11.kapitola

10. prosinec 2011 | 01.37 |

 Když Damon přišel k sobě, zápasil s volantem ferrari. Byl na úzké cestě a mířil téměř přímo do nádherně zapadajícího slunce - a dveře u spolujezdce byly otevřené. Jen kombinace okamžitých reflexů a dokonalého automobilu mu umožnila se vyhnout širokým blátivým škarpám po obou stranách té úzké cesty. Ale zvládl to a nyní skončil se sluncem v zádech, pozoroval dlouhé stíny na cestě a přemýšlel, co se mu to sakra stalo. Copak řídil ve spánku? A proč jsou dveře u spolujezdce otevřené? A pak se cosi stalo. Dlouhé tenounké vlákno, povlávající ve větru skoro jako jediná pavučinka babího léta, se zalesklo, jak se ho dotkl poslední rudý paprsek slunce. Zachytilo se v zavřeném okně dveří spolujezdce. Neobtěžoval se zajet ke kraji, prostě zastavil uprostřed silnice a šel se na ten vlas podívat. Proti světlu vypadal bílý, ale když ho podržel proti temnotě lesa, ukázala se jeho pravá barva: zlatá. Dlouhý povlávající zlatý vlas.

Elena.
Jakmile ho poznal, naskočil zase do auta a vydal se zpátky odkud přijel. Něco vyrvalo Elenu z jeho auta, aniž zanechalo byť jenom škrábanec na laku. Co to asi mohlo být? A jak se mu vlastně podařilo dostat Elenu na projížďku? A proč si nedokáže na nic vzpomenout? Byli snad oba napadeni...? Když se o kus dál vrátil, řekly mu stopy na silnici na straně spolujezdce celý ten strašlivý příběh. Z nějakého důvodu byla Elena tak vyděšená, že vyskočila z auta - nebo ji nějaká síla vytáhla. A Damon, který měl nyní pocit, že se v něm všechno vaří vzteky, věděl, že v těchto lesích jsou jenom dvě stvoření, která za to mohou být zodpovědná. Vyslal pátrat svou mentální energii tak opatrně, aby byla nezjistitelná a téměř ztratil znovu kontrolu nad vozem. Merde! Ta vlna energie z něj vytryskala jako vražedný výboj - až ptáci popadali z oblohy. Prořítila se Starým lesem, celým Fell's Church i přilehlými oblastmi, až nakonec odumřela o stovky kilometrů dál. Síly? Najednou není jen upír, je vtělená Smrt. Damon měl neurčitou představu, že zajede někam na stranu a počká, dokud se ta vřava v něm neuklidní, Odkud se vzaly takové Síly?
Stefan by v takové situaci zastavil, váhal, přemítal. Damon se jen divoce zašklebil, sešlápl plyn a vyslal tisíce pátravých vln do okolí - všechny s cílem najít tvora připomínajícího lišku, ať již běhá nebo se skrývá někde ve Starém lese. Ve zlomku sekundy měl odpověď. Támhle. Pod keřem ploštičníku hroznatého, jestli se neplete - prostě pod nějakým keřem s nevyslovitelným jménem. A Šineči to ví, že přichází. To je dobře.Damon vyslal vlnu Sil přímo na lišáka a chytil ho do kekkai - čehosi jako neviditelné bariéry, kterou pomalu a cíleně utahoval kolem zápasícího zvířete. Šineči vzdoroval s vražednou silou. Damon využil kekkai, s jehož pomocí tvora zvedl a mrštil jeho drobným tělem o zem. Po několika takových nárazech Šineči přestal bojovat a místo toho předstíral mrtvého. To Damonovi plně vyhovovalo. Stejně to takhle Šinečimu sluší nejlíp, pomyslel si. Nakonec musel schovat ferrari mezi dva stromy a svižně se rozběhl ke keři, kde nyní Šineči bojoval s bariérou, aby se alespoň proměnil do lidské podoby. Damon se postavil stranou, založil ruce a chvíli jeho zápas pozoroval. Pak uvolnil kekkai alespoň natolik, aby umožnilo proměnu. A v okamžiku, kdy Šineči nabyl lidské podoby, měl už Damon ruce na jeho hrdle.
"Kde je Elena, ty kano bakayarou?" Během dlouhého upířího života stihnete pochytit hodně nadávek. Damon dával vždy přednost nadávkám v rodném jazyce oběti. Nazval Šinečiho všemi odpornými jmény, na která si jenom vzpomněl, protože Šineči vzdoroval, volal telepaticky svoji sestru. K tomu měl Damon na vybranou i dost italských slov, která vypovídala o tom, že schovávat se za svoji mladší sestru... je, ehm, dobré ke spoustě tvořivých nadávek. Cítil, jak se k němu řítí další liščí tvor - a uvědomil si, že Misao má v úmyslu zabíjet. Měla svoji pravou podobu jako kitsune; přesně jako ta nazrzlá věc, kterou se pokoušel přejet, když vezl Damaris. Liška, to ano - ale liška se dvěma, třemi ocasy. Domyslel si, že ty, které byly navíc, bývají většinou neviditelné. A elegantně ji také lapil do kekkai. Ale ona byla připravená mu to ukázat, použít všechny své schopnosti k záchraně bratra.
Damon se zatím spokojil s tím, že ji držel a sledoval, jak marně zápasí s bariérou a pak řekl Šinečimu: "Tvoje mladší sestřička bojuje líp než ty sám, bakayarou. A teď mi vrať Elenu."
Šiniči prudce změnil podobu a vyrazil Damonovi po hrdle, horní i dolní zuby široce vyceněné. Oba byli příliš nabuzení, příliš plní testosteronu - a v Damonově případě i nově nabytých Sil - než aby toho dokázali nechat. Damon opravdu pocítil, jak mu zuby škrábly o hrdlo, než znovu chytil lišáka za krk. Ale tentokrát Šiniči ukázal své ohony, které se Damon ani neobtěžoval počítat.
Místo toho na jeden z nich stoupl svojí elegantní botou a oběma rukama zatáhl. Misao, která to sledovala, zavřeštěla vzteky a úzkostí. Šiniči sebou mrskal a prohýbal se jako luk, zlaté oči přitom upíral přímo do Damonových. Ještě minutu a páteř mu praskne.
"Vychutnám si to," oznámil mu sladkým tónem Damon. "Protože se vsadím,že Misao ví to samé, co ty. Jenom škoda, že už tu nebudeš, abys viděl umírat ji."
Šiniči byl tak nepříčetný vzteky, že by byl snad ochotný zemřít a ponechat Misao na milost a nemilost Damonovi, jen aby neprohrál boj. Ale pak jeho oči najednou potemněly, tělo ochablo a v Damonově mysli chabě naskočila slova:... bolí... nemůžu... myslet...
Damon ho vážně pozoroval. Stefan by v takové chvíli uvolnil sevření, aby ubohý kitsune mohl přemýšlet - ale Damon naopak krátce sevření zesílil a pak ho uvolnil opět na předchozí úroveň.
"Je to lepší?"zeptal se starostlivě. "Už může malý roztomilý lišáček přemýšlet?"
Ty... všiváku...
I přes svůj vztek si Damon najednou uvědomil, proč to všechno dělá.
"Co se stalo Eleně? Její stopa končí u stromu. Je snad uvnitř? Teď už ti zbývají jenom vteřiny života. Tak mluv."
"Mluv," přidal se druhý hlas, ale Damon na Misao sotva pohlédl. Ponechal ji relativně nestřeženou, a tak si našla sílu a prostor, aby se mohla proměnit do lidské podoby. Zaznamenal to v jediném okamžiku a ponechalo ho to klidným.
Byla drobná a křehká, vypadala jako kterákoliv japonská školačka, až na to, že měla stejné vlasy jako její bratr - černé, lemované rudě. Jediný rozdíl byl, že její vlasy byly světlejší a měly jasnější barvu, pravý oslnivý varlat. Ofina, která jí padala do očí, měla plápolavě ohnivé konečky, stejně jako hedvábně tmavé vlasy, které jí splývaly na ramena. Byla úchvatná, ale jediné neutrony, které v Damonově mysli odpověděly, křičely oheň, nebezpečí a podvod.
Šiniči ze sebe dokázal dostat: Možná mohla padnout do pasti.
Do pasti? zamračil se Damon. Do jaké pasti?
Vezmu tě tam, kde se na to můžeš podívat, odpověděl Šiniči vyhýbavě.
"Ááá,lištička najednou zase umí přemýšlet. Ale víš co? Vůbec si nemyslím, že jsi roztomilý," zašeptal Damon a pak pustil kitsune na zem. Objevil se Šiniči v lidské podobě a Damon spustil bariéru jen na tak krátkou chvilku, aby mu lišák v lidské podobě zkusil urazit hlavu jedinou ranou pěstí. Snadno mu uhnul a vrátil ránu tak silně, až srazil Šiničiho tvrdě zpátky na strom. Pak, zatímco kitsune byl stále ještě obluzený a měl skelný pohled, ho sebral, přehodil si ho přes rameno a vyrazil zpátky k autu.
A co já? Misao se pokoušela zkrotit svůj vztek a znít plačtivě, ale moc jí to nešlo.
"Ty taky nejseš roztomilá,"odpověděl nedbale
Damon. Na tuhle super-Sílu by si dovedl zvyknout rychle. "Ale jestli se chceš zeptat, kdy se dostaneš ven... bude to, až já dostanu zpátky Elenu. Zdravou a v pořádku, se vším, co k ní patří."
Nechal ji tam klít a nadávat. Chtěl dostat Šiničiho na místo určení, dokud je lišák pořád ještě omámený a v bolestech.
Elena počítala. Jdi rovně - krok, jdi rovně, druhý, vymotat berli z popínavých rostlin, třetí, čtvrtý, jdi rovně, pátý, opravdu už je tu tma, jdi rovně, šestý, něco se jí zachytilo ve vlasech, škub, sedmý, osmý, jdi rovně - a sakra! Padlý strom. Příliš vysoký, než aby se dal přelézt. Bude ho muset obejít. Tak dobře. Doprava - první, druhý, třetí - to je ale dlouhý strom, sedm kroků. Teď sedm kroků zpátky a pak ostře doprava a pokračuj. I když by sis to moc přála, ty kroky kolem stromu nemůžeš počítat. Takže jsi na devíti. Srovnej se, ten strom byl přímo v pravém úhlu přes tvůj směr - ach, bože, je tu už úplná tma. Řekněme jedenáct a...
A najednou letěla. Nevěděla, po čem jí podklouzla berle, nevšimla si. Byla příliš tma, než aby to šla hledat, pravděpodobně to byla stejně jenom hromádka dubových listů. Teď musí hlavně přemýšlet o věcech, přemýšlet, aby se ta všepronikající ďábelská bolest v levé noze zklidnila. Ani její pravé ruce nepomáhalo, jak se pořád snažila něčeho zachytávat, aby nespadla. Bože, ten pád ale bolel. Celý její bok bolel jako ďas...
Ale musí se dostat zpátky do civilizace, protože jedině civilizace může pomoct Mattovi.
Musíš znovu vstát, Eleno.
Zvládnu to!
Teď už neviděla vůbec nic, ale pořád měla dost jasnou představu, kterým směrem mířila, než spadla. A pokud se plete, narazí na příjezdovou cestu a podle ní už dojde k domu.
Dvanáct, třináct - stále počítala a mluvila sama k sobě. Když se dostala na dvacet, zalila ji vlna úlevy a radosti. Každým okamžikem teď už musí narazit na příjezdovou cestu.
Každým okamžikem na ní bude. Byla už tma jako v pytli, ale ona opatrně prozkoumávala terén, aby okamžitě poznala, jakmile se ocitne na cestě.
Každým... okamžikem...
Když Elena napočítala čtyřicet, bylo jí jasné, že je v maléru.
Ale kde mohla tak zásadně sejít z cesty? Pokaždé, když ji nějaká menší překážka přinutila uhnout doprava, se zase pečlivě obrátila doleva, aby to vyrovnala. Vždyť u Dunstanů je tolik vodítek - dům, stodola, malé pole s kukuřicí. Jak se tu jenom mohla ztratit? Jak? Vždyť je v lese tak půl minuty... jenom několik kroků Starým lesem
Dokonce i stromy se měnily. U cesty rostly většinou hikory, ale nyní byly kolem samé bílé a červené duby... a jehličnany.
Staré duby... a na zemi jehličí a listí, které její kroky tlumilo do úplně bezhlesnosti.
Bezhlesnost... ale ona potřebuje pomoc!
"Paní Dunstanová! Pane Dunstane! Kristin! Jakeu!"
Křičela ta jména do venkovského světa, který dělal, co jen mohl, aby ztlumil její hlas. Vlastně v té temnotě dokázala odlišit jakousi svíjející se šedivost, která
vypadala jako... ano, byla to mlha.
"Paní Dunstanováááááááááááá! Pane Dunstaneeeeeeeeee! Kristiiiiiiiiin! Jakeuuuu!"
Potřebuje nějaké útočiště; potřebuje pomoc. Všechno ji bolí, celá levá noha a pravé rameno. Dovedla si představit,jaký je na ni asi pohled: celá pokrytá blátem a listy od toho, jak každých pár metrů padala, vlasy měla zcuchané do divoké změti, jak se jí zachytávaly do větví, všude krev...
Jediná věc je na tom pozitivní - rozhodně nevypadá jako Elena Gilbertová. Elena Gilbertová měla dlouhé hedvábné vlasy, které byly vždycky dokonale upravené nebo šarmantně rozhozené. Elena Gilbertová ve Fell's Church určovala módu a nikdy by se nenechala vidět v roztrhané košilce a džínách pokrytých blátem. Ať už si o té zanedbané cizince budou myslet cokoliv, nikoho ani nenapadne, že by to mohla být Elena.
Ale zanedbané cizince se náhle udělalo mdlo. Těmito lesy se toulá celý život a nikdy se jí tu nezachytávaly vlasy. Jasně, že vždycky bylo světlo a viděla, ale nevzpomínala si, že by kvůli větvím musela často uhýbat.
Teď se jí zdálo, jako by se snad stromy úmyslně natahovaly a chytaly ji za vlasy. Musela udržovat tělo v naprosté nehybnosti nebo dokonce uhýbat hlavou - nedokázala stát rovně a přitom sundávat úponky.
Ale i když bylo vytrhávání úponků z vlasů bolestivé, nic ji neděsilo tak, jako když ji něco chytalo za nohy. Elena si celé dětství tady v lesích hrávala a vždycky bylo mezi stromy dost místa, aby člověk mohl chodit a neublížit si přitom. Ale teď... všecko se po ní natahovalo, šlachovité úponky jí lapaly za nohy přesně tam, kde to nejvíc bolelo. A taky dost bolelo, když se prsty ty tlusté, smolnaté, drsné úponky snažila odtrhnout.
Jsem vyděšená, pomyslela si a konečně vtělila do slov pocity, které jí zmítaly od chvíle, kdy vkročila do temnoty Starého lesa. Byla promočená rosou a potem a vlasy měla mokré, jako by stála někde v dešti. A byla taková tma! Její představivost teď pracovala naplno - a na rozdíl od většiny lidí měla skutečné, reálné informace, ze kterých mohla vycházet. Měla dojem, jako by jí vlasy cuchala upíří ruka. Po nekonečné agonii v kotníku a v rameni tu "ruku"vymotala z vlasů - jen aby našla další stočenou lodyhu.
Tak jo. Bude ignorovat bolest a dovleče svoje zpráskané tělo támhle, tam co je ten podivný strom, mohutná borovice s obrovskou dírou v kmeni, tak velkou, že by se do ní vešla Bonnie. Opře se o ni zády a pak vyrazí přímo na západ - kvůli oblačnosti nevidí na hvězdy, ale cítí, že západ je nalevo od ní. Jestli má pravdu, tak ji tenhle manévr dovede k cestě. A pokud se plete a je to sever, dostane se k Dunstanovům. Pokud je to východ... no, bude to dlouhá cesta, ale nakonec se dostane k potoku. Ale nejdřív posbírá všechny své Síly, všechny Síly, které podvědomě využívá k potlačení bolesti a zachování energie k chůzi - posbírá je a rozsvítí tohle místo, aby viděla, jestli je cesta v dohledu. Nebo, ještě lépe, dům. Jsou to jen lidské síly, ale podstatná část je vědomost, jak s nimi zacházet, pomyslela si. Sebrala Síly do jedné bílé koule a pak ji uvolnila a otáčela se, aby se rozhlédla, než se záře rozptýlí.
Stromy. Stromy. Stromy.
Duby a hikory, borovice vejmutovky a buky. Žádná vyvýšenina, odkud by se mohla rozhlédnout. Ve všech směrech nic jiného než stromy, jako by byla ztracená v nějakém lese stiženém temnou kletbou, ze kterého nemá nikdy vyjít.
Ale ona se ven dostane. Kterýkoliv ze zvolených směrů ji nakonec dovede k lidem - dokonce i východ. I na východě se může prostě držet potoka, který ji nakonec dovede k lidem.
Kéž by měla kompas.
Kéž by viděla hvězdy.
Celá se třásla a nebylo to jenom zimou. Byla zraněná - a byla vyděšená. Ale musela na to zapomenout. Meredith by nebrečela. Meredith by nebyla vyděšená. Meredith by vymyslela nějakou rozumnou možnost, jak se dostat ven.
Musí sehnat pomoc pro Matta.
Zatnula zuby, aby překonala bolest, a vyrazila. Kdyby se jí kterékoliv z těch zranění přihodilo samostatně, strašně by kolem toho dělala, vzlykala by a svíjela se bolestí. Ale s tolika rozličnými bolestmi se vše rozpilo do jedné příšerné agonie.
Ale teď opatrně. Dávej pozor, jestli jdeš rovně a nikam neuhýbáš. Vyber si další cíl v přímé linii.
Problém byl, že nyní už byla taková tma, že skoro nic neviděla. Dokázala rozeznat akorát hluboce zbrázděný kmen přímo před sebou. Asi rudý dub. Dobře, tak k němu.
Hop - au, to bolí - hop - z očí jí tečou slzy - hop - ještě malý kousek - hop - dokážeš to -hop. Položila ruku na hrubou kůru. Paráda. A teď se podívej přímo před sebe. Hm. Cosi šedého, drsného a velikého kdesi vpředu - asi bílý dub. Takže budem skákat k němu - bolest - hop - pomozte mi někdo - hop - jak dlouho to ještě potrvá? - hop - už to není tak daleko - hop. Konečně tady. Položila ruku na široký drsný kmen.
A pak znovu.
A znovu.
Znovu, znovu a znovu.
"Co je to?" dožadoval se Damon. Když vystoupili z auta, byl nucen přenechat Šiničimu vedení, ale stále kolem něj ponechal volnější kekkai a důkladně sledoval každý lišákův pohyb. Nevěřil mu ani co by se... no, ve skutečnosti mu nevěřil vůbec. "Co je za tím plotem?" zeptal se ještě jednou a drsněji a utáhl smyčku kolem lišákova krku.
"Naše skromná chýše - Masio a moje."
"A není tam nějaká past, že ne?"
"Jestli si to skutečně myslíš, dobře! Půjdu dovnitř sám..." Šiniči se nakonec se nakonec proměnil napůl v lišku a napůl v člověka: černá srst až po pás na konečcích ohnivě rudé, jeden stejně zbarvený hedvábný chvost vlající za ním a dvě jemně osrstěné natáčivé uši s karmínovými špičkami na temeni hlavy.
Damon spokojeně kývl nad estetickou vyvážeností - ale co bylo důležitější, měl nyní k dispozici šikovné držadlo. Popadl Šiničiho za ocas a začal kroutit.
"Nech toho!"
"Nechám toho, až dostanu Elenu - pokud sis ji teda záměrně nevyčíhal. Jestli je zraněná, najdu si toho, kdo jí to udělal a rozsekám ho na kousky. Propadl životem."
"Bez ohledu na to, kdo to byl?"
"Bez ohledu na to, kdo to byl."
Šiniči se zlehka chvěl.
"Je ti snad zima?"
"Jenom... obdivuju tvoje odhodlání." Další bezděčné chvění. Třáslo se téměř celé jeho tělo. Smích?
"S ohledem na Elenu je ponechám naživu. Ale musí trpět." Damon ještě víc zakroutil chvostem. "Hni sebou!"
Šiniči udělal další krok a objevila se malebná venkovská chata, se štěrkovou stezkou vinoucí se mezi popínavými rostlinami, které šplhaly na terasu a splývaly dolů jako závěsy.
Byla překrásná.
I když bolest stále sílila, Elena začínala cítit naději. Bez ohledu na to, nakolik se stočila, nakonec z toho lesa přece vyjít musí. Musí to dokázat.Půda byla pevná - žádný náznak rozměklé země nebo poklesu do údolí. Takže k potoku určitě nemíří. Určitě míří k silnici. Určitě.
Upřela zrak na vzdálený strom s hladkou kůrou.Pak k němu začala poskakovat a téměř zapomněla na bolest, takovou cítila jistotu.
Opřela se o mohutný loupající se popelavě šedý kmen. Opírala se o něj a odpočívala, když vtom si uvědomila něco podivného. Její zraněná noha. Houpe se u berle, ale proč nenaráží bolestivě o kmen? Otloukala ji o všechny ostatní stromy, když se opřela k odpočinku. Odtáhla se od stromu a pak, jako by tušila, že je to důležité, sebrala znovu své Síly a vyvolala kouli bílého světla.
Strom s velikou dírou v kmeni, ten strom, od kterého vyrazila, byl přímo před ní.
Na okamžik stála Elena naprosto nehybně, plýtvala Silami a držela světlo. Možná je to nějaký jiný strom...
Ne. Stojí na druhé straně stromu, ale je to ten samý.
Tohle jsou přece její vlasy zachycené o loupající se šedou kůru.A ta zaschlá krev,to je její otisk prstu. A pod tím čerstvá krvavá stopa,kterou zanechala její zraněná noha.
Zamířila přímo rovně a přišla přímo sem, k tomuhle stromu.
"Neeeeeeeeeeeee!"
Byl to první hlasitý vzlyk,který vydala od chvíle, kdy vypadla z ferrari. Vydržela všechnu bolest mlčky,jen tu a tam s malým zasyknutím či zalapáním po dechu, ale neklela a nekřičela. Ale teď se jí chtělo obojí.
Možná, že to není ten samý strom...
Neee, neeee, neeeeeeeeeeee!
Možná se její Síly vrátí a zjistí, že to byla jenom halucinace...
Ne, ne, ne, ne, ne, ne!
Tohle prostě není možné...
Neeeeeeeeeeeee!
Berle jí vyklouzla z podpaží. Udeřila ji do pažní jamky tak prudce, že ta bolest překryla všechny ostatní. Všechno ji bolelo. Ale nejhůř její mysl. Vytvořila si v hlavě jakousi představu koule podobné těžítku se zasněženou krajinou, kterým zatřesete a sněhové vločky se tiše snášejí tekutinou. Jenže tahle koule má po celém vnitřním povrchu stromy. Odshora dolů, zleva doprava, všude stromy, jejichž špice směřují ke středu. A ona, jak bloudí tímto opuštěným světem uvnitř koule... ať půjde kamkoliv, najde jen další stromy, protože to je to jediné, co je v tomhle světě, do kterého vklopýtala.
Je to prostě noční můra, ale naprosto skutečná.
A ty stromy jsou inteligentní, uvědomila si. Drobné vlezlé úponky, celá vegetace; dokonce i teď se snaží od ní odtáhnout berli. Berle se pohybovala, jako kdyby si ji podávali maličtí lidičkové z ruky do ruky. Natáhla se a sotva stihla popadnout mizející konec berle.
Nepamatovala si, kdy vlastně klesla k zemi, ale bylo to tak. A pak tu byl ten pach, sladká, zemitá, pryskyřičná vůně. A taky popínavé rostliny, zkoumají ji, zkoušejí. Jemné drobné doteky, kterými se jí vpletly do vlasů, takže nemůže zvednout hlavu. Pak cítila, jak jí ohmatávají tělo, rameno, zakrvácené koleno. Už jí to bylo všechno jedno. Pevně zavřela oči a tělo se jí rozechvělo vzlyky. Úponky ji teď tahaly za zraněnou nohu a ona instinktivně ucukla. Bolest ji na okamžik probrala a ona si pomyslela Musím se dostat k Mattovi, ale v příštím okamžiku vybledla i tato myšlenka. Zůstala jen sladká pryskyřičná vůně. Úponky si našly cestu přes její zdvíhající se hruť, přes její naďra. Objaly i její břicho.
A pak se začaly utahovat.
Než si Elena uvědomila nebezpečí, už jí bránily v dýchání. Nedokázala rozpínat hrudník. Když vydechla, úponky se jen dál utáhly a přitom zázračně spolupracovaly: všechny ty malinké úponky ji společně škrtily jako jedna obrovská anakonda.
Nedokázala je odtrhnout. Byly houževnaté a pružné, takže je nedokázala proříznout nehty. Podařilo se jí procpat prst pod hrst úponků a zatáhla,jak nejsilněji dovedla, útočila nehty a kroutila. Nakonec se jeden úpon uvolnil za zvuku, jako když praskne struna harfy, a divoce vyšlehl do vzduchu.
Zbytek úponků se utáhl.
Teď už musela bojovat o vzduch a snažit se, aby nesmršťovala hrudník. Úponky se začaly jemně dotýkat jejích rtů, pohupovaly se jí nad obličejem jako spousty tenoučkých kober a najednou zaútočily a pevně se utáhly kolem její tváře a hlavy.
Já tady umřu.
Pocítila hlubokou lítost. Dostala druhou šanci na život - vlastně třetí, pokud bude počítat i život jako upír - a nepodařilo se jí tu šanci vůbec nijak využít. Neudělala nic jiného, než že se věnovala vlastnímu potěšení. A teď je Fell's Church ohrožen a Matt je v bezprostředním nebezpečí - a ona nejenže jim nepomůže, ale prostě to vzdá a umře tady.
Co je teď správné udělat? Správné duchovní rozhodnutí? Spolupracovat prozatím se zlem a doufat, že později bude mít šanci ho zničit? Možná. Možná, že všechno, co musí udělat, je požádat o pomoc.
Nedostatek kyslíku jí působil závrať. Nikdy by nevěřila, že by toho byl Damon schopný, nechat ji projít tímhle vším, že by ji nechal tady zahynout. Jen před pár dny ho bránila proti Stefanovi.
Damon a malachové. Možná ona byla jeho obětinou malachům. Oni určitě žádají hodně.
Nebo ji možná jen chce donutit, aby prosila o pomoc. Možná čeká v temnotě někde úplně blízko, jeho mysl se soustředí na tu její a čeká na tiché zašeptání slůvka prosím.
Pokusila se rozžehnout poslední jiskru Sil. Již je skoro vyčerpala, ale jako u zápalky, opakovaným škrtáním se jí podařilo zažehnout drobný bílý plamínek.
Pak si představila, že ten plamínek vstupuje do jejího čela. Do její hlavy. Dovnitř. Sem.
Teď.
Skrze zoufalou agonii,jak nebyla schopná popadnout dech,si pomyslela:Bonnie,Bonnie.Poslouchej mě.
Žádná odpověď - ale tu by stejně neslyšela.
Bonnie,Matt je na mýtině,kterou končí cestička vedoucí z Old Wood Road.Možná bude potřeovat krev nebo nějakou jinou pomoc.Najdi ho.V mém autě.O mě si nedělej starost.Pro mě je už příliš pozdě.Najdi Matta.
A to je všechno, co dokážu poslat, pomyslela si Elena unaveně. Měla neurčitou smutnou intuici, že ji Bonnie neslyšela. Plíce jí praskaly nedostatkem kyslíku. Tohle je hrozný způsob, jak umřít. Dokáže vydechnout ještě jednou a pak se už vůbec nedostane ke vzduchu...
Proklínám tě, Damone, pomyslela si a pak soustředila všechny své myšlenky, celou svou mysl, na vzpomínky na Stefana. Na to, jaký to byl pocit, když ji Stefan držel v náručí, když se na ni náhle usmál, když se jí dotýkal.
Zelené oči jako listy, barva jako list prosvícený sluncem...
Slušnost, kterou se mu podařilo si uchovat neposkvrněnou...
Stefane... miluju tě...
Vždycky tě budu milovat...
Milovala jsem tě...
Miluju...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře