34.kapitola

5. leden 2012 | 19.26 |

 Neprobudila jsem se ve světě mrtvých

Ani jsem se neprobudila v nemocnici, nebo nějakém jiném zdravotnickém centru. Ne, probudila jsem se v luxusní, obrovské ložnici se zlaceným nábytkem. Nebe? Pravděpodobně ne s mým chováním. Má postel s nebesy byla červeno zlatá, Svíčka zablikala na mém stolu proti protější stěně a naplnila místnost vůní jasmínu. Neměla jsme ponětí, kde jsem byla, nebo jak jsem se sem dostala, ale pak jsem si vzpomněla na svůj poslední zážitek s bolestí a byla jsem docela ráda, že jsem tady.
"Šípková Růženka se probudila."
Ten hlas... Nádherný, melodický hlas s měkkým přízvukem. To mě obklopilo a přišlo na nemožnou pravdu: Byla jsem naživu. Dimitrij byl pořád tady. Neviděla jsem ho, ale usmála jsem se.
"Ty jsi má zdravotní sestra?"
Slyšela jsem, jak vstal ze židle a přešel ke mně. Viděla jsem, jak nade mnou stojí a to mi připomnělo, jak vysoký vlastně ve skutečnosti je. Podíval se na mě s úsměvem - jedním z těch vzácných úsměvu. Musel se umýt, protože naposledy, co jsem ho viděla, měl jeho hnědé vlasy svázané.
Pokusila jsem se posadit, ale on mě zatlačil zpátky.
"Ne, ne, musíš si lehnout." Bolest v mé hrudi mi řekla, že má pravdu. Moje mysl může být vzhůru, ale zbytek těla byl vyčerpaný. Neměla jsem tušení, kolik uběhlo času, ale věděla jsem, že mé tělo muselo vést dlouho bitvu a ne se Strigoji, ale samo se sebou. Ale byla jsem stále naživu.
"Tak pojď blíž," řekla sejm mu. "Chci tě vidět."
On to na chvilku zvažoval a pak si sundal boty. Podařilo se mi kousek posunout a on si lehl vedle mě. Naše tváře spočívali na stejném polštáři, jen pár centimetrů od sebe, jak jsme se na sebe dívali.
"Je to lepší?" zeptal se.
"O hodně."
Natáhl své dlouhé, elegantní prsty a smetl mi pár vlasů z obličeje, než sledoval okraje mých lícních kostí.
"Jak se máš?"
"Mám hlad."
Tiše se zasmál a pak opatrně vsunul jeho ruku na dolní části mích zad, v jakémsi napůl-objetí.
" Samozřejmě, že jsi. Myslím, že se jim podařilo dostat do tebe pár tekutin, ale moc cukru jsi vážně nedostala."
To mě zděsilo. Nelíbili se mi jehly a ani jsem se na ně nemohla podívat.
"Jak dlouho jsem byla mimo?"
"Několik dní."
"Několik dní..."
Zachvěla jsem se a on mě přikryl více pokrývkou, protože si myslel, že mi je zima.
"Neměla bych být naživu," zašeptala jsem. Ty výstřely... byli moc blízko mého srdce. Nebo v mém srdci? Položila jsem si ruku na hruď. Nevěděla jsem přesně, kde mě střelila. Všechno to ale bolelo.
"Ó bože. Lissa mě uzdravila, že jo?" Neměla to dělat. Nemohla si to dovolit. S výjimkou. Proč jsem ještě pořád cítila bolest? Pokud mě neuzdravila ona, tak jsem se musela vydat jinou cestou.
"Ne, ona tě neuzdravila."
"Ne?" zamračila jsem se. Jak jinak bych přežila? Na mysl mi přišla překvapivá odpověď.
"Tak... Adrian? Potom všem, co jsem mu udělala... nemohl."
"Co myslíš, že by tě nechal umřít?"
Neodpověděla jsem. Kulky mohly být dávno pryč, ale Adrian z mého srdce ještě nezmizel, pořád jsem cítila bolest.
"Bez ohledu na to, jak se cítí." Dimitrij zaváhal. Po tom všem to bylo ošemetné téma. "No, on by tě nenechal umřít. Chtěl tě vyléčit. Ale taky to neudělal."
Cítila jsem se za Adriana špatně. Dimitrij měl pravdu. Adrian by mě nikdy neopustil, ale to už jsem vyčerpala všechny možnosti.
"Tak kdo? Soňa?"
"Nikdo," řekl prostě. "Teda vlastně ty, myslím."
"Já, co?"
"Lidé se dokáží léčit i bez magie, Rose." V jeho hlase jsem slyšela pobavení, i když jeho tvář zůstávala vážná. " A tvoje rány... byly špatné. Nikdo si nemyslel, že to přežiješ. Odnesli tě do ordinace a my jsme pak všichni čekali."
"Ale proč..." Bylo to velmi arogantní ptát se na tuhle otázku. "Proč mě Adrian, nebo Lissa neuzdravili?"
"Oni chtěli, věř mi. Ale byl tam hrozný chaos... dvůr byl uzamčen. Strážci je odvedli dříve, než mohli cokoliv namítat. Strážci je nechtěli nechat blízko tebe, protože si pořád nebyli jisti, zda jsi vrah nebo ne. Museli si být první jistí Tašou, i když její akce byla velmi usvědčující."
Trvalo mi chvíli, než jsem se dostala přes myšlenku, že pouze moderní medicína a moje tělo mě nenechali zemřít. Já byla příliš zvyklá na ducha éteru. Tohle se nezdálo možné. Pak mě něco napadalo.
"Je Taša... Ještě naživu?"
Jeho tvář se zachmuřila ještě víc.
"Ano. Chytili jí hned potom co tě... než někoho jiného zranila. Zadrželi ji a byly nalezeny další důkazy."
"Říct, že to byla ona, byla ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala," řekla jsem. "Dokonce i boj se Strigoji je jednodušší."
" Já vím. Bylo pro mě těžké to vidět, těžké tomu uvěřit."
V pohledu do Dimitrijových očí jsem si uvědomila, že jí znal déle než já, déle než znal mě.
"Ale ona udělala svá vlastní rozhodnutí a všechny obvinění proti tobě byly staženy. Teď jsi svobodná žena. Víc než to. Hrdina. Abe tvrdí, že to vše udělal on."
To mi přineslo úsměv na rty.
"Samozřejmě, že ano. Brzy od něj dostanu účet."
Cítila jsem závrať, radost i úžas. Svobodná žena.
Dimitrij se zasmál a já jsem s ním chtěla takhle zůstat navždy, jen my dva, sladké a nehlídané. No možná ne přesně tohle. Mohlo by to být bez bolesti a silných obvazů, které jsem měla na hrudi. On a já jsme měli pár momentů, kdy jsme si mohli opravdu odpočinout a mohli jsme si otevřeně potvrdit, že se milujeme. Věci se začali měnit.
"Tak co teď?" zeptala jsem se.
"Nejsem si jistý," opřel si tvář o mé čelo. "Já jsem jenom hrozně rád. Hrozně rád, že jsi naživu. Už tolikrát jsem tě málem ztratil. Když jsem tě viděl na podlaze, bylo tam tolik rozruchu a zmatku. Cítil jsem se tak bezmocný. Uvědomil jsem si, že jsi měla pravdu. Ztrácím svůj život s pocitem viny. Když jsem tě tam viděl. Viděl jsem to. Ty mě miluješ."
"Ty jsi o tom pochyboval?" myslela jsem to v žertu. Já mu řekla mnohokrát, že ho miluju
"Ne. Myslím. Poznal jsem, že mě nejen miluješ, ale že jsi mi i odpustila."
" Není co odpouštět," řekla jsem mu.
"Já vždy věřil, že je." Odtáhl se a znova se na mě podíval. "Bez ohledu na to, co jsi mi řekla. Nemohl jsem tomu prostě uvěřit. Nevěřil jsem ti, že jsi mi odpustila. Potom co jsem ti udělal, na Sibiři a poté, co mě Lissa uzdravila. Myslela, jsem, že klameš sama sebe."
"No to by nebylo poprvé, co by se mi to stalo, ale ne v tomhle případě."
"Já vím. A s tím... v tom zlomku sekundy jsem si opravdu uvědomil, že jsi mi odpustila a že mám tvou lásku, a tak jsem si konečně mohl odpustit taky. Všechny tyto zátěže, ta závazky k minulosti... odešly. Bylo to jako..."
"Být svobodný? Létat?"
"Ano. S výjimkou... bylo to příliš pozdě. Zní to šíleně, ale když jsem se na tebe díval, všechny ty myšlenky procházeli v mé hlavě. Jako bych viděl, jak si po tobě smrt sahala. A já jsem nemohl nic dělat. Byl jsem bezmocný. Nemohl jsem si pomoct."
"Byl jsi to ty," řekla jsem mu, "poslední věci, které jsem viděla, jsi byl ty a Lissa." No, teda kromě kosterní tváře, ale to jsem nechtěla zmiňovat, protože bych zabila romantickou chvilku.
"Nevím, jak jsem přežila, jak jsem mohla u dvora bojovat. Ale jsem si jistá, že láska vás dvou mi dala sílu bojovat. Musela jsem se dostat zpátky k vám. Jen bůh ví, do jakých potíží byste se beze mě dostali."
Dimitrij na to nenašel žádná slova a místo odpovědi našel má ústa. Poprvé jsme se políbili lehce a sladká chuť přemohla bolest. Intenzita se sotva zvedla, když se odtáhl.
"Hej, co se děje?" zeptala jsem se.
"Pořád se ještě léčíš," káral mě. "Možná si myslíš, že jsi zpátky v normálu, ale nejsi."
"Tohle je pro mě normální. A víš, myslela jsem si, že se vši tou svobodou a sebeobjevování a vyznáním naší lásky, bychom mohli konečně přestat s tím zenovým mistrem moudrosti a praktickýma radama. Jednoduše blbostma."
To mu vykouzlilo na rtech úsměv.
"Rozo, to se nikdy nestane. Ber to, nebo to nech jít."
Políbila jsem jo na rty.
"Pokud to znamená, že tě dostanu, tak to beru." Chtěla jsem ho políbit znovu, ale chtěla jsem dokázat, že mám větší sebeovládání než on, a tak jsem přestala.
" Dimitriji... ale vážně, co se to s námi stalo?"
"Život," řekl lehce. "Pokračujeme, jdeme dál. Jsme strážci. Chráníme a možná změníme náš svět."
"Žádný tlak," poznamenala jsem. "Ale co znamená ta část my a strážci? Byla jsem si jistá, že se k týhle kariéře nikdy nevrátím."
"Hmm." Vzal můj obličej a já jsem doufala, že mě znova políbí.
"Spolu s naší milostí jsme obdrželi právo být zase strážci."
"I ty? Oni věří, ž už nejsi Strigoj?" zvolala jsem.
Přikývl.
"Hmm. Dokonce, i když jsem očistila své jméno, má ideální budoucnost by byla taková, že bychom měli práci blízko sebe."
Dimitrij se ke mně naklonil a v očích měl tajemství.
"Je to lepší a lepší. Jsi teď Lissin strážce."
"Co?" skoro jsem se odtáhla. "To je nemožné. Oni by nikdy-"
"Udělali to. Bude mít i další strážce., ale ty jsi hlavní."
"Ale ty nejsi..." Můj žaludek se zahoupal.
"Ty nejsi jedním z jejich strážců, že jo?" Moje neustálé obavy, Chtěla jsem ho mít u sebe. Navždy. Ale jak bych mohla hlídat Lissu, kdyby byl poblíž? Minulost se k nám vracela.
"Ne, mám jiný úkol."
"Oj."
"Jsem Christianův strážce."
Tentokrát jsem se posadila, ať už lékařovi rozkazy byly jakýkoliv. Stehy mě táhli na hrudy, ale já to ignorovala.
"Ale to je... to je prakticky totéž."
Dimitrij se taky posadil.
"Skoro. Ale oni spolu nebudou pořád, zejména když s ním jdeš na Lehigh. On tam nebude... Ale budou se k sobě vracet. A když se tak stane, tak se k sobě vrátíme i my. Je to dobrý mix. Kromě toho."
Znova zvážněl. "Kromě toho jsi všem ukázala, že jsi za ní ochotná dát život."
Zavrtěla jsem hlavou.
"Jo, ale na tebe nikdo nestřílel. Je na ni."
Řekla jsme to lehce, ale teď mě zajímalo: Co bych dělala, kdyby byli oba v potížích? Věř mu, říkal mi hlas v hlavě. Věřila bych mu, že by se o sebe postaral. To mě něco připomnělo
"Když jsem skočila před Lissu, ty jsi skočil za mnou, že jo? Pro koho jsi tam skočil? Pro ni, nebo mě?"
Na několik dlouhých sekund mě studoval. Mohl mi lhát. Ale Dimitrij nelhal.
"Nevím, Rozo. Já nevím."
Povzdechla jsem si. "To nebude tak snadné."
"To nikdy není," řekl a přitáhl si mě zpátky do náruče. Opřela jsem se o jeho hruď a zavřela oči. Ne, nebylo to nikdy snadné, ale teď se to tak zdálo. Stálo to za to, že jsme byli spolu.
Seděli jsme tam dlouho, dokud jsme neuslyšeli zaklepání a pootevření dveří nás rozdělilo. Lissa stála ve dveřích.
"Já se omlouvám," řekla, tvářící se radostně, že mě vidí. Měla by sis dát ponožku na dveře. Měla jsi vědět, že věci začnou být žhavé a těžké."
"No, nevyhýbám se tomu," řekla jsem a lehce jsem sevřela Dimitrijovi ruku. "S ním jsou věci vždy žhavé a těžké."
Vypadalo to, jako by to Dimitrije pobouřilo. On se nikdy nedržel zpátky, když jsme spolu byli v posteli, ale jeho soukromý charakter mu nedovoloval, aby se o takových věcech jenom zmínil před někým jiným. Myslela jsem to vážně, ale zasmála jsem se a políbila ho na tvář.
"Oh, to bude legrace," řekla jsem. "Teď, když už je všechno vyřešené."
"Jo," řekl. "Těším se na 'krásný' pohled tvého otce, který mě čeká zítra.
Koukl se na Lissu a pak se postavil. Sklonil se a políbil mě na vlasy.
"Měl bych jít a nechat vás dvě ať si promluvíte."
"Vrátíš se?" zeptala jsem se, zatímco přešel ke dveřím.
Odmlčel se a usmál se na mě a jeho tmavé oči odpověděly na mou otázku a řekli mi ještě mnohem více.
"Jasně."
Lissa nahradila jeho místo a sedla si na okraj postele. Opatrně mě objala a nebylo pochyb, že má strach o mé zdraví. Najednou jsem se cítila šťastná. Byla jsem tak ráda, že je v pořádku, tak se mi ulevilo, a - a já jsem netušila, jak se cítí.
Spojení bylo pryč. Ale ne jako ve vězení, kdy mě k sobě nepustila a obrnila se přede mnou. Mezi námi prostě nic nebylo. Byla jsem sama sebou, úplně sama sebou, tak jako před lety. Moje oči se rozšířily a ona se usmála.
"Uvažovala jsem, kdy si toho všimneš," řekla.
"Jak, jak je to možné?" Byla jsem otupělá. Pouto, pouto... bylo pryč. Připadalo mi, jako by moje ruka byla amputovaná.
"A jak to víš?"
Zamračila se.
"Hlavně díky instinktu... Ale Adrian to viděl. Že naše aury už nejsou propojené."
"Ale jak? Jak se to mohlo stát?" Zněla jsem šíleně zoufale. Pouto nemohlo být pryč. Nemohlo.
"Nejsem si úplně jistá," přiznala se a její zamračení se prohlubovalo."Mluvila jsem o tom se Soňou a ehm... Adrianem. Myslíme, že když jsem tě přivedla zpět poprvé, tak to byl duch sám, který tě přivedl ze země mrtvých a že tě nechal svázanou se mnou. Tentokrát jsi málem zemřela znova. Nebo možná jen na okamžik. Ale byla jsi to ty, kdo se z toho dostal. Jen ty a tvé tělo jste bojovali. Byla jsi to ty, kdo se z toho dostal ven a bez pomoci ducha. A jakmile se to stalo." Pokrčila rameny. "Jak jsem řekla, můžeme jenom hádat. Ale Soňa si myslí, že jsi to zlomila svou vlastní silou, proto, že jsi nepotřebovala pomoc a odtáhla ses od smrti. Dokázala jsi to na vlastní pěst. A když ses osvobodila od ducha, osvobodila ses ode mě."
Bylo to šílené. Nemožné.
"Ale pokud... Pokud říkáš, že jsem utekla do země mrtvých, tak jsem jako nesmrtelná, nebo co?"
Lissa znova zavrtěla hlavou a usmála se.
"Ne, to jsi sem jistá. Soňa mi vysvětlila, že jsi živá tak dlouho, jak ukazuje tvá aura. Strigojové jsou nesmrtelní, ale ne živí, takže aury nemají-"
Svět se se mnou točil. Vezmu si tvoje slova k srdci, ale teď si myslím, že si potřebuju lehnout."
"To je asi dobrý nápad."
Opatrně jsem se položila na záda. Zoufale jsem se potřebovala rozptýlit od toho, co jsem se dozvěděla - protože to bylo stále příliš neskutečné. Teď jsme se konečně pořádně rozhlédla po pokoji. Svěží místnost byla větší, než jsem si dříve uvědomila. Bylo to apartmá. Možná byt. Mohla bych z něho udělat obývací pokoj s koženým nábytkem, možná s plazmovou televizí.
"Kde to jsem?"
"V paláci" odpověděla.
"V paláci? Jak jsem se sem dostala?"
"Jak se ti to líbí?" zeptala se suše.
"Já..." Nemohla jsem chvilku mluvit. Nepotřebovala jsem žádné pouto, abych věděla, co se stalo. Byla tam jedna možnost, když jsem ještě byla mimo.
"Sakra. Byli volby, že jo? A oni tě zvolili královnou, když se Jill postavila za tvou rodinu." Zavrtěla hlavou a zasmála se.
Moje reakce byla trošku silnější než. Sakra, Rose. Máš vůbec představu, co jsi to udělala?
Vypadala úzkostně, vystresovaně a naprosto ohromeně. Vydřela jsem být kvůli ní vážná a klidná... Ale cítila jsem, jak se mi přes tvář rozlévá úsměv. Zasténala.
"Ty jsi šťastná."
"Lisso, ty jsi pro to stvořená. Byla jsi nejlepší ze všech kandidátů."
"Rose!" vykřikla. "Neměla jsem se stát královnou. Je mi jenom osmnáct."
"Alexandře taky bylo tolik."
Lissa podrážděně zavrtěla hlavou.
"Já už o ní nechci slyšet. Žila před staletími. Zemřela, když jí bylo třicet. To byla prakticky v polovině věku."
Chytila jsem ji za ruku.
"Budeš skvělá. Nezáleží na tom, jak jsi stará. A hlavně to nebudeš dělat sama. Chci říct, jsem si jistá, že tam bude spousta chytrých lidí. Ariana Selská sice neudělala poslední test, ale jsem si jistá, že ti pomůže, pokud ji požádáš. Ona je stále v radě a jsou tam i jiní, na které se můžeš spolehnout. Věří v tebe."
Lissa si povzdechla a podívala se dolů.
"Já vím. A část mě je nadšená, že takhle obnovuji čest mé rodiny. Myslím, že to mě zachránilo z celkového zhroucení. Nechtěla jsem být královnou, ale pokud budu muset... Pak to udělám. Cítím se jako... jako bych měla celý svět na svých prstech. A bojím se, mám strach." Podívala se na mě ostře. "A také tomu nebudu obětovat svůj život. Myslím, že budu asi první královna na vysoké."
"Cool," řekla jsem. "Můžeš hlasovat s radou ve školním areálu. Možná můžeš přikázat lidem, aby ti dělali domácí úkoly."
Zřejmě si nemyslela, že to je legrační.
" Vraťme se zpátky k mé rodině, Rose. Jak dlouho jsi věděla o Jill?"
Sakra. Věděla jsme, že tenhle rozhovor jednou přijde. Odvrátila jsem oči.
"Ne moc dlouho. Nechtěla jsem tě stresovat, dokud jsem neměla potvrzené, že to je pravda," dodala jsem spěšně.
" Nemůžu tomu uvěřit," zavrtěla hlavou. "Já tomu prostě nemůžu uvěřit."
"Jsi naštvaná?"
"Samozřejmě, že jsem. Jak můžeš být tak překvapená?"
"Myslela jsem, že budeš šťastná."
" Šťastná, že můj táta podváděl mámu? Ráda, že mám sestru, kterou sotva znám? Snažila jsem se s ní promluvit, ale..." Lissa si znova povzdechla. "Je to divné. Téměř divnější než to, že jsem královna. Nevím, co mám dělat. Nevím, co si mám myslet o svém otci. A hlavně nevím, co s ní."
"Miluj je oba," řekla jsem tiše. "Jsou tvá rodina. Víš, že je Jill skvělá. Poznáš ji, budeš nadšená."
"Nevím, jestli můžu. Myslím, že ty jsi pro mě větší sestra, než jakou ona kdy bude." Lissa se odmlčela. "A ze všech lidí. Byla jsem hrozně dlouho přesvědčená, že se něco děje mezi ní a Christianem."
"No ze všech starostí můžeš aspoň tuhle nechat jít, protože to není pravda." Ale pak mě něco napadlo. "Jak se má Christian?"
Obrátila se zpátky ke mně, oči plné bolesti.
"Má teď těžké časy. Navštěvuje ji. Nenávidí to, co udělala, ale... Ona je pořád jeho rodina. Bolí ho to, ale snaží se to skrýt. Víš, jaký to je."
"Jo." Christian strávil většinou svého života tím, že maskoval své pocity sarkasmem. On byl profík v přetvařování se.
"Vím, že se časem zlepší. Tolik se toho děje. Vejška, být královnou... a pak tu je duch, který mě pořád utlačuje."
Panika. Panika, že jsem nevěděla, co Lissa právě cítí. Duch. Bála jsem se ducha a byla tu hrozná skutečnost, že jsem s ním nemohla bojovat.
" Temnota... Už ji nemohu absorbovat. Co budeme dělat?"
Zkroutila rty v úsměv.
"Myslíš, co já budu dělat. Teď to je můj problém, Rose. Stejně jako vždycky byl."
"Ale ne... nemůžeš. Svatý Vladimír-"
"On není já. A ty mě nemůžeš ochránit přede vším."
Zavrtěla jsme hlavou.
"Ne, ne. Nemůžeš čelit duchovi sama."
"Nejsem úplně sama. Mluvila jsem se Soňou. Ona je opravdu dobrá v léčení a myslí si, že existuje způsob, jak bych to mohla udržet v rovnováze."
"Oksana řekla to samé," vzpomněla jsem si.
"A vždy tu jsou antidepresiva. Nemám je ráda, ale teď jsem královna. Mám odpovědnost. Udělám, co budu muset. Královna se vzdá všeho, že ano?"
"Myslím, že ne. Já jen mám o tebe hrozný strach a nevím, jak ti mám pomoct."
"Už jsem ti řekla: ty nemusíš. Budu se chránit sama. Tvým úkolem je chránit mé tělo, ano? A Dimitrij taky bude okolo. To bude v pohodě."
Rozhovor s Dimitrijem se vrátil zpátky ke mně. Já nebo ona? Věnovala jsem jí svůj nejlepší úsměv.
"Jo. Všechno bude v pořádku."
Její ruka stiskla tu mojí.
"Jsem tak ráda, že jsi zpátky, Rose. Vždy budeš mou součástí, bez ohledu na to. A upřímně. Jsem ráda, že už nebudeš vidět můj sexuální život."
"To jsme dvě," zasmála jsem se. Žádné pouto. Žádná magie. Bylo to pořád tak divné, ale opravdu... potřebuju to? V reálném životě mají lidé svá vlastní pouta. Pouta lásky a věrnosti. My se přes to dostaneme.
"Vždy tady pro tebe budu, to víš. Všechno, co potřebuješ..."
"Já vím," řekla. "A ve skutečnosti, tě vážně na něco potřebuju."
"Řekni si," řekla jsem.
řekla

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře