33.kapitola

5. leden 2012 | 19.25 |

 Výkřiky a úleky z publika mi dali jasně najevo, že můj převlek byl pryč. Mnoho očí také sledovalo Dimitrije, ze kterého Adrian také snesl iluzi. A jak už jsme očekávali, strážci se seskupili kolem nás, vyzbrojeni zbraněmi. Pořád jsem si myslela, že to byl podvod. Naštěstí se má matka a Michail postavili před nás a blokovali naše útočníky.

"Ne," zasyčela jsem na Dimitrije, který se k nim pravděpodobně snažil přidat. Bylo rozhodující, abychom zůstali naprosto v klidu a nikdo nás nesměl brát jako hrozbu. Dokonce jsem zašla tak daleko, že jsem držela své ruce nahoře a Dimitrij to po mě zopakoval
"Počkejte, prosím. Nejdřív nás vyslechněte."
Kruh strážců byl těsný, bez mezer, Byla jsem si jistá, že jen moje máma a Michail nás drží jen kousíček od nich. Strážci se vždy chtěli vyhnout boji s ostatními strážci, pokud to bylo nutné. Náhle se Jill a Abe pohnuli a postavili se vedle nás. Další štíty. U jednoho strážce jsem viděla hrozící grimasu. Civilisté komplikovali útok. Adrian se nepohnul, ale skutečnost, že jsme byli uzavření v kruhu, mu asi taky nepomohla.
"Můžete nás odvést později, pokud chcete," řekla jsem. "Nebudeme se bránit. Ale nejdříve mi musíte dovolit promluvit. Vím, kdo zabil královnu."
"Tak to jsme dva," řekl jeden ze strážců. "A teď vy ostatní. Vycouvejte, než vás zraníme. Jedná se o nebezpečné uprchlíky."
"Musejí mluvit," řekl Abe. "Mají důkazy."
Znova mluvil s jistotou o něčem, o čem neměl ponětí. Všechno sázel na mě. Začínala jsem jako on. Nebylo to zrovna skvělé, že naše důkazy nebyly na 100% přesvědčivé, ale jak jsem řekla už dříve, to byli jenom... formality.
"Nechte je mluvit." Tohle byl nový hlas, hlas, který jsem znala nazpaměť.
Lissa si protlačila cestu ke dvěma strážcům. Nejdříve skrz ně proklouzla, ale jednomu se podařilo chytit ji za paži a zabránit jí v cestě k nám.
"Dostali se tak daleko. A mají pravdu ohledně Jill."
Tohle pro ni nebylo lehké, protože se s tím ještě úplně nesrovnala. Moje hrozící smrt byla pravděpodobně jediná věc, která ji přiměla k tomu, aby přiznala, že má sourozence.
"Už jste ji dostali. Nikam nemůže utéct. Jen je nechte mluvit. Já mám taky pár důkazů."
"Ty bych asi dala stranou, Lisso," řekla jsem tiše.
Lissa věřila, že vrahem je Daniella a myslím, že se jí nebude líbit pravda. Lisse se blýskl na tváři zmatený výraz, ale neprotestovala.
"Nechme je mluvit," řekl jeden ze strážců - a ne ledajaký. Byl to Hans. "Potom, co utekli, by mě opravdu zajímalo, co si přivezli zpátky."
Hans nám pomáhal?
"Ale," pokračoval. "Jsem si jistý, že mi budete rozumět, když vás nejdříve zatkneme, než nám odhalíte skutečného vraha.

"

Podívala jsem se na Dimitrije, který byl už ke mně otočený. Upřímně jsme nic lepšího nevymysleli.
"Dobře," řekl Dimitrij a podíval se na naše ochránce. "To je v pořádku. Nechte je projít."
Moje máma a ostatní se ani nepohnuli.
"Udělejte to," řekla jsem. "Nechcete skončit jako naši spoluvězni."
Myslela jsme, že mě ani nebudou poslouchat, ale Michail ustoupil jako první, a pak ho ostatní následovali. V rychlosti blesku je strážci odvedli. Dimitrij a já jsme zůstali stát a k nám se přišachovali čtyři strážci. Dva pro Dimitrije, dva pro mě. Adrian ustoupil s ostatními, ale Lissa pořád stála pár metrů od nás a důvěřovala mi.
"Tak do toho," řekl Hans.
Setkala jsem se s Lissinýma očima a nenáviděla jsem to, co jsem musela říct. Ale ne. Neměla jsem být ta, co by se měla bát. Dívala jsem se po publiku a našla jsem Christiana, který pochopitelně sledoval toto drama s nadšenou pozorností. Musela jsem se od něj odvrátit a dívat se na dav jako na celek, ne jako na jednotlivé tváře. Musela jsem je rozostřit.
"Já jsem nezabila Tatianu Ivaškovou," řekla jsem.
Několik lidí pochybovačně zamručelo.
"Neměla jsem jí ráda, ale nezabila jsem ji." Podívala jsem se na Hanse. "Vyzpovídali jste muže, který svědčil o tom, kde jsem byla během vraždy, že jo? A on identifikoval muže, který napadl Lissu, a taky který ho podplatil, aby řekl, že jsem tam v tu dobu nebyla?"
Od Michaila jsem se nakonec dozvěděla, že Joe nakonec přijal peníze od toho tajemného Moroje.
Hans se zamračil, zaváhal a pak na mě kývl, abych pokračovala.
"Neexistuje žádný záznam o jeho existenci, alespoň mezi strážci. Ale alchymisté ho znají. Viděli ho v jedné z jejich budov - kde působil jako něčí strážce."
Moje oči padli na Ethana Moora, který stál u dveří.
"Bodyguard pro někoho, kdo viděl, jak Tatiana tu noc byla zavražděna. Tašou Ozerovou."
Nebylo třeba, aby publikum začalo protestovat, protože Taša to zvládla sama. Seděla vedle Christiana, ale teď vyletěla ze židle.
"Co to proboha říkáš, Rose?" vykřikla. "Zbláznila ses?"
Předtím jsem tam stála, připravená čelit davu, plán moci a vítězství. Teď jsem byla jen smutná, když jsem se dívala na někoho, komu jsem vždy věřila, na někoho, kdo se na mě díval s takovým šokem a zraněním.
"Kéž bych... Ale je to pravda. Obě víme, že to je pravda. Zabila jsi Tatianu."
Tašina nedůvěra rostla, teď už se dokonce hněvala, ale stále se zdálo, že její výhodou jsou pochybnost.
"Nikdy jsem nevěřila, že jsi ji zabila - bojovala jsem za tebe. Proč tohle děláš? To toho nebylo dost se Strigoji v naší rodině? Myslela jsem, že na takové předsudky nejsi."
Polkla jsem. Myslela jsem, že sehnat důkazy bude nejtěžší. Ale ty nebyli nic s tímto odhalením.
"To, co tady říkám, nemá nic společného se Strigoji, ale přeju si, aby mělo. Nenáviděla jsi Tatianu kvůli zákonu o věku."
Další vzpomínky prošly ke mně, když se Taša dozvěděla o tajných školeních. Taša byla zděšena, teď jsem si uvědomila, že se možná cítila vina za tu vraždu.
Dav byl ohromen, ale jeden člověk přišel k životu. Jeden z Ozerů, kterého jsem neznala. Vstal a zkřížil si vzdorovitě ruce.
"Polovina dvora nenáviděla Tatianu pro tento zákon. Vy jste jedna z nich."
"Ale já jsem neuplatila strážce, aby zaútočil na Lis-princeznu Dragomirovou. A nepředstírej, že jsi toho chlapa neznala," varovala jsem ji. "Byl to tvůj strážce. Viděli vás spolu." Její popis od Iana byl naprosto jasný: dlouhé černé vlasy, světle modré oči a jizva na jedné straně obličeje.
"Rose, nemůžu tomu uvěřit, ale pokud James - to je jeho jméno - jednal osamoceně. Vždy měl radikální názory. Věděla jsem to, už když jsem si ho najímala jako ochranu zvenčí, ale nikdy jsem si nemyslela, že by byl schopen vraždy."
Rozhlédla se kolem a hledala někoho, kdo jí podpoří a nakonec se usadila v radě.
"Vždy jsem věřila, že je Rose nevinná. Pokud je za to James zodpovědný, tak jsem více než ráda, že to, co víme, očistí Roseino jméno."
Tak, tak snadné. Tajemství morojů - James byl skoro všude, kde Taša. Mohl by Tašu zachránit a vzít vinu na sebe. Ale on už byl mrtvý. A Taša a já jsme mohli zůstat přáteli. Ona jednala z principu, ne? Co na tom bylo špatného?
Christian stál vedle ní a díval se na mě, jako bych byla nějaký cizinec.
"Rose, jak můžeš něco takového říci? Vše, co pro tebe udělala. Přestaň dělat scény a my zjistíme, jak ten chlap - James - zabil královnu."
Tak, tak snadné. Mrtvý muž.
"James nemohl zabít královnu," řekla jsem. "Měl poraněnou ruku. Na zabití potřebují morojové dvě ruce. Viděla jsem dvakrát, jak se to stalo. A vsadím se, že můžeme dostat přímou odpověď z Ethana Moora."
Podívala jsem se na strážce, který byl bledý jako stěna. On by pravděpodobně skočil do boje a zabíjel bez váhání. Ale tento druh kontroly? A případný výslech jeho vrstevníky? To by nevydržel. A to byl pravděpodobně důvod, proč s ním Taša manipulovala.
"James tam nebyl tu noc, kdy Tatiana zemřela, že ano? A také si nemyslím, že tam byla Daniela Ivašková, i když jste to Lisse řekli. Ale Taša tam byla. Byla v královských komorách - a vy jste o tom nikoho neinformoval."
Ethan vypadal, jako by chtěl uprchnout, ale jeho šance byly mizivé. Pomalu zavrtěl hlavou
"Taša by nikoho nezabila." Nepotvrdil to tak, jak jsem chtěla, ale byli jsme blízko. Strážci z něj dostanou více později.
"Rose!" Christian už byl naštvaný. Když se na mě podíval s takovou ohavností, bolelo mě to od něj více, jak od Taši.
"Přestaňte." Lissa vykročila vpřed. Cítila jsem ve své mysli, že nechtěla uvěřit tomu, co jsem řekla... ale věřila mi. "Vím, že to je špatné, ale pokud bych použila na podezřelé nátlak!"
"Ani to nenaznačuj!" zvolala Taša a ostře se otočila na Lissu. "Nepleť se do toho. Tvá budoucnost je zde. Budoucnost, která by mohla dosáhnout toho, co naši lidé potřebují."
"Budoucnost, kterou bys mohla manipulovat," uvědomila jsem si. "Lissa věří v mnoho reforem, které chceš udělat. A myslím, že bys ji přesvědčila. Zvlášť v případě, když je s tvým synovcem. To je důvod, proč jsi tak bojovala proti kvóru. Chtěla jsi, aby byla královnou."
Christian chtěl udělat krok vpřed, ale Taša ho zastavila. Ale on chtěl stále mluvit.
"To je idiotské. Pokud chtěla, aby byla Lissa královnou, tak proč by na Lissu útočil ten James?"
To taky pro mě byla záhada a úplně jsem jí nevyřešila. Ale Dimitrij ano. Byl si vědom svých dvou strážců, ale posunul se blíž ke mně.
"Protože nikdo neměl zemřít," řekl Dimitrijův nízký, zvučný hlas, který se nádherně nesl sálem. On nepotřeboval mikrofon, stejně jako Taša.
"Ty jsi netušila, že s ní bude strážce."
Měl pravdu, uvědomila jsem si. Eddie tam neměl být, ale na poslední chvíli se přidal k Lisse, když šli za Ambrosem.
"James měl pravděpodobně udělat falešný útok. A to by dostalo mnoho sympatií pro Vasillisu. On to udělal, ale asi to bral trošku vážněji."
Ohavnost na Tašině tváři se přeměnila na něco úplně jiného. Když se koukala na mě, zdála se, být uražená mým obviněním, ale od Dimitrije - to bylo něco víc. Ji to bolelo. Znala jsem ten pohled. Viděla jsem ho na tváři Adriana před pár hodinama.
"Dimko, ty ne," řekla.
Očima Lissy jsem viděla, jak sledovala aury, a jak Tašina hoří o něco jasněji, když se podívala na Dimitrije. Věděla jsem přesně, co to znamená. Soňa mi to vysvětlila. Ona k němu cítila náklonnost.
"A to je důvod, proč jsem to schytala já," zašeptala jsem tiše. Nikdo kromě Dimitrije a strážců to nemohl slyšet.
"Hm?" zeptal se Dimitrij.
Jen jsem zavrtěla hlavou. Celou tu dobu Taša milovala Dimitrije. Věděla jsem, že mu v loňském roce udělal nabídku připojit se k ní a mít s ní děti, ale on jí odmítl a já jsem myslela, že to vzala, a že jsou přátelé. Nebyli. Ona ho stále milovala. Když řekla Lissa Hansovi o našem vztahu, Taša už to dávno věděla. Ale jak dlouho? Nebyla jsem si jistá. Zřejmě to věděla předtím, než zabila Tatianu. A hodila to na mě proto, aby měla blíže k Dimitrijovi.
Podívala jsem se na Hanse.
"Můžete mě vzít zpátky do cely, myslela jsem to vážně. Ale nemyslíte, že máte dostatek důkazů, abyste tam vzali ji a Ethana taky?"
Hansova tvář byla nečitelná. Co teď udělá?
Zvedl ode mě oči a podíval se na místo, kde byli připraveni strážci.
"Vezměte lady Ozerovou a pana Moora. Za chvíli je vyslechneme."
Viděla jsem, jak Taša seděla u ostatních lidí, ale v jejích očích byl strach a panika. Co ale pro mě bylo docela překvapení, ona se bránila. Byla vycvičená, vzpomněla jsem si. Ne stejně jako strážci, ale dost na to, aby bylo těžké ji zadržet. Kopala a vracela údery a dokonce se jí podařilo sejmout jednoho strážce.
Bylo nemožné, aby se probojovala ven, uvědomila jsem si. I když na okamžik jsem tomu byla schopná i uvěřit. Bylo tam příliš mnoho lidí a bylo to chaotické. Vyděšení Morojové se snažili dostat pryč z boje.
Náhle se po místnosti rozlehla rána. Výstřel. Většina Morojů padla na zem, ale strážci stále stáli. Držíc zbraň, kterou sebrala padlému strážci, si našla prvního Moroje a chytla ho za ruku. Pomozte, byla to Mia Rinaldiová. Ona seděla vedle Christiana. Nemyslím si, že by si Taša nějak všímala, koho si vybírá za oběť.
"Nehýbejte se!" křičela Taša na strážce.
Zbraň u Miiny hlavy a já jsem cítila, jak se mé srdce zastavilo. Jak se mohli věci takhle zkomplikovat? Tohle bych nikdy nepředvídala. Mým úkolem bylo očistit své jméno. Usvědčit Tašu. A jít dál. Hotovo.
Strážci ztuhli. Zatím. Taša si pomalu začala vytvářet cestu k východu a táhla Miu sebou. Její krok byl pomalý a těžkopádný, díky všem židlím lidem, kteří jí stáli v cestě. Strážci jí dali moc času. Oni jsou vždy na prvním místě. Mia je živý Moroj. Strážci nechtěli, aby Mia zemřela, ale také nemohli nechat Moroje se zbraní aby odešel.
A bylo to tak. Taša nebyla jediná morojský bojovník v místnosti. Vybrala si nejhoršího rukojmího a já jsem viděla záblesk v Miiných očích. A Lissa si uvědomila, že tohle je příliš. Lissa to nemohla dopustit. Kdyby se dostala k Taše a podívala se na ni, mohla by ji donutit, aby přestala.
Ne, ne, ne, ne, pomyslela jsem si. Nepotřebovali jsme dalšího zblázněného uživatele éteru.
Lissa i já jsme viděli, jak se Mia napíná v Tašině držení. Lissa si uvědomila, že musí jednat. Cítila jsem to i přes pouto. Cítila jsem její myšlenky a rozhodnutí, jak se její nohy nesly k Taše. Cítila jsem vše tak jasně, jako bysme sdíleli stejný mozek. Věděla jsem, kam jde Lissa ještě předtím, než se to stalo.
"Tašo, prosím, ne-"
Lissa vykročila vpřed a její žalostný pláč přerušilo Miino kopnutí do Taši. Vykroutila se jí a pistole spadla na zem. Taša ji sebrala, ale to už se jí Mia vykroutila a vše se dělo tak rychle a zběsile.
Taša vypálila pár ran na první ohrožení, které se blížilo směrem k ní - a nebylo to na strážce. Bylo na postavu v bílém, který křičela na Tašu.
Nebo dobře, bylo by to. Jak jsem řekla, znala jsem Lissin přesný krok ještě před tím, než ho udělala. V těch drahocenných vteřinách jsem se vykroutila svým strážcům a padla jsem před Lissu. Někdo skočil po mně, ale už bylo příliš pozdě. Bylo to, když Taša znova vystřelila.
Cítila jsem pálení v mé hrudi, ale pak tam najednou nic nebylo, ale bolest byla kompletní a tak intenzivní.
Cítila jsem, jak padám a Lissa mě chytá a něco křičí - možná na mě, možná na někoho jiného. V místnosti bylo tolik ruchu, že jsem ani nevěděla, co se stalo s Tašou. Byla jsem tam jenom já a bolest, kterou se má mysl snažila zapřít. Viděla jsem, jak se na mě Lissa dívá a na někoho něco křičí, co jsem nemohla slyšet. Ona byla krásná. Brilantní. Osnovaná ve světle. Ale byla kolem ní i tma. A v té tmě jsem viděla tváře... duchů a duchů, kteří vždy byli se mnou. Rostli a nabírali tvar.
Zbraň. Byla jsem složená zbraní. To bylo téměř komické.
Podvodníci, myslela jsem si. Strávila jsem celý svůj život se zaměřením na boj rukama, ale zbraň? Tou to bylo tak... tak snadné. Měla bych být uražená? To jsem nevěděla. Záleželo na tom? To jsem také nevěděla. Jediné, co jsem věděla, bylo, že jsem umírala.
Moje vize bledla a temnota s duchy se blížila a já jsem přísahala, jako bych slyšela Roberta šeptat do ucha: 
Ze světa mrtvých se už podruhé nedostaneš.
Těsně předtím, než světlo zmizel jsem viděla Dimitrijovu tvář, jak se připojil k Lisse. Chtěla jsem se usmát.
Rozhlédla jsem se, zda jsou dva lidé, které jsem nejvíce milovala, v bezpečí, abych mohla opustit tento svět. Mrtví si pro mě mohli konečně přijít. Ale já jsem splnila svůj cíl, že ano? Chránit.
Dokázala jsem to. Zachránila jsem Lissu stejně tak, jak jsem jí vždy přísahala. Umírala jsem v bitvě. Žádná kniha po mně nebude pojmenovaná.
Lissin obličej zářil slzami a já jsem doufala, že ví, jak moc ji miluju. S poslední jiskrou života jsem se snažila dát Dimitrijovi znamení, že ho miluji taky, a že ji teď musí chránit. Nemyslím, že to pochopil, ale slova strážce byli mou poslední myšlenkou.
Oni jsou na prvním místě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře