Dragomirů."
Toto jsem nenáviděla, ale bylo to nutné.
V tichu, které následovalo se Jill rychle naklonila k mikrofonu a řekla.
"Já jsem Dragomirová," řekla jasně, i přes chvějící se ruce.
"Má rodina má kvorum a moje sestra má od teď všechny práva."
Další výbuch davu, Abe skočil mezi mě a Jill a popadl mikrofon.
" Pro ty, kteří nevěří, tu bude test DNA, který objasní veškeré pochybnosti."
Musela jsem obdivovat Abeho drzost. Dozvěděl se tuto situaci před sekundou a už dokázal obhajovat s jistotou a grácií. Můj starý pán miloval tajemství.
Tato novina vyvolala reakci, kterou jsem očekávala. Jakmile diváci zpracovali informace, začali to komentovat.
"Eric Dragomir neměl žádné jiné dítě."
"Je to podvod!"
"Ukažte nám důkazy!"
"No, byl tu jistý... druh flirtu."
"Měl ještě jednu dceru."
Tato poslední slova dav utišila, jednak proto, že to promluvil někdo mocný a za druhé, protože to byla Daniela Ivašková. Vstala a dokonce i bez mikrofonu mluvila hlasem, který se nesl místností. Ona byla velice důležitá osoba v naší společnosti. Mnozí královští jí poslouchali. Teď místnost utichla a Daniella pokračovala.
"Eric Dragomir měl nemanželské dítě se ženou jménem Emily Mastranová - tanečnice, pokud si dobře vzpomínám. Ona to chtěla udržet v tajnosti - a on to nedokázal sám, a tak potřeboval pomoc. Byla jsem jedna z mála, kteří pomohli." Netypický hořký úsměv se jí objevil na rtech.
"A upřímně, nevadilo by mi, kdyby to zůstalo tajemstvím."
Teď mi to kliklo v hlavě. Někdo se vloupal k alchymistům a ukradl jim všechny záznamy. V sále bylo ticho a já jsem ani nepotřebovala mikrofon.
"Natolik, abyste se postarala o to, aby některé dokumenty zmizely."
Daniella mi věnovala pevný úsměv.
"Ano."
"Protože, pokud by Dragomirové zmizeli, pak by možná zmizel i duch a éter. A Adrian by byl v bezpečí. A proto jste se musela zbavit veškerých důkazů o Jill."
Daniellin výraz to potvrdil. Měla jsem to nechat tak, jak to je, ale má zvědavost mi to nedovolila.
"Tak proč jsi to teď přiznala?"
Daniella pokrčila rameny.
"Vzhledem k tomu, že máš pravdu, test DNA to taky prokáže."
Slyšela jsem vzdechy úžasu... Jiní lidé tomu zase odmítali věřit a měli na tváři opovržení. A Daniella mě studovala pohledem.
"Chtěla bych vědět, kdo sakra vlastně jsi?"
Zdálo se, že publikum to chtělo vědět stejně jako ona. Zaváhala jsem. Sonino kouzlo mě dostalo celkem daleko. Jill byla skoro přijata. Pokud by Lissa vyhrála, mohla by mě odsud dostat.
Ale dívala jsem se na dav plný lidí. Lidí, které jsem znala a respektovala, a kteří mě odsoudili, aniž by věděli pravdu. Nevím, jestli mě k tomu přiměla temnota, ale na tom nezáleželo. Nechtěla jsem čekat na to, až se to vyřeší. Chtěla jsem tomu čelit. Chtěla jsem, aby ti lidé věděli, že jsem nevinná, přinejmenším, že jsem nezabila královnu.
A tak jsem to překonala a sundala jsem si Sonin náramek.
"Já jsem Rose Hathawayová."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře