6.kapitola

10. prosinec 2011 | 01.33 |

 Bonnie se cítila zmateně a znepokojeně. Byla tma.

"Tak dobře,"ozval se hrubý, ale uklidňující hlas. "Máme tu dva pravděpodobné otřesy mozku, jednu bodnou ránu, která vyžaduje protitetanovou injekci a... hmm... obávám se, že tomu tvému děvčeti budu muset dát sedativa, Jime. A budu potřebovat pomoc, ale ty se vůbec nesmíš hýbat. Prostě lež a nechej zavřené oči."
Bonnie oči otevřela. Měla matnou představu o tom, že padá na postel. Ale není doma, je pořád v domě Saitouových a leží na gauči. Jako vždycky, když se cítila zmatená nebo ustrašená, rozhlédla se po Meredith. Meredith se právě vracela z kuchyně s balíčkem ledu. Položila ho na Bonniino už mokré čelo.
"Jenom jsem omdlela,"vysvětlovala Bonnie, když si vzpomněla, co se stalo. "To je všechno."
"Já vím, žes omdlela. Taky ses pěkně ošklivě uhodila do hlavy o podlahu,"odpověděla Meredith a pro jednou byl její výraz naprosto čitelný: starost, soucit i úleva, to všechno se jí zračilo ve tváři. Vlastně se jí v očích sbíraly slzy. "Ach, Bonnie, nedostala jsem se k tobě včas. V cestě mi stála Isobel a ty koberečky moc podlahu nekryjí - bylas mimo skoro půl hodiny! Strašně jsi mě vyděsila!"
"To mě mrzí," Bonnie vymotala ruku z deky, ve které byla zabalená a stiskla Meredith dlaň. Mělo to znamenat sesterstvo napořád v akci nebo také dík, že máš starost. Jim byl natažený na druhém gauči a držel si balíček ledu na zátylku. Tvář měl bledou a nazelenalou. Pokusil se vstát, ale doktorka Aleprtová - ten hrubý a klidný hlas patřil jí - ho vtlačila zpátky na gauč.
Nesmíš se namáhat," prohlásila. "Ale budu potřebovat pomoc. Meredith, pomůžeš mi s Isobel?Vypadá to, že s ní budeme mít dost co dělat."
"Praštila mě přes hlavu lampou," varoval je Jim. "V žádném případě se k ní neotočte zády."
"Dáme si pozor," souhlasila doktorka Albertová.
"A vy dva zůstanete tady," přikázala Meredith rozhodně.
Bonnie se podívala Meredith do očí. Chtěla vstát a pomoct jim s Isobel. Ale Meredith měla ten svůj odhodlaný výraz, který znamenal, že je lepší nediskutovat. Jakmile odešly, Bonnie se pokusila postavit. Ale okamžitě se jí před očima začaly dělat mžitky naznačující, že znovu omdlí. Znovu si lehla a zatnula zuby. Z Isobelina pokoje se dost dlouho ozývaly výkřiky a tříštivé zvuky. Bonnie zaslechla zvýšený hlas doktorky Albertové, pak Isobelin a pak jakýsi třetí hlas - ne Meredith, ta nikdy nekřičela, pokud nemusela - ale znělo to jako hlas Isobel, jenom zpomalený a zkreslený.
Pak se konečně rozhostilo ticho a Meredith s doktorkou Albertovou se vrátily a nesly mezi sebou bezvládnou Isobel. Meredith měla zkrvavený nos a krátké stříbrné vlasy doktorky Albertové byly rozcuchané, ale nějak se jim podařilo na Isobelino tělo navléct tričko a doktorka Albertová dokonce dokázala celou tu dobu nepustit z ruky svůj černý kufřík.

"Ranění schopní chůze zatím zůstanou na místě. Za chvíli budeme zpátky a pomůžeme vám," přikázala doktorka svým střízlivým hlasem.
Pak se Meredith s doktorkou vydaly na další výpravu do podkroví,aby přivedly Isobelinu babičku.
"Nelíbí se mi její barva," poznamenala doktorka Albertová stručně, "ani jak jí to tluče. Nejlíp, kdybychom si prohlídku nechali udělat všichni."
O chvíli později se vrátily a pomohly Jimovi a Bonnie do auta doktorky Albertové. Obloha se mezitím zatáhla, slunce už bylo vidět jen jako rudá koule nevysoko nad obzorem.
"Chtěla bys něco proti bolesti?" zeptala se doktorka, když si všimla, jak si Bonnie prohlíží černý kufřík. Isobel byla až úplně vzadu ve voze, kde pro ni sklopili sedadla. Meredith s Jimem seděli na dvou sedadlech před ní a mezi nimi babí Saitou. Bonnie se s Meredithinou pomocí usadila vpředu vedle doktorky.
"Hmmm, ne - to je v pořádku," odpověděla Bonnie. Ve skutečnosti přemýšlela nad tím, jestli v nemocnici dokážou vyléčit Isobelinu infekci lépe než bylinné přípravky paní Flowersové. Ačkoliv jí v hlavě bušilo a bolelo a rostla jí boule velikosti vejce, nechtěla se připravit o jasné myšlení. Něco jí stále hlodalo v podvědomí, nějaký sen nebo něco, co se stalo v době, kdy byla podle Meredith v bezvědomí. Co to jenom bylo?
"Tak dobře. Máte zapnuté pásy? Jedeme." Auto se rozjelo od domu Saitouových. "Jime, říkals, že Isobel má nahoře ještě spící tříletou sestru, takže jsem zavolala svojí vnučce Jayneele, aby jí přišla pohlídat. Alespoň v domě někdo bude."
Bonnie se obrátila a podívala se na Meredith. Obě vyhrkly najednou.
"Ale ne! Nemůže jít dovnitř! A zvláště ne do Isobelina pokoje! Podívejte, musíte prosím..." blekotala Bonnie.
"Skutečně si nejsem jistá, jestli je to dobrý nápad, doktorko Albertová,"prohlásila Meredith o nic méně naléhavě, ale souvisleji.
"Pokud se nebude důsledně zdržovat mimo ten pokoj a nebude tam někdo s ní, nejlíp nějaký kluk."
"Chlapec?"zeptala se doktorka zmateně, avšak kombinace Bonniina zoufalství a Meredithiny naléhavosti ji zřejmě přesvědčila. "No, můj vnuk Tyrone jen tak koukal na televizi, když jsem odcházela. Zkusím mu zavolat."
"No ne,"vypadlo z Bonnie. "To bude určitě ten Tyrone, který hraje v útoku v našem fotbalovém týmu. Slyšela jsem, že mu říkají Tyreminátor."
"No, řekněme, že jsem přesvědčená,že Jayneelu dokáže ochránit,"prohlásila doktorka Albertová, když dotelefonovala. "Ale jsme to my, kdo má momentálně, ehm, rozrušenou dívku ve voze. Podle toho, jak bojovala se sedativy, bych řekla, že sama umí být pěkný ,terminátor'."
Meredithin mobil začal hrát melodii, kterou měla vyhrazenou pro neznámá čísla, a pak se ozvalo: "Volá vás paní T. Flowersová. Vezmete si.." Meredith okamžitě stiskla tlačítko pro hovor.
"Paní Flowersová?"zeptala se. Zvuk automobilu překrýval všechno, co se ozývalo na druhé straně, takže se Bonnie vrátila zpátky k uvažování o dvou věcech - za prvé, co všechno ví o "obětech" Salemských čarodějnic a za druhé, cože jí to pořád uniká z doby, kdy byla mimo sebe. Ale na obojí okamžitě zapomněla, když Meredith položila telefon.
"Co se stalo? Co?Tak co je?" Bonnie v soumraku neviděla jasně Meredithinu tvář, ale zdálo se jí, že je bledá a když Meredith promluvila, i její hlas zněl vybledle.
"Paní Flowersová pracovala na zahradě a už se chystala domů, když si všimla, že něco leží v keříku begonií. Prý to vypadalo, jako by se někdo snažil něco nacpat mezi keř a zeď, ale kus látky se utrhl a zůstal na keři. Byl to vak plný bot a oblečení. Polobotky, košile, kalhoty. Všechny Stefanovy."
Bonnie vyjekla, až doktorka Albertová škubla volantem, až zadek proklouznul, ale hned vůz zase srovnala na silnici.
"Ach, bože; ach panebože - on neodešel!"
"Ale ano, určitě odešel. Ale ne z vlastní vůle," opáčila Meredith zasmušile.
"Damon,"zalapala Bonnie po dechu a zhroutila se do sedadla. V očích se jí začaly sbírat slzy, až konečně přetekly. "Nedokázala jsem si pomoct, chtěla jsem věřit..."
"Nehorší se ti bolest hlavy?" zeptala se doktorka a taktně ignorovala konverzaci, která se jí netýkala.
"Ne - i když, vlastně ano," připustila Bonnie.
"Tak otevři můj kufřík a ukaž mi ho - mám vzorky různých léků... tak jo, tohle by mělo pomoct. Nevidíte někdo vzadu láhev vody?"
Jim netečně podal láhev. "Díky,"zašeptala Bonnie, vzala si malou pilulku a zhluboka ji zapila. Musí tu hlavu zklidnit.Pokud Damon unesl Stefana,pak by Stefana měla zkusit Volat.Jen bůh ví,kde tentokrát skončil. Proč tuhle možnost nikdo z nich vůbec nebral v úvahu? No, hlavně proto, že si o novém Stefanovi mysleli, že je neuvěřitelně silný... a taky kvůli vzkazu v Elenině deníčku.
"To je ono!" vyhrkla až ji to samotnou překvapilo. Všechno se jí najednou vrátilo, všechno, co sdíleli s Mattem...
"Meredith!"zvolala a nevšímala si kradmého pohledu, kterým ji počastovala doktorka Albertová. "Když jsem byla v bezvědomí, mluvila jsem s Mattem - on byl taky v bezvědomí..."
"Byl zraněný?"
"Bože, ano. Damon musel provést něco hrozného. Ale řekl, ať si toho nevšímám, že prý ho něco znepokojuje na tom vzkazu, který Stefan zanechal Eleně, už od první chvíle, kdy ho uviděl. Vybavilo se mu cosi o tom, jak Stefan minulý rok diskutoval s angličtinářem o tom, jak se hláskuje slovo judgement(úsudek) a pak už jenom opakoval, ať hledáme záložní soubor. Hledejte záložní soubor... než ho začne hledat Damon."
Hleděla do Meredithiny propadlé tváře a uvědomila si, že pomalu zastavují na křižovatce a že jak doktorka Albertová, tak Jim na ni naléhavě hledí. I tak má svoje hranice.
Ticho proťal Meredithin hlas. "Doktorko,"začala. "Chystám se vás požádat o laskavost. Když tady odbočíte vlevo a pak najedete na Laurel Street a budete pokračovat asi pět minut přes Starý les, nebude to pro nás nijak velká zajížďka. Ale umožní mi to dostat se do penzionu, kde je ten počítač, o kterém Bonnie mluvila. Můžete si myslet, že jsem blázen, ale opravdu se potřebuju dostat k tomu počítači."
"Já vím, že nejsi blázen; toho bych si už všimla." Doktorka se nuceně zasmála. "A už jsem o naší Bonnii slyšela pár věcí... nic špatného, to vám můžu slíbit, ale těžko se tomu věří. Ale po tom, co jsem dneska viděla, myslím, že začnu měnit názor."Doktorka prudce zahnula doleva a mumlala si: "Někdo sundal stopku i odsud."Pak dodala hlasitěji k Meredith: "Můžu udělat, co potřebuješ, odvezu vás až k penzionu..."
"Ne! To by bylo příliš nebezpečné!"
"...ale potřebuju dostat Isobel do nemocnice co nejrychleji. Nemluvě o Jimovi. Myslím, že opravdu má otřes mozku. A Bonnie..."
"Bonnie," ozvala se Bonnie a důrazně vyslovovala, "Jde do penzionu taky."
"Ne, Bonnie! Já tam poběžím, Bonnie, chápeš? Poběžím tak rychle, jak jenom dokážu - a ty bys mě zdržovala." Meredith měla zarputilý hlas.
"Přísahám, že tě nebudu zdržovat. Poběžíš napřed. Já taky poběžím. Hlava už se mi zlepšila. Pokud mě budeš muset nechat pozadu, prostě poběžíš dál. A já přijdu za tebou."
Meredith otevřela pusu a pak ji opět zavřela. Musela v Bonniině tváři uvidět něco, co jí napovědělo, že jakékoliv argumenty by byly zbytečné. A byla to pravda.
"Tak jsme tu,"ozvala se doktorka Albertová o chvíli později. "Roh Laurel Street a Old Wood Street." Vytáhla z černého kufříku malou baterku a posvítila Bonnii postupně do obou očí. "No, naštěstí to nevypadá, že bys měla otřes mozku. Ale můj odborný názor, Bonnie, je, že bys rozhodně neměla nikam běhat. Nemůžu tě nutit, abys přijala lékařskou péči, pokud nechceš. Ale dám ti aspoň tohle," podala Bonnii svoji malou baterku. "Hodně štěstí."
"Díky za všechno," odpověděla Bonnie a na okamžik položila svoji bílou dlaň na doktorčinu snědou. "I vy dávejte pozor - na padlé stromy a na Isobel a na zrzavá zvířata na cestě."
"Bonnie, já jdu." Meredith už byla venku z auta.
"A zamkněte si dveře!A nechoďte ven,dokud nebudete venku z lesa!" radila ještě Bonnie, zatímco se hrabala z vozu za Meredith.
A pak se rozběhly. Samozřejmě, že všechno, co Bonnie povídala o tom, jak má Meredith běžet před ní a nechat ji za sebou, byl nesmysl a obě to věděly. Jakmile Bonnie sestoupila na silnici, Meredith ji popadla za ruku a pak běžela jako chrt a vláčela Bonnii za sebou, dokonce ji čas od času přetáhla přes jámy na silnici. Bonnie nemusel nikdo říkat, jak je rychlost důležitá. Zoufale si přála, aby tu měly auto. Přála si spoustu věcí, hlavně, aby paní Flowersová žila uprostřed města a ne někde daleko v divočině.
Nakonec, jak Meredith předpovídala, byla tak udýchaná a měla tak zpocenou ruku, že vyklouzla z Meredithina sevření. Zhluboka se předklonila, ruce na kolenou a snažila se popadnout dech.
"Bonnie! Utři si ruku! Musíme běžet!"
"Dej mi... jenom... minutku..."
"Nemáme minutku! Copak to neslyšíš? Dělej!"
"Já akorát... potřebuju... chytit dech."
"Bonnie, ohlídni se. A neječ!"
Bonnie se ohlédla, zaječela a najednou zjistila, že vůbec není udýchaná. Zvedla se a popadla Medredithinu ruku. Teď už to slyšela, dokonce i přes svůj vlastní hvízdající dech a hučení v uších. Hmyzí zvuk - ne bzučení, ale přesto zvuk, který měla spojený s brouky. Znělo to jako fliplipflip, zvuk, jako když letí helikoptéra, jenom mnohem výš položený - jako kdyby ta helikoptéra měla místo vrtule hmyzí tykadla. Tím jediným pohledem postřehla celistvou šedivou masu takových tykadel, před nimi vystrčené hlavy - a všechny ty hlavy měly otevřené tlamy a v nich spousty bílých ostrých zubů. Zápasila s tlačítkem baterky. Snášela se noc a ona neměla ponětí, za jak dlouho vyjde měsíc. Akorát jí bylo jasné, že stromy dělají temnotu ještě temnější a že ty mrchy jdou po ní a po Meredith. Malachové. Bručivý zvuk tykadel rozrážejících vzduch byl čím dál silnější. A bližší. Bonnie se ani nechtěla otočit za jeho původem. Ten zvuk vybičoval její tělo k výkonu přesahujícímu všechny rozumné meze. Nemohla si pomoci, stále dokola v duchu slyšela Mattova slova: jako bych měl ruku v drtiči odpadků a někdo ho pustil... jako bych měl ruku v drtiči odpadků a někdo ho pustil... Jejich spojené ruce už byly zase zpocené. A ta šedivá masa je evidentně doháněla. Byla už o polovinu blíž než předtím a svištivý zvuk nabíral stále vyšší tón. Zároveň jí slábly nohy, až je měla jako z gumy. Doslova. Necítila kolena. A ta guma se pomalu začínala měnit v želatinu. Flipflipflipflipflííííííííííí... Byl to zvuk jedné z těch potvor, která byla blíž než ostatní. Blíž a ještě blíž a najednou byla před nimi, tlamu otevřenou do oválného tvaru, kolem kterého dokola čněla bílá zubiska. Přesně jak říkal Matt. Bonnii se nedostávalo dechu, aby mohla zaječet. Ale potřebovala ječet. Ta bezhlavá věc bez očí a rysů... jenom ta příšerná tlama... se před nimi otočila a vyrazila přímo na ni. A její instinktivní reakce - odrazit ji rukama - ji mohla stát paži. Ach, bože, ono se to sápe po jejím obličeji...
"Támhle je penzion," zalapala po dechu Meredith a škubla jí paží, až ztratila půdu pod nohama. "Běž!"
Bonnie se sehnula a uhnula tak útočícímu malachovi. Ucítila, jak se jí svítící tykadla zamotala do vlasů... flipflipflip... Strhlo jí to bolestně zpátky a ruka se jí vyškubla z Meredithina sevření. Nohy se jí podlamovaly a měla sto chutí se rozječet.
"Bože, Meredith, dostalo mě to! Utíkej! Ať tě taky nechytí!"
Před ní zářil rozsvícený penzion jako prvotřídní hotel.Obvykle býval tmavý, svítívalo Stefanovo okno a občas i jedno další. Ale teď byl rozzářený jako vánoční stromeček... a těsně mimo její dosah.
"Bonnie, zavři oči!"
Meredith ji neopustila. Pořád je tady. Bonnie cítila, jak jí úponkovitá tykadla šátrají po uchu, jemně ohmatávají její zpocené čelo a pomalu se propracovávají k její tváři a k hrdlu... Zavzlykala. A pak se ozvala ostrá rána doprovázená zvukem, jako když se roztřískne meloun, a něco vlhkého ji celou ohodilo. Otevřela oči. Meredith právě odhazovala tlustou větev, kterou držela jako baseballovou pálku. Tykadla se mezitím už vysmykla z Bonniiných vlasů. Bonnie ani nechěla vidět, co za nimi zůstalo.
"Meredith, tys..."
"Dělej... utíkej!"
A tak utíkala. Po dlouhé štěrkové příjezdové cestě k penzionu, po cestičce ke dveřím. A zde stála na prahu paní Flowersová se starobylou petrolejovou lampou.
"Honem dovnitř, honem dovnitř," pobízela je, když děvčata skluzem zastavila u ní a lapala po dechu.
Pak za nimi rozhodně přibouchla dveře. Všechny slyšely ten zvuk, který následoval. Bylo to jako ostrý zvuk praskající větve - jen o mnoho silnější a mnohokrát opakovaný, jako když se otevírá popcorn. Bonnie se otřásla a opatrně sundala ruce z uší, pak klesla na běhoun ve vstupní hale.
"Při bohu na nebesích, co jste si to, děvčata, na sebe přivolaly?" Paní Flowersová kriticky zkoumala Bonniinu bouli na čele, Meredithin opuchlý nos a jejich celkový stav upoceného vyčerpání.
"Trvalo by moc dlouho to teď vysvětlovat," vydechla Meredith. "Bonnie, sednout si můžeš - ale nahoře."
Bonnie se z posledních sil vyškrábala nahoru do pokoje. Meredith se okamžitě vrhla k počítači, zapnula ho a zhroutila se na židli před ním. Bonnie využila poslední zbytky energie k tomu, aby si sundala tričko - na zádech bylo potřísněné nepopsatelnými hmyzími šťávami. Zmuchlala ho do kuličky a hodila do rohu.
"Co přesně Matt říkal?"zeptala se Meredith, která už mezitím stačila trochu nabrat dech.
"Říkal Podívejte se na zálohu - nebo Hledejte záložní soubor nebo něco takového. Meredith, moje hlava... není to dobré."
"Dobře, odpočívej. Vedla sis výborně tam venku."
"Zvládla jsem to, protožes mě zachránila. Díky... ještě jednou..."
"Netrap se tím. Ale tohle nechápu," začala si Meredith mumlat pro sebe. "Ve stejném adresáři je záloha toho vzkazu, ale je tam úplně stejný text. Nechápu, co tím Matt myslel..."
"Možná to spletl," připustila Bonnie váhavě. "Možná prostě měl velké bolesti a byl tak trochu mimo."
"Záložní soubor, záložní soubor... počkej! Word přece automaticky ukládá zálohy na jakési podivné místo kamsi do administrátorského adresáře nebo co, že jo?"Meredith chvatně listovala v adresáři. Pak řekla zklamaně. "Ne, tady nic není."
Opřela se o židli a prudce vydechla. Bonnie věděla, co si asi teď myslí. Jejich dlouhý zoufalý běh nebezpečím byl zřejmě na nic. To není možné.
Pak Meredith pomalu pronesla: "Na to, jak krátký vzkaz to je, je tu strašně moc dočasných souborů s přípomou .temp."
"Co jsou to dočasné soubory?"
"Tam se dočasně ukládají rozpracované soubory, se kterými zrovna něco děláš. Ale většinou je v nich jenom nějaký mišmaš."
Znovu se ozvalo klikání. "Ale musíme to vzít důkladně, když už... ach!"zarazila se a klikání ustalo.
Následovalo hrobové ticho.
"Co je?"nervózně se zeptala Bonnie.
Ticho se prodlužovalo.
"Meredith! Mluv se mnou! Našlas ten záložní soubor?"
Meredith neodpovídala. Zdálo se, že ani neslyší. Měla vyděšený výraz a byla naprosto pohroužená do toho, co četla z počítače.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře